Rodinne prokleti_001 az 003_Sestava 1 17.4.16 14:36 Strรกnka 3
GINA MAYEROVร
KRÁL DUCHŮ Johann Wolfgang von Goethe překlad Otokar Fischer Kdo jede tak pozdě větrem a tmou? To otec a jeho synáček jsou. V svém náručí otec tak pevně ho má, tak teple, tak vroucně ho objímá. Můj hochu, proč tvář jsi do dlaní dal? – Co nevidíš, tatínku? Vždyť je tu král. Má korunu, vlečku, král duchů to je. – Jen pruh to mlhy, ty dítě mé. „Můj hošku, pojď se mnou, my budem si hrát, my krásně si žít budem napořád, tam na břehu pestré květiny mám, má matka šat ze zlata nosívá tam.“ Můj otče, můj tatíčku, neslyšíš? Král duchů mi šeptá a slibuje, slyš! – Buď klidný, můj chlapče, klidný buď jen, to ve větru sviští bezlistý kmen. „Chceš, chlapečku pěkný, se mnou jít? Mé dcerky tě budou za bratra mít, mé dcerky se za noci proplétají a zpěvy tě, tanci tě zkolébají.“ Můj otče, můj tatíčku, hleď do té tmy! Král duchů tam má svoje princezny. – Můj synu, můj synáčku, dívám se tmou, to šedivé vrby jen v soumraku jsou. „Můj miláčku, vznícen jsem půvabem tvým. Buď po dobrém půjdeš, buď násilím.“ – Ach otče, teď sáh na mne král! Král duchů mi bolest udělal! – Je otec jat hrůzou, v trysk se dá, v svém náručí chroptící dítě má; jen s námahou dvorce dojížděl, v svém náručí dítě mrtvé měl.
RODINNE PROKLETI.indd 5
8.3.16 17:32
OSOBY Díl 1. DORA Paříž, 1900 Dora Boucherová, roz. Zellerová Gustave Boucher, architekt, její muž Nanette Boucherová, jejich dcera Mathilda Zellerová, roz. Seeleová, Dořina matka Sebastian Zeller, Dořin otec Odile de la Riche-Salé, vdova a Dořina přítelkyně Yves Charpentier, Nanettin ctitel Chloé du Rouge, bojovnice za ženská práva Díl 2. MATHILDA Düsseldorf, 1848 Mathilda Seeleová Arthur Seele, její dvojče Anton Seele, obchodník s látkami, její otec Leonora Seeleová, roz. Bredtová, její matka Theres, služka, chůva Mathildy a Arthura Edgar Walz, herec Julius Unruh, hudebník, Mathildin milý
RODINNE PROKLETI.indd 7
8.3.16 17:32
Díl 3. ANTON A LUISA Ratingen, 1813 Anton Seele, chlapec pracující v Cromfordu Luisa Merkelsová, jeho kamarádka Leonora Bredtová, neteř paní Brügelmannové Sophie Brügelmannová, podnikatelka (Cromford) pan Schüller, předák v Cromfordu Díl 4. LEONORA Ratingen, 1823 Leonora Bredtová Charlotta Brügelmannová, dcera Sophie Brügelmannové Carl Heinrich Engelbert Oven, její muž Julius a Moritz Brügelmannovi, její bratři Friedrich Bredt, Leonořin otec Justus Zeller, obchodník, Leonořin ctitel Díl 5. MATHILDA Düsseldorf, 1849 Mathilda Seeleová Anton Seele Leonora Seeleová, roz. Bredtová Sophie Brügelmannová Julius Unruh Sebastian Zeller, obchodník Emma, Mathildina sestřenice Luisa Merkelsová, majitelka nevěstince v Ratingenu Theodora Merkelsová, její dcera
RODINNE PROKLETI.indd 8
8.3.16 17:32
Díl 6. NANETTE Paříž/Ratingen, 1900 Nanette Boucherová Yves Charpentier Dora Boucherová, roz. Zellerová Chloé du Rouge, bojovnice za ženská práva a Dořina přítelkyně Julius Brügelmann, vnuk Sophie Brügelmannové Theodora Schwanová, roz. Merkelsová, vdova Rudolf Schwan, její švagr
RODINNE PROKLETI.indd 9
8.3.16 17:32
PROLOG První pondělí každého měsíce jezdila do Düsseldorfu. Drožkař to už dávno věděl a přijel pro ni, aniž si ho objednala. Dovezl ji k lipové aleji, kde vystoupila a ušla posledních pár metrů pěšky. Ne moc blízko k domu. Nesměli ji poznat. Tu a tam zahlédla Antona. Na hlavě měl klobouk a límec kabátu zvednutý. Dokonce i v létě ho tak míval, jako by se za ním schovával. Jako by i on chtěl zůstat nepoznaný. Někdy odjel drožkou, jindy zmizel v obchodě. Ona ho viděla, on ji ne. O to tu ale nešlo. Šlo o dítě. Někdy čekala do pozdního odpoledne, než se dveře ve vratech do dvora konečně otevřely a vyšlo ven. Jedna z žen byla s ním a držela ho za ruku. Modrý vlněný kabátek mu moc slušel. Pokaždé ji potěšilo, když dítě mělo na sobě ten modrý kabát. Patřila k němu čepička z téže látky, ten ale nosilo jen zřídkakdy. Možná škrábala. Nenápadně za nimi kráčela parkem a tržištěm, každé první pondělí v měsíci. Občas chodily s dítětem do kostela. To pak čekala před portálem, dokud nevyšly ven. Nikým nezpozorovaná, vždycky zůstala nezpozorovaná. Dítě poskakovalo z jedné nohy na druhou. Bezustání brebentilo. Neslyšela, co říká, na to byla příliš daleko. Viděla ale, že je šťastné.
11
RODINNE PROKLETI.indd 11
8.3.16 17:32
díl 1.
DORA •• Paříž, 1900
RODINNE PROKLETI.indd 13
8.3.16 17:32
• I • Světlo. Dopadalo z vysoké klenby kopulovitého sálu, svítilo ze stěn a rozzářilo diamanty a briliantové náramky, pečetní prsteny, řetězy hodinek a monokly. Stékalo z lustrů Malého paláce přímo do Dořiny sklenky se šampaňským a lámalo se v každičké stoupající perle. Dnešek je nejšťastnější den mého života, pomyslela si Dora a obrátila se s úsměvem ke Gustavovi, on už za ní ale nestál. Zato spatřila Nanette obklopenou obdivovateli. Dívka se usmívala a mladí muži se snažili zachytit její úsměv, ten se ale zadržet nedal, protože neustále klouzal od jednoho k druhému. Moje dcera! řekla si Dora v duchu hrdě. Napila se šampaňského a cítila, že jí začíná perlit i v hlavě. Den byl plný vzrušení a skoro nic nejedla. Postavila sklenku na podnos číšníka a vzala si sklenici limonády. Nepotřebo vala víno, byla opilá štěstím. Krásou své dcery. Gustavovým úspěchem. Pátá světová výstava v Paříži, která byla před několika hodinami zahájena, byla jeho triumfem. Poslední roky trávil jejím koncipováním, navrhováním a plánováním. Nebylo to pochopitelně jen jeho dílo. Na projekt takového rozsahu bylo zapotřebí spousty architektů, plánovačů, kresličů a stavitelů. Gustave Boucher byl však hlavou toho všeho, mužem, který to předem promýšlel a organizoval, řídil druhé a dohlížel na ně. V čem přesně spočívala jeho práce, nebylo Doře dodnes jasné. Jednotlivé pavilony koncipovali architekti zúčastněných zemí. I atrakce jako glóbus nebo nádherná panoramata byly dílem speciálních plánovačů. Velký portál na Place de la 15
RODINNE PROKLETI.indd 15
8.3.16 17:32
Concorde pocházel od Reného Bineta a palác umění, v němž se dnes konala recepce, od Charlese-Louise Giraulta. „A kde je uvedeno tvoje jméno?“ zeptala se manžela. „Já jsem všude,“ prohlásil Gustave. „Nestarám se o detaily. Zodpovídám za celek.“ Celek se povedl skvěle. Zdůraznil to ve slavnostním proslovu i monsieur Picard, generální komisař výstavy. Zmínil se jmenovitě o Gustavovi. A nakonec mu přišel osobně potřást rukou prezident republiky. „Můj hluboký respekt,“ sklonil se s polibkem k Dořině ruce. Émil Loubet, francouzský prezident, jí políbil ruku! Doře bylo střídavě horko a zima, když si na to vzpomněla. Až to uslyší matka! pomyslela si. Dokonce i na ni to udělá dojem, až jí o tom budu vyprávět. „Madame Boucherová?“ otázal se mladý muž ve fraku, který k ní v tu chvíli přistoupil. Dora ho znala nebo spíš měla znát, protože jí ho Gustave před třiceti minutami představil, zapomněla však jeho jméno. „Monsieur Ronvard by se s vámi a vaším chotěm rád rozloučil.“ Monsieur Ronvard byl, jak Dora věděla, finanční ředitel výstavy a ten mladík – teď si konečně vzpomněla – jeho sekretář. „Můj muž je... Bohužel také nevím, kde se momentálně nachází. Určitě se hned vrátí.“ „Monsieur Ronvard vás očekává u východu.“ „Rozumím.“ Dora přelétla očima sál. „Jakmile se manžel objeví, pošlu ho za vámi.“ „Merci beaucoup, madame.“ Sekretář se uklonil. Tvářil se, jako by mu právě udělila řád. Potom se otočil na podpatku a zmizel v davu. Nora natáhla krk a rozhlédla se po sále, její manžel ale nebyl nikde k vidění. Zato k ní spěchal další pán s vlajícími šosy fraku, rukama nataženýma k přivítání a okouzlujícím úsměvem na rtech. „Bonsoir, bonsoir, madame Boucherová.“ Dora mu bezradně úsměv oplatila. Muž byl zavalitý a měl zakroucený knír. Neznala ho. Nebo ho přece jen zná? 16
RODINNE PROKLETI.indd 16
8.3.16 17:32
V průběhu večera ji Gustave seznámil s tolika lidmi, že už nevěděla. „Enchantée,“ pronesla nervózně. „Ale, ale, madame,“ promluvil muž s knírem německy. „Přece jen si budeme rozumět lépe v naší rodné řeči, n´est-ce pas?“ Uchopil její ruku, sehnul se k ní a vydechl do vzduchu polibek. „Baron Wilhelm von Schoen,“ představil se. „Velice mě těší, že vás konečně poznávám.“ Wilhelm von Schoen, německý velvyslanec v Paříži, dobrý známý jejího muže. Dora se s ním dosud osobně nesetkala, Gustave se mu ale pravděpodobně zmínil o tom, že je ženatý s Němkou. „Je mi potěšením,“ přešla Dora do němčiny a začala se potit. Doufala, že její společník neočekává, že s ním bude mluvit o německo-francouzských vztazích. Nezajímala se o politiku a po pětadvaceti letech v Paříži toho o poměrech v Německu moc nevěděla. „Manžel mi o vás hodně vyprávěl.“ „Doufám, že jen to dobré!“ mrkl na ni baron. Polovina jeho kníru se přitom prudce zvedla a zase klesla. „Váš muž je hoden zlata. To ale jistě víte. Bez něho by světová výstava nebyla nikdy dokončena.“ „Jste příliš laskavý, děkuji mnohokrát,“ usmála se Dora, ačkoli kompliment nebyl určen jí, nýbrž Gustavovi. Vrhla rychlý pohled přes rameno. Začala už také Gustava postrádat. Kde jen vězí? Možná na něj dolehlo rozčilení posledních dní. Divné by to nebylo. „Co říkáte německému pavilonu? Nepodařil se skvěle?“ zeptal se baron. „Musím přiznat, že jsem zatím viděla jen malou část výstavy.“ Od oficiálního zahájení uplynulo teprve několik hodin. Prohlédly si s Nanette vodní zámek od Paulina, z něhož se valil gigantický vodopád, a navštívily obrácený dům. A svezly se pochopitelně na pojízdném chodníku, který protínal celý pozemek výstavy. Německý dům viděly jen z dálky. Šlo o bizarní směsici středověkého hradu a hrázděného domu s gotickou kostelní věží. Byl velký, mnohem větší než pavilony 17
RODINNE PROKLETI.indd 17
8.3.16 17:32
jiných národů. Nepříjemně velký, pomyslela si Dora. Že se Němci musí pořád tak vypínat! Přitom tu nestydatou demonstraci síly v Paříži absolutně nikdo neocení. Od Sedanu uplynulo koneckonců teprve třicet let. „To tedy musíte urychleně napravit,“ prohlásil baron vyčítavě, jako by výstava neměla být otevřená ještě sedm měsíců, ale měla by skončit už zítra. „Ujišťuji vás, že je to něco úžasného.“ „Bezpochyby,“ souhlasila Dora a přemýšlela, zda tohle slovo v němčině skutečně existuje nebo si ho právě vymyslela. Korzet se jí lepil na tělo, bohatá krajková vložka, která vyplňovala její dekolt, ji škrábala na vlhké pokožce. „Maman?“ Vedle ní se objevila Nanette. Oči vyslance se okamžitě rozzářily, jako by umíral žízní a Nanette byla skle nice vody. „Slečna dcera, předpokládám.“ Nanette mu věnovala zářivý úsměv. „Où est papa?“ zeptala se Dory. „On demande après lui...“ „Mluvíme německy,“ přerušila ji Dora. „Baron von Schoen, německý vyslanec z Berlína, moje dcera Nanette.“ „Enchantée.“ Nanette podala muži ruku k políbení. „Těší mě.“ „Potěšení je zcela na mé straně, moje milá.“ Baron naznačil úklonu. „Vaše němčina je naprosto dokonalá.“ Uznale se na Doru podíval, přitom nebyly Nanettiny znalosti německého jazyka v žádném případě její zásluha. Mluvila s dcerou vždy francouzsky. Kdyby Nanette netrávila každé prázdniny u prarodičů v Düsseldorfu, neuměla by říct německy ani slovo. „Ptají se po otci,“ špitla Nanette Doře francouzsky, vě novala vyslanci okouzlující úsměv a rozloučila se. „Bylo mi potěšením, barone von Schoene.“ Muž se za ní s lítostí díval. Dora si najednou vzpomněla na finančního ředitele čekajícího u východu. „Opravdu se musím podívat, kde se můj muž zdržuje,“ řekla. „Aby se mu nakonec něco nestalo.“ Měl to být žert, v baronově obličeji se ale okamžitě objevil 18
RODINNE PROKLETI.indd 18
8.3.16 17:32
zděšený výraz. „Ano, samozřejmě. Rozhodně bude lépe, když se po něm poohlédnete.“ Podala mu ruku, její společník vypustil do vzduchu polibek, a ona odspěchala směrem k umývárnám. Když svižně kráčela vedlejším traktem, pronikaly k ní z při jímacích salonů hlasy jako bzučení včel. Zavřela oči. Cítila bušení ve spáncích. Den byl náročný a recepce ji unavila. Poprosí Gustava, aby se brzo vydali na cestu domů. Koňak pro něj, sklenice horkého mléka pro ni, možná rychlá koupel. A pak do postele. Nemohla se dočkat. Nejdřív však musí Gustava najít. Kráčela chodbou vedoucí k toaletám. Bezradně se zastavila. Na dámské toaletě určitě není a do pánské nemůže vstoupit. Chvíli čekala. Když z ní nikdo nevyšel, pokračovala v cestě. Rovně, potom doleva, pár schodů dolů, až se dostala na vnitřní nádvoří Malého paláce. Zimomřivě složila paže na prsou. Byla vlahá dubnová noc, Dora však měla na sobě jen večerní toaletu bez rukávů. Kožešinový šál odložila v šatně. Chtěla se už obrátit, ale to, co ji přivedlo sem k těm palmám, cypřišům a tújím zasazených do kamenných žlabů zdobených štukem, ji táhlo dál k mělkým jezírkům uprostřed dvora. Na vodní hladině plulo světlo, které dopadalo vysokými okny kopulovitého sálu. Štěstí, které ještě před chvílí pociťovala, bylo najednou vzdálenou vzpomínkou. Dýchat! Dýchání pomáhá. Chladný noční vzduch proudil jejím tělem a očistil ho od smíchu, hovoru a cigaretového kouře. Zaklonila hlavu. Na obloze nezářila jediná hvězda. Černý šátek rozprostřel nad střechou paláce ještě větší architekt než Gustave. Pomyslela na finančního ředitele a jeho sekretáře, kteří čekají u východu na Gustava. Možná čekání vzdali. Pravděpodobně už dávno odešli domů. Taky bychom měli jít, projelo jí hlavou. Přesto klesla na zlatě se lesknoucí okraj bazénu. A pak zaslechla hlasy. 19
RODINNE PROKLETI.indd 19
8.3.16 17:32
Přicházely z druhé strany vodní nádrže, z houští palem a keřů. Někdo tam stál. A s ním ještě někdo. Muž. A žena. „Musím jít,“ řekl muž. „Opravdu. Zdržel jsem se tu příliš dlouho.“ „Zůstaň!“ vydechla žena. „Pevně mě drž. Dotýkej se mě.“ A muž zůstal a dotýkal se jí. Dora slyšela, jak žena tiše sténá a jak se ti dva líbají. „Miluju tě,“ špitla. Muž ji oběma rukama objal a divoce jí líbal prsa, rty a měkké teplé tělo, vdechoval její touhu. Dora to věděla, i když nemohla dvojici vidět. Žena prosila: „Zůstaň dnes v noci se mnou.“ „To nejde,“ bránil se. „Víš přece, že to nejde.“ Tiše vzlykla. Nebo to bylo vášnivé povzdechnutí? „Odile,“ šeptal muž. „Odile, Odile, Odile...“ Následoval zvuk šustící látky a sípavý dech. Milenci se chvěli a Dora se roztřásla taky. „Dost,“ vydechla tlumeně Odile. „Tady ne. Přijď zítra ke mně. Tady ne.“ „Odile!“ zasténal muž. Naposledy ji políbil a odtrhl se od ní, přestože skoro umíral žádostivostí a touhou. I to cítila Dora, ačkoli to neviděla. O několik vteřin později prošel rychle kolem ní. Nevzal ji vůbec na vědomí. Ona ho však viděla a poznala. Gustave zmizel v zadním vchodu kopulovité haly, Dora ale zůstala sedět. Ledové kameny ji skrz sukni studily. Cítila, jak v nitru ztuhla. Pod palmou se bíle zablýsklo. Odile si zapínala korzet a vyčesávala vlasy, které jí Gustave rozpustil. Odile, pomyslela si Dora. Odile, Odile, Odile... Snažila se ujasnit si, co to všechno znamená. Proč je jí Gustav nevěrný. Proč ji podvádí s její přítelkyní Odile. A co bude následovat. 20
RODINNE PROKLETI.indd 20
8.3.16 17:32
Nebyla však schopná jediné jasné myšlenky. V hlavě měla jen jedno jméno. Odile. Odile. Odile. Odile. Před rokem ztratila Odile svého muže. Jacques de la Riche-Salé byl nejvyšším soudcem policejního tribunálu do chvíle, kdy ho rok před penzionováním postihla rakovina, která ho o čtyři měsíce později zabila a udělala z jeho o třicet let mladší manželky vdovu. Odile byla k neutišení. Oči měla od pláče zarudlé a zanícené, když otevřela Doře, která jí přinesla slepičí bujon a vlastnoručně upečené jablečné zákusky a sušenky. „Můj život je u konce,“ vzlykala. „Upalte mě jako indické vdovy. Co si počnu ve světě, kde není Jacques?“ Dora ji popleskávala po paži, hladila po tvářích: „Čas všechny rány zhojí.“ A měla pravdu. Pevně mě drž. Dotýkej se mě. Odile. Odile. Odile. Odile. Dora slyšela, jak si Odile podkasala sukni. I ona kolem ní proběhla, aniž si jí všimla. Odile byla milenka, Dora podváděná manželka, stín, který nikdo nebral na vědomí. Setrvala na místě. Sebeovládání, Doro, zašeptal hlas s ruským přízvukem v její hlavě. Madame Drosskova, její učitelka baletu. Už léta na ni nepomyslela. Proč ji napadla právě teď? A jak má zachovat sebevládu, když jí život vyklouzává zpod rukou?
• II • „Konečně jsi tady!“ prohlásila Nanette, když se vedle ní objevil otec se zpola plnou sklenkou šampaňského. „Už se po tobě ptali.“ „Kdo se po mně sháněl?“ „Monsieur Waldeck-Rousseau,“ odpověděla Nanette tak 21
RODINNE PROKLETI.indd 21
8.3.16 17:32
lhostejně, jako by to bylo úplně obyčejné jméno a Waldeck-Rousseau úplně obyčejný muž. „Cože?“ Pobavilo ji, jak sebou otec trhl. Málem při tom rozlil šampaňské. „Le président du conseil des ministres?“ Prezident ministerské rady byl jedním z nejmocnějších mužů republiky. Gustave ho obdivoval od okamžiku, kdy využil svého vlivu k tomu, aby byl Dreyfus omilostněn a ta neblahá politická aféra skončila. A teď ho o pár sekund propásl. „Ministrprezident osobně,“ potvrdila Nanette. „Bohužel jsi tu nebyl.“ „Co ode mě chtěl? A kam šel?“ „To mi neprozradil. Slíbil však, že se ještě vrátí.“ Gustave natáhl krk. „Maminka tě taky hledala,“ vzpomněla si Nanette. „Někdo se chtěl s tebou rozloučit. A ten německý vyslanec si přál s tebou mluvit.“ „Baron von Schoen?“ Gustave mávl rukou. „S tím se setkám zítra ráno. To není tak důležité.“ Waldeck-Rousseau byl důležitý, ten se ale bohužel bavil jinak. Nanette pozo rovala mladíka, který už dlouho postával v její blízkosti. Držel v ruce sklenku šampaňského, ze které se tu a tam napil. Byl tak hezký, že jí to bralo dech. Měl široká ramena, tmavé kučeravé vlasy a úzký knírek. Stál tu úplně sám a s nikým se nebavil. V tu chvíli pohlédl směrem k ní. Nanette rychle sklopila zrak. Připadal jí známý. Někde ho už viděla, ale kde? „Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se otce. Gustave upil doušek šampaňského a pokrčil čelo. „Kde je vlastně tvá matka?“ odpověděl otázkou. „Hledá tě.“ Rozhlédl se. „A co ty?“ začal se vyptávat dcery. „Jak se cítíš? Bavíš se?“ „C´est très agréable.“ Agréable. To byla lež. Recepce nebyla příjemná, ale opojná. Byla to Nanettina první společenská akce. Měsíce se na ni těšila. Šaty, klobouk, účes, střevíce, šperky. V posledních týd22
RODINNE PROKLETI.indd 22
8.3.16 17:32
nech se ničím jiným nezabývala. „Nech si ušít večerní šaty z rudého atlasu,“ navrhla jí přítelkyně Claudine. „To půjde k tvým hnědým očím úžasně.“ V červené šla už ale matka a objevit se ve stejné barvě bylo pochopitelně nemyslitelné. Nanette se proto rozhodla pro starorůžovou. Jednobarevné šaty s černým atlasovým páskem a tylovou šerpou, k nim slaměný klobouk zdobený rovněž růžovou stuhou a sandály v japonském stylu. Jednoduché, očividně však působivé, protože od chvíle, kdy vstoupila zavěšená do otce do kupolovité haly Malého paláce, upírali na ni muži pohledy jako vosy na švestkový koláč. I ten pohledný neznámý se na ni znovu nepokrytě podíval. „Nejsi unavená?“ zeptal se otec. Než mohla odpovědět, upoutala jejich pozornost skupina mužů, která se k nim blížila. Waldeck-Rousseau obklopený sekretáři a příslušníky bezpečnostní služby. „Voilà!“ zvolal ministerský předseda, když spatřil Gustava. „Hrdina dne. Gratuluji vám k této výstavě. Moc se mi líbí.“ Nanettin otec se polichoceně usmál. „Prokazujete mi velkou čest,“ zaševelil. „Moje dcera Nanette,“ představil dceru, když ho Waldeck-Rousseau seznámil s polovinou štábu spolupracovníků. „Enchanté, mademoiselle!“ Premiér letmo políbil vzduch nad její rukavicí, ustoupil stranou a přenechal ruku dívky svým průvodcům. „Klaním se.“ „Jsem potěšen.“ „Velice mě těší.“ Nanette se usmívala, přikyvovala a rozhlížela se po krásném muži se sklenkou šampaňského. Zmizel. Jaká škoda! „Mademoiselle? Těší mě, že vás poznávám.“ „Mě také.“ Mechanicky podala ruku poslednímu z Waldeck-Rousseauových sekretářů. Teprve potom se na něj podívala. Zalapala po dechu. Nepatřil k průvodu, byl to muž se šampaňským. „Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Yves Char23
RODINNE PROKLETI.indd 23
8.3.16 17:32
pentier,“ řekl a teď už také věděla, proč jí byl povědomý. Znali ho všichni. Yves Charpentier byl nejmladší ratolestí bankéřské rodiny, která se v posledních letech dopracovala velkého bohatství. Jeho otec řídil bankovní dům Charpentier & fils zastoupený filiálkami po celém kontinentu a madame Charpentierová vedla v Paříži literární salon, kam docházeli nejvýznamnější představitelé pařížské kulturní společnosti. V salonu Charpentierových se konalo poslední předčítání Paula Verlaina a Émile Zola tu měl po návratu z Anglie první veřejné vystoupení. Některé dámy vyšší společnosti by se bez zaváhání dopustily vraždy, jen aby obdržely od madame Charpentierové pozvání. A to i přesto, že ta rodina byla židovského původu a teprve před několika lety konvertovala ke katolickému náboženství. Jaké povolání provozuje Yves, nejmladší ze tří Char pentierových synů, Nanette nevěděla, vídala ale jeho krásný obličej často v ilustrovaných časopisech. A teď stál před ní. Vypadal ještě lépe než na fotografiích. „Vaše sklenka je prázdná,“ podotkl. „Co vám mohu přinést? Ještě jedno šampaňské?“ „Buďte tak laskav, prosím,“ vykoktala Nanette. „Nebo ne, raději ne.“ Jen žádné šampaňské! Pociťovala už dost velkou závrať. „Chtěla bych limonádu, s´il vous plaît.“ Otočil se a vzal z podnosu číšníka sklenici limonády. „Voilà. À voitre santé.“ „Merci.“ Pila. Uvítala krátkou přestávku, která tím vznikla. Cítila na svých nahých pažích Charpentierův pohled. Naskočila jí husí kůže. „Doufám, že vás neobtěžuji,“ řekl. „Nějakou dobu jsem vás pozoroval a musel jsem vás prostě oslovit.“ Na to ji opravdu nenapadla žádná odpověď. Znovu se proto napila. „Nebylo vůbec jednoduché se k vám dostat. Byla jste pořád obklopená obdivovateli.“ „Ach ne,“ zaprotestovala Nanette. „Ti pánové se zajímali o mého otce. Podílel se na koncepci výstavy.“ 24
RODINNE PROKLETI.indd 24
8.3.16 17:32
Charpentier přikývl. „Jak se vám vlastně líbí? Určitě jste ji už viděla.“ „Jen nepatrnou část.“ Ne, rozhodně mu neprozradí, že se ze všeho nejdřív vrhla na turistické atrakce: obrácený dům, vodní zámek, nebeský globus. Že by se navíc ráda svezla na obřím kole, kdyby před ním nestála nekonečně dlouhá fronta. „Člověk ani neví, kde má začít. Nabídka se na něj přímo valí.“ „Máte pravdu. Byl jsem zatím jen v pavilonu Všeobecné elektrické společnosti. Řeknu vám, že to byl zážitek.“ „Elektřina. Ano, dovedu si opravdu představit, že je to velice zajímavé.“ Charpentier se zasmál. „Vím přesně, co si myslíte. Kladete si otázku, jak se může někdo nadchnout pro rachotící elektromotory. Vstupní hala toho pavilonu je však fenomenální. Vyrazí vám dech.“ „Ano? A co je na ní tak zvláštního?“ „To se nedá popsat, musí se to vidět. Rád bych vám ji ukázal, až budete mít trochu času.“ „Samozřejmě, bude mi potěšením.“ I kdyby v té hale visela jen jediná žárovka, s Charpentierem po boku bude návštěva každopádně zážitek. Zapálil si doutník a dlouze z něj potáhl. „Kdy?“ zeptal se. Protože byla tak zabraná do pozorování jeho osoby, trvalo chvilku, než jí došlo, že se ta otázka týká společné prohlídky výstavy. „Jak by vám vyhovovala středa?“ Do středy zbývaly ještě tři dny. Z duše se jí příčilo nechat ho tak dlouho čekat, v žádném případě v něm však nesmí vzbudit dojem, že se nemůže dočkat, až ho znovu uvidí. „Středa? C´est formidable, vyzvednu vás,“ řekl Charpentier. „Jsem nadšený.“ Nejraději by tu stála celé hodiny, dívala se na Yvese Charpentiera a nechala ho, aby se díval na ni, mezitím se ale objevila i její matka a dožadovala se odchodu. „Zanedlouho bude půlnoc.“ 25
RODINNE PROKLETI.indd 25
8.3.16 17:32
„Byl to dlouhý den,“ omlouval se Gustave obtloustlému manželskému páru, s nímž rozmlouval, když ministrprezident a jeho průvodci odešli. „Dojdu pro kabáty.“ „Dovolte, abych to vyřídil za vás.“ Charpentier přistoupil k Nanettiným rodičům a představil se jim. „Obstarám ty převlečníky jako protislužbu za to, že jsem zabral vaši slečnu dceru na tak dlouho pro sebe.“ Gustave mu trochu váhavě podal lístky. Očekával, že s nimi zamíří k šatně, mladík je však položil na podnos číšníka, který otvíral ústa k protestu, protože přinášení kabátů nepatřilo mezi jeho povinnosti, to už ale Charpentier přidal k lístkům dvacetifrankovou zlatou minci a ústa se rychle opět zavřela. „Mais oui, bien sûr. Tout de suite,“ zašveholil muž, strčil zlaťák do kapsy a odspěchal. Charpentier přistoupil znovu k Nanette. „Jaká škoda, že je ten krásný večer u konce!“ pronesl tiše. K své zlosti cítila, že rudne. Ustoupila bezděčně o krok zpátky. Srazila se při tom s fotografem, který pobíhal celý večer sálem, aby občas postavil stativ a zdokumentoval slavnostní recepci pro příští generace. „Pardon.“ Muž se omluvně uklonil, přestože srážku zavinila Nanette. „Možná byste mohl napravit svou nemotornost hezkým snímkem té mladé dámy,“ navrhl Charpentier. „Samozřejmě.“ Ještě jedna úklona. „Ach ano, to je báječný nápad!“ zvolala Nanette. „Roz hodně musíte být na tom obrázku taky, pane Charpentiere!“ „V tom případě se ta fotografie podaří jen z poloviny,“ zažertoval mladík, přesto jí nabídl rámě. Byl to jejich první dotyk. Nanettina ruka v rukavičce se položila na rukáv Charpentierova fraku. Jeho pokožku dělilo od její několik vrstev látky, Nanette však cítila hluboké spojení. Když zaujímala postoj po Charpentierově boku, ptala se sama sebe, zda se mu vede stejně. Pocítila skoro neodolatelné nutkání otočit hlavu a podívat se 26
RODINNE PROKLETI.indd 26
8.3.16 17:32
na něj. Musela ale upírat pohled do aparátu, aby mohl fotograf udělat snímek. Zapálil právě hořčíkový blesk a zmizel pod plachtou. Stiskl spoušť. Oslněná Nanette zavřela oči. Na vnitřní straně očních víček jí ostře planul odlesk magneziového ohně. Char pentier stále ještě držel její ruku. Možná se obával, že by ji mohla přepadnout závrať. Nebo si užíval toho doteku stejně jako ona. Číšník přinesl pláště. Začali se loučit. Charpentier pomohl Nanette do kabátu. „Na shledanou ve středu.“ Podal jí vycházkovou hůl. Zvedla hlavu a usmála se na něho. Trhla sebou, protože hořčíkový oheň znovu zableskl. Tentokrát ale fotograf mířil na její rodiče. Na Gustava, jak pokládá Doře na ramena kožešinové boa. „Nechte toho laskavě!“ osopila se na něj Dora. „No, no.“ Gustave nabídl manželce rámě, ona si toho ale v rozhořčení vůbec nevšimla. „Ten mladý muž koná přece jen svou povinnost. A kdo by odolal tak pěknému motivu, jako jsi ty?“ Dora zavrtěla hlavou, rty se jí rozčilením třásly. Měla jsem toho fotografa požádat o kopii, pomyslela si Nanette, když seděla s rodiči v drožce. „Znáš toho muže, který nás fotografoval?“ zeptala se otce. „Proč to chceš vědět? Zakoukala ses do něho?“ „To rozhodně ne.“ „Samozřejmě. Měla jsi oči jen pro mladého Charpentiera. A on pro tebe.“ Gustave tiše hvízdl. „Udělala jsi na něj báječný dojem. Gratuluju ti.“ Mnul si ruce. „K čemu?“ „Když ho ulovíš, nebude to špatná partie, to tě mohu ujistit. Charpentierovi...“ „Je mi to známo,“ přerušila ho Nanette ostře. Nelíbilo se jí, jak otec mluví o tom mladém muži. V jeho podání to znělo, jako by se s ním začala bavit jen z vypočítavosti. „Oho!“ Gustave zvedl výmluvně obočí a pohlédl na Doru, 27
RODINNE PROKLETI.indd 27
8.3.16 17:32
která s pochmurným výrazem vyhlížela z okna, jako by tam venku bylo k vidění něco, co nesmí v žádném případě propást. „Co je ti?“ zeptal se zmateně. „Mami?“ oslovila ji Nanette. „Slyšíš?“ Dora přikývla. „Bolí mě hlava,“ odpověděla, aniž se na muže a dceru podívala.
• III • Co Dora očekávala? Že Gustave milostný poměr s Odile popře a bude ji ujišťovat o své nevině? Že její život bude pokračovat jako dosud? Přesně to čekala. Tak to ale nebylo. Když se Nanette s tichým pobrukováním odebrala do svého pokoje, přišla Dora za Gustavem do malého salonku. Nalil si právě koňak a pohupoval nazlátlou tekutinou ve sklenici. Zavřel oči, nasával vůni a myslel s největší pravděpodobností na Odile. Přivedla na to řeč. „Viděla jsem vás na nádvoří Malého paláce,“ začala. „Viděla jsem, jak jsi Odile líbal.“ Přitom vůbec nic neviděla. Jen slyšela. Odile. Odile. Odile. Odile. Gustave mlčky zíral do své sklenky, jako by ji neslyšel. Pak skleničku odložil, promnul si oči a odkašlal si. „Chtěl jsem ti to říct už dávno. Mrzí mě, že ses to musela dovědět takovým způsobem.“ Mrzelo ho, že se to dověděla takhle. Ne, že se to vůbec stalo. V podstatě bylo tou větou řečeno všechno. Mohli si zbytek rozhovoru ušetřit a všechny další hádky rovněž. To ale Dora v tom momentě nevěděla, nechtěla vědět, proto se zeptala: „Jak dlouho to už trvá?“ 28
RODINNE PROKLETI.indd 28
8.3.16 17:32
Pokrčil rameny. „Chvíli.“ Chvíli. Co to znamená? Dva týdny, čtyři měsíce nebo půl roku? Začalo to už tehdy, když nosila přítelkyni slepičí vývar a jablkové zákusky? Možná jedli po společných nocích lásky to, co ona plna soucitu připravila. Upalte mě jako indické vdovy, slyšela Dora Odile opět vzlykat. A pak roztouženě šeptat: Drž mě pevně. Dotýkej se mě. Odile byla mladší a drobnější než ona. Vypadala tak bezmocně a zranitelně! A chvěla se touhou, když ji Gustave líbal. Zůstaň dnes v noci se mnou. Sebeovládání, Doro. „Musí to okamžitě přestat,“ prohlásila Dora. „Nechci tu ženskou u nás doma už nikdy vidět.“ Cítila, jak ta poslední věta zmírňuje její pohanu, dodává jí vzpruhu a mění pocit pokoření ve zlost. Jsem právoplatná manželka, pomyslela si. Odile není nic jiného než děvka, která mého muže svedla. Chce mi ho ukrást, to se jí ale nepodaří. Gustave přikývl. Podvolil se, myslela si Dora. „Je to jinak, než se domníváš,“ šokoval ji. „Není to nějaké přechodné vzplanutí. Myslím to vážně. My oba to myslíme vážně.“ My, řekl a měl na mysli Odile a sebe. Dora cítila, jak se jí zmocňuje závrať a v hlavě jí stoupá šampaňské, které vůbec nepila. „Jak si to představuješ?“ zeptala se. „Můžeš mi prozradit, co bude dál?“ „Oficiální rozluka nepřipadá pochopitelně v úvahu, to je mi jasné. Nejde koneckonců jen o mě a o tebe, ale i o Nanette. Rozvod by vyvolal skandál, který by zničil její vyhlídky na slušný sňatek. To jí nemůžeme udělat.“ „Snad ty, ne?“ opravila ho Dora. „Zmiňovala ses v posledních měsících často o tom, že by ses ráda odstěhovala do Orléansu,“ pokračoval Gustave, jako by nic neslyšel. „To by mohlo být řešení.“ „Nerozumím,“ prohlásila Dora, přestože ve skutečnosti rozuměla naprosto přesně. Chvíli panovalo v salonu úplné 29
RODINNE PROKLETI.indd 29
8.3.16 17:32