1815 Krvavy mir_001 az 003_Sestava 1 27.10.16 10:44 Stránka 3
SABINE EBERTOVÁ
KNIŽNÍ KLUB
Sabine Ebert 1815 – BLUTFRIEDEN Copyright © 2013 by Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & Co. KG, Munich, Germany The book has been negotiated through AVA international GmbH, Germany (www.ava-international.de) Alle Rechte vorbehalten Translation © 2016 by Vítězslav Čížek www.sabine-ebert.de ISBN 978-80-242-5486-9
KRVAVY MIR 1815.indd 4
6.9.2016 7:33:45
„Vybojovali grandiózní vítězství! Porazili nepřítele a zničili ho.“ Pruský král Fridrich Wilhelm III. na vítězné přehlídce v Lipsku 19. října 1813
„Postarám se, aby cesta na západ zůstala volná.“ Rakouský císař František I. v tajném dopise svému zeti Napoleonovi 17. října 1813
„Vrátím se! Na jaře s dvěma sty padesáti tisíci muži překročím Mohan a vrátím se.“ Napoleon Bonaparte při ústupu po porážce u Lipska 19. října 1813
„V Lipsku jsem našel asi dvacet tisíc zraněných a nemocných vojáků všech národů. Ani ta nejbezuzdnější fantazie není s to vylíčit obraz utrpení v tak křiklavých barvách to, co jsem viděl na vlastní oči.“ Lékař Johann Christian Reil svobodnému pánovi vom Stein v listu z 26. října 1813
„Mrtvoly ležely na hromadách po stovkách.“ Johann Daniel Ahlemann, hrobník v Lipsku
„Pruský král bude králem Pruska a Saska, stejně jako já budu ruským carem a polským králem.“ Ruský car Alexandr I. na Vídeňském kongresu 1814
KRVAVY MIR 1815.indd 5
6.9.2016 7:33:45
Prolog
T
ři dny po vražedné bitvě utíkala po náměstí v Lipsku žena a pronikavě křičela: „Zabíjejí zraněné Francouze, zabíjejí těžce raněné!“ Lidé strnuli. Vtom k ní přistoupil statný muž a zacpal jí rukou ústa. „Uklidni se, ženo,“ pronesl hlubokým hlasem. „Nikdo nikoho nezabíjí. Takový rozkaz by nikdo nevydal, nikdo by ho nepotvrdil a nikdo o ničem takovém nemluví. Vysvobozují ty, které po nepředstavitelných mukách čeká jistá smrt. Je to akt milosrdenství v nejvyšší nouzi. Ale nic takového se nestalo, rozumíš? Jdi teď domů a buď zticha jako my všichni!“ Pak se obrátil k ostatním: „Tady tohle se nikdy nestalo!“
7
KRVAVY MIR 1815.indd 7
6.9.2016 7:33:45
PRVNÍ DÍL Po bitvě
KRVAVY MIR 1815.indd 9
6.9.2016 7:33:45
Králův omyl Lipsko, apartmá saského krále na náměstí v Apelově domě, 19. října 1813
S
aský král stál toporně u okna. Na hlavě bílou paruku, oblečen v červeno-žluté uniformě se stříbrnými epoletami. Díval se dolů na náměstí na vítěznou přehlídku spojenců a přestával rozumět světu. Čím to, že tam po boku cara, rakouského císaře a pruského krále nejede na koni i on a lid ho neoslavuje? Jeho lid, zdůraznil v duchu. Lid, jenž si jeho nepřítomnosti patrně vůbec nevšiml. V tom obrovském jásotu nezazněl ani jediný výkřik, ani jedno rozhořčené zvolání Sasů, kde že zůstal jejich milovaný král! Cožpak svému lidu za skoro padesát let vlády nebyl vždy dobrým otcem? Nazývali ho moudrým a spravedlivým. Což ho Lipští vždy vroucně neoslavovali? Jenže teď provolávají slávu Rakušanům a Rusům, dokonce i Prusům a divokým kmenům na koních, které si car přivedl z těch nejvzdálenějších končin své říše. Jeho lid po něm nevolal, ani se nedostavil vyslanec spojeneckých panovníků, aby se mu co nejponíženěji omluvil za nedopatření a požádal ho, aby se obratem postavil po bok veličenstev. K nevíře! Ne, Fridrich August Saský, jemuž bylo třiašedesát, nic z toho nechápal. 11
KRVAVY MIR 1815.indd 11
6.9.2016 7:33:45
Hlava ho pod parukou svědila a pálila, na čele mu perlil pot a v těsně zapnuté blůze uniformy s velikými řády se mu dýchalo čím dál hůř. Jako jedinou úlevu si dopřál, že si krátce přejel prstem pod stojacím límcem, aby mohl nabrat dech a zlaté a stříbrné vyšívání ho přestalo škrábat na bradě. Rozepnout knoflík nebo povolit hedvábný šátek na krku nepřicházelo v úvahu. Je přece král! V nádherné místnosti Apelova domu s ním prodléval ještě tucet dalších osob: jeho choť, dcera, nejbližší rádci, služebnictvo. Ale dokud se král nepohne, nikdo z nich nepronese ani slovo. A tak Fridrich August Saský dál zíral z okna v arkýři vznešeného patra a snažil se porozumět světu, který se mu právě vymykal z rukou. Spojenci mu snad nemohli vážně vyčítat, že v nouzi uzavřel pakt s Napoleonem. To přece udělali všichni, dokud se dříve nebo později nemohli ze spolku zase vyvázat! A on z tohoto svazku vystoupil dnes ráno, je to přesně čtyři hodiny! Bylo to v devět dopoledne. Rusové, Prusové a Rakušané se už chystali zaútočit na město a on stál s Napoleonem u tohoto okna a hrdinně odmítl jeho výzvu, ať ho doprovodí při spořádaném ústupu do Erfurtu. Že chce, aby se jeho nejvěrnější spojenec dostal do bezpečí, lichotil mu Bonaparte. Krom toho že bude pro saského panovníka lepší stát při vyjednávání se spojenci po boku francouzského císaře. On, Napoleon, koneckonců i po nezdařené bitvě u Lipska pořád ještě disponuje armádou, jež nahání strach. O nějakém spořádaném ústupu však nemohla být řeč, to král viděl dokonce i z okna. Lipsko se proměnilo ve ztělesněný chaos. Desetitisíce vojáků Grande Armée se zoufale, 12
KRVAVY MIR 1815.indd 12
6.9.2016 7:33:45
leč marně pokoušely uniknout ulicemi, jež byly zatarasené lidmi, koňmi, vozy trénu a děly. Proto král Napoleonovi odpověděl a hlas se mu chvěl patosem: „Mé místo je u mého lidu.“ Pravý důvod svého rozhodnutí, přítomnost nepřátelských vojsk o síle tři sta tisíc mužů, kteří mohli každou chvíli dobýt město, si Napoleonův „nejvěrnější spojenec“ nechal pro sebe. Fridrich August Saský nikdy nestanul na bitevním poli. To přenechával vojákům. Ale že tady v Lipsku Grande Armée utrpí zničující porážku, bylo jasné nejpozději včera večer, kdy spojencům přispěchalo na pomoc dalších sto tisíc mužů. Napoleon si tuto situaci uvědomil už dávno a předminulou noc nechal z města odvézt svá nejcennější zavazadla a odtáhnout první ze svých elitních jednotek. Saský král však ještě do včerejška pevně věřil v Napoleonovo vítězství. Jenže teď se musel Francouze co nejdříve zřeknout a přesvědčit spojence, že stál na jejich straně. Koneckonců, většina jeho armády včera přeběhla právě k nim! Sice bez králova svolení a k jeho nezměrnému zklamání, ale přesto mohl argumentovat, že na druhou stranu přešel kvůli záchraně Saska i sebe samého. S úlevou zpozoroval z okna, jak císař, než odjel s kolonou maršálů a generálů, zvolal Saskému pluku tělesných granátníků na rozloučenou: „Chraňte dobře svého krále!“ Nedlouho nato musela královská rodina utéct do sklepa. Déšť kulek, hřmění kanonů, oblaka kouře a pronikavý křik ohlašovaly postup spojenců. Pozorovatelé hlásili, že první nepřátelské oddíly se pokusily proniknout Hallskou a Grimmskou bránou. Kolem poledne rozdrnčela okenní skla mohutná exploze. „Vaše královské Veličenstvo, most přes Halštrov je zničený, 13
KRVAVY MIR 1815.indd 13
6.9.2016 7:33:45
poslední úniková cesta z města ven padla!“ hlásil celý udýchaný generální pobočník von Bose, jehož král umístil na věž kostela svatého Tomáše jako pozorovatele. „Třicet tisíc francouzských vojáků tak zůstalo obklíčeno v Lipsku!“ Vysocí důstojníci přítomní v místnosti se zostra nadechli, neboť tato zpráva zvěstovala strašné krveprolití – a další tisíce raněných a zajatců, pro něž se nedostávalo ani proviantu, ani lékařské pomoci. „Spojenci dobyli město,“ pokračoval generální pobočník a stále ještě ztěžka dýchal. „Císařská a královská veličenstva co nevidět dorazí na náměstí, kde se shromažďuje lid, aby jim provolal slávu.“ Král pouhým pohledem poručil komorníkovi, aby mu vykartáčoval z uniformy poslední smítka prachu a malty, jež se na něj snesla ve sklepě během ostřelování. Sklíčeně naslouchal hluku zvenčí: výstřely, výkřiky, řinčení zbraní, zmučené řehtání koní. Následoval okamžik strašidelného ticha, při němž králi přeběhl mráz po zádech. Rychle se pokřižoval. A vtom se ozval jásot, tisíce hlasů provolávaly slávu osvoboditelům. Caru Alexandrovi, Blücherovi, králi Fridrichu Wilhelmu Pruskému, císaři Františku Rakouskému a korunnímu princi Karlu Janu Švédskému. Museli tedy být už velice blízko. Král se narovnal, v duchu se pomodlil za Boží přízeň a vykročil před vrata Apelova domu. Jeho prapor tělesných granátníků stál na stráži před rezidencí královské rodiny. Napoleon ho sem včera osobně navelel. Ani ne tolik z obavy o krále, nýbrž aby zabránil té trapnosti, že i poslední saské gardy přeběhnou k nepříteli. Granátníci na povel majora von Dreßler vzdali králi čest. Monarcha váhavě udělal krok vpřed. 14
KRVAVY MIR 1815.indd 14
6.9.2016 7:33:45
Nad náměstím ulpíval štiplavý pach střelného prachu, s nímž se družila hnusná směsice dalších výparů: krve, tlení a výkalů. Král si s odporem nechal podat čichací lahvičku. Koutkem oka zpozoroval, že se polští důstojníci seřadili vedle jeho pluku. Napoleon opustil město a zvěst, že kníže Poniatowski padl při vyhazování Halštrovského mostu, se šířila rychlostí větru. Poláci se proto podřídili přímému velení saského krále coby varšavského vévody. V okraji zorného pole zahlédl Fridrich August rovněž švédského korunního prince, jak k němu přijíždí. Vydechl úlevou a požádal o svého koně. Tenhle muž býval francouzským maršálem, ten ho odvede na vítěznou přehlídku! Saský král stále postával u vchodu a Karel Jan Švédský, občanským jménem Bernadotte, ho pozdravil zdvořilým pokývnutím hlavy. Vzedmutý jásot však švédského následníka trůnu přiměl, aby se otočil. Když spatřil cara a pruského krále, obrátil svého bělouše a připojil se k nim. Rakouský císař František nyní jel po boku Alexandra a Fridricha Wilhelma. Zvedla se další vlna provolávání slávy. A já? ptal se Fridrich August nechápavě. Jak to, že mě nepozvou mezi sebe? Měl jsem jim vyjít naproti? Pěšky? Zatímco oni sedí na koních? Ne, to by bylo ponižující. Jsem přece král! Saský panovník bezradně setrvával na místě. Ale protože ho skutečně nikdo nepozval na vítěznou přehlídku, rozhodl se vystoupat po skvostně točitém schodišti zpátky do vznešeného patra. Žádný ze státníků ho neuznal za hodna pohledu. Strnule hleděli mimo něj, jako by byl vzduch. Oni někoho pošlou, aby mě pozval, myslel si ustavičně. Nic jiného si vůbec neuměl představit. 15
KRVAVY MIR 1815.indd 15
6.9.2016 7:33:45
Cena vítězství Lipsko, kostel svatého Tomáše, 19. října 1813
M
ladý pruský nadporučík Maximilian Trepte mžoural do interiéru kostela svatého Tomáše jako v mrákotách. Připadalo mu, jako by těmi těžkými dřevěnými vraty prošel do jiného, chmurného světa. Venku zářilo slunce a po bouřích a ledových lijácích předešlých dnů to vypadalo jako zázrak. Jako kdyby nebeské mocnosti chtěly dodat lesku vítězné přehlídce, jež se konala ani ne dvě stě kroků odsud. Na náměstí jásaly tisícihlavé davy. Úplně cizí lidé si navzájem padali do náruče, protože dosud žili a jejich město stálo. Hezká děvčata házela na utrmácené muže v rozedraných uniformách podzimní květiny a věnce z dubového listí. A vojáci jako by pro tento triumfální okamžik zapomněli na všechny strasti a hrůzy války: hlad, trmácení v nekonečných pochodech, smrt svých druhů a strach, že budou první, koho zabije nebo zraní další kulka, zmrzačí šavle nebo probodne bajonet. Zvítězili v čtyřdenní bitvě dosud nebývalých rozměrů s více než půlmilionem bojovníků. Zahnali na útěk nejobávanějšího vojevůdce své doby. Ve dveřích ještě k Maximilianovi doléhala hudba a provolávání slávy nesoucí se z náměstí, ale v následujícím okamžiku jako by ho pohltilo přítmí kostela, jenž se proměnil v hlavní lipský lazaret. Ostrý pach hniloby, krve, zvratků a výkalů bylo první, co omámilo smysly toho, kdo sem vstoupil. Potom zaslechl bolestné výkřiky, kletby a zoufalé volání o pomoc. Ale teprve 16
KRVAVY MIR 1815.indd 16
6.9.2016 7:33:45
když si nadporučíkovy oči zvykly na kostelní šero, ukázalo se mu všechno to utrpení v plné šíři. Umírající leželi namačkáni vedle sebe na holé ledové podlaze. Naprostou většinu z nich tvořili Francouzi, Poláci nebo vojáci Rýnského spolku. Měli krvavé obrazy nebo otevřené rány, byli zmrzačeni na všechny možné způsoby, vyzáblí, třásli se zimou, zmítali se v horečce, kňučeli bolestí či hlasitě sténali. Maximilian Trepte znal dobře katastrofální poměry v lazaretech této války, která polykala lidi a nechtěla skončit. Na jaře i on sám utrpěl těžké zranění a jen o vlas unikl smrti. Tento lazaret však patřil k těm nejhorším ze všech možných a pohled na něj ho přímo zděsil. Opatrně pomohl zraněnému důstojníkovi, kterého přivedl, aby se mohl uložit na zem, a zavolal do kostelní lodi: „Kolik raněných můžete přijmout?“ Pátral očima po nějakém lékaři. A jako když udeří blesk, necelých deset kroků před sebou spatřil důvěrně známou tvář. Tu, kterou by zde nikdy nečekal. Byla to skutečně ona, a přímo před ním: Henrietta Gerlachová, o níž se domníval, že se nachází v bezpečí u příbuzných ve Freibergu! Ona Henrietta, která mu v květnu zachránila život a na jeho prosbu mu na znamení přízně darovala pramen vlasů. Ta, jejíž obraz si od té doby neustále vyvolával v myšlenkách, aby prozářil světlem ty nejtemnější chvíle války. Klečela tam uprostřed umírajících, ruce umazané od krve, a byla ještě křehčí než při jejich prvním setkání. Po tvářích jí tekly slzy. Na klíně držela hlavu mrtvého francouzského poručíka. Kde se tu bere? Ve městě, kde ještě před chvílí zuřila ta nejstrašnější bitva, kam až paměť sahá? ptal se Maximilian zděšeně. 17
KRVAVY MIR 1815.indd 17
6.9.2016 7:33:45
Další jeho myšlenka byla rozhněvaná: Proč oplakává nějakého mrtvého Francouze? Nepřítele! Rovněž Henrietta se otřásla, když poznala, kdo před ní stojí: Maximilian Trepte, ten mladý pruský důstojník, jenž zasáhl její srdce, když o něho pečovala po těžkém zranění. Z nečekaného dopisu, který jí poslal z pole, měla takovou radost, že ho neustále nosila s sebou, přestože do Lipska uprchla téměř s holýma rukama. Muž, který jí tehdy slíbil, že ji po válce vezme na ples. Ale v to už doufat nemohla. Byla ztracená a vůbec nezáleželo na tom, jakou budoucnost přinese vítězství Prusů, Rusů, Rakušané a Britů. Přišla o svou nevinnost a neplatila už za počestnou. Když se pak skandál nedá ututlat, padlé dívky se vyhánějí z domu. Pokud by se to rozkřiklo, stala by se vyvrhelem a společenské pohrdání by zasáhlo i rodinu jejího strýce, která se jí po smrti rodičů ujala, stejně jako jejího bratra France. Aby tomu zabránila, odešla raději dobrovolně – doprostřed toho největšího válečného chaosu, kde se o její osud nikdo nezajímal. Nyní byl mrtev i Étienne, vykrvácel jí v náruči. Étienne de Trousteau, jehož nenarozené dítě ztratila před čtyřmi dny a kterého našla umírajícího mezi raněnými před kostelem. Nemohla udělat nic jiného než ho v posledních minutách života trochu utěšovat. Opatrně mu položila hlavu na zem a přehrnula přes jeho krvavou mrtvolu plášť jednoho námořního gardisty. Jako kdyby to byl rubáš. Potom si rukávem utřela slzy z tváře a sklesle, toporně se zvedla. Pruský nadporučík Trepte nepřišel kvůli ní. Přeptal se na situaci v lazaretu a přivedl raněného důstojníka. Henrietta v sobě sebrala veškerou sílu a vykročila mu vstříc. Opatrně balancovala mezi raněnými a zasvěcenci smrti, aby na nikoho nešlápla. 18
KRVAVY MIR 1815.indd 18
6.9.2016 7:33:45
Je hubená a úplně vyčerpaná, pomyslel si Maximilian sklíčeně. Jeho hněv pominul a ustoupil hlubokému soucitu. Při květnovém setkání mu učarovaly její bystré zelené oči. Teď měla vyhaslý pohled a nevypadala křehce, nýbrž vyčerpaně. Co ji sem vyhnalo? položil si ustaranou otázku. A kde žije? Na takovouhle zimu má chatrné oblečení a z nahonem svázaných vlasů jí trčí prameny. Žádná neprovdaná dívka z dobré rodiny nemá nikde co pohledávat sama, a už vůbec ne ve vřavě bitvy. Provdal ji strýc a poručník, knihtiskař z Freibergu, do Lipska? Nebo má její přítomnost v tomto ponurém místě něco společného s tím mrtvým francouzským poručíkem? Maximilian Trepte při rychlém ústupu spojenců začátkem května zažil ve freiberském lazaretu, jak obětavě se Henrietta starala o něho a jeho zraněné kamarády. Miloval ji už jen kvůli tomu, neboť pohled na ta nejhorší válečná zranění nebylo nic, čeho by se člověk nadál od sedmnáctileté dívky ze spořádané rodiny. A ještě víc ji miloval pro odvahu, s jakou u nich setrvávala, dokud neevakuovali posledního raněného, přestože se nepřátelé už drali do městských bran. Leč zoufalství a vroucnost, s níž držela mrtvého Francouze, v něm budila podezření, že ji s tím poručíkem spojovalo něco víc než jen péče o raněné. Henrietta vyšla Maximilianovi v ústrety a nedávala naprosto ničím najevo, že ho poznává. Doufala, že si na ni třeba vůbec nevzpomene. Vypadal pořád tak, jak si ho v myšlenkách vybavovala: vysoký, štíhlý, tmavé vlasy, odhodlaný výraz, oblečený v uniformě pruského gardového pluku. „První ranhojič vám řekne, kolik vašich mužů můžeme přijmout,“ vypravila ze sebe stísněně, když procházela mezi 19
KRVAVY MIR 1815.indd 19
6.9.2016 7:33:45
umírajícími. Ukázala na stůl za sebou, kde muž v zakrvácené haleně někoho operoval. Podle uniformy to mohl být polský hulán. „Okamžik, pane poručíku!“ zvolal ranhojič, jenž k nim na moment zvedl zrak. „Hned jsem u vás, jen co vytáhnu kulku. Toho hulána sem vůbec neměli nosit, nepřežije,“ pokáral své pomocníky. Henrietta bezmocně pokrčila rameny. „Umřou tady skoro všichni,“ vysvětlovala Maximilianovi. „Nemáme chleba, lůžkovou slámu, žádné léky, a především nic na obvazování.“ Klekla si vedle zraněného pruského důstojníka, kterého nadporučík opřel o sloup. Mohlo mu být pětačtyřicet, měl propocené hnědé vlasy a byl na smrt bledý. Měl roztrhanou holínku a z několika ran mu prýštila krev. Hluboko do holeně se mu zavrtal neforemný kus kovu a těsně pod kolenem tkvěly ještě další střepiny. Henrietta mu nařízla vysokou botu, aby si mohla prohlédnout rány. „To je náš štábní kapitán von Wilhelmsen. Koupil to, když nás ostřelovali v Probstheidě. Polní chirurg je sám zraněný a pomocníci chtěli nohu amputovat,“ vysvětloval Maximilian Trepte. „Ale my tohoto muže potřebujeme. Proto jsem dostal svolení najít v Lipsku lékaře…“ „Ztrácí moc krve!“ přerušila ho rázně Henrietta. „Máte plátno? Rychle, nebo vykrvácí!“ Maximilian bez váhání vytáhl z tornistry druhou košili a roztrhal ji na pruhy. Henrietta až do tohoto okamžiku ničím neprozradila, že se znají, že je oba něco spojovalo. Ale při pohledu na košili ji polilo horko. Byl to důkaz. Vzpomněla si přesně. Tuhle košili mu osobně spravovala, zatímco Maximilian ve Freibergu zápasil se 20
KRVAVY MIR 1815.indd 20
6.9.2016 7:33:45
smrtí. Probodli ho bajonetem pod klíční kostí. Henrietta mu nejen léčila ránu a srážela horečku, ale také mu zašila proříznutou košili. „Udělejte prosím, co je ve vašich silách, abyste ho zachránila, slečno Gerlachová!“ naléhal na ni. „Před měsícem padl jeho jediný syn. Ať rodina neztratí ještě otce.“ Když ji Maximilian oslovil jménem, sklonila se hluboko nad ránu. Poslední příležitost tvářit se, jako by se nikdy nebyli potkali, právě pominula. Pruský poručík se jí bude vyptávat, a oprávněně, a když mu odpoví, odvrátí se od ní s opovržením. „Potřebuju víc světla,“ zamumlala. Maximilian rychle vstal a přinesl svíčku, jež hořela na stoličce o pár kroků dál. „Olovo z kostelních oken,“ vysvětloval jí trpce. „Stáli jsme pod palbou na jižním bojišti v Probstheidě. Když protivníkům začala docházet munice, rozbili okna v kostele a začali po nás střílet kartáče z rozsekaných olověných rámů.“ Henrietta opatrně uchopila největší kus kovu a pokusila se ho uvolnit. Potom odstavila svíci a rychle srolovala pruh plátna, který jí Maximilian podal. Ukázala na džbán a pohár vedle stoličky. „Podepřete ho a dejte mu napít. Pak ho položte na zem a pevně mu držte nohu. Rána se roztrhne ještě víc, až mu tu zatracenou věc vytáhnu. Okamžitě pak pevně sevřete kraje rány, aby neztratil ještě víc krve! O ty malé střepiny se postarám později.“ Dorozumívali se pohledem. Henrietta napřed jedním škubnutím vytáhla kus olova veliký jako prst. Z rány se ihned vyvalila krev, ale Maximilian se řídil pokyny a Henrietta ránu ihned pevně obvázala. „Napijte se, musíte hodně pít!“ naléhala Jetta na štábního kapitána. Roztrhla konec plátěného pruhu uprostřed a oběma 21
KRVAVY MIR 1815.indd 21
6.9.2016 7:33:45
cípy zavázala obvaz. Maximilian zraněného zvedl a nalil do něj vodu. Henrietta začala vytahovat pinzetou menší střepiny a hluboce se při té práci nakláněla. Mohla tak skrýt všechny pohnutky, které se jí zračily v obličeji. Maximilian s lítostí pomyslel na jejich první setkání na jaře. Dnes už mu připadala neskutečná ta doba, kdy si na polním tažení ještě prali prádlo a měli dostatek jídla. Jeho 2. pruský gardový pěší pluk zformovaný předchozího léta z nejlepších mužů z různých částí vojsk ještě ani nebyl vystrojen jednotnými uniformami. Nevychloubal se tehdy a nesliboval Henriettě, že ji vezme s sebou na ples? Vítězství nad Napoleonem bylo dnes vybojováno a většina země osvobozena. Ale ani ten největší blázen neměl pomyšlení na nějaký bál. Sasko bylo vydrancované, ani kůrka chleba se nedala sehnat pro ty statisíce vojáků kolem Lipska; ani pro vítěze, ani pro zajatce. A nikdo nevěděl, kam s desetitisíci raněných. Maximilian si uvědomil svůj druhý rozkaz. Dva pomocníci právě odnášeli operovaného, nyní již mrtvého polského hulána do zadní části kostelní lodi. Henrietta jeho pomoc na chvilku nepotřebovala, a tak se zvedl a vykročil naproti chirurgovi, který už k němu mířil. „Doktor Multon, první ranhojič v Lipsku,“ představil se urostlý muž v zakrváceném plášti. Byla na něm znát únava a nevyspání, jako nejspíš na všech lékařích v těchto dnech. „Nadporučík Trepte z 2. pruského gardového pěšího pluku,“ odpověděl Maximilian. „Mám rozkaz zjistit, kolik raněných tu můžete přijmout.“ „Takže spojenci definitivně vyhnali Francouze z města? Je už po všem?“ „V Lipsku. Napoleon uprchl, pronásledujeme ho. Ve městě jsou ještě tisíce jeho vojáků, ale ti se vzdali.“ 22
KRVAVY MIR 1815.indd 22
6.9.2016 7:33:45
Doktor Multon se nadechl. „Z vítězství se radujeme. A jsme vděční, že Lipsko pořád stojí. Děláme, co můžeme, abychom pomohli. Ale rozhlédněte se kolem, pane nadporučíku! Schází nám úplně všechno!“ Rezignovaně ukázal kolem dokola. „Takhle to teď vypadá ve všech lazaretech v Lipsku: jsou přeplněné, nemáme chleba ani léky. A raněných přichází čím dál víc. Po stovkách! Pro nedostatek lékařů už provádějí amputace i lazebničtí tovaryši.“ Multon bezmocně sevřel ruce v pěst a zase je uvolnil. „Nemůžeme už ani vystavovat úmrtní listy. Všechen papír se spotřeboval a lazaretního písaře skolila nervová horečka. Pošlete muže a povozy, abychom mohli rychle odvézt mrtvé! Pak bude místo pro vaše raněné. Chleba a slámu na lůžka nejspíš taky nedokážete obstarat, ale aspoň plátno?“ požádal chirurg. „Nemáme čím obvazovat. A nervová horečka řádí. Čím dřív pak raněné po operaci dopravíte odsud pryč, tím menší jim bude hrozit nebezpečí, že se nakazí.“ „Podám o tom zprávu v hlavním stanu, abychom vám ulehčili,“ sliboval Trepte. Oba věděli, že po čtyřech krvavých bitevních dnech s víc než půlmilionem účastníků se ve zcela vypleněné zemi nedají čekat žádné zázraky. Doktor Multon už chtěl jít po své práci, ale Maximilian ho zadržel. „V Probstheidě, kde stál náš pluk, jsme včera objevili lazaret plný naprosto zubožených Francouzů. Snažili jsme se jim pomoct, pokud jsme mohli. Nemůžete pro ty muže něco udělat?“ Lékařův pohled se zatvrdil. „Jestli se na to nenajde nikdo v Probstheidě – já tady nemůžu nikoho postrádat ani sem ty lidi dát převézt. Vyhlídky, že někdo z nich přežije transport, jsou nepatrné, a tu námahu nelze ospravedlnit vzhledem k tomu, co musíme zvládat tady.“ 23
KRVAVY MIR 1815.indd 23
6.9.2016 7:33:45
Nebylo to už taky nutné. Ve chvíli, kdy spolu hovořili, se zmíněného lazaretu zmocnily plameny. Francouzi i Prusové umírali v příšerných mukách bok po boku. Doktor se omluvil a odešel zpátky ke stolu, na nějž pomocníci mezitím položili mladičkého pěšáka. Skoro ještě dítě, podle věku a oblečení to musel být jeden z „vojáků Marie Luisy“, Napoleonových posledních rekrutů. „Musím vám amputovat nohu, jestli chcete přežít,“ spustil na něj lékař francouzsky. Chlapec křičel a plakal, zoufale prosil, aby mu nohu nechali. Sotva plnoletý, a už mrzák. Pokud to vůbec přežije. Maximilian se otočil a vrátil se k Henriettě. Dřepl si vedle ní a štábního důstojníka, jenž teď nejevil známky života. Henrietta držela raněnému ruku na krční tepně a tvářila se ustaraně. V kostelním šeru se nedalo poznat, jestli se mu ještě nadzvedává hrudník. „Přežije tenhle den?“ zeptal se Maximilian vylekaně. „Jestli zůstane tady, tak zemře,“ odpověděla Henrietta a bezradně pokrčila rameny. „Všichni přece umřou! Když ne na zranění nebo sněť, zimou nebo hlady, tak na nervovou horečku.“ Její hlas byl čím dál zoufalejší. „Naše polní lazarety jsou beznadějně přeplněné,“ namítl Maximilian. „A můj pluk ještě dnes potáhne dál, aby pronásledoval prchajícího nepřítele.“ Henrietta se zamyšleně podívala ke dveřím. Potom se zhluboka nadechla a váhavě pronesla: „Můžete požádat vdovu, u které bydlím, aby ho vzala k sobě. Jeden zraněný pruský štábní důstojník jí určitě bude milejší, než když jí tam nakvartýrujou dva tucty kozáků.“ Maximilian se na ni podíval, jako když do něj hrom udeří. 24
KRVAVY MIR 1815.indd 24
6.9.2016 7:33:45
Pak se zničehonic předklonil a skoro výhružně vybuchl: „Vy tu nebydlíte u příbuzných? Vy jste snad i v těch obrovských přesunech vojsk cestovala do Lipska sama? Bez svého poručníka nebo jiného ochránce?“ Henrietta sklopila hlavu. „Jsem tady sama. Abych pomáhala v lazaretech.“ „To je nezodpovědnost!“ zvolal zděšeně nadporučík. „Kdo vás poslal na tak nebezpečnou cestu, skrz válečnou oblast, mezi všemi těmi vojsky? Copak nevěděl, že tím dává v sázku váš život a vaši dobrou pověst?“
Doznání Lipsko, kostel svatého Tomáše, 19. října 1813
O
dešla jsem dobrovolně, abych svým příbuzným nezpů„ sobila škodu,“ přiznala Henrietta potichu. A abych odpykala svou vinu a zemřela, měla dodat popravdě. „Měla jsem ochranný list. A doprovod až do Lipska. Pruský doprovod,“ řekla, když uviděla jeho zachmuřený obličej. „Věděla jsem, že zdejší správa lazaretů naléhavě potřebuje pomocníky.“ „Ale jako neprovdaná dívka!“ trval na svém Maximilian vyvedený z míry. „Uprostřed války – a sama! Jak jste mohla udělat něco tak neslýchaného?“ Mlčela, a tak se jí Maximilian podíval do očí a důrazně se zeptal: „Co se stalo?“ Sklopila zrak a propletla si prsty na rukou. „Vzala jsem… na sebe vinu. Ve Weißenfelsu, kde žila moje 25
KRVAVY MIR 1815.indd 25
6.9.2016 7:33:45
rodina, jsem zabila násilníka, který mě napadl. Byl to Francouz. Proto jsem utekla do Freibergu. Ale tam jsem taky nemohla zůstat… kvůli jinému provinění…“ Zadrhla se a zápasila se slovy. „Tady to,“ ukázala hlavou na umírající kolem, „je moje pokání. Věřila jsem, že když zachráním stovky životů, snad tím vyvážím ten, který jsem vzala. Ale mýlila jsem se.“ Maximilian si tu scénu dokázal přesně vybavit. Vojáci Grande Armée, kteří přitáhli na jaře, plenili bezohledně a důstojníci nad tím mhouřili oči, protože řádné zásobování armády se zhroutilo. Byl to zázrak, že Henrietta přežila a útočník ji nezabil. „Henrietto, jednala jste v nutné sebeobraně, jinak byste byla mrtvá!“ zapřísahal ji. „Nenechte si tím ničit život!“ „Kdo jednou zabil, ten má zničený život,“ namítla stroze. „Válka nás všechny nutí dělat věci, jakých bychom v míru nebyli schopni. Abychom zabránili ještě většímu zlu,“ dodal a setřel jí bříškem prstu slzu z koutku oka. Ona sama to udělat nemohla, neboť měla ruce a rukávy od krve. Proto svolila k nedovolenému důvěrnému doteku. „Vím, že jste milosrdný člověk plný soucitu s druhými. Nejste schopná udělat něco, za co byste zasloužila smrt.“ Jen kdybys věděl! pomyslela si s hořkostí. Šla jsem do postele s nepřítelem. S tvým nepřítelem! Co bys tomu asi tak řekl? „Viděla jste tu příliš mnoho utrpení,“ pokračoval Maximilian jakoby nic. Ukázal na umírající kolem – na kaprála se spáleným obličejem, na mladého vojáka, kterému amputovali obě nohy, na důstojníka s otevřenou ránou na břiše. „Válka je přece vyhraná, tak seberte naději! I když to ještě nějakou dobu potrvá, než zase zavládnou normální poměry. Přijdou lepší časy, a jakmile bude uzavřen mír, vykoupím svůj slib. Vezmu vás na ples a na procházku v zahradách Sanssouci.“ 26
KRVAVY MIR 1815.indd 26
6.9.2016 7:33:46
Henrietta se trpce usmála. „Já už jsem byla na plese! V srpnu, na konci příměří, na oslavu Napoleonových narozenin. Zrovna v ten den, kdy jsem dostala váš poslední dopis a umírala starostí, jestli se vám nic nestane, až znovu začnou boje. Nechtěla jsem na tu slavnost. Ale strýc nemohl odmítnout, ohrozil by tím svou existenci. Musela jsem proto tančit s Francouzi…“ Maximilianova radost, že se o něj Henrietta bála, náhle pohasla. „S tímhle Francouzem?“ Tázavě se podíval směrem k mrtvému nadporučíkovi, kterého oplakávala, když vešel do kostela. Henrietta strnule přikývla. „Milovala jste ho?“ „Jak bych ho mohla milovat, když to byl nepřítel? Nakvartýrovali ho do domu mého poručníka. Ale choval se ke mně vždycky zdvořile. Byl ještě tak mladý… Tolik mladých mužů v téhle válce zemřelo. Všichni okolo mě umírají!“ Nevzala si Étienna do postele z lásky tu noc, po níž měl znovu vytáhnout do boje. Neudělala to z chtíče nebo necudnosti. Byl to soucit. Soucit s mnoha mladými muži poslanými na smrt. Sevřela ho do náruče, protože v duchu viděl jistou smrt. A s ním jako by objala všechny ostatní, jimž hrozil stejný osud – i Maximiliana. Porušila tím všechna pravidla a zmařila si naději na normální život. „Není možné, abyste zůstala v Lipsku sama!“ trval na svém Maximilian. Pro počestnou dívku to bylo něco nemyslitelného. „Moji rodiče jsou mrtví a ani nevím, jestli náš dům ve Weißenfelsu ještě stojí.“ „Tam nemůžete!“ skočil jí do řeči. „Přes Weißenfels táhne 27
KRVAVY MIR 1815.indd 27
6.9.2016 7:33:46
Napoleon se zbytkem armády a nejpozději zítra se tam začne tvrdě bojovat.“ „Kdybych se vrátila do Freibergu, zruinovala bych rodinu svého poručníka. Jiné příbuzné nemám,“ ohradila se unaveně. „A ve zdejších lazaretech budou potřebovat pomoc ještě hodně dlouho. Tady se nikdo nikoho nevyptává, odkud přišel a kam má namířeno.“ Znovu se trpce usmála. „Koho to ještě zajímá? Podívejte se kolem!“ Napřáhla paži a opsala obloukem kostelní loď. „Vidíte to utrpení a tu spoustu mrtvých venku! Tohle že není konec všech dnů?“ Téměř stejná slova vyčetla před svým odchodem z Freibergu Felixi Zeidlerovi, kdysi plachému studentovi hornictví. Ten se přihlásil k pruským dobrovolníkům a doprovázel ji na tajném útěku do Lipska. Předtím se vyléčil ze zranění a vracel se ke své jednotce. Je dosud naživu? Jak moc je to pravděpodobné, přihlédne-li se ke všem těm mrtvým z posledních dnů? Maximilian to záhy pochopil: Henrietta chtěla zemřít. Spousta lékařů a pečovatelů teď umírala na nervovou horečku. Tohle nepřipustím! pomyslel si zděšeně. Ale co má udělat, aby jí pomohl? Mnoho času nezbývalo, jeho pluk už byl odvelen směrem na Pegau. Měl povolení vzdálit se jenom nakrátko, aby přivedl štábního kapitána k lékaři a připravil hlavní lazaret na další raněné. Maximilian vstal. „Slečno Henrietto, musím ještě splnit jeden bojový rozkaz. Ale hned se vrátím,“ slíbil jí a vložil do svého hlasu tolik naděje, kolik jen dokázal. Byl už u dveří, slyšel jásot a hudbu z náměstí, když na něj Henrietta zavolala jeho jménem. 28
KRVAVY MIR 1815.indd 28
6.9.2016 7:33:46
„Jsem moc ráda, že jste naživu,“ pronesla tím nejsmutnějším hlasem, jaký kdy Maximilian slyšel. „Modlila jsem se za vás každý den.“ „A já pořád nosím pramínek vašich vlasů, mám ho v čáku,“ ťukl si na pokrývku hlavy. „Přinesl mi štěstí.“
Vítězná přehlídka Lipsko, 19. října 1813
M
ěstský písař Artur Reinhold Münchow si vlnícím se davem jen s námahou klestil cestu k radnici. Za normálních okolností působil ve svém šedivém jezdeckém plášti a klobouku dostatečně úctyhodně, aby před ním lidé sami uhýbali. Koneckonců to byla osobnost známá v celém městě. Ale dnes se Lipští tlačili a strkali tak bezohledně, že i urostlý Münchow měl co dělat, aby prošel. Jedna tlustá žena do něj žďuchla loktem tak rázně, až bolestí zkřivil obličej, a zařvala mu přímo u pravého ucha: „Ať žije Blücher!“ Písař si myslel, že z toho ohluchne. Ale tahle starost ho rychle přešla, protože uslyšel, jak ho k sobě přivolává hlas uvyklý rozkazování. Münchow smekl klobouk a uklonil se, ale nevypadalo to tak elegantně jako jindy, protože už zase do něho někdo narazil. „Plně k vašim službám, pane dvorní rado!“ Před ním stál jeden z nejvlivnějších mužů v Lipsku: Siegfried August Mahlmann, dvorní rada, básník a nájemce Leipziger Zeitung, nejvýznamnějších saských novin a jediných, 29
KRVAVY MIR 1815.indd 29
6.9.2016 7:33:46
které směly psát o politických událostech – rozumí se samo sebou, že pod cenzurou. Včera a dnes však noviny kvůli válce nevyšly, což v dějinách tohoto listu představovalo naprostou výjimku. „Pane městský písaři, dopomozte mi k dobrému místu, odkud na všechno uvidím,“ vyzval ho Mahlmann panovačně. „Třeba tamhle?“ Ukázal na balkon, který lemoval ze tří stran věž na průčelí lipské radnice. Artur Reinhold Münchow si tohle stanoviště vybral i pro sebe a mířil k němu, aby viděl z vítězné přehlídky co nejvíc, a lidé ho neušlapali. „Půjdeme do radnice přes Naschmarkt, pane dvorní rado, jinak nás tady zadupou,“ navrhl mu. Necelých deset kroků před sebou objevil písař další známou osobu. „Pan obchodník Hußel!“ zavolal do rámusu vojenských kapel a burácejícího davu a zamával rukou ve snaze upozornit na sebe. Volaný se obrátil a málem při tom uklouzl, protože dlažba byla mazlavá od krve, koňských koblih a svinstva. Srážka se statným mužem v oděvu nosítkáře ho uchránila před pádem a zabránila i tomu, aby mu klobouk sklouzl z hlavy a spadl do špíny. Užaslý Ludwig Hußel, obchodník s literárními sklony, nadmíru zdvořile pozdravil napřed dvorního radu a potom městského písaře. „Jistě budete chtít tuto historickou chvíli zachytit a uchovat pro potomstvo. Pojďte s námi na radniční věž, odtud všechno uvidíte!“ navrhl Münchow. Městský písař neměl v úmyslu ptát se dvorního rady, jestli mu taková společnost bude vhod. Byl to přece on, písař, kdo je zaměstnancem magistrátu a může jim tak zajistit přístup na vyhlídku. Podle Münchowova názoru nejen Mahlmann 30
KRVAVY MIR 1815.indd 30
6.9.2016 7:33:46
coby redaktor novin a on jako městský písař, ale i Hußel měl nárok sledovat pamětihodnou událost. Ludwig Hußel v roli kronikáře za poslední měsíce shromáždil pro budoucí generace vše, co se v Lipsku událo mimořádného, a nezastavil se před žádným nebezpečím. Jakožto horlivý válečný zpravodaj byl proto nabídkou nadmíru potěšen. Artur Reinhold Münchow razil cestu, Mahlmann kráčel důstojně za ním a dával pozor, aby nešlápl do žádné koblihy, které tu zůstaly po tisících vojenských koní, a Hußela nadnášela radost z takové nečekané příležitosti. Tohle úterý je ale osudový den! Samozřejmě v první řadě kvůli vítězství spojenců, ale i proto, že Lipsko pořád ještě stojí, na což by si dnes ráno nikdo nevsadil. Dokud se první formace domobrany a kozáci neprobojovali Grimmskou branou, Ludwig Hußel běhal po městě i v dešti kulek a mezi padajícími taškami ze střech, aby nic nezmeškal. Potom mu bankéř a tajný rada Frege – vznešený pán a ještě bohatší a mocnější než Mahlmann – nabídl, ať se schová u něho v domě. Slavný Frege ho dokonce pozval na balkon svého nádherného sídla v Kateřinské ulici, aby se mohl dívat, jak spojenci proudí do města a obklíčení Francouzi, Poláci a vojáci Rýnského spolku se po krátkém, leč krvavém boji vzdávají. Ale pak už literárně ambiciózního obchodníka v domě bohatého bankéře nic neudrželo. Musel zase ven do ulic, aby si mohl všechno prohlédnout zblízka a zanechat o tom svědectví pro budoucnost. Třebaže u toho riskoval život. Na jaře se nebojácně přiblížil ke Kalmykům a Baškirům, kteří bivakovali v Lipsku na náměstí a o nichž kolovaly příšerné zvěsti, a při bližším pozorování je shledal velice přátelskými. V červnu, když na Lipsko útočili kozáci pod Voroncovovým 31
KRVAVY MIR 1815.indd 31
6.9.2016 7:33:46
velením a jeden oddíl Lützowských, se Hußel propletl mezi městskými strážemi, aby se dostal na místo bojů, kde mu kulky kolem hlavy jen svištěly. Před pěti dny stál ve větru a špatném počasí na popravišti, neboť ho zajímalo, jak Napoleon, jenž právě dorazil do Lipska, udílí rozkazy k bitvě, kterou všichni očekávali – i když začala až za dva dny. Co všechno od té chvíle museli všichni lidé zažít, a Hußel mezi nimi, se dá těžko popsat slovy. Taková to byla nepředstavitelná hrůza. Ještě před necelou hodinou viděl – a pečlivě se u toho kryl – jak spojenci svádějí s Francouzi a Rýnským spolkem krvavé bitvy o domy a shazují lidi ze čtvrtého patra. Od Řeznického náměstí se pořád ještě ozývala střelba. Raději si nechtěl ani představit, co se tam odehrává. Znamenalo to krvavou řež u Hallské a Grimmské brány, učiněná jatka. Avšak Lipsko dosud stálo, on žil a nic se mu nestalo. Teď se chtěl oddat velikému okamžiku, o němž si lidé budou vyprávět ještě za sto let. A on byl u toho! Jako očitý svědek! Jaké to šťastné řízení, že natrefil na Münchowa. Nebo on na něho. Jinak by v posledních minutách neviděl nic než tlačenici a bílé šátky, jimiž lidé mávali z oken. Tři muži – každý svým způsobem kronikář dění – se dostali nikoli bez potíží a jen s použitím loktů přes Naschmarkt ke schodům do radnice. Artur Reinhold Münchow si u radničního sluhy vyzvedl klíč a otevřel dveře na balkon ve výši prvního patra. Tři známé osobnosti města se postavily vedle sebe a ulevilo se jim, že vyvázly z té tlačenice. Každý z nich bude vnímat po svém památnou scénu, kterou patrně desítky malířů přenesou na papír a na plátno, aniž u toho byli. 32
KRVAVY MIR 1815.indd 32
6.9.2016 7:33:46
Tisíce vojáků a důstojníků lemovaly náměstí ve vyrovnaných řadách, leč v zcela otrhaných uniformách. Za nimi se tlačili rozjásaní obyvatelé. „Kdy Lipsko naposled zažilo takové davy na náměstí?“ otázal se rétoricky a s patosem Ludwig Hußel. „Letos v létě, když tady Napoleon prováděl inspekční přehlídku svého vojska,“ připomněl jízlivě dvorní rada Mahlmann. Byl to zrovna tak památný a pozoruhodný den. Už jenom přítomnost francouzského císaře dokázala nadchnout Lipské, kteří o něm jinak smýšleli veskrze nepřátelsky. Dnes už by se mu to nepovedlo, přivedl město na kraj propasti. „Prý zatkli vévodu z Padovy,“ referoval Hußel nikoli bez škodolibosti. Tenhleten Arrighi, francouzský vojenský guvernér a Napoleonův příbuzný, si svou tvrdostí a neskutečnými finančními požadavky vysloužil nenávist celého Lipska. „K tomu ještě půl tuctu dalších generálů. Maršál Augerau prý byl raněn a kolují zvěsti, že kníže Poniatowski padl při vyhazování Halštrovského mostu,“ vykládal Hußel jedním dechem. „Byl to statečný muž, je ho škoda! Viděl jsem na vlastní oči, jak se velitel města Bertrand vzdává ruské generalitě. I toho je škoda, měl pochopení pro měšťany. Na rozdíl od Arrighiho!“ „Guvernér Arrighi se dnes ráno vypařil zadními vrátky a markrabě Wilhelm von Baden musel převzít velení,“ skočil mu znovu do řeči Mahlmann. I on měl své zdroje a nemusel se honit po městě jako Hußel. „Ale nepovedlo se mu to, chytili ho!“ zaradoval se Hußel a ušklíbl se. V tomto bodě s ním nájemce novin sdílel škodolibost, protože Arrighi ho z jakéhosi nicotného důvodu poslal do vězení v pevnosti. 33
KRVAVY MIR 1815.indd 33
6.9.2016 7:33:46
„Bádenský markrabě kapituloval, hned jak spojenci prolomili městské brány, a předal jim město,“ přispěl svou troškou městský písař Münchow. Ale jeho slova zanikla ve frenetickém rámusu, jenž se pod nimi rozpoutal, když se u Apelova domu na frontální části náměstí odpoutali od davu tři jezdci a za čtvrtým, jenž je následoval v menším odstupu, se rozjela kavalkáda generálů v nádherných uniformách. „Tamhle jedou!“ Hußelovi přeskakoval hlas vzrušením. „Car Alexandr! Císař František! Fridrich Wilhelm Pruský! Těsně za nimi korunní princ Karel Jan…“ Jsou oblečeni do jednoduchých důstojnických uniforem, žádné gala, konstatoval Mahlmann a jako reportér už v duchu pracoval na textu. Rozčilení svého souseda ignoroval. „A tam, všichni naši hrdinové!“ nepřestával jásat Hußel. „Poznávám Blüchera, a tamten musí být polní maršál kníže Schwarzenberg… a podle té malé postavy, není to generál von Bülow, zachránce Berlína?“ Předklonil se, trochu přimhouřil oči, aby lépe viděl, a nakonec vytáhl z kožené tašky divadelní kukátko, které střežil jako oko v hlavě. Povyk zesílil do takové míry, že i Hußelův euforický hlas v něm zanikl. „Hurá!“ a „Vivat!“ zaznívalo opakovaně z tisíců hrdel a vypadalo to, jako kdyby se publikum vsadilo, která strana náměstí bude jásat hlasitěji a s větším zápalem. Artur Reinhold Münchow nasával scénu do všech podrobností, aby ji už nikdy nezapomněl. Však mu také nic jiného nezbývalo, neboť byl městským písařem, ale neměl už žádný papír. Všechny jednotlivé listy ze svého osmerkového sešitu dal prve jedné dívce, která 34
KRVAVY MIR 1815.indd 34
6.9.2016 7:33:46
v tomášském kostele obvazovala raněné. Nakonec i radniční protokoly. V hlavním lazaretu už neměli plátno na obvazy, a proto se dívka snažila mladého francouzského důstojníka zachránit před vykrvácením aspoň pomocí papíru. „Kdy ještě budete moci zachránit život papírem?“ naléhala na něho, když se zdráhal. A tak jí dával jeden list se vzácnými zápisky po druhém. Teď se zmítal mezi špatným svědomím a pýchou. Kolik jich ještě zemře? kladl si otázku. Pokud mu bylo známo, ve městě zůstalo ještě třicet tisíc mužů Grande Armée. Zajatci. Většinou byli zranění nebo stižení nervovou horečkou. Kdo se o ně postará, jak je nasytit? Lidé mají všechny důvody k radosti, uvažoval s ohledem na množství lidí, kteří se vyhrnuli z domů. Dnes totiž přežili. Město přežilo. Ale co bude zítra? V duchu přepočítával zásoby mouky, které zřídil magistrát. Byla to dobrá mouka a pečlivě skladovaná. Ale nevystačí pro dvě stě nebo tři sta tisíc mužů, které je třeba stravovat navíc, i kdyby spojenci zase rychle táhli dál. Máme ve městě tyfus a úplavici. Nevíme, kam se všemi těmi mrtvými. A kdo je vůbec pohřbí. Všechny ovocné stromy kolem města jsou pokácené, dobytek vybit. Zima se blíží. Hladomor je nevyhnutelný. Ale pak se vzpamatoval. Rada přijme opatření! A taky se mohlo stát, že by v Lipsku nezůstal kámen na kameni. Bývalo zvykem, že útok na obsazené město zahajuje mohutná dělostřelecká palba. Ale spojenci se vzdali kanonády a zápalných střel a napochodovali do města pěšky, i když jim to přivodilo větší ztráty. „Je pravda, že Napoleon chtěl vyhodit do vzduchu a vypálit celou Ranstädtskou cestu, ale několik nosičů využilo tlačenice a převrhli vozy se smůlou?“ zeptal se Hußel. Münchow to potvrdil. Tuhle sabotáž navrhl on sám. 35
KRVAVY MIR 1815.indd 35
6.9.2016 7:33:46
„Hlavně tam nechoďte – jedna mrtvola přes druhou, je jich plná řeka. Předměstí jsou plná mrtvých, hrůza! Nádherná Richterova zahrada… a Reichelova… vlastně všechny zahrady kolem města… hrůza!“ Ludwig Hußel se při té představě otřásl, zatímco lidé dole pod ním provolávali slávu. „Postillion Gabler vodil Napoleona a jeho suitu po městě dlouhé hodiny, ale všechny brány byly zavřené,“ pokračoval. „A u Bosácké brány drželi stráž hlupáci, kteří císaře nepoznali! Každopádně jsme se ho zbavili, toho Bonaparta, chvála Bohu za to.“ „Jeho sapéři mohli bránu celkem snadno vyrazit,“ odporoval dvorní rada Mahlmann. „Císař nechtěl zpátky, ani aby si promluvil s Poniatowským.“ Hußel pochybovačně vytáhl obočí, ale pak jednoduše kontroval novou historkou. „V Auerbachově sklepě sedí zemský výběrčí daní Wichmann a vykládá, co dnes ráno zažil jako parlamentář. Magistrát ho poslal k vrchnímu veliteli knížeti Schwarzenbergovi s žádostí, aby ušetřil město. Dokonce prý mluvil s pruským králem a carem! Ale jdete už moc pozdě, pane dvorní rado, než abyste se od něho dověděl něco smysluplného. Víno teče proudem, a kdy měl nějaký výběrčí daní tolik nadšených posluchačů?“ Obchodník se nemohl neušklíbnout. „Ale já jsem zprávu zemského výběrčího daní slyšel, ještě dokud byl střízlivý,“ ujišťoval Münchow Mahlmanna, jenž začal být podrážděný. „Vyjdou zítra noviny?“ „To je naprosto nemyslitelné! Napřed se musí ujasnit, kdo teď bude schvalovat texty. Ale jsem si jistý, že nejpozději do tří dnů zase vyjdeme,“ prohlásil Mahlmann a začal být sarkastický. „Zažili jsme to už po Jeně a Auerstedtu, že účastníci bitvy na ústupu začali proudit Lipskem dřív, než jsme obdrželi svolení od dvora v Drážďanech něco o nich napsat. Ale jak máme zamlčet tady tohle?“ 36
KRVAVY MIR 1815.indd 36
6.9.2016 7:33:46
Rozmáchl se rukou a ukázal na dav. „Pro Leipziger Zeitung začne nová éra!“ „A vaše zatčení po aféře s Colombem vám u spojenců určitě pomůže,“ připomněl Hußel, než se znovu projevil jako slon v porcelánu. „Oni přece vědí, že jste hanopisy na švédského korunního prince tiskl jenom z donucení.“ V to doufal i vydavatel novin. S cenzurou je kříž! Za Francouzů musel Mahlmann opakovaně zveřejňovat vylhaná hlášení o úspěších Grande Armée, šlo o doslovné přetisky z Westphälischer Moniteur. Ale když na jaře do Lipska nakrátko přitáhli spojenci, nebylo to o nic lepší a také ho nutili tisknout věci přitažené za vlasy. Když se Napoleon vrátil, musel napsat odvolání na celou titulní stranu. Taková blamáž! Leč skandál s Colombem – drobný inzerát z 14. června, který cenzor přehlédl, maskované díkůvzdání pruskému rytmistrovi von Colomb, jehož husarské kousky oslavovalo celé Sasko a Durynsko – na něj u nových mocipánů vrhne dobré světlo. Mahlmanna kvůli tomu zatkli a odvlekli do Erfurtu. Taky ho mohli popravit jako knihtiskaře Palma z Norimberku! Zachránili ho jen vlivní mecenášové u drážďanského dvora. Měl by teď proto platit za mučedníka pro dobrou věc. Mohl dokázat, že stál pod přísným policejním dozorem a že mu v politické části listu předepisovali každé slovo. Všechny texty od svého dohlížitele, toho příšerného barona von Bacher, má schované. To by ho mělo před Rusy a Prusy očistit. Vždycky přece skládal vlastenecké básně! Přiznejme – i chvalozpěvy na Bonaparta. Ale to už je opravdu strašně dávno… Většinu příštího vydání už měl zkoncipovanou, shrnutí událostí za poslední dny. Podrobnosti a to, kteří generálové 37
KRVAVY MIR 1815.indd 37
6.9.2016 7:33:46
byli zatčeni, se dozví, jen co se dostaví k spojencům. A když tuto vítěznou přehlídku vylíčí slovy, jež chytnou čtenáře za srdce, všechno to bouřlivé provolávání slávy korunovaným hlavám, nemělo by jeho dalšímu vedení redakce nic bránit. Zvlášť když v takových dobách každá vláda – saská, ruská nebo pruská – potřebuje zveřejňovat spoustu proklamací. Bude dosazen nový velitel města, nová vláda, běžný život se musí znormalizovat. Mahlmanna k tomu potřebují. „Zvěst, že generál Thielmann padl, se nepotvrdila,“ žvanil Hußel neúnavně dál. „Už včera odtáhl s celou svou kavalerií, vede ji polní zbrojmistr hrabě Gyulai, aby prchající Grande Armée zastavil ještě před Weißenfelsem.“ Pod rakouským velením? I když přešel k Rusům? uvažoval Mahlmann a udělalo se mu nevolno. Hlavně že je daleko od Lipska! Není to ani tři neděle, co musel ve svých novinách povolat bývalého saského generála k válečnému soudu kvůli zradě. Ten mu to tak snadno nepromine, je to muž cti, pyšný a prchlivý… „Budou se udělovat řády!“ zvolal Hußel a naklonil se s kukátkem hluboko přes dřevěnou balustrádu. Blücher a Schwarzenberg znovu předstoupili, za nových ovací. Car objal Blüchera, to mohli rozeznat i Münchow a Mahlmann, a dav nadšeně skandoval Blücherovo jméno. Nikdo nebyl na této vítězné přehlídce oslavován s větší euforií než sedmdesátiletý generál. Nájemce novin se na sebe zlobil, že na nápad s divadelním kukátkem nepřišel sám. Nebylo slyšet ani vidět, kdo a čím je vyznamenáván. Ale to se dozví později a podrobně. Siegfried August Mahlmann ještě jednou nasál atmosféru. Slova ho v duchu napadala jen tak sama od sebe. Rychle se rozloučil se společníky a odešel do své kanceláře. 38
KRVAVY MIR 1815.indd 38
6.9.2016 7:33:46
Teď bude nepochybně následovat přehlídka vojsk a o té mu podají zprávy jeho pomocníci. Až předstoupí před nové vládce, bude lepší, když jim hned předloží návrh textu, který se jim bude líbit. A taky si nutně musí dát vyčistit boty od koňského hnoje. „A teď začnou defilovat regimenty!“ uslyšel už v chůzi nadšeného Hußela. „Tam vzadu, ti s luky a kožešinovými čepicemi, to jsou Baškirové. Skvělí lidé, poznal jsem je na jaře. Ujeli na koních tisíce mil až sem, někteří si dokonce vzali s sebou manželky! Jejich lukostřelecká přesnost je neuvěřitelná. Já to viděl, já to viděl!“
Císař, král, korunní princ Lipsko, 19. října 1813
V
ítězové bitvy národů jeli na koních po náměstí v navenek dokonalé shodě a nechávali se oslavovat svými pluky a obyvateli Lipska. Leč jejich myšlenky byly naprosto rozdílné. Ruský car Alexandr byl jediný, kdo si triumf vychutnával z celého srdce. Ano, tohle on miloval, když mu lid – ať už vlastní, nebo cizí – provolával burácivé „Vivat!“ a každý jeho žoviální úsměv nebo pokynutí rukou vyvolávaly další vlnu nadšení. Však se to slušelo a patřilo, byl přece carem! A teď i nejmocnějším mužem v Evropě. V Lipsku se pomstil za Smolensk a Moskvu. Brzy přitáhne do Paříže. To on přemohl zdánlivě neporazitelného Napoleona. A nyní je zachráncem Evropy. 39
KRVAVY MIR 1815.indd 39
6.9.2016 7:33:46
Naplňoval ho povznášející pocit a netrpělivě vyhlížel, jestli se mezi jásajícími lidmi neobjeví nějaká půvabná žena. Krása saských žen byla koneckonců příslovečná. Rakouský císař František všechno to provolávání slávy, víření bubnů a vzdávání holdu nechával plynout mimo sebe jen se stěží zakrývanou netrpělivostí. Ano, zvítězili a na to nejhorší nedošlo. Tajným rozkazem poskytl svému zeti Napoleonovi volnou ústupovou cestu na západ přes Lindenau a Weißenfels. Kdoví, jakou katastrofou by to všechno mohlo skončit, kdyby obávaného vojevůdce zahnali do úzkých a nechali ho přešlapovat jako tygra v kleci. Metternich měl naprostou pravdu, neb je hlava otevřená: Francie nesmí být úplně zničena, jinak by se Rusko a Prusko staly novými evropskými giganty a Rakousko by se octlo mezi dvěma mlýnskými kameny. Císař František na rozdíl od cara a pruského krále nedorazil na vítěznou přehlídku z bojiště, nýbrž ze svého stanu v röthauském zámku dvacet kilometrů na jih od Lipska. Na rozdíl od ostatních panovníků si v pobývání na bitevním poli neliboval. Naopak, nesnášel masakry, pohled na mrtvé a zmrzačené, na useknuté údy. Takové barbarství! Dokonce ani zde, uprostřed Lipska, nezůstal těch ohavností ušetřen! Přeběhl mu mráz po zádech a on si nostalgicky přál, aby mohl být zpátky ve vídeňském Hofburgu u svých herbářů a knih. Švédský korunní princ Karel Jan nesměl jet po boku monarchů, musel se držet kousek za nimi. Koneckonců ještě nebyl králem. Ale toto protokolární omezení mu nevadilo. 40
KRVAVY MIR 1815.indd 40
6.9.2016 7:33:46
Tak jako car prožíval euforii a císař František frustraci, Karel Jan, občanským jménem Bernadotte a bývalý francouzský maršál, se cítil spokojeně. Takovou gigantickou bitvu svět dosud neviděl. Jenom na straně spojenců odhadoval ztráty na padesát tisíc mrtvých a raněných a největší krvavou daň zaplatili bez jakékoli pochybnosti Rusové. Ale padlo jen dvě stě Švédů. Karel Jan svá vojska chytře držel mimo boje a šetřil je. Jeho lid – přesněji řečeno lid, nad nímž převezme vládu – mu za to poděkuje. Z lidského hlediska by si měl přehlídky na počest vítězství nad Napoleonem nejvíc užívat pruský král Fridrich Wilhelm, neboť žádného z monarchů po jeho boku Bonaparte nepokořil víc než jeho. Korsičan po vítězství u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 zabral půl Pruska, stanovil si co nejtvrdší podmínky a královskou rodinu vyhnal do nejzazšího kouta říše, do Memelu u hranice s Ruskem. A k dovršení všeho ponížení se pruský král směl vrátit do Berlína až po Napoleonově svolení. V roce 1809! Do svého vlastního hlavního města! Fridrich Wilhelm III. věděl, že jeho vroucně milovaná Luisa by na něj byla pyšná, kdyby se tohoto triumfálního dne dožila. Ale srdce se mu po její smrti zatvrdilo a všechny city v něm vyhasly. Nedokázal už pociťovat radost, dokonce ani v tento tak dlouho a toužebně očekávaný den. Věděl moc dobře, že saský král čeká na pozvání k účasti na defilé vítězů. Jak toho Wettina mohlo napadnout něco tak absurdního? Ano, je pravda, že v roce 1806 stál jako jediný na straně Pruska. Jenže když pokus vzepřít se Napoleonovi skončil fiaskem, Fridrich August bez vědomí Pruska uzavřel s Francií separátní mír. Dal se Bonapartem povýšit na krále, 41
KRVAVY MIR 1815.indd 41
6.9.2016 7:33:46
kdežto pruská královská rodina musela do exilu. V krajní nouzi, přes zamrzlou zemi, do ubohých chýší. A co dělal Fridrich August Saský, zatímco Luisa trpěla, mrzla v chatrném přístřešku a zmítala jí jedna horečka za druhou, až jí nakonec puklo srdce? Vyhříval se na uzurpátorově výsluní a ještě se nechal povýšit na polského vévodu. Proto se saskému králi nedostane žádné milosti. Ani jeho zemi. Jen ať Lipsko jásá. Už brzy ho čeká zlé procitnutí.
Krvavé ruce Lipsko, kostel svatého Tomáše, 19. října 1813
Z
atímco nadporučík Trepte plnil své pověření, Henrietta dlela v kostele svatého Tomáše proměněného v lazaret a dohlížela na raněného pruského důstojníka. Ten pořád ještě ležel v hlubokém bezvědomí. Aspoň nevnímal bolest a ona mohla přemýšlet o nečekaném setkání s Maximilianem. Mohla se také dál věnovat Francouzům a příslušníkům Rýnského spolku, kteří v kostele krváceli a trpěli horečkou a jejich těla za příšerného řevu tuhla v tetanové křeči, až se jim lámala páteř. Ale ti tak jako tak zemřou, vzdor jejímu úsilí! Snad dokáže zachránit aspoň tohoto muže, aby rodina neztratila živitele, když už musela oplakat syna. Henrietta ho chtěla zachránit za každou cenu. Jako odprošení za to, že zradila Maximiliana, když šla do postele s jeho nepřítelem. 42
KRVAVY MIR 1815.indd 42
6.9.2016 7:33:46