Issuu

ristaVNITREK-tit.indd 3

2.1.18 16:53

Přeložil Jiří Balek

ISBN 978-80-7549-669-0

Pro Margo

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Williamu Desmondovi, svému francouzskému překladateli, za opravy mých chabých pokusů o používání jeho jazyka. Má agentka Stephanie Cabotová tohle všechno umožnila svými rafinovanými radami a nekonečnou energií a tím, že mi velkoryse naslouchala. Její kolegyně a kolegové z Gernert Company prokázali na této knize tah na branku, za což jsem jim velmi vděčný. Kelley Raglandová z firmy Minotaur dokázala přes stromy vidět les. Jen málo věcí na tomto světě je užitečnějších než redaktor, který se nejenom stará, ale i chápe. A jako vždy, bez Slavici by se to nepodařilo. Dodává víru tam, kde je jí zapotřebí, dokáže povzbudit, když je to nutné, a srší nadšením, které nás všechny, nejenom spisovatele, pohání vpřed.

KONEC TURISTIKY pondelí 10. zárí – úterý 11. zárí 2001

1 Čtyři hodiny po svém neúspěšném pokusu o sebevraždu klesal k letišti v Lublani. Zazněl signál a nad hlavou se mu rozsvítil piktogram s bezpečnostním pásem. Švýcarská obchodnice vedle něho si pás zapnula a okénkem pozorovala čisté slovinské nebe. Stačilo ji na začátku letu odbýt, aby pochopila, že roztřesený Američan na vedlejším sedadle nemá o rozhovor zájem. Ten Američan zavřel oči a myslel na své ranní selhání v Amsterdamu. Střelba, tříštění skla a štípání dřeva, sirény. Je-li sebevražda hřích, napadlo ho, tak co znamená pro někoho, kdo na hříchy nevěří? Co to tedy je? Hříčka přírody? Nejspíš, protože základním a neměnným zákonem přírody je přežít. Svědci: plevel, švábi, mravenci a holubi. Všechna stvoření směřují své úsilí k jedinému cíli: zůstat naživu. Jde o základní a neoddiskutovatelnou, všeobecně platnou teorii. Na sebevraždu myslel v posledních měsících tak intenzivně a zkoumal ji z tolika možných úhlů, až ztratila svou výjimečnost. Slovní spojení „spáchat sebevraždu“ nebylo o nic tragičtější než „sníst snídani“ nebo „posadit se“, a touha skoncovat sám se sebou bývala občas stejně silná jako potřeba „spát“. Někdy šlo o pasivní nutkání – rozjet se bez pásů proti překážce nebo bez rozhlédnutí vkročit do rušné vozovky –, 9

po většinu těchto dní však trpěl nutkáním převzít za svou smrt odpovědnost sám. „Vyšší Hlas“, jeho matka, by řekl: Tamhle je nůž, víš, co máš dělat. Otevři okno a zkus létat. Když ráno v půl páté ležel v Amsterdamu na té ženě a tiskl ji k podlaze, zatímco se okno její ložnice tříštilo za zvuků palby z automatické zbraně, nutkání mu našeptávalo, aby vstal a postavil se spršce kulek jako chlap. V Holandsku strávil celý týden ochranou šedesátileté, Američany podporované političky, jejíž prohlášení ohledně imigrantů způsobila, že na její hlavu byla vypsaná odměna. Najatý atentátník, vrah v určitých kruzích známý pouze jako Tygr, se ji onoho rána potřetí pokusil zabít. Pokud by uspěl, změnil by poměr sil při hlasování nizozemského parlamentu o jí navrženém konzervativním imigračním zákonu. Netušil, čím může další existence jedné političky – v tomto případě ženy, která svou kariéru stavěla na rozdmýchávání vrtochů vystrašených farmářů a zahořklých rasistů – jeho vlastní zemi pomoci. „Udržovat impérium,“ vysvětloval mu s oblibou Grainger, „je desetkrát složitější než ho získat.“ Na důvodech v jeho branži nezáleželo. Akce sama o sobě byla důvodem. Jenže teS ho zasypávaly střepy a žena pod ním ječela do zvuků praskání okenního rámu, které připomínalo zvuky smažení v oleji. Co tu vlastně dělám? pomyslel si. Dokonce se rukou opřel o třískami zasypaný koberec a začal vstávat, aby se atentátníkovi postavil tváří v tvář. Pak, uprostřed všeho hluku, zaslechl veselou vyzváněcí melodii svého mobilu. Rukou, kterou se ještě před okamžikem opíral o koberec, telefon vyndal a zjistil, že mu volá Grainger. „Co?“ křikl do přístroje. „Řeka teče, za Evou,“ řekl Grainger. „A Adamem.“ Sečtělý Grainger vytvořil systém kódů z prvních vět ro10

mánů. Jeho vlastní kód vycházející z Joycea mu řekl, že je ho zapotřebí na nějakém novém místě. Jenže teS už žádná nová místa neexistovala. Nekončící sled měst, hotelových pokojů a podezřívavých obličejů, který po tolik let představoval jeho život, byl svou otravností omračující. Copak to nikdy neskončí? Takže šéfovi zavěsil, ječící ženě přikázal, aV zůstane, kde je, vstal… a nezemřel. SmršV kulek ustala a nahradily ji ječící sirény. „Slovinsko,“ vysvětlil mu Grainger později, zatímco političku bezpečně odvážel do Tweede Kamer, dolní sněmovny nizozemského parlamentu. „Portorož na pobřeží. Máme tam ztracený kufřík s penězi daňových poplatníků a pohřešovaného vedoucího expozitury. Franka Dawdla.“ „Potřebuju si odpočinout, Tome.“ „Bude to jako dovolená. Tvůj kontakt je Angela Yatesová, pracuje v Dawdlově kanceláři. Známá tvář. Pak tam můžeš zůstat a užívat si moře.“ Zatímco ho Grainger monotónním hlasem seznamoval s nejnutnějšími podrobnostmi, rozbolel ho žaludek. A ta ostrá bolest přetrvávala i teS. Je-li základním zákonem života přežít, znamená opak zločin? Ne. Sebevražda jako zločin by znamenala, že příroda rozlišuje mezi dobrem a zlem. Jenže příroda zná jen rovnováhu a nerovnováhu. A to byl možná zásadní prvek – rovnováha. Sklouzl do jakéhosi izolovaného koutku extrémů, do oblasti naprosté nerovnováhy. Stal se absurdně nevyrovnaným stvořením. Jak by s ním mohla mít příroda soucit? I příroda ho nejspíš chtěla mít mrtvého. „Pane?“ oslovila ho usmívající se odbarvená stevardka. „Váš bezpečnostní pás.“ Zmateně se na ni podíval. „Co je s ním?“ 11

„Musíte si ho zapnout. Přistáváme. Je to pro vaši bezpečnost.“ Přestože by se nejraději nahlas rozesmál, kvůli ní si pás zapnul. Pak sáhl do kapsy saka, vyndal z ní malou bílou obálku plnou pilulek, které si koupil v Düsseldorfu, a polkl dva dexedriny. Žít, nebo zemřít byla jedna věc, v tomto okamžiku však především potřeboval zůstat bdělý. Švýcarská obchodnice podezřívavě pozorovala, jak léky vrací zpátky. Pohledná bruneta s kulatým obličejem za poškrábaným neprůstřelným sklem pozorovala, jak jde k ní. Představoval si, čeho si na něm asi tak všimla. Například toho, jak velké má ruce. Ruce pianisty. Po dexedrinu se mu třásly, jen lehce, a kdyby si všimla i toho, možná by ji napadlo, že si nevědomky přehrává nějakou sonátu. Podal jí ošoupaný americký pas, který překročil víc hranic než mnoho diplomatů. Pianista na turné, mohla si myslet. Trochu pobledlý, sklíčený po dlouhém letu, který měl za sebou. Červené oči. Pravděpodobně ho podezírala, že trpí aviafobií – strachem z létání. Dokázal se na ni usmát a zbavit ji znuděného úřednického výrazu. Skutečně byla krásná a chtěl, aby poznala, že pro něho její obličej znamená přívětivé přivítání ve Slovinsku. V pasu si mohla přečíst základní údaje. Pět stop a jedenáct palců. Narozen v červnu 1970, takže je mu jedenatřicet. Pianista? Ne, v amerických pasech se povolání neuvádí. Podívala se na něho a s nejistým přízvukem se zeptala: „Pan Charles Alexander?“ Uvědomil si, že se znovu paranoidně rozhlíží, a usmál se na ni. „Přesně tak.“ „Přijíždíte pracovně, nebo jako turista?“ „Jsem turista.“ 12

Podržela otevřený pas pod ultrafialovým světlem, a pak zvedla razítko nad jednou z nemnoha prázdných stránek. „Jak dlouho se ve Slovinsku zdržíte?“ Oči pana Charlese Alexandra se na ni přívětivě zadívaly. „Čtyři dny.“ „To má být dovolená? Měl byste se zdržet nejméně týden. Je tu hodně k vidění.“ Znovu se usmál a potřásl hlavou. „Dobrá, asi máte pravdu. Uvidíme, jak to půjde.“ Spokojená úřednice otiskla razítko na stránku a pas mu vrátila. „Vítejte ve Slovinsku.“ Prošel výdejem zavazadel, kde se většina cestujících letu Amsterdam – Lublaň opírala kolem zatím ještě prázdného karuselu o prázdné vozíky. Nezdálo se, že by o něj někdo jevil zájem, proto se ze všech sil snažil nevypadat jako paranoidní pašerák drog. Mohl za to jeho žaludek, to mu bylo jasné, a také počáteční nával dexedrinu. Za dvěma bílými stoly celníků nikdo neseděl, pokračoval tedy dál párem zrcadlových dveří, které se před ním automaticky otevřely. Skupinka natěšených tváří povadla, když jí došlo, že není tím, na koho čekají. Povolil si kravatu. Když byl Charles Alexander před lety ve Slovinsku naposledy, jmenoval se jinak. I jeho tehdejší jméno však bylo stejně falešné jako to současné. Země tehdy stále ještě jásala nad výsledkem desetidenní války z roku 1991, během níž se osvobodila od jugoslávské federace. Uhnízděné těsně u Rakouska představovalo Slovinsko ve směsi národů Jugoslávie zvláštní výjimku, podobalo se spíše Německu než Balkánu. Zbytek Jugoslávie Slovince – nikoli bezdůvodně – obviňoval z namyšlenosti. Ještě z letištní haly zahlédl u rušného příletového východu Angelu Yatesovou. Ke kostýmovým kalhotám měla oblečený modrý vídeňský blejzr, kouřila, ruce složené na prsou, a šedavým ránem pozorovala auta zaparkovaná před 13

letištěm. Nezamířil k ní. Místo toho našel toalety a podíval se na sebe do zrcadla. Jeho bledost a pot neměly s aviafobií nic společného. Sundal si kravatu, postříkal si tváře vodou, opláchl si zarudlé oči a zamrkal, ale moc mu to nepomohlo. „Promiň, že jsem tě sem vyhnal,“ prohlásil, jakmile se ocitl venku. Angela sebou trhla a v levandulových očích se na okamžik objevil strach. Pak se ušklíbla. Vypadala unaveně, ale na tom nebylo nic divného. Aby ho vyzvedla, musela absolvovat čtyři hodiny v autě, což znamenalo, že vstávala někdy kolem páté ráno. Odhodila nedokouřenou cigaretu, žertem ho šVouchla do ramene a objala ho. Vůně tabáku uklidňovala. Podržela ho na délku paže před sebou. „Nejspíš jsi nejedl.“ „To tedy ne.“ „A vypadáš příšerně.“ Zatímco si hřbetem dlaně zakrývala ústa při zívání, pokrčil rameny. „Zvládneš to?“ zeptal se. „Moc jsem toho nenaspala.“ „Chceš něco?“ Angela se přestala usmívat. „Pořád se cpeš amfetaminem?“ „Jen v nouzi,“ zalhal, protože poslední dávku si vzal jen proto, že si ji vzít chtěl, a teS, zatímco mu proudila žilami, nejraději by si do úst vysypal i zbytek tablet. „Chceš jednu?“ „Prosím.“ Přešli příjezdovou silnici plnou ranních taxíků a autobusů mířících do města a pokračovali po betonovém schodišti k parkovišti. „Takže jsi Charles?“ zašeptala. „Už skoro dva roky.“ „No, je to dost hloupé jméno. Moc aristokratické. Odmítám ho používat.“ 14

„Žádám o jiné. Před měsícem jsem se ukázal v Nice a nějaký Rus už o Charlesovi Alexandrovi slyšel.“ „Fakt?“ „Málem mě zabil. Ten Rus.“ Usmála se, jako by žertoval, jenže co řekl, myslel vážně. Vzápětí se ulekl, jestli nemluví až moc. Angela o jeho práci nic nevěděla a ani se neměla dozvědět. „Řekni mi o Dawdlovi. Jak dlouho s ním pracuješ?“ „Tři roky.“ Vyndala klíček na kroužku a mačkala malé černé tlačítko tak dlouho, až o tři řady dál uviděla blikající šedý peugeot. „Frank je můj šéf. Jen malá rezidentura Firmy na velvyslanectví.“ Odmlčela se. „Byl na mě hodný. Dovedeš si to představit? Neviděl, co měl přímo před očima.“ V hlase měla náznak hysterie a dostal strach, aby se nerozplakala. Přesto pokračoval. „Co si o tom myslíš? Mohl to udělat?“ Angela poplácala karoserii peugeotu. „V žádném případě. Frank Dawdle byl naprosto čestný. Možná trochu zbabělec a špatně se oblékal, ale nikdy nejednal nečestně. Ty peníze neukradl.“ Charles hodil do auta svou tašku. „Mluvíš o něm v minulém čase.“ „Jen mám strach.“ „Z čeho?“ Angela rozčíleně svraštila obočí. „Že je mrtvý. Cos myslel?“

2 Řídila opatrně. Byl přesvědčený, že je to následek dvou let strávených v Rakousku. Kdyby sídlila v Itálii nebo tady ve Slovinsku, nejspíš by se nezdržovala žádnými blinkry a nezajímaly by ji ani otravné značky s omezením rychlosti. Aby uvolnil napětí, začal mluvit o starých přátelích z Londýna z doby, kdy oba pracovali na velvyslanectví v nic neříkající funkci „atašé“. Tehdy musel rychle zmizet a Angela o něm věděla jen tolik, že jeho nová práce pro jakousi neupřesněnou vládní agenturu vyžaduje časté změny jmen a že jednou pracoval pro jejich bývalého společného šéfa Toma Graingera. Zbytek londýnské stanice věřil oficiálnímu vysvětlení, podle kterého byl propuštěn. „Občas tam zaletím na večírek,“ řekla. „Pořád mě zvou. Jenže víš co, jsou takoví smutní. Všichni tihle diplomati. Je na nich něco hodně žalostného.“ „Opravdu?“ podivil se, přestože nejspíš věděl, co chtěla říct. „Jako by žili ve svém malém království obklopeném ostnatým drátem. Předstírají, že se snaží držet všechny za tím drátem, ale ve skutečnosti je to tak, že jsou zavření uvnitř.“ Vyjádřila to velmi hezky a přiměla ho zamyslet se nad falešnými představami Toma Graingera o impériích. Pevnosti Římanů v nepřátelských krajích. 16

Když se dostali na severojižní dálnici A1, vrátila se Angela k práci. „Seznámil tě Tom s podrobnostmi?“ „Moc ne. Můžu si od tebe vzít cigaretu?“ „V autě ne.“ „Aha.“ „Řekni mi, co víš, a pak ti vysvětlím zbytek.“ Zatímco popisoval svůj krátký rozhovor s Graingerem, ubíhaly kolem nich husté borovicové lesy. „Říkal, že Frank Dawdle sem měl dopravit kufřík plný peněz. Neřekl ale, kolik v něm bylo.“ „Tři miliony.“ „Dolarů?“ Přikývla. Charles pokračoval: „Naposledy ho viděla slovinská zpravodajská služba v hotelu Metropol v Portoroži. V jeho pokoji. Pak zmizel.“ Čekal, jestli doplní prázdná místa příběhu. Jen však dál řídila svým klidným, bezpečným způsobem. „Co kdybys mi dopověděla zbytek? Třeba pro koho ty peníze byly?“ Angela naklonila hlavu nejprve na jednu a pak i na druhou stranu, ale místo aby odpověděla, pustila rádio. Bylo naladěné na stanici, kterou našla při dlouhé jízdě z Vídně. Slovinský pop. Příšernost. „A možná bys mi taky mohla vysvětlit, proč se o jeho posledním místě pobytu dozvídáme od SOVA, ne od našich lidí.“ Zesílila zvuk, jako by vůbec nic neřekl, a kabinu zaplnily hlasy chlapecké kapely. Když konečně začala mluvit, musel se k ní Charles naklonit přes řadicí páku, aby něco slyšel. „Nevím, odkud pocházely příkazy, ale k nám se dostaly přes New York. Přes Tomovu kancelář. Z jasných důvodů se rozhodl pro Franka. Veterán se záznamy bez poskvrnky. Žádné náznaky ambicí. Žádné problémy s alkoholem, nic, co by ho mohlo kompromitovat. Prostě člověk, kterému 17

se dají svěřit tři miliony. Navíc se tu vyzná. I kdyby si Slovinci všimli, že se tu pohybuje, nevyvolalo by to podezření. Každé léto tráví v Portoroži dovolenou a plynně mluví slovinsky.“ Odkašlala si a usmála se. „Dokonce si našel čas, aby si s nimi popovídal. Řekl ti to Tom? Ten den, kdy přijel, narazil v obchodě se suvenýry na agenta SOVA a koupil mu malý model plachetnice. Frank je prostě takový.“ „Má styl a to se mi líbí.“ Angelin pohled jasně říkal, že ironie za těchto okolností není na místě. „Mělo to být úplně jednoduché. Frank v sobotu, tedy přede dvěma dny, odveze peníze do přístavu a ověří totožnost příjemce heslem. Pak pěkně z ručky do ručky. Za peníze měl dostat adresu. Pak měl zajít do telefonní budky, zavolat mi do Vídně a tu adresu mi přečíst. Nakonec se měl vrátit domů.“ Písnička skončila a moderátor slovinsky vykřikoval cosi o hot-hot-hot skupině, která právě dohrála, a zároveň už pouštěl úvod další melodie, nasládlé balady. „Proč ho nikdo nekryl?“ „Ale kryl,“ odsekla a zkontrolovala zpětné zrcátko. „Leo Bernard. Setkali jste se v Mnichově, vzpomínáš? Už je to pár let.“ Charles se pamatoval na mohutného chlápka z Pensylvánie. V Mnichově Leo fungoval jako jeho záloha během společné operace s německou výzvědnou službou BNF proti egyptskému pašerákovi heroinu. Naštěstí nemusel Leovy bojové schopnosti otestovat, přesto ho svým způsobem uklidňovalo vědomí, že tam je. „Jo. S Leem byla zábava.“ „Je mrtvý,“ oznámila mu Angela a znovu se podívala do zpětného zrcátka. „Našli ho v hotelovém pokoji o patro nad Frankovým. Zastřelený z devítky.“ Polkla. „Myslíme si, že to byla jeho vlastní zbraň, i když jsme ji zatím nenašli.“ 18

„Slyšel někdo výstřel?“ Zavrtěla hlavou. „Leo používal tlumič.“ Charles se na svém sedadle narovnal a podvědomě mrkl do bočního zrcátka. Ztišil rádio, v němž se nějaká žena pokoušela se střídavým úspěchem vyzpívat vysoké E. Nakonec ho úplně vypnul. Angela se snažila vyhnout ústřední otázce celého případu, tedy jaký byl účel těch peněz, ale to mohlo počkat. Právě teS si potřeboval představit, co se dělo. „Kdy dorazili na pobřeží?“ „V pátek odpoledne. Sedmého.“ „Krytí?“ „Frank žádné neměl. Na to ho tady moc dobře znali. Leo použil své staré krytí a vystupoval jako Rakušan Benjamin Schneider.“ „Na druhý den, na sobotu, byla naplánovaná výměna. V které části přístavu?“ „Všechno jsem to sepsala.“ „Čas?“ „Večer. V sedm.“ „Frank zmizel…?“ „Naposledy ho viděli ve čtyři ráno v sobotu. Do té doby byl vzhůru a popíjel s Bogdanem Krizanem, místním náčelníkem SOVA. Jsou staří známí. Kolem druhé hodiny odpoledne pak zaměstnanci hotelu našli Leovo tělo.“ „A co v přístavu? Viděl někdo, co se tam v sedm stalo?“ Znovu se podívala do zpětného zrcátka. „Přišli jsme pozdě. Slovinci se nás neměli v úmyslu ptát, proč jim Frank kupuje hračky. A o Leově mrtvole jsme se dozvěděli až po sedmé večer. Jeho doklady byly natolik kvalitní, že na osm hodin zmátly i rakouské velvyslanectví.“ „Se třemi miliony dolarů jste nejspíš měli poslat víc sledovačů.“ Angele ztuhl obličej. „Možná, ale nemá smysl hrát si po bitvě na generála. To nám nepomůže.“ 19

Charlese taková nedbalost překvapila, ale ne moc. „Kdo to vymyslel?“ Když se znovu podívala do zrcátka, měla čelisti ještě pevněji sevřené a tváře jí zrudly. Takže to byla její chyba, pomyslel si, pak ale odpověděla: „Frank chtěl, abych zůstala ve Vídni.“ „Takže to byl nápad Franka Dawdla – vyrazit se třemi miliony dolarů a jen jedním sledovačem?“ „Znám ho. Ty ne.“ Promluvila, aniž pohnula rty. Charlese napadlo, že by jí měl vysvětlit, že jejího šéfa znal. Jednou s ním spolupracoval, když se v roce 1996 potřebovali zbavit komunistického špiona nejmenované východoevropské země, který odešel na odpočinek. Jenže o tom vědět nemusela. Aby jí vyjádřil svůj soucit, pohladil ji po rameni. „Tomovi se neozvu, dokud nebudeme mít nějaké hmatatelné výsledky, dobře?“ Konečně se na něho s unaveným úsměvem podívala. „Díky, Milo.“ „Jsem Charles.“ Úsměv se změnil na zatrpklý. „Nevěřím, že máš nějaké skutečné jméno.“

Olen Steinhauer TURISTA Z anglického originálu The Tourist, vydaného nakladatelstvím Minotaur Books v New Yorku roku 2009, přeložil Jiří Balek Obálku navrhla Daniela Antalovská Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 448 Vydala Euromedia Group, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9626. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání třetí