GAYLE FORMANOVÁ^
Ka m jsi odesla
Nelze vyloučit, že, sama v těžké chvíli přitlačena nouzí, volnost žádajíc, potřebujíc nutně, za hranicí síly prodám lásku tvoji, jen za klid, nic víc. Nebo za sousto, vzpomínku na noc v ráji možná bych prodala. Někdy. Však pochybuji. Úryvek z básně „Láska nepostačí: není jídlo, pití“ EDNA ST. VINCENT MILLAYOVÁ Přel. Václav Pinkava
1. Každý ráno po probuzení si říkám: Je to jen jeden den, čtyřiadvacetihodinový časový úsek, kterým musíš projít. Nevím přesně, kdy jsem si začal dodávat tuhle každodenní duševní vzpruhu – ani proč. Zní jako dvanáctislabičná mantra a já nejsem nijak neznámý, ačkoli když si člověk přečte jistý ptákoviny, který o mně píšou, pomyslí si, že bych měl být. Spousta lidí by nejspíš prodala ledvinu, jen aby mohla aspoň trochu okusit život, jaký vedu já. Ale stejně zjišťuju, že si potřebuju připomínat dočasnost dne, ujišťovat se, že když jsem přežil včerejšek, přežiju i dnešek. Dnes po každodenním povzbuzování sklouznu očima k malýmu digitálnímu budíku na hotelovým nočním stolku. Ukazuje 11.47, pro mě samozřejmě časný ráno. Ale prošvihl jsem dvojí buzení z recepce a hned po něm zdvořilý, ale neústupný vyzvánění našeho manažera Aldouse. Dnešek je možná jenom jeden den, ale pořádně našlapanej. Čekají mě ve studiu, abych dodal pár posledních kytarových tracků pro internetovou verzi prvního singlu našeho 9
právě vydanýho alba. Taková upoutávka. Stejná píseň, nový kytarový track, nějaký vokální efekty a mimořádnej příplatek. „V dnešní době musíš vydojit dolar z každýho deseticentu!“ připomínají nám laskavě chlapíci v kvádrech v nahrávací společnosti. Po studiu jdu na oběd s nějakou reportérkou ze Shuffleu, který během jídla poskytnu rozhovor. Tyhle dvě události tak nějak demonstrujou, jakej život nakonec vedu: dělám do hudby, což mám rád, a vykládám o tom, a to nesnáším. Nicméně jde o dvě strany jedný mince. Když Aldous zavolá podruhý, konečně odkopnu deku a sáhnu na noční stolek pro předepsaný léky. Jsou na uklidnění a mám je brát, když si připadám rozhozenej. Vyvedenej z míry si připadám běžně. Zvykl jsem si. Ale od tý doby, co jsme zahájili turné tří vystoupení v Madison Square Garden, cítím se nějak jinak. Jako bych byl vtažen do čehosi silnýho a vyčerpávajícího. Do větrný smršti. Je to vhodný slovo? ptám se sám sebe. Mluvíš k sobě, tak koho to, kruci, zajímá? odpovím si a hodím do sebe pár pilulek. Natáhnu si boxerky a jdu ke dveřím pokoje, kde už na mě vždycky čeká konvice kávy. Nechává ji tu někdo z hotelový obsluhy, nepochybně za přísných pokynů nelézt mi do cesty. Dopiju kávu, oblíknu se, sjedu dolů výtahem pro personál a vyjdu postranním vchodem. Hotelový manažer mi laskavě poskytl zvláštní klíče k promenádě v hale. Venku na chodníku mě uvítá příval parnýho newyorskýho ovzduší. Je jaksi nedýchatelno, ale já mám rád, když je vlhkej vzduch. Připomíná mi Oregon, kde prší donekonečna, a dokonce 10
i za nejžhavějších letních dnů se nad krajinou vznášejí bílý kupovitý mraky, jejichž stíny připomínají, že letní teplo je prchavý a déšť věčně na spadnutí. V Los Angeles, kde teď bydlím, prší málokdy. A horko nekonečný. Ale suchý. Lidi používají vyprahlost jako prázdnou omluvu pro všechny výstřelky vyprahlýho města zahalenýho smogem. „Ať je dneska čtyřicet, ale aspoň je to suchý vedro,“ chlubí se. V New Yorku ale panuje vlhký horko; než dojdu do studia, který sídlí o deset bloků dál, mám vlasy pod čepicí vlhký. Vytáhnu z kapsy cigaretu, a když si zapaluju, chvěje se mi ruka. Poslední zhruba rok trpím lehkým třesem. Doktoři po četných prohlídkách prohlásili, že je to jen od nervů a poradili mi, ať zkusím jógu. Aldous už čeká pod plátěnou stříškou před studiem. Přeměří si mě, sklouzne očima k cigaretě a zpátky k mýmu obličeji. Vlastně můžu říct, že na mě vyloženě civí a snaží se rozhodnout, jestli je potřeba, aby byl hodným poldou, nebo zlým poldou. Asi vypadám k podělání, protože se rozhodne pro hodnýho poldu. „Dobrý ráno, sluníčko!“ prohodí bodře. „Jo? Co je na ránu dobrýho?“ pokusím se o vtip. „Prakticky vzato už je odpoledne. Máme zpoždění.“ Típnu cigaretu. Aldous mi nepatřičně něžně položí obrovskou tlapu na rameno. „Chceme jen jeden kytarovej track k Miláčkovi, zkrátka tu píseň jen trochu vyšperkovat, aby si to fanoušci zase koupili.“ Směje se a vrtí hlavou, jak to dnes v branži chodí. „Pak tě čeká oběd s dotyčnou ze Shuffleu a kolem pátý focení s celou skupinou pro Timesy, nato rychlá 11
sklenička s důležitýma lidma od nahrávací společnosti a jedu na letiště. Zítra máš krátkou schůzku s lidmi od reklamy. Jen se usmívej a moc nemluv. Až skončí, budeš až do Londýna osamělej.“ Jako protiklad k hřejivý náruči rodiny, když jsme všichni pohromadě? řeknu. Akorát, že pro sebe. Poslední dobou mám dojem, že většinu rozhovorů vedu hlavně sám se sebou. Vzhledem k polovině z toho, co se mi honí hlavou, je to nejspíš dobře. Tentokrát ale zůstanu opravdu sám. Aldous a ostatní ze skupiny odlétají večer do Anglie. Měl jsem cestovat s nimi, ale uvědomil jsem si, že dnes je pátek třináctýho a na žádnou podělanou cestu se nevydám! Už tak mi tohle turné nahání hrůzu a nemám chuť k ní dál přispívat tím, že odjedu v den, kterej je obecně považovanej za smolnej! A tak jsem řekl Aldousovi, ať mi zarezervuje letenku na zítra. V Londýně točíme video a pak nás čeká spousta rozhovorů s novináři před začátkem evropský etapy našeho turné, takže estráda mi nijak nechybí a předběžná schůzka s chlápkem, který bude režírovat video, už vůbec ne. Nepotřebuju poslouchat jeho umělecký vize. Až začneme točit, budu dělat, co mi řekne. Následuju Aldouse do studia a vejdu do zvukotěsný kabiny, kde jsem jen já a řada kytar. Za prosklenou stěnou sedí náš producent Stim a zvukaři. Aldous se k nim připojí. „Takže, Adame,“ řekne Stim, „jeden track s můstkem a refrén. Jen aby se melodie stala chytlavější. S vokály si pohrajeme při mixování.“ „Chytlavější. Jasně.“ Nasadím si sluchátka a vezmu kytaru, abych ji naladil a rozehřál. Snažím se ignorovat, že na 12
rozdíl od toho, co říkal Aldous před pár minutama, mám dojem, že už osamělej jsem. Sám ve zvukotěsný kabině. Nepřeháněj, pokárám se. Takhle se natáčí v moderním studiu. Problém je jen v tom, že si připadám stejně jako před několika dny v Garden. Na jevišti, před osmnácti tisíci diváky, vedle lidí, který svýho času bývali součástí mojí rodiny, jsem se cítil stejně sám jako v týhle kabině. I tak to ale mohlo být horší. Začnu hrát, prsty se hbitě pohybují, vstanu ze sedátka a bláznivě třískám do kytary, buším do ní, až ječí a vřeští, jak chci. Nebo skoro jak chci. V místnosti je určitě k dispozici asi stovka drahých kytar, ale žádná z nich nezní tak dobře jako moje stará Les Paul Junior – kytara, kterou jsem měl celou věčnost, nahrával jsem s ní naše první album, ta, kterou jsem v návalu blbosti nebo arogance nebo čeho nechal vydražit na dobročinný účely. Nablýskaný drahý náhražky nikdy nezněly tak dobře. Přesto když jednu pořádně nahlas rozezním, přece jen se mi podaří ponořit se do hry. Jenomže je příliš brzy po všem. Stim a zvukaři mi podají ruku a popřejí hodně štěstí na turné a Aldous mě vyvede ze dveří a naloží do auta a uháníme po Devátý avenue k Soho, do hotelu, jehož restauraci vybrali lidé, kteří mají u naší nahrávací společnosti na starosti propagaci, jako dobrý místo pro náš rozhovor. Myslí si snad, že v drahým podniku se spíš budu držet zpátky, abych nevedl nabubřelý nebo vychloubačný řeči, kterými bych odradil příznivce? Vzpomínám na začátky, kdy reportéři psali pro časopisy nebo blogy, byli fanoušky a většinou si chtěli pokecat – debatovat o hudbě – a bavit se s námi všemi společně. Interview se hodně často 13
změnilo ve všeobecný zanícený překřikování. Tehdy jsem si nedával pozor na to, co řeknu. Teď novináři vyslýchají mě a ostatní členy skupiny odděleně, jako by byli policajti, drželi nás v sousedních celách a snažili se nás přimět, abychom si vzájemně prokázali účast na zločinu. Než vejdu, potřebuju cigaretu, a tak s Aldousem stojíme v jasným poledním slunci před hotelem, kde se shromažďuje dav a přítomní si mě zkoumavě měří, i když předstírají pravý opak. Tohle je v New Yorku jiný než ve zbývající části světa. Lidi jsou jako celebrity, po kterých šílí davy stejně jako všude jinde, ale Newyorčani – nebo aspoň ti, kteří se považují za kultivovaný a poflakují se po místech, kde se teď nacházím – předstírají nezájem, třebaže zírají zpoza tmavých skel svých třísetdolarových brýlí proti slunci. A pak se tváří opovržlivě, když venkovani poruší zásadu, přiřítí se a žádají o autogram, jako to právě učinily dvě holky v trikách s nápisem U Michigan, a to k rozmrzelosti trojice snobů opodál, která dívky pozoruje, obrací oči v sloup a vysílá ke mně soucitný pohledy. Jako kdyby problém byl v těch holkách. „Musíme tě trochu líp zamaskovat, Divochu,“ prohodí Aldous, když dotyčný holky s nadšeným hihňáním odběhnou. On jediný má ještě dovoleno mě takhle oslovovat. Dříve šlo o běžnou přezdívku, odvozenou od mýho příjmení Wilde. Jednou jsem ale tak trochu zdemoloval zařízení hotelovýho pokoje a pak se „Divoch“ stal neotřesitelnou bulvární přezdívkou. Nato se jako na zavolanou objeví fotograf. Člověk postojí před lepším hotelem sotva tři minuty a ta chvíle spolehlivě přijde. „Adame! Bryn je uvnitř?“ Fotka nás s Bryn má čtyř14
násobně větší hodnotu než jen moje. Po prvním cvaknutí blesku Aldous nastaví jednu dlaň dotyčnýmu před objektiv a druhou mně před obličej. Vede mě dovnitř a vysvětluje: „Reportérka se jmenuje Vanessa LeGrandeová. Nepatří k těm mrzutým typům, který nesnášíš. Je mladá. Míň než tobě jí není, ale tak čerstvě přes dvacet, řekl bych. Psala blog, než se uchytila v Shuffleu.“ „Kterej blog?“ přeruším ho. Aldous mi zřídka poskytuje podrobný informace o novinářích, pokud k tomu nemá nějaký důvod. „Nejsem si jistý. Možná Gabber.“ „No tedy Ale, takovej škvár!“ „Shuffle není žádnej škvár. A tohle je exkluzivní rozhovor.“ „No dobře. Jak myslíš.“ Protáhnu se dveřmi. Uvnitř stojí nízký kovový stolky se skleněnou deskou a kožený lavice jako v milionu jiných podniků, kde jsem byl. Tyhle restaurace se tváří nadutě, ale ve skutečnosti jsou předraženou a přestylizovanou obdobou McDonald’s. „Sedí tamhle v rohu, ta světlovláska s melírem,“ upozorní mě Aldous. „Roztomilej diblík, viď? Ne že bys měl na roztomilý diblíky nouzi. Sakra, neříkej Bryn, že jsem něco takovýho vypustil z pusy. Zapomeňme na to. Budu tamhle u baru.“ Aldous se zdrží během rozhovoru? To je práce lidí od propagace, jenomže já odmítám, aby mě někdo z nich doprovázel. Určitě vypadám jako podivín. „Ty mi děláš chůvu?“ zeptám se. „Ani nápad. Jen jsem si myslel, že bys mohl potřebovat oporu.“ 15
Vanesa LeGrandeová je rozkošná. Kus, to je možná výstižnější výraz. Na tom nesejde. Řekl bych, že podle toho, jak si olizuje rty a pohazuje vlasy, si je dobře vědoma svý ceny, což zatraceně kazí dojem. Od zápěstí vzhůru se jí vinou vytetovaní hadi a vsadím se o naše platinový album, že další kérku má těsně nad zadečkem. No jistě, když sáhne do tašky pro digitální záznamník, nad nízkým pasem džínsů vykoukne drobným inkoustem vyvedený šíp obrácený k jihu. Bomba! „Ahoj, Adame!“ pozdraví Vanessa a spiklenecky mě sleduje, jako bychom byli starý kámoši. „Stačí, když řeknu, že jsem tvoje velká příznivkyně? AlbumVedlejší ztráty mě provázelo zničujícím posledním rokem na studiích. Takže díky.“ Usměje se na mě. „Rádo se stalo.“ „A teď bych ti ráda oplatila dobrý skutek a vytvořila nejlepší portrét Shooting Star, jaký kdy v tisku vyšel. Co abychom se rovnou vrhli na věc a zmákli, co je potřeba?“ Vrhnout se na věc? Chápou vůbec lidi, jaký nesmysly vypouštějí z pusy? Vanessa se možná snaží být oprsklá nebo drzá nebo si mě pokouší naklonit otevřeností či mi ukázat, jak je svá, ale ať mi chce prodat cokoli, já to nekupuju. „Jasně,“ řeknu krátce. Přichází číšník. Vanessa si objednává salát; já pivo. Vanessa listuje kroužkovým zápisníkem. „Vím, že bychom si měli povídat o Slunci, co saje krev…“ začne. Okamžitě svraštím čelo. Přesně na tohle téma bychom se měli bavit. Proto jsem tady. Ne abychom se kamarádili a vyměňovali si tajemství, ale protože součástí mý práce je propagovat alba Shooting Star. 16
Vanessa se zatváří svůdně. „Poslouchám ho týdny a jsem nevypočitatelná, věčně nespokojená holka, který není snadný se zavděčit.“ Směje se. Zdálky zaslechnu, jak si Aldous odkašlává. Podívám se na něj. Falešně se usmívá od ucha k uchu a ukazuje mi vztyčený palce. Vypadá směšně. Obrátím se k Vanesse a přiměju se, abych jí oplatil úsměv. „Ale teď, když vyšlo vaše druhé album u významného vydavatelství a přešli jste, jak se jistě všichni shodneme, k tvrdšímu zvuku, chci napsat rozhodující renomé. Zmapovat váš vývoj z emo core kapely v uskupení, který se věnuje jisté odnoži agit rocku.“ Odnož agit rocku? Tenhle domýšlivej dekonstrukcionistickej blábol mě odrovnal hned na začátku. Pokud šlo o mě, psal jsem písně: akordy, takty, texty, verše a můstky. Jenomže jak jsme se stávali známějšími, lidi začali písně rozpitvávat jako žábu na hodině přírodopisu, až zbyly jen vnitřnosti – drobný části, o tolik menší než celek. Lehce zvednu oči ke stropu, ale Vanessa je zaujatá svými poznámkami. „Poslouchala jsem jisté pirátské kopie z vašich začátků. Je to tak popové, skoro sladké v porovnání s dneškem. A přečetla jsem všechno, co se o vás kdy napsalo, kdejaké hodnocení v blogu, články v časopisech. A skoro každý zmiňuje tuhle takzvanou ,černou díru‘ Shooting Star, ale nikdo jí ve skutečnosti nepronikne. Máte malý úlet v podobě indie; ten funguje; byli jste přichystaný na velkou ligu, ale pak tahle pauza. Říkalo se, že jste se rozešli. A nato přichází Vedlejší ztráty. A prásk!“ Mávnutím rukou naznačí výbuch. Je to dramatický gesto, ale ne úplně od věci. Album Vedlejší ztráty vyšlo přede dvěma lety a po měsíci pronikl na 17
národní žebříčky singl Živý a stal se známým. Vtipkovali jsme, že člověk nemůže poslouchat rádio ani hodinu, aby ho nezaslechl. Pak v žebříčcích vystřelila vzhůru píseň Most a brzy potom vyšplhalo celý album na první místo v iTunes, následkem čehož se postupně dostalo na pult každýho obchoďáku v zemi a zakrátko sestřelilo Lady Gaga z prvního místa v hitparádách Billboardu. Nějakou dobu se zdálo, že album mají v iPodu úplně všichni ve věku od dvanácti do čtyřiadvaceti let. Během měsíce se naše polozapomenutá skupina Oregon ocitla na obálce časopisu Time coby „Nirvana generace Y“. Nic novýho. Všechno už bylo znovu a znovu donekonečna popisováno i v Shuffleu. Nevím jistě, kam tím Vanessa míří. „Vypadá to, chápeš, že všichni přičítají tvrdší zvuk skutečnosti, že Vedlejší ztráty produkoval Gus Allen.“ „To je pravda,“ přisvědčím. „Gus má rád rock.“ Vanessa se napije kávy. Slyším cinknout její piercingový kroužek vetknutý do jazyku. „Ale Gus nenapsal ty texty, který tvoří základ celýho úspěchu. Jejich autorem jsi ty. Tys vyjádřil všechnu drsnou sílu a emoce. Jako by Vedlejší ztráty byly nejdrsnějším albem desetiletí.“ „A my chtěli natočit nejšťastnější!“ Vanessa se na mě podívá přivřenýma očima. „Myslela jsem to jako lichotku. Spoustě lidí včetně mě přineslo velkou duševní úlevu. A o to mi jde. Všichni vědí, že během vaší ,černý díry‘ se něco stalo. Nakonec to vyjde najevo, tak proč nemít situaci pod kontrolou? Koho se týkají ,vedlejší škody‘?“ptá se a prsty naznačuje uvozovky. „Co se přihodilo klukům? Tobě?“ 18
Číšník přináší Vanesse salát. Na její otázku neodpovím a objednám si druhý pivo. Neříkám nic, jen sedím se sklopenýma očima. Protože v jedný věci má Vanessa pravdu. My máme situaci pod kontrolou. Zpočátku jsme tuhle otázku dostávali pořád, ale odpovídali jsme zkrátka mlhavě: dali jsme si načas, abychom hledali svůj zvuk, psali písně. Teď už je ale skupina dost známá, takže naši lidé, kteří se starají o propagaci, vydali seznam zakázaných témat, který mají novináři respektovat: vztah Liz a Sarah, můj s Bryn, Mikeovy dřívější problémy s drogami – a „černá díra“ Shooting Star. Vanesse ale zjevně nic nedošlo. Hledám očima pomoc u Aldouse, ale je zaujatý rozhovorem s barmanem. Skutečně opora! „Titul odkazuje na válku,“ řeknu. „Už jsme tu záležitost vysvětlili.“ „Určitě,“ zvedne oči ke stropu. „Protože tvoje texty jsou tak politický!“ Civí na mě kulatýma dětskýma očima. Tohle je novinářský trik: navodit nepříjemný ticho a čekat, až jej dotyčný vyplní blábolením. Na mě ale tohle nezabere. Dokážu se upřeně dívat na kohokoli. Vanessin pohled najednou ochladne. Zničehonic odstaví bezstarostný koketní chování na zadní hořák a zírá na mě s tvrdou ctižádostí. Vypadá nasupeně, ale to vnímám jako pokrok, protože je alespoň sama sebou. „Co se dělo, Adame? Vím, že existuje určitej příběh, pravej příběh Shooting Star, a chci být tou, která ho vyloží. Co způsobilo, že se skupina, která hrála indie pop, proměnila v prvořadý rockový fenomén?“ 19
Cítím v břichu tvrdou chladnou pěst. „To je prostě život. A nějakou dobu nám trvalo napsat nový skladby –“ „Tobě to nějakou dobu trvalo,“ přeruší mě. „Ty jsi napsal dvě předchozí alba!“ Pokrčím rameny. „No tak, Adame! Vedlejší ztráty jsou tvoje dílo. Mistrovský. Měl bys na ně být pyšný. A já prostě vím, že i příběh v pozadí vaší kapely je tvůj. Ten obrovský posun od vzájemně spolupracující indie čtveřice k hvězdnýmu emocionálnímu punkovýmu soustrojí – to je tvoje zásluha. Na Grammy jsi přebíral cenu za nejlepší píseň sám. Jaký to bylo?“ K ničemu. „A cenu nejlepšího mladýho umělce získala celá skupina, pro případ, že bys zapomněla. A to bylo dýl než před rokem.“ Přikývne. „Hele, já se nesnažím nikoho znevažovat nebo otevírat starý rány. Jen chci pochopit změnu. Ve zvuku, v textech. V dynamice skupiny.“ Vrhne po mně zasvěcenej pohled. „Všechna znamení ukazujou, že katalyzátorem jsi ty.“ „Žádnej katalyzátor neexistuje. Jen jsme si zkrátka pohráli se zvukem. Takový věci se přece dějou pořád. Jako když Dylan přecházel k elektronice. A Liz Phair se zaměřila na komerci. Jenomže lidi jsou hned celí nesví, jakmile se něco odchyluje od jejich očekávání.“ „Já zkrátka vím, že v tý věci jde o víc,“ pokračuje Vanessa a opře se tak prudce, až mi přirazí stolek k břichu a musím ho odstrčit. „Jasně, nejspíš máš svou teorii, takže nedovol, aby ti překážela v cestě pravda.“ V očích jí blýskne. Říkám si, že jsem ji naštval, ale zvedne 20
ruku, aby si zjednala pozornost. Nehty má okousaný. „Chceš znát mou teorii?“ protáhne afektovaně. Nijak zvlášť. „Tak to vyklop.“ „Mluvila jsem s několika tvými spolužáky ze střední.“ Cítím, jak mi tělo tuhne, mění se v kámen. S mimořádným úsilím zvednu sklenici k ústům a předstírám, že piju. „Netušila jsem, žes chodil na stejnou školu jako Mia Hallová,“ prohodí jakoby nic. „Znáš ji? Tu cellistku? V žánru, kterýmu se věnuje, kolem ní začíná být rušno. Nebo jak by člověk nazval povyk v oblasti vážný hudby. Možná šum.“ Sklenice se mi chvěje v ruce. Musím ji uchopit do obou dlaní a položit na stůl, abych se nepolil. Lidi, který doopravdy vědí, co se tenkrát stalo, nemluví, připomenu si. A řeči, třeba pravdivý, jsou jako plameny: spotřebují kyslík a s prskotem uhasnou. „Na naší škole bylo umění silně zastoupený v osnovách. Vytvářely něco jako podhoubí pro hudebníky,“ vysvětlím. „To dává smysl,“ přikývne Vanessa. „Proslýchá se, že jste s Miou na střední byli pár. Což je vtipný, protože jsem se to nikde nedočetla, a přitom taková informace rozhodně stojí za zmínku.“ Před očima se mi mihne představa Mii. Sedmnáct let, tmavý oči plný lásky, vášně, strachu, hudby, sexu, magie, smutku. Její ledový ruce. Moje ledový ruce, který dosud svírají sklenici s chladnou vodou. „Stála by za zmínku, kdyby byla pravdivá,“ nutím se do ledabylýho tónu. Znovu se napiju vody a kývnu na číšníku, ať mi přinese další pivo. Třetí, takže moučník mýho tekutýho oběda. 21
„A není?“ prohodí dotyčná pochybovačně. „Zbožný přání,“ odpovím. „Znali jsme se běžně ze školy.“ „Jo, nepodařilo se mi sehnat nikoho, kdo by vás oba znal a potvrdil to. Ale pak se mi dostala do rukou stará školní ročenka a v ní je roztomilá fotka vás obou. Vypadáte jako úžasná dvojka! Až na to, že fotka je opatřená jen titulkem, jména žádný. Takže pokud člověk neví, jak Mia vypadá, snadno přejde snímek bez povšimnutí.“ Děkuju, Kim Scheinová: Mii nejlepší kamarádko, královno ročenek, vlezlá fotografko! Nechtěli jsme ten snímek použít, ale Kim ho propašovala do ročenky s tím, že neuvedla naše jména, jen tu stupidní přezdívku. „Úža a Geek?“ prohodí. „Dokonce se vám i zvláštně říkalo.“ „Ty používáš jako zdroj školní ročenky? A co dalšího? Wikipedii?“ „Ty žádný spolehlivý zdroj nejsi. Tvrdils, že jste se znali ,běžně‘.“ „Tak možná jsme spolu pár týdnů chodili zrovna v době, kdy vznikly tyhle fotky. Ale já na střední randil se spoustou holek!“ Samolibě se ušklíbnu, abych vypadal jako playboy. „Takže jsi ji od školy neviděl?“ „Od tý doby, co odešla na vysokou.“ Aspoň tahle část mýho tvrzení je pravdivá. „Tak jak je možný, že když jsem se na ni ptala ostatních ze skupiny, všichni se zdrželi komentáře?“ Propichuje mě očima. Protože ať se mezi námi zvrtlo cokoli, pořád jsme loajální. Pokud jde o tohle. Přiměju se promluvit nahlas: „Protože není co dodat. Připadá mi, že lidi jako ty maj rádi příběh jako ze 22
sitkomu, chápeš, dvě osobnosti známý v hudebním světě, který navštěvovaly stejnou školu a chodili spolu.“ „Lidi jako já?“ podiví se Vanessa. Supi. Pijavice. Zloději duší. „Novináři,“ řeknu. „Máte rádi pohádky.“ „A kdo ne?“ namítne Vanessa. „I když život dotyčný se pohádce ani trochu nepodobá. Při autonehodě přišla o celou rodinu.“ Vanessa se předstíraně zachvěje, jako když člověk mluví o něčím neštěstí, který s ním nemá vůbec nic společnýho, absolutně se ho netýká a nikdy nebude. V životě jsem neuhodil ženskou, ale v tu chvíli mám chuť vlepit Vanesse facku, aby zakusila bolest, kterou tak ledabyle popisuje. Ovládnu se a novinářka nepatřičně pokračuje: „Když jsme u pohádek, čekáš dítě s Bryn Shraederovou? Vídám ji na fotkách v bulvárních plátcích s bříškem.“ „Ne,“ odpovím. „O ničem takovým nevím.“ Vanessa ví, že Bryn patří k zakázaným tématům, tím jsem si zatraceně jistej, ale jestli řeči o předpokládaném Brynině těhotenství odvedou její pozornost jiným směrem, pak se jim budu věnovat. „O ničem takovým nevíš? Jste ještě spolu, ne?“ Bože, ty její lačný oči! Má sice slušný investigativní schopnosti a vykládá, jak chce napsat vyhraněnej komentář, ale nijak se neliší od ostatních nájemných žurnalistů a slídivých fotografů hynoucích touhou přijít jako první s pořádným trhákem, byť by šlo třeba o porod: Čeká Bryn s Adamem dvojčata? Nebo o rozchod: Bryn řekla svému Divochovi: „To je konec!“ Ani jedno není pravda, ale obojí ví23
dám několik týdnů na obálkách různých bulvárních plátků současně. Vybavím si dům v Los Angeles, který s Bryn sdílíme. Nebo obýváme. Nevzpomínám si, kdy jsme tam naposledy strávili společně dýl než týden. Bryn točí dva tři filmy ročně a právě založila vlastní producentskou společnost. A tak natáčí, propaguje svoje filmy a shání peníze na produkci a já trávím čas ve studiu a na turné a zdá se, že máme protichůdný plány. „No jo, jsme spolu,“ řeknu Vanesse. „A v jiným stavu není. Poslední dobou pořád nosí ty široký haleny, takže si všichni myslí, že schovává břicho.“ Upřímně řečeno, občas uvažuju, jestli Bryn nenosí haleny záměrně, aby zdáním, že je těhotná, pokoušela osud. Ona vážně dítě chce. Na veřejnosti sice uvádí věk čtyřiadvacet let, ale ve skutečnosti je jí osmadvacet a prohlašuje, že jí tikají biologický hodiny a podobný žvásty. Jenomže mně je jednadvacet a jsme spolu teprve rok. A nezajímá mě, jestli Bryn tvrdí, že jsem stará duše a mám už za sebou celou věčnost. I kdyby mi bylo jednačtyřicet a právě jsme oslavili dvacátý výročí společnýho života, dítě bych s ní mít nechtěl. „Připojí se k tobě na turné?“ Při pouhý zmínce o turné cítím, jak mi narůstá v krku knedlík. Šňůra trvá sedmašedesát dlouhých nocí. Šedesát sedm. V duchu pohladím lahvičku s prášky, uklidním se vědomím, že spočívá na svým místě, ale abych vytahoval pilulku před Vanessou, tak hloupej nejsem. „Cože?“ zabručím. „Jestli se s Bryn během turné vůbec setkáte?“ 24
Představím si Bryn na šňůře s jejími stylisty, instruktory pilates a novým jídelníčkem podle zásad živé stravy. „Možná.“ „Jak se ti líbí bydlení v Los Angeles?“ zeptá se Vanessa. „Nepřipadáš mi jako typ pro jižní Kalifornii.“ „Je tam suchý horko,“ prohodím. „Cože?“ „Nic. Žertuju.“ „Aha.“ Vanessa si mě pochybovačně přeměří. Svý rozhovory už dávno nečtu, ale když jsem jim ještě věnoval pozornost, často se v nich opakovalo slovo nevyzpytatelný. A arogantní. Vážně tak lidem připadám? Naše přidělená hodina je naštěstí u konce. Vanessa vypne notebook. Pohlédnu na Aldouse, aby věděl, že interview je zdárně za námi. Zdá se, že se mu ulevilo. „Ráda jsem tě poznala, Adame,“ řekne Vanessa. „Já tebe taky,“ lžu. „Musím říct, že jsi pro mě záhadou.“ Usmívá se a zuby jí září nepřirozenou bělostí. „Ale já mám záhady ráda. Stejně jako tvoje texty a všechny ty strašlivý obrazy ve Vedlejších ztrátách. A texty na nový desce, taky hodně tajemný. Znáš tu otázku jistých kritiků, jestli se Slunce, co saje krev průrazností vyrovná Vedlejším ztrátám…“ Vím, co přijde. Tohle už jsem slyšel. Novináři to tak dělají. Zmínka o názorech jiných kritiků jako pochybný způsob, jak odhalit svoje vlastní. A je mi jasný, na co se ve skutečnosti ptá, i když nic neříká: Jaký to je, když jediná důstojná věc, kterou jste kdy vytvořili, vyplynula z nejhorší ztráty? Najednou je toho na mě moc. Bryn a domnělý těhoten25
ství. Vanessa s mojí ročenkou ze střední. Myšlenka, že nic není svatý. Všechno je materiál pro písemný zpracování. Můj život patří kdekomu, jen ne mně. Sedmašedesát nocí. Šedesát sedm, šedesát sedm. Prudce odstrčím stolek, až se jí sklenice s vodou a s řinkotem převrátí na klín. „Co to –“ „Rozhovor skončil,“ zabručím. „Já vím! Proč jsi tak rozrušenej?“ „Protože jsi obyčejnej sup! Tohle má s hudbou starou belu společnýho! Jde o to, všechno zkritizovat!“ Vanessa s roztančenýma očima zašátrá po rekordéru. Než ho ale stačí znovu zapnout, popadnu zařízení, praštím jím o stůl, zatřesu a pro jistotu hodím do sklenice s vodou. Ruka se mi chvěje, srdce divoce tluče a cítím, že mě začíná přepadat panika toho druhu, kdy mám neodbytnej dojem, že se chystám umřít. „Cos to udělal?“ zaječí Vanessa. „Nemám náhradní!“ „To je v pořádku.“ „Jak teď napíšu článek?“ „Tomu říkáš článek?“ „Jo! Někteří z nás si musí na živobytí vydělávat, ty choulostivej náladovej hlu–“ „Adame!“ Aldous stojí po mým boku a pokládá na stůl tři stodolarový bankovky. „Na nový,“ řekne Vanesse, načež mě odvede z restaurace a naloží do taxíku. Další dá řidiči poté, co dotyčnej odmítne povolit, abych si v autě zapálil. Aldous sáhne do mojí kapsy pro lahvičku s prášky a vysype si jednu tabletu do dlaně. „Otevři pusu!“ přikáže mi jako mrzutá matka. 26
Počká, až se vzdálíme několik bloků od hotelu, jediným nepřetržitým šlukem vykouřím dvě cigarety a hodím do sebe další pilulku na uklidnění. „Co se stalo?“ Povím mu, jak se vyptávala na „černou díru“. Na Bryn. Na Miu. „Nedělej si starosti. Do Shuffleu zavoláme. Pohrozíme jim, že exkluzivní rozhovor stáhneme, jestli ho nepřidělí jinýmu reportérovi. A možná se tohle dostane na pár dnů do bulváru nebo do Gabberu, ale není to zase tak velká senzace. Brzy to vyprchá.“ Aldous mluvím klidně, jako by říkal Hele, vždyť o nic neběží, ale vidím mu na očích, že má strach. „Nemůžu, Aldousi.“ „Nedělej si starosti. Nemusíš. Je to jen článek. Zvládneme to.“ „Nejde jen o tuhle věc. Já to nedokážu. Nic z toho, co mě čeká.“ Aldous, kterej podle mýho názoru od doby, kdy jel turné s Aerosmith, ještě ani jednu noc pořádně nespal, si na chvíli dovolí vypadat unaveně. Pak se vrátí k manažerskýmu tónu. „Zkrátka jsi před šňůrou vyhořelej. Tohle se stává i těm nejlepším,“ ujistí mě. „Jakmile vyjedeš na turné, před sebou davy, začneš prožívat lásku, adrenalin, hudbu, nabiješ se energií. Totiž, sakra, chci říct, že rozhodně budeš rozrušenej, ale radostně. A přijde listopad, tohle skončí, a můžeš se odjet povalovat někam na ostrov, kde tě nikdo nezná a Shooting Star nikoho nezajímá. Ani divokej Adam Wilde.“ Listopad? Teď je srpen. Tři měsíce. A turné trvá sedmašedesát nocí. Šedesát sedm. Opakuju si číslo v hlavě jako 27
mantru, ale dostaví se přesně opačný účinky, než jaký by člověk od mantry očekával. Mám chuť rvát si vlasy. A jak mám říct Aldousovi a ostatním, že hudba, adrenalin, láska, všechny věci, který zmírňují současnou tíživou situaci, jsou pryč? Zůstala jen větrná smršť. A já na jejím vrcholu, na okraji víru. Celej se třesu. Ztrácím kontrolu nad situací. Den může mít jen čtyřiadvacet hodin, ale přežít ho člověku někdy připadá stejně nemožný jako zdolat Everest.
28