Porodni baba od reky Hope_001 az 003_Sestava 1 1/21/16 11:49 AM Strรกnka 3
1. Mrtvě narozené dítě „Jak dlouho myslíte, že je mé děťátko mrtvé?“ otáčí se ke mně Katherine a já vidím, že pořád ještě pláče. „Pět dní, možná méně,“ odpovídám své pacientce. „Když jsem vás prohlížela minulý pátek, ještě jsem jeho srdíčko slyšela, a říkala jste, že se dítě hýbalo, když jste byla v kostele. Zavřete teď oči. Zkuste to. Potřebujete si odpočinout.“ Položím svůj deník s koženými deskami na stůl z javorového dřeva, opřu si hlavu a rozhlédnu se po ztemnělém pokoji. V krbu obloženém modrými dlaždičkami praská oheň a jeho plameny se odrážejí na skříni, na nebesích nad postelí a na tapetovaných zdech. Mou pozornost upoutá rozostřený odraz v zrcadle toaletního stolku. Jsem to já, drobná žena s dlouhými kaštanovými vlasy, rovným nosem a kulatou bradou, docela pěkná, ale ne krásná.
Sedím u postele paní Katherine MacIntoshové, jejíž manžel William je majitel společnosti MacIntoshovy sloučené doly. Včera bylo Černé úterý, tak tomu říkají. Burza na Wall Street padla a já pak musela sdělit MacIntoshovým, že jejich nenarozené dítě je mrtvé. Krach se jako vzdálené zemětřesení rozburácel dokonce i tady v Apalačském pohoří a já jsem vděčná za to, že si peníze neukládám v bance – tedy ne že bych nějaké měla.
Porodni_baba.indd 11
3.2.2016 15:06:15
12
PATRICIA HARMANOVÁ
Zatímco jsem v Katherinině děloze zoufale hledala známky života a posouvala dřevěný fetoskop po jejím kulatém bříšku, nahoru a dolů a zleva doprava, snažil se dav zákazníků banky First Mountain Federal v Liberty získat zpět své peníze. Fronta mužů se jako had kroutila Kaštanovou a pak za roh na Fayettovu, i když i bláznovi by přece muselo dojít, co se chystá, když při procházce po Hlavní spatřil zavřené obchody. Když se v Union County začnou zavírat uhelné doly, pak se zavře i vše ostatní. „Držte mě, Patience. Je mi hrozná zima.“ Katherine se natáhne po mé ruce a přitáhne mě k posteli. Kuchařka MacIntoshových Mary Proudfootová a její dospělá dcera Bitsy spí v pokoji u kuchyně, schoulené jedna vedle druhé jako koťata. William MacIntosh chrápe ve své ložnici na konci chodby. V pokoji není chladno. Studené je jen Katherinino srdce, ztuhlé jako kus ledu vyvržený na břeh řeky Hope. Není vhodné, aby porodní bába spala u své pacientky, ale pokud si na pár hodin odpočinu, komu tím uškodím? Potřebuji nabrat sílu, abych nás všechny z této situace dostala. Dlouze vydechnu, opatrně odložím své brýle s drátěnými obroučkami vedle deníku, odkopnu trepky, přesunu se k posteli a uložím se vedle Katherine. Snažím se ji utěšit, i když útěcha neexistuje, a vzpomínám na Pittsburgh, kde jsem kdysi v zimě občas spala u paní Kellyové a Nory.
Ráda bych této matce pověděla o svém vlastním mrtvém miminku, o tom, které jsem nosila, když mi bylo šestnáct, a jehož otec zemřel ještě předtím, než se narodilo, ale nebylo by dobré ji tím zatěžovat. Přetahuju Katherine přikrývku přes rameno a objímám ji, zatímco ona vzlyká ze spaní. Ztráta tohoto dítěte je o to smut-
Porodni_baba.indd 12
3.2.2016 15:06:15
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
13
nější, že její první syn, bezmála dvouletý, blonďatý chlapeček, který se právě učil mluvit, zemřel na zápal plic vloni v zimě. Kontrakce má slabé a přicházejí každých deset minut.
Sen O půl sedmé ráno, když zpod těžkých závěsů vykukuje světlo a osvětluje růžové vyřezávané ornamenty na vysoké skříni z javorového dřeva a vzor červeného květovaného koberce, se Katherine najednou napřímí a položí si ruku na břicho. „Cítila jsem ho,“ řekne. Otírám si ospalky z nateklých očí a říkám si, že se jí asi něco zdálo. Včera jsem se celou hodinu dřevěným zahnutým fetoskopem snažila zachytit tlukot dětského srdce, pokoj mezitím utichal a Katherininy oči natékaly. Nešlo slyšet nic kromě kručení ženských střev. Žádné ťuk-ťuk-ťuk, jako když bije dětské srdíčko. Ani žádné kopání. Dokonce jsem přivolala na pomoc i doktora Bluma – vysokého, hubeného, s řídnoucími vlasy – a on poslouchal dalších třicet minut… pořád nic. Katherine zaječela, když jsem jí poprvé sdělila, že je dítě mrtvé, a když lékař souhlasně přikývl, poplácal ji po ruce a odvedl jejího muže ven z pokoje, začala ječet znovu. Takové kvílení se vám zaryje přímo do srdce. Předtím jsem ho slyšela jen jednou, když rodila Manny McConnellová v Pittsburghu a paní Kellyová, porodní bába, jí řekla, že její dvojčata zemřela – ale na takový zvuk nelze zapomenout. I kdybyste jej zaslechli venku za teplého letního večera otevřeným oknem, hned byste věděli, co tím myslím. Z přízemí jsme slyšeli nový radioaparát Williama MacIntoshe, ve kterém nějaký hlasatel zesláblým hlasem popisoval situaci na
Porodni_baba.indd 13
3.2.2016 15:06:15
14
PATRICIA HARMANOVÁ
burze. Než jsem vůbec měla čas probrat případ s doktorem Blumem, odvolali ho k nějakému nemocnému dítěti, a porod mrtvého dítěte tak zůstal na mně. Byla jsem porodní bába a Katherine Blumovi podepsala, že porodí doma, ne v jeho malé soukromé nemocnici. Musel si myslet, že vím, co dělat.
Katherine si nepřestává své bílé břicho hníst jako těsto na chleba a pohybuje s ním ze strany na stranu. „Cítila jsem ho,“ říká. „Něco jsem cítila!“ Protáhnu se a sednu si. „To byla zřejmě jen plynová bublina nebo možná porodní bolesti. Potřebujete si zajít na toaletu?“ Kromě elektrického osvětlení mají MacIntoshovi také záchod uvnitř domu a tekoucí vodu. Ve městě to není neobvyklé, ale ve většině vesnic v Západní Virginii jsou elektřina a vodovodní potrubí stále jen zřídka k vidění. „Cítila jsem ho. Cítila. Vím to.“ „Katherine…“ Uhlazuju si zmačkané květované šaty, v rozpacích z toho, že jsem usnula u pacientky, a nasazuju si brýle. „Pojďte, zajdete si na záchod. Až si ulevíte, znovu si vás poslechnu, ale nedělejte si moc velké naděje. Duše vašeho děťátka se vrátila do nebe.“ Mluvím, jako bych byla věřící, ale ve skutečnosti jsem nebyla v kostele, nepočítám-li pohřby nebo svatby, od té doby, co můj manžel Ruben spolu se 150 dalšími muži z odborů zemřel u Blair Mountain. To bylo v roce 1921, zlé časy. „Myslím, že jsem ho cítila… něco mě vzbudilo.“ Už si není jistá.
Na záchodě u MacIntoshových si pak prohlížím splachovací mechanismus. Vysoká porcelánová mísa má kulaté vyleštěné dubové prkénko, je to spíše kus nábytku než židle s nočníkem.
Porodni_baba.indd 14
3.2.2016 15:06:15
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
15
Když je Katherine hotová, zatáhne za mosazný řetěz a přivalí se voda, která celý obsah spláchne. Když vycházíme z malé místnosti se zelenými kachličkami, moje pacientka se otočí. „Musím jít znovu!“ Je to vysoká žena, vyšší než já, s obličejem filmové hvězdy a zvlněným blonďatým mikádem, jaké nosí Jean Harlowová. Těhotná žena si nadzvedne bílou vyšívanou noční košili a žuchne sebou zpátky na prkénko. Oddychnu si, pohlédnu na zmuchlané přikrývky a rozhodnu se postel upravit. Když naklepávám péřové polštáře, zaslechnu temné zavrčení. „Uhhhhh!“ „To ne, Katherine!“ Ten zvuk dobře znám. Přeskakuju vyšívanou podnožku, zakopnu o kraj červeného květovaného koberce a sklouznu se v ponožkách po lesklé dřevěné podlaze. Takové zavrčení znamená, že se blíží porod. Nic není připraveno! Katherine nevykazovala žádné známky těžkých porodních bolestí, vlastně žádných porodních bolestí. Možná to tak u porodů mrtvých dětí chodí – ženské tělo se zoufale snaží zbavit se miminka. To já nevím. U všech porodů, u kterých jsem asistovala, byli novorozenci živí, alespoň na chvíli. Mám balíčky jehel se šitím pro případ, že by došlo k natržení, mám čisté látkové polštářky, mám sterilizované nůžky, mám olej, kdyby bylo třeba roztáhnout pochvu, ale všechno to mám zabaleno v brašně v přízemí, kterou jsem nechala u hlavních dveří. „Bitsy!“ volám. „Bitsy! Mary! Pomoc!“ V přízemí se rozletí dveře a nahoru po schodech dupou bosé nohy. „Přineste mi někdo brašnu paní Kellyové.“ Nohy dupou zpátky dolů. Nevím, proč jsem řekla „brašnu paní Kellyové“. Paní Kellyová, má rádkyně, má neoficiální opatrovnice, má kamarádka, zemřela rok poté, co jsme se přistěhovaly do Západní Virginie, a já jsem zase sama.
Porodni_baba.indd 15
3.2.2016 15:06:15
16
PATRICIA HARMANOVÁ
„Pane MacIntoshi!“ Otcové v pokoji se svými rodícími ženami obyčejně nebývají – je to na ně příliš intenzivní –, ale já tady někoho potřebuji, a to hned. Manžel přichází v bílomodrém pruhovaném pyžamu a mne si oči. Je to statný muž s krátkými nazrzlými vlasy a knírem, pohledný chlap s postavou bývalého sportovce. Mary a Bitsy se přiřítí za ním, stále ještě v nočních košilích, bílé oči v černých obličejích vytřeštěné a tmavé copánky rozcuchané. „Williame, přineste čistá prostěradla, ručníky, cokoliv.“ Zrovna vleču Katherine zpátky do postele, když jí praskne voda. Teď už chápe, že to nejsou pohyby ve střevech, ale že se její mrtvé dítě chystá ven. Katherine znovu zachroptí a dřepne si na zem. Nebere ohledy na drahý červený koberec, uvědomuje si jen hrozný tlak a potřebu tlačit. Přiložím jí ruce k pochvě a kupodivu tam ihned nahmatám hlavičku, která je stejně kulatá a tvrdá a teplá jako hlavička živého dítěte. Z očtené učebnice paní Kellyové s názvem Zásady a postupy v porodnictví od Josepha DeLeeho si pamatuju, že se mrtvé plody začnou v děloze po týdnu rozkládat, a tak jsem čekala, že ucítím spíše něco rozměklého. „Ne, Katherine, ještě ne! Vylezte si na postel.“ Otočím ji a vedu ji pozpátku k posteli. Bitsy ji usadí a položí pod ni čisté ručníky. Pan MacIntosh se stále ještě opírá o tapetu s růžičkovým vzorem a obličej má tak bílý, že by oslepil i slunce. Nemám čas navléknout si gumové rukavice, které jsem si právě výhodně koupila v lékárně U Stengera, a tak hlavičku uchopím do holých rukou, jako bych na ni nasazovala korunu. Katherine svírá prostěradlo, oči má vytřeštěné, je vystrašená, a pohled má upřený k lustru. Kývnu na Bitsy, aby jí nadzvedla hlavu. „Dívejte se mi do očí, Katherine. Dívejte se na mě! Až přijde další bolest, musíte zhluboka oddechovat. Hlavička už je tady.
Porodni_baba.indd 16
3.2.2016 15:06:15
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
17
Nemusíte tlačit. Děloha to udělá za vás. Když hlavičku vytlačíte, natrhnete se.“ Koutkem oka vidím otce, jak omdlévá a sune se dolů po květované zdi, ale necháme ho tam ležet. „Tak dobře, Mary, nachystejte si ručník, abyste do něj mohla zabalit dítě.“ Neříkám to proto, že bych chtěla mrtvé nemluvně udržovat v teple – spíše mám strach, že by mohlo být znetvořené nebo že by se jeho kůže už mohla odchlipovat. Hlavička s tmavými vlasy se vynoří a ocitne se v mých rukou, nejprve čelo, pak baculaté tvářičky a pak brada. „Dýchejte, Katherine, dýchejte!“ Kolem krku má pupeční šňůru, ale je povolená. Odmotávám ji, pak ještě jednou, a je to. „A teď ramena. Jen trošku zatlačte.“ Podávám mokré dítě bez života kuchařce Mary, jejíž ruce se tak třesou, že mám strach, aby ho neupustila. „Teď držte. Držte ho pevně.“ Bezvládného chlapečka, šedomodrého jako Michiganské jezero, položí do ručníku, a já jeho tělíčko zavinu. Na první pohled vypadá v naprostém pořádku, a ta šňůra nebyla až tak utažená. Zajímalo by mě, proč umřel. Možná měl srdeční vadu, slyšela jsem, že se to může stát. Nebo neměl ledvinu. Kuchařka, metr osmdesát vysoká černoška s velkou zadnicí, se ani nehne. Její paže, natažené jako větve javoru, stále drží mrtvé tělo. Co se dělá s mrtvým dítětem? Máte ho donést do kuchyně? Položit ho do nové bílé kolébky? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Zatímco čekám na vypuzení placenty, dojdu k Mary a znovu poodkryju rožek ručníku. Mrtvé děťátko má oči skelné a doširoka otevřené. Pak se mu pohne hrudník, jen se trochu otřese, jako ruka stařeny. Ježkovy oči! Kdybych si ho tak neprohlížela, nevšimla bych si toho – jako by chtěl sát. „Podejte mi to dítě!“ Chytím mokrého kojence, div že jej
Porodni_baba.indd 17
3.2.2016 15:06:15
18
PATRICIA HARMANOVÁ
neupustím na postel, a pak si bez váhání kleknu, jako bych se modlila, přitisknu ústa k jeho malinkým modrým rtům a třikrát do něj vydechnu, tak jak jsem to kdysi viděla dělat paní Kellyovou. Tři slabé výdechy. Když se mu do plic dostane vzduch, Katherinin syn slabě zakašle a zakňourá. Jeho modrošedé tělo zrůžoví, začne to u obličeje a tělíčka, a pak už jsou růžové i jeho ruce. Katherine se pomalu převalí na stranu. „Moje děťátko,“ zašeptá. „Moje děťátko. Moje děťátko!“ A už sedí, natahuje ruce a pořád dokola volá: „Moje děťátko. Moje děťátko!“ A dítě svou matku taky volá. Položím jí ho na klín, aby si mohla prohlédnout jeho tvářičku.
„Chvála Bohu!“ zpívá Mary s rukama sevřenýma na prsou – drží se za své rozjásané srdce. Bitsy, která je ostrá jako trn a o polovinu menší než její ohromně vysoká matka, dostane výborný nápad, přikryje plačící dítě dalším suchým ručníkem a celé je otře. Přestřihnu pupeční šňůru a odejmu placentu, a při tom celou dobu hledím na madonu s dítětem. William MacIntosh, který o to všechno přišel, se probere z mdlob a plazí se po koberci k posteli. „Matko Boží! On žije?“ ptá se a otáčí se k Bitsy, zřejmě proto, že se nechce ptát té tupé porodní báby, která mu předtím říkala, že se jeho dítě narodí mrtvé.
Vybavím si, že Katherine tvrdila, že pár minut předtím cítila miminko kopat. S tímhle nemám zkušenost, avšak nemýlila jsem se jen já. Doktor Blum, rodinný lékař, potvrdil absenci srdečního tepu. A já přemýšlím… leželo to dítě v Katherinině děloze s končetinami tak stočenými, že jeho srdíčko nebylo slyšet ani v mém
Porodni_baba.indd 18
3.2.2016 15:06:15
19
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
dřevěném fetoskopu, ani v tom novém kovovém pana doktora? Je to tak slabý zvuk, že je těžké jej uslyšet i při té nejlepší poloze dítěte. Třeba byla pupeční šňůra přiskřípnutá a zpomalila tak srdeční tep plodu, takže jsem si jej pak spletla s tím matčiným. Cítím se jako blázen, nebezpečný blázen. Jak jsem si jen mohla myslet, že dokážu být porodní bábou, když mám za sebou jen pár učňovských let a není tu žádná paní Kellyová, aby mi radila? Na druhou stranu je ale dítě živé… Ukazuju Bitsy, jak má každých deset minut jemně masírovat Katherine dělohu, aby zůstala tvrdá jako kámen. Učí se rychle a opakuje vše, co jí řeknu. Pak jí ukazuju, jak si má prohlédnout placentu a zjistit, jestli v ní něco nechybí, a jak má dítě zvážit na staromódní závěsné váze, kterou mi zanechala paní Kellyová. Nakonec se posadím na jednu ze saténových židlí a pozoruju tu novou rodinu. Matka už kojí. Když vytáhnu nahoru rolety s třásněmi, pokoj zaplaví světlo. Tohle dítě bude silnější než kdokoliv z nás.
30. října 1929. Novoluní, vysoko na denní obloze. Chlapec, 3,2 kg, narozen živý, považován za mrtvého. Jméno: William MacIntosh II. Syn Williama MacIntoshe I. a Katherine Ann MacIntoshové. Aktivní porod: pět minut. Tlačení: jedna minuta. Ztráta krve minimální. Porodní cesty bez natržení. Musela jsem dítěti poskytnout tři vdechy. U porodu byly přítomny také Mary a Bitsy Proudfootové, služebné manželů MacIntoshových, a otec, i když ten omdlel.
Porodni_baba.indd 19
3.2.2016 15:06:15
2. Doma Nikdy jsem neplánovala, že se stanu porodní bábou. Jako malá jsem si představovala, že ze mě bude výzkumnice v Amazonii nebo možná cestovatelka kolem světa a novinářka jako Nellie Blyová, a podívejte se na mě, šestatřicetiletá vdova, stíhaná ve dvou státech, žijící sama v horách v Západní Virginii, příliš stará a tvrdohlavá na námluvy. Vyčerpaná z nedostatku spánku vleču své kolo do schodů na verandu a sleduju, jak MacIntosh otáčí svůj oldsmobile. Jsem mu vděčná za jeho nabídku, že mě sveze domů. Je takový ten svěží, čistý a jasný podzimní den, kdy loďky bílých obláčků plují po modré obloze, a zpod domu se ke mně vyřítí mí dva hnědobílí bíglové, kňučí a skáčou mi na nohy. „Ahoj, Sašo! Sedni, Emmo! Stýskalo se vám?“ Fenka Emma dostala jméno po radikální anarchistce Emmě Goldmanové a pes po jejím milenci Alexandru „Sašovi“ Berkmanovi. Tyto přezdívky mi před pár lety byly důvěrně známé, asi jako Santa Claus a Ježíš Kristus. To jsem ještě pracovala pro odbory v Pittsburghu. A teď se tady schovávám, pro tamten svět jsem ztracená.
Porodni_baba.indd 20
3.2.2016 15:06:15
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
21
Opřu se čelem o své brčálově modré dveře a jsem moc ráda, že jsem doma, ale zároveň mě děsí ta prázdnota. Když jsme se s paní Kellyovou před více než dvěma lety přestěhovaly na tuto farmu na úpatí hory Hope, do domova její babičky, uvažovaly jsme nad tím, že bychom zvětralé obložení nalakovaly na bílo, ale když jsme zaplatily dvě stě dolarů za přilehlých deset akrů, nemohly jsme si to už dovolit. Rozhodly jsme se, že natřeme jen dveře, a já našla galon brčálové modři v Mullinově železářství v Liberty. Vejdu do domu, skloním se, abych podrbala Emmu, a pak se zastavím a kochám se svým předpokojem. Je malý a vůbec ne tak elegantní jako ten u MacIntoshových, ale tento prostor mi více vyhovuje a těší mě, že všechno v pokoji je ručně vyrobené nebo z druhé ruky. Touhu zkrášlovat věci jsem zdědila po matce, po babičce zase spořivost. Je tu použitý gauč, který nám dala paní Federová za asistenci u porodu dvojčat své snachy. Přehodila jsem přes něj modrobílou deku s létajícími husami, kterou jsem sama ušila. Mám tady stůl z borovicového dřeva, který jsem přitáhla ze sklepa a brousila tak dlouho, že teď vypadá skoro jako nový. Dále poličky na knihy, vyrobené z opotřebovaných kaštanových desek ze stodoly, a baculatá kamna v rohu. (Když jsme se sem nastěhovaly, našly jsme tady sporák a kamna, houpací křeslo z dubového dřeva, dvě železná lůžka s péřovými matracemi a kolo.) Kromě toho už tady jsou jen zdobené černozlaté stolní hodiny, které paní Kellyová přivezla vlakem z Pittsburghu, a staré tmavé pianino, které jsem koupila za třicet dolarů, když si v kostele Mount Zion koupili nové varhany. To bylo ještě v době, kdy jsem tu a tam sehnala nějakou práci a měla jsem ještě nějaké peníze. Nyní je to s prací horší, a řekněme si upřímně, v porodech se moc peněz netočí. Ať už je porod dlouhý nebo krátký, když dojdu domů, jsem
Porodni_baba.indd 21
3.2.2016 15:06:15
22
PATRICIA HARMANOVÁ
vždycky vyřízená. Vyzuju si boty, praštím sebou na gauč a zírám na obraz na vybílené stěně z borovicového dřeva nade mnou. Tento portrét, olejomalbu, namaloval otec mého dítěte, když mi bylo šestnáct. Lawrence tehdy studoval na Institutu umění v Chicagu. Dívka na obraze stojí na mole s výhledem na Michiganské jezero a přes obličej jí splývá uvolněný pramen dlouhých kaštanových vlasů. Hlavu má zakloněnou a směje se. Ta dívka jsem já, Elizabeth Snyderová. Přezdívku Patience Murphyová jsem si přisvojila, když jsme utíkaly z Pittsburghu, a to jméno se teď ke mně hodí a docela dobře zní. Patience Murphyová. Porodní bába Patience…
Můj první manžel Lawrence – mluvím o něm jako o manželovi, přestože zemřel ještě před svatbou – pracoval jako jevištní výtvarník v divadle Majestic, kde jsem zpívala ve sboru. Musela jsem lhát, abych to místo dostala, všem jsem řekla, že je mi osmnáct, a vybrali mě ze zástupu dívek kvůli mému hlasu. V sirotčinci byli pravděpodobně rádi, že se mě zbavili. O jeden hladový krk méně. Přihazuju nějaké dřevo na uhlíky v kamnech, naplním čajovou konvici vodou z kyblíku a přisunu si houpací křeslo k ohni. Po pokoji se rozlije světlo ze dvou vysokých okének vepředu.
Proč mé dítě nepřežilo? To Katherinino přežilo. Myslím, že znám odpověď, četla jsem si o tom v té těžké učebnici od DeLeeho. Mé plodové lůžko, nebo placenta, jak ho nazývá doktor DeLee, se odloučilo příliš brzy, což je v porodnictví mimořádný stav, a tehdy se ještě běžně neprováděly císařské řezy, a už vůbec ne sirotkům, jako jsem byla já. Zažila jsem dvě úmrtí ve dvou týdnech: Lawrence zemřel v troskách vlaku, a pak
Porodni_baba.indd 22
3.2.2016 15:06:15
PORODNÍ BÁBA OD ŘEKY HOPE
23
zemřelo i dítě. Pořád ještě nechápu, jak jsem to mohla zvládnout a nesesypat se. Nějak jsem zvládla jít dál, tak jako musíme všichni – nacpala jsem si zármutek do kapsy jako hrst černého uhlí a klopýtala jsem kupředu. Pořád ho u sebe ještě nosím, ale za ta léta se ta hrouda zmenšila a ztvrdla jako diamant. Dívka z té dávné doby se dívá do dáli přes vnitrozemské moře. Narození a smrt, jak moc se prolínají. Láska, narození, smrt, má trilogie.
Ze stodoly se ozve vzdálené zabučení. Má zvířata! Snídala jsem u MacIntoshových… klobásky, sušenky a domácí broskvovou zavařeninu s javorovým sirupem, vskutku slavnostní snídaně, jak ji nazvala Mary. Když jsme Katherine pomohly umýt se a obléknout do tmavomodrých saténových šatů, aby si mohla s panem MacIntoshem vychutnat společnou snídani, jedly jsme my tři, Bitsy, Mary a já, v kuchyni. A teď už je po poledni, slepice nejsou nakrmené a vemeno musí chuděře Polárce přímo praskat! Kocour Buster je zaopatřený, protože mu na terase nechávám misku s mlékem, a navíc si může najít na poli myši a čipmanky. Moji bíglové umějí lovit, ale ostatní stvoření, zavřená v téhle roční době ve stodole, jsou bezmocná. Vezmu z komory čistý kovový kbelík, nazouvám si vysoké černé gumáky, které si nechávám na kryté terase vzadu, a nadávám si za svou zapomnětlivost.
Když otevřu dvoukřídlové dveře stodoly, zaútočí na mě nářek zvířat. Slepice skřehotají a chuděra Polárka bolestně sténá. Nasypu drůbeži zrní a hodím seno krávě do stáje, pak se posadím na trojnohou stoličku a prosím ji o odpuštění. „Je mi to tak líto, holka,“ omlouvám se. „Celou noc jsem byla
Porodni_baba.indd 23
3.2.2016 15:06:15
24
PATRICIA HARMANOVÁ
u MacIntoshových ve městě. Pořád tomu nemůžu uvěřit! Byla jsem si jistá, že je jejich dítě mrtvé. Tak dlouho jsem poslouchala, jestli neuslyším tlukot srdíčka… Dokonce jsem poprosila i doktora Bluma, aby to zkontroloval. Katherine mi řekla, že více než dva dny necítila žádné pohyby. Teď si připadám jako blázen a zítra už bude každá žena v Union County vědět, že jsem neschopná. I když u toho byl i doktor Blum a potvrdil, že se dítě narodí mrtvé, já budu ta, které to budou vyčítat.“ Jak tak rytmicky vypouštím mléko z napjatého vemena, rozhlédnu se po tomto hřejivém místě, kam škvírami nade mnou proniká sluneční světlo, a po jeho drsných zlatavých stěnách a ručně tesaných dubových trámech. Voní to tu příjemně po seně a hnoji. Polárka se rozhlédne, v hnědých očích má pochopení. Bere mě takovou, jaká jsem, plnou energie i unavenou, neschopnou i sebejistou, zamilovanou do života i utápějící se v bolesti.
Porodni_baba.indd 24
3.2.2016 15:06:15