i
i
SNEZI, SNEZI... JOH N GRE EN
MAU REE N JOHN SON OVA i
LAUR EN MYR ACLE OVA i
EUROMEDIA速
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 4
Přeložila Veronika Volhejnová Poznámka překladatelky: Citát z díla Lewise Carrolla Alenka za zrcadlem je uveden v překladu Aloyse a Hany Skoumalových (Carroll Lewis, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1988).
The Jubilee Express: Copyright © Mercury Girl, Inc., 2008 A Cheertastic Christmas Miracle: Copyright © John Green, 2008 The Patron Saint of Pigs: Copyright © Lauren Myracle, 2008 Translation © Veronika Volhejnová, 2015 ISBN 978-80-87543-81-8
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 5
ZASNĚŽENÝ EXPRES MAUREEN JOHNSONOVÁ
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 6
Pro Hamishe, který mě učil zvládnout každý zasněžený svah stylem „Jeď, co to dá, a když ti něco vleze do cesty, zahni“. A pro všechny, kdo dřou za monolitní fasádou obří firmy, kdo musejí tisíckrát za den říct latté grande, pro všechny, kdo si kdy museli poradit s rozbitou čtečkou kreditních karet v nejhorším vánočním návalu… – pro vás je tenhle příběh.
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 7
KAPITOLA
B
PRVNÍ
yl večer před Vánoci. No, přesněji řečeno, bylo odpoledne Štědrého dne. Ale než se vrhneme přímo do tepajícího srdce akce, vyřídíme nejdřív jednu věc. Vím totiž ze zkušenosti, že kdyby to vyplavalo později, odvedlo by to vaši pozornost tak, že byste už vůbec nevnímali, co říkám. Jmenuju se Jubilee Dougalová. Nechte si to chvilku projít hlavou. Vidíte? Když vám to řeknu hned, není to tak zlé. Ale teď si představte, že bych na vás tohleto vyklopila v polovině nějakého dlouhého příběhu (a takový teď přijde): „Mimochodem, jmenuju se Jubilee.“ Byli byste úplně vedle. Já si uvědomuju, že Jubilee je jméno spíš tak pro striptérku. Nejspíš si myslíte, že tancuju u tyče nebo něco. Ale ne. Kdybyste mě viděli, dost rychle by vám došlo, že striptérka nejsem (aspoň myslím, že by vám to došlo). Na hlavě mám krátké černé mikádo. Nosím brýle nebo kontaktní čočky, tak půl napůl. Je mi šestnáct, zpívám ve sboru, chodím na matematický kroužek. Taky hraju pozemní hokej a tam člověk vážně nezíská tu vlnivou naolejovanou eleganci, bez které se striptérka neobejde. (Jestli tohle čte nějaká striptérka, tak výslovně říkám, ❆ 7 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 8
M AU R E E N
J O H N S O N O VÁ
že proti striptérkám nic nemám. Jenom prostě já striptérka nejsem. Nejhorší mi na tom asi připadá ten latex. Myslím, že latex musí být špatný pro kůži, protože ta pod ním nemůže dýchat.) Mně na tom jménu vadí spíš to, že to není jméno. Jubilee… Jubileum. To je spíš mejdan než jméno, ne? Až na to, že nikdo neví, jaký. Slyšeli jste už o někom, že by pořádal oslavu jubilea? A pokud ano, šli byste tam? Já tedy ne. To zní jako akce, na kterou je potřeba pronajmout velkou nafukovací halu, vyvěsit vlajkoslávu a pečlivě naplánovat odvoz odpadků. Když o tom tak přemýšlím, nejspíš mi to připomíná jarmark. Moje jméno s tímhle příběhem dost souvisí. Jak jsem už říkala, bylo odpoledne Štědrého dne a já měla zase jednou pocit, že mě život… má rád. Bylo po zkouškách a škola začínala až po Novém roce. Byla jsem doma sama a bylo tam příjemně a útulno. Připravila jsem si na večer nové oblečení, na které jsem si ušetřila – černou sukni, punčocháče, červené třpytivé tričko a nové černé kozačky. Uvařila jsem si latté s vaječným koňakem a to jsem teď srkala. Všechny dárky byly připravené a zabalené. A před sebou jsem měla velkou událost: v šest jsem byla pozvaná k Noahovi domů – k Noahovi Priceovi, to je můj kluk – na jejich tradiční rodinný štědrovečerní švédský stůl čili smorgasbord. Každoroční smorgasbord u Priceových hraje v naší osobní historii velkou roli. Tam jsme se vlastně dali dohromady. Před smorgasbordem byl Noah Price jen hvězda na mém nebi…, stálá, známá, jasná a nedosažitelná. Znala jsem ho od čtvrté třídy, ale připadal mi asi jako lidi z televize. Věděla jsem, jak se jmenuje. Koukala jsem na jeho pořad. Ano, Noah byl trochu blíž…, ale občas, když je někdo skutečný, když je součástí vašeho života, může se zdát ještě vzdálenější a nedosažitelnější než skutečná celebrita. Blízkost ještě neznamená důvěrnost. ❆ 8 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 9
Z A S N Ě Ž E N Ý
E X P R E S
Vždycky se mi líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohl líbit jako líbit. Přišlo mi, že zamilovat se do něj by byl nerozum. Byl o rok starší než já, o třicet cenťáků vyšší, měl široká ramena, jasné oči a do čela patku. Uměl všechno – byl sportovec, matematik, velké zvíře studentské samosprávy. Prostě ten typ, vedle kterého si umíte představit leda tak modelku nebo špionku nebo někoho, po kom jednou pojmenují laboratoř. Takže když mě Noah loni pozval, abych k nim na Štědrý večer přišla na smorgasbord, div mi nevypadly oči z důlků. Tři dny po tom pozvání jsem nebyla schopná chodit rovně. Dospělo to tak daleko, že jsem musela ve svém pokoji trénovat chůzi, než jsem tam šla. Neměla jsem tušení, jestli mě pozval proto, že se mu líbím, jestli mu to nařídila jeho maminka (naši rodiče se znají), nebo jestli prohrál nějakou sázku. Všechny moje kamarádky z toho byly taky bez sebe, ale chápaly to zřejmě víc než já. Ujišťovaly mě, že na matematickém kroužku po mně každou chvíli koukal, že se smál mým pokusům o trigonometrické vtipy a že se mě pořád snažil zapojit do hovoru. Bylo to prostě bláznivé – asi jako kdybych zjistila, že někdo napsal knihu o mém životě nebo tak. Většinu toho večera jsem strávila bezpečně schovaná v koutě a povídala si s jeho sestrou, která (i když ji mám moc ráda) není zrovna hlubokomyslná. O oblíbených značkách mikin se dá povídat jenom určitou dobu a pak se dveře konverzace musejí nutně začít přivírat. Ale ona je na to šampion. Má na to téma VYHRANĚNÉ NÁZORY. Konečně jsem se od ní utrhla – Noahova máma zrovna přinesla další talíř a já mohla použít oblíbenou výmluvu „Jé, promiň, ale to vypadá fantasticky, já to musím ochutnat“. Neměla jsem ponětí, co to má být, a když jsem se na to podívala blíž, zjistila jsem, že jsou to nakládané rybičky. Už jsem chtěla vycouvat, ale Noahova máma mě vyzvala: „Dej si aspoň kousek.“ ❆ 9 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 10
M AU R E E N
J O H N S O N O VÁ
Obvykle dělám, co se mi řekne, a tak jsem poslechla. Tentokrát se to ale vyplatilo, protože jsem si všimla, že mě Noah pozoruje. Řekl: „To jsem rád, že sis vzala.“ Zeptala jsem se ho proč – nejspíš jsem si vážně myslela, že jde o sázku. („No dobře, tak já ji pozvu, ale jestli ji donutím, aby si dala nakládané rybičky, tak mám u vás dvacet babek, kluci.“) Ale on řekl: „Protože já jsem je jedl.“ Stála jsem tam s jistě okouzlujícím výrazem totální tuposti v obličeji, takže dodal: „A nemohl bych tě políbit, kdyby sis nevzala taky.“ Což je hnusné i neuvěřitelně romantické zároveň. Mohl prostě jít nahoru a vyčistit si zuby, ale on tam zůstal a číhal na mě u rybiček. Zmizeli jsme spolu do garáže a tam jsme se líbali pod policí s elektrickým nářadím. A tak to všechno začalo. Takže ten Štědrý večer, o kterém vám budu povídat, nebyl jen tak obyčejný Štědrý večer, bylo to naše první výročí. Skoro se mi nechtělo věřit, že už je to rok. Všechno to uteklo strašně rychle… Totiž Noah má pořád hrozně věcí na práci. Když se vykulil na svět, malinký, růžový a kroutící se, nejspíš ho museli co nejrychleji změřit a odvézt z nemocnice, aby stihl poradu. Je v nejvyšším ročníku, hraje fotbal za školu, a navíc je předseda studentské rady, takže volný čas prakticky nemá. Myslím, že za ten rok, co spolu chodíme, jsme měli tak deset dvanáct opravdových schůzek, kde jsme něco podnikli jen sami dva, já a Noah. Tak jednou za měsíc. Ovšem účastnili jsme se společně spousty akcí. Noah a Jubilee prodávají koláčky ve prospěch školní rady! Noah a Jubilee na fotbalové tombole! Noah a Jubilee pomáhají s charitním sběrem potravin, doučují mladší, organizují abiturientský sjezd… Noah si to uvědomoval. A i když dneska večer to byla rodinná událost, kde bude spousta lidí, slíbil mi, že budeme mít ❆ 10 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:49 AM
Stránka 11
Z A S N Ě Ž E N Ý
E X P R E S
čas taky jen sami pro sebe. Zařídil si ho tím, že nabídl pomoc s přípravami. Když se na večírku objevíme tak na dvě hodinky, můžeme utéct dozadu, vyměnit si dárky a koukat spolu na Grinche. Večer mě doveze domů a ještě chvíli se zdrží… Jenže pak moje rodiče zatkli a všechno bylo v háji. Znáte Santovu vesničku Flobie? Santova vesnička od firmy Flobie tvoří tak podstatnou součást mého života, až předpokládám, že každý ví, co to je – ale nedávno mi někdo řekl, že předpokládám až moc, tak vám to radši vysvětlím. Santova vesnička Flobie je série keramických domků a jiných věcí, ze kterých se dá sestavit městečko. Rodiče je sbírají od mého narození. Koukala jsem na ty plasticky dlážděné uličky od doby, co jsem se naučila sama stát. Máme úplně všechno – most z pruhovaných cukrových holí, Sněžné jezero, cukrárnu, perníkovou pekárnu, alej sladkých stromů. A ty věci nejsou nijak malé. Rodiče koupili zvláštní stůl, kam to všechno stavějí, a ten stojí uprostřed obýváku od Díkůvzdání do Nového roku. Musíme mít sedm prodlužovaček, aby to všechno fungovalo. V zájmu ekologie jsem je donutila to na noc zhasínat, ale nebylo to jednoduché. Mě pojmenovali po budově č. 4, což je Jubilee Hall čili Jubilejní síň. Jubilee Hall je z celé sbírky největší. Je to místo, kde se vyrábějí a balí dárky. Má barevná světýlka, fungující běžící pás s nalepenými dárky a u něj se otáčejí malincí elfíci, jako by je nakládali a vykládali. Elfové v Jubilee Hall mají všichni taky v rukou přilepený dárek, takže doopravdy to vypadá jako nějaká mučírna, kde jsou malé bytůstky odsouzené věčně nakládat a vykládat stejný dárek až do skonání světa, nebo dokud se jim nerozbije motorek. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, jednou jsem to řekla mámě, a ona prohlásila, že tomu nerozumím. No, možná ne. Zjevně se v názoru na tohle téma neshodneme – ❆ 11 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 93
VÁ N O Č N Í ZÁZRAK JOHN GREEN
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 94
Ileně Cooperové, která mě provedla už mnohou vánicí.
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 95
KAPITOLA
V
PRVNÍ
évoda, JP a já jsme zrovna koukali na čtvrtý film bondovského maratonu, když má matka volala domů – pošesté během pěti hodin. Nemusel jsem se ani podívat na displej. Věděl jsem, že to je ona. Vévoda obrátila oči v sloup a zastavila film. „To si jako myslí, že jsi někam šel, nebo co? Venku chumelí jak blázen.“ Pokrčil jsem rameny a zvedl to. „Pořád nic,“ prohlásila máma. Někde za ní nějaký hlas hlučně, ale monotónně vykládal o nutnosti ochrany vlasti. „To mě mrzí, mami. Otrava.“ „Je to hrůza!“ stěžovala si. „Nedá se odsud letět vůbec nikam, tím míň domů.“ Už tři dny trčeli v Bostonu. Lékařská konference. Zřejmě ji dost ničila představa, že letošní Vánoce stráví tam. Jako by Boston byla válečná zóna! Pokud jde o mě, já jsem byl spíš nadšený. Něco ve mně se odjakživa radovalo z nepříjemných a dramatických situací způsobených počasím. Vlastně čím hůř, tím líp. „Jo, je to děs,“ řekl jsem. „Ráno to už má přestat, ale všechny lety jsou úplně přeplněné. Nedokážou nám dokonce ani zaručit, že se dostaneme domů zítra. Táta se pokouší vypůjčit auto, ale i tam jsou hrozné fronty. A dokonce i kdybychom jeli celou noc, nebudeme doma ❆ 95 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 96
J O H N
G R E E N
dřív než v osm nebo v devět ráno. Nemůžeme ale přece strávit Vánoce každý jinde.“ „Já budu u Vévody,“ řekl jsem, „její rodiče mě už pozvali. Půjdu tam, rozbalím všechny dárky a postěžuju si, jak mě rodiče zanedbávají. A Vévoda mi potom možná dá pár svých dárků, protože jí bude líto, že mě maminka nemá ráda.“ Podíval jsem se na Vévodu a ona se na mě ušklíbla. „Ale Tobine!“ Mámě se to nelíbilo – ona nemá velký smysl pro humor. V pracovním životě se jí to spíš hodí – koneckonců, který pacient stojí o to, aby jeho onkolog přišel do ordinace a začal: „To přijde chlápek do baru a barman se ho ptá: ‚Tak co si dáte?‘ a chlap na to: ‚Co máte?‘ a barman: ‚No, nevím, co mám já, ale vím, co máte vy: melanom ve čtvrtém stadiu.‘“ „Prostě chci říct, že mně se tady nic hrozného neděje. Vy se vrátíte do hotelu?“ „Ano, pokud se tvému otci nepovede opatřit auto. On je úplný anděl, jak celou tu hrůzu zvládá.“ „Tak fajn,“ řekl jsem a podíval se po JP, který naznačil pohybem úst: Zavěs. Už. Ten. Telefon. I já jsem se už chtěl vrátit na pohovku mezi Vévodu a JP a dál se dívat, kolika vynalézavými způsoby umí nový James Bond zabíjet lidi. „U tebe je všechno v pořádku?“ zeptala se máma. Proboha! „Jo, jo. Tedy samozřejmě sněží. Ale Vévoda a JP jsou tady, a nemůžou se na mě ani vykašlat, protože kdyby se teď pokusili jít pěšky domů, tak jim umrzne zadek. Koukáme na bondovky. Elektřina pořád funguje a vůbec.“ „Zavolej, kdyby se něco dělo. Cokoliv.“ „Jo, jasně,“ slíbil jsem. „Tak jo, řekla. „Tak jo. Je mi to hrozně líto, Tobine. Mám tě ráda. Moc mě to mrzí.“ „Ale vždyť o nic nejde,“ řekl jsem, protože opravdu o nic nešlo. Byl jsem ve velkém domě, bez dozoru dospělých, se ❆ 96 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 97
VÁ N O Č N Í
Z Á Z R A K
mnou tu byli moji nejlepší kamarádi. Nic proti mým rodičům, oni jsou celkem fajn, ale co mě se týče, mohli by klidně zůstat v Bostonu až do Nového roku a taky by mi to nevadilo. „Zavolám ti z hotelu,“ řekla ještě máma. JP ji zřejmě zaslechl, protože zavrčel. „O tom nepochybuju.“ Rozloučil jsem se. „Řekl bych, že trpí separační úzkostí,“ prohlásil JP, když jsem zavěsil. „Jsou Vánoce,“ pokrčil jsem rameny. „A proč nejdeš na Vánoce k nám?“ zeptal se JP. „Jídlo nestojí za nic,“ odpověděl jsem. Obešel jsem pohovku a sedl si na pohovku mezi ně. „Rasisto!“ vykřikl JP. „To není rasismus!“ namítl jsem. „Zrovna jsi řekl, že korejské jídlo nestojí za nic,“ připomněl. „Neřekl,“ vložila se do toho Vévoda a sáhla po dálkovém ovládání, že znova pustí film. „Řekl, že korejské jídlo tvojí mámy nestojí za nic.“ „Přesně tak,“ potvrdil jsem „U Keuna mi docela chutná.“ „Ty jsi blbštajn,“ odsekl JP, jak to obvykle říká, když mu dojdou argumenty. Ostatně v oboru netrefných poznámek tahle ještě celkem ujde. Vévoda znovu pustila film a JP prohlásil: „Co kdybychom zavolali Keunovi?“ Vévoda znovu film zastavila a natáhla se přese mě, aby mohla oslovit přímo JP. „JP,“ řekla. „No?“ „Mohl bys prosím tě přestat žvanit, abych si mohla užít to fantasticky sexy tělo Daniela Craiga?“ „Nejseš gay?“ ušklíbl se JP. „Já jsem holka,“ připomněla mu Vévoda. „Takže je normální, že se mi líbí muži. Jo, kdybych řekla, že ty máš sexy tělo, tak bych mluvila jako lesba, protože ty vypadáš jako holka.“ ❆ 97 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 98
J O H N
G R E E N
„Zásah,“ prohlásil jsem. Vévoda se po mně podívala a pozvedla obočí: „I když ve srovnání s tebou je JP ztělesnění mužnosti.“ Na to jsem odpověď neměl. „Keun je v práci,“ připomněl jsem. „Za Štědrý den dostává dvojnásobný plat.“ „No jo,“ kývl JP. „Já zapomněl, že Waffle House je jako nohy Lindsay Lohan – je tam pořád otevřeno.“ Zasmál jsem se. Vévoda se jen ušklíbla a znova pustila film. Daniel Craig vylezl z vody v boxerkách, které vydával za plavky. Vévoda povzdechla spokojeně, JP otráveně. Po pár minutách jsem vedle sebe uslyšel tiché cvakání. JP. Čistil si zuby zubní nití. On je tím úplně posedlý. „Jsi nechutný,“ prohlásil jsem. Vévoda zastavila film a zamračila se na mě. Nebylo to zlé zamračení; nakrčila malý nos a protáhla rty, na očích se jí ale vždycky poznalo, jestli je na mě opravdu naštvaná. A ty oči teď vypadaly dost usměvavě. „Co je?“ zeptal se JP a nit mu visela z pusy mezi stoličkami. „Zubní nit se používá v soukromí. Tohle je… Prosím tě, dej to pryč.“ Neochotně to udělal, ale namítl: „Můj zubař říká, že nikdy neviděl zdravější dásně. Nikdy.“ Obrátil jsem oči v sloup. Vévoda si zastrčila za ucho pramen vlasů a zase pustila Bonda. Minutku jsem se koukal, ale pak jsem si uvědomil, že spíš hledím z okna, kde vzdálené pouliční lucerny ozařovaly sníh, takže vypadal jako milion padajících miniaturních hvězdiček. Ačkoli mě samozřejmě mrzelo, že rodiče musejí strávit Vánoce mimo domov, v tu chvíli jsem si přál, ať sněží ještě dlouho.
❆ 98 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 161
ARCHANDĚL P R A S ÁT E K LAUREN MYRACLEOVÁ
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 162
Dvěma milostiplným – tátovi a půvabnému horskému městečku Breward v Severní Karolíně
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 163
KAPITOLA
B
PRVNÍ
ýt mnou je děs. Být mnou v téhle údajně nádherné noci, kdy údajně nádherný sníh tvoří za oknem metrové závěje, je děs dvojnásob. Když se k tomu připočte fakt, že jsou Vánoce, skóre se zvedne na děs trojnásobný. Připočtěte tu smutnou, bolavou, zoufalou nepřítomnost Jeba, a cink-cink-cink! Zvonek na samém vršku děsometru už se hlasitěji ozývat ani nemůže. Místo rolniček mi zvoní děsničky. Vážně nádhera. Ty jsi fakt veselá jako štědrovka, pomyslím si a přeju si, aby sebou Dorrie a Tegan hodily a už přišly. O štědrovce vím jenom to, že to je nějaké jídlo, a představuju si ho jako něco, co opuštěně leží na konci bufetového stolu a nikdo to nechce. Jako mě. Je studená, opuštěná a nejspíš se rozpadá. Grr. Strašně nerada se lituju. Proto jsem taky zavolala Tegan a Dorrii a škemrala, aby přijely. Ještě tady ale nebyly, a krom toho, já jsem si prostě nemohla pomoct a musela jsem se litovat. Protože se mi strašně stýskalo po Jebovi. Protože náš rozchod, ke kterému došlo teprve před týdnem a který bolel jako otevřená rána, byla jenom moje pitomá chyba. Protože jsem Jebovi napsala (trapný?) e-mail a v něm jsem ho prosila, aby se se mnou včera sešel ve Starbucks, že si promluvíme. Ale neukázal se. Dokonce ani nezavolal. A protože ❆ 163 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 164
L AU R E N
M Y R AC L E OVÁ
jsem v tom Starbucks čekala skoro dvě hodiny a pak jsem nenáviděla život tak moc, že jsem to vzala přes parkoviště rovnou k Fantastickému Samovi a tam jsem v slzách požádala kadeřnici, aby mi ostříhala vlasy nakrátko a to, co z nich zbyde, obarvila narůžovo. A ona to udělala, protože co jí bylo do toho, jestli spáchám vlasovou sebevraždu? Takže nebylo divu, že jsem se litovala: byla jsem oškubané růžové kuře se zlomeným srdcem a samu sebe jsem nenáviděla. „No ne, Addie,“ řekla máma včera odpoledne, když jsem se konečně vrátila domů. „To je hodně radikální změna. A nechala ses obarvit. Ty tvoje krásné blond vlasy.“ Probodla jsem ji pohledem, který říkal „no tak mě zastřel, když jsem tak hrozná“, a ona varovně naklonila hlavu ke straně, jako by chtěla naznačit: Pozor, miláčku, já vím, že se trápíš, ale to ti ještě nedává právo vylévat si to na mně. „Promiň,“ řekla jsem. „Asi jsem si na to ještě nezvykla.“ „No… to bude dost velké zvykání. Co tě k tomu vedlo?“ „Já nevím. Potřebovala jsem změnu.“ Odložila šlehací metlu. Připravovala višňové Jubilee, což je náš tradiční vánoční moučník. Název to má děsný, ale kombinace zmrzliny a teplé višňové omáčky je skvělá. Jenže dneska mi kyselá vůně rozmačkaných višní vháněla slzy do očí. „Nemá to náhodou něco společného s tím, co se stalo minulou sobotu na Charlieho mejdanu?“ zeptala se. Zrudla jsem. „Nevím, co tím chceš říct,“ zamrkala jsem. „Ostatně jak ty víš, co se stalo na Charlieho mejdanu?“ „No, miláčku, každý večer jsi před spaním plakala –“ „To není pravda.“ „A samozřejmě jsi taky telefonovala s Tegan nebo s Dorrií prakticky dvacet čtyři sedm.“ „Tys poslouchala moje telefonní hovory?“ vykřikla jsem. „Špehuješ vlastní dceru?“ ❆ 164 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 165
A RC H A N D Ě L
P R A S ÁT E K
„Těžko se tomu dá říkat špehování, když člověk nemá na vybranou.“ Jen jsem na ni zírala. Tváří se jako vzorná matka, jak tady ve vánoční zástěře vyrábí podle starého rodinného receptu višňové Jubilee, a přitom… přitom je… No, nevěděla jsem sice přesně, co je, ale rozhodně je špatné a zlé poslouchat rozhovory jiných lidí. „A neříkej dvacet čtyři sedm,“ osopila jsem se na ni. „Na to jsi moc stará, abys říkala dvacet čtyři sedm.“ Máma se zasmála, což mě naštvalo ještě víc, zvlášť když potom svoje pobavení potlačila a podívala se na mě takovým tím mámovským způsobem, jako Chudinka malá, to je ta puberta, samozřejmě že si užije trápení. „Chtěla ses potrestat, miláčku?“ zeptala se. „Proboha,“ vyjekla jsem, „to je fakt skvělý, říct někomu o novém účesu tohle!“ A pak jsem utekla k sobě do pokoje, abych se mohla vybrečet v soukromí. O čtyřiadvacet hodin později jsem pořád ještě byla ve svém pokoji. Včera večer jsem z něj samozřejmě vyšla na třešňové poháry a dneska ráno na rozbalování dárků, ale nijak jsem si to neužívala. Žádnou radost a kouzlo Vánoc jsem rozhodně necítila. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že na nějakou radost a kouzlo Vánoc ještě vůbec věřím. Překulila jsem se a vzala si z nočního stolku iPod. Vybrala jsem si playlist Šedé dny, kde byly úplně všechny melancholické písničky, které kdy kdo napsal, a stiskla Play. Můj iTučňák zachmuřeně zamával křídly a z jeho plastového těla se ozvali Zamilovaní blázni. Pak jsme se vrátila k hlavnímu menu a nalistovala jsem Fotky. Věděla jsem, že vstupuju na tenký led, ale bylo mi to jedno. Označila jsem album, které jsem chtěla vidět, a otevřela jsem ho. ❆ 165 ❆
SneziKor2
9/16/15 10:50 AM
Stránka 166
L AU R E N
M Y R AC L E OVÁ
Nejdřív se objevil úplně první Jebův obrázek, který jsem kdy udělala – potají jsem si ho vyfotila mobilem před rokem a kousek. Ten den taky sněžilo a na obrázku má Jeb vločky v tmavých vlasech. Na sobě má džínovou bundu, i když tenkrát mrzlo, a já jsem si říkala, že on a jeho maminka možná nemají moc peněz. Slyšela jsem, že se přistěhovali do Gracetownu z rezervace Čerokézů, což je asi sto padesát kilometrů odsud. Přišlo mi to hrozně cool. Vypadal ohromně exoticky. Zkrátka Jeb a já jsme ve druhém ročníku chodili spolu na anglinu a on s tím svým černočerným ohonem a očima, které pořád vypadaly jako namalované, působil straaaaašně sexy. A taky bral všechno straaašně vážně, což pro mě bylo něco nového, protože já sama jsem obvykle spíš cvok. Každý den se skláněl v lavici nad poznámkami a já po něm vrhala nenápadné pohledy, žasla jsem nad tím, jak lesklé má vlasy a jak nádherné má lícní kosti, nejkrásnější, co jsem kdy viděla. On byl ale uzavřený, až to hraničilo s nafoukaností, dokonce i když já byla v nejlepší a nejrozjásanější formě. Když jsem tuhle extrémně problematickou otázku probírala s Dorrií a Tegan, Dorrii napadlo, že si možná Jeb připadá nesvůj v našem malém horském městečku, kde jsou všichni ohromní Jižané, ohromní křesťané a ohromně bílí. „Na tom přece není nic špatného,“ bránila jsem se, protože jsem sama byla jedno, druhé i třetí. „Já vím,“ kývla Dorrie. „Chci jenom říct, že si ten kluk možná připadá, jako by sem nepatřil. Vyloučené to není.“ Jako jeden ze dvou – opravdu jen dvou – židovských studentů na celé střední škole nejspíš věděla, o čem mluví. Po tomhle jsem začala přemýšlet, jestli si Jeb opravdu nepřipadá vyloučený. Může tohle být ten důvod, proč obědvá s Nathanem Kruglem, což rozhodně outsider je, a navíc nechodí v ničem jiném než v tričkách Star Trek, kterých má celou sbírku? ❆ 166 ❆