Darek na rozloucenou_001 az 003_Sestava 1 2/24/16 1:40 PM Strรกnka 3
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 7
Prvni´ kapitola MELISSA – 2011
Melissa Danceová měla dva tiky. Když se ocitla pod extrémním tlakem, pravé víčko jí začalo cukat. To po chvíli odstartovalo druhý tik, což byl bezděčný pohyb hlavou – takové cukání bradou, které, když měla zrovna dobrý den, odpoutávalo pohled lidí od toho nesmyslu s víčkem. Jenomže dnes neměla dobrý den. Ani v nejmenším. „Jste v pořádku, slečno Danceová?“ Potíž byla v tom rukopisu. Snažila se soustředit na ostatní svaly, takže zatímco si víčko i brada žily svým zneklidňujícím životem, ústa měla najednou úplně ztuhlá. Nic ze sebe nevypraví. Melissa si stáhla vlasy do ohonu, použila na to gumičku, kterou měla v kapse, zatímco na opačné straně stolu si vysoký a teď už i zjevně neobratný člověk, který se představil jako James Hall, nalil sklenici vody a posunul ji i s knihou na okraj širokého mahagonového stolu před ni. Připadalo jí, že ten chlap zírá na oko s tikem. Nebo ne? Potom se nečekaně naklonil dopředu a překotně začal mluvit o instrukcích své klientky. O tom, jak přesné a jedno-
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 8
8
´ Teresa Driscollova
značné byly. Jeho klientka očekávala určité obtíže, ale jeho úkolem podle smlouvy, snad chápe, bylo přesvědčit ji – slečnu Melissu Danceovou –, aby si tu knihu vzala. A aby sama zvážila, jak s ní naloží. Ano? To byly ty jeho přesné instrukce. Pravé oční víčko Melisse stále cukalo. Pořád nebyla schopná slova. Pan Hall si odkašlal a dodal, že jeho klientka zdůraznila, že Melissu je třeba hned na této první schůzce ujistit, že důvodem té knihy byla útěcha a úleva. Že ta kniha má pomáhat. Nejedná se o pouhé recepty , ale spíš takový návod na život. V té knize jsou dopisy a fotografie. Rozumí tomu? Melissa se znovu zadívala na desky. Zírala tak upřeně, až jí obě oči (i to, které bylo klidné, i to, které jí cukalo) začaly slzet. Důvodem byl ten rukopis. Černý inkoust. Hlavní část názvu, slovo RECEPTY, byla vytištěna výraznými písmeny, její jméno bylo dopsané rukou. Melissa ten rukopis okamžitě poznala. Zadívala se do rohu kanceláře pana Halla a jako by ji tam viděla sedět. U starého stolu v rohu ložnice s plnicím perem v ruce. Nádherný úhledný rukopis psaný lesklým černým inkoustem. ... Melisse. Pan Hall se zavrtěl na židli a zeptal se, zda má knihu zasunout zpátky do obálky. Melissa v duchu odpověděla, že je jí to úplně jedno, ale netušila, jestli to také vyslovila. Ať tak nebo tak, pan Hall vrátil knihu zpátky do bublinkové obálky a podal ji Melisse. Samozřejmě že věděl, od koho ta kniha je. A věděla to i Melissa. Byl to nakloněný rukopis její matky. Matky, kterou neviděla už sedmnáct let...
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 9
´ rek na rozloucenou ˇ da
9
Babiččiny košíčky 12 deka mouky Lžička prášku do pečiva 12 deka másla 12 deka cukru krupice Dvě vejce Kůra z jednoho pomeranče (to je důležité, pamatuješ?) Předehřát troubu na 180 °C. Našlehat máslo s cukrem. Pomalu přidat vejce (všechno v pokojové teplotě, jinak se to srazí!). Přidat jemně mouku a potom vmíchat pomerančovou kůru. Dát do formiček a péct v troubě patnáct až dvacet minut. Recept po prababičce... prostě rodinné dědictví! (Krásně nazdobit šlehaným tvarohem, přidat kousek jahody nebo pomerančovou kůru. Na krém – ušlehat stejné množství smetanového sýra a změklého másla, potom přidat cukr moučku, dokud krém nebude mít správnou hustotu a nebude přiměřeně sladký. Promiň, že je to všechno jen tak od oka.)
Ach, holčičko moje milá. Budeš překvapená. Velmi překvapená, že? Cítím to, už když začínám lepit do knihy první recept a fotografii. Přecházím po místnosti, koš je plný koulí zmačkaného papíru. Začínám znovu a znovu. Mám strach, abych to pojednala dobře. Abych to vystihla. Přiznávám, že mám obavy, zda je tohle ten správný den, kdy začít. Ale co jiného dělat? Zkusit to zítra? Pozítří? Když jsem takhle napjatá a rozčilená, stává se mi opravdu nepříjemná věc – začne mi cukat víčko. Ano, já vím. Je to
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 10
10
´ Teresa Driscollova
ponižující a úplně praštěné. Právě to se mi teď děje. Zatracená pitomá věc. Pořád si říkám, že bych měla zajít k optikovi nebo kam. Tvůj otec trvá na tom, že to nevidí; že si toho nemůže všimnout ani nikdo jiný, jenomže tomu já nevěřím a cítím se kvůli tomu jako cvok. Tak vidíš. Tohle je jedna z věcí, o kterých bych si s tebou ráda promluvila jako dospělá s dospělou. Kdybych měla takovou možnost. Právě proto se pouštím do psaní. Takže. Každopádně. Přestala jsem házet listy papíru do koše a rozhodla se, že nebudu dělat žádné úpravy. Prostě se do toho pustím... A budu pokračovat. Budu psát to, co si myslím, a tak, jak mě to napadne. Takže když tady tak sedím a mám obavy, že začínám psát ve špatný den, nezbývá než doufat, modlit se a snažně tě prosit, holčičko moje, aby ses zhluboka nadechla. Abys mi odpustila to překvapení a pustila se s otevřenou myslí a bez předsudků do čtení. Aby ses pokusila pochopit, proč jsem čekala tak dlouho, než si s tebou tímhle způsobem promluvím. Netuším, co říct, abych tě uklidnila, snad jen to, že jsem měla dobré důvody k tomu, abych to vyřešila právě takhle. Myslím to čekání. Začala jsem psát v srpnu 1994. Budeš vědět lépe než já, co to znamená. Čas je neúprosný a musím ti popravdě říct, že s tvým otcem jsme se na tom neshodli. Nemyslím na téhle knize, protože on o ní neví. Myslím na tom ostatním. Teď už mě nepotřebuješ na to, abych ti řekla, jak úžasný tvůj otec je. Proto nemám sebemenší obavu nechat tě v jeho milující péči. Jenomže on je taky v šoku, chudák, teď si ještě neuvědomuje, že všechno zvládne úplně v pohodě i beze mě. Chce, abychom shromáždili vzpomínky. Abychom zašli
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 11
´ rek na rozloucenou ˇ da
11
k nějaké poradkyni. Je to nějaká charitativní organizace s medvídky a balónky. A ačkoli vím, že jsou to odborníci, myslí to dobře a studovali všechny ty logie a spoustu dalšího, je mi jasné, že to není cesta pro mě. Na konci této knihy pochopíš, jak dokážu být tvrdohlavá. Jednou věcí jsem si jistá. Nechci, abys věděla o tom svinstvu, které se stalo mým životem. Když to nyní píšu, je ti osm let a spíš ve vedlejším pokoji v postýlce, v pyžámku pro princezny a s kostýmem pro víly pohozeným na podlaze. Je mi to strašně líto, ale nedokážu ti říct pravdu. Chci ještě pár chvil se svou milovanou holčičkou, ještě nějaký čas uchovat jeden nádherný kout ve svém a tvém životě, kde se mohu tvářit, že všechno bude v naprostém pořádku. Je to sobecké? Možná ano. Nejspíš. Nemám tušení, co si o tom budeš myslet. Ale bylo by pro tebe méně bolestivé, kdybys to věděla? Kdyby ses bála? Max si myslí, že ano. Možná na to budeš mít stejný názor. V tom případě pouhá omluva nepomůže. Mohu ti jen říct, že tuším. Mám prostě silné tušení, že tohle je ta správná věc, kterou udělat. Nemohu mluvit za ostatní, nechci snižovat instituce a lidi, kteří pomáhají a radí jiným. Možná mají pravdu, možná ale ne. Takže pokud jsem to udělala špatně a ty se na mě zlobíš, zkus mi udělat alespoň tu laskavost, že se projdeš spolu se mnou obrázky a myšlenkami, když ne teď, tak někdy v blízké budoucnosti? Prosím. Uvažovala jsem o tom, jestli ti to říct. Jestli tě na to mám alespoň trochu připravit. Jenže včera večer jsem se na tebe dívala, když jsi spala. Byla jsi nádherná, klidná a já si řekla – k čemu by to bylo? Zůstala bys zaskočená, smutná, nebo by ses zlobila. Ať už bys byla připravená nebo ne. Myslím, že
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 12
12
´ Teresa Driscollova
kdybych ti to řekla, všechen smutek by se jen vyřinul dřív. Ale teď už je stejně rozhodnuto. Je příliš pozdě. Takže místo toho píšu tuhle knihu. Původně jsem měla v úmyslu shromáždit recepty, které jsem převzala od své maminky a babičky a které bych strašně ráda předala i tobě. Nejsou nijak výjimečné. Jsou to jednoduché recepty, podle kterých jsem vařila se svou matkou a ona zase s tou svojí. Doufám, že jednoho dne podle nich budeš vařit ty se svými dětmi. Ty hovory si dobře pamatuj. Nebo zaznamenej. Připadalo mi, že bude hezké je spojit se vzpomínkami. Pak jsem se rozhodla, že ke každému receptu přidám i fotografii, jak společně vaříme, a také pár myšlenek. Jen takové věci, které by ti mohly pomoct, když jsi teď už dospělá. Tak. Zhluboka nadechnout. Pětadvacet let? Asi budeš přemýšlet, proč právě tolik? Proč tak dlouho čekat? Holčičko moje, uvažovala jsem o obvyklých meznících lidského života. Osmnáct? Jedenadvacet? Potom jsem si vzpomněla, jaká jsem byla v osmnácti já, i v jedenadvaceti jsem měla k dospělosti ještě daleko. Je důležité být otevřená a upřímná. Chci si s tebou promluvit jako žena se ženou. Proto jsem zvolila věk, kdy jsem se sama začala cítit dospělá. Dvacet pět let. Tehdy jsem měla tebe, Melisso... Bože, strašně bych si přála tě vidět. Kéž bych alespoň trochu věřila. Byla přesvědčená o existenci nebe. Existenci něčeho. Čehokoli. Je to ale jinak. Měla bys vědět, že jsem všechno promyslela do nejmenších podrobností. Mám v plánu uložit tuhle knížku u nějakého šikovného právníka a požádat ho, aby se ujistil, jestli jste s tátou v pořádku. Jen s tímhle pocitem dokážu psát – když vím, že to budeš číst jen v případě, že vám nebude nic scházet. Představuju si tě s kratšími vlasy. Nechala sis je ostříhat?
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 13
´ rek na rozloucenou ˇ da
13
V duchu doufám, že ne, ale myslím si, že ať budeš mít jakýkoli účes, budeš krásná. Máš tvář, které sluší všechno. Ach, bože, pořád někam odbočuju. Takže – ano. Vybrala jsem věk dvacet pět, Melisso. Věk, kdy začal náš společný příběh. A věk, v němž, alespoň doufám, budeš skutečně připravená na věci, které ti potřebuju svěřit. Upřímnost mezi dospělými. Je to vážně divné. Žena s ženou, a ty spíš vedle v pokoji. Noha ti vykukuje z postele a v náručí svíráš Elizabeth. Máš ji pořád? Doufám, že ano. Je to moc krásná panenka a máš ji strašně ráda. Proboha. Už zase mluvím o něčem jiném. Promiň... Soustřeď se, Eleanor. Tak co probereme jako první – první opravdu důležitou věc, o kterou se s tebou chci podělit? Teď to zní jako kázání, ale nemyslím to tak. Ach, Melisso. Chtěla bych ti říct tolik věcí. Tolik „věcí“. Doufám, že si z toho něco vybereš. A já budu věřit své intuici a začnu s tou nejjednodušší, ale nejdůležitější radou, jakou ti mohu dát, holčičko moje. Víc než cokoli na téhle planetě si přeju každý další den svého života…
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 14
druha´ kapitola ELEANOR – 1994
Eleanor zaslechla na schodišti Maxovy kroky a rychle schovala sešit do horní zásuvky stolu. „Ty už jsi doma?“ Snažila se, aby její slova nezněla zklamaně, když ji líbal na čelo a potom si sedl na postel vedle stolu, který sloužil také jako toaletní stolek. Ležely na něm papíry, obálky a staré lahvičky od inkoustu, které sbírala. Získávala je náhodou nebo je kupovala ve vetešnictví. Spousta barev a tvarů vyrobených ze silného skla, které v letních měsících zachycovaly ranní světlo a odrážely na stěnu nádherné vzory. To měla Eleanor ráda. „Tak jak to šlo?“ Při řeči přecházel sem a tam. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Chtěl jít dnes s ní, ale rázně odmítla. „Co?“ zeptala se, zkroutila ústa na jednu stranu a potom naklonila hlavu, když opatrně šroubovala víčko na plnicí pero. Její manžel vypadal stále jako chlapec. To ty vlasy. Nepoddajné kudrny, které se nedaly zkrotit. Poslední dobou se na něho často dívala a snažila se vrýt si do paměti všechny ty
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 15
´ rek na rozloucenou ˇ da
15
obrázky, aby si je potom, když odešel do práce, mohla v duchu znova vyvolat. Neposlušné vlasy. Způsob, jak si pohrával s rukama, když byl nervózní. „Ta poradkyně, Eleanor. Ten experiment. Přijali tě do něj?“ Pohrával si se snubním prstenem, posunoval ho nahoru a dolů. Teprve teď si uvědomila, že udělala strašnou chybu, když dopustila, aby to bylo tak důležité. Drobný záblesk naděje. Stále si opakovala, že je to jen rána naslepo. Nepravděpodobná možnost. Připomínala si, že je jen malá šance, že by se právě její případ do onoho experimentu hodil. A skutečně se ukázalo, že to nejde. Zavrtěla hlavou a potýkala se s palčivým pocitem v očích. Pak je zavřela, protože nechtěla vidět jeho pohled. „Do háje,“ vydechl a znovu začal přecházet po místnosti. Doleva a doprava. Doleva. Doprava. „Tak se odvoláme, ne? Přece musí existovat nějaká možnost odvolání. Nějaký jiný názor? Nemohou přece připustit, aby ten poradce vystupoval jako bůh?“ Byla to poslední možnost, drobný záblesk naděje. Stačila dvě písmena, souhláska a samohláska, a bylo po všem. Ne. Tvrdili, že je jim to líto, ale jasně jí řekli, že se na ten experiment nehodí... Bylo jí jasné, že Max se s tím nebude chtít smířit. Když po chvíli otevřela oči, seděl u okna a tiskl si spodní ret palcem a prostředníčkem. Dělal to takovou silou, že mu rty úplně zbělaly. „Nedělej to, ubližuješ si. Žádné odvolání neexistuje.“ Dál si tiskl ret, potom rázně vstal, odešel do přilehlé koupelny, pustil vodu a opláchl si obličej. Vzápětí byl zpátky v pokoji a začal znovu přecházet. „Co Amerika? Někde jsem četl, že v Americe mají nové věci. Měli bychom jet. Můžu si vzít volno...“
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 16
16
´ Teresa Driscollova
„Přestaň, Maxi. Prosím tě. Nepovezu Melissu do Ameriky. Sedni si.“ Poplácala na místo vedle sebe. Na okamžik se zarazil a pohrával si se sponou na opasku, potom si sedl vedle ní na širokou dřevěnou židli u stolu, naklonil hlavu a položil ji na její rameno. Dívali se jeden na druhého v zrcadle. Pohled na sebe ho zaskočil a snažil se nějak upravit vlasy. „Víš, že už jsem se rozhodla. Prosím, Maxi.“ Teď bylo na něm, aby zavřel oči. „Ne, Eleanor. Když s tím vším skončíš, skončíš s chemoterapií a se vším tím –“ „Vůbec nic to nezmění. Všechen ten sajrajt.“ „Ale když se vším skončíš –“ „Slyšel jsi, co říkali. Koupila bych si měsíc, nanejvýš dva navíc. Tak k čemu by to bylo?“ Znovu si stiskl spodní ret. Zvedla ruku, uchopila tu jeho a propletla si mezi jeho prsty ty své. „Jsem unavená, Maxi. Chci jen trochu normálního života. Kvůli Melisse. Prosím.“ Pohlédl k oknu a potom se podíval zase zpátky. „Nic normálního ji nečeká. To přece dobře víš. Čeká ji neuvěřitelná spousta hrůzy.“ „Tak nechme tu spoustu hrůzy ještě chvíli čekat. Protože ona přijde tak jako tak.“ Políbila ho na čelo, potom naklonila hlavu a lehce se ho dotýkala. „Je to to jediné, co jí ještě mohu dát. Trochu normálního života. Prosím. Kvůli mně. A kvůli Melisse.“ Myslela na prázdnou stránku. Žádná další odvolání a dopisy. Žádné další ukrývání před Melissou – domluvy ohledně přespání jinde, aby ji neviděla po léčbě. „Už ne, Maxi. Prosím.“ Nedokázal se na ni podívat. Místo toho upíral pohled do zdi, pohupoval nohou stále rychleji, až se natáhla, vzala ho
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 17
´ rek na rozloucenou ˇ da
17
za bradu a otočila k sobě. Nejdřív jako by se mu v očích zračila nějaká jiná planeta, jako by kupoval letenky do Ameriky. A psal dopisy poradcům a zdravotnickým komisím a naléhavá odvolání a žádosti na experimenty s nějakými podivnými léky... „Prosím, Maxi.“ Potom se ale začal pomalu vracet k ní. Jeho oči jí zaplnily srdce a jako by jí ho okamžitě rozlomily. Jeho pohled jasně říkal, že jí nedokáže nic odmítnout. Že jí nic neodmítne.
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 18
ˇ ´ treti kapitola MELISSA – 2011
„Ten kufr si nechceš vzít, že ne?“ „Co je na něm špatného?“ „Vážně ti to mám říkat?“ Zamračila se. „Je příšerně velký, Melisso.“ Podívala se na kufr, pak na Sama a jako by zatáhla hlavu. „Tohle prosím tě nedělej,“ usmíval se, „vypadáš jako želva.“ Normálně by si ho v takové chvíli začala dobírat, vyplázla by na něho jazyk. Ale dnes ne. „Nevejde se do auta, Mel.“ „Neblázni. Samozřejmě že se do auta vejde. Jak myslíš, že jsem ho dovezla domů?“ trvala Melissa na svém a dál na manželské posteli rovnala hromádky oblečení – jednu tvořila trička, další džínsy a třetí dokonale složené šaty. Z nějakého důvodu šaty rozkládala a znovu rovnala. Snažila se nemyslet na dnešní dopoledne a na tu knihu. „Nemyslím naše auto. Ani auto tvého táty. Myslím samozřejmě na auto z půjčovny.“ Melissa si znovu důkladně prohlížela šedý lesklý kufr. Po-
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 19
´ rek na rozloucenou ˇ da
19
pravdě řečeno na auto z půjčovny vůbec nepomyslela. Do háje. Snažila se představit si velikost Clia. Nebo to byla Fiesta? „To bude dobrý. Určitě. Každopádně – takhle nám stačí jeden.“ Sam zalomil rukama nad hlavou. „Proč si prostě nemůžeme vzít tašky jako obvykle?“ V tu chvíli se Melissa zarazila, zrudla a nervózně si upravovala gumičku na culíku. Nastala nepříjemná odmlka, každý se díval na jinou stranu. „Aha, už to chápu.“ Najednou se Samův výraz úplně změnil. „Takže tohle má být způsob, jak mě ujistit?“ „Promiň? Vůbec nechápu, co máš na mysli.“ Ale bylo jí to jasné. A teď oba zírali na ten kufr. „Tohle přece nemáš zapotřebí, Melisso.“ „Co?“ „Gesta. Tohle jsme přece probrali už tehdy večer. A uzavřeli to. Myslel jsem, že je to v pořádku.“ „Je to v pořádku.“ „Dobře. Takže ty vůbec nejsi naštvaná, že jsem tě požádal o ruku. A mně ani trochu nevadí, že to u tebe vyvolalo záchvat paniky.“ Melissa sevřela rty. „Dobře víš, že jsem to nechtěl hned. Myslím tu svatbu. Dobře vím, že jsi ještě mladá. Měl jsem na mysli zasnoubení. Prostě plán. Nechtěl jsem na tebe nijak tlačit, věř mi…“ Oba se dál dívali na kufr. „Podívej – půjčila jsem si ho od Lou. Jestli se ti vážně nelíbí, vrátím ho. Myslela jsem, že by to bylo pohodlnější. Prostě mít jenom jedno zavazadlo. O nic nejde, Same. Opravdu ne. Pokud ti vyhovuje, abychom si jako obvykle sbalili každý zvlášť, můžeme to tak udělat.“ V tu chvíli si oba všimli, jak ten druhý dýchá. Bylo to tak
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 20
20
´ Teresa Driscollova
posledních čtyřicet osm hodin. Od toho debaklu u večeře na oslavu narozenin. Krabička s prstýnkem. Melissa to nezvládla. Litovala toho víc, než by dokázala vysvětlit. Byla v té restauraci úplně zaskočená – stejně jako zůstala zaskočená dnes dopoledne v kanceláři Jamese Halla –, takže to všechno dopadlo úplně špatně. Netušila, že se něco takového chystá. Prostě si toho vůbec nevšimla, ale když se teď ohlédla zpátky, uvědomovala si, jak to od ní bylo naivní. Dobře, věděla, jak ho její reakce ohromila. Byl tak překvapený! Ale Ježíši, copak ona ne? Podívala se na Sama a viděla tu druhou, mladší verzi. Delší vlasy, vždycky vyšisované od sluníčka. Odrbané šortky. Neohrabaný puberťácký úsměv, ale dokonalé zuby. Pocítila známý tlak v žaludku – žaludek se jí podivně sevřel pokaždé, když se na něho podívala. Dobře, trvalo jí déle než jemu, aby si toho všimla. Aby tomu uvěřila. Jejich příběh byl klišé: dvě děti, které vyrůstaly společně; stejný úsměv v tolika různých místnostech během tolika let. Ale teď Melissa Sama skutečně milovala, i když ji ta skutečnost z nepochopitelných důvodů děsila. Je to vážně takové provinění, že se jí do té svatby nechce? Ze všech sil se mu to snažila vysvětlit už v té restauraci. Proč by nemohli být jeden do druhého jen zamilovaní? Proč potřebují nějaký kus papíru? Vždyť se nejedná o nic osobního. „Nejde o nic osobního, Mel? Ty nevíš, jestli se za mě chceš provdat, a myslíš si, že to není nic osobního?“ Vypadal úplně zlomeně. Nedokázala najít vhodná slova, aby mu to vysvětlila, protože nechápala ani sama sebe. A teď s tím nemohla vůbec nic dělat. Představa té bublinkové obálky. Její matka, jak sedí u stolu. Černý inkoust... „Tak co ten právník?“ zeptal se veselejším tónem. Podí-
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 21
´ rek na rozloucenou ˇ da
21
vala se mu do obličeje, když změnil téma a s ním i výraz, a zase to ucítila. To prudké stažení svalů kolem žaludku. „Prosím?“ Otočila se, aby rozložila a znovu poskládala košili, a doufala, že si nevšimne, jak se jí třesou ruce. „Říkalas, že je to dneska. Ta záležitost u právníka. Záhadný dopis. O co šlo? Někdo ti něco odkázal, jak sis myslela?“ „Ano, šlo o závěť. Ale – netýkalo se to mě. Byla to jiná rodina. Tohle byla jen rána naslepo, snažili se vystopovat někoho z jiné rodiny.“ Melissa neměla tušení, proč vlastně nechce Samovi o té knize říct. Dokázala přečíst jenom dvě stránky a úplně ji to zdrtilo. V jedné věci měla její matka pravdu. Byla v šoku. Strašně potřebovala odpočinek. Odjet na tu dovolenou a na chvíli se zastavit; někam, kde by si mohla promyslet, jak vedle všeho ostatního zvládnout ještě tohle. Jak dát tomuhle skvělému a hodnému muži najevo, že tím, že si není jistá jeho nápadem se svatbou, nedává najevo, že ho nemiluje, a ano, pokud měla být upřímná, tohle byl přesně ten důvod, proč si půjčila ten obrovský kufr. Je hloupá. Nemotorná. Panikaří. „Jestli chceš, můžu ten prsten vrátit.“ „Ach, Same.“ V restauraci ho požádala o čas na rozmyšlenou. Prosila ho, aby se tím necítil dotčený. „To je v pořádku. Jsem s tím srovnaný, Melisso.“ „Vážně?“ Posadila se na postel a zaplavila ji další vlna provinění. „Jo, vážně.“ Otočil se a upřel na ni pronikavý pohled. Není s tím srovnaný. „Prostě mě to jen trochu zaskočilo.“ „Nejde o to, že by mi na tobě nezáleželo. Dobře víš, jak moc mi na tobě záleží, Same, že to víš?“ Překotně přikývl. Byl to tak rychlý pohyb, že rozhodně neznamenal ano. Melissa se chvilku nedokázala pohnout z místa. Ucítila
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 22
22
´ Teresa Driscollova
známý svíravý pocit na hrudi a přála si, aby dokázala říct něco, co by v něm vyvolalo takové štěstí, jaké dokázal on bezděčně způsobit jí. Jenomže když se takhle zarazila a snažila se analyzovat, co by vlastně měla cítit, nebo co říct, aby to pro něho bylo příjemné, ještě to věci zhoršilo. Najednou se cítila tak nepatřičně a provinile, jako by se v jejím nitru něco zaseklo. Ano, skutečně tomu tak bylo. Jako by se v ní něco zaseklo. Znovu se odvrátila a začala rovnat věci, které bylo potřeba sbalit, do úhledných hromádek. Melissa se vždycky cítila klidně a bezpečně v prostředí, kde vládl pořádek – všechno její oblečení viselo v šatníku srovnané podle barvy a délky. Tmavé kusy vpravo, světlé a pastelové barvy vlevo. „Dobře. Tak co kdybychom prostě jeli na dovolenou, jak máme v plánu, Same, oslavíme naše narozeniny někde na sluníčku. Opálíme se. A užijeme si. Ano?“ Teď mluvila trochu příliš rychle. „Myslím si, že to je skutečný důvod, proč se manželství tak přeceňuje,“ vtipkovala. „Protože když se lidé vezmou, přestanou se milovat. To je statisticky prokázané.“ Raději mlčel. „Bombarďáky, hádky, kdo naplní myčku, život bez sexu. Opravdu pro nás chceš právě tohle?“ Otočila se, vytáhla si tepláky až po bradu a naznačila tvar obrovských kalhotek. „Nedělej to, Melisso.“ „Co?“ „Prosím, přestaň s tím.“ „S čím mám přestat?“ „S šaškováním. Nedělej to, co děláš vždycky, když se mnou nechceš mluvit.“ „Nechápu, co máš na mysli.“ „Ale chápeš. A nebude to fungovat.“ „Ale bude.“ Našpulila tváře a roztáhla tepláky ještě do
dárek upraven_Sestava 1 09.03.16 20:15 Stránka 23
´ rek na rozloucenou ˇ da
23
větší šířky, dokud se mu na tváři neobjevil úsměv, ačkoli se mu bránil. Potom se odvrátila a zhluboka se nadechla. Ze všech sil se snažila na to nemyslet. Na tu krabičku s prstýnkem. Na rozhodnutí, které by na téhle dovolené měla učinit, nad svou budoucností. Ale především – nad tou knihou. To nádherné plnicí pero. Cvaknutí víčka. A vzpomínka na zvláštní chemický zápach, na který už úplně zapomněla. Na inkoust.