KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 3
Allen Paul
Katyň Stalinský masakr a triumf pravdy
KNIŽNÍ KLUB
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 4
Nezlomnému duchu Polska, který nakonec zvítězil.
Pro Betsy
Přeložili Petr Mikeš a Pavel Peč Copyright © by Allen Paul (1991 Charles Scribner’s Sons, 1996 Naval Institute Press) Translation © Petr Mikeš and Pavel Peč, 2008, 2015 Copyright of preface of the Czech edition © Eduard Stehlík, 2008 ISBN 978-80-242-5008-3
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 5
5
Ob sah Prolog Předmluva k prvnímu českému vydání Předmluva autora Poděkování Poznámka o pramenech Kapitola 1. Interludium Kapitola 2. Hitlerův rozkaz Kapitola 3. Nezdařený útěk Kapitola 4. Fall Weiss Kapitola 5. Zajetí Kapitola 6. Ďábelské plány Kapitola 7. Život v táboře Kapitola 8. Zatýkání Kapitola 9. Likvidace Kapitola 10. Vlaky na východ Kapitola 11. Zachránění Kapitola 12. Život uprostřed stepi Kapitola 13. Neupřímné dohody Kapitola 14. Roztříštěné naděje Kapitola 15. Exodus Kapitola 16. Vlčí naleziště Kapitola 17. Přerušení Kapitola 18. Hrana Kapitola 19. Vybílení Kapitola 20. Tajné úmysly Kapitola 21. Okamžik pravdy Kapitola 22. Odvrácené zraky Spojenců Kapitola 23. Osvobození Kapitola 24. Hon za spravedlností Doslov Poděkování Přílohy Chronologie událostí Literatura Jmenný rejstřík
6 9 13 21 23 29 45 53 61 73 87 111 131 153 171 181 193 209 231 251 273 291 311 335 355 369 393 413 431 449 453 457 461 471 479
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
6
4.8.2015
9:35
Stránka 6
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
Prolog Země se lehce chvěje, když zvon umístěný napůl pod zemí na hřbitově v Katyňském lese tlumeně vyzvání. Přízračné stíny se pohybují v bledém světle mezi stromy – zdá se, jako by to promlouvali mrtví polští důstojníci. Na rozdíl od milionů Rusů, Ukrajinců, obětí z Pobaltí a odjinud, kteří anonymně leží v hrobech po celé rozloze Eurasie, tyto oběti mají tvář. Byli to nejcennější synové Polska – od generálů a kaplanů k rezervistům, lidé na vrcholu svých životů a bezmocní vězni války proti lidstvu. Od roku 1943, kdy byly jejich hroby objeveny, nebyl žádný ze Stalinových zločinů tak precizně zdokumentován. A přesto za tyto vraždy nebyl dosud nikdo souzen a potrestán. Neexistuje ani žádná skutečná snaha o pokání. K otázce spravedlnosti pro tyto oběti – když odhlédneme od milionů anonymních obětí Stalina – svět téměř zcela mlčí. Na rozdíl od Hitlerových obětí se ty Stalinovy staly neexistujícími osobami, jakoby „sešli z očí, sešli z mysli“. Kultura západních médií, kterým jde především o zábavu, evokuje sympatie k Hitlerovým obětem, ale skoro žádné ke Stalinovým. Hitlerovým obětem byly vyplaceny miliardy, ale Stalinovým skoro nic. Již před dlouhou dobou Němci uznali svoji vinu, vyrovnali se se zvěrstvy Třetí Říše a snažili se kát za její zločiny. Ale za Stalinovy oběti neexistuje žádná pokora či pokání. Místo toho rodiny těch, kteří zahynuli, čelí dál šokujícímu a devastujícímu nedostatku spolupráce ze strany ruské vlády. Nedávno se Rusové dokonce snažili ustoupit od svého přiznání viny za Katyň v roce 1990. Malá satisfakce by mohla přijít, kdyby Spojené státy přiznaly svoji roli v zamaskování Stalinových strašlivých činů. V roce 1943 premiér Churchill poslal prezidentu Rooseveltovi přesvědčivé důkazy viny Sovětů za katyňský zločin. To však bylo potlačeno a americká vláda učinila další kroky včetně cenzury, aby se americký lid nedověděl pravdu o těchto zločinech.
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 7
Prolog
Záznamy odtajněné v roce 2012 nenechávají žádnou pochybnost o tom, že americká vláda byla dlouho před koncem druhé světové války informována ze spolehlivého zdroje o skutečnosti, že Rusové zavraždili polské důstojníky. Tím zdrojem byl plukovník americké armády, který poslal zašifrovanou zprávu z němec-kého zajateckého tábora ke konci roku 1943 nebo na začátku roku 1944. V květnu 1943 plukovník John Van Vliet, důstojník proslulý svojí morální integritou, byl proti své vůli svými německými vězniteli odvezen do Katyňského lesa, kde právě probíhala exhumace tisíců polských důstojníků z masových hrobů. Tito muži byli zavražděni roku 1940 po německoruské invazi do Polska v předchozím roce. Van Vliet dorazil na místo přesvědčen o tom, že ho chtějí využít k podpoře německých tvrzení, které se staly celosvětovou senzací a měly velký ohlas v tisku. K jeho překvapení mu byl však umožněn volný přístup k hrobům, v nichž leželo mnoho již částečně mumifikovaných mrtvol. Bylo mu jasné, že hlavní ruský argument – že Němci naaranžovali celé místo zločinu – nemohl být pravdivý. Vrátil se do Německa přesvědčený o vině Rusů. Dlouho utajovaná zpráva, kterou napsal šéf vojenské tajné služby generál Clayton Bissell potvrzuje, že pár měsíců po Van Vlietově návštěvě Katyně dostal od ministerstva obrany kódovaný vzkaz, v němž ho žádali o jeho názor na masakr. Bissellova poznámka potvrzuje, že Van Vliet odpovídal, ale nespecifikuje, co říkal. Zdá se velmi pravděpodobné, že Van Vliet zopakoval svůj názor, že Poláky zabili Rusové. Záznam o této výměně šifrovaných vzkazů je zmíněn roku 1953 ve zprávě vrchního inspektora americké armády. Další zpráva, odtajněná rovněž v roce 2012, zmiňuje na třech místech, že tyto vzkazy procházely přes aparát Swiss Protecting Power, která zajišťovala komunikaci mezi Spojenci a Německem v průběhu války. Existuje tedy i další oprávněný předpoklad, a to, že taková zpráva od vysoce postaveného amerického důstojníka, potvrzující ruskou vinu, musela jít rovnou na nejvyšší místa, jinými slovy, z ministerstva obrany přímo prezidentu Rooseveltovi. Tyto šifrované zprávy
7
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
8
4.8.2015
9:35
Stránka 8
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
silně podporují zdrcující hlášení o ruské vině, které premiér Churchill poslal prezidentu Rooseveltovi 13. srpna 1943. Americký lid byl udržován v absolutní nevědomosti o této (i jiných) zprávách o Katyni, v zájmu udržet dobré vztahy se Stalinem. Toto rozhodnutí by šlo zdůvodnit z vojenského a politického hlediska v roce 1943, kdy Rusko neslo obrovskou tíži války a do invaze do Normandie zbýval ještě skoro rok. Ale zastírání pravdy poté, co válka skončila, už lze jen těžko ospravedlnit. Ministr zahraničí John Foster Dulles potlačoval informace o Katyni až do poloviny roku 1953. Potom se v Kongresu objevil velmi široce podporovaný návrh, aby byl uspořádán proces o katyňském zločinu před Mezinárodním soudem v Haagu. Z Dullesovy iniciativy výbor pro zahraniční záležitosti toto doporučení ignoroval. Jaké byly Dullesovy argumenty? Že prý Rusové pomůžou ukončit válku v Koreji, což se ukázalo jako zcela absurdní. Americká vláda stále potřebuje, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost a aby její exekutiva nesla plnou odpovědnost za to, že skrývala pravdu o Katyni i po válce. Měla by zintenzivnit hledání dokumentů vztahujících se ke Katyni a naléhavě žádat, aby ostatní, hlavně Rusové a Britové, dělali totéž. Spojené státy by také měly vyjádřit svoji hlubokou lítost Polákům. To, že Amerika tak dlouho skrývala pravdu o Katyni, způsobilo, že americká veřejnost dlouho nechápala skutečnou podstatu stalinismu. Poláci dobře věděli, ještě dřív, než válka skončila, jaké jsou skutečné Stalinovy záměry. To, že Západ odmítl naslouchat polským argumentům, zasadilo Polákům tvrdou ránu. A antagonismy mezi Poláky a Rusy budou trvat tak dlouho, dokud nebude odhalena úplná pravda o Katyni. Není divu, že se slovo Katyň neustále vynořuje jako mocný symbol Stalinových zločinů vůči Polsku. Poláci, o nichž se v této knize píše, nekompromisně čelili Stalinovu systému. Jejich činy, stejně jako činy jiných, nesmí být nikdy zapomenuty. Paměť toho, jak statečně bojovali a jak přežili, bude jediná spravedlnost, jíž se jim dostane. Allen Paul
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 9
9
Předmluva k prvnímu českému vydání Allenovou Katyní se českému čtenáři dostává do rukou kniha, která není pouze publikací o katyňském zločinu, jemuž padlo za oběť na patnáct tisíc polských důstojníků zavražděných na jaře roku 1940 příslušníky sovětské NKVD. Její autor se totiž věnuje mnohem širšímu období a na základě mnohaletého archivního studia i rozhovorů s pamětníky pečlivě dokumentuje nejen osudy zavražděných, jejich rodin a polské armády v letech druhé světové války, ale i tragické dějiny polského národa, který si musel zejména v posledních staletích projít řadou těžkých zkoušek. Allenova kniha však rovněž sleduje vážná morální dilemata, před nimiž po odhalení masových hrobů u Smolenska na jaře roku 1943 stanuli západní spojenci, a popisuje, jak se s nimi vypořádali. Pro Čechy se zkušeností mnichovské zrady z podzimu roku 1938 je to čtení nadmíru poučné a zajímavé. Avšak nejen proto považuji nynější vydání knihy o Katyni v České republice za velice důležité. Přes dlouhá desetiletí, která nás od zločinu dělí, totiž dosud fakta týkající se katyňského zločinu nevešla do širšího povědomí. Běžnému čtenáři neříká toto téma vůbec nic, ten informovanější ví, že se pod jménem Katyň skrývá jakási událost z let druhé světové války, jíž padli za obět nějací polští důstojníci. Neví však, kdy a kde přesně se tak stalo, kolik bylo povražděných a kdo byl za tento zločin zodpovědný. Objektivně je však nutno přiznat, že není divu. Jen těžko bychom v mezinárodních vztazích dvou zemí hledali tak choulostivé téma, jakým byl masakr v Katyňském lese, jenž po takřka půl století ovlivňoval vztahy mezi Polskem a Sovětským svazem. Přesto však prakticky až do vzniku „Solidarity“ na konci sedmdesátých let slovo „Katyň“ v Polsku oficiálně neexistovalo. A pokud tomu tak bylo v Polsku, kterého se katyňský případ tak bolestně dotýkal, není divu, že i v bývalém Československu, stejně jako v celém východním bloku, byla Katyň naprostým tabu a vědělo
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
10
4.8.2015
9:35
Stránka 10
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
o ní jen několik málo zasvěcených. Zatímco v prvních poválečných letech byla oficiálními sovětskými místy kladena vina za zavraždění polských důstojníků jednoznačně nacistům, později se kolem celé věci rozhostilo tísnivé mlčení. O Katyni se nehovořilo a ani hovořit nemohlo. Právě proto považuji za důležité, že se český čtenář může seznámit právě s Allenovou knihou, která patří, a to i podle názoru mnoha mých polských kolegů, k tomu nejlepšímu, co bylo dosud o katyňském masakru napsáno. Allenova Katyň totiž není jen pouhou další položkou v dlouhém seznamu publikací věnovaných katyňské masové vraždě. Její autor v ní na rozdíl od svých předchůdců své vypravování postavil na svědectví pamětníků, očitých svědků oněch nyní již více než sedm desetiletí vzdálených událostí. Šťastnou shodou okolností se mu podařilo nalézt těch několik málo polských důstojníků, kteří na přelomu let 1939–1940 prošli trojicí smutně proslulých sovětských táborů, a přitom přežili. Pozorně naslouchal i vypravování rodinných příslušníků těch, kdo byli na jaře 1940 příslušníky NKVD zavražděni a sami se stali oběťmi Stalinem nařízených deportací, jež se bezprostředně dotkly více než milionu dvou set tisíc Poláků, kteří byli z oblastí východního Polska okupovaných v září 1939 jednotkami Rudé armády zavlečeni do pustých a nehostinných oblastí Sovětského svazu, kde většina z nich zahynula hladem, zimou a nemocemi. Každý, kdo si Allenovu knihu přečte, mi však dá jistě za pravdu, že mezi její nejsilnější místa patří vlastní popis masové vraždy 15 000 polských důstojníků, oné „mokré práce“, jak ji NKVD ve své cynické hantýrce nazývala. Právě vcítění se do posledních chvil vražděných, spolu s popisem toho, čím si museli těsně před svou smrtí projít, nemůže nechat chladným nikoho, kdo se s ním seznámí. Navíc si právě při čtení těchto stránek uvědomíte rozsah spáchaného zločinu. Oněch patnáct tisíc povražděných je obludně vysoké číslo. Tak obludné, až se mu ani nechce uvěřit. Rozum se tomu vzpírá. Pokusíte-li si pod každým z těch patnácti tisíc představit konkrétní tvář, jméno, životní osudy, dostaví se jen těžko popsatelný pocit smutku, zmaru, deziluze a vzteku. Vždyť mezi
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 11
Předmluva k českému vydání
povražděnými důstojníky nebyli ani zdaleka jen vojáci z povolání, ale především tisíce záložních důstojníků, mužů, kteří vojenskou činnou službu nastoupili teprve v důsledku všeobecné mobilizace v prvních zářijových dnech onoho pro Polsko tak osudného září roku tisícího devítistého třicátého devátého. Mezi zajatci vězněnými v táborech v Kozelsku, Ostaškově a Starobělsku byl Sověty zavražděn nejen výkvět polské armády, policie a četnictva, ale i univerzitní profesoři, lékaři, vědci, hudebníci a spisovatelé. Tato hromadná, chladně vykalkulovaná a bezcitně provedená masová vražda měla za cíl nejen likvidovat důstojnický sbor polské armády, ale i zasadit smrtelnou ránu polské inteligenci, tedy těm složkám polského národa, které by mohly stanout v čele boje za opětovné osvobození své vlasti. Není bez zajímavosti, že ve stejné době podnikal obdobné kroky proti elitě polského národa i nacistický režim, který na základě společných dohod se Sovětským svazem svůj postup dokonce koordinoval. Pro českého čtenáře budou pravděpodobně šokující informace o pracovních schůzkách mezi příslušníky nacistického gestapa a sovětského NKVD, během nichž docházelo k výměně informací a byl i konkretizován společný postup proti polskému odboji. Kniha vedle u nás mnoha jen málo známých faktů přináší i znepokojivé otázky o vině a trestu, o spravedlnosti a dlouhé době, která musela uplynout od chvíle, kdy byl zločin spáchán, po okamžik, kdy se představitel země, jež byla za provedení zločinu zodpovědná, přiznal alespoň k tomu, že to byli občané Sovětského svazu, kdo hromadnou vraždu spáchal. Přiznal, ale vrahy nepotrestal. Opět jsme v této souvislosti slyšeli slova o jakémsi „omylu“, jako by bylo zprovození patnácti tisíc lidských bytostí ze světa jakýmsi běžným administrativním nedopatřením. A proto je důležité, že vznikla Allenova kniha, jež je nejen osobním, velice lidským svědectvím o hrůzném zločinu, který nebyl nikdy potrestán, ale i o tom, že hnědá a rudá totalita toho mají ve své podstatě bližšího mnohem více, než jsou si dosud někteří z nás vůbec ochotni přiznat. Bohužel. plukovník PhDr. Eduard Stehlík
11
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Strรกnka 12
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 13
13
Předmluva autora Jen řízení osudu způsobilo, že prezident SSSR Michail Gorbačov musel po mnoha letech veřejně přiznat vinu svého národa za masakr spáchaný v Katyňském lese. Toto prohlášení učinil 13. dubna 1990. Právě téhož dne o čtyřicet sedm let dříve Němci podali celému světu zprávu o nálezu ostatků tisíců polských důstojníků, kteří byli zastřeleni a pohřbeni na malebné mýtině tyčící se nad břehem Dněpru nedaleko Smolenska. Sám osud se postaral o to, že jejich těla byla nalezena. Několik týdnů před nálezem rozhrabal navršenou zeminu vlk a našel kosti. Stalo se tak blízko ležení 537. spojovacího pluku wehrmachtu*. A tak díky této náhodě Němci narazili na jedno z nejdůležitějších témat své propagandy v době války a velmi chytře je využili s cílem rozdělit Spojence v klíčových momentech konfliktu. Od té chvíle byly naděje na nezávislost poválečného Polska ztraceny, a naopak Katyň jako symbol zla představovala nespravedlnost, která zavládla v této nešťastné zemi. Gorbačovovo prohlášení bylo pozoruhodné i z jiných hledisek. Bezmála půlstoletí Sověti udržovali tvrzení o své nevině a neváhali pro jeho podporu sáhnout k jakýmkoli prostředkům. Anonymní ruský svědek, který utekl na Západ, podal jinou verzi, která však Ahrensovo tvrzení naprosto vylučuje. Dosvědčil, že na jaře r. 1942 Poláci, zaměstnávaní Němci na sbírání zbytků vojenské výzbroje v blízkosti lesa, byli místními sedláky zavedeni k hrobům, a že ono místo označili křížem. V lednu 1943 si tentýž svědek přečetl novinový článek o tom, že polská armáda * Existují určité nejasnosti týkající se časové posloupnosti událostí, které vedly k objevení hrobů v Katyňském lese. Plukovník Friedrich Ahrens dosvědčil v Norimberku a před komisí amerického Kongresu, že vlk rozhrabal hroby na přelomu ledna a února roku 1943. Ahrens tvrdil, že na vlkem vyhrabanou jámu tehdy narazili ruští dělníci zaměstnaní wehrmachtem, ale on sám se o tom dověděl až asi o čtyři až šest týdnů později.
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
14
4.8.2015
9:35
Stránka 14
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
tvořící se v SSSR pátrá po zmizelých důstojnících. Tato historka se mu spojila s událostmi z minulého jara a nahlásil to místním německým policistům. Řekl, že koncem února byl dokončen průzkumný výkop a bylo nalezeno tělo. Je možné, že to byl mělký hrob a právě mrtvola z tohoto hrobu byla vlkem vyhrabána. Autor považuje za věrohodnější zprávu plukovníka Ahrense. (A. P.)
■ Stalin osobně tvrdil Polákům v r. 1941, že tito důstojníci určitě utekli do Mandžuska. Představa, že by patnáct tisíc lidí ze tří zcela různých táborů ležících na západ od Volhy mohlo nepozorovaně projít Sibiří, byla samozřejmě absurdní, a Poláci si toho byli dobře vědomi. Ale co mohli dělat? Spolupráce Hitlera se Stalinem, která je připravila o jejich vlastní zemi, se náhle změnila v krvavou lázeň. Poláci chtíc nechtíc museli uzavřít nesnadnou dohodu se Stalinem, která se týkala organizování polské armády na území SSSR, aby mohli dál bojovat s Hitlerem. V dalších měsících usilovně pátrali po zmizelých, ale na každém kroku naráželi na sovětské dezinformace. Potom došlo k německému objevu hrobů a fakty podloženému obvinění bolševiků z vraždy polských důstojníků krátce po jejich zajetí v důsledku německo-sovětské invaze v roce 1939. Zčistajasna sovětské úřady přišly po všech těch lžích s podivným vysvětlením. Rusové prohlásili, že Poláci byli zaměstnáni při stavebních pracích a padli do zajetí fašistických okupantů, když se sovětské oddíly stáhly z okolí Smolenska v létě 1941. Ale i kdyby tomu tak skutečně bylo, našla by se těla osob, uvězněných jen v jednom ze tří táborů, čili méně než jedna třetina ze zmizelých vojáků. Kde byli ti ostatní? O tom Sověti mlčeli bezmála půl století. Ale nejen Sověti se snažili skrýt svoji vinu. Churchill i Roosevelt v této věci Stalinovi dost pomáhali. Oba věděli o přesvědčivých a zcela konkrétních důkazech o katyňském masakru. A oba se domnívali, že konflikt týkající se této věci Stalin využi-
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 15
15
Předmluva autora
je jako záminku k přerušení diplomatických vztahů s polskou vládou. Oba věděli, že na východních územích Polska proběhly masové deportace, které měly napomoci sovětizaci těchto oblastí. Oba věděli, že Stalin připravuje loutkovou vládu, která měla nahradit legální polskou vládu. Ale oba se obávali, zvláště v roce 1943, že by Stalin mohl uzavřít separátní mír s Hitlerem. Nejvyšší západní představitelé také věděli, že základní cíl této války – zničení Německé říše – by bylo mnohem nesnadnější dosáhnout bez lidských zdrojů a hospodářského potenciálu země Sovětů. Vůbec si nepřipouštěli, že by jednota Velké trojky mohla být oslabena. A pokud zachování této jednoty znamenalo, že přimhouří oči nad důkazy proti Stalinovi v katyňské kauze, pak to prostě udělali. Takový oportunismus bez ohledu na to, čím byl odůvodňován, měl svoji cenu. Čtyřiadvacátého května 1943 – ani ne šest týdnů poté, co Němci oznámili objevení hrobů – sir Owen O’Malley, britský velvyslanec u polské exilové vlády v Londýně, napsal v důvěrné zprávě britskému kabinetu: „… V podstatě jsme byli nuceni zneužít dobré jméno Británie stejným způsobem, jakým použili vrahové větve sosen, čili – abychom zakryli zločin (…) Cožpak není pravdou, že se teď ocitáme v nebezpečí, že budeme obelhávat nejen druhé, ale i sami sebe? (…) Což na nás nepadne prokletí svatého Pavla týkající se těch, kteří vidí zločin ,a neplanou hněvem‘? (…) Je možné, že v přítomné chvíli se odpověď nachází v našich srdcích i myšlenkách, jimiž sami vládneme. (…) Jestli se tedy fakta týkající se Katyně ukáží takovými, za jaké je většina považuje, cožpak nejsme povinni bránit duše těch odvážných a nešťastných lidí a dosáhnout rozhřešení vůči živým skrze mrtvé?“
■ Máme zde tedy nástin velkého a složitého zločinu. V širokém kontextu se to týká jak tragédie Polska, tak i vážných morálních dilemat, před nimiž stanuli západní spojenci v druhé polovině
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
16
4.8.2015
9:35
Stránka 16
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
války. Ale to je jen část tohoto příběhu. Stejně tak závažné, a možná i mnohem jímavější jsou osobní otázky a dramata lidí, kteří byli zavražděni v průběhu katyňského masakru: jakým způsobem oběti přijaly svůj úděl, proč a jak byli důstojníci povražděni, výjimečnost jejich postavení v polské armádě, tvrdá zkouška, před kterou stanuly jejich rodiny, a nakonec půlstoletí individuálního boje za spravedlnost a odhalení zločinu, který lze označit jako zločin proti národu a lidskosti. Tato kniha se snaží ukázat katyňský zločin v jeho plném kontextu. Musí být nutně pojat jako součást obrovského úsilí o podrobení Polska. Katyňský masakr se stal symbolem této politiky a jejích krutých důsledků ze dvou důvodů. Zaprvé, tento masakr byl nejstrašnějším příkladem brutality metod, jež Stalin používal, aby zlikvidoval polskou inteligenci. Takovou metodou byla i deportace velkého počtu mužů, žen a dětí, kteří zemřeli hladem v důsledku nucených prací a vyčerpání. Za druhé, Stalin chytře využil zprávu o objevení katyňských hrobů v roce 1943 k tomu, aby zasadil smrtící úder legální polské vládě. Tato vláda se už z tohoto Stalinova útoku nikdy nevzpamatovala a v národní paměti Poláků po pádu této vlády zůstala bolestná vzpomínka. Katyň se tak stala symbolem všemožných křivd, které Polákům Stalin způsobil. Podle mého názoru až dosud publikované knihy o katyňském zločinu to tak nechápou a nepojímají. Jsem nucen upozornit čtenáře, že jsem vstoupil na neznámou půdu, plnou zrádných bažin. Abych se vyhnul možným omylům, opíral jsem se hlavně o studium dokumentů Zvláštní komise amerického Kongresu, která v letech 1951–1952 prováděla zkoumání katyňského zločinu, jež bylo nejdůkladnější ze všech dosud podniknutých bádání. Ukázalo se, že materiály publikované touto Komisí jsou přímo pokladem informací – většinou pocházejí z původních pramenů – o masakru v Katyňském lese. Tyto materiály ještě výrazněji ukazují úsilí amerických vládních institucí, zejména v letech 1943–1945, odkrýt pravdu o vině Sovětů. V průběhu práce jsem prostudoval závažné sbírky dokumentů o Katyni (tento termín zahrnuje vše, co se týká problé-
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 17
Předmluva autora
mů týkajících se zločinu) v Institutu Piłsudského v New Yorku, v Institutu Sikorského i v Public Record Office v Londýně a v Muzeu dějin fotografie v Krakově. Ve Spojených státech i jinde v cizině jsem shromáždil zprávy mnoha osob, které měly informace z první ruky o zločinu a jeho okolnostech. Byly mezi nimi tři osoby, které unikly likvidaci, a také vyšetřující soudce, který v letech 1951–1952 vedl vyšetřovací komisi amerického Kongresu. Dodali mi množství neocenitelných informací a pohledů na různé aspekty celé věci. Není těžké pochopit, že tato moje činnost se pro mě stala i velmi osobní a vzácnou zkušeností, která mne značně ovlivnila. Před katyňským pomníkem na vojenském hřbitově Powązki ve Varšavě na Dušičky v roce 1989 jsem viděl velkou skupinu rodičů, kteří tlumenými hlasy vysvětlovali dětem význam velkého žulového kříže, stojícího před nimi. Moře shromážděných jako by představovalo mlčenlivé svědectví věrné paměti Poláků. Na hlavním varšavském nádraží jsem pozoroval rodiny obětí, jak nasedají do vlaku, který je měl poprvé zavézt ke hrobům v Katyňském lese. Ironií osudu bylo, že i tito lidé jeli sovětským vlakem, jako kdysi samotné oběti. V bytě bývalé primabaleríny, dnes aktivistky organizace „Rodzin Katyńskich“, jsem se zúčastnil prvního setkání nezávislého výboru polských historiků, kteří se zabývají zkoumáním tohoto zločinu. Okamžitě vyšlo najevo, co všechno způsobila mnohaletá cenzura. Tito lidé neznali celou řadu důležitých materiálů, které byly na Západě už dávno dostupné. Jedna z mých nejtrvalejších vzpomínek se týká ženy, jejíž otec byl zabit v Katyni, matka i babička deportovány na Sibiř, a ona sama se s obtížemi dostala hned po válce z Polska. Když jsem jí řekl, že toho je na jednu rodinu až příliš, klidně odvětila: „Jako Polka si nemyslím, že by můj osud byl čímsi výjimečným.“ Katyňským masakrem jsem se začal zabývat v roce 1986, když jsem se dověděl, že tento zločin překáží v zavádění reforem v zemích východní Evropy a v SSSR. V té době jsem studoval v Itálii, na katedře evropských studií boloňské univerzity. Bylo to diplomové studium v oblasti mezinárodních vztahů v rámci
17
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
18
4.8.2015
9:35
Stránka 18
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
programu univerzity Johnse Hopkinse. O Katyni se tam mluvilo jako o stalinském zločinu a příkladu falšování historie, k čemuž se sovětské vedení jednou bude muset přiznat, aby napomohlo normalizaci vztahů s Poláky. To mne zaujalo, protože toto téma představovalo jednu z posledních neobjasněných záhad druhé světové války. Ale až o rok později jsem se dostal do Knihovny Kongresu a pokračoval v bádání. Jednoho nedělního deštivého odpoledne jsem tam objevil publikované dokumenty – 2 362 stran – Zvláštní komise Kongresu USA týkající se zločinu v Katyňském lese (Plný název: Vyšetřovací komise pro shromáždění důkazů, faktů, příčin a okolností masové vraždy v Katyňském lese 1951–1952 – Z. K.)*
■ Když jsem si prohlížel dopisy, památníky a fotografie zavražděných, byl jsem hluboce dojat. Za fotografiemi mužů, synů a otců, kteří zemřeli s hlavou prostřelenou kulkou, se objevovala poslední slova, která tito lidé napsali svým rodinám, anebo která od nich dostali: „Drahý Josefe! Znovu se v našem domě i v našich srdcích rozhostila radost, protože od Tebe přišel třetí dopis… posílám Ti hostii z Vánoc, Irena.“ „Ireno, miláčku, nemusíš se o mne vůbec strachovat. To, co bylo nejhorší, už pominulo… Josef.“ „Nejdražší tatínku! Na dobrou noc teď nemá kdo číst Wiesiovi, tak si čte sám, ale raději si prohlíží atlas. Často mne bolí v krku, ale kromě toho jsme všichni zdraví… Oleńka.“ V průběhu následujících měsíců jsem začal tyto dokumenty podrobně studovat. Z časového odstupu si myslím, že moje zaujetí Katyní ještě prohloubila rodinná tragédie. Na jaře 1987 zánět osrdečníku, choroba, která je obvykle léčitelná, zahubila náhle mého devětatřicetiletého mladšího bratra. V této souvislosti jsem najednou stanul tváří v tvář jednomu z největších tajemství lidského osudu: nesmyslnosti předčasné smrti. A taková byla i smrt v Katyni: tito muži byli zabiti v nejlepších letech *
Z. K. – Zofia Kunertová, editorka polského vydání
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
4.8.2015
9:35
Stránka 19
Předmluva autora
svého života. Začal jsem přemýšlet o tom, jak se asi jejich rodiny vyrovnávaly s neštěstím mnohem větším, než bylo to moje. Tehdy jsem se rozhodl, že najdu nejbližší příbuzné obětí, abych se od nich co nejvíce dověděl. Ukázalo se, že žádný jiný pramen mého bádání nebyl tak bohatý. Mezi rodinami zavražděných, ve Spojených státech i v Polsku, jsem našel mnoho těch, kteří byli ochotni podělit se o své bolestné vzpomínky, aby se světu vyjevil celý rozměr této tragédie. V rámci politiky zničení země bylo zlikvidováno nejen patnáct tisíc „nejlepších a nejschopnějších“ polských vojáků, ale došlo k masovým deportacím nejméně jednoho a půl milionu Poláků. Mezi deportovanými bylo i mnoho rodin zavražděných důstojníků. Polské elity a profesní špičky byly vystaveny neustálému pronásledování, nejprve v období společné německo-sovětské nadvlády, později pod botou samotného Hitlera, a nakonec pod státní mocí dosazenou Stalinem. Dále v knize se čtenář dozví, jakým způsobem toto pronásledování zasáhlo do životů tří rodin: Hoffmanovy a Pawulských ze Lvova a Czarnekovy z Krakova. V každé z nich byl zavražděn manžel: v jedné advokát, v druhé důstojník, ve třetí lékař. Každý z nich zahynul ve chvíli, kdy byl v nejlepších letech a na vrcholu své kariéry. Jedna z těchto rodin, Czarnekovi, zakoušela každodenní represe, když žili v Generálním gouvernementu. Rodina Hoffmanů prožila bolestné rozloučení: matka byla odvlečena na Sibiř, a nezletilá dcerka zůstala v Polsku. Pawulští byli odvezeni z Polska až k čínské hranici, potom se dostali ke břehům Kaspického moře. Přes moře se dostali na Střední východ, potom jeli podél celé Afriky na jih, odkud nakonec přes Velkou Británii dorazili do Ameriky. Během prvních dvou let tohoto putování jejich život denně visel na vlásku. Tyto úvahy jsou podstatné, protože svědčí nejen o rozměrech tragédie, ale zároveň ukazují, proč Poláci nakonec zvítězili. Historie je již dříve, v obdobích tří rozdělení země, naučila snášet okupaci a útlak cizích mocností. Přesvědčili se, že mohou přetrvat jako národ zbavený státu – že dovedou zachovat svoji to-
19
KATYN_reedice:NORIMBERSKY PROCES
20
4.8.2015
9:35
Stránka 20
KATYŇ – Stalinský masakr a triumf pravdy
tožnost i tváří v tvář krutému a nelítostnému pronásledování. A i přes hrůzu, kterou prožili pod vládou Hitlera a Stalina, tomu neochvějně věřili. Nezlomil je ani fakt, že nové poválečné uspořádání jim vnutilo novou formu totality. Zločin v Katyni neupadl do zapomnění, protože smrt těchto obětí symbolizovala hrozbu zničení Polska a jeho národa. A nakonec vytrvalost Poláků byla odměněna obnovením nezávislého Polska. To, že se sovětské vedení přiznalo k vině za katyňský masakr, bylo rovněž hořkým polským triumfem. Znamenalo to, že sovětská moc začala nakonec uznávat hodnoty, které Poláci uznávali po celá staletí a jichž se nikdy nezřekli – především respekt k důstojnosti každého člověka. Byla to také možná známka zániku prastaré rivality a první krok otvírající cestu k nové epoše míru a harmonie. Takovou perspektivu si Poláci skutečně zasloužili. Ocitli se v epicentru celosvětového konfliktu a miliony příslušníků polského národa musely položit své životy a svoji svobodu jako oběť na oltář totalitních režimů. Ale zlý osud se přece jen obrátil a Poláci nakonec triumfovali díky své odvaze, pocitu důstojnosti a neochvějné víry v sebe.