0037429

001-003 Zimni more_Sestava 1 2/17/16 12:20 PM Strรกnka 3

SUSANNA

K EARSLEYOVA`

ZIMNI` ห MORE

Přeložila Petra Pachlová

Všechny osoby a události jsou smyšlené, jakákoliv podobnost s osobami živými nebo mrtvými je čistě náhodná.

S O P H I A’ S S E C R E T / T H E W I N T E R S E A Copyright © 2008 by Susanna Kearsley All rights reserved Translation © Petra Pachlová, 2016 ISBN 978-80-249-3082-4

Zimni_more.indd 2

22.2.2016 14:17:12

Mému tatínkovi: jednou jsi mě požádal, abych ti napsala příběh, který by sis zamiloval tak, jako jsi miloval Marianu, tak tedy… Za všechno, co jsi mi dal a jak jsi mi pomohl stát se tím, čím jsem, Ti tuhle knihu s láskou věnuji.

Zimni_more.indd 3

22.2.2016 14:17:12

Běž domů! Za rok jsi sešla; opusť ty šedé kameny; těsně přitáhni si šál k tělu, vždyť noc je chladná; běž domů! On neslyší tvé volání; žádné znamení tě tady nečeká, jen rány přílivu na břeh, bezútěšný stín útesu se stopami racka otištěnými v písku a ráhna a chaluhy rozeseté pod bledým měsícem. Běž domů! On neslyší tvé volání; jen noční vítr odpoví, když prožene se podél pobřeží, a navěky jen mušle na šedých kamenech zpívají a bílé zvonky pěny Severního moře vyzvánějí. E. J. Pratt – „Na břehu“

Zimni_more.indd 4

22.2.2016 14:17:12

První kapitola Nebyla to náhoda. Nebyl v tom ani jediný okamžik, který by se odehrál opravdu jen náhodou. To jsem pochopila později; když jsem si to však uvědomila, jen stěží jsem se s tím vyrovnávala, protože jsem vždy neochvějně věřila v nezávislost člověka, v jeho svobodné rozhodování. Zdálo se, že můj život to do té doby jen potvrzoval – zvolila jsem jisté cesty a ty vedly k jistým koncům, vždy dobrým, a nějaké menší rány, které mě cestou potkaly, jsem přijala ne jako smůlu, ale prostě jako plody svého vlastního nedokonalého úsudku. Kdybych si musela zvolit krédo, byly by to odvážně znějící řádky básníka Williama Henleyho: Osudu svého já jsem pán; duše své kapitán. A tak mě toho zimního rána, kdy to všechno začalo a já jsem poprvé sedla do pronajatého auta, abych se vydala na sever od Aberdeenu, ani na chvíli nenapadlo, že volant svírá ruka někoho jiného. Opravdu jsem věřila, že to bylo mé vlastní rozhodnutí odbočit z hlavní silnice na vedlejší, jež se vinula podél pobřeží. To rozhodnutí snad nepatřilo k těm nejmoudřejším, když jsem viděla, jak cestu lemují hromady sněhu, který prý v takovém množství ve Skotsku čtyřicet let nepamatovali, 5

Zimni_more.indd 5

22.2.2016 14:17:12

a předem mě varovali, že mě mohou závěje zdržet. Opatrnost a vědomí, že musím dojet včas, mě měly přimět jet po frekventovanější dálnici, ale malá cedule s nápisem „Pobřežní silnice“ mě svedla. Můj otec mi vždycky říkával, že mám moře v krvi. Narodila jsem se a vychovali mě vedle něj na pobřežích provincie Nové Skotsko a já nikdy nedokázala odolat vábení jeho sirén. A tak když se hlavní silnice z Aberdeenu stočila do vnitrozemí, zahnula jsem místo toho doprava a zvolila cestu podél pobřeží. Nedokázala bych říct, jak daleko jsem byla, když jsem na útesech poprvé zahlédla ruiny hradu, linii rozeklané temnoty rýsující se proti zamračené obloze, ale od chvíle, kdy jsem ho prvně uviděla, jsem byla jako omámená a přidala jsem plyn, protože jsem doufala, že se tak k němu dostanu dřív. Nevšímala jsem si shluků budov, které jsem míjela, a zklamalo mě, když se od něj silnice znovu prudce odklonila. Ale pak se za hustým lesem silnice vrátila zpátky a znovu se objevil: dlouhá temná ruina, ostře vystupující proti zasněženým polím, jež se zlověstně táhla mezi hranou útesu a silnicí. Kousek před sebou jsem uviděla parkoviště, malé rovné místo s kládami, které značily místa pro vozy, a z náhlého popudu jsem tam zajela a zastavila. Zelo prázdnotou. Pro mě žádné překvapení, protože nebylo ještě ani poledne, den chladný a větrný, a proč by tu tedy někdo zastavoval, pokud si nechtěl jít prohlédnout ruiny. A z pohledu na jedinou stezku, která k nim vedla – zamrzlá farmářská cesta topící se hluboko pod sněhem, který by mi sahal nad kolena – jsem hádala, že dnes se tu moc lidí nezastaví. Ani já jsem tu neměla zastavovat. Nebyl čas. Nejpozději 6

Zimni_more.indd 6

22.2.2016 14:17:12

v jednu jsem měla být v Peterheadu. Ale najednou jsem pocítila nutkání zjistit, kde přesně jsem, a tak jsem vytáhla mapu. Uplynulých pět měsíců jsem strávila ve Francii; tam jsem si mapu koupila, ale měla své chyby, protože se víc soustředila na silnice a dálnice než na města a ruiny. S takovým soustředěním jsem na ní zkoumala klikyháky zubatého pobřeží a snažila se rozluštit jména napsaná maličkým písmem, že jsem si toho muže všimla, až když prošel kolem mě. Kráčel pomalu, s rukama v kapsách, u nohou kokršpaněla se zabahněnýma nohama. Zdálo se mi podivné, že se na takovémhle místě objevil chodec. Silnice byla rušná a sníh nahrnutý podél krajnice nechával málo prostoru, kudy se dalo jít, ale neptala jsem se, kde se tu tak najednou vzal. Kdykoli mám na výběr mezi živou, dýchající osobou a mapou, volím osobu. Tak jsem rychle s mapou v ruce otevřela dveře auta, ale slaný vítr vanoucí od moře přes pole byl silnější, než jsem si myslela. Můj hlas v něm zanikl. Musela jsem to zkusit znovu. „Promiňte…“ Určitě mě nejdřív zaslechl kokršpaněl. Otočil se a pak se obrátil i muž. Když mě viděl, vrátil se. Byl mladší, než jsem čekala, ne o moc starší než já – asi pětatřicátník, s tmavými vlasy notně pocuchanými větrem a krátce zastřiženými tmavými vousy, díky kterým vypadal trošičku jako pirát. I jeho chůze byla maličko okázalá, sebevědomá. „Potřebujete pomoc?“ zeptal se mě. „Můžete mi ukázat, kde jsem?“ Napřáhla jsem k němu ruku s mapou. Obešel mě, aby nastavil záda větru, stoupl si vedle mě a hlavu sklonil k natištěnému pobřeží. „Tady,“ řekl a ukázal na bezejmenný výběžek. „Cruden Bay. Kam máte namířeno?“ Při té otázce maličko natočil hlavu a já spatřila, že nemá 7

Zimni_more.indd 7

22.2.2016 14:17:12

oči piráta. Byly jasně šedé a přátelské a i hlas měl přátelský s tou příjemnou houpavou intonací severního Skota. „Jedu na sever do Peterheadu,“ odpověděla jsem. „No tak to nejste špatně.“ Ukázal ho na mapě. „Není daleko. Držte se na téhle silnici, zavede vás přímo do Peterheadu.“ U jeho kolene zívnul pes, jako by si stěžoval. Muž vzdychl a shlédl na něj. „Vydrž chviličku. Nevidíš, že si povídám?“ Usmála jsem se. „Jak se jmenuje?“ „Angus.“ Sklonila jsem se a podrbala psovi plandavé uši pocákané bahnem. „Ahoj, Angusi. Ty ses šel proběhnout, viď?“ „Ba, ten by lítal celý den, kdybych ho nechal. Chvilku nepostojí.“ Jeho pán taky ne, pomyslela jsem si. Z muže vyzařovala energie i neklid a já už ho dost zdržela. „Tak vás nechám jít,“ prohlásila jsem a narovnala se. „Děkuju za pomoc.“ „Rádo se stalo,“ ujistil mě, otočil se a znovu vyrazil. Kokršpaněl se hned šťastně rozeběhl. Před nimi se ztvrdlá pěšina táhla směrem k moři a na jejím konci jsem proti rychle plujícím mrakům viděla opuštěnou čtvercovou hradní ruinu bez střechy. Jeden pohled na ni stačil a já jsem pocítila náhlé nutkání zůstat – nechat auto zaparkované, kde stálo, a vydat se za mužem se psem a naslouchat bouřícímu moři kolem rozpadajících se zdí. Musela jsem však dodržet slib. Zdráhavě jsem se tedy vrátila do pronajatého auta, otočila klíčkem a znovu vyrazila k severu. „Duchem jsi někde jinde,“ jemně mě obvinil Janin hlas a vytrhl mě z přemítání. Seděly jsme v ložnici v patře jejího domu v Peterheadu, 8

Zimni_more.indd 8

22.2.2016 14:17:12

v místnosti s tapetami plnými maličkých řetízků růžových poupat, stranou od rozruchu v přízemí, kde se sešla spousta lidí. V duchu jsem se napomenula a usmála se. „Nejsem, já…“ „Carolyn McClellandová,“ prohlásila a použila celé mé křestní jméno způsobem, jak to dělala vždycky, když mě přistihla, že se chystám zalhat, „už jsem tvoje agentka skoro sedm let, mě jen tak neoblafneš. Myslíš na knihu?“ Měla laskavé oči. „Nebylo moudré tě sem tahat, viď? Ne když píšeš.“ „Nemluv hlouposti. Jsou důležitější věci než psaní,“ namítla jsem. Abych ukázala, že to myslím vážně, naklonila jsem se a znovu se pořádně podívala na spící miminko zabalené do přikrývek na jejím klíně. „Je vážně nádherný.“ „To je, že?“ Hrdě sledovala můj pohled. „Alanova máma tvrdí, že vypadá přesně jako Alan.“ Já jsem tedy tu podobu neviděla. „Myslím, že má v sobě víc z tebe. Jen se podívej na jeho vlasy.“ „Ach, bože, ty vlasy, ano, chudáček maličký,“ vzdychla a dotkla se jasně červenozlatého chomáčku na synově hlavičce. „Doufala jsem, že ho to nepotká. Taky mu naskáčou pihy, abys věděla.“ „Ale pihy vypadají na malých kloučcích moc roztomile.“ „Jasně, tak sem nezapomeň zajet a povědět mu to, až mu bude šestnáct a bude mě proklínat.“ „Přinejmenším nebude litovat, jaké jste mu vybrali jméno. Jack je pěkné, pořádně mužné jméno.“ „To bylo ze zoufalství. Přála jsem si nějaké, co bude znít víc skotsky, ale Alan byl naprosto neústupný. Pokaždé, když jsem nějaké navrhla, řekl: ,Ne, tak se jmenoval náš pes,‘ a tím to skončilo. Upřímně, Carrie, chvíli jsem myslela, že ho budeme muset nechat pokřtít ,Chlapeček Ramsay‘.“ 9

Zimni_more.indd 9

22.2.2016 14:17:12

K tomu ale pochopitelně nedošlo. Jane a Alan vždycky našli způsob, jak vyřešit neshody, a malý Jack Ramsay dnes dorazil do kostela, kam jsem přijela včas, abych se mohla stát jeho kmotrou. Dokázala jsem to jen díky překročení všech rychlostních limitů mezi zastávkou u Cruden Bay a Peterheadem, ale na miminko to nikterak nezapůsobilo, a tak když na mě prvně spočinulo pohledem, jen zívlo a rychle usnulo a nevzbudilo se, ani když mu pastor zkropil hlavu vodou. „Je vždycky tak klidný?“ zeptala jsem se a pozorovala ho. „Copak, myslela jsi, že nemůžu mít klidné dítě?“ Janiny oči mě škádlily, protože sama sebe dobře znala. Rozhodně bych ji nenazvala klidnou osobou. Měla silnou vůli; byla činorodá a plná života, a to tolik, že jsem se vedle ní cítila tak nějak bezbarvě. A unaveně. Nestačila jsem jí. Navíc mi nepomohlo, že jsem minulý měsíc chytila nějaký virus, Vánoce jsem proležela a ještě mi to zkazilo i silvestra. Teď, o týden později, jsem stále ještě nebyla v plné síle. Ale i v době, kdy jsem kypěla zdravím, byla Janina hladina energie kilometry nad mojí. Právě proto jsme tak dobře spolupracovaly; proto jsem si ji vybrala. Já jsem to s vydavateli moc neuměla – příliš snadno jsem ustupovala. Neměla jsem žaludek na konflikty, tak jsem se naučila nechat všechno na Jane a ona za mě bojovala mé bitvy. Díky tomu jsem se v jednatřiceti mohla pochlubit čtyřmi bestsellery a svobodou žít, kdekoli a jakkoli jsem si vybrala. „Co to sídlo ve Francii?“ zeptala se mě a nevyhnutelně, jak bylo jejím zvykem, se vrátila k mé práci. „Pořád jsi v Saint-Germain-en-Laye?“ „Je fajn. A jsem pořád tam, ano. Díky tomu mám správné detaily. Palác je ústředním bodem zápletky, tam se odehrává 10

Zimni_more.indd 10

22.2.2016 14:17:13

většina děje.“ Saint-Germain věnoval francouzský král stuartovským králům Skotska jako útočiště na první roky jejich exilu, kdy v něm měl svůj dvůr a věrné podporovatele nejprve starý král Jakub a po něm mladý král Jakub. V něm osnovali spiknutí a intrikovali se skotskou šlechtou přes tři neúspěšná jakobitská povstání. Můj příběh se měl točit kolem Nathaniela Hooka, Ira v Saint-Germain, který mi připadal jako dokonalý románový hrdina. Narodil se roku 1664, rok před velkým morem a jen čtyři roky po návratu krále Karla II. na potlučený trůn Anglie. Když král Karel zemřel a na trůn nastoupil jeho katolický bratr Jakub, Hooke se chopil zbraně v povstání, ale pak změnil stranu, opustil svou protestantskou víru pro katolickou a stal se jedním z Jakubových neochvějných zastánců. Ale nebylo to k ničemu. Anglie byla národem plným protestantů a žádný král, který se nazýval katolickým, nemohl doufat, že si trůn udrží. Jakubův nárok na trůn zpochybnila jeho vlastní dcera Marie spolu s manželem Vilémem Oranžským, kteří sami začali mít o trůn zájem. A to znamenalo válku. Nathaniel Hooke byl přímo ve středu dění. Bojoval za Jakuba ve Skotsku, byl zajat jako špion a drželi ho jako vězně v hrůzu nahánějícím londýnském Toweru. Po propuštění znovu rychle pozvedl meč a šel bojovat za Jakuba, a když bylo po všech bitvách a Vilém s Marií se pevně usadili na trůnu, Jakub uprchl do exilu a Hooke s ním odešel do Francie. Ale porážku nepřijal. Místo toho uplatnil svá mnohá nadání, aby přesvědčil lidi kolem sebe, že dobře naplánovaná společná invaze francouzského krále a Skotů by mohla všechno napravit, tedy vrátit Stuartovce z exilu na jejich právoplatný trůn. Málem se jim to podařilo. 11

Zimni_more.indd 11

22.2.2016 14:17:13

Historie ještě léta po Hookově době nezapomněla na tragický příběh bitvy u Cullodenu, ani na prince Charlieho zvaného „Bonnie Prince Charlie“. Nebylo to však té chladné zimy u Cullodenu, kdy se jakobité – doslova „následovníci Jakuba“ a Stuartovců – dostali nejblíž k realizaci svého cíle. Ne, to se stalo na jaře roku 1708, kdy invazní flotila francouzských a skotských vojáků, což byl Hookův nápad, zakotvila u pobřeží Skotska v zálivu Firth of Forth. Na palubě vlajkové lodi stál vysoký dvacetiletý Jakub Stuart – ne ten Jakub, který uprchl z Anglie, ale jeho syn, kterého mnozí nejen ve Skotsku, ale i v Anglii považovali za svého pravého krále. Na souši netrpělivě čekaly shromážděné armády horalů a věrných skotských šlechticů, aby ho uvítaly a obrátily své síly proti oslabené armádě na jihu. Dlouhé měsíce pečlivých příprav a tajných plánů dospěly k naplnění a zdálo se, že je nadosah zlatá chvíle, kdy stuartovský král znovu získá anglický trůn. Jak toto velké dobrodružství selhalo a proč, to je jeden z nejpůsobivějších příběhů té doby, příběh intrik a proradností, které se všechny strany usilovně snažily zakrýt a pohřbít, zatajovaly dokumenty, ničily korespondenci a rozšiřovaly zvěsti a dezinformace, jež se až do dnešních dnů považují za fakta. Většinu podrobností, které se dochovaly, zaznamenal Nathaniel Hooke. Ten muž se mi líbil. Pročítala jsem jeho dopisy a procházela sály Saint-Germain-en-Laye, kudy chodil i on. Znala jsem podrobnosti o jeho manželství a dětech i o jeho poměrně dlouhém životě a smrti. A proto mě frustrovalo, že po dlouhých pěti měsících psaní jsem pořád bojovala se stránkami svého románu a Hookově postavě se mi stále nedařilo vdechnout život. 12

Zimni_more.indd 12

22.2.2016 14:17:13

Věděla jsem, že Jane mé potíže vycítila – jak řekla, znala mě příliš dlouho a příliš dobře, než aby si nevšimla mé nálady. Ale taky věděla, že o svých problémech nerada mluvím, tak na mě šla opatrně a nepřímo. „Minulý víkend jsem si přečetla ty kapitoly, cos mi poslala…“ „Kdy máš proboha čas číst?“ „Na čtení se vždycky najde čas. Přečetla jsem to a chtěla jsem se zeptat, jestli tě někdy nenapadlo, že bys příběh vyprávěla z pohledu někoho jiného… nějakého vypravěče, však víš, jak to dělá Fitzgerald s Nickem ve Velkém Gatsbym. Přišlo mi, že někdo stojící trochu stranou by se snad mohl v tom prostředí pohybovat volněji a spojit ti všechny scény dohromady. Je to jen nápad.“ Dál to nerozvíjela, a protože bezpochyby věděla, že má první reakce na něčí rady je zarytý odpor, změnila téma. Skoro o dvacet minut později jsem se už smála jejímu suchému popisu radovánek péče o novorozence, když její manžel Alan strčil hlavu do dveří ložnice. „Víte, že je dole oslava?“ zeptal se nás. Jeho zamračený výraz bych brala mnohem vážněji, kdybych nevěděla, že to jen tak hraje. V jádru to byl dobrák. „Nemůžu je všechny zabavit úplně sám.“ „Zlato, jsou to tvoji příbuzní,“ namítla Jane. „O důvod víc nenechávat mě s nimi samotného.“ Ale na mě mrkl. „Doufám, že tě nenutí mluvit o práci? Řekl jsem jí, ať tě nechá být. Jenže znáš ji, smlouvy jí nedají spát.“ „Je to přece moje práce,“ připomněla mu Jane. „A abys věděl, ani v nejmenším se nebojím, že Carrie poruší smlouvu. Do odevzdání první verze má ještě sedm měsíců.“ Chtěla mě tím povzbudit, ale Alan si nejspíš všiml, jak mi poklesla ramena, protože ke mně natáhl ruku a vybídl mě: 13

Zimni_more.indd 13

22.2.2016 14:17:13

„Jen pojď. Zajdeme dolů, dáš si něco k pití a povíš mi, jaká byla cesta. Ohromilo mě, že jsi přijela včas.“ Už tak kolovalo dost vtipů o mých sklonech nechat se při cestování svést z cesty, tak jsem jim radši o své oklice kolem pobřeží neřekla nic. Ale něco mi to připomnělo. „Alane,“ zeptala jsem se ho, „máš zítra let?“ „Ano. Pročpak?“ Alanova malá letka helikoptér sloužila pobřežním ropným plošinám, kterých bylo v Severním moři u skalnatého pobřeží kolem Peterheadu doslova naseto. Jako pilot neznal strach, jak jsem zjistila, když jsem mu jedinkrát dovolila, aby mě vzal na palubu. Po přistání jsem se sotva udržela na nohou. Ale teď jsem ho požádala: „Nezaletěl bys se mnou kousek po pobřeží? Nathaniel Hooke sem dvakrát přijel z Francie, aby intrikoval se skotskými šlechtici, a vždycky přistál u Slainsu, hradu hraběte z Errollu, který je podle mojí mapy, mimochodem už dost staré, kousek odsud severně. Ráda bych ten hrad nebo to, co z něj zbylo, viděla z moře tak, jak se objevil před Hookem, když se k němu poprvé připlavil.“ „Slains? Ba, tam tě můžu vzít. Ale není to na sever, je to jižně, u Cruden Bay.“ Upřeně jsem se na něj zadívala. „Kde?“ „U Cruden Bay. Tys ho cestou sem minula, když jsi jela po dálnici.“ Jane, bystrá jako vždycky, si všimla něčeho v mém obličeji, v mém výrazu. „Co je?“ chtěla vědět. Nikdy mě nepřestane překvapovat šťastná shoda okolností – způsob, jakým se v mém životě střetávaly náhody. Ze všech míst, kde jsem mohla zastavit, pomyslela jsem si. Nahlas jsem řekla jen: „To nic. Můžeme tam zítra zaletět, Alane?“ 14

Zimni_more.indd 14

22.2.2016 14:17:13

„Ba. Co bys řekla na tohle – vezmu tě tam brzo ráno, aby ses na něj mohla podívat z moře, a když budeš chtít, až se vrátíme, pohlídám chvíli prcka Jacka, Jane tě tam zaveze autem a celý ho projdete. Oběma vám udělá dobře, když se trochu nadýcháte mořského vzduchu.“ A to jsme udělali. Z helikoptéry se zdál mnohem větší, než jak jsem ho viděla ze země – roztažená ruina bez střechy jako by stála přímo na okraji útesů, pod nimiž hluboko dole bíle vřelo moře. Po zádech mi přejel nepatrný záchvěv vzrušení a já ten pocit znala natolik dobře, abych věděla, že už se nemohu dočkat, až se dostaneme na zem, Jane si sedne za volant a zaveze mě tam. Tentokrát byla na parkovišti dvě auta a sníh ve stezce ukazoval hluboké, protáhlé otisky. Brodila jsem se před Jane a nastavovala obličej poryvům větru, které na mých rtech nechávaly slanou příchuť a rozechvívaly mě, i když jsem byla zachumlaná v teplém kabátě. Přiznávám, že jsem si potom nedokázala vybavit žádné další lidi, ačkoli vím, že tam byli. Ani si nevzpomínám na příliš detailů ruiny samotné – vybavují se mi jen obrazy – gotické zdi a tvrdá růžová žula se skvrnami šedé, která se ve světle třpytila… jedna vysoká čtverhranná věž stojící pevně u kraje útesu… ticho komnat, kde vítr přestal zuřit a jen sténal a kvílel a kde holé střešní trámy nad hlavou vrhaly stíny na navátý sníh. V jedné velké místnosti se na moře otevíralo mohutné okno, a když jsem se k němu postavila, opřela si ruce o sluncem vyhřátý parapet a stočila pohled dolů, všimla jsem si otisků tlapek malého psa, snad kokršpaněla, a vedle nich hlubších stop ukazujících, kde stál člověk, a stejně jako já hleděl na nekonečný horizont. 15

Zimni_more.indd 15

22.2.2016 14:17:13

Téměř jsem cítila, jak stojí po mém boku, ale v duchu se změnil, takže už to nebyl neznámý moderní člověk, se kterým jsem mluvila včera na parkovišti, ale někdo ze starší doby, muž ve vysokých botách, v plášti a s mečem. Ta představa mi připadala tak skutečná, že jsem se otočila… a zjistila, že se na mě dívá Jane. Jen se výrazu mého obličeje usmála. Znala ho dobře ze všech okamžiků, kterým byla přítomná, když se mé postavy začaly hýbat, hovořit a nabývat života. Mluvila nenuceně. „Přece víš, že k nám můžeš kdykoli zajet a bydlet u nás. A pracovat. Máme tam místo.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Máš dítě. Nepotřebuješ v domě ještě hosta.“ Znovu se na mě podívala a to, co spatřila, rozhodlo. „Tak pojď. Zajedeme do města a najdeme ti v Cruden Bay něco k pronajmutí.“

16

Zimni_more.indd 16

22.2.2016 14:17:13