1. kapitola Londýn, počátek června 1829
P
ane Cunninghame, už jsem dal jasně najevo, že nemám nejmenší zájem malovat portrét dcery lorda Tregonninga.“ Gerrard Reginald Debbington se rozvaloval v křesle v kuřáckém salonu vybraného pánského klubu. Hleděl upřeně do očí prostředníka lorda Tregonninga a skrýval narůstající rozmrzelost. „Souhlasil jsem s touto schůzkou v naději, že lord Tregonning mi poté, co jsem odmítl jeho nabídku, dovolí přístup do zahrad u Hellebore Hallu.“ Je především módním krajinářem. Proslulé zahrady lorda Tregonninga si už dávno zasloužily návštěvu někoho, jako je on. Cunningham zbledl. Odkašlal si a zíral do papírů rozložených na malém stolku mezi nimi. Kolem nich zazníval diskrétní šum. Gerrard si periferním viděním uvědomoval občasné pohledy jejich směrem. Ostatní členové klubu ho znali, ale všímali si Cunninghama. Poznali, že jde o obchodní jednání, a zdrželi se vyrušování. Cunningham byl asi o čtyři roky mladší než devětadvacetiletý Gerrard. Střízlivý, trochu obnošený černý oblek, praktická košile a světle hnědá vesta, lehce zachmuřená kulatá tvář a pozornost soustředěná na papíry ho jednoznačně charakterizovaly jako obchodního vyjednávače. Do chvíle, než se Cunningham uráčil odpovědět, měl Gerrard v hlavě kompletní skicu s názvem Obchodní agent při práci. „Lord Tregonning mi dal pokyn, abych vám sdělil, že si cení vaší zdrženlivosti ve věci portrétování osoby, kterou jste ještě
„
7
Pravda_o_lasce.indd 7
12.2.2016 19:55:40
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ neviděl. Taková rezervovanost jen posiluje jeho přesvědčení, že jste právě vy vhodným umělcem. Jeho lordstvo je přesvědčeno, že jakmile spatříte jeho dceru, budete ji bez sebemenších pochybností chtít malovat. To je přesně to, co si přeje. Chce, aby portrét byl věrným ztvárněním, přesným vyobrazením slečny Tregonningové takové, jaká skutečně je.“ Gerrard stiskl rty, tohle nikam nevedlo. Cunningham, aniž by vzhlédl, pokračoval: „Kromě nabídnutého honoráře si smíte určit na dokončení portrétu tolik měsíců, kolik považujete za potřebné, nejvíc však jeden rok, a během té doby budete mít zcela neomezené povolení skicovat a malovat zahrady Hellebore Hallu. Budete-li si přát, smíte si přivést s sebou přítele, přítelkyni nebo jakéhokoliv společníka. Oba budete po celou dobu vašeho pobytu ubytovaní v Hellebore Hallu.“ Gerrard potlačil podráždění. Nepotřeboval slyšet tuto nabídku znovu, bez ohledu na její vyšperkovanost. Odmítl ji už před dvěma týdny, kdy ho Cunningham vyhledal poprvé. Poposedl a přilákal tím Cunninghamův pohled. „Váš zaměstnavatel to pochopil špatně – nikdy jsem, věřte mi, nemaloval portrét na objednávku. Malování je trvalý koníček, jemuž se jako dostatečně bohatý člověk mohu věnovat. Nicméně malování portrétů je pouze nahodilá kratochvíle, možná úspěšná, ale pro mne, pro moji malířskou duši, pokud si přejete, naprosto nepřitažlivá.“ Sice to nebyla úplná pravda, ale za současných okolností se hodila. „Zatímco by mě možnost malování zahrad u Hellebore Hallu velice potěšila, tak ani tohle není dostatečná pohnutka, jež by mě zlákala k souhlasu se zhotovením portrétu, který nemám chuť a ani potřebu malovat.“ Cunningham se mu zadíval do očí. Pak se ztěžka nadechl, krátce sklopil oči, než je znovu zvedl a upřel pohled někam za Gerrardovo levé rameno. „Jeho lordstvo mě pověřilo, abych vám vyřídil, že jde o poslední nabídku…, a jestliže ji odmítnete, bude nucen najít nějakého jiného umělce, jenž by se ujal zmiňovaného portrétu. A tento jiný malíř získá stejnou licenci ohledně zahrad, jaká je nabízena vám. Následně lord Tregon8
Pravda_o_lasce.indd 8
12.2.2016 19:55:40
P R AV D A
O LÁSCE
ning zajistí, aby během jeho života i života jeho dědiců žádný další umělec nezískal povolení ke vstupu do zahrad Hellebore Hallu.“ Potlačit reakci a zůstat sedět si vyžádalo značné Gerrardovo úsilí. Co je ten Tregonning za ďábla, že se uchyluje k takto stupňovanému vydírání…? Zahleděl se do prázdna. Jedno bylo jisté. Lord Tregonning je odhodlaný a rozhodnutý donutit ho, aby portrétoval jeho dceru. Opřel loket o opěradlo křesla, podepřel si bradu sevřenou pěstí, upřel zrak na druhý konec místnosti a hledal nějaký přijatelný způsob, jak se dostat z této dobře nastražené pasti. Nic ho nenapadalo. Jeho prudký odpor vůči možnosti, že by některý podbízivý portrétista byl jediný, kdo získá přístup k pohádkovým krajinám kolem sídla Hellebore Hallu, mu zatemnil mysl. Podíval se na Cunninghama. „Potřebuji pečlivěji zvážit nabídku jeho lordstva.“ Vzhledem ke strohému tónu, jenž pronikl do jeho hlasu, ho nepřekvapilo, když se Cunningham zatvářil zcela neutrálně a pokývl. „Ano, samozřejmě. Jak dlouho…?“ „Čtyřiadvacet hodin.“ Jestli připustí, aby ho tato nevyřešená záležitost trýznila déle, tak zešílí. Zvedl se a natáhl ruku. „Předpokládám, že jste ubytován v Cumberlandu?“ Cunningham rychle posbíral papíry, vstal a přijal podávanou ruku. „Ano. A… počkám, až se ozvete.“ Gerrard krátce přikývl. Zůstal stát vedle křesla, dokud Cunningham neodešel, a po chvíli ho následoval ven z klubu. Procházel parky hlavního města, St. James, Green Park, a pak vešel do Hyde Parku. Špatná volba. Jeho podrážky se sotva dotkly trávníku, když na něj zavolala lady Swaledaleová, protože dychtila představit mu svoji dceru a neteř. Houf matron se slečnami s rozzářenýma očima ve vleku se vykláněl z kočárů v naději, že upoutají jeho pozornost. Další se procházely parkem a váhaly. V kočáře jedoucím po ulici zahlédl svoji tetu Minnii, lady Bellamyovou. Omluvil se nějaké matce, na základě jeho poklony mimořádně milé, a v okamžiku, kdy doběhl ke kočáru, popadl 9
Pravda_o_lasce.indd 9
12.2.2016 19:55:40
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ Minnii za ruku a s přehnaným gestem ji políbil. „Jsem ti vydán na milost – zachraň mě,“ žadonil. Minnie se radostně zasmála. Poklepala mu na ruku a nastavila vrásčitou tvář, kterou poslušně políbil. „Kdyby sis, můj drahý, konečně vybral, přestaly by tě lovit a vrhly by se na někoho jiného.“ „Ne že bychom tě k něčemu nutily.“ Timms, Minniina společnice, se předklonila a podala Gerrardovi ruku. „Jenže dokud zůstaneš svobodný, musíš s touhle štvanicí počítat.“ Gerrard nasadil výraz předstíraného zděšení. „Et tu, Timms?“ Timms si odfrkla. S přibývajícím věkem byla stále vyzáblejší, ale mysl měla v naprostém pořádku. A Minnie také, dívala se na něho prohnaným, i když oddaným zrakem. „Čemu se divíš? Máš skvělý majetek, obchody Cynsterů jen kvetou, a navíc jsi můj hlavní dědic. Nemůžeš tomu uniknout, chlapče. Kdybys byl škaredý jako noc, možná by je to odradilo. Jenže jako oslavovaný džentlmen a malíř, jímž ses stal, jsi na trhu tím nejpříjemnějším snem pro každou matku vdavekchtivé dcery.“ Gerrard se zatvářil znechuceně. „Nejsem si vůbec jistý, že manželství, alespoň v nejbližší budoucnosti, je v mém zájmu.“ Takový byl jeho postoj, ačkoliv se o něj zatím s nikým nepodělil. „Cože?“ Minnie vytřeštila oči. Na okamžik zvážněla a prohlížela si jeho tvář. Pak se jí vrátil laskavý úsměv. „Na tvém místě, drahý, bych si nezatěžovala hlavu takovými úvahami.“ Znovu ho poplácala po ruce. „Až se objeví ta pravá, všechno bude jednoduché.“ Timms moudře přikývla. „Samozřejmě. Nemá smysl si představovat, že záleží na tvém rozhodnutí.“ Místo aby ho jejich slova uklidnila, vyvolala v něm obavu. Skryl ji za úsměv. Zahlédl skupinku přátel a využil toho k ústupu. Rozloučil se s Minnií a Timms a vydal se přes trávník ke čtyřem džentlmenům, kteří už na něho volali. Znal je. Byli na tom podobně jako on, ve stejném věku a s postavením, které z nich činilo atraktivní potenciální ženichy. Stáli kousek stranou a pozorovali bitevní pole. 10
Pravda_o_lasce.indd 10
12.2.2016 19:55:40
P R AV D A
O LÁSCE
„To děvče Curtisů je docela půvabné, nemyslíte?“ Philip Montgomery zvedl k očím kukátko, aby lépe viděl krásku procházející se i se svými dvěma sestrami. „Pokud ti nevadí nepřetržité chichotání,“ odpověděl Elmore Standish. „Pro moji peněženku je lepší kandidátkou dcera Etheringtonů.“ Gerrard poslouchal jejich komentáře na půl ucha. Ve společenském smyslu byl jedním z nich, jenže jeho nekonvenční koníček ho od nich vzdaloval. Díky němu vnímal věci, které jeho druhové neviděli. Vyměnil si s nimi několik sžíravě cynických vět a pokračoval do relativního bezpečí Kensingtonských zahrad. V tuto hodinu zaplnily štěrkové cestičky chůvy a kojné, které dohlížely na svoje svěřence dovádějící na trávě. Procházelo se tu jen málo džentlmenů, dámy na lovu sem zavítaly zřídka. Měl v plánu promyslet si pobuřující návrh lorda Tregonninga. Jenže veselé pokřikování dětí ho rozptylovalo, takže jeho myšlenky se vydaly naprosto odlišným směrem. Rodina. Děti. Další generace. Manželka. Vydařené manželství. To vše byly hodnoty, o nichž předpokládal, že jich jednoho dne dosáhne, stále ho oslovovaly, stále pro něho něco znamenaly. Jeho tvorba, zejména malování portrétů, ho vynesla na pozici, v níž si mohl z nezadaných dam vybírat. Bylo však ironií, že jeho vrozený talent, jenž mu umožňoval tvořit tak pozoruhodná díla, mu zároveň otevíral oči a vedl ho k obezřetnosti. Ve výběru manželky. V manželství. A hlavně v lásce. Diskuze na toto téma mu nebyla příjemná. Dokonce i pouhé myšlenky na lásku ho zneklidňovaly, jako by šlo o jakési pokoušení osudu. Jenže to, co viděl a s čím zápasil, když maloval svou sestru Patience s manželem Vanem Cynsterem a později i jiné páry, které mu seděly modelem, na co reagoval a snažil se to zobrazit na plátně, bylo tak mocné, že by musel být slepý, aby nepochopil schopnost tohoto citu ovlivnit jeho život. Citově rozrušovat, rozptylovat. Možná i vysávat tvůrčí energii, kterou potřeboval k práci. Kdyby tomu podlehl. 11
Pravda_o_lasce.indd 11
12.2.2016 19:55:40
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ Jestli se někdy zamiluje, dokáže potom malovat? Staly by se zamilovanost a manželství z lásky, jaké má jeho sestra a tolik dalších členů široké rodiny, pramenem radosti, nebo zhoubou jeho talentu? Při malování vkládal do obrazu sebe, veškerou svoji energii, veškerou vášeň. Jestli podlehne lásce, vysaje ho a oslabí jeho schopnost malovat? Existuje tu nějaká spojitost? Je snad vášeň, jež zažehne lásku, stejná jako ta, která zažehává tvůrčí nadání, nebo jde o zcela odlišné síly? Přemítal dlouho a usilovně, ale nacházel jen malou útěchu. Malování bylo jeho nedílnou součástí. Všechny instinkty se v něm divoce bránily čemukoliv, co by mohlo omezit jeho schopnost tvořit. Takže se bude bránit i manželství. Ustupovat před ním. Bez ohledu na Timmsin názor dospěl k rozhodnutí, že emoci zvané láska se na příštích několik let raději vyhne. Toto předsevzetí mělo uklidnit jeho mysl. Jenže ta zůstala roztěkaná a neuspokojená. Rozhodně nevyrovnaná s jeho úvahami. Ale neviděl žádné jiné smysluplné nasměrování. Probral se z úvah a zjistil, že se mezitím zastavil. Pozoroval skupinku dětí hrajících si u jezera. Svědily ho prsty, dobře známý příznak touhy po tužce a skicáku. Stál tak několik minut a zaznamenával si scénku s dětmi do vizuální paměti, než zase vykročil. Tentokrát se mu podařilo soustředit se na nabídku lorda Tregonninga. Zvažoval pro a proti. Tužby, instinkty a z nich vyplývající impulzy jím zmítaly jako korouhvičkou vítr, přikláněly se hned k tomu, vzápětí k onomu. Když se otočil k mostu nad Serpentine, zůstal stát a provedl inventuru. Za tři hodiny nedospěl k ničemu, kromě potvrzení toho, jak přesně ho Tregonning odhadl. Jeho nabídku nemohl prodiskutovat s žádným ze spřátelených umělců a neumělečtí přátelé by nerozuměli takovému rozpolcení mezi vábením a trýzní, jaké pociťoval. Potřeboval si promluvit s někým, kdo ho pochopí. Bylo skoro pět hodin odpoledne, když stoupal po schodiš12
Pravda_o_lasce.indd 12
12.2.2016 19:55:40
P R AV D A
O LÁSCE
ti domu Vanea a Patience Cynsterových na ulici Curzon. Patience byla jeho starší sestra. Rodiče jim zemřeli, když byl ještě malý, a Patience mu je několik let nahrazovala. Po jejím sňatku s Vanem se Gerrard ocitl v náručí Cynsterů. Chovali se k němu jako k členovi rodiny a Vaneovu chráněnci. Během jeho dospívání na něj měli rozhodující vliv a on jim za to byl hluboce vděčný. Gerrard dlužil Cynsterům nejen za svůj finanční úspěch, ale také za vytříbenost, neotřesitelnou sebejistotu a nádech vybroušené arogance, jimiž se odlišoval od pouhých elegánů. Na zabouchání mu otevřel Bradshaw, Vaneův majordomus. Rozzářil se a ujistil ho, že Vane s Patience jsou doma a právě pobývají v zadním salonu. Gerrard věděl, co to znamená. Předal Bradshawovi svou hůlku a usmál se. „Ohlásím se sám.“ „Samozřejmě, pane,“ uklonil se Bradshaw s potlačovaným úsměvem. Gerrard slyšel výskot už před dveřmi salonu. V okamžiku, kdy je otevřel, zavládlo ticho. Tři hlavy vystřelily vzhůru a propíchly ho obviňujícími pohledy, než si jeho synovci a neteř uvědomili, kdo se opovážil narušit jejich zábavu. Ožili jako běsi. S ohlušujícím křikem „strýčku Gerrarde!“ se k němu vrhli. Se smíchem popadl nejstaršího Christophera za nohy a otočil ho vzhůru nohama. Christopher ječel radostí. Gregory se smál, poskakoval a zíral do bratrova obličeje. Theresa se připojila. Po chvíli Gerrard spustil Christophera na podlahu, zavrčel jako zlobr, vzal do náruče obě mladší děti a zamířil s nimi k pohovce otočené ke krbu. Patience, která seděla v křesle s nejmladším synem Martinem na kolenou, se na něj shovívavě usmála. Vane se usadil na pohovce, opřený širokými rameny o manželčino křeslo, a usmíval se. Než Gerrard vešel, zápasil s trojicí starších dětí. „Co tě sem přivádí? Určitě ne šance, že tě naše příšery budou tahat za vlasy.“ Gerrard se vymanil ze smrtícího stisku Gregoryho a Theresy a letmo opětoval úsměvy. „No, ani nevím.“ Posadil obě děti na 13
Pravda_o_lasce.indd 13
12.2.2016 19:55:40
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ pohovku a vmáčkl se mezi ně. Podíval se z jednoho na druhého. „Asi to tak bude.“ Děti zajásaly a využily této příležitosti k bombardování strýce vyprávěním o svých nejnovějších výkonech. Naslouchal jako vždy, přitahovaný jejich nevinností, neposkvrněností pohledu na pozemské dění. Nakonec se děti unavily. Chlapci se o něj opřeli, Theresa zívla, sklouzla z pohovky a vylezla otci na klín. Vane ji políbil na jemné kadeře, pohodlně ji usadil a pohlédl na Gerrarda. „Tak o co jde? Určitě máš důvod.“ Gerrard mu pověděl o nabídce lorda Tregonninga. „Tak vidíš, jsem v pasti. Absolutně nechci ten portrét malovat. Jeho dcera se nepochybně projeví jako typická rozmazlená husička nebo ještě hůř jako ta, která je zvyklá vládnout svému venkovskému teritoriu jako královna. Nebudu mít co malovat kromě bezduché sobeckosti.“ „Nemusí být až tak špatná,“ krotila ho Patience. „S vysokou pravděpodobností bude ještě horší.“ Gerrard ztěžka vzdychl. „Lituji dne, kdy jsem dovolil výstavu těch portrétů dvojčat.“ Gerrard byl odjakživa krajinář a zůstal jím dodnes. Krajina pro něj znamenala prvotní a nejhlubší poslání, jenže před deseti lety, čistě ze zvědavosti, se pokusil o portrétování dvojic. Vane s Patience byli první, které požádal, aby mu seděli modelem. Portrét visel nad krbem v přijímacím salonu jejich domu v Kentu, bezpečně v soukromí. Následně maloval další páry, všechny z rodiny nebo okruhu známých. Tyto obrazy zdobily pouze privátní prostory. Rozhodl se namalovat portréty dvojčat z rodu Cynsterů, Amandy, která nyní byla hraběnkou z Dexteru, a Amelie, vikomtky Calvertonové, jak každá drží svého prvorozeného syna. Obrazy měly viset v jejich venkovských sídlech, jenže lidé ze společnosti, kteří je spatřili ještě v Londýně, o nich pěli takovou chválu, až správci Královské akademie prosili, doslova žebrali, aby jim je propůjčil na každoroční výstavu portrétů. Pozornost byla tak příjemná, že se nechal přesvědčit. A teď toho litoval. Vane ho pozoroval s pobaveným soucitem. „Takový úspěch je opravdu náročný.“ 14
Pravda_o_lasce.indd 14
12.2.2016 19:55:40
P R AV D A
O LÁSCE
Gerrard zafuněl. „Měl jsem tě jmenovat svým agentem a nechat jednat s hordou ctihodných matek, každá z nich neomylně přesvědčená, že jejich dcera je perfektní model pro můj další skvělý portrét.“ Patience pohupovala Martina na koleně. „Jde přece o jeden portrét.“ Gerrard potřásl hlavou. „Takhle to nefunguje. Výběr modelu je riskantní. Momentálně mám solidní a nedotčenou pověst. Ale jeden příšerný portrét ji může nevyčíslitelně poškodit. Mimoto odmítám uspokojovat očekávání jedinců nebo jejich rodičů. Maluji to, co vidím, což znamená, že lord Tregonning a jeho drahá dceruška by byli pravděpodobně zklamáni.“ Děti začínaly být stále neklidnější. Když do salonu nahlédla chůva, Patience vstala a pokynula jí, ať vejde. Podívala se na děti. „Je čas na váš čaj. A nezapomeňte, že dneska večer je nákyp z toustového chleba.“ Gerrard skryl zklamaný úsměv, když vidina nákypu zvítězila nad možností být s ním. Oba chlapci sklouzli z pohovky a odříkali zdvořilé rozloučení. Theresa se vymanila z otcova klína, poslala mu vzdušnou pusu a hnala se, aby u dveří kluky předběhla. Patience předala chůvě batole, zavřela za potomstvem dveře a vrátila se do křesla. „Tak proč se tím tak mučíš? Jednoduše to pozvání odmítni.“ „Právě v tom to vězí.“ Gerrard si prohrábl vlasy. „Jestli odmítnu, připravím se nejen o příležitost malovat proslulou Noční zahradu, ale také se postarám, aby pro následujících padesát let dostal tuto šanci jakýsi amatérský portrétista, který zřejmě ani nepozná, na co se vůbec dívá.“ „No a co?“ Vane vstal, protáhl se a zamířil k druhému křeslu. „Co je na těch zahradách vlastně tak mimořádného?“ „Zahrady u Hellebore Hallu v Cornwallu byly navrženy v roce sedmnáct set deset.“ Gerrard si vyhledal podrobnosti hned po prvním oslovení Cunninghamem. „Ten areál je jedinečný. Úzké chráněné údolí je obrácené k jihozápadu, takže jeho podnebí je vhodné pro nejfantastičtější rostliny a stromy, jakým se nikde jinde v Anglii nedaří. 15
Pravda_o_lasce.indd 15
12.2.2016 19:55:40
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ Dům stojí v čele údolí, které se táhne až k moři. Návrh zahrad vidělo mnoho lidí a vyvolal značný rozruch. Zahrady se zakládaly po víc než třicet let, ale rodina majitelů pak vedla samotářský život. Dokončené zahrady tak spatřilo už jen několik málo lidí. A byli nadšení.“ Zalétl pohledem k Patience. „Krajináři celá desetiletí nesmírně touží malovat zahrady u Hellebore Hallu, ale nikdo z nich nezískal povolení.“ Gerrard stiskl rty a podíval se na Vanea. „Toto údolí se svými zahradami je součástí velkého soukromého panství a zátoka je příliš skalnatá a nebezpečná, aby se člověk dostal dovnitř a maloval potajmu.“ „Proto každý malíř krajinek v Anglii…“ „A na kontinentu a dokonce v Americe.“ „… by skočil po možnosti ty zahrady malovat.“ Vane naklonil hlavu na stranu. „Víš naprosto jistě, že se chceš zříct té šance?“ Gerrard prudce vydechl. „Ne. V tom spočívá můj problém. Zejména kvůli Noční zahradě.“ „Proč?“ chtěla vědět Patience. „Zahrady se skládají z mnoha částí a každá je pojmenovaná po nějakém starověkém božstvu nebo mytické bytosti. Je tam Herkulova zahrada, táhnoucí se podél jednoho hřebene a plná velkých, vysokých stromů. Dále Artemidina s umělecky ostříhanými keři do podob zvířat. Ve Venušině zahradě roste spousta afrodiziakálních a silně vonných druhů rostlin, z nichž mnohé kvetou v noci. Její součástí je umělá jeskyně a jezírko napájené potokem protékajícím údolím. Tato zahrada se nachází na začátku údolí hned pod sídlem. Jakousi hříčkou přírody se právě ona bujně rozrostla. Jediná šťastná duše, která tuto část zahrady spatřila přibližně deset let po založení, ji popsala jako gotické nebe – tajemnou krajinu zatlačující všechny ostatní do pozadí. Stala se známou jako Noční zahrada.“ Odmlčel se, pak dodal: „V krajinářské terminologii se malování Noční zahrady podobá nalezení svatého grálu. Je tam, ale nedosažitelná po celé generace.“ Vane se usmál. „Těžká volba.“ 16
Pravda_o_lasce.indd 16
12.2.2016 19:55:40
P R AV D A
O LÁSCE
Gerrard přikývl. „Ať udělám, co udělám, vždycky to bude špatně.“ Patience přelétla pohledem z jednoho na druhého. „Ve skutečnosti to má jednoduché řešení.“ Upoutala tím Gerrardovu pozornost. „Musíš se pouze rozhodnout, jestli jsi ochotný riskovat, že tvůj talent stačí na namalování přijatelného portrétu mladé dámy, oproti jistotě, že budeš mít možnost malovat svůj svatý grál.“ Naklonila hlavu. „Podívej se na to jinak. Jak moc chceš malovat tu Noční zahradu? Dost na to, aby ses přiměl vytvořit ucházející portrét té slečny?“ Gerrard se na chvíli zahleděl do jejích šedých očí a pak se otočil k Vaneovi. „Sestry!“ Vane se rozesmál. Gerrard by možná i po tom výstižném vyhodnocení Tregonningovu nabídku odmítl, nebýt snu. Večer strávil s Patience a Vanem povídáním o jiných věcech. Když odcházel, Patience ho políbila na tvář a zašeptala: „Víš, co chceš udělat, tak to udělej. Riskni to.“ Usmál se, pohladil ji po rameni a loudal se domů. Uvažoval, zkoumal možnosti, ale stále víc přemýšlel, jestli by mohl vytvořit portrét nějakého nafoukaného fimfára, aniž by působil urážlivě. Došel ke svému bytu na ulici Duke a stoupal po schodišti k ložnici. Compton, jeho komorník, přispěchal, aby mu odňal svrchník a vykartáčoval ho. Gerrard se usmál, svlékl se a padl do postele. A zdálo se mu o Noční zahradě. Nikdy ji nespatřil, přesto vypadala tak živě, lákavě, atraktivně a tajemně. Nabitá vzrušující energií, k níž byl jako malíř neustále vnímavý, obsahující nebezpečí, rozechvění, náznak hrozby a ještě něco hlubšího, živelně zlověstného, co číhalo v jejích stínech. Volala ho. Svůdně šeptala. Ráno se probudil, volání zahrady stále v mysli. 17
Pravda_o_lasce.indd 17
12.2.2016 19:55:41
S T EPH A NIE L AUR ENSOVÁ Nevěřil ve zlá znamení. Vstal, přehodil si přes kalhoty a košili sametový župan a sešel dolů. Činit zásadní rozhodnutí s prázdným žaludkem nikdy není moudré. Sotva se pustil do šunky s vejci, zaznělo bubnování na vchodové dveře. Znal ten signál, proto sáhl po konvici a nalil si kávu do šálku, ještě než ji ctihodný Barnaby Adair stačí vyprázdnit do dna. Dveře jídelny se otevřely. „Nebesa!“ Barnaby, vysoký, elegantní blonďák s výrazem štvané zvěře vešel do místnosti. „Kéž mě všichni svatí ochrání před bezmezně milujícími matkami!“ Jeho pohled přistál na konvici s kávou. „Zbyla nějaká?“ Gerrard s úsměvem pokynul ke stolu, zatímco Compton přiběhl s dalším prostíráním. „Posluž si.“ „Děkuji, jsi můj zachránce.“ Barnaby klesl na židli vedle Gerrarda. Ten si ho prohlížel s vlídným pobavením. „Dobré ráno. Co tě vyhnalo ven? Ukázal se snad ples lady Harringtonové příliš náročný?“ „Nejde o lady Harringtonovou.“ Barnaby zavřel oči a vychutnával si kávu. „Ta je docela příjemná.“ Otevřel oči a prohlížel si nabídku jídla. „Byla tam ale lady Oglethorpeová a její dcera Melissa.“ „Ach!“ Gerrard se rozpomněl na souvislosti. „To je ta dávná přítelkyně tvé drahé matky, která doufá, že tě donutí provést její dcerušku městem?“ „Přesně ta.“ Barnaby si ukousl toustu. „Znáš příběh o ošklivém káčátku? Tak Melissa je na tom opačně.“ Gerrard se zachechtal. Barnaby byl stejně starý jako on, měl podobnou povahu i zázemí, téměř stejné sympatie a antipatie a oba dávali přednost výstřední zábavě. Nevzpomínal si, kdy se poprvé toulali společně po městě, ale za posledních pět let spolu absolvovali různá dobrodružství. Společnost toho druhého je těšila čím dál víc, takže nyní se bez váhání navštěvovali a poskytovali si podporu. „Nic pro mě,“ prohlásil Barnaby. „Budu muset uprchnout z hlavního města.“ 18
Pravda_o_lasce.indd 18
12.2.2016 19:55:41