Issuu

Dum_vzpominek_TITUL.ai

CMY

175.00 lpi

45.00Â° 24.2.19 Process Black

21:54

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

domě na George Street nebylo něco v pořádku. Vycítila jsem to okamžitě, jakmile jsem do něj vešla. Zůstala jsem stát hned za domovními dveřmi a zadívala se dolů do tmavé chodby na ženu, která mi přicházela vstříc. V šeru jsem viděla, že je vysoká, drží se vzpřímeně jako svíce a pohybuje se s jistým půvabem. Měla na sobě staromódní šaty dlouhé až na zem a bohaté černé vlasy vyčesané nahoru do uzlu. Spěchala ke mně s rozevřenou náručí a já na ni okamžik upřeně zírala. Potom jsem se obrátila k tetě, která právě vstoupila dovnitř a teď stála vedle mě. „Andreo, to je tvoje babička,“ oznámila. Znovu jsem se otočila k ženě v chodbě a nedůvěřovala svým očím – proti mně šla úplně jiná žena, útlá, sehnutá, v prostých domácích šatech a vlněné vestě. „Ahoj,“ hlesla jsem zcela vyvedená z míry. Stará žena mě chytila za ruku a přistoupila blíž, aby mě mohla políbit. Najednou jsem si uvědomila, že jsem asi strašně unavená. Let z Los Angeles trval jedenáct hodin, potom jsem strávila ještě hodinu v letadle na cestě z Londýna do Manchesteru. Časový posun mi dal zřejmě pořádně zabrat. 3

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

Objaly jsme se a já si ženu prohlížela v přítmí chodby. Stěží si přesně vzpomenu, jaký dojem jsem v tom prvním krátkém okamžiku o babičce získala. Zdálo se mi, že její tvář je v neustálém pohybu, hned byla ošklivá, hned zase nesmírně krásná. Jako by se jí rysy v obličeji mihotaly a chvěly, nedaly se zachytit a bylo nemožné odhadnout její věk. Věděla jsem, že je jí třiaosmdesát let, ale z očí jí vyzařovala taková mladistvá síla, že jsem od ní nemohla odtrhnout zrak. Stopy bývalé krásy, kterou čas nedokázal setřít, ve mně vyvolaly myšlenku na růži, již někdo vylisoval v knize. Pocit zmatku, který se mě prve zmocnil, jsem nedokázala setřást, ani když mě odváděla do obývacího pokoje. Později večer, už v posteli, mě napadlo, že ten podivný dojem musel vyvolat dům. Vyzařoval zvláštní atmosféru, ze které jsem se nedokázala vymanit. Jako kdyby se z něj šířily vlny energie a zaplavovaly mě. Jakmile jsem poprvé vešla do domu, zřejmě nastal zvrat, jako když se náhle změní prostředí. Cítila jsem to od onoho prvního okamžiku, když jsem se zbavila anglické vlhkosti a krátce se otřásla chladem. Teď jsem pochopila, že to zvláštní mrazení nezpůsobila zima venku, nýbrž něco jiného, něco úplně jiného. Namlouvala jsem si, že jsou to bláznivé představy, ale pocit, že mě dům vtahuje do svého víru, byl tak silný, že jsem ve tmě pevně stiskla víčka, jako kdybych se tak mohla ochránit. Ve snaze potlačit rostoucí paniku jsem se soustředila na důvody, které mě přiměly, abych sem jela. Doufala jsem, že se snad uklidním a najdu vysvětlení své nálady. Pokoušela jsem se namluvit si, že to je změnou místa, příjezdem do cizího města v cizí zemi, dlouhým letem, podivnými okolnostmi mého příjezdu, otřesy, které jsem v poslední době utrpěla ve svém soukromém životě, mým vnitřním neklidem a nevyrovnaností. 4

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

Ale ať jsem se snažila jakkoli, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tento dům na mne čekal. Říkala jsem si, že všechno si jen namlouvám, že tenhle zvláštní stav se mě ve skutečnosti zmocnil už v Los Angeles, když jsem se rozhodla, že sem vůbec pojedu. Tři dny předtím dostala moje matka v Los Angeles dva dopisy. Jeden od mé babičky, druhý od mé tety. Obě psaly, že dědeček je těžce nemocný, leží v městské nemocnici ve Warringtonu a obavy ze smrti jsou oprávněné. Maminku ta zpráva hluboce zasáhla. Především proto, že ze zdravotních důvodů v žádném případě nemohla odjet do Anglie, aby svého otce ještě naposledy uviděla. Trápila se pocitem viny. Před pětadvaceti lety rodiče s mým bratrem, kterému bylo sedm, a se mnou, právě dva roky starou, vycestovali do USA, aby si tam vybudovali lepší život. Když rodiče přijali americké občanství, my děti jsme se automaticky staly Američany. Naším domovem bylo Los Angeles, mluvili jsme americkou angličtinou a naše srdce patřilo Kalifornii. Až do chvíle, kdy došly ty dva dopisy, jsem sotva kdy pomyslela na Anglii a na to, že tam jsou kořeny mého života. Nikdo z nás se nikdy neohlížel zpátky. V posledních letech rodiče občas mluvili o cestě do „staré vlasti“, o setkání s rodinou, ale zůstalo při plánech a teď už zřejmě bylo příliš pozdě. Dopisy došly ve velmi nepříznivou dobu. Matku zrovna propustili z nemocnice, kde jí operovali nohu, a dokázala se pohybovat jen s velkými obtížemi a o dvou berlích, bez kterých se v nadcházejících šesti týdnech neobejde. Obávala se, že tak dlouho její otec nepřežije. Nejprve mě udivilo, když mě požádala, abych jela do Anglie a v této těžké době stála po boku její rodině. Ale potom se mi skutečnost, že matka nebyla schopna odjet 5

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

a chtěla mě poslat místo sebe, jevila jako opravdové řízení osudu. Právě v oněch dnech jsem silně pociťovala přání a potřebu na chvíli uniknout svému všednímu životu. „Jeden z nás by tam měl jet,“ opakovala neustále matka. „Tvůj bratr nemůže, je v Austrálii. Otec se nemůže uvolnit ze zaměstnání. Kromě toho on není Townsend. Já vím, jet bych měla já, ale sotva se můžu pohybovat. Andreo, možná pro tebe bude dobré, když ještě jednou uvidíš dědečka. Ty ses v Anglii narodila. Žije tam celé tvé příbuzenstvo.“ Potom šlo všechno tak rychle, že si na to sotva vzpomínám. Promluvila jsem s burzovním makléřem, u kterého jsem pracovala, a vzala jsem si dovolenou. Z krabice se suvenýry z Mexika jsem vyhrabala svůj cestovní pas, rezervovala si letenku a při všech těch přípravách mě pohánělo vroucí přání uniknout bolesti a trpkosti nad koncem jedné lásky. Když letadlo přelétalo severní pól, myslela jsem na všechno, co jsem za sebou nechala, a s napětím přemítala, co mě čeká. Myslela jsem na mučivé pocity viny, jimiž trpěla maminka, která si vyčítala, že se nikdy nevrátila do Anglie a její otec teď zemře, aniž ji ještě jednou spatří. A myslela jsem na sebe a Douga a bolest, kterou jsme si při rozchodu navzájem způsobili. Není divu, že když jsem v letištní budově v Manchesteru čekala na své příbuzné a kladla si otázku, zda jsem udělala dobře, měla jsem neustále pocit, že nejsem ve své kůži. Teta Elsie a její manžel mi měli přijít naproti a vůbec nebylo těžké se navzájem najít. Teta Elsie se podobala mé matce natolik, že jsem ji okamžitě poznala, a myslím, že moje podoba s matkou usnadnila tetě Elsii úkol poznat mě mezi ostatními čekajícími. Všichni Townsendové v naší větvi rodiny mají zvláštní tělesné znamení, kterým, jak mi bylo řečeno, se vyznačovali už naši předkové – malou kolmou vrásku mezi oblouky obo6

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

čí přímo nad kořenem nosu. Dodává našim tvářím vzdorovitý, téměř vzteklý výraz. Já ji mám od dětství a teď jsem ji uviděla na obličeji ženy, která se ke mně prodírala davem. „Andreo!“ zvolala, impulzivně mě sevřela v náručí a se slzami v očích o krok ustoupila. „Proboha, ty jsi ale podobná Ruth! Celá matka. Podívej se, Ede, že je to celá Ruth?“ Ed, nepříliš velký, zdrženlivý a poněkud nejistý muž, stál opodál. Usmál se, něco nezřetelně prohodil a podal mi ruku: „Vítej doma!“ Když jsme vyšli z letištní budovy, zasáhla mě zima jako úder. V Los Angeles bylo skoro třicet stupňů tepla a v Manchesteru bylo teď, v listopadu, už chladno jako v zimě. Strýc Edouard, původem Francouz, spěchal na parkoviště pro auto a jeho žena zůstala se mnou a s mým kufrem před budovou. Tu a tam jsme si vyměnily pohled a obě jsme jím vyjadřovaly naději, že se Edouard brzy vrátí. Cítila jsem se tu cize a rozpačitě. Nikdy jsem nepoznala, jaké to je mít příbuzné. Celá moje rodina až do dnešního dne sestávala z rodičů a z bratra. Fráze o rodinných svazcích a krvi, která není voda, mi nic neříkaly. Měla jsem jen přátele, se kterými jsem udržovala styky z náklonnosti a ne proto, že to byla povinnost. Teď měli najednou na mou náklonnost nárok úplně cizí lidé, se kterými jsem ještě nikdy neměla nic společného, jen proto, že jsem se náhodou narodila do jejich rodiny? Přestože jsem o této ženě a jejím manželovi, ani o ostatních, kteří na mě čekali, nevěděla nic, měla jsem je přijímat s láskou, srdečností a beze všech otázek. Ta představa se mi vůbec nelíbila. „Jaký byl let, dítě?“ zeptala se žena s tváří mé matky. Mluvila otevřeným dialektem lidí z Lancashire, směsí skotského a welšského nářečí, a zpočátku jsem měla problém jí rozumět. 7

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

„Zcela bezproblémový,“ odpověděla jsem, skrčená na zadním sedadle Edouardova malého renaultu s koleny přitaženými skoro k hrudi. „Určitě jsi hrozně unavená.“ Přikývla jsem, aniž jsem tetě pohlédla do tváře. Její podobnost s mou matkou mi vadila. Cizí žena s naší tváří. Raději jsem se soustředila na provoz, který mě fascinoval především proto, že se zde jezdilo vlevo. „Je dobře, že jsi přijela, Andreo. Dědeček bude rád, že tě uvidí. Je to skoro, jako by tady byla Ruth, viď, Ede?“ Polkla jsem. Moje osoba tu zřejmě neplatila nic. Opřela jsem se a na okamžik zavřela oči. Připravila jsem se na obtížnou návštěvu, ale nemohla jsem tušit, jak těžké to bude. S matkou jsme ani nemluvily o délce pobytu. Počítala jsem s týdnem, možná se dvěma. To je dost času, aby se obnovily přetrhané vztahy. A abych se vzpamatovala z rozchodu s Dougem. Pokud to vůbec bude možné. Vítej doma, řekl mi Edouard na letišti. Ale mým domovem bylo Los Angeles. „Andreo!“ Otevřela jsem oči. „Podívej se,“ teta ukázala z okénka. „Víš, co to je?“ Dívala jsem se na velkou černou budovu, ve které tu a tam v okně svítilo světlo, a neměla potuchy, co to je. „To je městská nemocnice,“ vysvětlovala teta Elsie. „Tam jsi se narodila.“ Obrátila jsem se a ještě jednou se podívala, brzy však dům zmizel v temnotě a nyní jsme projížděli nekonečnou řadou domků. Ulice malého anglického městečka působily ve světle viktoriánských svítilen chladně a opuštěně. Autíčko drkotalo přes starou dlažbu z kočičích hlav a já měla pocit, že jedu do dávno uplynulých časů. „Teto Elsie, musíš mi odpustit, že nejsem moc řečná, ale 8

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

let z Los Angeles trval jedenáct hodin a pak jsem ještě dvě hodiny čekala v Heathrow…“ „Ale samozřejmě,“ odpověděla. „Není divu, že jsi unavená. A já si tady hraji na průvodkyni cizinců! Ale neboj se, dneska večer od tebe nikdo nic nečeká. Teď si vypiješ teplý čaj a pořádně se vyspíš. – No, už jsme tady.“ Edouard zastavil tak prudce, že jsme všichni padli dopředu. Zvědavě jsem se podívala z okna. Ulice vypadala stejně jako ty, kterými jsme prve projížděli. Dvě nekonečné řady domků z červených cihel postavené v malých zahrádkách. „Kde tady?“ „U tvé babičky,“ odpověděla Elsie a vystoupila. „Mysleli jsme, že bude nejlepší, když budeš bydlet u ní,“ dodala, když jsem se hrabala z nezvykle malého auta ven. „Je tu teď úplně sama a společnost jí udělá dobře. William nebo já bychom si tě rádi vzali k sobě a pro tebe by to jistě bylo i pohodlnější, máme alespoň ústřední topení, ale babička o tom nechtěla ani slyšet. Jakmile nám Ruth zatelefonovala a řekla, že přijedeš, maminka hned připravila přední pokoj pro hosty. Je to hezký pokoj, určitě se tam budeš cítit dobře.“ Narovnala jsem se a s otevřenými ústy hleděla na dům, patrovou krabici ze špinavých cihel a s neošetřovanou zahrádkou, na kterou shlíželo arkýřové okno. Celý dům byl ponurý, jako po vymření. Nejraději bych se na místě obrátila a požádala Elsii, aby mě vzala k sobě a svému ústřednímu topení. Ale Edouard s mým kufrem už kráčel po pěšině k domu a zasunul klíč do dveří. Elsie mě jemně postrčila dopředu. „Pojď, dítě. Teď nutně potřebuješ teplý čaj a postel. Zítra se budeš cítit jako znovuzrozená.“ Pohnula jsem se, celá ztuhlá po dlouhém sezení v letadle a v autě, vyčerpaná napětím a nejistotou. Bolela mě hla9

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

va a měla jsem hlad. Tak jsem vstoupila do domu své babičky na George Street. Podoba babičky a mé matky byla neuvěřitelná. Když jsem jí pohlédla do starého obličeje, bylo to skoro, jako bych se dívala do budoucnosti a viděla matku, jak bude vypadat za šestadvacet let. Měla stejně jako ona klenutý nos Dobsonů – někdo říkal „aristokratický“ – a stejné nezvyklé šedé oči s černě obkrouženou panenkou. Obočí měla úzké a krásně tvarované. Tváře pod vysokými lícními kostmi se propadly, brada trochu špičatě vystupovala. Pod ochablou kůží zbrázděnou nespočetnými vráskami byly patrné rysy její tváře a podle toho, jak na ně dopadalo světlo, získávaly něco ze své dřívější krásy. Okamžitě mě okouzlila a nemohla jsem od ní odtrhnout zrak. Šedé oči jí zvlhly a zajíkla se: „Andreo…“ Opírala se o hůl a druhou paží mě objala. „Díkybohu, že jsi přijela,“ zašeptala těsně u mé tváře a já si pomyslela, že tak budu vypadat za padesát šest let. Náhle mě zamrazilo a bylo mi, jako bych udělala krok do budoucnosti. Ironií je, jak dnes vím, že právě v okamžiku, kdy mi tato myšlenka prolétla hlavou, jsem vykročila opačným směrem. Nedívala jsem se do budoucnosti, ale do doby, která dávno uplynula. Babiččin dům byl malý a těsný. Když se stavěly tyto řadové domy, byly možnosti, jak se chránit před chladem anglické zimy, jen omezené. Teplo vydávaly jen otevřené krby v místnostech, proto byly pokoje malé a všechny spojovací prostory jako chodba nebo schodiště stísněné a nízké. Překvapilo mě to. Vždycky jsem si představovala staré anglické viktoriánské domy prostorné a elegantní. Ale takové si mohli dovolit jen bohatí. Široká střední vrstva, která se vytvořila v období průmyslového rozvoje, se spokojila s tě10

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

mito malými, daleko praktičtějšími domky a dům Townsendů v George Street byl jedním ze statisíců svého druhu stavěných tehdy v celé Anglii. „Líbí se ti můj domeček?“ zeptala se babička, když Elsie a Ed odešli a my se pohodlně usadily v obývacím pokoji. Měla na klíně talíř a mazala krajíček chleba máslem. Rozhlédla jsem se po pokoji. Starý masivní nábytek, špinavé stěny, ze kterých odprýskávala barva, vybledlé fotografie na sekretáři, knihy vázané v černé kůži se zlatými nápisy na hřbetě, těžké sametové závěsy. Byl to malý, přecpaný viktoriánský pokoj. Pro mou babičku se zřejmě čas už dávno zastavil. „Určitě má dlouhou a zajímavou historii,“ odpověděla jsem po chvíli. „To ano, to se dá říci. Tvůj strýc William mě pořád přemlouvá, abych se odtud odstěhovala do jednoho z těch bytů, které postavilo město. Ale nechci žít na státní útraty. Jako většina ostatních. Já mám svůj domeček a chci si ho nechat. A ústřední topení také nepotřebuji. Dvaašedesát let jsme si vystačili s krby, proč by to teď najednou nemělo být možné?“ „Dům je dvaašedesát let starý?“ I přes teplo šířící se z plynového topení zabudovaného v krbu jsem pocítila v zádech chlad. „Ale ne. Tak dlouho tady žiji. Přivedl mě sem tvůj dědeček, když jsem se za něj provdala.“ „A jak starý je ten dům?“ „Byl postavený v roce 1880, takže více než sto let.“ „Byl někdy nějak modernizovaný?“ „Samozřejmě, to muselo být. Vidíš, že máme elektrické světlo.“ Ponořila nůž do sklenice s citronovou marmeládou stojící na stolku vedle ní, krajíček silně potřela a ukousla si. Otřela si ruce do vesty a pokračovala: „A nahoře máme toaletu. Najednou jsme byli v ulici poslední, kdo ještě měl 11

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

latrínu. Tak jsme nechali položit kanalizační potrubí. Ale splachování už je sešlé věkem, musí se s ním zacházet opatrně. Vana je tam taky.“ Třásla jsem se zimou, přestože mi tvář a holeně div neshořely žárem od plynového topení, představovala jsem si babiččinu archaickou koupelnu a už teď se mi stýskalo po mém malém, komfortně vybaveném bytě v Los Angeles. Zatímco jsem ještě přemýšlela o novém, mně tak cizím prostředí a zdvořile s přemáháním polykala příliš sladký čaj, začaly se náhle dít podivné věci. Pokojem zavál vzduch tak chladný, až jsem se otřásla. Babička, která si toho zřejmě nevšimla, se obrátila ke starému rádiu stojícímu na stolku a zapnula je. Měla jsem dojem, že řekla: „Teď začne můj oblíbený program.“ Ale přesně jsem jejím slovům nerozuměla, protože ke mně byla obrácená zády a to, co říkala, znělo jako mumlání. Z malého rádia se pronikavě ozvalo kvílení skotských dud, a v tom okamžiku se mě zmocnila zimnice, že jsem málem vylila svůj čaj a upustila talířek. Babička se polekaně obrátila. Třásla jsem se po celém těle. „Tobě musí být hrozná zima!“ S námahou povstala z křesla. „Tady je opravdu chladno a ty máš na sobě jen tenké oblečení.“ Chtěla jsem něco říci, ale zuby mi cvakaly tak nekontrolovatelně, že jsem ze sebe nevypravila ani slovo. Mlčky jsem přihlížela, jak mi babička bere z ruky talířek a šálek s čajem, staví obojí na stůl a jde k sofa, aby mi přinesla složenou vlněnou deku. Zabalila mě do ní a uklidňujícím tónem říkala: „Když si po obědě zdřímnu, beru si často deku. Je ze shetlandské vlny. Hned se zahřeješ.“ „B-bože,“ vypravila jsem ze sebe a zuby mi drkotaly. „J-já to v-vůbec nechápu –“ A roztřásla jsem se ještě více. V pokoji zima nebyla. Přesně jsem cítila, odkud chlad při12

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

chází, a mohla jsem babičce říci, že její pěkná deka mi nepomůže. Vycházel zevnitř, ledový chlad, který vyvěral někde v hlubinách mého těla a prolínal každou jeho buňkou. Tvář mi plála, pokožku jsem měla teplou a suchou, ale zevnitř mnou ještě otřásal ten pronikavý chlad. Potom jsem úplně slabě, jako z velké dálky, zaslechla zvuky klavíru. Melodie, která mi byla známá, a přesto jsem ji nedokázala pojmenovat, se strašidelně odrážela od vřeštivého kvílení dud. Nejprve jsem se podívala na rádio a potom na babičku, ale ta patrně nic takového nezaslechla. Otáčela jsem hlavou sem a tam, abych zjistila, odkud přicházejí ty jemné, perlivé tóny, ale nepodařilo se mi to. Jako by přicházely ze všech směrů. Najednou jsem věděla, jaká je to melodie. Pro Elišku od Beethovena. Pravděpodobně ji hrály nešikovné, necvičené ruce a určité pasáže se stále znovu opakovaly, jako by měly být naučeny, zatímco prsty hráče nebo hráčky na obtížných místech váhaly a klopýtaly. Znělo to skoro, jako by hrálo dítě. „Babičko,“ řekla jsem. Potírala si marmeládou krajíček chleba a přitom si broukala písničku, kterou hrály dudy. Najednou jsem si něčeho všimla. Hodiny na římse krbu netikaly. Pohlédla jsem na ně. Vypadaly, jako by se zastavily. Pokoj byl naplněn kvílením dud a jimi jako ve snu pronikala melodie Pro Elišku. „Babičko,“ řekla jsem hlasitěji. „Zastavily se ti hodiny.“ Vzhlédla. „Co?“ „Hodiny. Už netikají. Poslouchej.“ Obě jsme se zadívaly na hodiny nad krbem. Opět tikaly. Zuby mi zase začaly cvakat silněji, a ač jsem se snažila něco říci, nebyla jsem schopna. Ale najednou, hned v příštím okamžiku, tak náhle jako začala, zimnice s cvakáním zubů také skončila. Moje tělo bylo opět klidné. 13

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

„Ne, ne,“ namítla babička. „Hodiny se nezastavily. Jenom jsi při té hudbě neslyšela tikání.“ „A asi při tom klavíru.“ Přitáhla jsem si deku pevněji k tělu. „Jakém klavíru?“ Pohlédla jsem na babičku. Ta tvář byla tak stará, a přesto prozrazovala dřívější krásu. „No ano, přece někdo hraje,“ promluvila jsem hlasitěji. „Poslouchej!“ Obě jsme naslouchaly. Babička vypnula rádio. Nebylo slyšet nic kromě tikání hodin. „Nikdo tu na klavír nehraje.“ „Ale já jsem to přece slyšela.“ „Odkud ten zvuk přicházel?“ Pokrčila jsem rameny. „Přesně nevím.“ „Možná to byla televize od paní Clarkové. Bydlí v sousedním domě hned za zdí. Někdy večer ji slýchám.“ „Ne, to nebyla televize. Znělo to, jako by někdo hrál vedle v místnosti. Má paní Clarková klavír?“ „Nemám vůbec tušení. Ale je stejně stará jako já a má také artritidu.“ „A kdo bydlí na druhé straně ulice?“ „Ten dům je prázdný. Už několik měsíců. Dneska ho nechce nikdo koupit. Každý jen hledí, aby dostal byt od města, který nic nestojí. Říkám ti, že sociální systém v Anglii je ostuda. Nechají sem přijít všechny ty Pákistánce –“ „Byla jsem přesvědčená, že jsem něco slyšela…“ řekla jsem bezradně. „Dítě, jsi prostě unavená.“ Babička se ke mně naklonila a poklepala mi na koleno. „Chybí ti spánek. Jsem ráda, že jsi přijela, Andreo. Dědeček bude mít radost.“ „Co mu vlastně je?“ „Je starý, Andreo. Má za sebou naplněný a mnohdy těž14

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

ký život. Ale byly to dobré roky. Tvůj dědeček a já jsme spolu prožili hodně.“ Když na mě pohlédla, měla zvlhlé oči a rty se jí chvěly. „Měla jsem s ním krásný život a za to mu budu navždy vděčná. Není mnoho žen, kterým by se vedlo tak dobře jako mně. Opravdu ne, to ví Pánbůh. A přitom toho ve válce tolik prodělal…,“ ustaraně zavrtěla hlavou. „Byl také ve válce?“ To byl kus rodinného příběhu, o kterém jsem něco věděla. Můj otec často vyprávěl o válce, jak sloužil u letectva a bojoval v bitvě o Anglii. Chvíli se na mě mlčky dívala zamženýma očima, pak v nich blýskla jiskra veselí. „Ano, ale ne ve druhé světové válce, dítě. Mluvila jsem o první. Tvůj dědeček byl u ženistů. Sloužil v Mezopotámii.“ Vykulila jsem oči. O tom jsem nikdy neslyšela. „To jsi nevěděla, viď? Vidím ti to na nose. Maminka ti o nás nikdy nevyprávěla? Ne? Hm…“ Sklopila pohled na ruce. „Nějak to i chápu. Townsendové mají strašnou historii až do doby, než jsme se s dědečkem vzali.“ „Strašnou? Jak to?“ Pokračovala, jako by mou otázku neslyšela. „Tvoje matka ti asi vyprávěla jen o svém dětství. O sobě, Elsii a Williamovi. To dovedu pochopit. Ale musíš také vědět něco o svých prarodičích, nemám pravdu? Koneckonců máš taky kus z nás. No, tvůj dědeček a já jsme také často měli vzrušující život, to mi věř. Představ si, že přesně ten den, kdy jsme se v roce 1915 brali, byl odvelen do zámoří. Potom jsem ho dva roky neviděla, a když se konečně vrátil domů, byl tak změněný, že pro mě byl prakticky cizím člověkem. Odešel jako mladík, a když se vrátil domů, byl to muž.“ Dívala jsem se na její svraštělé rty a ona mi vyprávěla v těžko srozumitelném dialektu svého domova. „Ano, stal se z něj někdo úplně jiný. A když jsme s dvou15

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

B A R B A R A

W O O D O V Á

letým zpožděním doháněli svatební noc, bylo mi, jako kdybych ležela vedle někoho úplně cizího.“ Pokoušela jsem se představit si toho muže, kterého jsem nikdy neviděla, otce mé matky, který teď umíral v blízké nemocnici a který dvaašedesát let žil v tomto domě. A potom jsem zkusila představit si svou babičku jako mladou dívku, jak v jedenadvaceti letech se studem a plaše poprvé vstupuje do postele se svým mužem. Myslela jsem na Douga, na naši poslední společnou noc, na zraňující slova, která jsme si navzájem vmetli do tváře. Ale když se přede mnou objevil jeho důvěrně známý usměvavý obličej, okamžitě jsem tu vzpomínku zapudila. Bylo to pryč. Doug a já jsme spolu skončili. Ta bolest přejde, vzpomínky vyblednou a já budu zase volná. „Když je člověk mladý, moc o minulosti nepřemýšlí, viď?“ usmála se babička. Mnula si ruce a nastavovala je k teplu plynového topení. „Já jsem to rozhodně nedělala. Myslela jsem, že budu žít věčně. V mládí člověk nikdy nemyslí na smrt. Nemá ještě žádnou minulost, na kterou by se mohl ohlížet, a smrt je tak daleko, jako by nikdy neměla přijít. Ale když člověk zestárne a smrt už je nablízku, potom je, Andreo, minulost to jediné, co zůstane.“ Na okamžik se zamyšleně zadívala před sebe, potom najednou vstala z křesla, jako by ji něco napadlo. „Chci ti něco ukázat.“ Těžkopádně přešla k sekretáři a opírala se přitom o hůl a opěradlo křesla. Nohy měla stočené do stran, ramena vystrčená dopředu před kulatá záda. Přehrabovala se v zásuvce a potom řekla: „Tady mám něco, co jsi ještě neviděla.“ Podala mi fotografii. Byl to prastarý snímek, který ukazoval tvář velmi krásné ženy jakoby skrytou pod závojem. „Kdo je to?“ vyzvídala jsem. 16

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

D Ů M

V Z P O M Í N E K

„To byla matka tvého dědečka,“ odpověděla. Nedokázala jsem odvrátit oči od toho nádherného obličeje. „Jeho matka? Je jí dědeček podobný? Jak je ten obrázek starý?“ „Ach, to přesně nevím. Počkej, zkusím si vzpomenout. Byl pořízen, ještě než se Robert – tvůj dědeček – narodil. A myslím, že když se narodil, bylo jí dvacet…“ Cítila jsem, jak mě její smutné hnědé oči očarovávají. Úsměv té ženy, která měla vlasy ctnostně stažené do uzlu a na upnutém límečku šatů zapíchnutou kamej, se mi zdál sladký a zároveň melancholický a měla jsem dojem, že se nechala fotografovat jen proti své vůli. V mladých očích tkvěl pohled ztracenosti, melancholie vypovídající o tiché zdrženlivosti. Představovala jsem si, jaká musela být. Plachá, smutná, zmatená mladá žena. „Možná je z roku 1893,“ řekla babička. „Že to byla krasavice?“ Přikývla jsem. Matka mého dědečka. Moje prababička. „Byla rozená Adamsová. Bydlela v ulici Marina Avenue. Ale její rodina pocházela odněkud z Walesu. Myslím, že z Prestatynu.“ „A dědečkův otec? Jak vypadal – její muž? Máš taky jeho fotografii?“ Neodpověděla. „Babičko?“ Vzhlédla. Rysy v tváři měla tvrdé. Opakovala jsem: „Máš taky obrázek mého pradědečka?“ Babička se sklonila a vzala mi fotografii z ruky. Zavrtěla hlavou a uložila fotografii do zásuvky sekretáře. Když se vrátila ke svému křeslu a posunula ho trochu blíž ke krbu, změnila téma rozhovoru. „Letošní oslavy královnina jubilea byly opravdu nádherné…“

Dum_vzpominek_28_(impr)

4.2.2019, 16:55

Barbara Woodová

DŮM VZPOMÍNEK Z německé verze Haus der Erinnerungen, vydaného nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1995, přeložila Petra Wágnerová Obálku navrhl Lukáš Tuma Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 264 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2015 jako svou 7931. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání čtvrté Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Dum_vzpominek_28_(impr)

264

4.2.2019, 16:56