(1)
„T
y mě děsíš,“ prohlásila cikánka. „Jaktěživa jsem neviděla v křiš:álové kouli tolik temnoty.“ Položila na tu věc dlaně, jako by chtěla uchránit mé oči před hrůzami plujícími v mlžných hlubinách. Když její prsty sevřely sklo, připadalo mi, že mi do hrdla stéká ledová voda. Na kraji stolu se mihotala tenká svíčka a její kalné světlo se odráželo od rozhoupaných mosazných kruhů v cikánčiných uších, než odlétlo a rozplynulo se kdesi v temných koutech stanu. Černé vlasy, černé oči, černé šaty, rudě nalíčené tváře, rudá ústa a hlas, který mohla získat jen vykouřením půlmilionu cigaret. Jako by chtěla potvrdit mé podezření, starou ženu náhle zachvátil poryv prudkého kašle, zmítal její nahrbenou postavou a ona zoufale lapala po dechu. Znělo to, jako by jí v plicích zničehonic uvízl velký pták a zuřivě pleskal křídly ve snaze se osvobodit. „Není vám něco?“ zeptala jsem se. „Zaběhnu pro pomoc.“ Měla jsem dojem, že jsem před necelými deseti minutami zahlédla na hřbitově doktora Darbyho, jak se zastavuje na kus řeči u každého stánku na církevní slavnosti. Než jsem se ale stihla zvednout, cikánka položila snědou ruku na tu moji, spočívající na černém sametu, který halil stolek. „Ne,“ zasípala. „Ne… to není třeba. Tohle se děje pořád.“ Znovu se rozkašlala. 11
Trpělivě jsem čekala a skoro se bála pohnout. „Kolik je ti let?“ zeptala se nakonec. „Deset? Dvanáct?“ „Jedenáct,“ odpověděla jsem a ona unaveně přikývla, jako by to beztak věděla. „Vidím – horu,“ pokračovala a zdálo se, že se těmi slovy skoro dusí, „a tvář – ženy, kterou se staneš.“ Navzdory dusivému vedru ve zšeřelém stanu mi zmrzla krev v žilách. Ona samozřejmě viděla Harriet! Harriet byla moje matka, která zemřela při horolezeckém neštěstí, když jsem byla ještě nemluvně. Cikánka otočila moji ruku a bolestivě mi zaryla palec přímo doprostřed dlaně. Bezděky se mi roztáhly prsty – a pak se zkroutily do sebe jako pařátky na useknuté slepičí noze. Vzala mě za levačku. „Tohle je ruka, se kterou ses narodila,“ prohlásila a stěží na ni pohlédla, než ji položila a chopila se té druhé, „… a tohle je ruka, kterou sis vypěstovala.“ Znechuceně se na ni zadívala a svíčka se zatřepetala. „Tahle rozbitá hvězda na tvém Pahorku Luny ukazuje na skvělou mysl, která se obrátila proti sobě – mysl, která se vydala na stezky temnoty.“ Tohle jsem slyšet nechtěla. „Povězte mi o ženě, kterou jste viděla na hoře,“ vyzvala jsem ji. „O té, kterou se stanu.“ Znovu se rozkašlala a přitáhla si pestrobarevný šál těsněji kolem ramen, jako by se chránila před nějakým pradávným a neviditelným zimním vichrem. „Polož mi do dlaně stříbro,“ opáčila a natáhla usmolenou ruku. „Ale já už jsem vám dala šilink,“ namítla jsem. „To se píše na té ceduli venku.“ „Zprávy z Třetího kruhu jsou za příplatek,“ zasípala. „Vyčerpávají baterie mé duše.“ Skoro jsem se rozesmála nahlas. Za koho se ta stará ježibaba má? Ale stejně, podle všeho za závojem zahlédla Harriet, a já nemohla připustit, aby mě vlastní pochyby připravily třeba jen o ždibíček naděje, že bych si mohla promluvit se svou mrtvou matkou. 12
Sáhla jsem pro svůj poslední šilink, a když jsem cikánce vtiskla minci do dlaně, její tmavé oči, náhle stejně bystré jako očka kavky, se upřely přímo do těch mých. „Ona se snaží vrátit domů,“ řekla. „Tahle… žena… se snaží vrátit domů z chladu. Chce, abys jí pomohla.“ Vyskočila jsem tak prudce, až jsem holými koleny narazila zespodu do stolku. Zakymácel se, pak se převrhl, svíčka spadla a zakutálela se do změti zaprášených černých závěsů. Nejdřív se objevil pramínek černého kouře, plamen zmodral, zčervenal a náhle zoranžověl. Zděšeně jsem sledovala, jak se šíří po látce. Rychleji, než to stíhám vypovědět, se celý stan ocitl v plamenech. Bohužel nemůžu říct, že jsem měla dost duchapřítomnosti, abych hodila cikánce přes oči mokrý šátek a vyvedla ji do bezpečí. Místo toho jsem vyrazila jako střelená – přímo do ohnivého kruhu, v nějž se změnil vchod – a zastavila jsem se až u stánku, kde se házely dřevěné míčky na kokosové ořechy. Tam jsem se zadýchaně zarazila za plátěnou zástěnou a snažila se popadnout dech. Kdosi ke kostelu přinesl gramofon na kliku, z nějž se nyní linul hlas Dannyho Kaye a z barevné trouby toho přístroje zněl odporně plechově. „Já mám ale hezkou řádku kokosů, vyrovnaných pěkně za sebou…“ Ohlédla jsem se po cikánčině stanu právě včas, abych viděla, jak pan Haskins, kostelník od svatého Tancreda, ještě s dalším mužem, kterého jsem nepoznala, vylévají do plamenů těžké necky plné vody, i s jablky. Připadalo mi, že půlka vesničanů z Bishop’s Lacey vytřeštěně civí na ten sloup černého dýmu, s rukama na ústech nebo špičkami prstů na tvářích, a ani jediný z nich nemá tušení, co si počít. Doktor Darby už pomalu odváděl cikánku ke zdravotnic13
kému stanu svatého Jana a stařena přitom drásavě kašlala. Jak maličká vypadá takhle na slunci, pomyslela jsem si, a taky bledá. „Aha, tady jsi, ty hnusná malá příšero. Všude jsme tě hledaly.“ To byla Ophelia, starší z mých dvou sester. Feely bylo sedmnáct a považovala se za někoho, kdo v řádu věcí stojí hned vedle Bohorodičky. Hlavní rozdíl mezi nimi podle mě spočíval v tom, že svatá Matka Boží se třiadvacet hodin denně nezhlíží v zrcadle a nedloube se do obličeje pinzetou. U Feely je vždycky nejlepší nasadit rychlý protiútok. „Jak se opovažuješ nadávat mi do příšer, ty jelito? Otec ti několikrát říkal, že je to neomalenost.“ Feely se po mně ohnala, ale já snadno uskočila. Čistě z nezbytnosti se bleskové úhybné manévry staly jednou z mých zvláštních dovedností. „Kde je Daffy?“ zeptala jsem se v naději, že rozptýlím její jedovatou pozornost. Daffy byla moje druhá sestra, o dva roky starší než já a ve třinácti už zdatná spolumučitelka. „Slintá nad knihami, co jiného?“ Ukázala bradou k podkově dřevěných stolů na kozách, umístěných na trávníku před kostelem, na nichž Oltářní společnost od svatého Tancreda a Ženská jednota spojenými silami zařídily výprodej knih z druhé ruky a všemožného harampádí do domácnosti. Zdálo se, že Feely si doutnajících trosek jasnovideckého stanu nevšimla. Jako obvykle nechala z marnivosti brýle doma, ale její nepozornost mohla být prostě projevem nedostatku zájmu. Ve všech praktických ohledech Feelyiny zájmy končily tam, kde končila její kůže. „Podívej se na tohle,“ vybídla mě a zvedla si k uším černé náušnice. Nedokázala odolat, aby se nepochlubila. „Francouzský gagát. Pocházejí z pozůstalosti lady Trotterové. Glenda říká, že si můžou gratulovat, že je prodali za šestipenci.“ „Glenda má pravdu,“ utrousila jsem. „Francouzský gagát není nic jiného než sklo.“ To byla pravda: nedávno jsem u sebe v laboratoři roztavila 14
ohavnou viktoriánskou brož a zjistila jsem, že je skrznaskrz křemenná. A bylo celkem nepravděpodobné, že Feely někdy začne tu cetku postrádat. „Anglický gagát je ale daleko zajímavější. Ten totiž vznikl z fosilizovaných pozůstatků blahočetu chilského a –“ Jenže to už Feely odcházela, jelikož zahlédla Neda Croppera, zrzavého podomka od Třinácti draků, který s jistou svalnatou elegancí vrhal dřevěné obušky na Tetičku Sally, což byla na církevních slavnostech oblíbená atrakce. Třetí ranou čistě přerazil hliněnou dýmku dřevěného panáka vedví a Feely se vedle něj vynořila právě včas, aby jí Ned, červený až za ušima, mohl věnovat plyšového medvídka, který představoval cenu za ten výkon. „Našla jsi něco, co stojí za to zachránit před táborákem?“ zeptala jsem se Daffy, která měla nos zabořený hluboko v čemsi, co soudě podle flekatých zoxidovaných stránek mohlo být první vydání Pýchy a předsudku. Moc jsem tomu ale nevěřila. Za války skončily ve sběru celé knihovny a te3 už toho do výprodejů moc nezbývalo. Knihy, které na konci letní sezony zůstanou neprodané, vyvezou před Nocí Guye Fawkese ze sklepa farního domu, navrší je na návsi a podpálí. Naklonila jsem hlavu ke straně a rychle zamžourala na hromádku knížek, které si Daffy dala stranou: Na saních a koňmo za sibiřskými malomocnými vyvrženci od Kate Marsdenové, Pliniovy Přírodní dějiny, Mučednictví člověka od Williama Winwooda Reedea a první dva díly Pamětí Giacoma Casanovy – ubohá kořist. Možná s výjimkou toho Plinia, který napsal pár dost strhujících textů o jedech. Pomalu jsem procházela kolem stolu a přejížděla prstem po knihách, postavených hřbety nahoru: Ethel M. Dellová, E. M. Delafieldová, Warwick Deeping… Při jiné příležitosti jsem si povšimla, že jména většiny významných travičů v dějinách začínají na C, a nyní se mi nabízela hromada autorů, jejichž jména začínala na D. Že bych se ocitla něčemu na stopě? Nějakému vesmírnému tajemství? 15
Pevně jsem zavřela oči a soustředila se: Dickens… Doyle… Dumas… Dostojevskij – každého z nich jsem někdy viděla v Daffyiných rukách. Daffy sama měla v úmyslu stát se spisovatelkou, až bude starší. Se jménem Daphne de Luce nemohla neuspět, ani kdyby se snažila! „Daff!“ zavolala jsem na ni. „To bys nevěřila –“ „Ticho!“ utnula mě. „Říkala jsem ti, a: na mě nemluvíš, když si čtu.“ Moje sestra dokázala být pichlavá jako dikobraz, když se jí zachtělo. Ale vždycky to takhle nebývalo. Když jsem byla menší, otec pověřil Daffy, aby dohlížela na moje večerní modlitby, a ona mě je naučila odříkávat hatmatilkou, „falešnou latinou“, a spolu jsme se válely mezi péřovými polštáři a mohly puknout smíchy. „Otčenus, jenžsus na nebesus, posvě:us seus jménus tvus. Jakus na nebus, takus na zemus.“ Jenže během let se mezi mými sestrami a mnou něco změnilo. Trochu ukřivděně jsem sáhla po svazku, který ležel navrchu na ostatních. Zrcadlo pro Londýn a Anglicko. Napadlo mě, že tahle knížka by se líbila Feely, jelikož ta byla do zrcadel blázen. Možná si ji koupím sama a schovám si ji pro ten nepravděpodobný den, kdy bych mohla pocítit nutkání dát jí dárek nebo nabídku ke smíru. No, už se staly i divnější věci. Zalistovala jsem stránkami a rychle jsem si uvědomila, že nejde o román, nýbrž o divadelní hru – stála tam jména postav a to, co říkaly. Kdosi jménem Adam zrovna oznamoval klaunovi: „… pinta piva bez ženské, vždy3 to je želbohu jako vejce bez soli nebo uzený sle4 bez hořčice.“ To by bylo pro jistou osobu dokonalé motto, pomyslela jsem si a pohlédla k místu, kde se nyní Ned zlehka dotýkal prsty 16
krku mojí sestry a ona předstírala, že to nevnímá. Mnohokrát jsem Neda viděla sedět nad prací na dvoře Třinácti draků s pintou piva – a někdy taky s Mary Stokerovou, majitelovou dcerou, po boku. Znenadání mě zaskočila myšlenka, že bez piva nebo ženy na dosah ruky působí Ned jaksi neúplně. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Možná stejně jako doktor Watson v tom rozhlasovém zpracování Skandálu v Čechách občas sice vidím, ale nepozoruju. Nad tím bych se měla asi zamyslet. „To bylo tvoje dílo, ne?“ utrousila náhle Daffy, když odložila knihu a chopila se jiné. Mávla k hloučku vesničanů, kteří pořád civěli na doutnající trosky cikánčina stanu. „To má na sobě vysloveně napsáno Flavia de Luce.“ „Trhni si,“ odsekla jsem. „Chtěla jsem ti pomoct donést ty hloupé knihy domů, ale te3 si je můžeš klidně odtahat sama.“ „Ach, zadrž!“ vzdychla a chytila mě za rukáv. „Prosím, neopouštěj mě. Struny mého srdce hrají Mozartovo Rekviem a zbloudilá slza si hledá, zatímco tu spolu hovoříme, cestu do mého pravého oka.“ Odešla jsem a bezstarostně si pohvizdovala. Za tu drzost se jí pomstím později. „Au! Nech toho, Brookie! To bolí!“ Ten kňučivý hlas se ozval kdesi za boudou, kde stály dřevěné desky na hospodskou stolní hru, co se při ní cvrnkají půlpence, a jelikož jsem poznala, že patří Colinu Proutovi, zastavila jsem se a naslouchala. Když jsem se zády přitiskla ke kamenné kostelní zdi a zasunula se hluboko za plátno zakrývající stan s tombolou, mohla jsem naslouchat úplně beze strachu z odhalení. Navíc jsem s potěšením zjistila, že mám skrze škvíry mezi neopracovanými prkny té boudy na Colina nečekaně dobrý výhled. Třepal se v natažené paži Brookieho Harewooda jako velká obrýlená ryba, tlusté okuláry mu na nose seděly nakřivo, špinavě blond vlasy měl rozježené a velká vlhká ústa otevřená dokořán ztěžka lapala po dechu. „Nech mě bejt. Já nic neu3ál!“ Druhou rukou Brookie popadl Colina za zadek pytlovitých 17
kalhot a otočil ho tak, aby měl výhled na kouřící pozůstatky cikánčina stanu. „Tak kdo to teda byl?“ zeptal se a zatřásl klukem, aby zdůraznil svoje slova. „Kde je kouř, tam je oheň. Kde je oheň, tam jsou sirky. A kde jsou sirky, tam je Colin Prout.“ „Hele,“ ozval se Colin a pokusil se strčit ruku do kapsy u kalhot. „Spočti si je! No jen si je spočti, Brookie! Mám jich stejně jako včera. Tři. Neškrtnul sem ani jednou.“ Když Brookie uvolnil sevření, Colin spadl na zem, převalil se na lokty, zalovil v kapse, vytáhl krabičku dřevěných zápalek a vítězoslavně s ní zamával na svého mučitele. Mohutný muž zvedl hlavu a zavětřil, jako by chytal stopu. V umaštěné čapce, vysokých gumových botách, dlouhém koženém kabátě a – navzdory horkému letnímu počasí – se šarlatovou vlněnou šálou, která mu obtáčela tlustý buldočí krk jako had, vypadal jako chytač krys z Dickensova románu. Než jsem se vůbec stihla zamyslet nad tím, co bych měla udělat, vyškrabal se Colin na nohy, oba vyrazili přes hřbitov pryč a kluk se přitom oprašoval a kroutil rameny, jako by mu to celé bylo úplně fuk. Nejspíš jsem měla vylézt zpoza té boudy, přiznat, že požár vznikl mojí vinou, a žádat, aby Brookie Colina pustil. Kdyby odmítl, mohla jsem lehko zaběhnout pro vikáře nebo zavolat kteréhokoli z dalších silných mužů, kteří se nacházeli v doslechu. Jenže já to neudělala. Z toho prostého důvodu (jak jsem si uvědomila s drobným zamrazením), že jsem měla z Brookieho Harewooda strach. Brookie představoval bishopslaceyskou chátru. „Brookie Harewood?“ prskla Feely ten den, kdy paní Mulletová navrhla Brookieho Harewooda jako vhodného člověka, který by mohl Doggerovi vypomoct s pletím zahrady a zastřižením živých plotů v Jelením mlází. „To je přece ten remitent, ne? Naše životy by nestály za zlámanou grešli, kdyby se poflakoval po okolí.“ „Co je to remitent?“ zeptala jsem se hospodyně, když Feely rázně odkráčela z kuchyně. 18
„To opravdu netuším, dušinko,“ opáčila paní M. „Brookie je syn tý dámy, co v Malden Fenwicku maluje.“ „Maluje?“ podivila jsem se. „Jako domy?“ „Domy? Ale božíčku, depa! Vobrázky maluje! Noblesu na koních a podobný věci. Třeba zase jednou namaluje i tebe. Se slečnou Ophelií a slečnou Daphne.“ Nad tím jsem vyprskla a vyběhla z kuchyně. Kdyby mě měl někdo namalovat olejem, natřít šelakem a zarámovat, pózovala bych přitom ve své chemické laboratoři a nikde jinde. Obklopená kádinkami, krycími zvony a Erlenmayerovými baňkami budu netrpělivě zvedat zrak od mikroskopu dost podobně, jako to dělá můj zesnulý prastrýček Tarquin de Luce na svém portrétu, který dosud visí v obrazové galerii v Jelením mlází. Stejně jako strýček Tar budu viditelně popuzená. Já nestojím o žádné koně a noblesu, pěkně děkuju. Nad hřbitovem se stále vznášela matná pokrývka dýmu. Te3, když se většina čumilů rozešla, byly ohořelé zbytky cikánčina stanu u cestičky jasně viditelné. Ale mě ten vypálený kruh v trávě nezajímal zdaleka tolik jako to, co se skrývalo za ním: pestře pomalovaná cikánská maringotka. Byla máslově žlutá, s karmínovými okenicemi, a la:kové boky, které se pod oblou střechou zlehka boulily ven, jí dodávaly vzhled bochníku chleba, který nakynul přes okraj pekáče. Od tenkých žlutých kol po zahnutý plechový komínek a od klenutých špičatých oken po složitě vyřezávané podpěry po obou stranách dveří to mohlo klidně být něco, co vyjelo rovnou ze sna. A jakoby na doladění celého výjevu se mezi křivými náhrobky v koutě hřbitova malebně popásal stařičký koník s prohnutým hřbetem. Byl to cikánský cob, to jsem poznala okamžitě díky fotografiím, které jsem znala z časopisu Venkovský život. S rousnatýma nohama a ocasem a dlouhou hřívou, co mu padala do očí (a on zpod ní vykukoval upejpavě jako Veronica Lakeová), připomínal křížence mezi clydesdalem a jednorožcem. „Flavie, drahoušku,“ ozvalo se za mnou. Byl to Denwyn Richardson, vikář od svatého Tancreda. „Doktor Darby by ti byl 19
nesmírně zavázán, kdybys zaběhla do kuchyně a poprosila tam dámy o džbánek čerstvé limonády.“ Můj dotčený pohled ho určitě aspoň trochu zahanbil. Proč s jedenáctiletými děvčaty všichni zacházejí jako se služkami? „Víš, skočil bych pro něj sám, jenže náš dobrý doktor se obává, že by tu nebohou dámu mohl polekat můj kolárek a tak dále, no…“ „Ráda to udělám, pane vikáři,“ prohlásila jsem vesele a myslela jsem to vážně. Když se stanu Donašečkou limonády, získám tím přístup do zdravotnického stanu svatého Jana. Než byste řekli švec, vřítila jsem se do farní kuchyně („Promiňte. Pokyn lékaře!“), vzápětí z ní vyrazila s ojíněným džbánkem ledové limonády, cobydup jsem se vynořila v matném světle stanu, kde se poskytovala první pomoc, a už jsem nalévala nápoj do otlučeného pohárku. „Doufám, že se vám nic nestalo,“ řekla jsem, když jsem ho cikánce podávala. „S tím stanem mě to mrzí. Samozřejmě ho zaplatím.“ „Hmmm,“ zabručel doktor Darby. „To nebude třeba. Ta dáma už vysvětlila, že šlo o nehodu.“ Strašlivé krhavé oči té ženy mě ostražitě sledovaly, když si zvedala pití ke rtům. „Doktore Darby.“ Dovnitř nakoukl vikář a prostrčil přitom hlavu mezi cípy vchodu do stanu jako želva, aby mu nebyl vidět kolárek. „Kdybyste mohl na momentík. Jde o paní Peasleyovou, která dohlíží na kuželky. Prý se jí dělá trochu nevolno.“ „Hmmm,“ zabručel doktor a zaklapl černou brašnu. „Vy si hlavně potřebujete dobře odpočinout, staruško,“ řekl cikánce. A ke mně dodal: „Zůstaň u ní. Budu hnedka zpátky.“ A cestou ven ještě utrousil jen tak do vzduchu: „Jedna psota druhou honí.“ Strašně dlouho jsem tam rozpačitě stála, dívala se na vlastní nohy a snažila se připadnout na něco, co bych mohla říct. Nesebrala jsem odvahu podívat se cikánce do očí. „Ten stan zaplatím,“ řekla jsem nakonec. „Ačkoli to opravdu byla nehoda.“ 20
To vyvolalo další záchvat kašle a dokonce i mně bylo jasné, že kouř znamenal pro její beztak chabé plíce velkou zátěž. Bezmocně jsem čekala, až přestane sípat. Když konečně umlkla, nastalo další nepříjemné ticho. „Ta žena,“ řekla cikánka nakonec. „Žena na té hoře. Kdo to byl?“ „Moje matka,“ odpověděla jsem. „Jmenovala se Harriet de Luce.“ „A ta hora?“ „Myslím, že někde v Tibetu. Umřela tam před deseti lety. V Jelením mlází o ní moc často nemluvíme.“ „Jelení mlází neznám.“ „Tam bydlím. Je to na jih od vesnice,“ řekla jsem a mávla rukou přibližně v tom směru. „Aha!“ řekla a probodla mě pronikavým pohledem. „Velký dům. Dvě křídla stažená dozadu.“ „Ano, to je ono,“ potvrdila jsem. „Nedaleko místa, kde se řeka stáčí do ohybu.“ „Ano,“ přikývla cikánka. „Pobývala jsem tam. Ale neměla jsem tušení, jak se to místo jmenuje.“ Pobývala tam? Tomu jsem stěží dokázala uvěřit. „Ta dáma nechala mě a mého roma tábořit v hájku u řeky. Potřeboval si odpočinout –“ „Znám to místo!“ vyhrkla jsem. „Říká se mu Hatě. Rostou tam bezové keře a –“ „Maliní,“ doplnila. „Ale počkat!“ zarazila jsem se. „Jaká dáma? Od Harrietiny smrti v Jelením mlází žádná dáma nebyla.“ Cikánka mluvila dál, jako bych nic neřekla. „A byla to krásná dáma. Trochu jako ty,“ dodala a zamžourala na mě pozorněji, „když tě te3 vidím na světle.“ Vzápětí však její tvář potemněla. Možná se mi to jen zdálo, ale její hlas trochu zesílil. „Potom nás vyhnali,“ řekla hněvivě. „Říkali, že už nás tam nechtějí. To léto Johnny Faa umřel.“ „Johnny Faa?“ 21
„Můj rom. Můj manžel. Umřel uprostřed prašné cesty, chytil se za hru3 a proklínal přitom toho gádža – Angličana –, co nás vyhnal.“ „A kdo to byl?“ zeptala jsem se, ačkoli odpovědi jsem se předem děsila. „Na jméno jsem se ho neptala. Ale držel se zpříma jako nabiják na dvou tyčkách, bídák jeden!“ Otec! Vůbec jsem o tom nepochybovala. To otec po Harrietině smrti vyhnal cikány ze svého panství. „A Johnny Faa, váš manžel… on umřel kvůli tomu?“ Cikánka přikývla a ze smutku v jejích očích jsem pochopila, že je to pravda. „Protože si potřeboval odpočinout?“ „Potřeboval si odpočinout,“ opakovala šeptem, „a já to potřebuju taky.“ A pak mě to najednou napadlo. Než jsem si to stihla rozmyslet, slova se mi vyhrnula z pusy. „Můžete se do Jeleního mlází vrátit. Zůstaňte, jak dlouho budete chtít. Nebude to nikomu vadit… Slibuju.“ Už když jsem to říkala, bylo mi jasné, že mě čeká pekelná hádka s otcem, ale bylo mi to tak nějak jedno. Harriet kdysi poskytla těmto lidem útočiště a moje krev by mi stěží dovolila zachovat se jinak. „Zaparkujeme vaši maringotku na Hatích,“ plánovala jsem. „Mezi těmi keři. Nikdo se o vás nemusí dovědět.“ Její černé oči se mi zkoumavě dívaly do tváře a těkaly ze strany na stranu. Natáhla jsem k ní ruku, abych ji povzbudila k rozhodnutí. „Hmmm. Jen do toho, staruško. Přijměte tu nabídku. Trocha odpočinku vám udělá moc dobře.“ To byl doktor Darby, který mezitím tiše vklouzl zpátky do stanu. Osminkou oka na mě mrknul. Doktor patřil k nejstarším otcovým přátelům, takže mi bylo jasné, že si taky dokáže představit nadcházející bitvu. Přehlédl bojiště a zvážil rizika ještě předtím, než vůbec promluvil. Měla jsem chu: ho obejmout. 22
Postavil na stůl černou brašnu, chvilku se přehraboval v jejích útrobách a nakonec vytáhl lahvičku s korkovou zátkou. „Berte to na ten kašel podle potřeby,“ nakázal a podal ji cikánce. Pochybovačně se na ni dívala. „No tak,“ pobídl ji, „jen si to vezměte. Odmítnout lékaře s licencí nosí hroznou smůlu, víte? A pomůžu vám s tím koněm,“ nabídl. „Kdysi jsem taky jednoho míval.“ Vžil se do role dobráckého venkovského doktora a já poznala, že – lékařsky řečeno – jsme za vodou. Když nás doktor vedl k maringotce, ohlížely se po nás hloučky lidí. Vcukuletu nasadil cikánčinu koni postroj a my dvě jsme se usadily na dřevěné lavičce, která sloužila zároveň jako práh i kozlík. Stará žena mlaskla, a když se maringotka trhaně rozjela a začala pomalu rachotit po hřbitovní cestě, vesničané se rozestoupili na obě strany. Ze svého vyvýšeného stanoviště jsem shlížela na tu spoustu obličejů obrácených vzhůru, ale Feely ani Daffy jsem mezi nimi nezahlédla. Dobře, pomyslela jsem si. Nejspíš jsou v jednom ze stánků a cpou si do těch hloupých hlav vdolky se šlehačkou.
23
(2)
R
achotily jsme po hlavní třídě a dusot koňských kopyt se na kočičích hlavách hlasitě rozléhal. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a ukázala na to věkovité zvíře. „Gry.“ „Gray?“ „Gry. To v romštině znamená ‚kůň‘.“ Uložila jsem si tu informaci k dalšímu použití a začala se těšit na chvíli, kdy se s ní budu moct vytasit před svojí všeználkovskou sestřičkou Daffy. Ona bude samozřejmě dělat, že to dávno věděla. Právě klapot kopyt musel vylákat slečnu Coolovou, vesnickou poštmistryni, k oknu její cukrárny. Když mě zahlédla sedět vedle cikánky, vykulila oči a přitiskla si dlaň na ústa. Navzdory tlustému zrcadlovému sklu a ulici mezi námi jsem skoro slyšela, jak lapá po dechu. Pohled na nejmladší dceru plukovníka Havilanda de Luce, kterak odjíždí v cikánské maringotce, by: vesele pomalované, pro ni musel znamenat hrozný šok. Mávala jsem rukou jako splašenou prachovkou, s nesmyslně roztaženými prsty, abych dala najevo: „To je ale zábava!“ Ve skutečnosti jsem měla sto chutí vyskočit na nohy, zaujmout hrdinskou pózu a zanotovat jednu z těch písní, kde se zpívá „hurá, odjíždíme navždy v dál!“ a které často hrají ve filmo24
vých muzikálech, ale potlačila jsem to nutkání a spokojila se s přízračným šklebem a ještě jedním škubnutím prstů. Zpráva o mém únosu se zakrátko rozletí do okolí jako ptáček vypuštěný v katedrále. Venkované jsou už takoví a Bishop’s Lacey nepředstavovalo žádnou výjimku. „Všichni tu žijeme v jedný botě,“ prohlašovala s oblibou paní Mulletová, „zrovínka jako stará matka Hubbardová z tý dětský říkačky.“ Prudký záchvat kašle mě vrátil zpátky do přítomnosti. Cikánka byla zlomená v pase a držela se za žebra. Vytáhla jsem jí otěže z rukou. „Vzala jste si ten lék, který vám dal doktor?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou a její oči byly jako dva řeřavé uhlíky. Čím dřív dostanu vůz na Hatě a uložím tu ženu do postele, tím lépe. Te3 jsme projížděly kolem Třinácti draků a Kraví uličky. O kousek dál na východ se silnice stáčela k jihu k Doddingsley. Pořád jsme byly na hony daleko od Jeleního mlází a toho místa u řeky. Těsně za poslední řadou chalup odbočovala ostře doprava úzká cesta, které místní říkali Úvoz. Byla to zapuštěná kamenitá stezka, jež obtáčela západní svah Goodgerova vrchu a víceméně přímo mířila otevřenou krajinou k jihovýchodnímu cípu Jeleního mlází a Hatím. Téměř bezmyšlenkovitě jsem přitáhla otěže a otočila Gryovu hlavu k té odbočce. První čtvrtmíle cesty proběhla celkem hladce, ale potom začala maringotka znepokojivě nadskakovat. Čím dál jsme drkotaly přes špičaté kameny, tím víc se cesta zužovala a zhoršovala. Z obou stran nás tísnily vysoké svahy, tak hustě pokryté výběžky kořenů starých stromů, že a: se maringotka kymácela, jak chtěla, převrhnout se nemohla. Těsně před námi, jako krk obrovské zelené labutě, se ve velkém oblouku klenula přes cestu mechem obrostlá větev prastarého buku. Bylo pod ní stěží dost místa, aby se dalo projet. „Lupičův hřad,“ oznámila jsem. „Tady banditi zastavovali poštovní dostavníky.“ 25
Cikánka neodpověděla: zdálo se, že ji to nezajímá. Pro mě však Lupičův hřad představoval fascinující útržek místního folklóru. V osmnáctém století tvořil Úvoz jedinou spojnici mezi Doddingsley a Bishop’s Lacey. V zimě ho zavaloval sníh, na jaře a na podzim ho zaplavovaly ledové potůčky z deště a tajícího sněhu a tehdy si získal pověst, která se udržela i po dvou stech letech – totiž že jde o nepříjemné, ne-li přímo nebezpečné místo, kde by se člověk raději neměl moc zdržovat. „Vznáší se nad ním přízrak dějin,“ sdělila mi jednou Daffy, když ho zakreslovala do své připravované mapy „Jeleního mlází & okolí“. S tímhle doporučením by měl Úvoz patřit k mým nejoblíbenějším místům v celém Bishop’s Lacey, ale nebylo tomu tak. Jenom jedenkrát jsem ho skoro celý projela na Gladys, svém věrném bicyklu, než mě podivně tísnivé šimrání na šíji přimělo obrátit se k domovu. Byl to pošmourný větrný den, kdy se do mě opíral nárazový vítr a tu a tam z nízkých valících se mraků padaly studené přepršky, takový den… Cikánka mi vytrhla otěže z rukou a prudce za ně zatáhla. „Prr!“ řekla hněvivě a zarazila koníka. Vysoko na mechem obrostlé větvi sedělo dítě a cucalo si palec. Podle zrzavých vlasů jsem poznala, že je to jedno z děcek Bullových. Cikánka se pokřižovala a zamumlala cosi, co znělo jako: „Hilda Muir.“ „Ja!“ dodala a třepla otěžemi. „Ja!“ a Gry s trhnutím uvedl maringotku znovu do pohybu. Když jsme se pomaličku šinuly pod větví, děcko svěsilo nohy a začalo patami bušit do střechy, takže se za námi rozléhalo příšerně hlasité duté bubnování. Kdyby to záleželo na mně, vyšplhala bych na tu větev a dala spratkovi přinejmenším pořádný sprdunk. Ale z jediného pohledu na cikánku jsem pochopila, že jsou chvíle, kdy je lepší neříkat nic. 26
Maringotka se zmítala ze strany na stranu, škrábalo po ní drsné trní, ale stará žena to podle všeho nevnímala. Skláněla se nad otěžemi, vodnaté oči pevně upřené někam ke vzdálenému obzoru, jako by se v tomto století nacházela pouze její schránka a zbytek unikl kamsi daleko, do neznámé země přízraků a mlh. Cesta se trochu rozšířila a za chvíli jsme už zvolna projížděly kolem zchátralého dřevěného plotu. Za ním se dal rozeznat podobně sešlý dům, který vypadal, jako by ho někdo halabala stloukl z vyřazených dveří a vysloužilých okenic. Písčitý dvorek před ním pokrývaly odpadky, mezi nimiž se povaloval rozbitý sporák, hluboký staromódní kočárek, kterému chyběla dvě kolečka, a několik polorozpadlých automobilů. Všude kolem se vršily hromady prázdných plechovek. Tu a tam se na pozemku nacházely chatrné kůlny – spíš jenom provizorní přístavky stlučené z trouchnivých, mechem pokrytých prken a hrstky hřebíků. Nad tím vším se vznášela přikrývka šedého kyselého dýmu z několika čadících kupek svinstva, takže to nejvíc ze všeho připomínalo nějaké příšerné peklo z rytin ve viktoriánské ilustrované bibli. Ve vaně uprostřed blátivého dvorku sedělo malé dítě, které si ve chvíli, kdy nás uvidělo, vytáhlo z pusy palec a začalo hlasitě táhle kvílet. Všechno tam pokrývala rez. Dokonce i zrzavé vlásky batolete posilovaly dojem, že jsme zabloudily do nějaké podivné upadající země, kde vládne koroze. Oxidace, k jejímž projevům patří i koroze, je to, co se děje, když kyslík přejde do útoku, jak si s oblibou připomínám. Právě v tuhle chvíli ohlodávala oxidace moji kůži i pokožku cikánky vedle mě, ačkoli na první pohled se dalo poznat, že u ní už ten proces postoupil mnohem dál. Ranými pokusy v laboratoři v Jelením mlází jsem si ověřila, že v některých případech, jako třeba když se železo spaluje v atmosféře složené z čistého kyslíku, se z oxidace stává vlk, jenž se do potravy hladově zakusuje: dokonce tak lačně, až železo začne hořet. To, co nazýváme ohněm, není vlastně nic 27
jiného než naše stará kamarádka oxidace, pracující na plný výkon. Když však oxidace ožužlává svět kolem nás jako želva – pomaleji, opatrněji a bez plamenů –, říkáme tomu koroze a někdy si jí stěží všimneme, zatímco nenápadně pohlcuje všechno od vlásenek po civilizace. Občas mě napadá, že kdybychom dokázali zarazit oxidaci, mohli bychom tím zastavit čas a možná i – Z příjemných úvah mě vytrhlo pronikavé zaječení. „Cikánka! Cikánka!“ Z domu o překot vyběhla mohutná zrzka ve flekatých bavlněných domácích šatech a hnala se přes dvůr k nám. Rukávy svetru si vyhrnula nad kostnaté lokty, jako by se chystala ke rvačce. „Cikánka! Cikánka! Zmiz!“ vřeštěla a obličej měla stejně rudý jako vlasy. „Tome, po3 sem! U brány je cikánka!“ Všichni v Bishop’s Lacey naprosto přesně věděli, že Tom Bull se vytratil už před lety a nejspíš se nikdy nevrátí. Žena jenom blafovala. „To tys mi ukradla moje dí:átko a neřikej, že né. Viděla jsem tě ten den, jak se vometáš kolem, to taky povim každýmu soudci!“ Zmizení Bullovic novorozené holčičky způsobilo před několika lety krátkodobý rozruch, ale pak se ten nevyřešený případ zvolna přesunul na zadní stránky novin a nakonec všem v paměti vybledl. Mrkla jsem na cikánku ve snaze odhadnout, jak snáší uvřeštěný vzteklý útok té blábolící osoby. Seděla na kozlíku nehybně, dívala se přímo před sebe a okolní svět nevnímala. Ta lhostejnost zjevně druhou ženu rozzuřila ještě víc. „Tome, po3 sem… a vem sekeru!“ zavřískla. Do té chvíle si mě ani nevšimla, ale znenadání se mi zadívala přímo do očí a zjevně to na ni silně zapůsobilo. „Tebe já znám!“ zakřičela. „Ty seš jedna z těch de Luceovic holek z Jeleního mlází, co? Tydle studený modrý voči bych poznala všade.“ 28
Studené modré oči? Tak tohle stálo za zamyšlení. Ačkoli mě už mnohokrát zmrazil otcův ledový pohled, nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych podobnou smrtící zbraň mohla vlastnit taky. Samozřejmě jsem chápala, že jsme se ocitly v nebezpečné situaci, která se může každým okamžikem zvrhnout. Bylo mi jasné, že s cikánkou počítat nemůžu. Ve všech praktických ohledech jsem na to byla úplně sama. „Obávám se, že se mýlíte,“ pronesla jsem klidně, zvedla hlavu a přimhouřila oči, abych dosáhla co nejsilnějšího účinku. „Mé jméno je Margaret Voleová a toto je moje pratetička Gilda Dickinsonová. Možná jste ji viděla v kině? Šarlatová chaloupka? Měsíční královna? Ne? No jistě, já jsem ale hloupá, v tomhle kostýmu cikánky ji přece nemůžete poznat. A pod tím nalíčením! Omlouvám se, bohužel jsem přeslechla vaše jméno, slečno…“ „B-Bullová,“ vykoktala žena poněkud zaskočeně. „Paní Bullová.“ Ohromeně na nás civěla, jako by nevěřila vlastním očím. „Moc ráda vás poznávám, paní Bullová,“ pravila jsem vlídně. „Nemohla byste nám prosím poradit? Víte, úplně jsme se tady ztratily. Máme schůzku s filmovým štábem v Malden Fenwicku a už jsme tam měly dávno být. Jenže ani jedna z nás nemá vůbec žádný orientační smysl, vi3, tetičko Gildo?“ Cikánka neřekla nic. Zrzka si začala zastrkovat vlhké pramínky vlasů zpátky za uši, aby vypadala upraveněji. „A: ste, kdo ste, pěkně ste to vyvedly,“ prohlásila a ukázala na nás. „Tady se nevotočíte, cesta je moc ouzká. Musíte jet rovnou za nosem až do Doddingsley a pak se vrátit přes Tench.“ „Mockrát vám děkuju,“ odpověděla jsem nacvičeným hláskem vesnického pitomečka, převzala jsem od cikánky otěže a pleskla s nimi. „Ja!“ vykřikla jsem a Gry se dal okamžitě do pohybu. Ujely jsme asi čtvrt míle, když cikánka znenadání promluvila. „Lžeš jako jedna z nás,“ prohodila. 29
Takovou poznámku jsem nečekala a ona si musela všimnout mého nechápavého výrazu. „Lžeš, když tě někdo bezdůvodně napadne… kvůli barvě tvých očí.“ „Ano,“ připustila jsem, „to je nejspíš pravda.“ Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. „Takže,“ ožila moje spolucestující, jako by jí střet s paní Bullovou rozproudil krev, „lžeš jako jedna z nás. Lžeš jako cikánka.“ „A to je dobře?“ zeptala jsem se. „Nebo špatně?“ S odpovědí si dala načas. „Znamená to, že tě čeká dlouhý život.“ V koutku úst jí zacukalo, jako by se chystala pousmát, ale rychle to nutkání potlačila. „Navzdory té rozbité hvězdě na mém Pahorku Luny?“ neodolala jsem, abych se nezeptala. Její chraptivý smích mě zaskočil. „To byly jen žvásty. To, co jasnovidky říkají vždycky. Přece jsi tomu nevěřila, že ne?“ Ze smíchu se znovu rozkašlala a já musela počkat, až popadne dech. „Ale… ta žena na hoře… ta žena, která se chce vrátit z chladu…“ „Hele,“ řekla cikánka s námahou, jako by nebyla na mluvení zvyklá, „navedly mě k tomu tvoje sestry. Daly mi tip ohledně tebe a Harriet. A podstrčily mi pár šilinků, abych tě vyděsila k smrti. Nic víc na tom není.“ Cítila jsem, jak mi tuhne krev. Bylo to, jako by kohoutek, který mi vyživuje mozek, někdo najednou přepnul z horké na studenou. Jenom jsem se na ni dívala. „Omlouvám se, jestli tě to ranilo,“ dodala. „Nechtěla jsem…“ „Na tom nesejde,“ prohlásila jsem a mechanicky pokrčila rameny. Jenže sešlo. V hlavě se mi zběsile otáčela kolečka. „Určitě najdu způsob, jak jim to oplatit.“ „Možná bych ti s tím mohla pomoct,“ nabídla. „Pomsta je moje specialita.“ 30
Tahá mě za nohu? Copak právě nepřiznala, že je podvodnice? Zadívala jsem se hluboko do jejích tmavých očí a hledala v nich znamení. „Nekoukej se na mě takhle. Běhá mi z toho mráz po zádech. Řekla jsem, že se omlouvám, ne? A myslela jsem to vážně.“ „Opravdu?“ odsekla jsem trochu povýšeně. „Nešpul na mě takhle pusu. Rtů je na světě dost, nemusíš k nim přidávat metry dalších.“ Měla pravdu. Ačkoli jsem usilovně stahovala koutky, bezděky mi zacukaly a pak se zvedly. Rozesmála jsem se a ona se mnou. „Připomnělas mi tu osobu, která byla ve stanu těsně před tebou. Byla to pěkně zakyslá jedubaba. Pověděla jsem jí, že v její minulosti je něco pohřbenýho, pověděla jsem jí, že ta věc chce vyjít na světlo – chce, aby se to dalo do pořádku. V tu ránu najednou zbledla, že by se v ní krve nedořezal.“ „Proč? Co jste viděla?“ zeptala jsem se. „Peníze!“ odpověděla, odfrkla si a znovu se zasmála. „Jako vždycky. Když to sehraju dobře, i pár liber.“ „A sehrála?“ „Pcha! Nechala mi jenom šilink – ani o penci víc. Jak říkám, když jsem jí to pověděla, celá se vyplašila. Vylítla ze stanu, jako by si sedla na ježka.“ Chvilku jsme jely mlčky a já si uvědomila, že už jsme skoro u Hatí. Pro mě byly Hatě něco jako ztracený a zapomenutý koutek Ráje. V jihovýchodním cípu pozemků Jeleního mlází, pod širokým baldachýnem zelených listnatých větví, se řeka, jako by se točila v sukni dokola, v mírném ohybu stáčela k západu a vytvořila tak tichou mýtinu, která byla skoro ostrovem. Východní břeh tu byl maličko vyšší než západní, západní maličko bažinatější než východní. Když jste přesně věděli, kam se mezi stromy podívat, mohli jste pořád zahlédnout půvabné oblouky kamenného můstku, který pocházel z dob původního Jeleního mlází, alžbětinského panského sídla, které v sedm31
náctém století podpálili rozzuření vesničané, protože dospěli k nesprávným závěrům ohledně náboženské příslušnosti jeho majitelů. Obrátila jsem se k cikánce, abych se s ní podělila o své nadšení pro tohle místo, ale zdálo se, že usnula. Pozorně jsem se podívala, jestli se jí nechvějí víčka, abych poznala, zda spánek jen nepředstírá, ale nic. Opírala se o maringotku a tu a tam zasípala, takže jsem poznala, že pořád dýchá. Uvědomila jsem si, že jí mám to, jak snadno se propadla do spánku, jistým podivným způsobem za zlé. Nemohla jsem se dočkat, až jí odhalím, jako průvodkyně turistů, některé z pozoruhodnějších součástí osudů Jeleního mlází. Jenže s takovouhle si je budu muset nechat pro sebe. Místo, kterému se dnes říkalo Hatě, patřilo k stáru k oblíbeným zašívárnám Nicodema Flitche, někdejšího ševce, co v sedmnáctém století založil náboženskou sektu Kulhavců, pojmenovanou podle zvláštní šouravé chůze, kterou její příslušníci používali, když se modlili. Věrouka Kulhavců spočívala podle všeho převážně na tak převratných myšlenkách, jako že Nebesa se nacházejí pěkně při ruce šest mil nad zemí a že Nicodema Flitche Bůh osobně ustanovil svou hlásnou troubou a jako takový má plné právo zatracovat duše na celou věčnost, kdykoli se mu zlíbí. Daffy mi jednou prozradila, že když Flitch kázal na Hatích, přivolal boží hněv na hlavu jednoho výtržníka, a ten padl na místě mrtvý – a jestli jí okamžitě nenavalím tu plechovku lékořicových bonbonů, které mi k narozeninám poslala tetička Felicity, přivolá podobnou kletbu na moji hlavu. „A nemysli si, že to nedokážu,“ dodala hrozivě a poklepala ukazovákem na knihu, kterou zrovna četla. „Pokyny k tomu, jak to udělat, jsou rovnou na téhle stránce.“ Sdělila jsem jí, že smrt toho výtržníka byla souhra náhod, patrně způsobená mrtvicí nebo srdečním záchvatem. I kdyby se ten den rozhodl zůstat doma v posteli, stejně by umřel. „Na to bych nesázela,“ zabručela Daffy. V pozdějších letech se Flitch, kterého s ostudou vyhnali 32
z Londýna, kde jeho spolek ztrácel na přitažlivosti kvůli zajímavějším radikálním sektám, jako byli Kazatelé, Shakeři, Kvakeři, Kopáči, Rovnostáři, Klouzači, Zavinovači, Padači, Namáčeči a Potápěči, a ano, dokonce i Neuplatitelní, uchýlil do Bishop’s Lacey a přímo v tomhle ohybu řeky začal křtít nadšence, kteří přecházeli na jeho prazvláštní víru. Paní Mulletová mi jednou prozradila – a předtím se ohlédla přes obě ramena a ztlumila hlas do kradmého šepotu –, že podivné náboženství Nicodema Flitche se údajně ve vsi pořád vyznává, ačkoli dneska výhradně za zavřenými dveřmi a staženými závěsy. „Máčejí novorozeňátka do vody a drží je přitom za patičky,“ vyprávěla mi s vykulenýma očima. „Prej jako toho hrdinu Akiluse namočili do řeky Štiks, tak mi to aspoň vykládala moje přítelkyně paní Wallerová a ta to má od svýho Berta. Těm Kulhavcům se rači vyhni obloukem. Vysáli by ti krev a nadělali z ní jitrnice.“ Tenkrát jsem se tomu ušklíbla a dnes mě vzpomínka na její slova přiměla k úsměvu, ale taky jsem se zachvěla, když jsem pomyslela na Hatě a stíny, které tam pohlcovaly slunce. Naposledy jsem na to místo u řeky zašla na jaře, kdy byla mýtina pokrytá kobercem prvosenek – paní Mulletová jim říkala petrklíče – a blatouchů. Te3 ji budou skrývat vysoké bezy, které rostly podél břehu. Už bylo pozdě na to, abychom mohly vidět bezové květy a cítit jejich opojnou vůni. Bělavé kvítky připomínající hejno japonských slunečníků dávno zhnědly a spláchly je červnové deště. Trochu veselejší bylo pomyšlení na fialovočerné bezinky, které zakrátko zaujmou jejich místo v dokonale uspořádaných shlucích, jako výstavka ztmavlých modřin. Právě u Hatí byl tok řeky Efon za vlády prvních číslovaných králů Jiříků dočasně odkloněn, aby vzniklo okrasné jezírko a kašny s vodotrysky, jejichž pozůstatky byly vidět na trávnících a terasách Jeleního mlází. V době výstavby tento zázrak podzemního hydraulického inženýrství vyvolal spoustu zlé krve a sporů o vodu mezi mou rodinou a okolními sedláky, 33
takže jeden z mých předků, Lucius de Luce, v důsledku toho získal v půlce kraje přezdívku „Průsakový de Luce“. Na svém portrétu, který pořád visí v obrazové galerii v Jelením mlází, se tváří trochu znuděně a dívá se na severozápadní cíp svého jezírka s altánkem, fontánami a – dávno zříceným – řeckým chrámkem. Klouby jedné ruky se opírá o stůl, kde se nachází kompas, kapesní hodinky, vejce a přístroj zvaný teodolit, který používají zeměměřiči. V dřevěné kleci sedí kanárek s otevřeným zobáčkem. Bu3 zpívá, nebo volá o pomoc. Ze spokojeného přemítání mě vytrhl štěkavý kašel. „Zastav,“ vyzvala mě cikánka a vytrhla mi z ruky otěže. Zdřímnutí ji nejspíš osvěžilo. Navzdory kašli měla v tmavých tvářích víc barvy a oči jí zářily jasněji než kdy dřív. Mlaskla na Grye a s lehkostí, která prozrazovala, že to místo dobře zná, odbočila s maringotkou z úzké cesty pod zelený baldachýn stromů a na můstek za ním. Za okamžik jsme už zastavovaly uprostřed mýtiny. Cikánka ztěžka slezla z kozlíku a začala odepínat Gryovi postroj. Zatímco se starala o starého koníka, využila jsem příležitosti a kochala se krajinou. Tu a tam se ježily trsy vlčích máků a kopřiv, ozářené šikmými paprsky odpoledního slunce. Tráva tu nikdy nevypadala zelenější. Gry si toho taky všiml a hned začal spokojeně spásat dlouhá stébla. Maringotka se náhle zakymácela a ozval se zvuk, jako by někdo klopýtl. Seskočila jsem a rychle vůz oběhla. Ihned mi došlo, že jsem cikánčin stav špatně odhadla. Zhroutila se na zem a vší silou se držela loukotě vysokého dřevěného kola. Když jsem k ní přiskočila, rozkašlala se znovu, příšerněji než kdy předtím. „Jste vyčerpaná,“ řekla jsem. „Měla byste si lehnout.“ Něco zamumlala a zavřela oči. Bleskurychle jsem vyšplhala zpátky na vůz a otevřela dveře. A: už jsem za nimi čekala cokoli, tohle to rozhodně nebylo. 34
Uvnitř maringotka připomínala pohádku na kolečkách. Ačkoli jsem neměla moc času na rozhlížení, všimla jsem si nádherných tepaných litinových kamínek ve stylu královny Anny a nad nimi řádky porcelánového nádobí s cibulákovým vzorem. Horká voda a čaj, pomyslela jsem si – nezbytnosti pro každou krizovou situaci. Okna zakrývaly krajkové záclonky, z nichž by se v nouzi daly udělat obvazy, a dvě petrolejky s cylindry z červeného skla mohly poskytnout světlo, trochu tepla a plamen na sterilizaci jehel. Můj výcvik u skautek byl sice krátký, ale nikoli úplně zbytečný. Vzadu byly pootevřené dva dřevěné panely odhalující prostornou palandu, která zabírala téměř celou šířku maringotky. Zpátky venku jsem pomohla cikánce na nohy a přehodila si jednu její paži přes rameno. „Spustila jsem schůdky,“ řekla jsem. „Pomůžu vám do postele.“ Nějak se mi podařilo dopravit ji do přední části maringotky, kde jsem chvíli postrkovala, chvíli táhla a pokládala jí ruce na správné úchyty, než jsem ji konečně uložila. Během toho všeho se zdálo, že moc nevnímá ani své okolí ani mě. Ale jakmile byla bezpečně v posteli pod pokrývkou, trochu ožila. „Zaběhnu pro doktora,“ oznámila jsem. Jelikož jsem nechala Gladys při slavnosti zaparkovanou u zadní zdi farního domu, došlo mi, že se budu muset později z Jeleního mlází trmácet zpátky do vesnice pěšky. „Ne, to nedělej,“ zadržela mě a pevně mi sevřela za ruku. „Stačí, když uvaříš hrnek dobrýho čaje a necháš mě být. Potřebuju se jenom vyspat.“ Musela si všimnout mého pochybovačného výrazu. „Tak přines ten lék,“ řekla. „Aspoň ho ochutnám. Lžíce je u čajových potřeb.“ Pěkně jedno po druhém, řekla jsem si v duchu, našla mezi dalšími otlučenými příbory polévkovou lžíci a nalila do ní důkladnou dávku melasovitého sirupu proti kašli. „Ptáčku, ptáčku, dám ti něco do zobáčku,“ řekla jsem jí s úsměvem. Těmi slovy mě paní Mulletová kdysi lákala, abych 35
spolkla nejrůznější odporné roztoky a olejíčky, které otec svým dcerám předepisoval. S očima pevně upřenýma do mých (zdálo se mi to, nebo byly opravdu trochu vřelejší?) otevřela stařena poslušně ústa a nechala si do nich vložit plnou lžíci. „Polkni, polkni, odle: v dál,“ pronesla jsem závěrečná slova rituálu a obrátila pozornost ke kamínkům. Hrozně nerada jsem si to přiznávala, ale neměla jsem nejmenší tušení, jak v té věci rozdělat oheň. Stejně dobře byste mě mohli požádat, abych rozehřála válce na parníku Královna Alžběta. „Tady ne,“ řekla cikánka, které moje váhání neuniklo. „Venku. Udělej ohníček.“ Pod schůdky jsem se zarazila a rozhlédla se kolem. Jak jsem říkala, všude tam rostly bezy. Škubla jsem za pár větví a pokusila se je ulomit, ale nebylo to snadné. Příliš plné života, pomyslela jsem si, příliš čerstvé. Po dost tvrdém boji a jen díky tomu, že jsem si k nižším větvím povyskočila, se mi jich podařilo pár urvat. O pět minut později jsem měla uprostřed mýtiny nashromážděných dost větviček a klacků, abych mohla rozdělat slušný táborák. S nadějí jsem si zamumlala starou skautskou modlitbičku („Hoř, zatraceně!“) a rozškrtla jednu ze sirek, které jsem našla ve skříňce v maringotce. Když se plamínek dotkl větviček, zasyčel a zhasl. Další zápalku potkal stejný osud. Jelikož nejsem proslulá trpělivostí, uklouzla mi mírná kletba. Kdybych byla doma ve své laboratoři, pomyslela jsem si, udělala bych to, co dělá každý civilizovaný člověk, a použila bych k uvaření vody na čaj Bunsenův hořák: nehmoždila bych se na kolenou na mýtině s hromádkou pitomých zelených větviček. Pravdou bylo, že před svým poněkud překotným odchodem od skautek jsem se naučila rozdělávat oheň v přírodě, ale zapřisáhla jsem se, že mě už nikdy nikdo nepřinutí, abych se snažila vyrobit ohňový luk z klacíku a tkaničky do bot nebo o sebe třela dvě suchá dřívka jako zpitomělá veverka. 36
Jak jsem uvedla, měla jsem všechny přísady k rozdělání plápolajícího ohně – až na jednu. Když jsou někde petrolejky, došlo mi, petrolej nemůže být daleko. Otevřela jsem panel na pantech v boku maringotky a tam jsem ke své radosti objevila celý galon té tekutiny. Odšroubovala jsem víko plechovky, šplíchla trošku na čekající dříví, a než byste stihli říct „lord Baden-Powell“, čajník vesele bublal. Byla jsem na sebe pyšná. Fakt že jo. „Flavia Vynalézavá,“ chválila jsem se. „Flavia Dobrodějka.“ A tak podobně. Vylezla jsem po příkrých schůdcích do maringotky a balancovala přitom na špičkách jako provazochodkyně. Podala jsem hrnek cikánce a sledovala, jak upíjí kouřící tekutinu. „Zvládlas to rychle,“ řekla. Skromně jsem pokrčila rameny. O petroleji nemusí vědět. „Našla jsi ve skříňce suché dříví?“ zeptala se. „Ne,“ opáčila jsem, „já…“ Vytřeštila oči hrůzou a natáhla hrnek na délku paže před sebe. „Ne to křoví! Nesekala jsi větve těch bezů?“ „Ale jistě,“ odpověděla jsem skromně. „Nedalo to žádnou práci a –“ Hrnek jí vyletěl z ruky, zarachotil na zemi a horký čaj vyšplíchl všude kolem. Překvapivě rychle seskočila z lůžka a schovala se do kouta. „Hilda Muííír!“ zakvílela přízračným, žalostným hlasem, který stoupal a klesal jako siréna protiletadlového poplachu. „Hilda Muir!“ Ukazovala na dveře. Ohlédla jsem se, ale nikdo tam nestál. „Běž ode mě pryč! Zmiz! Zmiz!“ Ruka se jí chvěla jako uschlý list. Otřeseně jsem tam stála. Co jsem udělala? „Ach bože! Hilda Muir! To bude náš konec!“ zaúpěla. „Te3 jsme všichni mrtví!“ 37
(3)
P
ři pohledu zezadu, ze břehu okrasného jezírka, nabízelo Jelení mlází jistý svůj rys, který zřídka spatřil někdo kromě členů rodiny. Ačkoli vysoká cihlová ze3 kuchyňské zahrádky některé části domu skrývala, dva horní pokoje, jeden na konci každého křídla, zdánlivě vyčnívaly nad krajinu jako dvě věže pohádkového hradu. V jihozápadním cípu se nacházel Harrietin budoár, zatuchlá konzerva uchovávaná přesně v tom stavu, v jakém byla onoho hrozného dne před deseti lety, kdy do Jeleního mlází dorazila zpráva o její smrti. Navzdory záclonám z italské krajky připomínal ten pokoj podivně dezinfikovaný památník, jako by se do něj podobně jako do Britského muzea noc co noc dostavovala četa tichých uklízečů v šedém, aby zahladili veškeré stopy plynutí času, například pavučiny a prach. Ačkoli jsem to považovala za nepravděpodobné, moje sestry se domnívaly, že strážcem Harrietiny svatyně je otec. Když jsem se jednou schovávala na schodech, zaslechla jsem, jak Feely říká Daffy: „Uklízí tam každou noc, aby odčinil svoje hříchy.“ „Krvavé skvrny a podobně,“ zašeptala dramaticky Daffy. Příliš užaslá, abych dokázala usnout, jsem pak celé hodiny ležela v posteli s otevřenýma očima a hloubala nad tím, jak to asi myslela. V jihovýchodním rohu domu se v oknech mé chemické laboratoře odrážely zvolna plynoucí mraky, táhly se po tmavém 38
skle jako tlusté ovce na modré louce a vnějšímu světu ani náznakem neprozradily nic o paláci rozkoší, který se uvnitř skrýval. Š:astně jsem vzhlédla k těm okenním tabulkám, objala jsem se pažemi a představila si poličky plné nablýskaného skleněného náčiní, které na mě čekalo. Shovívavý otec mého prastrýce Tarquina de Luce nechal tu laboratoř vybudovat pro svého syna za vlády královny Viktorie. Strýčka Tara tehdy poslali z Oxfordu domů kvůli nějakému skandálu, který se nikdy pořádně nevysvětlil – alespoň ne v mojí přítomnosti –, a právě v Jelením mlází strýček zahájil svou velkolepou, by: samotářskou kariéru chemika. Po Tarově smrti byla laboratoř ponechána sama sobě: lidé, kteří se víc zajímali o daně a odvodňování než o zajímavě tvarované skleněné baňky, ji zamkli a zapomněli na ni. Dokud jsem nepřišla já a neobsadila ji. Nakrčila jsem nos, příjemně naladěná tou vzpomínkou. Když jsem se blížila ke kuchyňským dveřím, v duchu jsem se pochválila, že mě napadlo použít ten nejméně nápadný vchod. Jelikož proti mně Daffy a Feely neustále kuly nějaké pikle a intriky, opatrnosti nikdy nebylo nazbyt. Jenže při všem tom vzrušení ze slavnosti a pak z převozu cikánčiny maringotky na Hatě jsem zmeškala oběd. Zrovna v tuhle chvíli bych dokázala spolknout i dílek obávaného zelného nákypu paní Mulletové, kdybych si předtím dala sklenici ledového mléka, abych si zmrazila chu:ové buňky. Paní M. už nepochybně odešla domů a já budu mít kuchyň pro sebe. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. „Mám tě!“ zaduněl mi do ucha plechový hlas a vzápětí všechno zčernalo, protože mi kdosi přetáhl přes hlavu pytel. Bránila jsem se, ale marně. Ruce jsem použít nemohla a ústí pytle jsem měla pevně uvázané kolem stehen. Než jsem stihla zaječet, útočníci – byla jsem si docela jistá, že jsou dva, soudě podle počtu rukou, které mě chytaly za končetiny – mě obrátili hlavou dolů. Byla jsem te3 vzhůru nohama, stála jsem na hlavě a někdo mě držel za kotníky. 39
Dusila jsem se, lapala po dechu, plíce se mi plnily ostrým zemitým pachem brambor, které v tom pytli ještě nedávno byly. Cítila jsem, jak se mi valí krev do hlavy. Kčertu! Měla jsem je nakopnout dřív. Te3 už je moc pozdě. „Můžeš si křičet, jak chceš,“ zasyčel druhý hlas. „Není tu nikdo, kdo by tě zachránil.“ Když mi došlo, že je to pravda, poklesla jsem na duchu. Otec odjel do Londýna na filatelistickou dražbu a Dogger se tam vypravil s ním, aby koupil zahradnické nůžky a krém na boty. Představa lupičů v Jelením mlází byla nesmyslná. Takže zbývaly Feely a Daffy. Podivně jsem si zapřála, aby to opravdu byli lupiči. Uvědomila jsem si, že v celém domě je jedna jediná klika, která vrže: na dveřích do sklepa. Právě te3 zavrzala. Vzápětí si mě únosci hodili na ramena jako zastřeleného jelena a hrubě mě odvlekli hlavou dolů do sklepa. Pod schody mě upustili na zem tak prudce, až jsem si narazila loket, a já uslyšela vlastní výkřik bolesti, který se odrazil ozvěnou od klenutých stropů – následovaný sípáním mého přerývaného dechu. Nedaleko místa, kde jsem ležela, zašoupaly po pískovci čísi podrážky. „Ticho, prosím!“ zachraptěl dutý hlas, který zněl jaksi uměle, jako by mluvil plechový robot. Znovu jsem zaječela a obávám se, že jsem možná i trošičku fňukla. „Ticho, prosím!“ Nejsem si jistá, jestli to bylo náhlým šokem nebo lepkavým chladem sklepení, ale roztřásla jsem se. Vezmou to jako projev slabosti? Říká se, že některá malá zvířátka vede instinkt k tomu, aby v nebezpečí předstírala, že jsou po smrti, a já si uvědomila, že k nim patřím. Dýchala jsem mělce a snažila se nepohnout ani svalem. „Osvobo3 ji, Garbaxi!“ 40
„Ano, ó Tříoký.“ Moje sestry se občas bavily tím, že na sebe nečekaně braly role bizarních mimozemských bytostí: bytostí ještě bizarnějších a víc mimozemských, než byly ony samy v běžném životě. Obě věděly, že tenhle trik mě z nějakého důvodu mimořádně rozrušuje. Už jsem zjistila, že v sesterství, stejně jako v jezeře Loch Ness, jsou věci, které neviděny číhají pod hladinou, ale myslím, že teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že ze všech neviditelných pout, která nás tři spojují, jsou ta temná nejsilnější. „Nech toho, Daffy! Nech toho, Feely!“ zaječela jsem. „Děsíte mě.“ Několikrát jsem přesvědčivě škubla nohama po žabím způsobu, jako bych dostávala nějaký záchvat. Nečekaně ze mě pytel strhly a přitom mě roztočily, takže jsem zůstala ležet na dlažbě obličejem dolů. Jediná svíčka, přilepená na víko dřevěného sudu, se zběsile mihotala a její bledé světlo vysílalo tmavé stíny, které tančily mezi kamennými oblouky sklepení. Když moje oči přivykly šeru, spatřila jsem, jak se nade mnou ve stínech groteskně vznášejí tváře mých sester. Namalovaly si spáleným korkem kolem očí a úst černé kruhy a já ihned pochopila, co mi tím chtějí sdělit: „Měj se na pozoru! Ocitla ses v rukou divochů!“ Te3 jsem taky zjistila, co způsobilo ten zkreslený robotí hlas, který jsem slyšela předtím: Feely mluvila do otvoru v prázdné plechovce od kakaa. „,Francouzský gagát je jenom sklo,‘“ prskla, odhodila plechovku a ta na podlaze děsivě zarachotila. „To jsou tvoje vlastní slova. Cos provedla s maminčinou broží?“ „Byla to nehoda,“ zakňučela jsem nepravdivě. Feelyino mrazivé mlčení mi dodalo trochu sebejistoty. „Upustila jsem ji a šlápla na ni. Kdyby to byl pravý gagát, nerozbil by se.“ „Dej mi ji.“ 41
„Nemůžu, Feely. Zbyly z ní jenom úlomky. Roztavila jsem ji na strusku.“ Ve skutečnosti jsem tu věc rozdrtila kladivem na černý písek. „Na strusku? Na co potřebuješ strusku?“ Byla by chyba prozradit jí, že pracuju na novém typu keramické baňky, která by odolala teplotám superoxidujícího Bunsenova hořáku. „Na nic,“ zamumlala jsem. „Jenom jsem tak blbla.“ „Kupodivu ti věřím,“ pravila Feely. „To tihle elfí podvrženci umějí nejlíp, ne? Blbnout?“ Nechápavost se mi musela odrazit ve tváři. „Podvrženci,“ přidala se Daffy novým divným hlasem. „Elfové přicházejí v noci a ukradnou z kolébky zdravé dítě. Na jeho místě nechají šeredného svraštělého podvržence, jako jsi ty, a zoufalou matku.“ „Jestli tomu nevěříš,“ přizvukovala Feely, „běž se kouknout do zrcadla.“ „Já nejsem podvržené dítě,“ namítla jsem a vzedmul se ve mně hněv. „Harriet mě milovala víc než vás dvě blbky!“ „Vážně?“ ušklíbla se Feely. „Tak proč tě nechávala spát každou noc u otevřeného okna v naději, že jí elfové vrátí pravou Flavii?“ „To není pravda!“ zakřičela jsem. „Bohužel je. Byla jsem tam. Viděla jsem to. Pamatuju si to.“ „Ne! Není to pravda.“ „Ale ano, je. Já jsem se k ní tiskla a volala: ‚Maminko! Maminko! Prosím, a: nám elfové vrátí naši malou sestřičku.‘“ „Flavie? Daphne? Ophelie?“ To byl otec! Jeho hlas zaduněl od kuchyňských schodů, silný jako na vojenské přehlídce, odrážel se od kamenných zdí a rozléhal se ozvěnou od oblouku k oblouku. Všechny tři naše hlavy se otočily právě včas, abychom viděly, jak se na schodišti do sklepa postupně zjevují jeho vysoké boty, kalhoty, trup a nakonec tvář. 42