Jak kohoutek přivítal slunce
Byla ještě tma. Kohoutek otevřel oči. Protáhl se na bidýlku a zatřepal křídly. Probudil i slepičku. „Pověz mi, kohoutku, jak to děláš, že se ráno vždycky včas probudíš? Jak to, že nikdy nezaspíš?“ zeptala se obdivně slepička.
5
MICHAL ČERNÍK
Kohoutek se zamyslel. „No právě, to kdybych věděl. Prostě se probudím, vyskočím a zakokrhám jako všichni kohoutci na celém světě.“ Pak seskočil z bidýlka. Vyběhl ze stodoly na dvorek a vyskočil na špalek. Nadechl se, zavřel oči, natáhl krk až k nebi a zakokrhal:
„Kykyryký!“
Kyk yr yk ý! KO H O U T E K B U D Í S V Ě T
Tentokrát však zakokrhal přece jen o maličko dřív. Teprve začínalo svítat. „Honem, honem, slepičko, musíme vyběhnout na kopec! Ať to stihneme!“ zvolal kohoutek a rozběhl se. Běžel kolem boudy, kde spal pejsek. „Tak alou, pejsku, vstávej! Musíme vyběhnout na kopec. Jinak nic neuvidíš!“ volal kohoutek na pejska. Běžel kolem chalupy, kde na lavici spala kočka. „Neotálej, kočičko, a vstávej! Musíme vyběhnout na kopec. Jinak všechno zmeškáš!“ volal na ni kohoutek. Běžel kolem chlívku, kde spal vepřík a husa. „Pospěš si, husičko! Musíme vyběhnout na kopec. Jinak budeš litovat!“ volal kohoutek na husu. „Tak se pohni, vepříku, probuď se! Musíme vyběhnout na kopec. Jinak o všechno přijdeš!“ volal kohoutek na vepříka. Slepička, pejsek, kočka, husa i vepřík běželi za kohoutkem. Běželi přes louku. Běželi přes pole. Běželi po cestě vzhůru do kopce. Běželi úvozem a vyběhli až na vršek. Tam se všichni udýchaně zastavili. „Co jsem měla stihnout?“ zeptala se slepička. „Co mám vidět?“ ptal se pejsek. „A co já měla zmeškat?“ vyptávala se kočka. „Čeho jsem měla litovat?“ zajímala se husa. „O co všechno jsem měl přijít?“ vyzvídal vepřík.
7
MICHAL ČERNÍK
„Jen se podívejte na tu nádheru! Sluníčko vychází!“ zvolal kohoutek. V dálce na obzoru jako by přímo z lesa vycházelo velké, oranžové slunce. Pozvolna zalévalo světlem krajinu. Kohoutek vyskočil na kámen a slavnostně prohlásil: „Právě vidíte, jak se rodí den. To slunce patří slepičce, patří pejskovi, patří kočičce, patří husičce, patří vepříkovi, patří mně. To slunce patří nám všem!“ Zvířátka se dívala na vycházející slunce a došlo jim, že kohoutek má pravdu. Že všechno je tak, jak říká. „A teď naše sluníčko pěkně přivítám!“ oznámil kohoutek a zakokrhal podruhé.
8