0037317 by Knižní klub

Nejdelsi_jizda_001_003_Sestava 1 4/18/14 2:48 PM Stránka 3

Autor legendárního Zápisníku jedné lásky, Milý Johne, Poslední písně či Toho nejlepšího z nás

N ICHOLAS S PARKS Nejdelší jízda

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 4

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 5

Pro Milese, Ryana, Landona, Lexie a Savannah

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 6

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 7

1 Začátek února 2011

Ira

Občas si říkám, že jsem poslední svého druhu.

Jmenuji se Ira Levinson. Pocházím z Jihu a jsem Žid a na oboje jsem pyšný. Taky už jsem starý. Narodil jsem se v roce 1920, tedy v roce, kdy byl alkohol postaven mimo zákon a ženám uděleno volební právo, a často jsem si lámal hlavu tím, jestli to byl důvod, že se můj život vyvíjel tak, jak se vyvíjel. Koneckonců jsem nikdy nepil a žena, s níž jsem se oženil, vystála frontu, jakmile dosáhla patřičného věku, aby vhodila hlas Rooseveltovi, takže bych se mohl klidně domnívat, že rok mého narození to všechno nějak ovlivnil. Můj otec by se nad touhle poznámkou ušklíbl. Byl to muž, který věřil v pravidla. „Iro,“ řekl mi, když jsem s ním v mládí pracoval v obchodě se šicími potřebami, „dovol, abych ti objasnil, co bys nikdy neměl dělat.“ A potom mi to vysvětlil. Říkal tomu Životní pravidla a já jsem s nimi vyrůstal. Něco z toho byly prostě mravoučné zásady, které měly kořeny v učení talmudu. Stejné vštěpovala svým dětem většina rodičů. Třeba že nemám nikdy lhát, podvádět a krást. Avšak můj otec – občasný Žid, jak o sobě tehdy mluvil – se zaměřoval mnohem víc na praktické záleži-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 8

N I C H O L A S S PA R K S

tosti. Nikdy nevycházej v dešti bez klobouku, radil mi. Nikdy se nedotýkej hořáku na plotně pro případ, že by byl ještě horký. Varoval mě, abych si nepřepočítával peníze na veřejnosti nebo nikdy nekupoval šperky od pouličního prodavače, i kdyby se zdálo, že jde o sebevýhodnější koupi. A tak dále a tak dále, pokračovala ta jeho nikdy, a já jsem se přistihl, že navzdory jejich nahodilosti téměř všechny rady dodržuji. Asi jsem nikdy nechtěl svého otce zklamat. Jeho hlas mě i teď, na téhle nejdelší jízdě zvané život, všude provází. Podobně mi často kladl na srdce, co bych dělat měl. Očekával čestnost a osobní integritu ve všech směrech, zároveň mě nabádal, abych přidržoval dveře ženám a dětem, potřásal si pevně rukou, pamatoval si jména a vždycky nabídl zákazníkům víc, než očekávají. Časem jsem pochopil, že tyto zásady nejen tvořily základ jakési jeho filozofie, jež mu dobře sloužila, ale zároveň o něm hodně vypovídaly. Protože sám věřil v čestnost a bezúhonnost, domníval se, že ostatní také. Věřil v lidskou slušnost a předpokládal, že ostatní jsou na tom stejně. Byl přesvědčen, že většina lidí, pokud by měli na výběr, by se zachovala správně, i kdyby to bylo těžké, a že dobro téměř vždy zvítězí nad zlem. Přesto nebyl naivní. „Důvěřuj lidem,“ nabádal mě, „dokud ti neposkytnou důvod, abys nevěřil. A potom už se k nim nevracej.“ Víc než kdo jiný právě můj otec ze mě stvořil muže, jímž jsem. Ale válka ho změnila. Přesněji holokaust. Nešlo o jeho intelekt – otec vyřešil křížovku v New York Times ani ne za deset minut – ale o víru v lidi. Najednou nechápal svět, o němž se domníval, že ho zná, a začínal se měnit. Táhlo mu už na šedesátku, a když ze mě udělal obchodního

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 9

NEJDELší

J í Z DA

partnera, trávil v obchodě málo času. Místo toho se stal Židem na plný úvazek. Začal s matkou – k té se dostanu později – pravidelně docházet do synagogy a poskytoval peněžitou podporu mnoha židovským záležitostem. Odmítal pracovat o šabatech. Se zájmem sledoval zprávy o založení Státu Izrael – a poté i o arabsko-izraelské válce – a alespoň jednou ročně navštívil Jeruzalém, jako kdyby hledal něco, o čem ani netušil, že mu chybí. Jak stárl, začínal jsem mít z těchhle zámořských cest stále větší obavy, ale otec mě ujišťoval, že se o sebe umí postarat, a mnoho let to opravdu zvládal. Vzdor pokročilému věku měl úsudek bystrý jako vždy, avšak jeho tělo naneštěstí nebylo tak přizpůsobivé. V devadesáti ho postihl infarkt, z něhož se sice zotavil, ale mrtvice o sedm měsíců později značně oslabila pravou část jeho těla. Přesto i tehdy trval na tom, že se o sebe postará sám. Odmítal se přestěhovat do pečovatelského domu, třebaže musel používat chodítko, a navzdory mým prosbám, aby odevzdal řidičák, dál řídil auto. Je to nebezpečné, říkal jsem mu, ale on jen krčil rameny. Co můžu dělat? Jak jinak bych se dostal do obchodu? Otec nakonec zemřel měsíc před sto prvními narozeninami, řidičský průkaz v náprsní kapse a vyplněné křížovky na nočním stolku. Prožil dlouhý život, zajímavý, a já jsem se nedávno přistihl, že o něm často přemýšlím. Dává to zřejmě smysl, neboť kráčím celou dobu v jeho šlépějích. Každé ráno si nesu v sobě jeho Životní pravidla do obchodu a používám je při jednání s lidmi. Pamatuji si jména a nabízím víc, než se čeká, a dodneška si beru klobouk, pokud si myslím, že by mohlo pršet. Podobně jako otce i mě postihl infarkt a teď používám chodítko, a ačkoliv jsem nikdy neměl rád křížovky, myslí mi to jas-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 10

N I C H O L A S S PA R K S

ně jako vždy. A stejně tak jsem byl moc paličatý, abych se vzdal řidičského průkazu. Když se teď ohlédnu, tohle byla pravděpodobně chyba. Kdybych ho odevzdal, neocitl bych se v téhle šlamastyce: auto mimo silnici uprostřed prudkého srázu, kapota pomačkaná po nárazu do stromu. A nefantazíroval bych, že se objeví někdo s termoskou kávy, dekou a nějakým tím přenosným trůnem, na němž nosili faraony z jednoho místa na druhé. Protože to je podle mě nejspíš jediný způsob, jak se odsud vůbec někdy dostanu živý. Jsem v průšvihu. Za popraskaným čelním sklem dál padá sníh, rozmazaný výhled mě mate. Hlava se mi motá a teče mi krev. Jsem si skoro jistý, že mám zlomenou pravou ruku. A taky klíční kost. V rameni mi cuká a sebemenší pohyb bolí jak čert. Přestože mám bundu, třesu se zimou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám strach. Nechci umřít a díky rodičům – moje matka žila do šestadevadesáti – jsem se dlouho domníval, že mám genetické předpoklady, abych dosáhl ještě vyššího věku než teď. Před několika měsíci jsem vážně věřil, že mi zbývá ještě tak půltuctu obstojných let. No dobře, možná ne úplně obstojných. V mém věku to už není ono. Hezkou chvíli se už rozkládám – srdce, svalstvo, ledviny, drobné součástky mého těla začínají odcházet – a nedávno se k tomu všemu přidalo i něco jiného. Zhoubné bujení v plicích, oznámil mi doktor. Nádor. Rakovina. Můj čas se měří na měsíce, ne na roky… přesto ale nejsem připravený zemřít. Ne dneska. Ještě musím něco vykonat, něco, co dělám pravidelně od roku 1956. Velká tradice se chýlí ke konci a já si ze všeho nejvíc přeju ještě jednu poslední příležitost, abych řekl sbohem.

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 11

NEJDELší

J í Z DA

Stejně je zvláštní, o čem člověk přemýšlí, když se domnívá, že mu hrozí smrt. Jedno vím jistě, jestli tedy má nastat moje poslední hodinka, přál bych si, ať to radši není takhle – tělo se třese, umělý chrup drkotá, dokud moje srdce nakonec nevyhnutelně úplně nevypoví službu. Vím, co se stane, když lidi umřou – ve svém věku jsem se zúčastnil mnoha pohřbů. Kdybych si mohl vybrat, raději bych umřel ve spánku doma v pohodlné posteli. Mrtví pak totiž vypadají líp na pohled, což je důvod, proč jsem rozhodnutý, že kdybych ucítil, jak mi zubatá s kosou ťuká na rameno, pokusím se přelézt na zadní sedadlo. Ze všeho nejmíň stojím o to, aby mě tu někdo našel zmrzlého vsedě jako nějakou ledovou sochu. Jak by mě vůbec dostali z auta ven? Když jsem takhle zaklíněný za volantem, vypadalo by to jako vytahovat klavír ze záchodu. Živě si představuju, jak hasiči odsekávají led, viklají mým tělem sem a tam a říkají u toho: Otoč mu hlavu takhle, Steve. Nebo: Vyviklej tomu staroušovi ruku tudy, Joe. A snaží se vyprostit moje ztuhlé tělo z auta. Bouchají do mě, žďuchají, tahají mě a postrkujou, dokud moje tělo konečně nespadne na zem. Děkuju pěkně, o to tedy nestojím. Mám ještě nějakou hrdost. Takže jak jsem řekl, napnu všechny síly, abych se dostal na zadní sedadlo a tam prostě zavřel oči. V takovém případě mě budou moct vytáhnout jak zmrzlého slanečka. Ale možná to tak daleko nedojde. Třeba si někdo všimne na silnici stop od pneumatik, které vedou přímo k silničnímu náspu. Zastaví a zavolá dolů, posvítí baterkou a zjistí, že tam je auto. Není to zas tak nepředstavitelné, mohlo by se to stát. Sněží a lidi jezdí pomalu. Někdo mě určitě najde. Musí. Že ano?

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 12

N I C H O L A S S PA R K S

Nebo taky ne. Sníh pořád padá. Vydechuju malé obláčky jako drak a tělo začíná bolestivě tuhnout zimou. Mohlo by být i hůř. Protože byla zima, když jsem se vydával na cestu – ačkoli ještě nesněžilo – oblékl jsem se na to. Mám na sobě dvě košile, svetr, rukavice a čepici. Auto teď právě stojí šikmo, předkem dolů. Mám pořád zapnutý pás, který mě přidržuje, ale hlavou se opírám o volant. Airbag se nafoukl a do vzduchu v autě se z něj rozptýlil bílý prášek a trpký zápach náplně. Není to příjemné, ale zvládám to. Ale celé tělo se chvěje. Podle mě airbag patřičně nezafungoval, protože jsem hlavou narazil do volantu a ztratil vědomí. Nevím, na jak dlouho. Z rány na čele mi neustále teče krev a kosti v pravé paži se snad pokoušejí protrhnout mi kůži. V klíční kosti i v rameně mi cuká a bojím se pohnout. Říkám si, že by to mohlo být i horší. Sice sněží, ale venku není až taková zima. V noci mají teploty klesnout k minus čtyřem, ale zítra vystoupají ke třem nad nulou. Taky bude foukat vítr s nárazy kolem třiceti kilometrů za hodinu. Zítra, v neděli, vítr ještě zesílí, ale v noci na pondělí se počasí začne zlepšovat. Do té doby studená fronta skoro přejde a po vichru nebude téměř památky. V úterý se předpokládá, že teploty vyšplhají až ke čtyřem a půl stupně Celsia nad nulou. Vím to, protože sleduju program Weather Channel. Je to míň depresivní než zprávy a mně to připadá zajímavé. Nejde tam jen o předpovědi počasí. Uvádějí i pořady o katastrofách, které počasí způsobilo v minulosti. Viděl jsem dokumenty o lidech, co zrovna seděli na záchodě, když tornádo vyrvalo jejich dům ze základů, nebo vyprávění o záchraně těch, které strhla blesková povodeň.

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 13

NEJDELší

J í Z DA

Na programu Weather Channel lidi vždycky katastrofu přežijí, protože v těch pořadech účinkují. Jsem rád, když předem vím, že přežili. Vloni jsem sledoval dokument z Chicaga o tom, jak zaměstnance dojíždějící do práce v dopravní špičce zaskočila sněhová vánice. Sníh napadal tak rychle, že museli zavřít silnice, i když tam ještě zůstala auta. Tisíce lidí seděly osm hodin v autech, která se nemohla hnout, zatímco teplota prudce klesala. V pořadu účinkovali dva účastníci události, ale mě hlavně překvapilo, že ani jeden z nich na takové počasí nebyl připravený. Oba skončili skoro podchlazení. Musím přiznat, že tohle nechápu. Obyvatelé Chicaga přece dobře vědí, že tam pravidelně sněží. Mají zkušenosti se sněhovými vánicemi, které k nim občas vtrhnou z Kanady, musejí si uvědomovat, že se ochladí. Jak to, že je to nenapadne? Kdybych já žil na takovém místě, vozil bych v kufru auta od Halloweenu deky, čepice, náhradní zimní bundu, chrániče na uši, rukavice, lopatu, baterku, termosáčky na zahřátí rukou a lahev s vodou. Kdybych bydlel v Chicagu, musel bych ve vánici uváznout aspoň na dva týdny, než bych si začal dělat starosti. Já však bydlím v Severní Karolíně. A většinou, když někam jedu – kromě každoročního výletu do hor, obvykle v létě – je to pár kilometrů od domova. Tudíž mám kufr prázdný, ale tak nějak mě uklidňuje fakt, že i kdybych si vezl příruční hotel, nebyl by mi k ničemu. Násep je zledovatělý a prudký a není šance, že bych se ke kufru dostal, i kdybych v něm schovával kdovíjaký poklad. Přesto nejsem úplně nepřipravený. Než jsem vyjel, nachystal jsem si termosku s kávou, dvě obložené bagety, pár švestek a lahev s vodou. Jídlo jsem uložil na sedadlo spolujezdce hned vedle dopisu, který jsem sepsal, a i když

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 14

N I C H O L A S S PA R K S

se to všechno při nehodě rozlétlo, uklidňuje mě vědomí, že to je pořád někde v autě. Jestli budu mít opravdu hlad, zkusím zásoby najít, ovšem zároveň je mi jasné, že jídlo i pití si vyžádá svoji daň. Co vejde dovnitř, musí i ven, a já jsem zatím nepřišel na to, jak to ven půjde. Chodítko mám na zadním sedadle a ten svah by mě poslal do hrobu. Když uvážím svá zranění, volání přírody je naprosto vyloučené. A co se týče nehody, nejspíš bych si mohl vymyslet vzrušující historku o zledovatělém povrchu nebo popsat nějakého vzteklého řidiče, který mě vytlačil ze silnice, jenže tak se to nepřihodilo. Bylo to takhle: Setmělo se a začalo sněžit, sněžilo stále hustěji a silnice zničehonic najednou zmizela. Předpokládám, že jsem vjel do zatáčky – říkám, že předpokládám, protože jsem žádnou zatáčku neviděl – a dál vím jen to, že jsem prorazil svodidla a sunul se z prudkého náspu. Sedím tady, sám ve tmě, a přemýšlím, jestli o mně nakonec nenatočí Weather Channel pořad. Předním sklem už nevidím ven. Ačkoli mi to působí muka, zkouším pustit stěrače, a i když nic nečekám, vzápětí začínají odhrnovat sníh a zanechávají za sebou slabou vrstvu ledu. Tenhle záchvěv normálního stavu mi připadá jako zázrak, ale stěrače zase vypínám, byť nerad, světla taky, třebaže jsem zapomněl, že vůbec svítila. Říkám si, že bych měl šetřit baterku pro případ, že budu muset použít klakson. Pohnu se a okamžitě pocítím palčivou bolest, která vystřelí z paže až ke klíční kosti. Zatmí se mi před očima. Agonie. Nadechnu se, vydechnu, čekám, až ta sžíravá bolest přejde. Bože, prosím. Mám co dělat, abych se nerozkřičel, ale vzápětí jako zázrakem začíná utrpení slábnout.

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 15

NEJDELší

J í Z DA

Dýchám pravidelně, snažím se zadržet slzy, a když to konečně odezní, cítím se vyčerpaný. Mohl bych navždy usnout a už se neprobudit. Zavřu oči. Jsem unavený, tak unavený. Kupodivu se přistihnu, že myslím na Daniela McCalluma a na to odpoledne, kdy přišel na návštěvu. Vybavuji si dárek, který mi zanechal, a zatímco ztrácím vědomí, planě přemýšlím, jak dlouho potrvá, než mě někdo najde.

„Iro.“ Slyším to nejdřív ve snu, rozmazaný neurčitý zvuk. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že někdo vyslovuje moje jméno. To přece není možné. „Musíš se probudit, Iro.“ Otevřu oči. Na sedadle vedle mě vidím Ruth, svoji ženu. „Jsem vzhůru,“ zamumlám s hlavou pořád opřenou o volant. Bez brýlí, o které jsem přišel při nárazu, ji vidím nejasně, vypadá jako duch. „Sjel jsi ze silnice.“ Mrknu. „Nějakej šílenec mě vytlačil. Najel jsem na led. Nebýt mých kočičích reflexů, dopadlo by to ještě hůř.“ „Sjel jsi ze silnice, protože jsi slepý jak patrona a na řízení auta moc starý. Kolikrát jsem ti říkala, že jsi postrach za volantem?“ „Tos mi nikdy neřekla.“ „Ale měla jsem. Ani sis nevšiml zatáčky.“ Odmlčí se. „Teče ti krev.“ Zvednu hlavu, zdravou rukou si otřu čelo a vidím červenou barvu. Od krve je i volant, všude jsou červené skvrny. Napadá mě, kolik krve jsem asi ztratil. „Já vím.“

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 16

N I C H O L A S S PA R K S

„Máš zlomenou ruku. A klíční kost. A taky máš něco s ramenem.“ „Já vím,“ opakuju. Když mrknu, Ruth zmizí a zase se objeví. „Musíš do nemocnice.“ „Nejsem proti,“ připouštím. „Dělám si o tebe starosti.“ Než odpovím, nadechnu se a zase vydechnu. Dlouhý výdech. „Já si o sebe taky dělám starosti,“ řeknu nakonec. Ruth, moje žena, není v autě. Toho jsem si vědom. Zemřela před devíti lety, v den, kdy jsem měl pocit, že se můj život zastavil. Zavolal jsem na ni z obývacího pokoje, a když neodpověděla, vstal jsem ze židle. Tehdy jsem se ještě mohl pohybovat bez chodítka, třebaže jen pomalu, a když jsem došel do ložnice, uviděl jsem, že leží na zemi na pravém boku vedle postele. Zavolal jsem sanitku a klekl si vedle Ruth. Převrátil jsem ji na záda, hledal pulz na krku, ale nic jsem nenahmatal. Přiložil jsem ústa na její, jak jsem to vídal v televizi. Hruď se jí zvedala a zase klesala a já dýchal, dokud se mi nezatmělo před očima, ale nezaznamenal jsem žádnou odezvu. Líbal jsem ji na rty a na tváře, tiskl ji k sobě, dokud nepřijela záchranka. Ruth, moje žena víc než padesát pět let, zemřela a s ní v okamžiku zmizelo vše, co jsem miloval. „Proč jsi tady?“ zeptám se. „Co to je za otázku? Jsem tu kvůli tobě.“ No ovšem. „Jak dlouho jsem spal?“ „To nevím,“ odpoví. „Ale je už tma. Myslím, že ti je zima.“ „To mi je vždycky.“ „Ale ne takováhle.“ „Ne, takováhle ne,“ souhlasím.

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 17

NEJDELší

J í Z DA

„Kde ses tady vlastně vzal? Kam jsi jel?“ Napadne mě, že se zkusím pohnout, ale vzpomínka na palčivou bolest mě zarazí. „Vždyť víš.“ „Ano. Jel jsi do Black Mountain. Kde jsme strávili líbánky.“ „Chtěl jsem tam ještě naposledy zajet. Zítra máme výročí.“ Chvilku rozmýšlí odpověď. „Myslím, že ti asi měkne mozek. Svatbu jsme měli v srpnu, ne v únoru.“ „Ne tohle výročí,“ namítám. Neprozradím jí, že podle doktora do srpna nevydržím. „Naše druhý výročí.“ „O čem to mluvíš? Jiné výročí nemáme. Jen to jedno.“ „Ten den, kdy se můj život navždy změnil,“ vysvětluju. „Den, kdy jsem tě poprvé uviděl.“ Ruth chvíli nic neříká. Ví, že to myslím vážně, ale na rozdíl ode mne jí dělá potíže takové věci vyslovit. Milovala mě vášnivě, ale poznal jsem to z jejího výrazu, doteku, lehkého polibku. A když jsem to nejvíc potřeboval, milovala mě i psaným slovem. „To bylo 6. února 1939,“ připomenu jí. „Nakupovala jsi se svou matkou Elisabeth a zašly jste do našeho obchodu. Tvoje matka chtěla klobouk pro tvého otce.“ Ruth se opře zády o sedadlo, pořád se na mě dívá. „Ty jsi vyšel ze zadní místnosti,“ začne vzpomínat. „A za chviličku se za tebou zjevila i tvoje matka.“ Ano, vybavil jsem si náhle. Ruth měla vždycky výjimečnou paměť. Stejně jako rodina mojí maminky i ta Ruthina pocházela z Vídně, ale emigrovali do Severní Karolíny teprve před dvěma měsíci. Uprchli z Vídně po anšlusu, když Hitler připojil Rakousko k Říši. Ruthin otec Jakob Pfeffer, profesor dějin umění, pochopil, co Hitlerův vzestup

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 18

N I C H O L A S S PA R K S

pro Židy znamená, a tak prodal veškerý majetek, aby získal prostředky na nezbytné úplatky a zajistil rodině svobodu. Překročili hranice do švýcarska, odjeli do Londýna a poté dál do New Yorku, až se nakonec ocitli v Greensboro. Jeden z Jakobových strýců vyráběl jen pár bloků od otcova obchodu nábytek a Ruth s rodinou celé měsíce žila ve dvou přecpaných místnostech nad dílnou. Později jsem se dozvěděl, že z neustálých výparů z laků jí bývalo v noci tak špatně, že skoro nemohla spát. „šly jsme do vašeho obchodu, protože jsme věděly, že tvoje matka mluví německy. Někdo nám poradil, že nám pomůže.“ Zavrtí hlavou. „Tak moc se nám stýskalo, tolik jsme toužily potkat někoho z domova.“ Přikývnu. Aspoň myslím. „Matka mi všechno vysvětlila, když jste odešly. Musela. Já jsem žádné z vás nerozuměl ani slovo.“ „Měl ses od maminky naučit německy.“ „A proč? Ještě jsi ani neodešla z obchodu a už jsem věděl, že se jednoho dne vezmeme. Měli jsme spoustu času na povídání.“ „Tohle říkáš pořád, jenže to není pravda. Sotva ses na mě podíval.“ „Nešlo to. Byla jsi nejkrásnější děvče, jaký jsem kdy viděl. To bylo jako zkoušet koukat se do slunce.“ „Blbost…,“ odfoukne si Ruth. „Nebyla jsem krásná. Byla jsem ještě dítě, šestnáctileté.“ „A mně bylo právě devatenáct. A nakonec jsem měl pravdu.“ Ruth si povzdechne. „Ano, měl jsi pravdu.“ Samozřejmě jsem Ruth i její rodiče viděl předtím. Chodili do synagogy a sedávali vepředu, cizinci v neznámé zemi. Moje matka mě na ně po bohoslužbě upo-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 19

NEJDELší

J í Z DA

zorňovala a nenápadně je sledovala, jak spěchají domů. Vždycky jsem si považoval našich nedělních procházek ze synagogy, kdy jsem měl matku sám pro sebe. Naše hovory zlehka přeskakovaly z jednoho tématu na jiné a já si užíval její neomezené pozornosti. Mohl jsem se jí svěřit s čímkoli nebo se zeptat na vše, co mi přišlo na mysl, dokonce i na to, co by otec považoval za nesmysl. Otec mi nabízel rady, matka lásku a útěchu. Otec s námi nikdy nechodil. Raději o sobotách otevíral dřív obchod, aby něco utržil. Moje matka to chápala. A tou dobou jsem dokonce i já věděl, že je obtížné obchod vůbec udržet. Krize dopadla na Greensboro těžce, tak jako všude jinde, a do obchodu někdy nevstoupil jediný zákazník celé dny. Hodně lidí bylo nezaměstnaných a ještě víc jich mělo hlad. Stávala se fronta na polévku a na chleba. Mnoho místních bank zbankrotovalo a vzalo s sebou i úspory svých klientů. Můj otec patřil k těm, kdo si v dobrých časech dávají peníze stranou, ale v roce 1939 to měl i on složité. Moje matka vždycky pracovala s otcem, ovšem zřídka přímo za pultem. Tehdy muži – a našimi zákazníky byli téměř výhradně muži – očekávali, že jim poradí muž, jak s výběrem obleku, tak s velikostí. Nicméně matka nechávala pootevřené dveře od skladu, což jí umožňovalo, aby viděla na zákazníky. Dlužno říct, že moje matka byla génius svého oboru. Otec vždycky popotahoval látku a označoval ji na patřičných místech, ale matce stačil jediný pohled a okamžitě poznala, jestli musí značky, které otec udělal, upravovat, či ne. Vnitřním zrakem rovnou viděla zákazníka v hotovém obleku a uměla si představit každý záhyb a šev. Otec si to uvědomoval – proto taky umístil zrcadlo v obchodě tak, aby na něj matka ze skla-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 20

N I C H O L A S S PA R K S

du viděla. Někteří muži by se možná cítili ohroženi, avšak můj otec na to byl pyšný. Jedním z otcových Životních pravidel bylo, že se máte oženit s ženou, která je chytřejší než vy. „Já jsem to udělal,“ říkal mi, „a ty bys to měl udělat taky tak. Proč se mám zabývat nějakým přemýšlením?“ Musím přiznat, že matka byla opravdu chytřejší než otec. Ačkoli nikdy neovládala kuchařské umění – do kuchyně by měla mít zakázaný vstup – mluvila čtyřmi jazyky a uměla citovat Dostojevského v ruštině. Byla uznávaná klavíristka a na vídeňské univerzitě studovala v době, kdy tam studentky byly raritou. To otec nikdy na vysokou školu nechodil. Jako já odmalička pracoval v obchodě svého otce a uměl to s čísly a zákazníky. A jako já svoji budoucí ženu poprvé spatřil v synagoze krátce poté, co přijela do Greensboro. Tady ovšem podobnost končí, protože jsem často přemýšlel, zda byli moji rodiče šťastným párem. Mohli byste říct, že tehdy prostě byla jiná doba, že se lidé brali ani ne tak z lásky jako spíš z praktických důvodů. A já netvrdím, že se k sobě v mnoha ohledech nehodili. Byli dobrým párem, dobrými rodiči a já jsem je nikdy neslyšel, že by se hádali. Přesto jsem se častokrát ptal, zda se vůbec milují. Za ty roky, kdy jsem s nimi žil, jsem nikdy neviděl, že by se líbali, ani se nevodili za ruce. Otec po večerech u kuchyňského stolu zapisoval údaje do účetních knih, zatímco matka seděla v obývacím pokoji s otevřenou knihou na klíně. Když rodiče odešli na odpočinek a já jsem převzal obchod, čekal jsem, že se trochu víc sblíží. Že třeba budou spolu cestovat, podniknou plavbu lodí, vydají se za pamětihodnostmi, ale po první návštěvě Jeruzaléma cestoval otec vždycky sám. Zařídili si vlastně oddělené

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 21

NEJDELší

J í Z DA

životy, neustále se vzdalovali, odcizili se. Po osmdesátce se zdálo, že jim došla témata k hovoru. Strávili celé hodiny v jedné místnosti, aniž prohodili jediné slovo. Když jsme k nim s Ruth přišli na návštěvu, obvykle jsme nejdřív promluvili chvíli s jedním a potom s tím druhým a Ruth mi při odchodu v autě tiskla ruku, jako kdyby si slibovala, že my neskončíme stejně. Ruth se vždy trápila jejich vztahem víc než zřejmě ti dva. Zdálo se, že moji rodiče nijak netouží mezeru mezi sebou překlenout. Byli spokojeni každý ve svém světě. Jak stárli, můj otec se stále víc přimykal k dědictví vyvoleného národa, zatímco matka si vypěstovala vášeň pro zahradničení a trávila celé hodiny pletím květin na zahrádce za domem. Otec miloval staré westerny a večerní zprávy, matka měla své knihy. A pochopitelně se vždycky zajímali o umění, které jsme s Ruth sbírali, o umění, díky němuž jsme nakonec zbohatli.

„Dlouho ses potom v obchodě neukázala,“ vzpomněl jsem si. Sníh zakryl přední sklo jak deka a stále padal. Podle Weather Channel mělo touhle dobou sněžení přestat, avšak navzdory zázrakům moderní techniky je předpověď počasí stále nespolehlivá. Další důvod, proč mi program o počasí připadá zajímavý. „Matka koupila klobouk. Neměli jsme peníze na nic dalšího.“ „Ale já jsem se ti líbil.“ „Ne. Měls moc velké uši. Já mám radši menší ouška.“ Říká pravdu. Velké uši mi odstávají stejně jako mému otci, ale na rozdíl od otce jsem se za ně styděl. Když jsem

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 22

N I C H O L A S S PA R K S

byl malý, tak v osmi nebo devíti letech, rozstříhal jsem zbytky látek z obchodu na dlouhé pruhy a do konce léta jsem spal s pruhy omotanými kolem hlavy v naději, že se mi uši přimáčknou k lebce. Matka si toho nevšímala, když mě večer chodila kontrolovat, avšak občas jsem zaslechl, jak jí otec téměř uraženým tónem šeptá: Má uši po mně. Co je na mých uších špatného? Vyprávěl jsem tuhle historku Ruth hned po svatbě a ona se tomu smála. Od té doby si mě občas dobírala tak jako teď, ale nikdy za celou dobu, kdy jsme byli spolu, to nevyznělo zle. „Myslel jsem, že se ti moje uši líbí. Tvrdilas to, vždycky když jsi je líbala.“ „Líbil se mi tvůj obličej. Máš takový laskavý výraz. Uši se s tím prostě svezly. Nechtěla jsem se tě dotknout.“ „Laskavý?“ „Ano. Měl jsi v očích takovou něhu, jako kdybys v lidech viděl jen dobro. Všimla jsem si toho, i když ses na mě sotva podíval.“ „Snažil jsem se sebrat odvahu a zeptat se, jestli tě můžu doprovodit domů.“ „Kdepak,“ nesouhlasí a vrtí hlavou. Ačkoli je její obraz rozmazaný, mluví mladistvým hlasem, hlasem šestnáctileté dívky, kterou jsem poznal před tou dávnou dobou. „Viděla jsem tě potom v synagoze mnohokrát a nikdy ses mě nezeptal. Párkrát jsem na tebe dokonce čekala, ale tys kolem mě prošel beze slova.“ „Nemluvila jsi anglicky.“ „Tehdy jsem začínala rozumět a trochu jsem i mluvila. Kdyby ses mě zeptal, odpověděla bych ti: Dobře, Iro. Já půjdu s tebou.“ Poslední slova pronese s přízvukem vídeňského Něm-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 23

NEJDELší

J í Z DA

ce, měkkým, zpěvným. Později její přízvuk zeslábl, ale nikdy úplně nevymizel. „Rodiče by ti to nedovolili.“ „Matka ano. Měla tě ráda. Tvoje maminka jí prozradila, že jednou ti bude patřit obchod.“ „Věděl jsem to! Vždycky jsem tě podezříval, že sis mě vzala pro peníze!“ „Jaké peníze? Vždyť jsi žádné neměl. Kdybych se chtěla provdat za boháče, vzala bych si Davida Epsteina. Jeho otec vlastnil textilní továrnu a panské sídlo.“ Tohle bylo také naše oblíbené vtipkování. Moje matka sice mluvila pravdu, ale i ona věděla, že na našem podnikání nikdo nezbohatne. Začalo jako malý obchod a taky tak skončilo, než jsem ho nakonec prodal a odešel do penze. „Pamatuju si, jak jsem vás dva vídal v cukrárně naproti. Scházeli jste se tam s Davidem v létě skoro každý den.“ „Měla jsem ráda čokoládovou limonádu. Předtím jsem ji nikdy nepila.“ „Žárlil jsem.“ „A měl jsi proč,“ přitaká Ruth. „Byl bohatý, pohledný, s dokonalýma ušima.“ Usměju se a přeju si, abych ji viděl lépe. Ale ve tmě to je nemožné. „Chvíli jsem si myslel, že se vy dva vezmete.“ „Několikrát se mě ptal, ale já jsem mu říkala, že jsem moc mladá, že musí počkat, až dokončím vysokou školu. Lhala jsem. Po pravdě už tehdy jsem měla políčeno na tebe. Proto jsem taky vždycky chtěla jít do té cukrárny naproti vašemu obchodu.“ To jsem samozřejmě věděl. Ale rád jsem to slyšel od ní. „Stával jsem u okna a pozoroval tě.“ „Občas jsem tě zahlédla.“ Usměje se. „Jednou jsem ti

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 24

N I C H O L A S S PA R K S

dokonce zamávala, ale ty ses mě stejně nezeptal, jestli mě můžeš doprovodit.“ „David byl můj kamarád.“ To je pravda a zůstalo to tak po většinu našeho života. Přátelili jsme se s Davidem a jeho ženou Rachel a Ruth učila jedno z jejich dětí. „To nemělo s kamarádstvím co dělat. Ty ses mě bál. Vždycky ses styděl.“ „To si mě s někým pleteš. Já jsem byl šarmantní svůdník, hotový mladý Frank Sinatra. Občas jsem se musel schovávat před ženskýma, co mě pronásledovaly.“ „Koukal sis pod nohy, když jsi šel kolem, a když jsem ti zamávala, zrudnul jsi. A v srpnu ses odstěhoval. Odešel jsi na univerzitu.“ Chodil jsem na William & Mary ve Williamsburgu ve Virginii a domů jsem přijel až v prosinci. Dvakrát jsem Ruth zahlédl v synagoze, pokaždé zdálky, než jsem se zase vrátil do školy. V květnu jsem přijel domů na prázdniny, abych pomáhal v obchodě, a tou dobou v Evropě zuřila druhá světová válka. Hitler dobyl Polsko a Norsko, porazil Belgii, Lucembursko a Nizozemsko a Francii právě rozsekával na kousky. Bylo to ve všech novinách a i mezi lidmi se nemluvilo o ničem jiném než o válce. Nikdo netušil, jestli se Amerika do konfliktu zapojí, a panovala chmurná nálada. Za pár týdnů bude Francie nadobro odstavená. „Když jsem se vrátil, pořád jsi chodila s Davidem.“ „Ano, ale taky jsem se v těch letech, kdy jsi byl pryč, spřátelila s tvou matkou. Zatímco otec pracoval, my s matkou jsme chodily k vám do obchodu. Povídaly jsme si o Vídni a o tom, jak jsme dřív žily. Nám oběma se pochopitelně stýskalo po domově, ale já jsem byla i naštva-

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 25

NEJDELší

J í Z DA

ná. Severní Karolína se mi nelíbila. Neměla jsem tuhle zemi ráda. Cítila jsem, že sem nepatřím. Přestože se tam válčilo, já jsem se napůl chtěla domů vrátit. Pomáhat rodině. Moc jsme se o ně báli.“ Vidím, že se otáčí k oknu, a v nastalém tichu poznám, že myslí na své prarodiče, tety a strýce, bratrance a sestřenice. Poslední večer, než Ruth s rodiči odjela do švýcarska, se spousta členů jejich rozvětvené rodiny sešla na večeři. S obavami se loučili a slibovali si, že zůstanou v kontaktu. Někteří z jejich rozhodnutí měli radost, ale skoro všichni si mysleli, že Ruthin otec nejen zareagoval přehnaně, ale i hloupě, když se vzdává všeho pro nejistou budoucnost. Přesto pár příbuzných Ruthinu otci nenápadně strčilo do ruky zlaté mince a ty jim v následujících šesti týdnech, po které trvala cesta do Severní Karolíny, zajistily přístřeší a jídlo. Kromě Ruth a jejích rodičů celá rodina zůstala ve Vídni. V létě roku 1940 už všichni nosili žlutou Davidovu hvězdu a z velké části nesměli pracovat. Tou dobou však na útěk bylo pozdě. Matka mi o Ruthiných návštěvách a obavách vyprávěla. Také ona měla ve Vídni rodinu, avšak podobně jako mnoho dalších lidí ani my jsme netušili, co přijde ani jak hrozné to nakonec bude. Ruth to taky nevěděla, ovšem její otec ano. Pochopil to ještě včas. Jak jsem se později přesvědčil, byl to nejinteligentnější muž, jakého jsem kdy poznal. „Tehdy otec vyráběl nábytek?“ „Ano. Žádná univerzita o něj nestála, tak dělal, co musel, aby nás uživil. Ale bylo to pro něj těžké. Na výrobu nábytku nebyl stavěný. V začátcích chodil domů vyčerpaný, piliny ve vlasech, ruce obvázané a skoro okamžitě po příchodu usnul v křesle. Ale nikdy si nestěžoval. Věděl,

nejdelší_Sestava 1 06.02.15 12:33 Stránka 26

N I C H O L A S S PA R K S

jaké jsme měli štěstí. Když se probudil, osprchoval se a vzal si oblek k večeři, což byl jeho způsob, jak si připomínal muže, jímž býval. A u večeře jsme živě konverzovali. Vyptával se, co jsem se toho dne naučila ve škole, a pozorně poslouchal. Snažil se mě vést k tomu, abych o věcech přemýšlela i jinak. Ptal se, proč si myslím, že to tak je. Nebo jestli jsem o něčem uvažovala. Věděla jsem, o co se snaží, samozřejmě. Jednou učitel, navždy učitel, a on byl v učení moc dobrý. Taky proto se stal po válce znovu profesorem. Učil mě samostatně myslet a věřit vlastním instinktům jako všechny své studenty.“ Pozoruju ji a uvažuju, jak charakteristické je, že i Ruth se stala učitelkou, a hlavou se mi zase mihne vzpomínka na Daniela McCalluma. „A otec ti také pomohl naučit se všechno o umění.“ „To ano,“ souhlasí rozpustilým tónem. „S tím mi také pomohl.“

nejdelší 2.v_Sestava 1 06.11.17 10:21 Stránka 430

Nicholas Sparks N ej d el š í j í z da z anglického originálu The longest Ride, vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing v New Yorku v roce 2013, přeložila dana Stuchlá Obálku zhotovila Soňa šedivá Redigovala Irena Grusová Odpovědná redaktorka anna Urbanová Technický redaktor jiří Staněk Počet stran 432 Vydala euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2017 jako svou 9510. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.