Prolog Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Zatím, X
Ellie Haworthová zahlédne v davu své přátele a proplete se barem. Shodí kabelku na zem a telefon si položí k nim na stůl. Už jsou poněkud namazaní – je to poznat z jejich hlasů, rozmáchlých gest a hlasitého smíchu, i z prázdných lahví před nimi. „Jdeš pozdě,“ ukáže jí Nicky hodinky a káravě jí zahrozí prstem. „Nic neříkej. ‚Musela jsem dodělat článek.‘ Žejo?“ „Rozhovor se zhrzenou manželkou jednoho poslance. Omlouvám se. Je to do zítřejšího vydání,“ sklouzne na prázdnou židli a nalije si zbyteček vína z jedné lahve do skleničky. Postrčí telefon přes stůl. „Takže… dnešní pitomej výraz dne: ‚zatím‘.“ „Zatím?“ „Jako rozloučení. Znamená to, že se mi ozve ještě dneska, nebo až zejtra? Nebo je to jenom nějakej afektovanej pubertální výraz, kterej neznamená vůbec nic?“ Nicky zamžourá na zářící displej. „Je to ‚zatím‘ s ‚X‘. X je pusa. To je jako ‚dobrou noc‘. Řekla bych, že se ozve zejtra.“ „Určitě zejtra,“ připojí se Corinne. „‚Zatím‘ znamená vždycky až zejtra.“ Zarazí se. „A může to dokonce bejt i až pozejtří.“ „Je to takový vlažný.“ „Vlažný?“ 9
Corinne studuje textovku. „Podle mě to není fér. Mo spěchal, protože zrovna něco měl.“ „Jo. Třeba svoji ženu.“ Ellie hodí po Douglasovi varovným pohledem. „Co je?“ brání se Douglas. „Jenom říkám, že už byste bejt za fází dešifrování textovek, ne?“ Ellie do sebe hodí sklenici a nakloní se přes stůl. „Fajn mě čeká další přednáška, potřebuju se ještě napít.“ „A co tam ještě píše? A neříkej mi prosímtě, že tam o sexu u něj v kanceláři.“ Ellie mžourá do telefonu a projíždí zprávy. „‚Volat z domova je problem. Pristi tyden Dublin ale co je v planu. Zatim, X.‘“ „Nechává si zadní vrátka,“ prohlásí Douglas. „Ledaže… no… ledaže ještě neví, co je v plánu.“ „To by napsal ‚zavolám z Dublinu‘ nebo dokonce mnou do Dublinu‘.“ „Nejede s manželkou?“ „S tou nikdy nejezdí. Je to služební cesta.“ „Tak možná jede s někým jiným,“ zamumlá Dougla půllitru. Nicky přemýšlivě zavrtí hlavou. „Šmarjá, jestli to neb dušší, když ti chlap musel zavolat a mluvit s tebou. Pak aspoň z tónu jeho hlasu poznal, jestli už o tebe nestojí. „Jo,“ odfrkne si Corinne, „a mohlas hodiny sedět do až zavolá.“ „Páni, tolik večerů, co jsem strávila doma –“ „– a kontrolovala vyzváněcí tón –“ „– a pak rychle praštila sluchátkem, kdyby se zrovna v rozhodl zavolat…“ Ellie poslouchá, jak se smějí, a přizná si, že na jejich 10
hodně nestane.
Douglas ji doprovodí domů. Jako jediný z nich s něký jeho přítelkyně Lena dělá velkou kariéru v PR oddělení j nologické společnosti a často zůstává v kanceláři až do d do jedenácti večer. Leně nevadí, když si Douglas vyjde letými přáteli – párkrát přišla s ním, ale je pro ni náročné hradbu dávných vtípků a významných narážek vzešlých tiletého kamarádství; většinou ho nechá jít samotného. „Tak co novýho u tebe, chlape?“ šťouchne do něj Ell protáhnou kolem nákupního vozíku, který někdo nech chodníku. „Vůbec jsi o sobě nemluvil. Teda pokud mi t neuteklo.“ „Nic moc,“ zamumlá, ale pak zaváhá. Strčí si ruce „No, to vlastně není tak úplně pravda. Teda… Lena chc Ellie k němu vzhlédne. „No páni!“ „A já taky,“ dodá spěšně. „Mluvíme o tom už hrozn ale teď jsme došli k tomu, že ten pravej čas na to neb a tak do toho prostě půjdem.“ „Ty jsi takovej romantik.“ „No… já nevím… ale vlastně jsem docela rád. Lena pracovat a já se budu doma starat o to malý. No víš, všechno půjde, jak má a tak…“ Ellie se snaží udržet neutrální tón. „A ty to tak chce „Jo. Stejně svou práci nemám rád. Nebaví mě už rok vydělává majlant. Myslím, že bude docela fajn jen se tak zabávat s děckem.“ „Rodičovství ale není jenom zabávání –“ začne. „To já vím… Pozor… tady na chodníku.“ Jemně ji n aby se vyhnula nečistotám. „Ale na to jsem připravenej 11
„Ale ne!“ chytne ho Ellie za paži. „Tys přešel na temn „No, mně na práci nezáleží tak jako tobě. Pro teb všechno, ne?“ „Skoro všechno,“ připustí. Pár ulic projdou mlčky, v dálce slyší houkání sirén dveří aut a tlumené hádky velkoměsta. Tuhle část večer hrozně ráda: povzbuzuje ji sdílené přátelství a na chv osvobodit od nejistot provázejících zbytek jejího živo pěkný večer v hospodě a teď míří do svého útulného zdravá. Na kreditní kartě má spoustu nevyužitých pros plány na víkend a je jediná ze své party přátel, kdo ješt jeden šedivý vlas. Život je fajn. „Myslíš na ni někdy?“ zeptá se Douglas. „Na koho?“ „Na Johnovu ženu. Myslíš, že o tom ví?“ Ta poznámka rázem rozmetá Elliin pocit spokojeno vím.“ A když Douglas mlčí, dodá: „Já bych to určitě v bych byla na jejím místě. John říká, že se zajímá víc o dět Někdy si říkám, že je možná v nějakým koutečku duše o něj nemusí starat. Chápeš, že ho nemusí obšťastňova „Tak tomuhle se teda říká klamat sebe sama.“ „Možná. Ale když budu fakt upřímná, tak ne. Nem a necítím se provinile. Protože si myslím, že by se to nik kdyby spolu byli šťastný nebo… prostě… kdyby si rozu „Vy ženský máte o chlapech úplně pomýlený předst „Ty myslíš, že je s ní šťastnej?“ zadívá se mu pozorn „Nemám tušení. Jenom si myslím, že nepotřebuje be nej se svou ženou, aby s tebou spal.“ Nálada mezi nimi se trochu změnila a ona jako by uvědomila, pustí jeho paži a upraví si šátek kolem krku. „ líš, že jsem špatná ženská. Nebo že on je špatnej.“ 12
a jaký by to pro ni bylo nosit moje dítě, a pak si představí jí zahejbal jenom proto, že věnuje dítěti pozornost, kter mýho názoru měla patřit mně…“ „Takže si to myslíš – že je špatnej člověk.“ Douglas zavrtí hlavou. „Jenom…“ Zastaví se, vzhléd obloze a sumíruje si v hlavě odpověď. „Myslím, že by si pozor, Ellie. Pořád se snažit rozluštit, co chce říct, co ch to je všechno na hovno. Marníš čas. Jak já to vidím, živo nou docela jednoduchej. Někomu se líbíš, on se líbí to dohromady, a to je asi tak všechno.“ „No, žiješ v hezkým světě, Douglasi. Škoda že v nič pomíná ten skutečnej.“ „Fajn, tak změníme téma. O tomhle je blbý se bavit člověk v sobě pár skleniček.“ „Ne,“ vloudí se jí do hlasu ostrý tón. „Ve víně je pra To je v pohodě. Aspoň vím, jak to vidíš. Já už dojdu, to Pozdravuj ode mě Lenu.“ Poslední dvě ulice k domovu a ani se na svého dávného kamaráda neohlédne.
Nation se balí do krabic, které se budou postupně stěho vého proskleného domova na nablýskaném zrenovované ve východní části města. Kancelář se týden od týdne pr se dřív tyčily hory tiskových zpráv, spisů a archivních vý teď táhnou jen prázdné stoly, jejichž nečekaně lesklé la povrchy jsou teď vystaveny ostrému světlu zářivek. Z hlu nořily upomínky na minulé reportáže, trochu jako úlovky logického naleziště, vlaječky z oslav dávných výročí, pro kovové přilby z dávných válek a zarámovaná osvědčení o pomenutých oceněních. Válejí se tu odhalené svazky k bercové dlaždice jsou odtrhané a ve stropech se objevily 13
Quay. Sobotní magazín, ekonomická a finanční sekce přesouvat během příštích týdnů. Následovat bude reda cistiky, do níž patří i Ellie, společně se zprávami. Stěh pečlivě secvičený manévr, díky němuž sobotní noviny v ze staré adresy na Turner Street, ale pondělní vydání už lem vzejde z nového působiště. Současná budova, která byla novinám domovem tém letí, už nevyhovuje svému účelu, jak se dnes nepěkně vedení už neodráží dynamismus a efektivitu moderního ství. Je tu moc prostoru k zašívání, komentují to novináři když je vyšťouchají z vysezených místeček, jichž se tvrdošíjně jako mořská přílipka ztroskotané lodi. „Měli bychom to oslavit,“ navrhne vedoucí redakce p Melissa v téměř vyklizené kanceláři redaktora. Má na s hedvábné šaty. Na Ellie by vypadaly, jako by si oblékla noční košili, ale na Melisse působí tak, jak mají – odváž módně. „To stěhování?“ Ellie mrkne na telefon, který má p stole se ztlumeným vyzváněním. Okolo ní mlčky sedí os s bloky na kolenou. „Jo. Včera jsem mluvila s jedním chlapíkem z archivu prý spoustu starých složek, na které už se roky nikdo a val. Chci něco z ženské sekce před padesáti lety. Jak postoje, móda, zájmy. Taková případová studie – včera a sebe.“ Melissa otevře složku před sebou a vytáhne z ní n kopírovaných listů ve formátu A3. Mluví s nenucenou rou člověka zvyklého, že mu ostatní naslouchají. „Toh ze stránky čtenářských problémů: Co jen mám dělat, aby oblékala elegantněji a trochu víc na sebe dbala? Vydělávám ročně a začínám si budovat slušné postavení v jedné obch Často dostávám pozvání od zákazníků, ale v posledních 14
špercích, ani líčení nezáleží. Na rovinu, nevypadá jako úspěšného muže, což bych si od ní přál.“ John jednou Ellie řekl, že po dětech přestalo jeho že na tom, jak vypadá. Skoro okamžitě změnil téma a nikdy už nevrátil, jako by měl pocit, že jeho slova představují zradu, než spát s jinou ženou. Ellie mu ten náznak džentlmenství měla za zlé, i když ho za něj v koutku d vovala. Ale ten obraz se jí uhnízdil v mysli. Představovala si neupravenou cuchtu ve špinavé noční košili s dítětem v ho plísní za nějaký domnělý nedostatek. Chtěla mu ří vůči němu taková nikdy nebude. „Možná bychom mohli položit tu otázku nějaké mod ce Sally,“ navrhne redaktor sobotního vydání Rupert a přes stůl, aby se podíval na ostatní papíry. „Nevím, jestli by to bylo potřeba. Poslouchejte tu Možná vaši ženu nikdy nenapadlo, že ji chcete vystavovat kladní skříni. Pokud o takových věcech vůbec přemýšlí, mož že je vdaná, zajištěná a spokojená, tak proč by se měla obtěž „Jojo,“ pronese Robert, „‚ten naprostý klid a mír o postelí‘!“ „Stává se to pozoruhodně rychle u dívek, které se zami jako u žen, které setrvávají v bezpečném komfortu dlouhole želství. Jednu chvíli jsou ladné a naleštěné jako nové auto, udržují štíhlý pas, šaty mají dokonale upravené a jsou úzk voněné. Pak jim nějaký muž řekne ‚mám tě rád‘, a najednou řivé dívky prakticky fuchtle. Spokojená fuchtle.“ Místností krátce zazní zdvořilý uznalý smích. „Tak co si vyberete, děvčata? Budete si statečně udr nebo se z vás stanou spokojený fuchtle?“ „Myslím, že jsem nedávno viděl film s tímhle názvem 15
„Ellie, můžeš se v tom dneska odpoledne trochu pohr ještě něco najít. Hledáme něco z doby před čtyřiceti, pa Sto let by možná už bylo moc odtržených od dnešní d daktor chce, abychom zdůraznili to stěhování tak, aby s i čtenáři.“ „Chceš, abych prolezla archiv?“ „Vadí ti to?“ Ne, pokud někdo rád vysedává v temných sklepen tlejících písemností pod dozorem dysfunkčních chlapů kého ražení, kteří už zjevně třicet let nevyšli na denní s bec ne,“ ujistí Melissu vesele. „Určitě něco najdu.“ „Jestli chceš, můžeš si vzít pár elévů na pomoc. Prý kolik schovává v módě.“ Ellie nezaznamená výraz škodolibého uspokojení, k torce přeletí přes tvář při pomyšlení, jak pošle nejnovější tendentů na trůn Anny Wintourové do nejhlubších ú Honí se jí právě hlavou: Sakra práce. Pod zemí není sign „Mimochodem, Ellie, kde jsi byla dneska dopoledne „Cože?“ „Dopoledne. Chtěla jsem, abys přepsala ten článek o o dětech. No? Nikdo nevěděl, kde jsi.“ „Dělala jsem rozhovor.“ „A s kýmpak?“ Odborník na řeč těla by hned poznal, že Melissin b úsměv jsou ve skutečnosti spíš vyceněné zuby, pomyslí „S jedním právníkem. Má nějaké interní informac jsem, že dám dohromady něco o sexismu v soudnictví. to z ní ještě dřív, než si uvědomí, co vlastně říká. „Sexismus ve městě. No to nezní zrovna převratně. prosím u svého stolu včas. Spekulativní rozhovory děl volném čase. Ano?“ 16
pisníku s koženými deskami. „Starosti, inzeráty, problém mi dneska odpoledne pár stránek a podíváme se, s čím „Provedu.“ Ellie jí věnuje ten nejzářivější a nejprofe úsměv ze všech a pak vyjde za ostatními z kanceláře.
Dneska jsem celý den strávila v moderní formě očistce,
si lokne vína. V
nať
novinovém archivu. Buď rád, že si můžeš
mýšlet.
Napsal jí ze svého účtu na hotmailu. Říká si Pisálek – vý jejich soukromý vtip. Stočí si nohy pod sebe na židli, hledem nutí počítač, aby signalizoval odpověď. Jsi hrozný neznaboh. Já archivy miluju, reaguje monitor
mi, abych tě na příští žhavé rande vzal do Britského novinové
Ellie se zazubí. Ty vážně víš, co na holky zapůsobí. Snažím se.
Byl tam jediný živý člověk a vrazil mi do ruky obrovský s Není to zrovna vzrušující čtení na dobrou noc.
Dostane strach, jestli to nezní příliš sarkasticky, tak připojí smajlík, a pak si začne nadávat, protože si vzp jednou napsal pro Literary Review esej o tom, že smajlíky všechno, co je na moderní komunikaci špatného. To měl být ironický smajlík, dodá a pak si zoufale nac pusy. Vydrž. Telefon. Obrazovka se odmlčí. Telefon. Jeho žena? Je v hotelovém pokoji v Dublin hled na řeku, povídal. Líbilo by se ti tu. Co na tohle měl mě příště vezmi s sebou? Moc dotěrné. To určitě? To zase z sarkasticky. Jo, odpověděla nakonec a dlouze, neslyšně v Může si za to jen a jen sama, říkají jí kamarádi. A mečně s nimi musí souhlasit. 17
co se přestal pokoušet o vážnější literaturu. Jmenuje se mour a jeho hlavní hrdina Dan Hobson je až skoro k směsice všech staromódních mužských vlastností. Rozh vedla u oběda a čekala značně nedůtklivou obranu j možná i nějakou tu stížnost na nakladatele – rozhovory teli jí vždycky připadaly dost únavné. Očekávala nějakéh ve středním věku, celého rozbředlého za ta léta strávená stolem. Ale ten vysoký opálený mužský, který povstal, a ruku, byl štíhlý a pihovatý a připomínal jí nějakého ošle hoafrického farmáře. Byl vtipný, okouzlující, sebeironick ný. Úplně rozhovor obrátil a začal se vyptávat na ni sam vyložil svou teorii o původu jazyka a své přesvědčení, ž kace se dnes mění v něco nebezpečně hnusného a ocha Když jim přinesli kávu, uvědomila si, že si už čtyřicet zapsala ani písmenko. „No ale neznějí úžasně?“ prohodila, když vyšli z resta dali se zpět na festival. Rok se chýlil ke konci a zimn schovalo za nízkými domy na ztichlé hlavní ulici. Dost a dostala se do bodu, kdy jí něco vzdorně vylétlo z pus vůbec přišla na to, co by měla říct. Vůbec se jí z restaurac „Co zní úžasně?“ „Španělština. Hodně taky italština. Proto mám určit skou operu a nesnáším německou. Ty tvrdé hrdelní zvu nad tím uvažoval a jeho mlčení ji zneklidnilo. Začala ko že je to děsně nemoderní, ale mám hrozně ráda Puccin mi ty vzduté emoce, to drnčivé r, ten staccatový předn mlčela se, když si uvědomila, jak absurdně nabubřele to Zastavil se ve dveřích, krátce se ohlédl na ulici a pak rátil. „Mně se opera nelíbí.“ Hleděl jí přitom přímo d by to byla výzva. Něco v ní se pohnulo, hluboko v břiše. pomyslela si. 18
Vrhli se na sebe, ještě než se za nimi zavřely dveře pok těla se k sobě tiskla, ústy se pohlcovali a zaklesli jeden do zatímco jejich ruce se proplétaly v naléhavém, horeč svlékání. Když později přemýšlela o svém chování, vždycky nad jako nad nějakou anomálií pozorovanou z bezpečné vz Přehrávala si to v hlavě znovu a znovu snad tisíckrát, a veškerý význam, všechny ty zdrcující emoce, a zůstaly j Její spodní prádlo, všední a nevhodné, pohozené přes žeh hoty; jak se potom divoce hihňali na zemi pod pestrobar telovou dekou z umělých vláken; a jak později toho o s nemístným šarmem vrátil na recepci klíč. Zavolal jí o dva dny později, když už její euforický š dne přecházel ve zklamání. „Víš, že jsem ženatej,“ řekl jí. „Četla jsi přece o mně Četla jsem úplně všechno, co se dalo na googlu vyh znala mu neslyšně. „V životě jsem nebyl… nevěrnej. Pořád ještě nedokáž rovat, co se vlastně stalo.“ „Za to může ten slanej koláč,“ zavtipkovala, ale bol škublo. „Něco jsi se mnou provedla, Ellie Haworthová. Už os hodin jsem nenapsal ani řádek.“ Odmlčel se. „Kvůli tob nám, co jsem chtěl říct.“ V tom případě jsem ztracená, pomyslela si, protože v kdy ucítila tlak jeho těla na svém, jeho ústa na svých, vě vzdory všemu, co vždycky říkala kamarádkám o ženatý a čemu vždycky věřila –, že z jeho strany stačí sebemen toho, co se mezi nimi stalo, aby byla bezmocná. To už bylo před rokem a ona pořád ještě ani nezač způsob, jak to ukončit. 19
mala bytem, v koupelnovém zrcadle krátce zkoumala posbírala zatoulané ponožky a naházela je do koše na p slechne cinknutí příchozí zprávy a vrhne se zpátky ke k
Promiň. Nechtěl jsem být pryč tak dlouho. Snad si popov
Žádné volání z mobilu, vysvětlil jí. Na účtech za mo pisy hovorů. Jsi teď v hotelu? naťuká bleskově. Mohla bych ti zavola Rozmluva byla luxus, vzácná příležitost. Bože, když ona bovala slyšet jeho hlas.
Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Za
A je pryč. Zírá na prázdnou obrazovku. Teď rázně projde hotelo cestou okouzlí personál na recepci a pak nasedne do aut něj organizátoři festivalu poslali. Na dnešní večeři spat chytrou řeč a pak se bude se svou obvyklou pobaveno melancholií bavit s těmi, kdo měli to štěstí, že je usadili lu. Bude si tam plnými doušky užívat života, zatímco ten svůj natrvalo uložila k ledu. Co to krucinál dělá? „Co to krucinál dělám?“ zasyčí hlasitě a vypne poč sebou na širokánskou prázdnou postel a vykřičí svou f stropu ložnice. Kamarádům volat nemůže: už museli příliš hovorů na toto téma, a ona si dokáže představit, govali – jak jedině mohou reagovat. Dougova slova ji za ona sama by komukoli z nich řekla totéž. Sveze se na pohovku a zapne televizi. Pak jí pohled s štos papírů vedle sebe, přitáhne si je na klín a proklíná přito Je to neutříděné, řekl jí archivář – výstřižky bez data a nez žádné jasné kategorie: „Nemám čas je všechny procházet. hle hromad se nám tu vynořila spousta.“ Byl jediný, kom méně než padesát. Letmo ji napadlo, proč si ho ještě nikd 20
ního papíru.“ Důvod se záhy ukáže: je tu pár divadelních recenzí, se tujících na výletní lodi, jídelní lístky z nějakých slavnostn pořádaných novinami. Listuje jimi a občas mrkne na tele tu nic, co by Melissu nějak zvlášť nadchlo. Teď se probírá ošoupanou složkou papírů, které vyp lékařské záznamy. Všechno plicní choroby, zaznamená Něco s důlním průmyslem. Už to chce všechno hodit do vého koše, když její pohled přitáhne růžek bledě modré Chytí ho mezi palec a ukazováček a vytáhne ručně na obálku. Je rozlepená a dopis uvnitř je datovaný 4. října 1
Moje nejdražší, jediná lásko, moje slova byla myšlena vážně. Docházím k závěru, že jed nost do budoucna pro nás je, aby se jeden z nás odhodlal k odv rozhodnutí. Nemám takovou sílu jako Ty. Když jsme se poznali, zdálo jsi křehký tvor, kterého musím chránit. Teď vidím, že to tak vů To Ty jsi silnější: dokážeš žít s možností takové lásky a čelit nám nikdy nebude dopřána. Prosím, neodsuzuj mě za mou slabost. Dokážu to vydržet, budu někde, kde Tě nikdy nespatřím, kde mě nebude strašit že Tě uvidím s ním. Potřebuju být někde, kde na Tebe z čiré nez nebudu moci minutu za minutou, hodinu za hodinou neustále To tady nejde. Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čeka stupišti číslo 4 v Paddingtonu a nic by mě nepotěšilo víc, než p se Ti najít odvahu a jet se mnou. Jestli nepřijdeš, budu vědět, že ať k sobě cítíme cokoli, nesta budu Ti to vyčítat, miláčku. Vím, že uplynulé týdny pro Tebe 21
rukou mé srdce i všechny mé naděje. S láskou, B.
Ellie si přečte dopis ještě jednou a uvědomí si, že se kaně zalily slzami. Nemůže odtrhnout pohled od toho lého písma plného smyček; naléhavost pisatelových slov i čtyřicet let poté, co je sem někdo schoval. Obrátí list a p obálku, aby našla nějaké vodítko. Dopis je adresovan BOX 13, Londýn. Může být určen muži i ženě. Jak ses a nebo zachovala, poštovní přihrádko č. 13? ptá se v duc Pak vstane, opatrně zasune dopis zpět do obálky a p čítači. Otevře složku s poštou a klikne na „obnovit“. O který dostala ve tři čtvrtě na osm, už ani slůvko.
Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Za
22