„Chtěl bych, abyste věděla, že jste poslední sen mé duše… Od té doby, co jsem vás poznal, trápily mě výčitky svědomí, o nichž jsem si myslel, že se ve mně již nikdy neozvou, a slyšel jsem v sobě hlasy vybízející mě, abych se vzchopil, o nichž jsem si myslel, že navždy umlkly. Napadaly mě neujasněné představy, že se znovu dám do práce, že znovu začnu, že ze sebe setřesu lenost a požitkářství a dám se do boje, kterého jsem se vzdal. Sen, všechno pouhý sen, jenž nikam nevede… – Charles Dickens, Příběh dvou měst
Prolog Mrtví vyvrženci Mlha byla hustá, tlumila všechny zvuky a bránila ve výhledu. Jen místy se rozestoupila a Will Herondale zahlédl stoupající konec mokré ulice, po dešti kluzké a černé. Slyšel hlasy mrtvých. Ne všichni lovci stínů měli schopnost slyšet duchy, pokud se pro to duchové sami nerozhodli, ale Will patřil k těm, kteří to dovedli. Blížil se ke starému hřbitovu, odkud se ozýval sbor hlasů – nářek, prosby, výkřiky a zlostné skřeky. Nebylo to žádné mírumilovné pietní místo, ale to Will věděl; na Hřbitov zkřížených hnátů blízko London Bridge nezavítal poprvé. Pokusil se ty zvuky vytěsnit, nahrbil ramena, aby mu plášJ pokud možno zakryl uši, a sklopil hlavu vlhkou od mrholení. Vchod na hřbitov ležel o pár domů dál: tepaná dvoukřídlá brána zasazená do vysoké kamenné zdi. Kdokoli z obyčejných by ovšem neviděl nic než pozemek zarostlý trávou, prázdnou stavební parcelu. Když se Will blížil k bráně, zhmotnila se v mlze další věc, kterou by obyčejní neviděli – velké bronzové klepadlo ve tvaru ruky s kostnatými prsty. Will se ušklíbl, uchopil klepadlo rukou v rukavici a nechal je dopadnout. Jednou, dvakrát, třikrát, dunění rezonovalo nocí. Za branou se zvedala mlha jako pára z mokré země, která jako milosrdný závoj halila kosti probleskující v neupravené hlíně. Náhle se však začala sbírat a svítit přízračnou modrou září. Will se chytil mříží v bráně; chlad kovu pronikal rukavicemi a zábl až do morku kostí. Vzápětí se Will otřásl. Nebyla to obyčejná zima. Když vstávají duchové, čerpají energii ze svého okolí a vysávají 9
ze vzduchu teplo. Willovi naskočila husí kůže a zježily se mu vlasy. Modrá mlha pomalu nabírala tvar shrbené stařeny v rozedraných šatech a bílé zástěře. „Dobrej, Mol,“ zavolal Will. „Dneska ti to obzvlášJ sekne, jestli se neurazíš.“ Stará Molly zvedla hlavu. Byla silný duch, jeden z nejsilnějších, s jakými se Will setkal. Dokonce ani když mezi mraky vysvitl měsíc, nebyla v podstatě vůbec průhledná. Měla tělo stařeny, zažloutlé šedé vlasy smotané do tlustého copu přes rameno a hrubé a červené ruce v bok. Jen její oči byly prázdné. V jejich černých hlubinách se mihotaly dva modré plamínky. „William ’erondale,“ zasípěla. „To ses vrátil tak brzo?“ Plavným pohybem, pro duchy typickým, se přemístila k bráně. Nohy měla bosé a špinavé, přestože se země nedotýkaly. Will se opřel o bránu. „Stýskalo se mi po tvé krásné tvářičce.“ Zazubila se, v očích jí zaplálo. Pod tenkou kůží jí prosvítaly obrysy lebky. Obloha se znovu zatáhla a měsíc se skryl za mraky. Willa napadlo, co asi stará Molly provedla, že skončila pohřbená zde, tak daleko od vysvěcené půdy. Většina naříkajících hlasů patřila mrtvým prostitutkám, sebevrahům a dětem, které se narodily mrtvé – vyvržencům společnosti, jimž se nedostalo pohřbu na vysvěceném hřbitově. Ačkoli Molly to možná ani příliš na obtíž nebylo, dokázala totiž těžit i ze své stávající situace. Zachrčela. „Co chceš, mladej lovče stínů? Malphasův jed? Nebo tu mám dráp démona Moraxe, dokonale vyleštěnej, jed na špičce nejni vůbec vidět…“ „Ne, to nechci,“ odmítl Will. „Potřebuji jemně mletý prášek z démona Foraie.“ Molly otočila hlavu na stranu a vyplivla plamínek modrého ohně. „A načpak by takovej mladej fešáček jako ty potřeboval něco takovýho?“ Will si v duchu povzdechl. Mollyiny drahoty patřily k vyjednávací taktice. Magnus jej za starou Mol poslal už několikrát, jednou pro páchnoucí černé svíce, které se lepily na kůži jako tér, 10
jednou pro kosti nenarozeného dítěte a jednou pro pytel vílích očí, které mu zakrvácely košili. Oproti tomu působil prášek z démona Foraie jako milý suvenýr. „Myslíš, že jsem včerejší?“ pokračovala Molly. „Je to bouda, co? Nefilim mě přistihnou, jak to prodávám, a stará Mol skončí pod drnem.“ „Už přece jsi mrtvá.“ Will se snažil krotit podráždění. „Co by ti asi tak mohlo Společenství udělat?“ „Pch!“ V prázdných očích zaplálo. „V podzemním lochu mlčenlivejch bratrů můžou skončit živí i mrtví, to dobře víš, lovče stínů.“ Will zvedl ruce. „Žádné triky, starucho. Určitě jsi slyšela, o čem se šušká v Podsvětě. Společenství teU má úplně jiné starosti než nahánět duchy, co prodávají démoní prášek a vílí krev.“ Předklonil se. „Dobře zaplatím.“ Vytáhl z kapsy plátěný váček a zakýval jím. Obsah zacinkal jako mince. „Přesně jak to máš ráda, Mol.“ Mrtvá tvář nabrala dychtivý výraz, stařena se zhmotnila natolik, aby si od něj mohla váček vzít. Strčila do něj ruku a vytáhla hrst prstenů – zlatých snubních prstenů, každý pár spojený provázkem zavázaným na uzel lásky. Stará Mol, podobně jako mnozí další duchové, věčně sháněla talisman, ztracenou část vlastní minulosti, jež by jí konečně umožnila zemřít, kotvu, která ji poutala k tomuto světu. V Molině případě šlo o její snubní prsten. Magnus Willovi svěřil, že ten prsten už je nejspíš dávno pohřbený v bahnitém dně Temže, ale Molly dál dychtivě sháněla nalezené prsteny v naději, že mezi nimi najde ten svůj. Vhodila prsteny zpátky do váčku, který zmizel někde na jejím nemrtvém těle, a podala Willovi složené psaníčko s práškem. Sotva je strčil do kapsy, duch se začal mihotat a blednout. „Vydrž ještě, Mol, to není všechno, pro co jsem přišel.“ Duch se chvěl, chamtivost sváděla souboj s netrpělivostí a úsilím zůstat viditelným. Nakonec Molly zachrčela: „Tak co eště chceš?“ Will zaváhal. Tohle už nebylo pro Magnuse. Šlo o něco osobního. „Lektvar lásky…“ 11
Stará Mol se ječivě zachechtala. „Lektvar lásky? Pro Willa ’erondalea? Ne že bych odmítala platící kunčofty, ale chlap, co vypadá jako ty, žádnej lektvar nepotřebuje, to dá rozum.“ „To ne,“ vzdychl zoufale. „Potřebuji pravý opak – něco, co by dokázalo zamilovanost uhasit.“ „Lektvar nenávisti?“ zkusila to Mol pobaveně. „Doufal jsem spíš v něco, co by způsobilo lhostejnost. Nebo toleranci.“ Odfrkla si a znělo to pozoruhodně lidsky. „Milej zlatej nefilim, nerada to říkám, ale jestli chceš, aby tě holka nenáviděla, není to tak těžký zařídit. Poradíš si hravě i bez mý pomoci.“ S těmi slovy zmizela, rozplynula se v mlze mezi hroby. Will ztěžka vzdychl. „Ne pro ni,“ řekl tiše, ačkoli jej nikdo neposlouchal. „Pro mě…“ NešJastně opřel hlavu o studenou železnou bránu.
12
1 SÍŇ RADY
Nad hlavou sálu strop se klene, oblouky do výše se zvedají, pod nimiž dávají dary si cenné andělé, když se setkají. – Alfred, Lord Tennyson, „The Palace of Art“ (Palác umění)
„Skutečně vypadá přesně, jak jsem si je představovala,“ usmála se Tessa na mladíka, který stál vedle ní. Právě jí pomohl přes kaluž a nechal ruku na její paži, těsně nad loktem. James Carstairs jí úsměv oplatil. V tmavém obleku působil elegantně, vítr mu cuchal stříbrné vlasy. Druhou rukou se opíral o hůl s jadeitovou hlavou. Pokud někomu z houfu kolemjdoucích připadalo nezvyklé, že někdo tak mladý potřebuje hůl, nebo se podivoval barvě jeho vlasů a pleti či orientálním rysům, nedával to nijak najevo. „To jsem upřímně rád,“ pravil Jem. „Začínal jsem se bát, že vás v Londýně čeká jen samé zklamání.“ Zklamání. Bratr Nate jí kdysi nasliboval všechno možné – že je Londýn místo nových začátků, báječné pro život, plné velkolepých domů a nádherných parků. Místo toho zde na Tessu čekala hrůza, zrada a nebezpečí, jaké si do té doby nedokázala ani představit. A přece… 13
„Všechno mě nezklamalo,“ usmála se na Jema. „To je dobře,“ odpověděl vážným tónem. Odvrátila od něj oči a zadívala se na velkolepou stavbu, jež se tyčila před nimi. Gotické věže Westminsterského opatství se téměř dotýkaly oblohy. Slunce se pokusilo prodrat kalným oparem. Vyhlédlo mezi mraky a zalilo opatství slabým světlem. „Opravdu jsme na správném místě?“ zeptala se, když ji Jem vedl ke vchodu do opatství. „Zdá se tak…“ „Obyčejné?“ „Chtěla jsem říct přelidněné.“ Opatství dnes bylo otevřené turistům, dovnitř a ven se obrovskou bránou hrnuly celé skupiny a většina jich třímala v rukou Baedekerova průvodce. Cestou po schodech je minula skupinka Američanek – žen středního věku v nemoderních šatech, jejichž přízvuk v Tesse nakrátko probudil stesk po domově – spěchající za průvodkyní, která vedla komentovanou prohlídku opatství. Jem s Tessou se k nim nenápadně připojili. Vzduch uvnitř byl cítit studeným kamenem a kovem. Tessa se rozhlížela kolem sebe, prohlédla si strop, žasla nad rozlohou budovy. Institut působil v porovnání s opatstvím jako venkovský kostelík. „Všimněte si členění chrámové lodi,“ odříkávala průvodkyně a pokračovala vysvětlováním, že podél východní a západní boční chodby se nacházejí menší kaple. V celé katedrále vládlo ticho, ačkoli tu momentálně neprobíhala žádná bohoslužba. Tessa se nechala odvést na východní stranu. Všimla si, že přitom šlapou po kamenech s vyrytými jmény a daty. Věděla, že ve Westminsterském opatství jsou pohřbeni slavní panovníci, vojáci a básníci, ale nečekala, že bude šlapat po jejich jménech. Dostali se do jihovýchodního rohu katedrály, kde Jem konečně zpomalil. Rozetou dovnitř dopadalo vodnaté světlo. „Vím, že spěcháme na zasedání Rady, ale chtěl jsem vám něco ukázat,“ řekl Jem a mávl rukou. „Koutek básníků.“ Tessa o něm pochopitelně četla, spočívala zde řada slavných 14
anglických spisovatelů. Nacházela se tady Chaucerova šedá kamenná hrobka i s baldachýnem a mnozí další: „Edmund Spenser, no ne, a Samuel Johnson,“ žasla Tessa. „Coleridge, Robert Burns a Shakespeare…“ „Ten tu ve skutečnosti pochován není,“ řekl Jem rychle, „je to jen pomník, podobně je to s Miltonem.“ „Já vím, ale…“ Upřela na něj oči a cítila, jak se jí do tváří nahrnul ruměnec. „Nedokáži to vysvětlit. Být obklopena všemi těmi jmény je jako ocitnout se mezi přáteli. Asi je to hloupé…“ „Vůbec to hloupé není.“ Usmála se na něj. „Jak jste poznal, že přesně tohle bych si přála vidět?“ „Jak bych to mohl nepoznat?“ opáčil. „Když na vás myslím, vždycky si vás představuji s knihou v ruce.“ Odvrátil se stranou, ale stačila zaznamenat, že mu nepatrně zčervenaly tváře. S tak bledými tvářemi by nemohl zamaskovat ani sebenepatrnější zčervenání, pomyslela si Tessa láskyplně. Za posledních čtrnáct dnů si Jema velmi oblíbila. Will se jí soustředěně vyhýbal, Charlotte s Henrym řešili problémy se Společenstvím a Radou a další záležitosti spojené s vedením Institutu – dokonce i Jessamine působila zaneprázdněně. Zato Jem jí byl vždy k dispozici. Vzal roli jejího londýnského průvodce velmi vážně. Už stačili navštívit Hyde Park, Kew Gardens, Národní galerii a Britské muzeum, Tower i s Branou zrádců. V St. James’s Parku viděli, jak se dojí krávy, pozorovali trhovce v Covent Garden při vykládání zboží. Z nábřeží se dívali na lodě plující po sluncem ozářené Temži, ochutnali zdejší pochoutku s podivným názvem „klíny“, z níž se vyklubal chléb s máslem a cukrem. Dny míjely a Tessa se pomalu zbavovala smutku kvůli Nateovi, Willovi a ztrátě starého života, jako klíček nové rostliny rašící ze zmrzlé půdy. Znovu se začala smát. A vděčila za to Jemovi. „Jste opravdu dobrý přítel,“ ujistila ho. Když na to nic neřekl, dodala: „Nebo aspoň doufám, že jsme dobří přátelé. Souhlasíte se mnou, viUte, Jeme?“ 15
Zadíval se na ni, ale než stačil odpovědět, ozval se za nimi hrobový hlas. „Ty, smrtelníče, padni na kolena, viz, jaká tělo stihne změna: Pomni, co kostí královských spočívá zde, v rovech kamenných.“
Zpoza dvou pomníků se vynořil temný obrys. Tessa překvapeně zamžikala, Jem rezignovaně a pobaveně konstatoval: „Wille, rozhodl ses nás přece jen poctít svou společností?“ „Neřekl jsem, že nepřijdu.“ Will popošel blíž a do tváře mu dopadlo světlo rozetového okna. Tessa se na něj dosud nedokázala dívat, aniž by se jí svírala hruU a srdce by nezačalo bolestivě klopýtat. Černé vlasy, modré oči, výrazné lícní kosti, husté tmavé řasy, plné rty – dalo by se říci, že je půvabný, kdyby nebyl tak vysoký a svalnatý. Dotýkala se těch paží, věděla, jaké jsou – jako ze železa, šlachovité, s ocelovými svaly. Jeho dlaně byly štíhlé a jemné, přesto poseté tvrdými mozoly… Vytrhla se ze vzpomínek. Vzpomínky nikomu nesvědčí, zvlášJ pokud člověk ví, že skutečnost je jiná. Will je možná krásný, ale nepatří jí; jí ani nikomu jinému. Cosi v něm prasklo a tou prasklinou vytékala slepá krutost, potřeba zraňovat a odstrkovat. „Na zasedání Rady v poslední chvíli,“ prohodil Jem dobromyslně. Jeho jediného se Willovy zlomyslnosti zřejmě nikdy nedotkly. „Musel jsem něco zařídit,“ prohlásil Will. Tessa na něm viděla, že je unavený. Oči měl červené, pod nimi tmavé, téměř fialové kruhy. Jeho šaty byly pomačkané, jako by v nich spal, vlasy potřebovaly ostříhat. Ale se mnou to nemá nic společného, připomněla si Tessa přísně a odtrhla oči od tmavých kučer kolem jeho uší a vzadu na zátylku. Do toho, jak vypadá nebo jak tráví čas, mi nic není. Dal to najevo víc než jasně. „Ani vy nejdete právě včas.“ „Chtěl jsem Tesse ukázat Koutek básníků,“ vysvětlil Jem. „Napadlo mě, že se jí bude líbit.“ Vyjadřoval se tak prostě a jedno16
duše, nikdo nemohl pochybovat, že říká pravdu. Tváří v tvář jeho prosté touze potěšit nedokázal zřejmě ani Will přijít na nic jízlivého; pokrčil rameny a svižným tempem vyrazil před nimi skrz katedrálu ven do východního ambitu. Nacházela se zde čtvercová zahrada obklopená klášterními zdmi, jíž se procházeli lidé mumlající tlumenými hlasy, jako by ještě stále byli uvnitř kostela. Nikdo z nich si Tessy ani jejích společníků nevšímal. Přistoupili k dvoukřídlým dubovým dveřím v jedné ze zdí. Will se rozhlédl, vytáhl z kapsy stélu a začal hrotem kreslit na dřevo. Dveře modře zajiskřily a rozlétly se. Will vstoupil, Jem a Tessa v těsném závěsu. Masivní dveře za Tessou zapadly s ohlušujícím zaduněním a málem jí přiskříply sukně. Naštěstí je v poslední chvilce vytáhla a rychle ucouvla. Vzápětí si uvědomila, že se ocitli v naprosté tmě. „Jeme?“ Tmu prozářilo světlo – Will držel v ruce čarodějný kámen. Stáli ve velké kamenné místnosti s klenutými stropy. Podlaha byla zřejmě z cihel, na konci komnaty stál oltář. „Jsme ve svatostánku Pyxidy,“ pronesl. „Bývala to klenotnice, všude podél stěn se vršily truhly zlata a stříbra.“ „Klenotnice lovců stínů?“ podivila se Tessa upřímně. „Ne, britská královská klenotnice – proto ty silné zdi a dveře,“ vysvětlil Jem. „Ale lovci stínů sem měli vždycky přístup.“ Usmál se jejímu výrazu. „Monarchové všech dob to tajně táhli s nefilim, aby své panství ochránili před démony.“ „V Americe ne,“ namítla Tessa zapáleně. „My žádnou monarchii nemáme…“ „Vy máte pro jednání s nefilim tajnou vládní sekci, žádný strach,“ prohlásil Will a došel k oltáři. „Bývalo jí ministerstvo války, dnes spadá pod ministerstvo spravedlnosti…“ Přerušilo jej zaskřípění, oltář se odsunul stranou a odhalil prázdný tmavý otvor, v němž mihotavě plápolalo světlo pochodní. Will vlezl do otvoru a tmu prozářilo čarodějné světlo. Tessa následovala jeho příkladu. Ocitla se v dlouhé svažité kamenné chodbě. Stěny, strop i podlahy jako by byly vysekány 17
přímo do skály, ačkoli povrch měly hladký. Na stěnách byly v několikametrových rozestupech umístěny držáky ve tvaru lidské ruky, jejíž prsty svíraly pochodeň s čarodějným světlem. Oltář se za nimi zasunul zpátky na místo. Vydali se chodbou, která se stále strměji svažovala dolů. Pochodně plály modrozelenou září a osvětlovaly rytiny v kameni – opakující se motiv anděla povstávajícího v plamenech z jezera, s mečem v jedné ruce, s pohárem ve druhé. Konečně zastavili před dvoukřídlými stříbrnými dveřmi. Zdobil je rytý vzor čtyř propojených symbolů, který už Tessa viděla. Jem na ně ukázal. „To jsou znaky Společenství, Rady, Úmluvy a konzula.“ „Konzul je hlavou Společenství? Něco jako král?“ „Nejde o dědičný titul jako u vašich panovníků,“ upřesnil Will. „Konzul je volen, podobně jako prezident nebo předseda vlády.“ „A Rada?“ „Brzy ji uvidíte sama.“ Will otevřel dveře. Tessa zůstala zírat s otevřenými ústy; rychle je zavřela, ale zachytila, jak se Jem napravo od ní zatvářil pobaveně. Místnost před nimi byla jedna z největších, jaké kdy viděla, ohromný klenutý prostor, jehož strop zdobila malba hvězdné oblohy se souhvězdími. Z nejvyššího místa kupole visel velký lustr ve tvaru anděla třímajícího planoucí pochodně. Síň byla zařízena jako amfiteátr s dlouhými obloukovými čalouněnými lavicemi. Will, Jem a Tessa stáli na horním stupni schodiště, které protínalo kruhové hlediště ze tří čtvrtin zaplněné lidmi. Dole u paty schodiště se nacházelo vyvýšené pódium, na němž stálo několik nepohodlně vyhlížejících dřevěných židlí s vysokými opěradly. Na jedné z nich seděla Charlotte, vedle ní Henry, nesvůj a nervózní. Charlotte seděla klidně, s rukama v klíně. Jedině ti, kdo ji dobře znali, by podle strnulého držení ramen a semknutých rtů mohli poznat, jak je napjatá. Před nimi stál u jakéhosi řečnického pultu – širšího a delšího, než bylo zvykem – vysoký muž s dlouhými světlými vlasy a hus18
tým plnovousem. Měl široká ramena a přes šaty dlouhý černý talár, skoro jako soudcovský, na jehož rukávech se leskly vetkané runy. Vedle něj seděl na nízké židli starší člověk s hnědými prošedivělými vlasy, hladce oholenou tváří a přísnými rysy. Jeho talár byl tmavě modrý, a když pohnul rukou, zaleskly se mu na prstech drahokamy. Tessa ho poznala, byl to inkvizitor Whitelaw, muž s mrazivým hlasem a ledovýma očima, jehož úkolem bylo vyslýchat svědky jménem Společenství. „Pan Herondale,“ pronesl světlovlasý muž, když Willa spatřil, a pousmál se. „Jak milé, že se k nám připojíte. A pan Carstairs. A vaše společnice musí být…“ „Slečna Grayová,“ pravila Tessa dřív, než to stačil dopovědět. „Slečna Theresa Grayová z New Yorku.“ Místnost zašuměla, jako by se jí prohnala neviditelná vlna. Tessa cítila, jak Will vedle ní strnul a Jem se nadechl, jako by chtěl promluvit. Zdálo se jí, že z hlediště zaslechla: Přerušila konzula. Toto je tedy konzul Wayland, velitel Společenství. Rozhlédla se kolem sebe. Spatřila několik známých tváří – Benedicta Lightwooda s ostře řezanými dravčími rysy a strnulým držením těla, jeho syna Gabriela s nepoddajnou kšticí, jenž s kamenným výrazem upíral zrak před sebe. Tmavookou Lilian Highsmithovou. Přátelského George Penhallowa a dokonce i Charlottinu impozantní tetu Callidu s vyčesanými hustými vlasy natočenými do šedých prstenců. Ovšem bylo tu i mnoho dalších, jež neznala. Jako by se dívala do obrázkové knížky, která má dětem ukázat, kolik různých lidí na světě žije. Byli tu světlovlasí lovci stínů podobní Vikingům, muž s tmavou pletí, připomínající chalífu z jejího ilustrovaného vydání Pohádek tisíce a jedné noci, Indka v nádherném sárí lemovaném stříbrnými runami. Vedle ní seděla žena v elegantních hedvábných šatech a dívala se přímo na ně. Tvář měla podobnou Jemovi – stejné půvabně jemné rysy, stejně sešikmené oči, stejný tvar lícních kostí, ale vlasy a oči měla tmavé, zatímco Jem stříbrné. „Nuže vítejte, slečno Tesso Grayová z New Yorku,“ pravil 19
konzul pobaveně. „Oceňujeme vaši přítomnost na dnešním zasedání. Vím, že už jste londýnskému Společenství odpovídala na hezkou řádku otázek. Snad vám nebude vadit odpovědět na pár dalších.“ Tessin pohled se na dálku setkal s Charlottiným. Mám? Charlotte téměř nepostřehnutelně přikývla. Prosím. Tessa se napřímila. „Jistě, pokud si to přejete.“ „Přistupte, prosím, k lavici předvolaných,“ vyzval ji konzul. Pochopila, že tím myslí dlouhou úzkou dřevěnou lavici před řečnickým pultem. „Vaši přátelé vás mohou doprovodit,“ dodal. Will něco zabručel, ale tak tiše, že mu Tessa nerozuměla. S Willem po levici a Jemem po pravici sešla po schodech k lavici před pultem. Zůstala nerozhodně stát. Zblízka zjistila, že má konzul přátelské modré oči na rozdíl od inkvizitora, jehož oči byly ledové a bouřkově šedé jako moře v dešti. „Inkvizitore Whitelawe,“ oslovil konzul šedovlasého muže, „Meč smrti, prosím.“ Inkvizitor vstal a vytáhl z taláru masivní čepel. Tessa ji okamžitě poznala. Byla dlouhá, z matného stříbra, jílec měl tvar roztažených křídel. Byl to meč z Kodexu. Právě tuto zbraň třímal anděl Raziel, když povstal z jezera a předal ji Jonathanovi, prvnímu lovci stínů. „Maellartach,“ pronesla jméno meče. Konzul ostří převzal a znovu se zatvářil pobaveně. „Vy jste se skutečně vzdělávala. Kdo z vás ji učil? William? James?“ „Tessa se dovede učit sama, pane,“ pronesl směle Will veselým tónem, který neladil s ponurou atmosférou v síni. „Je velmi zvídavá.“ „Tím spíš tu nemá co pohledávat.“ Tessa se nemusela ani otočit, hlas Benedicta Lightwooda už poznala. „Jde o zasedání Strážní rady. Sem přece podsvěJany nevodíme,“ zdůraznil puntičkářsky. „Ani Meč smrti ji nepřiměje říkat pravdu, není přece lovkyně stínů. K čemu nám tedy meč nebo ona budou?“ „Trpělivost, Benedicte.“ Konzul Wayland třímal zbraň bez ná20
mahy, jako by meč nic nevážil. Upíral na Tessu zkoumavý pohled, po něčem pátral. Zahlédl v jejích očích strach. „Neublížíme vám, malá čarodějko,“ řekl. „Úmluva to nedovoluje.“ „Neměl byste mě nazývat čarodějkou,“ ohradila se. „Nemám žádné znamení.“ Bylo jí nepříjemné neustále to připomínat, ale při předchozích výsleších byli přítomni jen členové Společenství, nikoli konzul osobně. Tento vysoký a urostlý muž vyzařoval moc a autoritu, stejnou, jaká čišela i z Charlotte, za což ji Benedict Lightwood ze srdce nenáviděl. „A co tedy jste?“ zeptal se. „Neví to,“ utrousil suše inkvizitor. „A neví to ani mlčenliví bratři.“ „Prozatím se posaUte do sálu,“ rozhodl konzul, „posléze smíte podat svědectví, bude však mít jen poloviční váhu svědectví lovce stínů.“ Otočil se k Branwellovým. „Henry, vy se prozatím můžete vzdálit. Vy, Charlotte, prosím zůstaňte.“ Tessa spolkla rozčilení a posadila se do první řady, kam si přisedl i strhaně vyhlížející Henry, jemuž zrzavé vlasy neuspořádaně trčely do všech stran. Byla tu i Jessamine ve světle hnědých šatech z alpaky. Tvářila se znuděně a podrážděně. Tessa si našla místo vedle ní, z druhé strany měla Jema a Willa. Jem seděl tak blízko, že cítila teplo jeho ramene. Zasedání rady zpočátku probíhalo stejně jako jiné schůzky Společenství. Charlotte byla předvolána, aby vylíčila události té noci, kdy Společenství zaútočilo na sídlo upíra de Quinceyho, zabilo jej i jeho stoupence, zatímco Tessin bratr Nate zradil jejich důvěru a umožnil Magistru Axelu Mortmainovi vniknout do Institutu, kde zavraždil dva sloužící a málem se mu podařilo unést Tessu. Když předvolali Tessu, opakovala totéž, co uvedla při předchozích výsleších, totiž že neví, kde je Nate, že jej vůbec nepodezírala a neměla ani tušení o svých vlastních schopnostech, dokud ji s nimi neseznámily Temné sestry, a že své rodiče vždycky považovala za obyčejné lidské bytosti. „Richard a Elizabeth Grayovi byli důkladně prověřeni,“ ozval 21
se inkvizitor. „Nic nenaznačuje, že by někdo z nich dvou byl víc než obyčejný člověk. Ten chlapec, bratr – také člověk. Je možné, že dívčiným otcem je démon, jak naznačoval Mortmain, ani tak by ovšem nebylo jasné, proč ta dívka nemá čarodějnické znamení.“ „Jste nanejvýš zajímavá ve všech směrech, vy i ta vaše schopnost,“ pronesl konzul a upíral na Tessu světle modré oči. „Netušíte, jaké jsou její hranice, její omezení? Zkusila jste použít nějaký Mortmainův předmět? Aby se zjistilo, jestli nedokážete získat přístup k jeho myšlenkám či vzpomínkám?“ „Ano… zkoušela jsem to. S knoflíkem, který po něm zůstal. Ten by měl stačit.“ „Ale?“ Zavrtěla hlavou. „Nešlo to. Nebyla v něm žádná jiskra, žádný… žádný život. Nic, na co bych se mohla napojit.“ „Jak příhodné,“ utrousil Benedict téměř neslyšně – téměř. Tessa to slyšela a zčervenala. Konzul jí pokynul, aby se šla posadit. Cestou zahlédla Benedictův výraz; rty měl sevřené do úzké rozčilené linky. Nechápala, čím jej mohla tak pobouřit. „A od oné… výměny názorů mezi Mortmainem a slečnou Grayovou ve svatyni Magistra nikdo neviděl,“ doplnil konzul, když se Tessa posadila. Inkvizitor zalistoval papíry na řečnickém pultu. „Jeho domy byly prohledány, zjistilo se, že z nich zmizely veškeré jeho věci, totéž platí pro jeho skladiště. Vyšetřovali to dokonce i naši přátelé ze Scotland Yardu. Ten člověk zkrátka zmizel. Doslova a do písmene, jak tvrdí náš mladý přítel William Herondale.“ Will se zářivě usmál, jako by šlo o kompliment, ale Tessa pod tím úsměvem vycítila zášJ, připomínal světlo odrážející se od ostří žiletky. „Navrhuji,“ prohlásil konzul, „aby byla Charlotte a Henrymu Branwellovým udělena důtka. Během následujících tří měsíců budou k jakékoli oficiální akci, podniknuté jménem Společenství, potřebovat mé svolení…“ 22
„Můj pane konzule,“ zazněl síní pevný zvučný hlas. Všichni se otočili; Tessa nabyla dojmu, že se nestává často, aby někdo přerušil konzula uprostřed věty. „Smím promluvit?“ Konzul povytáhl obočí. „Benedicte Lightwoode, měl jste možnost promluvit prve, během svědeckých výpovědí.“ „Proti svědeckým výpovědím nemám žádné námitky,“ upřesnil Benedict. Jeho skobovitý nos působil v čarodějném světle ještě ostřeji. „Nesouhlasím s vaším ortelem.“ Konzul se opřel o řečnický pult. Měl tak obrovské ruce, že by mohl jedinou z nich zakroutit Benedictovi krkem. Tesse by to vůbec nevadilo. Benedicta Lightwooda si rozhodně neoblíbila. „A pročpak?“ „Myslím, že kvůli dlouhodobému přátelství s rodinou Fairchildových přehlížíte Charlottiny nedostatky v úloze představené Institutu,“ pronesl Benedict. Všichni přítomní zatajili dech. „Přehmaty, jichž se dopustila v noci pátého července, nezpůsobily jen zostuzení Společenství a ztrátu Pyxisu. Ohrozily naše vztahy s londýnskými podsvěJany zbytečným útokem na de Quinceyho.“ „Stížnosti již řeší oddělení Reparací,“ zahřměl konzul. „Budou vyřízeny v souladu s Úmluvou. Ovšem vás se kompenzace netýkají, Benedicte…“ „A především,“ zvýšil Lightwood hlas, „nechala uniknout nebezpečného zločince, který má v úmyslu zničit lovce stínů. Netušíme, kam se poděl, a zodpovědnost za jeho nalezení by měli nést ti, kdo jej nechali uniknout, což se ovšem nestalo!“ V celé síni vypuklo pozdvižení. Charlotte se tvářila zděšeně, Henry zmateně a Will rozčileně. Konzul, jehož výraz při zmínce o Fairchildových – Charlottině rodině, jak Tessa pochopila – nebezpečně potemněl, mlčel, dokud se rozruch neutišil. Teprve pak pronesl: „Nepřátelský postoj vůči vůdci londýnského Společenství vám rozhodně ke cti neslouží, Benedicte.“ „Omlouvám se, konzule, ale domnívám se, že setrvání Charlotte Branwellové na pozici představené Institutu – protože všichni 23
víme, že Henry Branwell je jen do počtu – není v nejlepším zájmu Společenství. Žena neuvažuje logicky a diskrétně, nýbrž emocionálně. Nepochybuji o tom, že je Charlotte dobrá a slušná žena, ovšem muž by se tak ubohým špehem, jakým byl Nathaniel Gray, ošálit nenechal.“ „Mě ošálil.“ Will vyskočil a planoucíma očima se rozhlédl po ostatních. „Nás všechny. Z čeho nařknete mne, Jema a Henryho, pane Lightwoode?“ „Vy a Jem jste děti,“ odsekl Benedict. „A Henry nevnímá nic než ty své pokusy.“ Will začal přelézat lavici, ale Jem jej stáhl zpět a cosi sykl. Jessamine zatleskala, hnědé oči jí zářily. „Konečně nějaké vzrušení,“ zvolala. Tessa jí věnovala pohrdavý pohled. „Slyšela jste vůbec? Uráží Charlotte!“ zašeptala, ale Jessamine jen opovržlivě mávla rukou. „A kdo by měl tedy podle vás řídit Institut?“ otázal se konzul Benedicta sarkasticky. „Že by vy sám?“ Benedict rozhodil rukama ve výsměšném gestu. „Pokud je to vaše přání, konzule…“ Než mohl domluvit, vstaly tři další osoby; ve dvou z nich Tessa poznala členy londýnského Společenství, byJ neznala jejich jména; třetí byla Lilian Highsmithová. Benedict se usmál. Všichni se nyní dívali na něj. I jeho nejmladší syn Gabriel, který seděl vedle otce, na něj s nečitelným výrazem upíral zelené oči. Štíhlými prsty svíral opěradlo lavice před sebou. „Tři, kteří podpořili mé tvrzení,“ konstatoval Benedict. „To podle Úmluvy stačí, abych formálně zpochybnil nárok Charlotte Branwellové na pozici představené londýnského Společenství.“ Charlotte zatajila dech, zůstala však nehybně sedět, odmítala se otočit. Jem ještě stále svíral Willovo zápěstí a Jessamine se dál tvářila, jako by sledovala vzrušující představení. „Ne,“ pravil konzul. „Nemůžete mi bránit, abych zpochybnil…“ 24
„Benedicte, zpochybňoval jste jmenování Charlotte od samého začátku. Celou dobu usilujete o Institut. A nyní, když Společenství potřebuje spolupracovat více než když dříve, vnášíte do jednání Rady rozkol a soupeření.“ „Změn není vždy možné dosáhnout mírovou cestou, na tom však nevidím nic špatného. Na své výzvě trvám.“ Benedict sepnul ruce. Konzul zabubnoval prsty o řečnický pult. Inkvizitor vstal a tvářil se chladně. Konzul promluvil: „Požadujete, Benedicte, aby zodpovědnost za nalezení Mortmaina spočinula na bedrech těch, kteří jej, jak prohlašujete, ‚ztratili‘. Souhlasíte, doufám, že nalézt Mortmaina je pro nás největší prioritou?“ Benedict stroze přikývl. „V tom případě navrhuji, abychom Charlotte a Henryho Branwellovy pověřili pátráním. Pokud jej do čtrnácti dnů nenajdou nebo alespoň nezískají podstatné informace o tom, kde se nachází, bude váš nárok vyslyšen.“ Charlotte se předklonila. „Máme najít Mortmaina? Sami, jen já a Henry – bez pomoci zbytku Společenství?“ Konzul na ni upřel pohled, který nebyl nepřátelský, ale ani shovívavý. „Pokud budete potřebovat něco konkrétního, můžete požádat o pomoc i jiné členy Společenství a samozřejmě máte k dispozici i mlčenlivé bratry a železné sestry. V ostatních ohledech bude pátrání skutečně jen na vás.“ „To se mi nelíbí,“ namítla Lilian Highsmithová. „Obracíte hledání toho šílence v mocenskou hru…“ „Přejete si odvolat svou podporu Benedicta Lightwooda?“ opáčil konzul. „V takovém případě by byla výzva odvolána a Branwellovi by se nemuseli osvědčovat.“ Lilian otevřela ústa – ale Benedict ji zpražil pohledem, který ji umlčel. Zavrtěla hlavou. „Právě jsme přišli o své služebnictvo,“ namítla Charlotte napjatě. „Bez nich…“ „Poskytneme vám nové, jak je zvykem,“ odtušil konzul. „Bratr 25
vašeho zesnulého Thomase, Cyril, je na cestě z Brightonu, aby se připojil k vaší domácnosti, dublinský Institut se ve váš prospěch vzdal své druhé kuchařky. Oba jsou vycvičení k boji – což, musím podotknout, Charlotte, měli být i ti vaši.“ „Thomas i Agatha vycvičení byli,“ protestoval Henry. „Přesto má vaše domácnost i nadále několik členů, kteří vycvičeni nejsou,“ opáčil Benedict. „Nejenže slečna Lovelaceová je ve výcviku ostudně pozadu, ale vaše komorná Sophie a ta podsvěJanka…“ Ukázal na Tessu. „Vzhledem k tomu, že jste odhodlaní učinit ji trvalým přírůstkem do domácnosti, jistě by jí neublížilo, kdyby se – spolu s tou komornou – naučily základům sebeobrany.“ Tessa po očku udiveně pohlédla na Jema. „Tím myslí mě?“ Jem přikývl, ale tvářil se vážně. „To přece nejde – usekla bych si nohu!“ „Pokud se chystáte useknout někomu nohu, usekněte ji Benedictovi,“ utrousil Will. „Poradíte si, Tesso, výcvik není nic nezvládnutelného,“ řekl Jem, ale zbytek jeho slov přehlušil Benedict. „Protože vy dva budete mít plno práce s pátráním po Mortmainovi, navrhuji jako jejich cvičitele své syny – Gabriela a Gideona, který se dnes večer vrací ze Španělska. Oba jsou skvělí bojovníci a mají jako učitelé co nabídnout.“ „Otče!“ zaprotestoval Gabriel. Tvářil se zděšeně; Benedict s ním tuto možnost očividně předem neprobral. „Dokážeme si své sloužící vycvičit sami,“ odsekla Charlotte, ale konzul zavrtěl hlavou. „Benedict Lightwood vám nabízí velkorysý dar. Přijměte jej.“ Charlotte zbrunátněla. Nakonec sklopila hlavu na znamení, že přijímá. Tessa byla u vytržení. Skutečně začne cvičit sebeobranu? Bude se učit bojovat, vrhat nože a ohánět se mečem? Jistě, jednou z jejích oblíbených hrdinek byla vždycky Capitola ze Southworthovy Skryté síly, která uměla bojovat jako muž – a také se tak oblékala. To ovšem neznamenalo, že by se jí chtěla stát. 26
„Výborně,“ pravil konzul, „zasedání rady je u konce, další se bude konat na stejném místě za čtrnáct dnů. Můžete odejít.“ Ne každý samozřejmě odešel okamžitě. Síň se rozezvučela, lidé se zvedali ze svých míst a vášnivě diskutovali se sousedy. Charlotte zůstala nehybně sedět, Henry vedle ní vypadal, jako by ji zoufale toužil utěšit, ale nenapadalo jej jak. Jeho ruka nejistě setrvávala nad manželčiným ramenem. Will probodával pohledem Gabriela Lightwooda, který mu chladně oplácel stejným. Charlotte se pomalu zvedla. Henry jí položil ruku na záda a něco jí tiše říkal. Jessamine už stála a točila novým bílým krajkovým slunečníkem, který dostala od Henryho místo toho, o nějž přišla při souboji s Mortmainovými automaty. Pletence z vlasů, které měla po stranách přes uši, připomínaly hrozny vína. Tessa rychle vstala a všichni společně zamířili na schodiště mezi lavicemi. Odevšad se ozývaly útržky stejných slov: Charlotte, Benedict, nikdy Magistra nenajdou, dva týdny, výzva, konzul, Mortmain, Společenství, ponižující. Charlotte kráčela s rovnými zády, tváře měla červené a oči upírala před sebe, jako by nic z toho neslyšela. Will vypadal, jako by se chtěl každou chvíli vrhnout do davu a vyřídit si to se všemi ručně, ale Jem svého parabataie pevně držel za kabátec. Tessa si pomyslela, že být Jemem musí být podobné, jako být majitelem psa s rodokmenem, který rád kouše hosty. Je třeba neustále zvíře držet za obojek. Jessamine se opět tvářila znuděně. Nijak zvlášJ ji nezajímalo, co si o ní nebo o ostatních Společenství myslí. Ve chvíli, kdy se dostali ke dveřím ze sálu, už téměř utíkali. Charlotte se na okamžik zastavila, aby ji dohonil zbytek skupiny. Většina davu se hrnula doleva, odkud se vynořili Tessa s Jemem a Willem, ale Charlotte zatočila a dala se chodbou doprava. Po několika krocích zahnula za roh, kde se zastavila. „Charlotte?“ ozval se ustaraně Henry, když ji doběhl. „Drahoušku…“ Charlotte bez varování nakopla zeU tak prudce, jak dokázala. Kamenné stěně to nijak neublížilo, zato Charlotte tiše vyjekla. 27
„No páni,“ pronesla Jessamine a zatočila slunečníkem. „Jestli vám mohu něco doporučit,“ ozval se Will, „asi dvacet kroků za námi je v zasedací síni Benedict. Kdybyste se tam chtěla vrátit a zkusit nakopnout jeho, bylo by nejvhodnější mířit o něco výš a víc doleva…“ „Charlotte.“ Hluboký vážný hlas všichni okamžitě poznali. Charlotte se překvapeně otočila. Konzul mířil k nim a stříbrné runy na lemech a rukávech jeho taláru se leskly v čarodějném světle. Charlotte se jednou rukou opřela o zeU, jinak se nepohnula. „Charlotte,“ zopakoval konzul, „víte, co vám otec říkal o prchlivosti.“ „Vím. Také mi říkal, že měl mít syna,“ opáčila hořce. „Kdyby ho měl – kdybych byla mužem –, zacházeli byste se mnou stejně?“ Henry položil manželce ruku na rameno a něco jí pošeptal, ale setřásla jej. Velké hnědé oči upírala na konzula. „A jak jsem s vámi zacházel?“ zeptal se. „Jako bych byla děcko, malá holka, kterou je třeba napomenout.“ „Charlotte, jmenoval jsem vás hlavou Institutu a Společenství,“ namítl konzul nešJastně. „Neudělal jsem to, protože jsem měl rád Granvillea Fairchilda nebo protože si přál, aby po něm nastoupila jeho dcera. Domníval jsem se, že se té úlohy zhostíte dobře.“ „Jmenoval jste i Henryho,“ zdůraznila. „A dokonce jste nám výslovně řekl, že Společenství bude ochotno přijmout jako vůdce manželský pár, ale nikdy samotnou ženu.“ „V tom případě blahopřeji, Charlotte, nemyslím si, že by měl kdokoli z londýnského Společenství dojem, že je Henry v jakémkoli směru vede.“ „To je pravda,“ pípl Henry a sklopil oči ke svým botám. „Všichni vědí, že nejsem k ničemu. To, co se stalo, je má vina, konzule…“ „Není,“ přerušil jej konzul Wayland. „Je to kombinace samolibosti Společenství obecně, smůly, špatného načasování a ne28
šJastných rozhodnutí z vaší strany, Charlotte. Ano, viním vás z toho.“ „Takže souhlasíte s Benedictem!“ zvolala. „Benedict Lightwood je mizera a pokrytec,“ vzdychl konzul unaveně. „To vědí všichni. Má ale politickou moc a je lepší uchlácholit jej touto šarádou než posilovat jeho nepřátelství a ignorovat jej.“ „Šarádou? Tak tomu říkáte?“ vybuchla rozhořčeně. „Svěřil jste mi nesplnitelný úkol.“ „Svěřil jsem vám nalezení Magistra,“ zdůraznil konzul. „Muže, který se vloupal do Institutu, zabil vaše služebné, ukradl vám Pyxis a má v úmyslu vybudovat mechanickou armádu, aby nás všechny zničil – zkrátka muže, jehož je nezbytné zastavit. A přesně to je vaším úkolem coby vůdce Shromáždění, Charlotte. Pokud jej považujete za nesplnitelný, snad byste si měla především položit otázku, proč o tu pozici tolik stojíte.“
29
2 REPARACE
Poděl se se mnou o svou bolest, úlevu vyhledej. Eh! Nestačí podělit se. Všechen svůj žal mi dej! – Alexander Pope, „Eloisa to Abelard“ (Heloisa Abelardovi)
Tesse se zdálo, že čarodějné pochodně ozařující velkou knihovnu skomírají jako svíce, ale uvědomovala si, že na rozdíl od ohně či plynu čarodějné světlo nikdy nepohasíná ani nedohoří. Začínala mít unavené oči a soudě dle výrazů ostatních nebyla sama. Všichni se shromáždili u jednoho z dlouhých stolů, Charlotte v čele, Henry napravo vedle Tessy. Will s Jemem seděli vedle sebe o kus dál, jen Jessamine se uchýlila na druhý konec stolu, stranou všech ostatních. Deska stolu byla pokryta všemožnými papíry – starými novinami, knihami, ručně popsanými pergameny. Byly tu rodokmeny různých Mortmainových příbuzných, dějiny automatů, knihy o kouzlech pro povolání a připoutání energie a všechny poznatky o klubu Pandemonium, které mlčenliví bratři nalezli ve svém archivu. Tessa dostala za úkol pročíst novinové články a hledat veškeré zmínky o Mortmainovi a jeho přepravní společnosti. Písmena se jí rozmazávala před očima a slova jí začínala splývat. Ulevilo se jí, když Jessamine konečně prolomila ticho poté, co odsunula 30