0037469 by Knižní klub

Druhý život S. J. Watson

KNIŽNÍ KLUB

Druhy zivot_strana 1-3.indd 2

10/25/16 1:31 PM

Druhy_zivot.indd 2

27.10.2016 15:19:41

Věnováno Alistairu Peacockovi a Jenny Hillové

Druhy_zivot.indd 3

27.10.2016 15:19:41

Byla-li represe od klasického věku fundamentálním způsobem spojení mezi mocí, věděním a sexualitou, můžeme se osvobodit jen za značnou cenu. Michel Foucault

Bůh mě chraň před oněmi úvahami, jimiž se lidé zaobírají jen ve své mysli. W. B. Yeats

Druhy_zivot.indd 5

27.10.2016 15:19:41

ČÁST PRVNÍ

Druhy_zivot.indd 7

27.10.2016 15:19:41

KAPITOLA PRVNÍ

Vystoupám po schodech, ale dveře jsou zavřené. Otálím před nimi. Teď když jsem tady, tak se mi nechce dovnitř. Mám chuť se obrátit a jít domů. Zkusit to jindy. Je to ale moje poslední šance. Výstava už běží několik týdnů a zítra končí. Buď teď, nebo nikdy. Zavírám oči a dýchám tak zhluboka, jak to jen to dovedu. Soustřeďuju se na správnou funkci plic, vypínám ramena. Když vydechuju, tak cítím, jak se mi v těle uvolňuje napětí. Říkám si, že se není čeho obávat, chodím sem pravidelně: poobědvat s přáteli, navštívit nejnovější výstavu, poslechnout si nějakou přednášku. Tentokrát to není jiné. Nic mi tady nemůže ublížit. Není to žádná past. Nakonec se cítím být připravená. Opřu se do dveří a vstoupím dovnitř. Uvnitř to vypadá stejně jako obvykle – šedobílé zdi, naleštěná dřevěná podlaha, skvrny na zavěšeném stropě. Ačkoliv je ještě brzy, už se tu prochází pár lidí. Asi minutu pozoruju, jak postávají před obrazy, někteří si poodstoupili, aby měli lepší výhled, jiní přikyvují na šeptem pronesenou poznámku svého společníka nebo studují tištěný prospekt, který si vzali dole. Vládne zde atmosféra mlčenlivého obdivu, tichého rozjímání. Tihle lidé se 9

Druhy_zivot.indd 9

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

podívají na snímky, ty se jim buď zalíbí, nebo ne, načež zamíří zase ven, zpět ke svým každodenním starostem, a nejspíš na ně zapomenou. Nejprve na zdi jen letmo pohlédnu. Je tam asi tucet velkých fotografií umístěných ve větších odstupech od sebe a mezi nimi pak visí pár menších. Říkám si, že bych se mohla porozhlédnout kolem a předstírat, že mě zajímají všechny, dnes jsem se však přišla podívat jen na jednu. Chvíli mi trvá, než ji najdu. Visí na vzdálenější zdi, v zadní části galerie, ne úplně veprostřed. Nachází se vedle několika dalších snímků: barevné fotografie postavy mladé dívky v roztrhaných šatech, detailního záběru ženy s černě podmalovanýma očima se zapálenou cigaretou. Dokonce i z této vzdálenosti je působivá. Je barevná, ačkoliv byla pořízena v přirozeném osvětlení a její barevnou paletu tvoří povětšinou odstíny modré a šedé. Takto zvětšená působí každopádně impozantně. Výstava nese název „Po flámu“, a třebaže se na ni nedívám ze správné perspektivy, dokud od ní nejsem vzdálena tak jeden dva metry, chápu, proč se tato fotografie nachází na tak prominentním místě. Neviděla jsem ji více než deset let. Ne pořádně. Samozřejmě, vídala jsem ji – byť se až do doby, kdy byla uveřejněna v několika časopisech a dokonce i v jedné knize, nejednalo o nijak zvlášť často reprodukovanou fotografii –, avšak po celou tu dobu jsem se na ni nedívala. Ne takto zblízka. Přistupuju ze strany a nejprve zkoumám popisek. „Julia Plummerová,“ píše se tam. „Marcus v zrcadle, 1997, cibachromový tisk.“ Nic dalšího tam není, žádná biografická poznámka, a já jsem ráda. Odvážím se zvednout zrak na samotný snímek. Je na něm muž asi kolem dvacítky. Je nahý, zabraný od pasu nahoru a hledí na svůj vlastní odraz v zrcadle. 10

Druhy_zivot.indd 10

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

Jeho odraz je zaostřený, on sám však ne. Má vyzáblý obličej. Oči má přivřené a ústa lehce pootevřená, jako by se chystal cosi říci nebo vydechnout. Snímek má v sobě cosi melancholického, divák ovšem nevidí, že těsně předtím, než byl pořízen, se onen muž – Marcus – smál. Odpoledne toho dne strávil v posteli se svou přítelkyní, která do něj byla zamilovaná stejně, jako byl on zamilován do ní. Navzájem si předčítali – Sbohem Berlíne od Isherwooda nebo možná Velkého Gatsbyho, kterého ona četla, zatímco on ne – a pojídali zmrzlinu rovnou z vaničky. Užívali si pohody, byli šťastni, v bezpečí. Z rádia v ložnici na konci haly zněl rhythm-and-blues a jeho ústa jsou na snímku pootevřená, protože jeho přítelkyně, dívka, která snímek pořídila, si celou dobu pobrukovala spolu s rádiem a on se k ní chytal přidat. Snímek původně vypadal jinak. Dívka byla v záběru, v odraze zrcadla hned nad mužovým ramenem, s fotoaparátem u hlavy. Byla nahá, její odraz byl rozostřený. Byl to jejich společný snímek z doby, kdy byly fotograﬁe v zrcadlech stále ještě čímsi neobvyklým. Líbilo se mi to tak. Dokonce jsem to tak měla skoro raději. V jistém okamžiku, nevím kdy přesně, ale určitě ještě dříve, než jsem snímek poprvé vystavila, jsem však změnila názor. Dospěla jsem k přesvědčení, že to beze mě bude vypadat lépe. Odstranila jsem svou postavu ze záběru. Teď toho lituju. Nebylo to ode mě čestné. Poprvé jsem své umění zneužila ke lži. Ráda bych Marcusovi řekla, že mě to mrzí. Všechno. Mrzí mě, že jsem za ním odjela do Berlína a že jsem ho tam nechala, samotného na té fotograﬁi, a že jsem nebyla ta, za kterou mě pokládal. Dokonce i po všech těch letech je mi to stále líto. ––– 11

Druhy_zivot.indd 11

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

Než odvrátím pohled od svého snímku, uplyne mnoho času. Takové portréty už nedělám. Teď fotím rodiny, Connorovy přátele ve společnosti rodičů a mladších sourozenců, kše y, které nabírám u školních vrat. Příštipkaření. Ne že by na tom bylo něco špatného: vkládám do toho veškeré své úsilí, těším se dobré pověsti, jsem v tom dobrá. Lidé mě zvou na narozeninové oslavy svých dětí, abych pořídila snímky hostů, které jsou pak rozesílány mailem jako suvenýry; dokonce jsem fotila i na dětském večírku, během něhož se konala sbírka pro nemocnici, v níž pracuje Hugh. Dělám to ráda, ale je to pouhá rutina; není to totéž jako dělat takovéto portréty – není to umění (lépe to říct nedokážu) a mně občas chybí, že už nedělám umění. Říkám si, jestli bych to ještě dokázala, jestli stále ještě mám to oko, potřebný instinkt, abych poznala, kdy přesně mám stisknout spoušť. V ten správný okamžik. Je tomu dávno, co jsem to naposledy skutečně zkoušela. Hugh si myslí, že bych se k tomu měla vrátit. Connor už je velký, začíná si hledat vlastní místo v životě. Kvůli jeho obtížným prvním krůčkům jsme mu oba věnovali velkou péči, on nás však potřebuje stále méně. Nyní už mám na sebe víc času. Prohlédla jsem si zběžně další snímky rozvěšené po zdech. Brzy to možná půjde. Mohla bych se o něco víc soustředit na svou kariéru a i nadále pečovat o Connora. Šlo by to. Scházím po schodech dolů, kde se mám sejít s Adrienne. Původně chtěla jít se mnou a také si výstavu prohlédnout, já však byla proti. Chtěla jsem se na ten snímek podívat o samotě. Nevadilo jí to. „Sejdeme se v kavárně,“ prohlásila. „Můžeme si dát něco malého k snědku.“ 12

Druhy_zivot.indd 12

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

Je tam brzy. Sedí u stolu u okna se sklenicí bílého vína. Když přicházím, vstává. Objímáme se. Ještě jsme se ani neposadili, a ona už mluví. „Jaké to bylo?“ Přistrčím si židli blíž ke stolu. „Upřímně řečeno, trochu zvláštní.“ Adrienne už mi objednala láhev perlivé vody a já si nalévám. „Už mi to vůbec nepřipadá jako moje dílo.“ Přikývne. Je si vědoma, jaké potíže mi dělalo sem jít. „Je tam pár zajímavých fotograﬁí. Nepůjdeš se na ně později podívat?“ Zdvihá svou sklenici vína. „Možná.“ Vím, že nepůjde, mě to však neuráží. Viděla můj snímek už dříve a ty ostatní ji nezajímají. „Na zdraví,“ pronese. Pijeme. „Nevzala jsi s sebou Connora?“ Vrtím hlavou. „To by asi bylo divné.“ Směju se. „Stejně nemá čas.“ „Je s kamarády?“ „Ne, Hugh ho vzal plavat. Šli do bazénu v Ironmonger Row.“ Směje se. Connor je její kmotřenec a s mým mužem se zná skoro stejně tak dlouho jako já. „Plavat?“ „Je to novinka. Hughův nápad. Uvědomil si, že mu příští rok bude padesát, a ta představa ho děsí. Snaží se udržovat si kondici.“ Zaváhám. „Ozvala se ti Kate?“ Dívám se dolů na svou sklenici. Nechtěla jsem jí tu otázku položit, ne tak brzo, ale už je to venku. Nejsem si jistá, které odpovědi bych dala přednost. Ano, či ne? Dá si doušek vína. „Kdepak. Tobě ano?“ „Asi před třemi týdny.“ „No a…?“ Pokrčím rameny. „Stále to samé.“ „Zase uprostřed noci?“ 13

Druhy_zivot.indd 13

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

„Přesně.“ Vzdychnu. Vybavím si poslední telefonický rozhovor se sestrou. Byly dvě ráno, u ní v Paříži ještě dokonce o něco později. Působila, jako že je úplně mimo. Podle všeho byla opilá. Chce vrátit Connora. Nechápe, proč jí ho nechci dát. Není to prý správné a mimochodem, není prý jediná, kdo si myslí, že já a Hugh se chováme sobecky a nemožně. „Omílala stále tu samou písničku.“ „Budeš si s ní asi muset možná ještě jednou promluvit. Až nebude tak…“ „Naštvaná?“ Směju se. „Víš stejně dobře jako já, že by to k ničemu nebylo, a navíc se s ní ani nemůžu spojit. Nebere mi mobil, a když zavolám na pevnou, zvedne to její spolubydlící, která mi neřekne nic. Ne, už se rozhodla. Najednou, po všech těch letech, se mermomocí chce začít o Connora starat. A myslí si, že jí to s Hughem z našich sobeckých pohnutek nechceme umožnit. Ani na chvíli se nezamyslela nad tím, jak se k tomu asi staví samotný Connor, co si přeje on. Samozřejmě že se ho nezeptala. Stále jen já, já, já.“ Odmlčím se. Zbytek už Adrienne zná; nemusím pokračovat. Ví, proč jsme si s Hughem vzali sestřina syna k sobě, a že proti tomu Kate celá ta léta neprotestovala. Ani jedna z nás však neví, proč se to změnilo. „Nepromluvila bys s ní?“ zeptám se. Zhluboka se nadechne a zavře oči. Chvilku si myslím, že mi řekne, abych si to vyřešila sama, že za ní nemůžu běhat pokaždé, když se se sestrou pohádáme; tak mi to alespoň říkával můj otec. Ona však ne. Jen se usměje. „Zkusím to.“ Objednáme si jídlo a pustíme se do něj. Probíráme naše společné přítelkyně – zeptá se mě, jestli jsem v poslední době neviděla Fatimu, jestli vím, že má Ali novou práci, 14

Druhy_zivot.indd 14

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

zajímá ji, jestli se nechystám jít o víkendu na koktejlový večírek, který pořádá Dee. Nato prohlásí, že musí jít. Má schůzku. Slíbím jí, že se jí v sobotu ozvu. Nejsem s to odolat pokušení, abych cestou ven nezavítala do galerijního obchodu. Chtěli můj snímek Marcuse přetisknout na obálku katalogu, já jsem však na jejich e-mail nereagovala, a tak je namísto toho na obálce androgynně vyhlížející muž, jenž cucá lízátko. Neodpovídala jsem ani na žádosti o interview, což však jednomu časopisu – myslím, že to byl Time Out – nezabránilo, aby o mně otiskl článek. Ráda se „držím v ústraní“, psalo se tam, a můj snímek byl jedním ze zlatých hřebů výstavy, „intimní portrét“, „dojemný a křehký“. Hlouposti, chtělo se mi odpovědět, ale neudělala jsem to. Když tvrdí, že se ráda držím v ústraní, tak jim to dám zbaštit i s navijákem. Znovu pohlédnu na muže s lízátkem. Připomíná mi Frosty. Chvíli listuju v katalogu, načež se přesunu k pohlednicím vystaveným v regálu. Za normálních okolností bych si jich pár koupila, dnes si ale vezmu jen jednu: Marcuse v zrcadle. Chvíli jsem v pokušení prodavači říct, že je to mé dílo a že si fotograﬁi kupuju pro sebe, a byť jsem se jí několik let záměrně vyhýbala, nakonec mě těší, že se na výstavě objevila a že se mi naskytla příležitost opět ji vlastnit. Neřeknu však nic. Zamumlám jen „díky“, vložím pohlednici do tašky a zamířím ven z galerie. Navzdory únorovému mrazu jdu většinu cesty domů pěšky – skrz Covent Garden a Holborn, po eobald’s Road ve směru ke Gray’s Inn Road – a zprvu jsem schopná myslet jen na Marcuse a na dobu, kterou jsme před všemi těmi lety spolu strávili v Berlíně. Než dojdu k Rosebery Avenue, podaří se mi odpoutat myšlenky od minulosti a začínám 15

Druhy_zivot.indd 15

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

se zaobírat tím, co se děje tady a teď. Myslím na sestru a navzdory všemu doufám, že jí Adrienne dokáže promluvit do duše, ačkoliv ve skutečnosti dobře vím, že se jí to nepodaří. Budu si muset s Kate promluvit sama. Budu neústupná, ale laskavá. Připomenu jí, že ji miluju a že bych si přála, aby byla šťastná, řeknu jí však také, že Connorovi je už skoro čtrnáct a že jsme s Hughem tvrdě pracovali na tom, abychom mu zajistili stabilní rodinné prostředí, a že je důležité, aby to tak i zůstalo. Mojí prioritou musí být dát jí na srozuměnou, že bude nejlépe, když všechno zůstane tak, jak je. Poprvé v duchu připouštím, že bychom s Hughem možná měli zajít za právníkem. Na rohu odbočím do naší ulice. Pár domů od toho našeho parkuje policejní auto, otevřené jsou však naše venkovní dveře. Rozběhnu se; najednou nejsem schopná myslet na nic kromě touhy vidět syna. Zastavím se až v domě, v naší kuchyni. Přede mnou stojí Hugh a hovoří s jakousi ženou v uniformě. Všimnu si Connorova ručníku a jeho plavek, které se suší na radiátoru. Hugh a policistka se ke mně otočí. Žena má výraz dokonalé, pečlivě nastudované nestrannosti a já si vzpomínám, že přesně takto se tváří Hugh, když někomu sděluje špatné zprávy. Sevře se mi hrudník a slyším se křičet, jako bych byla ve snu. „Kde je Connor?“ ptám se. „Hughu! Kde je náš syn?“ On však neodpovídá. V místnosti vidím jen jeho. Má do široka otevřené oči; dochází mi, že se stalo něco strašného, něco nepopsatelného. „Tak už mluv!“ Chce se mi křičet, ale ani nehlesnu. Nemohu se hnout; nevypravím ze sebe ani hlásek. Otevřu ústa. Hned je zase zavřu. Polknu. Mám pocit, jako bych byla pod vodou. Nemohu dýchat. Sleduju, jak ke mně Hugh přistoupí, pokouším se ho setřást, když mě bere za ruku, načež se mi konečně vrátí 16

Druhy_zivot.indd 16

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

řeč. „Pověz mi to!“ Opakuju to znovu a znovu. O chvíli později otevře ústa a promluví. „Nejde o Connora,“ prohlásí. Sotva však stihnu zaregistrovat úlevu, která mi na chvíli rozproudí krev v žilách, a už slyším, jak mi říká: „Je mi to líto, lásko. To Kate.“

Druhy_zivot.indd 17

27.10.2016 15:19:41

KAPITOLA DRUHÁ

Sedím u kuchyňského stolu. Netuším, jak jsem se tam dostala. Jsme sami; policistka splnila svou povinnost a odešla. V místnosti je chladno. Hugh mě drží za ruku. „Kdy?“ zeptám se. „Včera v noci.“ Před sebou mám hrnek sladkého čaje. Pozoruju, jak z něho stoupá kouř. Nemá se mnou nic společného. Nedovedu si vysvětlit, proč tam je. Dokážu myslet jen na svoji malou sestřičku, jak leží v pařížském průchodu, promočená od deště, opuštěná. „Včera v noci?“ „Tak mi to alespoň řekli.“ Mluví potichu. Je mu jasné, že porozumím jen zlomku toho, co mi říká. „Co tam dělala?“ „Nevědí. Snad si krátila cestu.“ „Krátila si cestu?“ Pokouším se představit si to. Kate na cestě domů. Nejspíš opilá. Snaží se ušetřit si pár minut chůze. „Co se stalo?“ „Myslí si, že chvíli předtím odešla z baru a někdo ji napadl.“ 18

Druhy_zivot.indd 18

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

Už si vzpomínám. Loupežné přepadení, říkala ona policistka, ačkoliv zatím nevědí, jestli jí něco ukradli. Nato ode mne odvrátila pohled. Podívala se k zemi, ztlumila hlas a obrátila se k Hughovi. Já ji však slyšela. „Znásilněna podle všeho nebyla.“ Když nad tím uvažuju, cítím, jak se cosi v mém nitru bortí. Uzavírám se do sebe; jsem nepatrná, zmenšená. Je mi jedenáct. Kate má čtyři. Musím jí říct, že maminka se tentokrát už z nemocnice nevrátí. Otec si myslí, že už jsem dost stará na to, abych jí to řekla. On sám by to nezvládl. Ne teď. Je to na mně. Kate pláče, i když si nejsem jistá, že chápe, co jí říkám, a já ji tisknu k sobě. „Bude to dobré,“ chlácholím ji, i když cosi ve mně už ví, co bude následovat. Otec to nezvládne a jeho přátelé mu pomoct nedokážou. Jsme v tom sami. To jí však říct nesmím. Musím být silná. Kvůli Kate. Kvůli své sestře. „Ty a já,“ říkám jí. „Slibuju, že se o tebe postarám. Vždycky.“ Avšak nepostarala jsem se. Utekla jsem do Berlína. Vzala jsem jí syna. Nechala jsem ji umřít. „Co se stalo?“ ptám se znovu. Hugh má se mnou trpělivost. „Lásko, nevíme. Dělají ale všechno, co je v jejich silách, aby to zjistili.“ Nejdříve jsem si myslela, že bude lepší, když Connor na Katin pohřeb nepůjde. Byl ještě moc malý, nezvládl by to. Hugh nesouhlasil. Připomněl mi, že mně a Kate otec svého času nedovolil jít na matčin pohřeb a já ho za to až do jeho smrti nenáviděla. Musela jsem připustit, že má pravdu, avšak poslední slovo měla naše poradkyně. „Nelze ho před tím uchránit,“ prohlásila. „Musí se se svým zármutkem poprat.“ Na chvíli zaváhala. Seděli jsme v její kanceláři. Jen my dva a ona. Ruce měla složené na stole před sebou. Prohlížela jsem 19

Druhy_zivot.indd 19

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

si drobné oděrky na jejích rukou. Přemýšlela jsem, jestli se ve volném čase věnuje zahradničení. V duchu jsem ji viděla, jak klečí na kolenou vedle záhonů se zahradnickými nůžkami a prostříhává růže. Něco, k čemu se může vrátit, když tady skončí. Na rozdíl od nás. „Julie?“ Vzhlédnu. Něco mi uniklo. „A on sám chce jít?“ Když jsme přišli domů, zeptali jsme se ho. Chvíli nad tím přemýšlel, a pak řekl ano, že půjde. Koupili jsme mu oblek, černou kravatu, novou košili. Vypadá v tom mnohem starší. Cestou do krematoria jde mezi mnou a Hughem. „Všechno v pořádku?“ zeptám se, jakmile se posadíme. Přikývne, ale nic neřekne. Okolí se koupe v zármutku, avšak většina lidí mlčí. Jsou v šoku. Katina smrt byla násilná, nesmyslná, nepochopitelná. Přítomní se ve snaze chránit se uzavřeli do sebe. Nepláču a Connor a jeho otec také ne. Na rakev pohlédl pouze Hugh. Obejmu syna kolem ramenou. „To bude dobré,“ chlácholím jej. Za námi dál proudí smuteční hosté a zaujímají svá místa. Je slyšet šoupání židlí, tlumená mluva. Zavírám oči. Myslím na Kate, na naše dětství. Život byl tenkrát jednoduchý, což ještě neznamená, že byl snadný. Když matka umřela, otec se dal na pití. Jeho přátelé – vesměs umělci, malíři, lidé od divadla – s námi začali trávit stále více času a my dvě přihlížely tomu, jak se z našeho domova stává dějiště bouřlivého večírku, jenž sem tam vázl a ochaboval, ale nikdy nekončil. Každých pár dní se objevovali noví lidé, zatímco jiní mizeli; přinášeli další lahve a další cigarety, další a další hudbu a někdy i drogy. Ze zpětného pohledu mi dochází, že to celé bylo součástí otcova truch20

Druhy_zivot.indd 20

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

lení, avšak tenkrát mi to připadalo jako oslava svobody, jako mejdan, jenž trval celé jedno desetiletí. S Kate jsme si připadaly jako nevítané připomínky jeho minulosti, a třebaže nás držel stranou od drog a říkal nám, že nás miluje, neměl chuť nebo nebyl schopen hrát roli rodiče, a tak starost o nás dvě připadla mně. Připravovala jsem nám jídlo, před spaním jsem na Katin kartáček vymačkala trochu zubní pasty a nechávala jí ho na umyvadle, četla jsem jí, když se probouzela s pláčem, a kontrolovala jsem, jestli má hotové úkoly a připravené věci do školy. Objímala jsem ji a ujišťovala, že nás tatínek má rád a že všechno bude zase dobré. Postupně jsem si uvědomovala, jak moc mám sestru ráda, a navzdory věkovému odstupu jsme si začaly být blízké jako dvojčata, když se mezi námi postupně rozvinulo takřka duševní spojení. Ona je však tam, v oné truhle, a já jsem tady, před ní, a nejsem schopná ani plakat. Nemohu tomu uvěřit a vím, že jsem ji ať tak či onak nechala ve štychu. Cítím, jak mi kdosi klepe na rameno. Otočím se. Je to někdo neznámý. Žena. „Chtěla jsem vás jen pozdravit,“ prohlásí. Představí se jako Anna. Chvíli mi trvá, než si vybavím, o koho jde; Katina spolubydlící. Požádali jsme ji, aby na pohřbu něco přečetla. „Chtěla jsem vám říct, jak je mi to líto.“ Má v očích slzy, ale v jejím zármutku je cosi stoického, jakási houževnatost. „Děkuju vám,“ odpovím. O pár minut později otevře tašku, která jí leží na klíně. Podá mi list papíru. „Ty verše, co jsem vybrala… myslíte, že budou dobré?“ Letmo báseň přelétnu očima, ačkoliv jsem ji už četla v programu obřadu. „Ten, jímž lomcuje zloba, nechť vzpomene, že jsem byla klamána,“ báseň začíná. „Avšak šťastní, ti dobře vědí, že mám klid a mír.“ Připadalo mi 21

Druhy_zivot.indd 21

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

to jako zvláštní volba, když se zloba zdá jako jediná adekvátní reakce, ale neřekla jsem nic. Vracím jí papír s básní. „Nádherné. Děkuju.“ „Myslím si, že Kate by se ty verše líbily.“ Ujistím ji, že má určitě pravdu. Třesou se jí ruce, a třebaže četba netrvá dlouho, kladu si otázku, jestli to vůbec zvládne. Nakonec to zvládla. Třebaže je rozrušená, čerpá sílu z jakési zásobárny vnitřní energie a její slova jsou jasná a zřetelná. Connor ji sleduje a já si všímám, jak si zadní stranou dlaně otírá slzu. Hugh rovněž brečí a já si říkám, že jsem silná kvůli nim, že se musím držet, že nesmím dovolit, aby viděli, jak se sesypu. Zároveň se ale nemohu zbavit pocitu, že si něco nalhávám a že ve skutečnosti žádnou bolest necítím. Po obřadu jdu za Annou. „Bylo to výborné,“ poznamenám. Stojíme venku před kaplí. Na Connorovi je patrná úleva, že už je po všem. Anna se usmívá. Přemýšlím o Katiných telefonátech z posledních týdnů a říkám si, co si o mně Anna asi myslí. A co jí sestra řekla. „Děkuju,“ odpoví. „To je můj manžel Hugh. A tohle je moje velice blízká přítelkyně Adrienne.“ Anna se otočí k mému synovi. „A ty musíš být Connor,“ prohlásí. Connor přikývne. Podává jí ruku a na malou chvíli mě opět zarazí, jak dospěle působí. „Těší mě,“ říká. Vypadá dokonale bezradně. Není si jistý, jak se má chovat. Bezstarostný chlapec, jímž býval jen před pár týdny, dítě, které vběhlo do domu následováno třemi nebo čtyřmi kamarády, aby si vzalo fotbalový míč nebo kolo, jako by bylo najednou pryč. Chlapec, který trávil celé hodiny se skicářem a s několika pastelkami, 22

Druhy_zivot.indd 22

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

byl ten tam. Říkám si, že je to jen dočasné, že se mi můj chlapeček zase vrátí, ale nejsem si tím jistá. Ještě chvíli mluvíme, pak si ale Hugh nejspíš všiml Connorových rozpaků a navrhne, že se spolu vydají k autům. Adrienne říká, že půjde s nimi, a Hugh se obrátí k Anně. „Děkujeme za všechno,“ prohlásí a potřese jí rukou. Nato položí ruku Connorovi na ramena. „Pojď, zlato,“ řekne a všichni tři se obrátí k odchodu. „Vypadá jako fajn kluk,“ poznamená Anna, jakmile jsou mimo doslech. Na chvíli se zvedne vítr; co nevidět bude pršet. Odhrne si vlasy z úst. „Je to fajn kluk,“ přisvědčím. „Jak to zvládá?“ „Podle mě si to ještě plně neuvědomuje.“ Obrátíme se a kráčíme směrem ke květinám, které byly naaranžovány ve dvoře před kaplí. „Musí to pro něj být těžké.“ Přemýšlím, kolik toho o Connorovi ví. Byly se sestrou staré kamarádky; Kate mi vyprávěla, že se znaly už ze školy, byť jen nepřímo, prostřednictvím jiných lidí. Před pár lety se znovu kontaktovaly prostřednictvím Facebooku a rychle přišly na to, že žijí obě v Paříži. Sešly se na skleničku a za pár měsíců se Annina spolubydlící stěhovala pryč a Kate k ní. Tehdy mě to těšilo; moje sestra si ne vždycky dokázala udržet přátele. Musely spolu hodně mluvit, avšak Kate někdy bývala tajnůstkářka a dovedu si představit, že pro ni nemuselo být jednoduché hovořit o bolestivé otázce týkající se Connorova osudu. „Je v pořádku,“ říkám. „Alespoň myslím.“ Došly jsme k jihozápadní zdi krematoria; věnce, bílé chryzantémy a růžové růže, a také kytice bílých lilií s bílými, ručně psanými vzkazy. Skláním se k zemi, abych si je přečetla. Stále ještě nechápu, proč všude vidím Katino 23

Druhy_zivot.indd 23

27.10.2016 15:19:41

S . J. WAT S O N

jméno. V tu chvíli skrz mraky vysvitne slunce a na kratičkou chvíli se koupeme v jeho záři. „Vsadím se, že je ho všude plno,“ říká Anna, zatímco vstávám. Connor je hodný chlapec, nejsou s ním žádné potíže. Rozhodli jsme se říct mu pravdu o okolnostech jeho narození, jakmile byl dost velký, aby to pochopil. „Je to hodný kluk,“ odvětím. „Alespoň zatím…“ „S otcem vycházejí dobře?“ „Velice dobře.“ Nepřiznám, že starosti mi ve skutečnosti dělá to, jak vychází se mnou. Pokouším se mu být co možná nejlepší matkou, někdy mi to ale moc nejde. Každopádně ne tak dobře, jak jde Hughovi jeho role otce. Vzpomínám si, že jsem o tom jednou mluvila s Adrienne. Hugh byl pracovně zaneprázdněný a já s Connorem jsme byli společně s jejími dvojčaty na prázdninách. Starat se po celý den o všechny tři děti jí šlo báječně. Děti byly tehdy o hodně mladší, hodně zlobily, Connor kvůli všemu fňukal a nechtěl jíst. Nezvládala jsem to a trápilo mě to. „Bojím se, že je to proto, že není můj,“ svěřila jsem se jí jednou se svými obavami poté, co byly děti už v posteli a ona seděla u sklenky vína a já u sklenice limonády. „Chápeš?“ Namítla, že jsem na sebe moc přísná. „On je tvůj. Jsi jeho matka. A jsi dobrá matka. Vezmi na vědomí, že jsme každá jiná a že tys neměla možnost vzít si příklad ze své matky. Pro nikoho to není snadné.“ „Možná,“ připustila jsem. Musela jsem myslet na to, co by na to asi řekla Kate. „To je dobře,“ konstatuje Anna a já se usměju. „Ovšem,“ přisvědčím. „Máme štěstí, že ho máme.“ Dál hledíme na květiny. Nezávazně konverzujeme a vyhýbáme se hovoru o Kate. Po několika minutách se vydáme na zpáteční cestu směrem k parkovišti. Adrienne na mě mává. Řeknu Anně, že bych už měla jít. 24

Druhy_zivot.indd 24

27.10.2016 15:19:41

DRUHÝ ŽIVOT

„Bylo mi potěšením vás poznat,“ pronesu. Otočí se ke mně a vezme mé ruce do svých dlaní. Opětovně ji ovládne zármutek a propukne v pláč. „Chybí mi,“ hlesne. Držím ji za ruce. Také bych chtěla plakat, ale nepláču. Ovládá mě všepronikající otupělost. Podle Hugha je to sebeobrana. Bráním se veškerým emocím. Adrienne souhlasí: „Neexistuje nic jako správný způsob, jak kvůli Kate truchlit,“ tvrdí. Nesvěřila jsem se žádné ze svých ostatních přítelkyň se svými pocity, aby si náhodou nemyslely, že mě sestřina vražda nezasáhla. Cítím se provinile. „Já vím,“ přisvědčím. „Také mi chybí.“ Vzhlédne ke mně. Chce cosi říci. Slova se jí zadrhávají v ústech. „Můžeme zůstat ve spojení? Chci říct, že bych o to stála. Pokud byste chtěla vy. Mohla byste za mnou přijet na návštěvu do Paříže. Nebo bych mohla přijet já za vámi. Samozřejmě, jen pokud byste chtěla. Máte asi spoustu práce…“ „Prosím, Anno.“ Položím jí ruku na rameno, abych ji utišila. Spoustu práce s čím? pomyslím si. Měla jsem v záznamníku pár objednávek – jeden pár se chtěl vyfotit se svým osmitýdenním potomkem, matka jednoho Connorova kamaráda chtěla rodinnou fotograﬁi s jejich labradorem –, avšak už jsem je zrušila. V danou chvíli pouze existuju, myslím na Kate, uvažuju, zda to byla doopravdy jen shoda okolností, že tentýž den, kdy jsem se šla podívat na snímek s Marcusem, si také vyžádal její život. Podaří se mi vyloudit úsměv. Nechci vypadat nezdvořile. „To bych moc ráda.“

Druhy_zivot.indd 25

27.10.2016 15:19:41