0037611

Diane Chamberlainová dvojí život

Dvoji zivot_titulni list.indd 1

4/20/16 10:05 AM

ČÁST JEDNA

Noelle

Dvoji_zivot.indd 7

18.4.2016 11:13:58

1

Noelle

Wilmington, Severní Karolína Září 2010

Seděla na horním schodu verandy svého bungalovu v Sunset Parku, opírala se o sloupek a dívala se na zářivý úplněk. Po tomhle se jí bude stýskat. Po noční obloze. Po španělském mechu splývajícím z větví virginských dubů. Po zářijovém vzduchu, který hladí pokožku jako satén. Odolala pokušení v podobě ložnice a léků. Ještě ne. Má čas. Pokud bude chtít, klidně tu může prosedět celou noc. Zvedla ruku a obkreslila kulatý měsíc špičkou prstu. Ucítila, jak ji pálí oči. „Miluju tě, světe,“ zašeptala. Najednou jako by ji tíha toho tajemství drtila, spustila ruku těžkou jako kámen do klína. Když se ráno probudila, neměla ani tušení, že dnes už to břemeno nedokáže nést dál. Ještě večer, zatímco krájela celer, okurky a rajčata na salát, si pobrukovala a přitom přemýšlela o světlovlasém nedonošeném dítěti ze včerejška – o křehkém malém životě, který potřebuje její pomoc. Ale když se i s jídlem posadila před počítač, připadalo jí, jako by se z monitoru vynořily dvě svalnaté paže, pevně jí stiskly hlavu i ramena a stlačily plíce tak, že se nemohla pořádně nadechnout.

Dvoji_zivot.indd 9

18.4.2016 11:13:58

10

DVOJÍ ŽI VOT

Tvar písmen na obrazovce zatínal drápy do jejího mozku a Noelle pochopila, že ta chvíle nastala. Beze strachu a bez jakékoliv paniky počítač vypnula. Téměř nedotčený salát nechala na stole, protože teď už ho nepotřebovala, a ani na něj neměla chuť. Důležité věci už zařídila, to nebylo těžké. Na tuto noc se chystala dlouho. Když bylo všechno, jak si přála, vyšla na verandu, pozorovala úplněk, vychutnávala si mírný vánek a naposledy vnímala, jak okolní svět proniká do jejích očí, plic i uší. Nepředpokládala, že si své rozhodnutí ještě rozmyslí. To řešení jí nabízelo tak obrovskou úlevu, že když se měsíc ukryl za strom na protější straně ulice a Noelle konečně vstala, skoro se usmívala.

Dvoji_zivot.indd 10

18.4.2016 11:13:58

2

Tara

Zvykla jsem si na to, že když chci zavolat Grace k obědu, musím dojít nahoru. Bylo mi jasné, že ji najdu u počítače se sluchátky na uších, takže i kdybych se na ni pokusila zakřičet z kuchyně, stejně by mě neslyšela. Dělala to schválně? Zaklepala jsem na dveře jejího pokoje, a když mi neodpověděla, o několik centimetrů jsem je pootevřela. Ťukala do klávesnice, oči upřené na monitor. „Jídlo už je skoro hotové, Grace,“ oznámila jsem. „Pojď prosím tě prostřít stůl.“ Twitter, náš milovaný goldendoodle, se rozvaloval pod jejíma bosýma nohama, ale při slovu jídlo ke mně okamžitě přiběhl. Moje dcera nikoliv. „Hned,“ utrousila. „Potřebuju něco dodělat.“ Ze svého místa jsem na obrazovku neviděla, ale byla jsem si naprosto jistá, že spíš píše nějaký e-mail, než aby si dělala domácí úkoly. Věděla jsem, že je s učením neustále pozadu. Tak už to chodí, když učíte na střední škole, kde studuje vaše dítě. Vždycky víte, jak na tom je. V minulosti bývala Grace vynikající studentka a na Hunterově střední patřily její slohy k nejlepším, ale od března, kdy Sam zemřel, se to změnilo. Na jaře jí všichni ulevovali a já doufala, že se přes to těžké období brzy přenese, ale potom, když ho vzali na vysokou, se s ní Cleve rozešel a to ji hrozně sebralo. Nebo jsem alespoň předpokládala, že důvodem,

Dvoji_zivot.indd 11

18.4.2016 11:13:58

12

DVOJÍ ŽI VOT

proč se tolik uzavřela, byl ten rozchod. Jenže jak jsem mohla vědět, co se s ní skutečně děje? Nemluvila se mnou. Moje dcera se stala záhadou. Zavřenou knihou. Začínala mi připadat jako cizinka, která žije o patro výš. Opřela jsem se o futro a zadívala se na ni. Obě jsme měly světle hnědé vlasy oživené blonďatými melíry z kadeřnictví, ale v šestnácti letech její dlouhá hustá hříva zářivě žhnula, kdežto moje vlasy po bradu ztratily lesk. „Budou těstoviny s pestem,“ sdělila jsem jí. „Už to chce jen minutku.“ „Pořád je tu Ian?“ Nepřestávala psát, ale krátce vyhlédla z okna, kde zřejmě viděla Ianův lexus zaparkovaný na ulici. „Zůstane na oběd,“ odpověděla jsem. „To už se sem může klidně nastěhovat,“ ušklíbla se. „Stejně je tu pečenej vařenej.“ To se mnou otřáslo. Nikdy dřív se o Ianových návštěvách ani slovem nezmínila a teď, když byla Samova pozůstalost vyřízena, se tu zastavoval nanejvýš jednou nebo dvakrát týdně. „Ne, není,“ ohradila jsem se. „A s veškerým tím papírováním mi nesmírně pomohl, zlato. Kromě toho musí převzít všechny tátovy případy a některé záznamy jsou pořád v pracovně, takže…“ „Jak myslíš…“ Grace při psaní zvedla ramena až k uším, jako by tak snad mohla vytěsnit můj hlas. Na vteřinu přestala přejíždět prsty po klávesnici, zadívala se na monitor a pokrčila nos. Potom na mě letmo pohlédla. „Mohla bys povědět Noelle, ať mě laskavě nechá na pokoji?“ vybuchla. „Noelle? Co tím myslíš?“ „Pořád mi píše e-maily. Chce, abych s Jenny…“ „Já a Jenny.“ Obrátila oči v sloup a já se zarazila. Taková pitomost. Chci, aby si se mnou povídala, a přitom všechno, co řekne, zkritizuju. „Zapomeň na to,“ požádala jsem ji. „Co máte s Jenny udělat?“

Dvoji_zivot.indd 12

18.4.2016 11:13:58

Tara

13

„Vyrobit nějaké věci pro její projekt děti v nouzi.“ Mávla rukou k monitoru. „Prý bude tahle veřejně prospěšná práce vypadat skvěle v přihlášce na vysokou.“ „Jo, to bude.“ „Noelle je cvok.“ Znovu se pustila do psaní, až jí prsty nad klávesnicí divoce poletovaly. „Kdybys na magnetické rezonanci porovnala její mozek s nějakým normálním, určitě bys na první pohled poznala rozdíl.“ Musela jsem se usmát. Možná má Grace pravdu. „No, přivedla tě na svět a já jí za to budu navždy vděčná.“ „Ani na to mi nedovolí zapomenout.“ Uslyšela jsem, jak dole cinkla minutka. „Už je jídlo,“ připomněla jsem jí. „Pojď se najíst.“ „Za vteřinku.“ Vstala, sklonila se nad stůl a přitom stále zuřivě ťukala do klávesnice. Najednou vyjekla, přitiskla si ruce k obličeji a o krok couvla. „Panebože,“ vydechla. „To snad ne!“ „Co je?“ „Ne,“ zašeptala a se zavřenýma očima klesla zpátky na svou židli. „Co se stalo, holčičko?“ Vykročila jsem k ní, jako bych snad mohla napravit, co se pokazilo, ale odehnala mě rukou, ať jdu pryč. „Nic.“ Zírala na monitor. „A nemám hlad.“ „Musíš něco sníst,“ trvala jsem na svém. „Už se mnou skoro neobědváš.“ „Později si vezmu cereálie,“ odpověděla. „Ale… právě teď musím něco zařídit. Fajn?“ Věnovala mi pohled, který naznačoval, že jsme domluvily, a já přikývla a ustoupila. „Dobře,“ vzdychla jsem a potom bezmocně dodala: „Kdybych ti mohla nějak pomoct, dej mi vědět.“ ≈

Dvoji_zivot.indd 13

≈

≈

18.4.2016 11:13:59

14

DVOJÍ ŽI VOT

„Zase prudí,“ sdělila jsem Ianovi, když jsem se vrátila do kuchyně. „A nemá hlad.“ Ian, který krájel rajčata na salát, se obrátil a pohlédl na mě. „Možná bych měl jít,“ navrhl. „Ani nápad.“ Nabrala jsem si z velké bílé misky těstoviny smíchané s pestem. „Někdo mi musí pomoct tohle všechno sníst. A rozhodně nemůžeš za to, že se drží stranou. Tím důvodem jsem já. Vyhýbá se mi, jak může.“ Nechtěla jsem, aby Ian odešel. Jeho společnost mi přinášela útěchu. Přes patnáct let byl Samovým partnerem v právnické kanceláři a blízkým přítelem a já chtěla být s někým, kdo mého manžela dobře znal a měl ho rád. Po Samově smrti mi byl oporou a zařídil všechno od kremace přes poslední vůli až po správu našich investic. Jak se jiní lidé vypořádávají s drtivou ztrátou bez Iana? Postavil na stůl misky s těstovinami a nalil si sklenku vína. „Možná si dělá starosti, že se snažím zaujmout Samovo místo,“ pronesl a prohrábl si řídnoucí blonďaté vlasy. Patřil mezi muže, kteří budou vypadat dobře i plešatí, ale věděla jsem, že ho ta vyhlídka netěší. „Kdepak, tomu nevěřím,“ namítla jsem, ale pak jsem si vzpomněla, jak se Grace zmínila, že by se sem mohl klidně nastěhovat. Měla jsem se jí zeptat, jak to myslela? Ne že by mi odpověděla. Posadila jsem se ke stolu naproti Ianovi a napíchla jsem na vidličku těstovinovou rourku, na kterou jsem ve skutečnosti vůbec neměla chuť. Od Samovy smrti jsem shodila deset kilo. „Chybí mi moje malá Gracie.“ Kousla jsem se do rtu a pohlédla do Ianových tmavých očí za brýlemi. „Jako dítě za mnou chodila po celém domě. Lezla mi na klín, aby se pomazlila, a já jí zpívala, četla a…“ Pokrčila jsem rameny. Tehdy jsem věděla, jak mám být malé holčičce dobrou matkou, ale ta doba už dávno skončila.

Dvoji_zivot.indd 14

18.4.2016 11:13:59

Tara

15

„Myslím, že se tak cítí všichni, když jim děti dospívají,“ chlácholil mě Ian. Sám byl bezdětný. Bylo mu pětačtyřicet a nikdy se neoženil, což by u jiného muže mohlo vypadat podezřele, ale u Iana jsme to všichni brali. Kdysi dávno do toho skoro praštil – s Noelle – a já se domnívala, že se s náhlým ukončením jejich vztahu nikdy úplně nevyrovnal. „Sam by věděl, co jí má říct.“ Slyšela jsem ze svého hlasu pocit marnosti. „Vroucně ji miluju, ale byla to spíš jeho dcera. Sam byl náš… tlumočník. Prostředník.“ Skutečně to tak bylo. Ti dva byli parťáci, kteří při vzájemné komunikaci nepotřebovali mluvit. „Když jsi vešel do pokoje, okamžitě jsi mezi nimi vycítil spojení, přestože jeden seděl u počítače a druhý si četl. Prostě to z nich čišelo.“ „Jsi perfekcionistka, Taro,“ namítl Ian. „Očekáváš od sebe, že budeš dokonalá matka, ale nic takového neexistuje.“ „Víš, co rádi dělali?“ V duchu jsem se usmála, ponořená do vzpomínek, k nimž jsem se poslední dobou obracela často. „Někdy večer, když jsem se zdržela na třídních schůzkách, jsem se vrátila domů a našla je, jak spolu sedí v obýváku, dívají se na film a pijí nějakou kávovinovou směs, kterou si sami namíchali.“ „Sam a jeho káva.“ Ian se zasmál. „Pil ji od rána do večera. Měl plechové vnitřnosti.“ „Vyvolal v Grace závislost na kofeinu, už když jí bylo čtrnáct.“ Kousla jsem do těstoviny. „Hrozně jí chybí.“ „Mně taky,“ připustil Ian. Dloubl do jídla. „A potom, když se s ní tak krátce nato rozešel Cleve…“ Zavrtěla jsem hlavou. Moje holčička byla zraněná. „Kéž by byla trochu víc jako já,“ pronesla jsem, ale vzápětí jsem si uvědomila, že to není fér. „Nebo kéž bych já byla trochu víc jako ona. Prostě bych si přála, abychom toho měly víc společného. Nějakou aktivitu, kterou bychom dělaly spolu, ale jsme každá jiná. Všichni

Dvoji_zivot.indd 15

18.4.2016 11:13:59

16

DVOJÍ ŽI VOT

ve škole o tom mluví, myslím ostatní učitelky. Asi očekávaly, že bude taky tíhnout k divadlu.“ „Neexistuje zákon, že v rodině může být jen jedna královna dramatu?“ prohodil Ian a já ho pod stolem kopla. „Nejsem královna dramatu,“ ohradila jsem se, „ale odjakživa mám dojem, že by jí divadlo prospělo, nemyslíš? Pomohlo by jí, aby se víc otevřela.“ „Je jen tichá. Být introvert není zločin.“ Zločin ne. Přesto mi jako člověku, jehož touha stýkat se s jinými lidmi hraničila s chorobným nutkáním, dělalo potíže porozumět dceřině plachosti. Grace nesnášela jakékoliv společenské události, na nichž se sešlo víc než dva lidi, kdežto já, jak říkával můj otec, „bych vymluvila z jalový krávy tele“. „Nezmínila se, že by si někam zajela autem, když už má ten řidičák?“ Zavrtěla jsem hlavou. Po Samově smrti se Grace bála jezdit, a i když jsem ji někam vezla já, cítila jsem, jak je napjatá. „Několikrát jsem jí to navrhovala, ale nechce o tom ani slyšet. Se Samem by o tom určitě mluvila.“ Zapíchla jsem vidličku do další těstoviny. Jak jsem tam s Ianem seděla, najednou mi došla realita, která mě pokaždé zastihla nepřipravenou – ve třídě, když jsem s dětmi hrála nějakou divadelní hru, nebo při praní prádla –, že se Sam už nikdy nevrátí. Už nikdy se nebudeme milovat. Nikdy si s ním nebudu moct večer v posteli popovídat. Už nikdy ráno po probuzení neucítím jeho ruce, jak mě objímají. Sam byl nejen můj manžel, ale i nejdražší a nejstarší přítel. Kolik žen to může o muži, kterého si vzaly, říct? Právě jsme skládali nádobí do myčky, když mi zazvonil telefon a kuchyní se rozezněla elektronická znělka z muzikálu All that Jazz. Osušila jsem si ruce a podívala se, kdo mi volá. „To je Emerson,“ sdělila jsem Ianovi. „Nevadí, když to vezmu?“

Dvoji_zivot.indd 16

18.4.2016 11:13:59

Tara

17

„Samozřejmě že ne.“ Ian byl na svém blackberrym mnohem závislejší než já. Neměl prostor k tomu, aby si stěžoval. „Ahoj, Em,“ pozdravila jsem. „Co se děje?“ „Nemluvila jsi s Noelle?“ zeptala se Emerson. Podle všeho seděla v autě. „Řídíš? Máš zapnuté handsfree?“ Představila jsem si ji, jak si drží telefon u ucha a přes ruku se jí vlní dlouhé hnědé vlasy. „Jinak se s tebou bavit nebudu…“ „Jo, mám. Neboj se.“ „Dobře.“ Po Samově nehodě jsem začala být na používání mobilního telefonu při jízdě háklivá. „Tak mluvila jsi s ní v posledních několika dnech?“ naléhala Emerson. „Hm…“ Přemýšlela jsem. „Snad před třemi dny. Proč?“ „Právě k ní jedu. Nemohu se jí dovolat. Neříkala, že se někam chystá?“ Usilovně jsem vzpomínala na svůj poslední rozhovor s Noelle. Povídaly jsme si o velké narozeninové oslavě, kterou jsme s ní a Emerson chystaly pro dobrovolnici Noellina dětského projektu Suzanne Johnsonovou… a zároveň Cleveovu matku. Ta party byla Noellin nápad, ale ráda jsem se chopila čehokoliv, co mě zaměstná. „Nevzpomínám si, že by se zmínila o nějaké cestě,“ odpověděla jsem. Ian na mě letmo pohlédl. Určitě věděl, o kom mluvíme. „Každopádně o žádné dlouhodobé,“ přitakala Emerson. „Zdá se, že ti to dělá starosti.“ Ian se dotkl mé paže a ústy naznačil: „Noelle?“ Přikývla jsem. „Měla se u mě včera večer zastavit,“ pokračovala Emerson, „ale vůbec se neukázala. Musím – sakra!“ Odmlčela se. „Ten kretén! Promiň. Řidič přede mnou právě úplně bezdůvodně zastavil.“

Dvoji_zivot.indd 17

18.4.2016 11:13:59

18

DVOJÍ ŽI VOT

„Hlavně buď opatrná,“ varovala jsem ji. „Radši zavěsíme.“ „Ne, ne. Je to v pohodě.“ Slyšela jsem, jak ostře vydechla. „Nedávno jsme se trochu nepohodly, ale teď ji nemůžu zastihnout, a tak mě napadlo, že se u ní zastavím cestou z Hot!“ Hot! byla nová kavárna, kterou si Emerson nedávno otevřela u nábřeží. „Nejspíš šla vybírat příspěvky pro děti.“ „Nejspíš.“ Působila ustaraně. Byla dobrosrdečná, starostlivá a všichni ji označovali slůvkem milá. Jenny byla stejná a mě moc těšilo, že jsou naše dcery stejně jako my nejlepší kamarádky. „Už jsem v Sunset Parku a právě se chystám zabočit k Noellinu domu,“ oznámila mi Emerson. „Cinkneme si později?“ „Pozdravuj ji ode mě.“ „Určitě.“ Ukončila jsem hovor a pohlédla na Iana. „Noelle měla včera večer přijít k Emerson, ale neukázala se, takže teď za ní Em jede, aby se ujistila, že je všechno v pořádku.“ „Aha,“ zabručel. „Určitě je v pohodě.“ Mrkl na hodinky. „Radši půjdu, ať můžeš Grace odnést něco k jídlu.“ Naklonil se a políbil mě na tvář. „Díky za oběd. Za pár dní si vyzvednu zbytek Samových papírů, ano?“ Pozorovala jsem ho, jak odchází. Napadlo mě, že Grace ohřeju těstoviny, ale pochybovala jsem, že by to ocenila, a abych byla upřímná, nechtěla jsem se dnes večer znovu stát terčem její nevraživosti. Místo toho jsem se pustila do utírání žulové desky kuchyňské linky, což mě uklidňovalo, dokud jsem nenarazila na fotografii Sama, Grace a mě připevněnou magnetem na lednici. Stáli jsme na Riverwalk, večer na konci léta zhruba před rokem. Opřela jsem se o skříňky, upřeně jsem se zadívala na svou rodinku a přála si, abych dokázala vrátit čas. Přestaň, okřikla jsem se a znovu jsem začala čistit pult.

Dvoji_zivot.indd 18

18.4.2016 11:13:59

Tara

19

Představila jsem si, jak Emerson přijíždí k Noelle a vyřizuje jí můj pozdrav. Telefonovaly jsme si s Noelle několikrát týdně, ale osobně jsem ji už nějakou dobu neviděla. Vlastně od konce června, kdy se jednou v sobotu večer objevila na mém prahu. Grace byla někde s Jenny a Clevem a já vyklízela Samův stůl v pracovně. Zjistila jsem, že přebírání jeho věcí mě ničí. Nemohla jsem se dotýkat předmětů, kterých se ještě nedávno dotýkal on sám. Úhledně jsem naskládala na podlahu hromady papírů, abych je dala Ianovi, protože jsem si netroufla posoudit, jestli ty dokumenty a dopisy souvisí s případy, na kterých Sam pracoval. I Ian měl odjakživa problémy vyznat se v Samových složkách. Sam byl hrozný bordelář. Měl stůl se stahovací roletou, a tak jsme se dohodli, že pokud se na ten nepořádek nebudu muset dívat, může ho mít, jaký chce. Právě teď bych dala bůhvíco za to, abych ten chaos viděla. Až později jsem pochopila, proč se Noelle ten večer zastavila. Dozvěděla se od Emerson, že Grace je někde s Jenny, a věděla, že v sobotu večer, kdy jsou snad všichni na světě ve dvojici, zůstanu doma sama. To léto bylo pro mě těžké, protože jsem se nemohla odreagovat učením a neúčastnila jsem se žádných aktivit v místním divadle. Noelle věděla, že budu smutná, znechucená nebo naštvaná. Kvůli těm emocím jsem byla příliš zranitelná na to, abych se stýkala s jinými lidmi, ale s ní jsem si připadala v bezpečí. Všichni jsme si s ní připadali v bezpečí a Noelle si pro nás vždycky udělala volnou chvilku. Sedla jsem si na Samovu židli, zatímco ona zvolila krátkou pohovku a zeptala se mě, jak se mám. Kdykoliv mi tu otázku někdo položil, odpověděla jsem: „Fajn,“ ale u Noelle mi připadalo zbytečné něco předstírat. Stejně by mi nevěřila. „Všichni kolem mě chodí po špičkách, jako bych se měla každou chvíli sesypat,“ postěžovala jsem si. Noelle měla na sobě dlouhou modrozelenou kašmírovou

Dvoji_zivot.indd 19

18.4.2016 11:13:59

20

DVOJÍ ŽI VOT

sukni a velké kruhové náušnice, takže s kaštanově hnědými vlasy vypadala jako cikánka. Byla neobvyklým způsobem krásná. Měla světlou, téměř průsvitnou pleť, jasné, až elektrizující modré oči a široký úsměv, který odhaloval rovné bílé zuby s náznakem otevřeného skusu. Byla o několik let starší než já a její dlouhé vlnité vlasy se začínaly slabě třpytit nahodilými šedinami. S Emerson jsme ji znaly už od vysoké, a i když byla svým způsobem půvabná, většina mužů si jí nevšimla. Našli se však tací – básníci, umělci s citlivou duší nebo zakřiknutí intelektuálové –, které uchvátila natolik, že když ji potkali na ulici, zakopli o vlastní nohu. Sama jsem toho byla párkrát svědkem. Kdysi dávno mezi ně patřil i Ian. Ten večer v mé pracovně si Noelle zula sandály a složila si nohy pod sebe. „A?“ pobídla mě. „Opravdu se sesypeš?“ „Možná.“ Dlouho si se mnou povídala a jako zkušená terapeutka mě prováděla labyrintem emocí. Svěřila jsem se jí se svým smutkem i s tím, o co jsem přišla. S iracionálním hněvem vůči Samovi, že mě opustil a vyryl do mého čela nové vrásky. Že změnil mou budoucnost v otazník. „Nepřemýšlela jsi o tom, že by ses přidala k nějaké vdovské skupině?“ zeptala se mě po chvíli. Zavrtěla jsem hlavou. I při pouhé představě jsem se otřásla. Nechtěla jsem, aby mě obklopovaly ženy, které se cítí stejně mizerně jako já. Klesla bych ještě hlouběji a už nikdy nevstala. Jako by ve mně bylo vnitřní stavidlo, které jsem se bála otevřít. „Zapomeň na to,“ mávla Noelle rukou. „Něco takového pro tebe není. Jsi sice společenská, ale taky uzavřená.“ Řekla mi to už jednou, a já se s tím popisem stále nedokázala úplně ztotožnit. „K Samovi jsem otevřená byla,“ namítla jsem obranným tónem.

Dvoji_zivot.indd 20

18.4.2016 11:13:59

Tara

21

„To ano,“ připustila. „U Sama to bylo snadné.“ Vyhlédla z okna do tmy, ztracená v myšlenkách, a já si vybavila oslavnou řeč, kterou pronesla na jeho pohřbu. Sam byl vynikající posluchač, prohlásila tehdy. Ano, to byl. „Chybí mi, že už si s ním nemůžu povídat.“ Pohlédla jsem na hromadu papírů na zemi, na sešívačku na jeho stole, na šekovou knížku i čtyři bločky na poznámky. Pokrčila jsem rameny. „Prostě mi chybí,“ opakovala jsem. Noelle přikývla. „Ty a Sam… Nevím, jestli mám použít frázi spřízněné duše, protože je dost otřepaná a moc jí nevěřím. Ale vaše manželství bylo mimořádné. Byl ti oddaný.“ Dotkla jsem se klávesnice u počítače. Klávesy E a D byly ohmatané a lesklé, takže se písmena téměř ztrácela. Přejela jsem konečky prstů po hladkém plastu. „Víš, že s ním pořád můžeš mluvit,“ pokračovala Noelle. „Cože?“ zasmála jsem se. „Netvrď mi, že ne. Když jsi sama, vsadím se, že to děláš. Je úplně přirozené vybuchnout: ‚Zatraceně, Same! Proč jsi mě tu musel nechat samotnou?‘“ Znovu jsem pohlédla na klávesnici, jako bych se bála stavidel. „To nedělám, namouduši,“ zalhala jsem. „Přesto bys mohla. Můžeš mu povědět, co právě teď cítíš.“ „Proč?“ Začala jsem být popuzená. Noelle ráda tlačila na pilu. „K čemu by to asi tak bylo?“ „No, nikdy nevíš, jestli se s tebou nemůže na nějaké úrovni spojit.“ „Vím, že nemůže.“ Založila jsem si paže na hrudi a natočila si židli jejím směrem. „Po vědecké stránce je to vyloučené.“ „Vědci neustále objevují něco nového.“ Nedokázala jsem se jí přiznat, že někdy, když snídám nebo jedu autem do školy, slýchám jeho hlas tak jasně, jako by seděl

Dvoji_zivot.indd 21

18.4.2016 11:13:59

22

DVOJÍ ŽI VOT

vedle mě, a přemýšlím, jestli se mě snaží kontaktovat. Když se mnou nikdo jiný nebyl, nahlas jsem s ním vedla dlouhé rozhovory. Milovala jsem ten pocit, že je mi nablízku. Nevěřím, že se mrtví můžou pokusit kontaktovat své blízké z druhého břehu, ale co když to přece jen jde a Sam se o to snaží, jenže já ho nevnímám? Přesto jsem si připadala jako blázen, že si s ním občas povídám, a bála jsem se chovat potrhle. „Vždycky jsi měla obavy, že budeš mít psychické problémy jako tvoje matka,“ připomněla mi Noelle. Snad mi četla myšlenky. Uměla mě takhle strašit. „Myslím, že je to tvoje nejhorší noční můra, a přitom jsi ten nejrozumnější člověk, jakého znám.“ Vstala, zhluboka se nadechla a protáhla si ruce vysoko nad hlavu. „U tvé matky za to mohla chemie,“ prohodila a znovu spustila dlouhé štíhlé paže k bokům. „Ale ty taková nejsi a nikdy nebudeš.“ „Ta stavidla…“ Zvedla jsem hlavu a pohlédla na ni. Nechtěla jsem, aby odešla. „Bojím se je otevřít.“ „Neutopíš se,“ ujistila mě. „To nemáš v povaze.“ Sklonila se a objala mě. „Mám tě moc ráda a můžeš mi kdykoliv zavolat.“ Naleštila jsem žulovou desku kuchyňské linky, až se na ní odrážela stropní světla. Potom jsem se znovu odvážila pohlédnout na fotku na ledničce, kde jsem byla se Samem a Grace. Ten teplý skličující červnový večer mi Noelle pomohla spoustu věcí objasnit, a přesto ve mně neovladatelně rostla jedna emoce – strach, že ve vztahu s dcerou selhávám. Na fotografii stála Grace mezi Samem a mnou a usmívala se. Jen mimořádně bystrý pozorovatel by si všiml, že se naklání k Samovi a odtahuje ode mě. Nechal mě samotnou s dítětem, kterému jsem neuměla být matkou. S dítětem, které jsem toužila poznat, ale ono mě k sobě nepouštělo. S dítětem, které mě ze všeho obviňovalo. Nechal mě samotnou s cizinkou v horním patře.

Dvoji_zivot.indd 22

18.4.2016 11:13:59

3

Emerson

Na příjezdové cestě jsem uviděla Noellino otřískané auto a zastavila jsem za ním. Šeřilo se, ale i tak se mi podařilo přečíst všechny nálepky na nárazníku: Žijme vedle sebe. Žádné mokřady = žádné mořské plody. Ohlídejme si Cape Fear River. Už máš tofu? Vraťte nám porodní báby! Noelliny zájmy – a že jich měla spoustu – byly na promáčknuté zadní kapotě celému světu na očích. Občas lidi zastavovali vedle ní na semaforu, mířili na ni napřaženými prsty a ona na ně na oplátku neváhala zvednout prostředníček. To byla zkrátka Noelle. Skončila s porodnictvím zhruba před rokem, když se rozhodla věnovat své síly projektu na ochranu malých dětí, přestože to znamenalo, že dál bude muset vyžít pouze z úspor. V té době se hodně mluvilo o tom, že porodnicko-gynekologické ordinace v okolí budou porodní asistentky propouštět, takže Noelle došla k závěru, že je na čase se stáhnout, i když ji to určitě trápilo stejně, jako by si měla nechat useknout pravou ruku. Jenže na to, aby stihla všechno, co chtěla, by potřebovala deset životů. Během jednoho nemohla změnit svět podle svých představ. S Tedem jsme jí přestali účtovat nájemné, ačkoliv kvůli nejisté ekonomice a nákladům na zřízení Hot! jsme neměli zrovna na rozhazování. Ted ten polorozpadlý bungalov ze čtyřicátých let

Dvoji_zivot.indd 23

18.4.2016 11:13:59

24

DVOJÍ ŽI VOT

koupil krátce předtím, než jsme se vzali. Tenkrát jsem to považovala za hloupost, ačkoliv mu ho prodávající de facto daroval. Dům, na jehož předzahrádce se válel zchátralý gril, několik pneumatik od jízdních kol, záchodová mísa a další harampádí, působil dojmem, že se o něj od začátku nikdo nestaral. Ted byl však realitní makléř a z křišťálové koule vyčetl, že se Sunset Park nachází na pokraji obnovy. Ta koule měla pravdu… nakonec. Poslední dobou se čtvrť odrážela ode dna. Přesto na Noellin bungalov byl stále dost žalostný pohled. Gril a záchodová mísa sice zmizely, ale okolní zeleň byla neudržovaná. Jestli se Noelle někdy odstěhuje, budeme muset celý dům důkladně zrenovovat, ale zatím jsme na koupi slušně vydělali, takže nechat ji tam bydlet pouze za cenu energií nebylo pro nás finančně katastrofální. Nápad, že po Noelle nebudeme chtít žádný nájem, Teda zpočátku moc nenadchl. V té době finančně podporoval mou kavárnu a oba jsme byli trochu nervózní. Chtěla jsem si otevřít kavárnu už léta. Snila jsem o tom, že lidi budou stát ve frontě, aby ochutnali něco, co uvařím nebo upeču, stejně jako se některým ženám zdá, že v posteli najdou Matthewa McConaugheyho. Dobrá zpráva byla, že teď už si na sebe Hot! vydělávala. Měla jsem mezi místními obyvateli stálé zákazníky a během turistické sezony jsem si dokonce musela najmout další sílu na výpomoc. Takže Ted se nakonec smířil jak s kavárnou, tak s tím, aby Noelle žila v našem domě skoro zadarmo. Ze zaplevelené příjezdové cesty jsem viděla po levé ruce část zahrady, kde nasázela květiny. Na zútulňování domu moc nebyla a pozemek také zůstával zanedbaný, ale před lety nás překvapila tím, že si v jednom rohu založila zahrádku jako vystřiženou z časopisu o bydlení. Ta se stala jednou z jejích mnoha posedlostí. Nastudovala si botanické příručky tak, aby tam téměř po celý rok něco kvetlo. Nějaký její přítel byl sochař a udělal jí kamenné koupadlo pro ptáky, které se vyjímalo uprostřed zele-

Dvoji_zivot.indd 24

18.4.2016 11:13:59