Jean-Luc Bannalec
BRETAŇSKÉ ZLATO
TŘETÍ PŘÍPAD PRO KOMISAŘE DUPINA
KNIŽNÍ KLUB
Jean-Luc Bannalec BRETONISCHES GOLD Kommissar Dupins dritter Fall Copyright © 2014 by Verlag Kiepenheuer & Witsch GmbH & Co. KG, Cologne/Germany Alle Rechte vorbehalten Translation © 2016 by Jiří Vodvárko ISBN 978-80-242-5113-4
Bretanske_zlato.indd 2
15.11.2015 13:21:35
Než zjistíte, jak na tom s někým jste, musíte s ním spotřebovat sedm pytlů soli. Bretaňské přísloví
Bretanske_zlato.indd 3
15.11.2015 13:21:35
Pro L.
Bretanske_zlato.indd 5
15.11.2015 13:21:35
DEN PRVNÍ Nezaměnitelné fialkové aroma, jež během prvních dnů po sklizni vychází z fleur de sel, se ve vzduchu mísilo s vůní těžké zeminy, soli a jódu. Tady, uprostřed Bílé země – Gwenn Rann, rozlehlé solné oblasti poloostrova Guérande – byl vzduch cítit silněji a chutnal jinak než na zbytku pobřeží. V tomto ročním období, na sklonku léta, se toto specifické aroma vznáší nad celou oblastí solných zahrad. Lidé, kteří zde pracují, paludieři, dokonce tvrdí, že občas vyvolává halucinace a někdy člověka i připraví o rozum. Je to úchvatný, bizarní kraj. Krajina složená ze čtyř prvků, které tvoří alchymii soli: moře, slunce, země a větru. Původně velký mořský záliv, potom laguna a nakonec mělčina, kterou zužitkovaly šikovné lidské ruce. Na poloostrově vytvořeném běsnícími vlnami Atlantského oceánu mezi Loirou a Vilainou. Hrdé středověké městečko Guérande, jež dalo tomuto kraji název, vyznačuje severní hranici solných zahrad. Na jihu se solivar ztrácí ve zbylém pásu laguny, jehož dominantu tvoří Le Croisic s kouzelným přístavem. Odtud se dá to působivé divadlo sledovat nejlépe: V mohutném rytmu přílivů dodává oceán laguně vodu a naplňuje jí jemné kapiláry solných zahrad. Nejintenzivněji ve dnech grande marée, skočného přílivu, ve dnech následujících po úplňku. 7
Bretanske_zlato.indd 7
15.11.2015 13:21:36
Bílá země je dokonale rovná, nenachází se tu jediná vyvýšenina. Již více než dvanáct století je rozdělená na velký počet větších, menších i úplně malých solných nádrží matematicky přesného obdélníkového tvaru, které tvoří bohatě rozvětvený, zdánlivě nahodilý ale ve skutečnosti důkladně promyšlený systém kanálů a zásobovacích, předehřívacích, vypařovacích a sklízecích nádrží. Systém sloužící jedinému účelu: poslat mořskou vodu zachycenou stavidly na co možná pomalou cestu, tak, aby se působením slunce a větru postupně zcela vypařila a zanechala po sobě jen bílé krystaly. Sůl je čistá esence moře. „Dítě slunce a větru“, jak je tu nazývána. I jednotlivé nádrže mají poetická jména: Vasières, Cobiers, Fares, Adernes, Œillets. Jedna Œillet, sklízecí nádrž, zde funguje už od dob Karla Velikého. Sklízecí nádrže jsou svatyně celého komplexu. Na jejich „charakteru“, na složení půdy a v ní obsažených minerálních látek, závisí všechno. Nádrže mohou být líné, velkorysé, horečnaté, citlivé, tvrdé, neochotné – paludieři o nich mluví jako o lidech. Zde dozrává a je sklízena sůl – „bílé zlato“. Kolem nádrží vede labyrint nebezpečně úzkých nezpevněných cest, z nichž většina je přístupná jen pěšky. I když je Bílá země rovina, člověk nedohlédne daleko, neboť hráze tvořící okraje nádrží jsou porostlé vegetací. Rostou tu keře a vysoká tráva vybělená sluncem, sem tam i nějaký strom. A porůznu tady stojí cabany, chatky dělníků zbudované z kamenů, dřeva a plechu. Teď v září svítila všude kolem oslňující běloba soli navršené do hromad vysokých dva až tři metry. Uměle navršených, do špičky se sbíhajících zářících kopečků připomínajících sopky. Komisař Georges Dupin z policejního komisařství v Concarneau se musel usmát. Byla to neskutečná krajina, fantastická scenérie. Silný dojem ještě zvyšovala hra barev vytvářená 8
Bretanske_zlato.indd 8
15.11.2015 13:21:36
na obloze a mořské hladině zapadajícím sluncem – extravagantní přehlídka různých odstínů fialové, růžové, oranžové a rudé. Snášející se soumrak přinesl i lehký osvěžující větřík typický pro období babího léta. Dupin zamkl auto, oficiální, modro-bílo-červený policejní vůz. Starobylá ojetina, malinký Peugeot 106, sloužila komisařství jako náhradní dopravní prostředek. A teď s ním jezdil Dupin, protože jeho vroucně milovaný, i když rovněž hodně starý, Citroën XM stál už týden v autoopravně. Problémy s hydropneumatikou jako obvykle. Komisař zaparkoval na kraji vozovky, pravými koly v trávě. Odtud pokračoval pěšky. Byla to úzká, i když ještě vyasfaltovaná silnička chaoticky kličkující mezi jednotlivými salinami. Nebylo snadné ji najít, nenápadně odbočovala z Route des Marais, jedné ze tří klikatých silnic spojujících Le Croisic a Guérande. Žádné další komunikace Bílou zemi neprotínají. Dupin se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Ani během jízdy po Route des Marais nepotkal žádný vůz. Zdálo se, že v Bílé zemi už den skončil. K dispozici měl pouze ručně namalovanou skicu s označením lokality, k níž se potřeboval dostat. Šlo o chatku nedaleko salin, směrem k otevřené laguně. Z místa, kde zaparkoval, to mohlo být nějakých tři sta metrů. Musel tedy najít dotyčnou salinu a příslušný objekt – a zároveň dávat pozor, zda nezahlédne něco „podezřelého“. Musel si přiznat, že to zní poněkud mlhavě, neurčitě. Takže se tu porozhlédne a pak bude pokračovat do Le Croisicu. Tak vypadal jeho plán: po krátké, zřejmě bezvýsledné inspekci tohoto místa bude už o čtvrthodinku později sedět v restauraci Le Grand Large a objedná si mořský jazyk, skvostně chutnající bretaňskou rybu, do zlatohněda usmaženou na slaném másle. A při sklence vychlazeného 9
Bretanske_zlato.indd 9
15.11.2015 13:21:36
Quincy bude pozorovat tyrkysovou hladinu laguny odrážející poslední paprsky zapadajícího slunce. Jednou už Le Croisic navštívil, předešlý rok, společně s přítelem Henrim, a na malebné městečko – i na mořský jazyk – si uchoval hezkou vzpomínku. Komisař Dupin měl dobrou náladu, bez ohledu na to, že ho k salinám dovedly pochybné, ne-li přímo směšné důvody. Přemohla ho totiž intenzivní potřeba dostat se na vzduch. Posledních pět týdnů strávil ve své zatuchlé kanceláři. Pět týdnů, téměř den co den! A vyřizoval samé stupidní záležitosti, papíry, lejstra, formality, prostě byrokracie se vším všudy. Činnosti, které v životě skutečných komisařů – na rozdíl od jejich románových a filmových protějšků – tvořily nezanedbatelnou část jejich pracovní náplně. Nové služební vozy pro jeho oba inspektory. To znamenalo mimo jiné prostudovat si aktualizovanou verzi Předpisů o používání služebních vozidel poskytnutých pro účely vykonávání policejní činnosti. Osmadvacet stran hustě popsaných malým písmem, téměř bez mezer mezi jednotlivými řádky, zato ale „extrémně důležitých“ a obsahujících „řadu novinek zásadního charakteru“, jak v přiloženém dopise sdělila prefektura. Nebo (konečně!) schválené zvýšení platu Nolwennové, jeho nepostradatelné sekretářky. O to marně usiloval již dva roky a devět měsíců. Opatření nutná k tomu, aby mohl uložit ad akta dva staré, bezvýznamné případy. Tohle byl jeho rekord od doby, kdy ho za trest přeložili z Paříže na „konec světa“: pět týdnů strávených v kanceláři. A to právě v magickém období babího léta s jeho kouzelnou hrou barev a nálad. Týdny podivuhodně stabilní tlakové výše nad Azorami, během nichž nespadla jediná kapka deště. Lokální deníky právem konstatovaly v titulcích: La Bretagne fait la cure du soleil, Bretaň si dává sluneční lázeň. Pět týdnů, během nichž se Dupinova nálada neustále zhoršovala. Začal být nesnesitelný, a to pro všechny. 10
Bretanske_zlato.indd 10
15.11.2015 13:21:36
Žádost Lilou Brevalové, aby se porozhlédl v salinách, které doposud nikdy nenavštívil, mu posloužila jen jako vítaná záminka, aby mohl konečně vypadnout z kanceláře. A udělat si v pracovní době příjemný výlet. Kromě toho byl Lilou Brevalové už dlouho zavázán. Novinářka píšící pro Ouest France se s policejními úředníky zásadně nestýkala – v neposlední řadě i proto, že během svých rešerší občas používala dost neortodoxní metody, při nichž poněkud překračovala meze zákona. Ale Dupinovi kupodivu důvěřovala. On sám si Brevalové vážil a oblíbil si ji. Lilou mu občas „přihrála“ nějakou zajímavou informaci. Pomohla mu například před dvěma roky, během vyšetřování vraždy hoteliéra v Pont Avenu, která nakonec vzbudila rozruch v celé Francii. Každodenní žurnalistický chléb nebyl její doménou, specializovala se na velká témata, mimořádné – a zpravidla velmi bretaňské – příběhy. Prostě investigativní novinařina. Před dvěma lety sehrála důležitou roli při odhalení gangu pašeráků cigaret. Šlo o trestnou činnost gigantických rozměrů – policie nakonec zajistila 1,3 miliony neokolkovaných cigaret, ukrytých v obrovském betonovém pilíři, jenž měl být údajně použit při stavbě vrtné plošiny. Lilou Brevalová mu předešlého večera zavolala, aby ho – vůbec poprvé za celou dobu, co se znali – o něco požádala. Měl se zajet podívat na jednu salinu a na chatku, která k ní patří. Poohlédnout se po „podezřelých sudech“, konkrétně „modrých umělohmotných sudech“. Nedokázala mu říct, o co se jedná, byla si však „téměř jistá“, že ta věc „páchne na sto honů“. Slíbila, že jakmile se komisař vrátí z obhlídky, přijde na komisariát a poví mu vše, co se jí zatím podařilo zjistit. Dupin z toho nebyl příliš moudrý, ale po několika marných pokusech dostat z novinářky víc informací nakonec zabrumlal něco jako „dobrá“. Načež mu Lilou Brevalová dnes ráno odfaxovala skicu podezřelého místa. Dupin samo11
Bretanske_zlato.indd 11
15.11.2015 13:21:36
zřejmě věděl, že svým jednáním porušuje všechny předpisy – a dokonce se během jízdy do Bílé země cítil poněkud nesvůj, což u něho nebylo obvyklé. I z čistě formálního hlediska nepostupoval správně: měl zavolat na místní policejní stanici a požádat kolegy, aby tu záležitost prověřili. Departement Loire-Atlantique, v němž se saliny nacházely, už vlastně ani nebyl součást Bretaně, natož pak „jeho terén“. Bretaňci si dodnes hořce stěžují na to, že jim stát v šedesátých letech toto území „legitimizovaným násilím“ ukradl. Kulturně a v povědomí všech Francouzů i zbytku světa však departement byl a dodnes zůstal ryze bretaňský. Pocit nejistoty ale Dupina rychle opustil. Něco Lilou Brevalové dlužil a bral ten závazek naprosto vážně. Každý dobrý policista je odkázán na to, že mu občas někdo prokáže laskavost. Komisař stál u auta, které svou statnou postavou a širokými rameny nápadně přesahoval. Pro jistotu ještě jednou pohlédl na skicu, pak přešel silnici a vydal se po travnaté cestě. Už po několika metrech se nalevo i napravo od něj objevily první salinové nádrže. Dupin odhadoval jejich hloubku na metr až metr a půl. Měly velmi rozdílné zbarvení – některé byly světle béžové, jiné zase světle šedé, šedomodré, nahnědlé nebo načervenalé. Vesměs přepažené úzkými hliněnými hrázemi nebo můstky. Na okrajích nádrží hrdě pózovali ptáci, kteří tu zcela neslyšně hledali potravu. Dupin je nedokázal pojmenovat, jeho ornitologické znalosti byly velmi chabé. Skutečně bláznivá krajina tahle Bílá země. Vypadalo to, že lidem patří jen přes den a večer v nich přebírá vládu příroda. Vládlo tu naprosté ticho, nebyl slyšet žádný zvuk s výjimkou jakéhosi zvláštního slabého cvrlikání, o němž Dupin nedokázal říct, zda pochází od ptáků nebo cvrčků. Působilo to téměř strašidelně. Jen občas narušil ticho křik hašteřivého racka, vyslance blízkého moře. 12
Bretanske_zlato.indd 12
15.11.2015 13:21:36
Možná to byl opravdu hloupý nápad, že sem jel. I kdyby tu spatřil něco neobvyklého, což se zřejmě nestane, musel by okamžitě informovat kolegy z místní policie. Dupin se nerozhodně zastavil. Asi bude lepší hned pokračovat do Le Croisicu a tu věc prostě pustit z hlavy. Slíbil však Lilou Brevalové, že její prosbě vyhoví. Z rozporuplných úvah komisaře vyrušilo zvonění mobilu. V podvečerním tichu Bílé země působilo obzvlášť drasticky. Se značnou nevolí vytáhl z kapsy mobil, ale když na displeji viděl, že volá jeho sekretářka, nálada se mu zlepšila. „Ano?“ „Dobr ---- misaři ---- ještě tam?“ A po krátké odmlce: „---- volala ---- Jestli jste ---- cestě ---- kana?“ Spojení bylo špatné, hlas sekretářky se každou chvíli ztrácel a navíc ho přerušoval nepříjemný skřípot. „Není vám rozumět, Nolwennová. Už jsem v salinách, chci…“ „---- pokud ---- mezi ---- Já ---- kloka ----“ Dupin se zarazil. Zdálo se mu to, nebo jeho sekretářka opravdu mluvila o klokanovi? Ale asi jen špatně rozuměl. Zvýšil hlas: „Opravdu – nerozumím – ani – slovo. Zavolám – později.“ „---- jen ---- proti ----. Teď spojení definitivně zkolabovalo. „Haló?“ Žádná reakce. Dupin neměl nejmenší tušení, proč se Nolwennová zmínila o australském vačnatci. Znělo to groteskně. Nemělo však smysl lámat si nad tím hlavu. Nolwennová pro něj byla tady, na konci světa, nejdůležitější osobou. I když měl občas pocit, že už je dostatečně „zbretonizovaný“, bez ní by tu byl ztracen. Svůj program skutečně nazývala „bretonizace“, věrna mottu Bretaň si buď zamiluješ, nebo ji opustíš. 13
Bretanske_zlato.indd 13
15.11.2015 13:21:36
Vážil si jejích praktických i sociálních schopností stejně jako zdánlivě nevyčerpatelných vědomostí o tomto regionu. Kromě toho měla velkou zálibu v různých bizarnostech a „dobrých historkách“. Klokan bude asi součástí některé z nich. Dupin se znovu soustředil na svoji malou misi, ale opět ho vyrušilo vyzvánění mobilu. „Už mě slyšíte, Nolwennová?“ Chvilku neslyšel nic, jen stejný nepříjemný skřípot jako předtím. Potom náhle několik dobře srozumitelných slov: „Těším se ---- zítra, Georgesi. Moc.“ Claire. Volá Claire. Ale spojení se znovu zhoršilo. „---- raci ---- čitě ---- čer.“ „Přijedu – zítra večer. Ano, samozřejmě!“ Následovala krátká pauza a pak bez varování ohlušující hlomoz. Claire má zítra narozeniny. Dupin pro ně rezervoval stůl v La Palette, její oblíbené restauraci v šestém obvodu. Velké Bœuf Bourguignon, biftek s pořádným kusem špeku a mladými žampiony, několik hodin dušený v červeném víně nejlepší kvality. Maso je potom tak křehké, že se dá jíst lžící. Chtěl ji překvapit, i když na druhou stranu tušil, že jeho záměr uhádne – jako vždy se prozradil několika narážkami. Pojede vlakem ve čtvrt na dvě, takže v Paříži bude v šest hodin. „Vlak ---- mezi ---- přijet? Je ---- jako obvykle ---- ještě nejisté?“ „Ne, ne. Vůbec ne. Není to nejisté. V šest hodin jsem v Paříži! Už jsem si koupil jízdenku.“ „Já ---- špatně ---- “ „Já tebe taky. Chtěl jsem ti jen říct, že se moc těším. Myslím na ten zítřejší večer.“ „---- jen ---- jídlo ---- “ „Vše jsem už zařídil, nedělej si starosti.“ 14
Bretanske_zlato.indd 14
15.11.2015 13:21:36
Dupin znovu zvýšil hlas. „---- rybu ---- později.“ Nemělo to smysl. „Zavolám – ti – později – Claire.“ „---- možná ---- později ---- práci ---- lepší ---- “ „Dobře.“ Dupin zavěsil. Po velmi příjemném setkání, které měli v Paříži před rokem, na sklonku srpna, si téměř denně telefonovali a pravidelně se vídali. Obvykle to byly spontánní schůzky, jeden z nich prostě nastoupil do rychlovlaku a přijel. Takže už zase tvořili pár. I když to nevyslovili nahlas. A rozhodně to nebylo oficiální, i když Dupin učinil tu katastrofální chybu, že se o tom vágně zmínil své matce. Ta tím byla naprosto nevágně nadšená, neboť jí znovu svitla naděje, že nakonec přece jen získá snachu. Claire se před dvěma dny vrátila z delšího pobytu v USA, kde absolvovala stáž na kardiochirurgickém oddělení slavné Mayské kliniky. Takže se sedm týdnů neviděli, i když si často volali. Tato okolnost nepochybně přispěla k tomu, že Dupin měl v poslední době špatnou náladu. A její návrat naopak způsobil, že se jeho nálada v uplynulých dvou dnech zlepšila. Přesto však byl trochu nervózní. Obecně. Nechtěl vztah s Claire zase pokazit, jako to udělal při jejich prvním pokusu. I proto si jízdenku zakoupil již před třemi týdny – aby si zajistil, že mu do toho nic nevleze. Zavolá jí hned, jak dorazí do Le Croisicu. A ještě jednou s ní v klidu probere vše, co se týká zítřka. Hned jak dojí ten mořský jazyk. Tu záležitost tady vyřídí co nejrychleji. –––
15
Bretanske_zlato.indd 15
15.11.2015 13:21:36
Dupin si byl jistý, že někoho zahlédl. Nedaleko velké dřevěné boudy. Jen krátce, na zlomek vteřiny. Spíš jenom stín, který vzápětí opět zmizel. Komisař zvolnil tempo a pátravě se rozhlížel. K boudě už to měl jen nějakých dvacet metrů. Cesta vedla podél ní a pak zdánlivě zmizela do jedné z nádrží. Zastavil se a rukou si pročísl vlasy. Instinkt mu napovídal, že tady není něco v pořádku. Celá ta situace se mu ani trochu nelíbila. Ještě jednou se pozorně rozhlédl. Nikde nebylo vidět nic podezřelého. A ten stín, který zahlédl před pár okamžiky? Mohla to být kočka či jiné zvíře. Nebo měl nějaký přelud; atmosféře, která tu vládla, by to odpovídalo. Možná začal zdejší omamný vzduch vyvolávat své legendární halucinogenní účinky i u něj. Náhle, z ničeho nic, zaslechl hvízdnutí, kovové, vysokofrekvenční. A po něm slabý tlumený náraz. O kousek dál se s křikem vzneslo k nebi několik ptáků. Dupin ten zvuk okamžitě poznal a jeho tělo zareagovalo automaticky. S hbitostí, která byla při jeho spíš masivní postavě udivující, se vrhl k zemi, vlevo od cesty na úzký pruh trávy, jenž prudce sbíhal k jedné zásobovací nádrži. Pak obratně sklouzl dolů, nohama do vody, která tu měla hloubku asi půl metru. Jakmile získal stabilitu, vytáhl služební zbraň – devítimilimetrovou Sig Sauer – a namířil ji směrem k boudě. Jeho krytí bylo všechno jen ne dokonalé, ale lepší než nic. Kulka ho minula vpravo a zavrtala se do břehu nádrže; nedokázal určit, zda se střelec skrývá za velkou dřevěnou boudou nebo za některou z menších kůlen, jichž zaregistroval v blízkém okolí několik. Neviděl nic. Vůbec nic. Myšlenky se mu honily hlavou jako splašení koně. V podobné situaci člověk nedokáže uvažovat systematicky, organizovaně. Myslí na sto věcí současně, jeho vjemy jsou 16
Bretanske_zlato.indd 16
15.11.2015 13:21:36
ostřejší, zřetelnější, reflexy a instinkty se horečně prolínají a vytvářejí to, čemu se říká „intuice“. Dupin musel zjistit, kde se střelec ukrývá. A doufat, že je pouze jeden. Tři kůlny se nacházely poměrně blízko, ta nejbližší ve vzdálenosti asi deseti metrů. Útočník určitě nebyl moc blízko, jinak by neminul. Opět ten hvízdavý zvuk a tlumený náraz, tentokrát jen kousek od něj. A ještě jeden. Další hejno ptáků se vzneslo k nebi s poplašeným křikem. Komisař sklouzl ještě o něco hlouběji do nádrže, vodu teď cítil až na břiše. A čtvrté hvízdnutí. Tentokrát ho kulka minula jen o pár milimetrů – ucítil, jak mu něco škrtlo o levé rameno. Měl dojem, že všechny kulky přilétají z jednoho směru. Najednou střelba ustala – možná proto, že se útočník přesouval do výhodnější pozice. Dupin si uvědomil, že zůstat v nádrži není řešení. Musí jednat, musí něco podniknout. Jednou může být moment překvapení na jeho straně a pomoct mu. Možná. Ale pouze jednou. Prudce vyrazil z nádrže, zamířil na kůlnu, kde střelce tušil, a pálil tím směrem tak rychle, jak to zbraň dovolovala. Když se za ni konečně odvážným skokem dostal, jeho zásobník byl prázdný. Patnáct výstřelů. Komisař se několikrát zhluboka nadechl. Nad salinami zavládlo mrtvolné ticho. Cítil, že je teď úplně klidný – jako pokaždé v kritických situacích. Přesto mu na čele vystoupil studený pot. Neměl náhradní zásobník. V odkládací přihrádce v autě ano, ale ne u sebe. Měl mobil, ale ten mu moc nepomůže – i když by pochopitelně měl udělat co nejdřív hlášení. Kůlna, za níž se Dupin ukryl, byla ze silnějšího vlněného plechu. Nevěděl ovšem, jak silného. Netušil ani, kde se nacházejí dveře a zda jsou otevřené. Ale asi to stejně byla jeho 17
Bretanske_zlato.indd 17
15.11.2015 13:21:36
jediná šance. Ukrýval se za jednou z delších stěn a logicky se dalo předpokládat, že dveře povedou směrem k cestě, takže se nacházejí za rohem nalevo od něj. Věděl, že nemůže přemýšlet dlouho. A že i v tomto případě má k dispozici pouze jeden pokus. Rychlými, ale opatrnými kroky se přesunul k rohu kůlny. Vteřinu počkal a pak vyrazil kolem rohu, skutečně spatřil dveře, prudce je otevřel, skočil dovnitř a zabouchl za sebou. Celá akce trvala dvě nebo tři vteřiny. Útočník Dupina buď vůbec neviděl, nebo nestačil zareagovat. Tak či onak – neozval se jediný výstřel. V kůlně byla naprostá tma – jen skrze škvíry mezi dveřmi a rámem pronikalo dovnitř trochu světla. Dupin pevně držel kliku dveří, které – jak se dalo očekávat – nešly zevnitř zamknout. Volnou rukou vylovil z kapsy mobil. To teď byla nejdůležitější věc. Číslo Nolwennové bylo předposlední v seznamu uskutečněných hovorů. Svítící displej mobilu kupodivu dokázal osvětlit téměř celý prostor. Dupin se rychle rozhlédl. Přední část kůlny byla prázdná, v zadní části se nacházelo několik velkých pytlů a jakési tyče. Jeho pohled sklouzl na displej – žádný signál. To bylo k zoufání. Ani sebemenší, slabounký náznak signálu, nic. Pouze oznámení Hovory nelze uskutečnit. Dupin už to znal. Tady, na „konci světa“, byl člověk často odříznutý od civilizace; v některých oblastech byl stabilní signál pro mobilní telefonování k dispozici jen ve větších obcích. Dupin měl i policejní vysílačku – ale v autě, vedle druhého zásobníku. Skoro nikdy ji nenosil u sebe, i když tím porušoval služební předpisy. Kdyby ji teď měl, mohl zavolat místní kolegy. Určitě by to šlo přes nouzovou frekvenci. To ale byly jen teoretické, zbytečné úvahy – vysílačku neměl. Nemohl ani doufat, že se tady v tuto denní dobu někdo objeví. „Sakra.“ 18
Bretanske_zlato.indd 18
15.11.2015 13:21:36