0037609

Kapitola první

trvalo to sto šedesát tři dní.

O pár let později jsem se podívala do deníku a spočítala si to. A teď píše knihu. Neuvěřitelné. Ta ženská je vycházející hvězda. Odbornice na odpuštění. Taková ironie. Prohlédla jsem si její snímek. Pořád byla hezká, se skřítkovským účesem a nosíkem jako knoflík. Ale její úsměv teď vypadal upřímně, její oči už nepůsobily posměšně. I tak se mi už jen z její fotky rozbušilo srdce rychleji. Odhodila jsem noviny na konferenční stolek, ale hned je zase zvedla. PŘIZNAT SVOU VINU Brian Moss/ The Times-Picayune

NEW ORLEANS – Může omluva zhojit staré rány, anebo je lépe nechat některá tajemství nevyřčená? Podle čtyřiatřicetileté advokátky Fiony Knowlesové z Royal Oak v Michiganu jsou omluvy za minulá provinění zásadním krokem k dosažení vnitřního smíru. „Přiznat svou vinu vyžaduje odvahu,“ prohlásila Knowlesová. „Pro většinu z nás je nepříjemné dát najevo svou zranitelnost. Radši uzavřeme vinu v sobě a doufáme, že nikdo neuvidí, co se skrývá uvnitř. Osvoboďme svou vinu, a osvobodíme sami sebe.“ 5

Sladke odpusteni.indd 5

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá A slečna Knowlesová by o tom měla něco vědět. Aby prověřila svou teorii, napsala na jaře 2013 třicet pět dopisů. Do každého vložila váček se dvěma kamínky, kterým říká Kameny odpuštění. Po adresátovi žádala prostou věc – aby odpustil a hledal odpuštění. „Uvědomila jsem si, že lidé zoufale prahnou po nějaké zámince – či závazku – napravit spáchané křivdy,“ říká Knowlesová. „Kameny odpuštění byly jako chmýří pampelišky, jehož se zmocní vítr a rozletí se do dálky.“ Ať už za to mohl vítr, nebo důmyslné využívání sociálních sítí, je zřejmé, že Kameny odpuštění trefily do černého. K dnešnímu dni se odhaduje, že jich mezi lidmi koluje asi 400 000. Slečna Knowlesová vystoupí ve čtvrtek 24. dubna v knihkupectví Octavia, kde představí svou novou knihu nazvanou prostě KAMENY ODPUŠTĚNÍ. Nadskočila jsem, když mi zabzučel mobil. Nastavený alarm mi napověděl, že je čtyři čtyřicet pět – čas jít do práce. Ruce se mi třásly, když jsem nacpala noviny do kabelky. Popadla jsem klíče i cestovní hrníček a zamířila ke dveřím.

` O tři hodiny později, když jsem si prohlédla mizerná čísla sledovanosti z minulého týdne a nechala se poučit o strhujícím dnešním tématu – jak si správně nanášet samoopalovací krém –, jsem seděla ve své kanceláři/ šatně s natáčkami na suchý zip ve vlasech a igelitovým pláštíkem přes dnešní kostým. Tuhle část dne jsem nejvíc nesnášela. Člověk by řekl, že po deseti letech před kamerou si na to zvyknu. Jenže nechat se líčit znamenalo, že jsem musela dorazit nenamalovaná, což pro mě bylo podobné jako zkoušet si plavky v ostrém světle zářivek 6

Sladke odpusteni.indd 6

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

a před svědkem. Dřív jsem se omlouvala Jade za to, že se musí dívat na krátery na mém nose, jinak zvané póry, nebo kruhy pod očima, na kterých by se dala cvičit gymnastika. Jednou jsem jí rvala podkladový krém z ruky v naději, že ji ušetřím příšerného a nemožného úkolu zamaskovat pupínek velikosti sopky Mauna Loa na mé bradě. Jak říkával můj otec – kdyby Bůh chtěl, aby ženy chodily nenalíčené, nestvořil by make-up. Mezitím co Jade prováděla svoje kouzla, prohrabávala jsem se došlou poštou a strnula jsem, když jsem to uviděla. Žaludek se mi sevřel. Bylo to někde v polovině hromádky, vykukoval jen pravý horní okraj obálky. To kulaté chicagské razítko jako by mě chtělo mučit. No tak, Jacku, už dost! Naposledy se mi ozval před rokem a něco. Kolikrát mu ještě budu muset opakovat, že se nezlobím, odpustila jsem mu, jsem už někde jinde? Odložila jsem dopisy na poličku před sebou, naaranžovala je tak, aby chicagské razítko nebylo vidět, a otevřela svůj laptop. „Milá Hannah,“ přečetla jsem nahlas z e-mailu, abych se zbavila myšlenek na Jacka Rousseaua, „s manželem sledujeme váš pořad každé ráno. Myslí si, že jste úžasná, říká, že jste příští Katie Couricová.“ „Zvednout hlavu, paní Couricová,“ nařídila mi Jade a podkreslila mi tužkou spodní řasy. „Hm, Katie Couricová minus miliony dolarů a triliony fanoušků…“ A minus úžasná dcera a dokonalý nový manžel… „To přijde,“ ujistila mě Jade s takovou jistotou, že jsem jí skoro uvěřila. Dneska jí to moc slušelo, dlouhé dredy měla stažené do nezkrotného culíku, takže její tmavé oči a hnědá pleť bez poskvrnky ještě víc vynikly. Jako obvykle měla legíny a černý pracovní plášť s kapsami plnými štětečků a tužek různé tloušťky a sklonu. Rozetřela mi linku pod okem plochým štětečkem a já pokračovala ve čtení. „Osobně si myslím, že se Katie 7

Sladke odpusteni.indd 7

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá přeceňuje. Já mám nejradši Hodu Kotbovou. Ta je vážně zábavná.“ „Au!“ prohodila Jade. „Teď jsi dostala za ucho.“ Rozesmála jsem se a četla dál. „Můj manžel tvrdí, že jste rozvedená. Já říkám, že jste nikdy nebyla vdaná. Kdo z nás má pravdu?“ Zvedla jsem prsty nad klávesnici. „Milá paní Nixonová,“ zarecitovala jsem, zatímco jsem psala, „velice Vám děkuji, že sledujete Show Hannah Farrové. Doufám, že se Vám s manželem líbí nová podoba pořadu. (A mimochodem, souhlasím s Vámi… Hoda je vtipná.) Krásné dny přeje Hannah.“ „Hele, tys jí neodpověděla na otázku.“ Střelila jsem po Jade pohledem. Zavrtěla hlavou a zvedla paletu s očními stíny. „Pochopitelně.“ „Byla jsem milá.“ „To ty vždycky. Až moc, jestli chceš něco vědět.“ „Jo, to jistě. Jako když jsem si stěžovala na toho nafoukaného šéfkuchaře, co tady vystupoval minulý týden – toho Masona Jak-se-jmenuje –, který odpovídal na každou otázku jedním slovem? Jsem milá, když vyvádím kvůli sledovanosti? A teď, panebože, teď ještě Claudia.“ Otočila jsem se k Jade. „Říkala jsem ti, jak Stuart uvažuje o tom, že by z ní udělal moji spolumoderátorku? Jsem odepsaná!“ „Zavři oči,“ zavelela a nanesla mi štětečkem stíny na víčka. „Ta ženská je ve městě šest neděl, a už je populárnější než já.“ „To ani náhodou,“ ujistila mě Jade. „Tebe město bere jako svoji. To ale Claudii Campbellový nezabrání, aby se ho nepokusila zmocnit. Mám z ní špatný tušení.“ „To bych neřekla,“ namítla jsem. „Je ctižádostivá, to ano, ale působí moc mile. Mám strach spíš ze Stuarta. Pro něj je všechno jen o sledovanosti a ta moje byla posledně –“ 8

Sladke odpusteni.indd 8

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

„V hajzlu. Já vím. Ale zase to stoupne. Jenom ti říkám, hlídej si záda. Slečna Claudia je zvyklá hrát první housle. Tahle vycházející hvězda z newyorský telky se v žádným případě nespokojí s tím, aby dělala druhořadou moderátorku v ranním vysílání.“ V televizní žurnalistice panuje přísná hierarchie. Většina z nás začíná tím, že natáčí živé vstupy do zpráv v pět ráno, což znamená vstávat ve tři kvůli dvěma divákům. Já v tomhle zničujícím režimu prožila jen devět měsíců, než jsem měla to štěstí, že jsem postoupila na post víkendové moderátorky, a brzy po tom už jsem dělala polední zprávy. Na tom místě jsem strávila čtyři spokojené roky. Pracovat ve večerních zprávách je samozřejmě největší terno, a já naštěstí byla na neworleanské televizní stanici WNO v tu správnou dobu. Robert Jacobs odešel, nebo (podle klepů) byl odejit, a Priscille nabídla tu pozici mně. Sledovanost letěla vzhůru. Brzo jsem nevěděla, kam dřív skočit, moderovala jsem charitativní akce ve městě, slavnostní večery pro přispěvatele nejrůznějších fondů, oslavy Mardi Gras. K vlastnímu překvapení jsem se stala místní celebritou, což mi vlastně pořád nešlo do hlavy. A můj raketový vzestup se nezastavil u večerních zpráv. Město půlměsíce, jak se New Orleansu přezdívá, se „zamilovalo do Hannah Farrové“ (tak mi to aspoň tvrdili), a před dvěma lety mi nabídli vlastní pořad – příležitost, pro jakou by většina žurnalistů zabíjela. „Hele, kočičko, nerada ti beru iluze, ale Show Hannah Farrové není žádná první liga.“ Jade pokrčila rameny. „Podle mě je to nejlepší pořad v Louisianě. Claudia si na to brousí drápky, dej na mě. Když už musí trčet tady, je jen jedno místo, se kterým se spokojí, a to je to tvoje.“ Jadin telefon zabzučel. Zamžourala na jméno volajícího a zeptala se: „Neva, když to zvednu?“ „Klidně,“ odpověděla jsem. Byla jsem za to vyrušení vděčná. Nechtěla jsem se bavit o nádherné blondýnce 9

Sladke odpusteni.indd 9

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Claudii, která je ve čtyřiadvaceti o celé – a zásadní – desetiletí mladší než já. Proč musí její snoubenec bydlet zrovna v New Orleansu? Jen se na to podívejte – má talent, mládí a ještě snoubence! Trumfuje mě v každé kategorii, dokonce i v kategorii vztahů. Jade zesílila hlas. „To si děláš srandu?“ vyjela na volajícího. „Táta je objednaný na to vyšetření do nemocnice. Připomínala jsem ti to včera.“ Žaludek se mi sevřel, když jsem pochopila, že je to Jadin nastávající bývalý, Marcus, otec jejího dvanáctiletého syna. Čili Poručík Kokot, jak mu teď říkala. Zavřela jsem laptop a sebrala z pultu stoh pošty, abych Jade poskytla iluzi soukromí. Listovala jsem palcem obálkami a hledala chicagské razítko. Přečtu si Jackovu omluvu a pak dám dohromady odpověď, připomenu mu, že jsem teď šťastná a že on by se měl v životě taky vydat dál. Při tom pomyšlení se mi udělalo slabo. Našla jsem obálku a vytáhla si ji. Jenže v levém horním rohu byla místo adresy Jacksona Rousseaua hlavička Zpravodajství WCHI. Takže to není od Jacka. Ulevilo se mi. Milá Hannah, bylo mi potěšením setkat se s Vámi minulý měsíc v Dallasu. Váš projev na konferenci Národní asociace komentátorů byl fascinující a inspirativní. Jak jsem se Vám tehdy zmínil, WCHI nyní chystá nový ranní pořad Dobré ráno, Chicago. Podobně jako Show Hannah Farrové má být zaměřen na ženské publikum. Kromě příležitostných odlehčených a zábavných vstupů se bude věnovat různým seriózním tématům včetně politiky, literatury a umění či mezinárodního dění. 10

Sladke odpusteni.indd 10

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Pro náš pořad hledáme moderátorku a velice rádi bychom nabídli tuto pozici Vám. Zajímalo by Vás to? Kromě účasti na pohovoru a zaslání demo nahrávky požadujeme také Váš návrh na původní pořad. Se srdečným pozdravem James Peters Viceprezident WCHI Chicago Páni, takže on to myslel vážně, když si mě na konferenci Národní asociace komentátorů v Dallasu vzal stranou. Díval se na můj pořad. Věděl, že moje sledovanost klesá, ale tvrdil mi, že mám velký potenciál, jen kdybych dostala správnou příležitost. Třeba narážel právě na tu­ hle. Bylo povzbudivé, že WCHI se zajímá o můj vlastní návrh na to, jak by měl pořad vypadat. Stuart moje nápady zvažoval jen zřídka. „Lidi se chtějí ráno dívat na čtyři věci,“ tvrdil. „A to jsou celebrity, sex, hubnutí a krása.“ Co bych dala za to moderovat pořad, který by byl trochu kontroverznější. Asi tak dvě vteřiny se mi z toho točila hlava, než jsem se vrátila na zem. Nechci práci v Chicagu, ve městě vzdáleném patnáct set kilometrů odsud. Jsem v New Orleansu až moc zakořeněná. Miluju tohle město s dvojí tváří, jeho noblesu smísenou s kuráží, jeho jazz a sendviče po-boy a polévku gumbo s krevetami. A co víc, jsem zamilovaná do jeho starosty. I kdybych se chtěla o tu práci zajímat – jako že nechtěla –, Michael by to odmítl. Patří ke třetí generaci místních rodáků, „N’awlins“, jak se jim tu říká, a teď vychovává čtvrtou generaci – dceru Abby. Ale stejně je to dobrý pocit, když o vás někdo stojí. Jade praštila s telefonem, na čele jí zapulzovaly žilky. „Ten hajzl! Táta na to vyšetření musí. Marcus slíbil, že ho tam odveze – to si to chtěl u mě zas vyžehlit. ,To není 11

Sladke odpusteni.indd 11

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá problém,‘ tvrdil mi, ,hodím ho tam cestou na stanici.‘ Že jsem mu na to skočila!“ Její tmavé oči se v zrcadle leskly. Odvrátila se a začala ťukat do telefonu. „Třeba se Natalie bude moct utrhnout.“ Jadina sestra je ředitelka střední školy. Bylo jasné, že ta se neutrhne. „V kolik má to vyšetření?“ „V devět. Marcus tvrdí, že to nestíhá. No jasně že to nestíhá, když musí po ránu obskočit tu svou děvku.“ Podívala jsem se na hodinky. Osm dvacet. „Běž,“ pobídla jsem ji. „Doktoři mají vždycky skluz. Když sebou hodíš, ještě to stihneš.“ Zamračila se na mě. „Nemůžu odejít. Nedolíčila jsem tě.“ Zvedla jsem se z křesla. „Co, myslíš si, že už se neumím sama namalovat?“ Zamávala jsem na ni rukama. „Plav. Hned teď.“ „Ale co když Stuart zjistí…“ „Neboj. Budu tě krýt. Hlavně se vrať včas, abys stačila připravit Sheri na večerní zprávy, nebo si to schytáme obě.“ Postrčila jsem její drobnou postavu ke dveřím. „A už mazej.“ Jadin pohled zalétl k hodinám nade dveřmi. Stála mlčky a hryzala si ret. Najednou mi to došlo: Jade jezdí do práce tramvají. Vytáhla jsem ze skříňky kabelu a vylovila klíčky. „Vezmi si moje auto.“ „Cože? To nemůžu! Co kdybych –“ „Je to jen auto, Jade. Krám, co se dá nahradit.“ Na rozdíl od tvého otce. Ale to už jsem neřekla. Strčila jsem jí klíčky do dlaně. „A teď už padej, než se objeví Stuart a zjistí, že ses na mě vykašlala.“ Obličej jí zalilo ulehčení a objala mě. „Děkuju ti. Neboj, na autíčko ti dám pozor.“ Vrhla se ke dveřím. „Buď zlobivá!“ houkla na mě. Byla to naše oblíbená parafráze obvyklého rodičovského „buď hodná“. Byla už v polovině cesty k výtahům, když jsem ji slyšela zavolat: „Máš to u mě, Hannabelle!“ „Vyberu si to, neboj. Pozdravuj ode mě tátu.“ 12

Sladke odpusteni.indd 12

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Zavřela jsem dveře a osaměla v šatně, třicet minut před začátkem příprav k vysílání. Našla jsem kompaktní pudr a nanesla si ho štětcem na čelo a kořen nosu. Pak jsem si stáhla igelitový pláštík a znova sáhla po chicagském dopisu. Cestou kolem pohovky ke svému stolu jsem si ještě jednou přečetla slova pana Peterse. Nebylo pochyb o tom, že ta práce by byla fantastická příležitost, zvlášť vzhledem k tomu, jak to tady šlo se mnou momentálně z kopce. Znamenalo by to přestup z padesátého třetího do třetího největšího televizního trhu v zemi. Za pár let bych soupeřila s národními programy jako Dobré ráno, Ameriko nebo Today. Plat bych brala bezpochyby čtyřnásobný. Posadila jsem se za svůj psací stůl. Pan Peters očividně viděl stejnou Hannah Farrovou jako všichni ostatní: spokojenou svobodnou ženu zaměřenou na kariéru, bez zapuštěných kořenů, prospěchářku, která se při první lepší nabídce rychle sbalí a přesune se přes půl země za lepším platem a významnějším postavením. Pohled mi sklouzl na snímek, kde jsem byla s otcem na předávání Ceny kritiků v roce 2012. Kousla jsem se do tváře, když jsem si vybavila tu exkluzivní akci. Tátovy skelné oči a zarudlý nos mi napovídaly, že už moc pil. Já měla na sobě stříbrné večerní šaty a na tváři široký úsměv. Ale oči jsem měla pusté a prázdné, tak jako jsem se cítila celý ten večer, kdy jsem seděla sama po tátově boku. Ne proto, že jsem nedostala cenu… nedostávalo se mi něčeho jiného. Ostatní laureáty obklopovali partneři a partnerky, děti a střízliví rodiče. Smáli se a gratulovali jim a pak společně tančili v kruhu. Chtěla jsem přesně tohle. Zvedla jsem další fotku, na které jsme byli s Michaelem, když jsme vloni na podzim plachtili na jezeře Pontchartrain. Na okraji snímku byl vidět záblesk Abbyiných zlatých vlasů. Seděla na přídi napravo, zády ke mně. Odložila jsem fotku zpátky na stůl. Doufala jsem, že za pár let budu mít jinou – takovou, kde stojíme s ­Michaelem 13

Sladke odpusteni.indd 13

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá před hezkým domem s usměvavou Abby a možná i naším společným dítětem. Zastrčila jsem dopis pana Peterse do soukromých desek s nápisem OHLASY, kde jsem skladovala už asi deset podobných dopisů, které jsem dostala během posledních let. Večer pošlu do Chicaga obvyklou zdvořilou odpověď: Děkuji, ale ne. Michael se to nemusí dozvědět. Protože – je to sice hrozné klišé a nejspíš dávno zastaralý přístup, ale ani prominentní práce v Chicagu pro mě není tak důležitá jako mít svou rodinu. Jenže kdy ji budu mít? Zpočátku jsme v tomhle byli s Michaelem naprosto zajedno. Už po pár týdnech jsme mluvili v budoucím čase. Hodiny jsme si vyprávěli, o čem sníme. Nadhazovali jsme možná jména našich příštích dětí – Zachary nebo Emma nebo Liam –, spřádali úvahy, jak budou vypadat a jestli by Abby radši bratříčka, nebo sestřičku. Hledali jsme na internetu domy a posílali si navzájem odkazy s poznámkami typu Hezký, ale Zachary bude potřebovat větší zahradu nebo Představ si, co bychom mohli dělat v tak velké ložnici. Teď mi to připadalo, jako by to bylo už léta minulostí. Michael se soustředil na svou politickou kariéru a každá zmínka o budoucnosti byla uvozena větou „až Abby skončí střední školu“. Něco mě napadlo. Co kdyby možnost, že by mě mohl ztratit, vyvolala v Michaelovi tu reakci, v niž doufám? Vytáhla jsem dopis z desek a můj nápad se začal valit vpřed samospádem. Tohle není jen pracovní příležitost, je to šance, jak uspíšit věci mezi námi. Do Abbyiny maturity zbýval už jen rok. Je čas začít plánovat. Natáhla jsem se pro mobil a najednou mi bylo tak lehko jako už celé týdny ne. Vytočila jsem Michaelovo číslo a přemítala, jestli budu mít štěstí a zastihnu ho v některém z těch vzácných okamžiků samoty. Určitě na něj udělá dojem, že o mě stojí, zvlášť když jde o tak velký trh jako Chicago. Řekne mi, 14

Sladke odpusteni.indd 14

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

že je na mě hrdý, a pak mi připomene všechny ty báječné důvody, proč nemůžu odejít, z nichž nejdůležitější je důvod být s ním. A později, až bude mít šanci se nad tím zamyslet, mu dojde, že by si mě měl radši pojistit, než mu vyklouznu. Usmála jsem se při představě, že jsem žádaná jak profesionálně, tak osobně. „Starosta Payne.“ Jeho hlas zněl unaveně, a to mu pracovní den teprve začínal. „Hezkou středu,“ prohodila jsem s narážkou na náš večerní program. Doufala jsem, že ho to trochu rozveselí. Vloni v prosinci začala Abby každou středu večer hlídat děti, což Michaela zbavilo na jeden den otcovských povinností a poskytlo nám to jeden nerušený společný večer uprostřed týdne. „Ahoj, zlato.“ Povzdychl si. „Dneska je to blázinec. Mám komunitní fórum na Střední škole Warrena Eastona. Poradu o prevenci násilí mezi studenty. Zrovna tam jedu. Doufám, že se kolem poledne vrátím na to shromáždění. Jdeš tam, viď?“ Měl na mysli shromáždění nazvané Na světlo, které mělo podporovat vnímavost vůči sexuálnímu zneužívání dětí. Opřela jsem si lokty o stůl. „Omluvila jsem se Marise, že tentokrát se nezúčastním. Poledne je moc brzo. Mám výčitky svědomí.“ „To nemusíš. Podporuješ je už tolik. Já sám se tam jen mihnu. Celé odpoledne mám schůzky, kde se bude probírat nárůst chudoby. Čekám, že se to potáhne až do večera. Nevadilo by ti, kdybychom to dneska večer zrušili?“ Chudoba? S tím jsem sotva mohla soupeřit, i když je středa. Jestli chci být manželkou starosty, musím se smířit s tím, že můj muž slouží veřejnosti. Koneckonců to patří k věcem, které na něm nejvíc miluju. „Ne, to je v pořádku. Ale zníš tak vyčerpaně. Zkus se dneska aspoň dobře vyspat.“ „Zkusím.“ Ztišil hlas. „I když bych radši dělal něco jiného, než spal.“ 15

Sladke odpusteni.indd 15

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Usmála jsem se a představila si, jak ležím v jeho náručí. „Já taky.“ Mám mu říct o tom dopise od Jamese Peterse? Už má tolik starostí, nemusím mu přidělávat ještě další. „Tak zatím,“ ozval se. „Pokud tedy něco nepotře­buješ.“ Ano, chtělo se mi odpovědět. Něco potřebuju. Potřebuju vědět, že ti budu večer chybět, že jsem tvoje priorita. Potřebuju jistotu, že míříme ke společné budoucnosti, že si mě chceš vzít. Zhluboka jsem se nadechla. „Jen jsem tě chtěla varovat. Někdo má vážný zájem o tvou přítelkyni,“ pronesla jsem odlehčeným, zpěvavým tónem. „Dneska jsem dostala milostný dopis.“ „Kdo je můj sok?“ zeptal se. „Přísahám, že ho zabiju.“ Zasmála jsem se a pověděla mu o dopise Jamese Peterse a jeho nabídce. Doufala jsem, že to zní aspoň tak nadšeně, aby to v Michaelovi rozeznělo varovné zvonky. „Není to tak docela nabídka práce, ale zní to, jako by o mě stáli. Chtějí, abych jim navrhla původní pořad. To je docela lichotivé, nemyslíš?“ „Skvělé. Gratuluju, moje superstar. Další připomínka, že jsi úplně mimo moji ligu.“ Srdce mi trochu poskočilo. „Díky. Zní to dobře.“ Zavřela jsem oči a pustila se do toho dřív, než ztratím nervy. „Pořad začne na podzim. Chtějí to vyřešit rychle.“ „To je ještě půl roku. Ale radši to neodkládej. Už sis domluvila schůzku?“ To mi vyrazilo dech. Přitiskla jsem si ruku ke krku a snažila se dýchat. Díkybohu, že mě Michael nemůže vidět. „Já… ne, ještě jsem… neodpověděla.“ „Kdybychom to s Abby mohli nějak zařídit, pojedeme s tebou. Uděláme si něco jako prázdniny. Už jsem v Chicagu nebyl léta.“ Řekni něco! Řekni mu, že jsi zklamaná, že jsi doufala v něco jiného – že tě bude prosit, ať zůstaneš. Připomeň mu, že v Chicagu žije tvůj bývalý snoubenec, prokrista! 16

Sladke odpusteni.indd 16

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

„Takže by ti nevadilo, kdybych odjela?“ „Popravdě, nelíbilo by se mi to. Vztahy na dálku bývají těžké. Ale my bychom to zvládli, nemyslíš?“ „Určitě,“ odpověděla jsem. Jenže v duchu jsem si říkala, že ani když jsme ve stejném městě, nedokážeme si na sebe pořádně udělat čas. „Poslyš, už musím běžet,“ ozval se Michael. „Pak ti zavolám. A gratuluju, zlato. Jsem na tebe tak hrdý.“

` Zamáčkla jsem mobil a zhroutila se na židli. Michaelovi je jedno, jestli odjedu. Jsem tak pitomá. On už o manželství nemá zájem. A mně už ten rozhovor nedává na vybranou. Musím panu Petersovi poslat svůj životopis a návrh jednoho dílu. Jinak by to vypadalo, že jsem jen manipulovala. Což jsem asi přesně dělala. Pohled mi sklouzl na Times-Picayune, které mi vykukovaly z kabely. Zvedla jsem je a zadívala se na titulek. přiznat svou vinu. Jo, jasně. Stačí poslat kamínek a všechno bude odpuštěno. To si jen něco namlouváš, Fiono Knowlesová. Zamnula jsem si čelo. Mohla bych tu pracovní nabídku sabotovat, napsat odbytý návrh pořadu a Michaelovi tvrdit, že mě ani nepozvali na pohovor. Ne. Na to jsem byla až moc hrdá. Jestli Michael chce, abych se o tu práci ucházela, tak to sakra udělám! A nejenže se o ni budu ucházet, já ji dostanu. Přestěhuju se a začnu znova. Můj pořad si získá obrovskou popularitu, budu chicagská Oprah Winfreyová. Seznámím se s někým novým, kdo má rád děti a je připravený k závazkům. Co ty na to, Michaele Payne? Ale nejdřív musím napsat návrh. Začala jsem chodit po místnosti a snažila se přijít na nějaké skvělé téma na zahájení nového pořadu, něco myš­ lenkově provokativního, neotřelého a aktuálního. Něco, 17

Sladke odpusteni.indd 17

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá co by mi získalo to místo a udělalo dojem na Michaela… a možná ho přimělo si to celé rozmyslet. Oči mi zase sklouzly k novinám a moje podmračené čelo se pomalu vyhladilo. Ano, to by mohlo vyjít. Ale dokážu to? Vytáhla jsem noviny z kabely a opatrně vytrhla článek o Fioně. Přešla jsem ke stolu a zhluboka se nadechla. Co to sakra dělám? Zírala jsem na zavřenou zásuvku, jako by to byla Pandořina skříňka. Nakonec jsem ji prudce otevřela. Štrachala jsem mezi propiskami, kancelářskými sponkami a lepicími papírky, až jsem to zahlédla. Leželo to v zadním rohu zásuvky, kam jsem to před dvěma lety zastrčila. Omluvný dopis od Fiony Knowlesové. A sametový váček se dvěma Kameny odpuštění.

18

Sladke odpusteni.indd 18

1/26/16 10:31 AM

Kapitola druhá

roztáhla jsem šňůrku pouzdra. Na dlaň mi vypadly dva obyčej­né oblázky ze zahrady. Přejela jsem po nich prsty. Jeden byl šedivý s černými žilkami, druhý nažloutle bílý. Přes samet jsem cítila něco měkkého. Vytáhla jsem z váčku vzkaz složený do harmoniky jako v sušenkách s předpovědí budoucnosti.

Jeden kámen představuje tíhu hněvu. Druhý představuje tíhu viny. Obou se můžete zbavit, když se rozhodnete složit své břemeno.

Čeká pořád na můj kámen? Vrátilo se jí těch ostatních třicet čtyři oblázků, které rozeslala? Začala jsem se dusit pocitem viny. Rozložila jsem krémový dopisní papír a znovu si přečetla dopis. Milá Hannah, jmenuju se Fiona Knowlesová a upřímně doufám, že nemáš ponětí, kdo jsem. Pokud to víš, znamená to, že jsem Ti ublížila. Chodily jsme spolu na základní školu 19

Sladke odpusteni.indd 19

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Bloomfield Hills. Byla jsi ve škole nová a já si Tě vybrala jako svůj cíl. Nejenže jsem Ti sama ubližovala, ale popudila jsem proti Tobě i další dívky. Jednou jsem málem dosáhla toho, abys dostala školní trest. Namluvila jsem paní Maplesové, že jsem Tě viděla, jak jí kradeš ze stolu správné odpovědi do testu z dějepisu, když jsem to ve skutečnosti vzala já. Když řeknu, že se za to stydím, nevyjadřuje to úplně mou vinu. Jako dospělá se snažím zracionalizovat si svou dětskou krutost – na prvním místě žárlivost, na druhém nejistota. Ale pravda je taková, že jsem byla tyranka. Nemám pro to žádnou omluvu. Je mi to upřímně a zoufale líto. Velice mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, jaké máš úspěchy, že máš v New Orleansu vlastní televizní pořad. Možná už jsi dávno zapomněla na školu Bloomfield Hills a na to, jaká odporná osoba jsem byla. Jenže mě moje chování pronásleduje každý den. Ve dne pracuju jako advokátka, v noci jsem básnířka. Tu a tam se mi dokonce povede něco uveřejnit. Nejsem vdaná a nemám děti. Někdy si říkám, že osamělost je mým trestem. Prosím Tě, pokud mi odpouštíš, abys mi poslala jeden kámen zpátky a sňala tak ze sebe břímě svého hněvu a ze mě břímě viny. K tomu druhému kameni prosím přidej další a pošli je někomu, komu jsi ublížila, spolu s upřímnou omluvou. Když se Ti vrátí, tak jako doufám, že se vrátí od Tebe ke mně, dokončíš Kruh odpuštění. Pak ten kámen zahoď do jezera nebo potoka, zakopej na zahradě nebo polož k záhonku – cokoli pro 20

Sladke odpusteni.indd 20

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Tebe bude symbolizovat, že ses konečně zbavila své hanby. Se srdečnými pozdravy Fiona Knowlesová Odložila jsem dopis. I teď, dva roky poté, co mi přišel do schránky, se mi z něj zkrátil dech. Chování téhle bývalé spolužačky mělo tolik vedlejších následků. Ano, nebýt Fio­ ny Knowlesové, mí rodiče by se možná nikdy nerozvedli. Zamnula jsem si spánky. Musím být praktická, ne přecitlivělá, Fiona Knowlesová je teď celebrita a já jsem jednou z prvních příjemkyň jejích dopisů. To je přece příběh, a mám ho zrovna tady před sebou. Přesně takový nápad, jakým můžu udělat dojem na pana Peterse a další důležité osoby ve WCHI. Můžu navrhnout, že pozvu Fionu do vysílání, a společně tam vylíčíme náš příběh viny, hanby a odpuštění. Problém je v tom, že já jí neodpustila. A neměla jsem to v úmyslu. Kousla jsem se do rtu. Musím to udělat? Nebo spíš – dokážu to předstírat? WCHI chce nakonec jen nápad. Třeba to nikdy nikdo nenatočí. Ale ne, radši bych měla být upřímná. Pro všechny případy. Vytáhla jsem ze stolu dopisní papír a uslyšela zaklepání na dveře. „Deset minut do začátku,“ hlásil za nimi Stuart. „Budu tam.“ Popadla jsem svoje šťastné plnicí pero, dárek od Michaela, když můj pořad získal druhé místo v Televizních cenách Louisiany, a napsala odpověď. Milá Fiono, posílám Ti kámen, který Tě zbaví viny a mě hněvu. Upřímně Hannah Farrová 21

Sladke odpusteni.indd 21

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Ano, bylo to polovičaté. Ale taky to nejlepší, na co jsem se zmohla. Zastrčila jsem dopis a jeden z kamínků do obálky a zalepila ji. Cestou domů ji hodím do schránky. Teď můžu aspoň upřímně tvrdit, že jsem Fioně kámen vrátila.

22

Sladke odpusteni.indd 22

1/26/16 10:31 AM

Kapitola třetí

převlékla jsem se ze šatů a lodiček

do legín a balerínek. S čerstvě upečeným chlebem v kabele a kyticí naducaných bílých magnolií jsem se vydala k Zahradní čtvrti za svou kamarádkou Dorothy Rousseauovou. Dorothy předtím bydlela vedle mě v šestipatrové rezidenci Evangeline na St. Charles Avenue, než se před čtyřmi měsíci přestěhovala do Zahradního domova. Přeběhla jsem Jefferson Street a míjela zahrady překypující bílými náprstníky, oranžovými ibišky a rubínově červenými dosnami. Jenže i uprostřed té jarní nádhery těkaly moje myšlenky od Michaelovy naprosté nenucenosti, když vyslechl mou zprávu, k vyhlídkám na pracovní pozici, kterou jsem se teď cítila povinná získat, a k Fioně Knowlesové a kamínku odpuštění, který jsem jí právě poslala. Bylo po třetí hodině odpoledne, když jsem dorazila ke staré cihlové budově. Vyšla jsem po kovové rampě a pozdravila Marthu a Joan, které seděly na přední verandě. „Dobrý den, dámy,“ usmála jsem se na ně a nabídla každé jednu magnolii. Dorothy se přestěhovala do Zahradního domova, když ji onemocnění zraku, makulární degenerace, připravilo o nezávislost. Její jediný syn žil patnáct set kilometrů daleko, takže jsem to byla já, kdo jí pomohl najít tohle místo, kde vám třikrát denně donesou jídlo a pomoc se 23

Sladke odpusteni.indd 23

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá přivolá stisknutím tlačítka. Dorothy bylo sedmdesát šest a prožívala stěhování, jako když se čerstvý student ocitne z domova na koleji. Vešla jsem do rozlehlé haly a knihu návštěv minula bez povšimnutí. Chodila jsem sem pravidelně, takže mě tu všichni znali. Prošla jsem domem dozadu a našla Dorothy sedět samotnou na dvorku. Hrbila se v proutěném křesle a na uších měla staromódní sluchátka. Bradu si opírala o hrudník a oči měla zavřené. Poklepala jsem jí na rameno a stará žena sebou trhla. „Ahoj, Dorothy, to jsem já.“ Sundala si sluchátka, vypnula CD přehrávač a vstala. Byla vysoká a štíhlá, s hladkým bílým mikádem, které kontrastovalo s její hezkou olivovou pletí. I když neviděla, každý den si nanášela make-up – z ohledu na ty, kteří nejsou nevidomí, jak žertovala. Jenže i nenalíčená patřila k nejkrásnějším ženám, které jsem znala. „Hannah, zlatíčko!“ Její jižanský přízvuk byl vláčný a hladký, s příchutí karamel. Zašátrala po mé ruce, a když ji našla, přitáhla si mě do náruče. V hrudi se mi usadila známá tíseň. Nadechla jsem se vůně jejího parfému Chanel a cítila jsem, jak mě její ruka hladí po zádech. Byl to dotek, jakého jsem se nikdy nemohla nabažit – polaskání matky, která nikdy neměla dceru, dceři, které chyběla matka. Dorothy zavětřila. „To jsou magnolie?“ „Ty máš ale nos,“ pochválila jsem ji a vytáhla pugét z kabely. „Přinesla jsem taky bochník skořicového chleba.“ Zatleskala. „Můj oblíbený! Ty mě tak rozmazluješ, Hannah Marie.“ Hannah Marie. Musela jsem se usmát. Představovala jsem si, že tak by mi asi říkala matka. Dorothy naklonila hlavu ke straně. „Co tě sem přivádí zrovna ve středu? Neměla by ses chystat na schůzku?“ „Michael dneska večer něco má.“ „Vážně? Tak si sedni a povídej.“ 24

Sladke odpusteni.indd 24

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Usmála jsem se jejímu pozvání, abych se zdržela, a usadila se na otoman proti ní. Dorothy se natáhla a položila mi ruku na paži. „Vyprávěj.“ Je to vážně dar, mít přítelkyni, která pozná, že se potřebuju vypovídat. Pověděla jsem jí o e-mailu od Jamese Peterse z WCHI a o Michaelově vstřícné reakci. „,Nikdy si nedělej prioritu z někoho, pro koho jsi jen možnost.‘ To řekla Maya Angelou.“ Pokrčila rameny. „Ale na to mi samozřejmě můžeš říct, abych si hleděla svého.“ „Ne, máš pravdu. Připadám si jako pitomec. Promarnila jsem dva roky s představou, že to je muž, za kterého se provdám. Jenže teď už vůbec nemám pocit, že to tak vnímá i on.“ „Víš,“ ozvala se Dorothy, „už dávno jsem se naučila, že když něco chci, řeknu si o to. Není to moc romantické, ale upřímně, muži někdy dovedou být neuvěřitelně natvrdlí, když jenom děláš narážky. Dala jsi mu najevo, že tě jeho reakce zklamala?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Chytila jsem se do pasti, takže jsem hned odpověděla panu Petersovi, že mě to zaujalo. Copak jsem měla na vybranou?“ „Vždycky máš na vybranou, Hannah. Nikdy na to nezapomínej. Možnost volby je naše největší síla.“ „Jasně. Mohla jsem říct Michaelovi, že chci zahodit životní pracovní příležitost, protože v sobě chovám naději, že z nás jednou bude rodina. Jo. Tahle možnost by dodala spíš sílu Michaelovi – aby vzal nohy na ­ramena.“ Dorothy se ke mně naklonila, jako by chtěla odlehčit náladu. „Jsi na mě hrdá? Ještě jsem se ani nezmínila o svém drahém synovi.“ Zasmála jsem se. „Až teď.“ „Další důvod k podezření, že Michael to jen hraje. Musí být hodně rozrušený z představy, že se přestěhuješ do stejného města, kde bydlí tvůj bývalý snoubenec.“ Pokrčila jsem rameny. „Tak jestli je, nedává to na sobě znát. Vůbec se o Jackovi nezmínil.“ 25

Sladke odpusteni.indd 25

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá „Uvidíš se s ním?“ „S Jackem? Ne. Jistěže ne.“ Nahmátla jsem v kabele váček s kamínky. Najednou jsem nutně potřebovala změnit téma. Je moc trapné mluvit o mém nevěrném ex-snoubenci s jeho matkou. „Přinesla jsem ti ještě něco,“ oznámila jsem a položila jí váček do rukou. „Jmenuje se to Kameny odpuštění. Slyšela jsi o nich?“ Dorothy se rozzářila. „Ovšem. Začala s tím Fiona Know­ lesová. Slyšela jsem s ní minulý týden jeden pořad v rádiu. Věděla jsi, že o tom napsala knihu? Někdy v dubnu bude vystupovat v New Orleansu.“ „Ano, slyšela. Totiž, já s ní chodila na základní školu.“ „Neříkej!“ Pověděla jsem Dorothy o kamenech, které jsem dostala poštou, a o Fionině omluvě. „No tohle! Tak ty jsi byla jedna z těch původních třiceti pěti adresátů. To jsi mi nikdy neřekla.“ Sklopila jsem pohled k zemi. O kus dál jsem ve stínu velkého dubu viděla sedět na kolečkovém křesle pana Wiltshira. Dorothyina nejoblíbenější ošetřovatelka Lizzy mu předčítala z knížky básně. „Nechtěla jsem jí odpovědět. Copak člověku dva kamínky vynahradí dva roky šikany?“ Dorothy seděla mlčky. Z jejího výrazu jsem vytušila, že podle ní ano. „No, ale musím pro WCHI napsat návrh pořadu. Vybrala jsem si Fionin příběh. Teď se o ní hodně mluví, a že jsem byla mezi původními adresáty, tomu dodává osobnější úhel. Je to dokonalý příběh, jaký přitáhne zájem lidí.“ Dorothy přikývla. „Proto jsi jí ten kámen vrátila.“ Studovala jsem svoje ruce. „Ano, připouštím, měla jsem postranní motiv.“ „A když předložíš ten návrh pořadu,“ ozvala se Dorothy, „doopravdy ho natočí?“ „Ne, asi ne. Je to spíš zkouška toho, jak jsem kreativní. Ale stejně bych na ně ráda udělala dojem. A když tu 26

Sladke odpusteni.indd 26

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

práci nedostanu, mohla bych ten nápad využít ve zdejším vysílání, jestli mi to Stuart dovolí. Takže podle Fioniných pravidel mám pokračovat v kruhu tím, že do váčku přidám druhý kámen a pošlu ho někomu, komu jsem ublížila.“ Vytáhla jsem ze sametového váčku nažloutlý kamínek, který jsem dostala od Fiony. Druhý jsem nechala uvnitř. „A tak ti tenhle kámen dávám se svou upřímnou omluvou.“ „Mně? A to jako proč?“ „Ano, tobě.“ Vtiskla jsem jí kámen do ruky. „Vím, jak ráda jsi bydlela v Evangeline. Je mi líto, že jsem se o tebe nemohla líp postarat, umožnit ti tam zůstat. Možná jsme ti mohly najmout ošetřovatelku…“ „Neblázni, zlatíčko. Ten byt byl moc malý, další osoba by se tam nevešla. Tohle místo mi vyhovuje. Jsem tady šťastná. Ty to víš.“ „Stejně bych chtěla, aby sis ten Kámen odpuštění vzala.“ Dorothy zvedla bradu a její nevidoucí pohled na mně spočinul jako světlo reflektoru. „Ty se vyhýbáš zodpovědnosti. Snažíš se to rychle uzavřít, abys mohla načrtnout svůj scénář WCHI. Co navrhuješ? Abychom se s Fio­ nou Knowlesovou sešly na pódiu a vytvořily dokonalý Kruh odpuštění?“ Otočila jsem se k ní. Tohle zabolelo. „Je to tak zlé?“ „Je, když si vybereš nesprávnou osobu.“ Zatápala po mé ruce a upustila mi kamínek zpátky do dlaně. „Nemůžu ho přijmout. Je tu někdo, kdo si tvou omluvu zaslouží víc.“ Dolehlo na mě Jackovo doznání, roztříštěné na milio­ ny ostrých střípků. Promiň, Hannah. Spal jsem s Amy. Jen jednou. Už se to nikdy nestane. Přísahám. Zavřela jsem oči. „Prosím, Dorothy. Vím, že jsem podle tebe zničila tvému synovi život, když jsem zrušila naše zasnoubení. Ale nemůžeme pořád vytahovat minulost.“ „Nemluvím o Jacksonovi,“ pronesla Dorothy rozvážně. „Mluvím o tvé matce.“ 27

Sladke odpusteni.indd 27

1/26/16 10:31 AM

Kapitola čtvrtá

hodila jsem jí kámen do klína,

jako by mě pouhý dotek popálil. „Ne. Tam je na odpuštění moc pozdě. Některé věci je lepší nechat být.“ Kdyby byl otec naživu, souhlasil by se mnou. „Nemůžeš posekat pole, když ho zoráš,“ říkával. „Pokud nechceš zapadnout do bahna.“ Dorothy se zhluboka nadechla. „Znám tě od chvíle, co ses sem přestěhovala, Hannah, děvče s velkými sny a velkým srdcem. Vím všechno o tvém báječném otci a jak tě léta vychovával sám. Ale o své matce jsi mi toho moc neřekla, jen to, že před tebou dala přednost svému příteli.“ „Nechci s ní mít nic společného.“ Srdce se mi rozbušilo rychleji. Měla jsem vztek, že ta žena, kterou jsem víc než deset let neviděla a nemluvila s ní, má nade mnou pořád takovou moc. Tíha hněvu, řekla by asi Fiona. „Matka se rozhodla naprosto jasně.“ „Možná. Ale vždycky jsem si říkala, že v tom příběhu bude ještě něco.“ Odvrátila obličej ode mě a zavrtěla hlavou. „Promiň, měla jsem o tom s tebou promluvit už dávno. Vždycky mě to trápilo. Možná jsem tě chtěla mít celou jen pro sebe.“ Natáhla se po mé ruce a vrátila mi do ní kamínek. „Musíš se smířit se svou matkou, Hannah. Je načase.“ 28

Sladke odpusteni.indd 28

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

„Ty to chápeš špatně. Odpustila jsem Fioně Knowlesové. Tenhle druhý kámen má sloužit jako žádost o odpuštění.“ Dorothy pokrčila rameny. „Žádat o odpuštění nebo odpouštět – nemyslím, že ty kameny vážou nějaká přísná pravidla. Jde přece o nastolení harmonie, ne?“ „Poslyš, Dorothy, mrzí mě to, ale ty neznáš celý příběh.“ „A myslím si, že možná ani ty ne.“ Vytřeštila jsem na ni oči. „Proč to říkáš?“ „Vzpomínáš, jak tady byl naposledy tvůj otec? To jsem ještě bydlela v Evangeline a přišli jste ke mně na večeři.“ Byla to tátova poslední návštěva, i když by to tehdy nikdo neuhodl. Byl opálený a šťastný a v centru pozornosti jako obvykle. Seděli jsme u Dorothy na balkoně, vyprávěli si, trochu jsme se namazali. „Ano, vzpomínám si.“ „Podle mě věděl, že tu nebude dlouho.“ Její tón, téměř mystický výraz v kalných očích… chloupky na pažích se mi zježily. „Zůstali jsme s tvým otcem chvíli sami. Něco mi svěřil, když jste s Michaelem odešli pro další lahev vína. Hodně toho vypil, to je jisté, ale věřím, že to ze sebe potřeboval dostat.“ Srdce se mi rozbušilo. „Co ti řekl?“ „Že ti matka pořád posílá dopisy.“ Snažila jsem se nadechnout. Dopisy? Od matky? „Ne, to musel být úplně opilý. Nedostala jsem od ní dopis už skoro dvacet let.“ „Víš to jistě? Měla jsem z toho pocit, že se s tebou tvá matka léta snaží spojit.“ „To by mi táta řekl. Ne. Máma se mnou nechce mít nic společného.“ „Ale sama jsi řekla, že jsi to byla ty, kdo přerušil vaše styky.“ 29

Sladke odpusteni.indd 29

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Před očima se mi objevil výjev z mých šestnáctých narozenin. Táta sedí proti mně v restauraci Mary Mac. Vidím jeho široký a bezelstný úsměv, jeho lokty na bílém ubruse, když se naklání ke mně, aby se podíval, jak si rozbaluju dárek: náhrdelník s diamantem a safírem, příliš extravagantní pro dospívající dívku. „Ty kameny jsou ze Suzannina prstenu. Nechal jsem to udělat pro tebe.“ Zírala jsem na velké drahokamy a vzpomínala, jak se tátovy velké ruce probíraly matčinou šperkovnicí, na jeho tvrzení, že ten prsten patří jemu – a mně. „Děkuju, tati.“ „A mám pro tebe ještě jeden dárek.“ Chytil mě za ruku a mrknul na mě. „Ode dneška už se s ní nemusíš vídat, zlatíčko.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tím s ní myslí s matkou. „Už jsi dost stará, aby ses mohla rozhodnout sama. V rozsudku o svěření do péče to stojí jasně.“ Ve tváři měl zlomyslné potěšení, jako by tenhle druhý „dárek“ byl opravdu něco. Zírala jsem na něj s pusou dokořán. „Jako že už ji nemusím vidět? Vůbec nikdy?“ „Je to na tobě. Tvá matka s tím souhlasila. Sakra, bude nejspíš stejně ráda jako ty, že se téhle povinnosti zbaví.“ Vynutila jsem ze sebe roztřesený úsměv. „Ehm, tak jo. Jestli… to tak máma chce.“ Odvrátila jsem se od Dorothy a cítila, jak se mi koutky rtů stáčejí dolů. „Bylo mi jen šestnáct. Měla trvat na tom, abych se s ní scházela. Měla za mnou přijet!“ Hlas se mi zlomil a musela jsem chvíli počkat, než jsem dokázala pokračovat. „Táta jí to zavolal. Vypadalo to, jako by čekala, že to navrhnu. Když tenkrát vyšel z pracovny, řekl jenom: ,Tak konec, zlato. Už za ní nemusíš.‘“ Zakryla jsem si ústa a pokusila se polknout. Pro tentokrát jsem byla ráda, že mě Dorothy nevidí. „O dva roky později přijela, když jsem maturovala na střední škole. Tvrdila, jak je na mě pyšná. To mi bylo osmnáct a tak mě 30

Sladke odpusteni.indd 30

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

to ranilo, že jsem s ní sotva dokázala promluvit. Co čekala, po dvou letech mlčení? Od té doby jsem ji neviděla.“ „Hannah, já vím, že otec pro tebe znamenal všechno na světě, ale…“ Dorothy se zarazila, jako by hledala ta pravá slova. „Není možné, že by tě úmyslně držel dál od matky?“ „Samozřejmě že držel. Chtěl mě chránit. Ona mi pořád ubližovala.“ „To je tvůj příběh – tvoje pravda. Věříš tomu, to chápu. Ale neznamená to, že je to čistá pravda.“ Paní Rousseauová byla sice slepá, ale přísahala bych, že mi vidí do duše. Otřela jsem si oči. „Nechci o tom mluvit.“ Otoman zaskřípěl na betonu, když jsem se zvedla. „Sedni si,“ vyzvala mě Dorothy. Znělo to přísně. Poslechla jsem ji. „Agatha Christie jednou řekla, že uvnitř každého z nás jsou padací dveře.“ Našla moji ruku a stiskla ji, její křehké nehty se mi zaryly do kůže. „Pod těmi dveřmi leží naše nejhlubší tajemství. Necháváme je zavřené na petlici a zoufale se snažíme sami sebe obelstít, přesvědčit se, že ta tajemství neexistují. Ti šťastnější tomu možná opravdu uvěří. Ale bojím se, má milá, že ty k nim nepatříš.“ Zašátrala mi v dlani, vzala z ní kámen a vložila ho zpátky do sametového váčku ke druhému. Zatáhla šňůrky a natáhla ruce před sebe. Chvíli jí trvalo, než našla po hmatu moji kabelu. Když ji konečně uchopila, strčila váček dovnitř. „Nikdy nenajdeš budoucnost, dokud nevyřešíš minulost. Běž. Usmiř se s maminkou.“

` Stála jsem bosá v kuchyni, kde nad ostrůvkem se žulovou deskou visely na háčcích hrnce. Byla sobota, skoro tři odpoledne, a v šest měl přijít Michael. Ráda jsem si pečení načasovala tak, aby byt v době jeho příchodu 31

Sladke odpusteni.indd 31

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá domácky voněl čerstvě upečeným chlebem. Můj marný pokus nalákat ho na domácí pohodu, ale dneska jsem potřebovala veškerou možnou podporu. Rozhodla jsem se řídit podle Dorothyiny rady a říct Michaelovi přímo, že nechci opustit New Orleans – čili jeho. Srdce se mi zrychlilo, jen jsem na to pomyslela. Mastnýma rukama jsem vyndala lepkavé těsto z mísy a položila ho na pomoučněný vál. Prohnětla jsem ho spodními částmi dlaní a nechala odpočinout. Ve skříňce pod kuchyňským pultem, doslova na dosah, stál nablýskaný hnětač na těsto Bosch. Dal mi ho táta k Vánocům před třemi lety. Neměla jsem to srdce mu říct, že jsem senzualistka, že radši hnětu těsto rukama – rituál starý už čtyři tisíce let, kdy staří Egypťané objevili droždí. Zajímalo by mě, jestli to pro tehdejší egyptské hospodyně byla stejně únavná práce jako jiné, nebo jestli při ní relaxovaly jako já. Uklidňovalo mě to monotónní mačkání a tahání těsta, i ta sotva postřehnutelná chemická reakce, při které se mouka, voda a kvasnice mění v hedvábnou a lepkavou hmotu. To matka mi jednou vyprávěla, že ve středověké angličtině hnětačka těsta znamenalo prostě žena. Matka taky ráda pekla, jako já. Kde se dozvěděla tuhle jazykovou perličku? Nikdy jsem ji neviděla číst, a její matka neměla ani střední školu. Odhrnula jsem si hřbetem ruky pramen vlasů z čela. Od té doby, co mě Dorothy před třemi dny vyzvala, abych se usmířila se svou matkou, jsem na ni nemohla přestat myslet. Co když se se mnou opravdu pokoušela spojit? To mohl vědět jen jeden člověk. Bez váhání jsem si umyla ruce a zvedla telefon. Byla jedna hodina pacifického času. Poslouchala jsem, jak telefon zvoní, a představovala si Julii, jak leží na verandě a čte si nějakou romanci. Nebo si možná piluje nehty. „Moje holčička Hannah! Jak se máš?“ 32

Sladke odpusteni.indd 32

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Radost v jejím hlase ve mně probudila provinilý pocit. První měsíc po tátově smrti jsem jí volala denně, ale pak telefonáty prořídly na týdenní, potom měsíční frekvenci. A teď už jsem s ní nemluvila od Vánoc. Rozhodla jsem se nerozebírat, jak je to teď s Michaelem a mou prací. „Všechno jde skvěle,“ prohlásila jsem. „Co u tebe?“ „Salon mě posílá na školení do Vegas. Dneska je to samý příčes a prodlužování. Taky bys to měla zkusit, je to vážně pohodlné.“ „To bych mohla,“ souhlasila jsem a přešla k věci. „Julie, něco bych od tebe potřebovala.“ „Ten byt, já vím. Musím ho nabídnout k prodeji.“ „Ne, už jsem ti říkala, že chci, aby sis ho nechala. Zavolám paní Seibodové a zeptám se jí, proč ten převod vlastnictví tak dlouho trvá.“ Slyšela jsem, jak si povzdychla. „Ty jsi zlatíčko, Hannah.“ Táta začal s Julií chodit ten rok, kdy jsem nastoupila na vysokou. Odešel do předčasného důchodu a usoudil, že když chodím na Univerzitu jižní Kalifornie, mohl by se taky přestěhovat do Los Angeles. Julii tam potkal v posilovně. Tehdy jí bylo asi pětatřicet, byla o deset let mladší než táta. Okamžitě jsem si ji zamilovala, tu laskavou krásku se slabostí pro rudou rtěnku a elvisovské suvenýry. Jednou se mi svěřila, že chtěla děti, ale místo nich si vybrala mého tátu, který byl sám jako velké dítě. Rozesmutňovalo mě pomyšlení, že o sedmnáct let později s tímhle „velkým dítětem“ zhasly i všechny její sny. Dát jí tátův byt byla jen žalostná náhrada za všechno, čeho se kvůli němu vzdala. „Julie, jedna přítelkyně mi řekla něco, co mi nejde z hlavy.“ „Co jako?“ „Ona…“ Zatahala jsem se za pramínek vlasů. „Ona si myslí, že matka se snažila se mnou spojit, že mi poslala 33

Sladke odpusteni.indd 33

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá dopis – nebo dopisy. Nevím kdy.“ Odmlčela jsem se. Nechtěla jsem, aby to znělo jako obvinění. „Myslí si, že táta o tom věděl.“ „Já nevím, Hannah. Už jsem odnosila desítky tašek s krámy do charity. Ten chlap snad nikdy nic nevyhodil.“ Tiše se zasmála. Bolelo mě z ní srdce. To já měla vyklidit tátovy skříně, ale zachovala jsem se jako on – nechala jsem to nejtěžší na ní. „A nenašla jsi tam žádný dopis, nebo dopisy, od mé matky?“ „Vím, že měla naši adresu v L. A., občas mu posílala dokumenty kvůli daňovým přiznáním a tak. Ale promiň, Hannah, pro tebe nic.“ Přikývla jsem, protože jsem nedokázala promluvit. Ani jsem si neuvědomila, jak zoufale jsem doufala, že uslyším něco jiného. „Tvůj táta tě moc miloval, Hannah. Ne že by neměl svoje chyby, ale tebe miloval.“ Vím, že mě otec miloval. Tak proč to najednou nestačí?

` Ten večer jsem si na přípravách dala hodně záležet. Když jsem si poležela ve vodě s mým oblíbeným koupelovým olejem Jo Malone, postavila jsem se před zrcadlo jen v broskvové krajkové podprsence a stejných kalhotkách a vyžehlila si konečky vlasů. Nosila jsem vlasy po ramena a přirozeně se mi vlnily, ale Michael měl radši hladké. Natočila jsem si řasy a nalíčila je maskarou, nanesla si make-up a hodila ho do tašky. Opatrně, abych je nepomačkala, jsem si natáhla pouzdrové šaty v měděné barvě, které jsem si vybrala kvůli Michaelovi. V poslední minutě jsem vylovila i dárek k šestnáctým narozeninám, náhrdelník s diamantem a safírem. Kameny z matčina snubního prstenu na mě 34

Sladke odpusteni.indd 34

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

mrkaly, jako by si stejně jako já nemohly zvyknout na svou novou podobu. Celá léta jsem náhrdelník nechávala ve šperkovnici, neměla jsem touhu ani srdce ho nosit. Když jsem si zapnula za krkem platinový řetízek, zalila mě vlna smutku. Chudák můj táta, byl tak bezelstný. Netušil, že jeho dárek pro mě nesymbolizuje vstup do věku ženství, ale zkázu a ztrátu. Michael dorazil v 18.37. Už týden jsme se ­neviděli. ­Potřeboval by ostříhat. Ale oproti mně měl výhodu, že mu přerostlé, pískově blond vlasy splývaly z hlavy v dokonale nedokonalých vlnách a propůjčovaly mu mladistvý vzhled chlapce z pláže. Ráda jsem si Michaela dobírala, že vypadá spíš jako model Ralpha Laurena než jako starosta. S těma chrpově modrýma očima a světlou pletí byl přímo zosobněním úspěchu. Muž, kterého byste čekali za kormidlem jachty u pobřeží Cape Codu. „Ahoj, krásko,“ pozdravil mě. Ani si nesvlékl kabát, rovnou mě zvedl do náruče a nesl do ložnice. Vyhrnoval mi při tom šaty. Jen ať se klidně zmačkají.

` Leželi jsme vedle sebe a zírali do stropu. „Ježíši,“ pronesl Michael a přerušil tak ticho. „Už jsem to tak potřeboval.“ Překulila jsem se na bok a přejela mu prstem po hranaté čelisti. „Stýskalo se mi.“ „Mně po tobě taky.“ Otočil hlavu a vzal mezi rty konečky mých prstů. „Víš, že jsi úžasná?“ Ležela jsem nehybně v ohbí jeho lokte a čekala, až popadne dech na druhé kolo. Milovala jsem tyhle chvíle, kdy jsem ležela v Michaelově objetí, svět někam odplul a bylo slyšet jen náš dech, který se spolu mísil. „Nemám ti přinést skleničku?“ zašeptala jsem. Když neodpověděl, zvedla jsem hlavu. Oči měl zavřené, ústa pootevřená. Začal tiše pochrupovat. 35

Sladke odpusteni.indd 35

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Podívala jsem se na hodiny. 18.55. Osmnáct minut ode dveří do spánku.

` Probral se s trhnutím. Najednou měl oči dokořán, zvedl rozcuchanou hlavu. „Kolik je?“ pokusil se zamžourat na svoje hodinky. „Půl osmé a deset minut,“ odpověděla jsem a přejela mu dlaní po prsou. „Byls ospalý.“ Vyskočil z postele a vrhl se k telefonu. „Ježíši, slíbil jsem Abby, že ji vyzvedneme v osm. Musíme sebou hodit.“ „Abby jde s námi?“ Doufala jsem, že můj hlas nevyzradí moje zklamání. „Jo.“ Michael sebral z podlahy košili. „Zrušila kvůli nám rande.“ Vylezla jsem z postele. Věděla jsem, že jsem sobecká, ale chtěla jsem si s ním dneska promluvit o Chicagu. A tentokrát otevřeně. Zapnula jsem si podprsenku a připomněla si, že Michael je osamělý rodič, a zvládá to moc dobře. Už tak má se svou náročnou prací málo času. Neměla bych ho nutit, aby ho dělil mezi mě a svou dceru. Snažil se vyhovět nám oběma. „Mám nápad,“ ozvala jsem se, když jsem se dívala, jak píše dceři esemesku. „Běž dneska jen s Abby. A já bych se s tebou třeba mohla vidět zítra.“ Vypadal, jako bych ho ranila. „Ne, prosím. Chci, abys šla taky.“ „Jenže Abby bude určitě ráda, když tě jednou bude mít jen pro sebe,“ nadhodila jsem. „A je tady ta nabídka práce z Chicaga, jak jsem ti o ní říkala. Vážně to s tebou potřebuju probrat, jen ve dvou. Můžeme to udělat zítra.“ „Chci strávit dnešní večer se dvěma ženami svého života.“ Přešel ke mně a přejel mi rty po krku. „Miluju tě, Hannah. A čím víc času s tebou Abby stráví, tím víc 36

Sladke odpusteni.indd 36

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

si tě taky zamiluje. Potřebuje nás vidět jako trojici, jako rodinu. Nemyslíš?“ Roztála jsem. Myslí na naši budoucnost, přesně tak, jak jsem doufala.

` Zamířili jsme po St. Charles na východ a do Michaelova domu v Carrolltonu dorazili jen o deset minut později. Spěchal ke dveřím, aby přivedl Abby, a já zůstala sedět v jeho SUV a dívala se na krémově omítnutý dům, kde kdysi žila tříčlenná rodina. Už ten den, kdy jsem Michaela poznala, na tiché dražbě pro organizaci Na světlo, jsem se dozvěděla o jeho dceři. Přitahovalo mě, že je osamělý otec jako můj táta. Když jsme spolu začali chodit, moje smýšlení o Abby bylo vyloženě pozitivní. Mám ráda děti. Vnímala jsem ji jako přínos. Přísahám, že jsem to tak viděla… než jsem se s ní setkala. Kovová brána se otevřela a z domu vyšli Abby s Michaelem. Byla už skoro tak vysoká jako otec, dlouhé blond vlasy měla dneska sepnuté, takže vynikly její krásné zelené oči. Nastoupila dozadu. „Ahoj, Abby. Dneska ti to moc sluší.“ „Ahoj,“ odpověděla mi a začala ve své růžové kabelce Kate Spade hledat telefon. Michael se rozjel k ulici Tchoupitoulas a já se pokusila zapojit Abby do hovoru. Jenže mi jako obvykle odpovídala jednoslabičně a vůbec se mi nedívala do očí. Když se rozhodla něco pronést, dívala se na svého otce a každou větu uvozovala „tati“, jako by mi ty neverbální signály nestačily dát dostatečně najevo, že pro ni jsem nula a vzduch. Tati, už mám výsledky přijímacích testů. Tati, viděla jsem film, co by se ti líbil.

` 37

Sladke odpusteni.indd 37

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá Dorazili jsme do restaurace Broussard ve Francouzské čtvrti – vybrala ji Abby – a štíhlá brunetka nás zavedla ke stolu. Plynové lampy na nádvoří blikaly, když jsme mířili do jídelny osvětlené svíčkami. Všimla jsem si starší, dobře oblečené dvojice, která na nás zírala, když jsem procházela kolem jejich stolu, a usmála jsem se na ně. „Jsem vaše velká fanynka, Hannah,“ vyhrkla žena a chytila mě za paži. „Každé ráno mě přimějete k úsměvu.“ „Děkuju vám.“ Poplácala jsem ji po ruce. „Moc si toho vážím, opravdu.“ Posadili jsme se ke stolu a Abby se otočila k Michaelovi, který seděl vedle ní. „To tě musí štvát,“ prohlásila. „Ty zachraňuješ tohle město, ale oni si všímají jen jí. Lidi jsou tak hloupí.“ Měla jsem pocit, že jsem zase na škole Bloomfield Hills, kde mě šikanuje Fiona Knowlesová. Čekala jsem, že se mě Michael zastane, ale ten se jen zasmál. „To je cena za to, že chodím s miláčkem New Orleansu.“ A pod stolem mi stiskl koleno. Vykašli se na to, doporučila jsem si v duchu. Je to jen holka. Taky jsi byla taková. Z podvědomí se mi vyloupla vzpomínka. Jsem v Harbour Cove. Bob zatočí k restauraci Tastee Freeze, máma sedí vpředu vedle něj. Já si vzadu hryžu nehet na palci. Bob se podívá dozadu s tím svým hloupým úsměvem. „Tak co to bude, princezno? Zmrzlinový pohár s oříšky? Nebo banánový koktejl?“ Zkřížím si ruce na břiše a doufám, že tak zamaskuju, jak mi v něm kručí. „Nemám na nic chuť.“ Zavřela jsem oči, abych tu vzpomínku zahnala. Dorothy a její zatracené kamínky! Soustředila jsem se na menu a pokusila se najít v předkrmech něco, co nestojí víc než šaty, které jsem zrovna měla na sobě. Michael jako správný jižanský gentleman vždycky trvá na tom, že zaplatí. A já jako správný potomek horníků z Pensylvánie nerada rozhazuju. 38

Sladke odpusteni.indd 38

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

O pár minut později se vrátil číšník s lahví vína, kterou Michael objednal, a Abby nalil minerálku. „Budete si přát předkrm?“ zeptal se. „Hm, vteřinku…“ Michael se zadíval do jídelního lístku. Abby se ujala vedení. „Dáme si foie gras Hudson Valley, hovězí carpaccio a mušle Georges Bank. A misku nakládaných lišek, aussi, s’il vous pla’t.“ Podívala se na otce. „Ty houby ti budou chutnat, tati.“ Odložila jsem menu stranou. „Abby, když máš teď hotové přijímací testy, už jsi přemýšlela, na kterou vysokou bys chtěla jít?“ Vytáhla mobil a zkontrolovala si zprávy. „Ani ne.“ Michael se usmál. „Zúžila výběr na Auburn, Tulane a Jihokalifornskou.“ Konečně společná půda! Otočila jsem se k Abby. „Jihokalifornská? Tam jsem chodila já! Myslím, že v Kalifornii by se ti líbilo, Abby. Kdyby ses chtěla na něco zeptat, tak prosím, klidně. Ráda ti napíšu doporučující dopis, nebo co bude potřeba.“ Michael povytáhl obočí. „Toho bys měla využít, Abby. Hannah je jednou z jejich hvězdných absolventek.“ „Prosím tě, Michaele, nepřeháněj.“ Přeháněl, ale lichotilo mi, že to řekl. Abby zavrtěla hlavou, oči pořád přilepené k telefonu. „Jihokalifornskou jsem škrtla. Potřebuju nějakou náročnější školu.“ „Aha. Ovšem.“ Popadla jsem menu a schovala se za něj. Přála jsem si být kdekoli jinde, hlavně ne tady. S Michaelem jsme chodili osm měsíců, než mě představil Abby. Nemohla jsem se dočkat, až ji poznám. Zrovna jí bylo šestnáct a já si byla jistá, že se rychle spřátelíme. Obě jsme běžkyně, Abby ve školních novinách koketovala s žurnalistikou, obě jsme vyrůstaly bez matky. Naše první setkání bylo neformální, v Café du Monde. S Michaelem jsme se smáli tomu, jak nám ze všeho padají 39

Sladke odpusteni.indd 39

1/26/16 10:31 AM

L o r i N e l s o n S p i e l m a n o vá drobečky a cukr, a snědli jsme celý košík jejich báječných sladkostí. Ale Abby soudila, že Američané se moc přežírají. Celou dobu usrkávala černou kávu, opírala se o box a ťukala si na iPhonu. „Dej jí čas,“ prosil mě Michael. „Není zvyklá se o mě dělit.“ Teď jsem zvedla oči, protože mě zaujalo, jak restaurace náhle ztichla. Michael a Abby se dívali přes místnost a já sledovala jejich pohledy. U rohového stolku asi šest metrů od nás nějaký muž poklekl na koleno. Na židli seděla brunetka, zakrývala si pusu dlaní a zírala na něj. Muž vytáhl malou krabičku a já viděla, jak se mu třese ruka. „Prosím, vezmeš si mě, Katherine Bennettová?“ Hlas měl tak zastřený citem, až jsem cítila pálení v nose. Nebuď taková plačka, napomenula jsem se. Žena vypískla a vrhla se mu do náruče. Hosté v restauraci se roztleskali. Tleskala jsem taky, smála se a otírala si slzy. Přes stůl jsem cítila, jak na mě Abby zírá. Otočila jsem se k ní a naše pohledy se do sebe zaklesly. Její rty se zvlnily, ale nebyl to úsměv ani pousmání. Byl to úšklebek. Nebylo pochyb o tom, že se mi ta sedmnáctiletá holka vysmívá. Odvrátila jsem se, otřesená tím, co jako by dávala najevo. Myslí si, že jsem hloupá, když věřím v lásku… a nejspíš taky, když věřím jejímu otci.

` „Musíme spolu něco probrat, Michaele.“ Michael nám oběma namíchal koktejl Sazerac a každý jsme se posadili na opačný konec mé bílé pohovky. Mihotající se plameny zalévaly místnost jantarovou září a já přemítala, jestli i Michaelovi připadá ta pokojná atmosféra stejně falešná jako mně. Zakroužil tekutinou ve skleničce a zavrtěl hlavou. „Je to ještě dítě, Hannah. Představ si sebe na jejím místě. 40

Sladke odpusteni.indd 40

1/26/16 10:31 AM

Sladké

odpuštění

Je pro ni těžké dělit se o otce s jinou ženou. Prosím, snaž se ji pochopit.“ Zamračila jsem se. Copak jsem to nebyla já, kdo mu navrhoval, aby si dneska vyšel s Abby sám? Připomněla bych mu to, ale nechtěla jsem se nechat odvést od toho hlavního. „Nejde o Abby,“ prohlásila jsem. „Jde o nás. Poslala jsem do WCHI mail. Napsala jsem Jamesi Petersovi, že mám o to místo zájem.“ Pozorovala jsem jeho obličej a doufala, že tam spatřím záchvěv strachu, náznak zklamání. Místo toho ožil. „To je báječné.“ Položil si paži na opěradlo pohovky a stiskl mi rameno. „Máš mou naprostou podporu.“ Žaludek se mi sevřel a začala jsem si pohrávat se svým náhrdelníkem. „Víš, Michaele, to je právě to. Nechci tvoji podporu. Znamenalo by to přestěhovat se patnáct set kilometrů daleko. Chci…“ Vybavila jsem si Dorothyina slova. Už dávno jsem se naučila, že když něco chci, řeknu si o to. Otočila jsem se k němu. „Chci od tebe slyšet, že tu mám zůstat.“

41

Sladke odpusteni.indd 41

1/26/16 10:31 AM