Jiří Kahoun
Ježibaba na koloběžce Ilustrovala Lucie Dvořáková
KNIŽNÍ KLUB
© Jiří Kahoun, 2015 Illustrations © Lucie Dvořáková, 2015 ISBN 978-80-242-5156-1
7
Bába Křížalka
Od Tetína, kde stával na skále nad Berounkou dřevě ný hrad kněžny Tetky, vede polní cesta. Táhne se úvozem vroubeným vlčími máky až k bukovému lesu. Po několika krocích mezi stromy se změní v pěšinu a pomalu stoupá tajemným lesem do kopce. Na rovince si poskočí, proběhne kolem pařezů na voňavé pasece a utíká zase dolů. Běží po omšelých kamenech, po polštářcích mechu a ušlapaném listí. Skáče a kličkuje mezi plácky bleděmodrých a růžových kodišek až do údolí k tichému potoku. A tady zaskřípou dveře a otevřou se rovnou do pohádky. Objeví se vysoká stráň zalitá zlatem slunce a nahoře pod nebem tři chalupy. Prostřední má po straně dvě mlýnská kola pod sebou a táhne se od nich modrý proužek. Potůček jako stužka z nebe. Šumí a zpívá kolem zelených vrbiček, stříká na listy blatouchů a dole se přidá k většímu potoku. Pak spolu pokračují Capouchem vy-
8
mletým mezi vápencovými skalami a cestou staví zelené terásky. Pod strání posetou žlutými petrklíči vykukuje z jámy něco červeného. Občas se to schová a zas to vykoukne. Je to čepička trpaslíka Jahody, který tu už léta kope a hledá poklady. Pěšina přebrodí chladný potok a po kraji lesa vyběhne na stráň. A tady se vyloupne zázrak. Kouzelný plácek před chalupami, podobný svátečnímu prostřenému stolu. Je na něm veliká košatá lípa místo kytice a dva rybníčky jako malované polívkové talíře. Jeden s dešťovou vodou se jmenuje Nebíčko
9
a druhý, napájený pramenem ze studánky, je Kastrůlek. Tomuhle krásnému místu, kde v létě hřeje slunce a v zimě se tu žení všichni čerti, se říká Kudyhůrka a bydlí tady strašidla. V krajní chalupě s chlívkem pro kozu hospodaří bubačka Mezulánka s klukem Mezulánkem. Ve starém mlýně straší hastr man Vošplouch. A pak je tu poslední, přikrčená chalupa u pěšiny. Má dvě okna s rozkvetlými muškáty a před dveřmi tři kamenné schody. Na tom pod prahem sedí s černým kohoutem křivonosá přihrblá bába s hlavou omotanou šátkem. Je to ježibaba Křížalka. Vyhřívá se na jarním sluníčku, drží prst kohoutovi před zobákem a mele pantem: „Kamaráde brkatej, život nám utíká jako voda v potoce. Darmo mluvit. Tobě už leze taky sedmdesátka. Kde jsou ty časy, když jsem bejvala jedna z nejznámějších čarodějnic a ježibab v širokém okolí? Co já toho zlítala na koloběžce, o tom se teďka nikomu ani nezdá. Přes Bacín, Koledník, Lištici, Svatý Jan, Koněpruskou skálu, sem tam od Karlštejna až k Berounu. Těch černejch nocí jak viks a taky těch stříbrnejch měsíčních co já prolítala, to by nikdo nespočítal,“ mávla rukou. „Já byla ježibaba, jak se sluší a patří, od nejútlejšího mlada. Jenže to už je všecko pryč, a pryč je všecko. Horší je, že jsem pro samý lítání a strašení zapomněla mít děti. A teď na stará kolena nemám komu předat čarodějnickou živnost. Jediný štěstí, že mám tebe, ty kokrháčku brkatá,“
10
pohladila kohouta, „a taky toho járníka odvedle. Bubáček jeden prachmiliónská, ten se té Mezulánce povedl. Aspoň někomu můžu předat nějaké zkušenosti.“ Kohout poslouchal, nakláněl hlavu z jedné strany na druhou, koukal na bábu jedním okem a najednou klov! – klovl ji do bradavice na nose. „Necháš toho, potvoro!“ nadskočila Křížalka. „Fuj, to jsem se lekla!“ plácla kohouta po hřbetě. Kokrháč svěsil hřebínek a vtáhl hlavu do křídel. Bába přimhouřila oči do sluníčka a v duhovém blikotu hledala, co všecko musí Mezulánka naučit. Hlavně lítat na koloběžce. To je nejdůležitější. Pak vařit hojivou mast ze smrkové smůly a kozího másla na rány a podebrané neduhy. Taky mu musí ukázat byliny proti všem nemocem. Uspávadla, kejchadla, pálidla, svědidla a brnidla jsou taky potřeba. Jo, a nesmí zapomenout na zaklínání, proklínání a předvídání z podivných úkazů. No a samosebou přečarovat živé bytosti v neživé, taky na prachpotvory a zase zpátky. Zatímco Křížalka vzpomínala na důležité kejkle, Mezulánek poskakoval kolem Vošplouchovy chalupy. V jedné ruce držel hadrový pytlík a v druhé bandasku. S tou občas zatočil ve vzduchu a měl radost, že se z ní nic nevylilo. Za Křížalčinou chalupou se přikrčil a opatrně se plížil při zdi. Na rohu vyskočil a bafl na bábu: „Bubuhubu! Hubububu!“