Issuu

Erik Axl Sund ŠEDÁ MELANCHOLIE DŮM PANENEK

EUROMEDIA GROUP

je tu stejné nebe Na sever

Vlak nejprve projede tunelem a pak po nejdelším mostě, jaký kdy viděla. Na nádraží v Malmö voní káva, skoro všichni mají v rukou kelímek, z něhož se kouří. Celé Švédsko voní kávou, její imigrační průkaz i autobus, který ji veze na sever. Nejdřív to tu vypadá dost podobně jako v Německu, všechno je hnědé, pole, pahorky a háje s holými stromy, pak ale lesů přibude, krajina je kopcovitější, světlejší a zelenější. Řidič celou dobu telefonuje a říká do mikrofonu pokyny. Autobus pak zastaví na místě, které se jmenuje Lidköping, což podle slovníku znamená něco jako Město utrpení. Řidič o něm tvrdí, že leží u největšího švédského jezera, ale to vypadá spíš jako moře, protože se nedá dohlédnout na protější břeh. Je zamrzlé. Navíc je noc, přestože je teprve odpoledne. Nad sněhem svítí měsíc, tma je neskutečná jako ve snu. A on to možná je skutečně sen. Cestou do Stockholmu, který si tak přeje vidět, usne a probudí se, až když projíždějí městem. Při pohledu z okna má pocit, že ještě stále sní, protože stromy podél magistrály pokryté rozježděným sněhem vypadají jako brokolice. Když přijedou do Borlänge, musí zůstat sedět. Je pouhým jménem na papíře. Neví, do jaké spadá kategorie. Přijela sama, ale možná už mezitím dorazily její dokumenty, možná – i když jeho jméno nemůžou nikde najít – už je tady i táta. Autobus pokračuje na sever. Je čím dál chladněji a silnice stále horší, zato příroda je krásnější a tma ještě temnější. Překvapí ji, že nebe je tu stejné jako u nich doma. I voda je stejná, na zeměkouli přece navzájem všechno souvisí. Lze se utopit v jediné vodě a po smrti odletět do jediného nebe. Obloha nad tmavě modrými horami se náhle promění, je přízračně zelená, a autobus zastaví. Řidič vysvětluje, že je to severní 7

záře a že je to tady dost běžné. Nebe není jen zelené, ale i žluté, modré a fialové, světlo po něm vlaje, mění tvar jako medúza, která se roztahuje a smršťuje pod hladinou, jako těžký dech Boha, který se otrávil. Jak může být něco tak krásného běžné? Je možné, že když to někdo vidí každou druhou noc, je to pro něj už jen nic neříkající pozadí? Sedm stavebních buněk u Bräcke patří muži v teplácích, který vydělává na dětech, na běžencích, kteří přicházejí bez dospělých, je jich tu třicet ve věku mezi dvanácti a sedmnácti, z toho dvacet osm chlapců. Všichni nejsou hloupí, ale šest nebo sedm pitomců se najde, a tak je to pořád. Deseti až dvaceti procentům lidí to nemyslí a oni jsou na to dokonce pyšní. Chlapci se k ní v noci pokoušejí dostat. Když se jí jeden pokusí stáhnout kalhoty, ona ho kopne přímo do obličeje. On jí začne vyhrožovat, že ji udá na policii, jenže sem žádný policista nepřijde, protože na ploše odpovídající rozloze Belgie tu slouží jen tři. Jestli dostane azyl, bude až do dosažení plnoletosti umístěna do rodiny. Její dokumenty ale stále nepřicházejí, půl roku se nic neděje, slunce slíže z hor sníh a v Alwayslandu nastane léto. To, že slunce tady vychází o půlnoci a že má na kůži miliardu komářích štípanců, by ještě zvládla. Horší je to se samotou. Ta je k zešílení. Schouli se do klubíčka na promrzlém lůžku ze smrkových větví, holčičko, jsi tmavá navenek i uvnitř a tak prochladlá, že tě ta černota požírá. Jsi děvka a vražedkyně.

vždycky je to muž Silnice číslo 222

Smrt není černá jako věčná noc ani bílá jako světlo v tunelu, je šedá jako metalíza vyrobená v Německu a uzpůsobená pro vysokou rychlost. Nad Värmdöskou výpadovkou chumelí, sníh je jako mlžná přikrývka, sněhové vločky ve vzduchu zamrzly. Auto se prodírá tou bílou hmotou, projíždí kolem nákupního centra Nacka Forum a tachometr ukazuje rychlost sto padesát kilometrů za hodinu. Třicet metrů za ním jede jiné auto, také stopadesátikilometrovou rychlostí. Je to červená Toyota Prius, hybridní vozidlo, firma je o několik let později stáhne od zákazníků kvůli vadě brzd, která způsobila mnoho smrtelných nehod. Toyota dostane v zatáčce u Svindersvikenu smyk a prolétne po krajnici v dešti jisker. Auto s šedou metalízou ještě zrychlí – na sto šedesát. Obě dívky se na sebe usmějí. Mercy sevře volant pevněji. Nova si odhrne vlasy z čela a zapálí si cigaretu. Jakmile stáhne okénko, uvnitř zakvílí vítr. „Vidělas? Setřásly jsme ho!“ „Jak víš, že to byl muž?“ „Vždycky je to nějakej muž.“ Na mimoúrovňové křižovatce dvou komunikací – Värmdöská výpadovka a Värmdövägen – ukazuje rafička sto osmdesát. Dívky netuší, že u stadionu v Henriksdalu na ně čekají dva vozy dopravní policie a chystají se je zastavit pomocí hřebíkových pásů. „Devadesát procent všech vražd a devadesát devět procent znásilnění mají na svědomí muži,“ říká Nova. „A ze sta pedofilů jsou jenom dvě ženy.“ „A s oblibou taky tejraj zvířata…“ dodá Mercy. 9

„Z tisíce lidí, kteří rádi šukaj s jinýma živočišnejma druhama…“ směje se Nova, „třeba s krávama, kozama, štěňatama a bezmocnejma kuřatama…“ „… jich je devět set devadesát devět mužů a jen jedna žena. Ta, co byla ochotná se nechat poučit a vycvičit mužem k tomu, aby si zavedla koňskej penis.“ „Vymysleli skupinový znásilnění, atomový bomby a elektrický křesla.“ „Jak si to sakra představovali?“ „Prostě mají ohromný sebevědomí. Všechno vědí, všechno umí. Ve skutečnosti jsou jen omyl, jeden velkej vývojovej omyl.“ „Jediný pozitivní na nich je to, že se tak milionkrát za den na vzájem zmlátěj nebo zabijou. Jak to, že vůbec dostali volební právo?“ „Každej nově narozenej muž je potenciální kanibal nebo pedofil. Hned od narození by neměli mít žádný práva…“ Nova a Mercy se znají teprve krátce, ale jejich přátelství je tak pevné, že se občas zdá, jako by byly jedna a tatáž bytost. „A kvůli tomu, aby vůbec směli promluvit, by měli všichni podstoupit test, kterej by prokázal, že jsou schopní vypustit z pusy něco zajímavějšího, než co řekla jakákoliv žena v lidských dějinách.“ Nevidí blikající světla u Danvikského mostu. Nevidí ani hřebíkový pás. Mercyin úsměv náhle ztuhne. „Oddělat deset náhodně vybranejch mužskejch znamená zabránit osmačtyřiceti násilnejm činům,“ řekne. „Třeba vraždám a sexuálním zneužíváním dětí. Každej muž by měl bejt v okamžiku narození vyzvanej k tomu, aby spáchal sebevraždu.“ „Můj skutečnej táta spáchal sebevraždu,“ připomene Nova. „Všichni kromě našich tátů by měli spáchat sebevraždu!“ „Jo… Kromě nich.“ Dvě stě kilometrů za hodinu nehybným sněhem. Ke zvedacímu Danvikskému mostu jim zbývá ještě dvě stě metrů. Dívky nevědí, že jeden z policistů zavolal obsluze mostu a vyzval ji, aby ho zvedla a zabránila tak téhle šílené jízdě. „Je mi s tebou dobře,“ říká Mercy. „Dostávám díky tobě hlad.“ Nova a Mercy. Nova vidí pokoj ve studeném bytě ve Fisksätře, kde je věčně cítit alkohol. A Mercy si představuje malý domek, kde je teplo, její máma, táta a dva oplácaní bráškové. 10

Obě vidí všechny silnice, které je odtamtud odvedly. Až sem. K poslednímu úseku. Ke konci. Jedou klidně dál. Německý vůz s šedou metalízou patří Svenu-Olofu Ponténovi, pětačtyřicetiletému muži ze Stocksundu, řediteli firmy s ročním obratem osmdesát milionů švédských korun. Před několika lety zastavil u benzinky v Knivstě a otevřel dveře černé dívce, která se jmenovala Mercy a bylo jí šestnáct. Dal jí pětistovku a rozepnul si poklopec. Nazval ji černou kurvou a poručil jí, aby se svlékla. Dvacet metrů od nich zatím pokladní přijímala platbu od zákazníka, který právě natankoval. Když Mercy Svenu-Olofu Ponténovi vyhověla, zvedl se jí žaludek a vyzvracela mléčnou čokoládu smísenou s kousíčky sýrové bagety. Pontén ji udeřil do tváře a osopil se na ni, že je černá svině, která mu znečistila vůz. Pak mu zazvonil mobil. Volala jeho manželka. Zapnul si poklopec a přijal hovor. Medovým hlasem jí sděloval, že je na cestě domů, musí ale ještě rychle zajet na schůzku s jedním důležitým zákazníkem. Vystoupil z auta v okamžiku, kdy pokladní na benzince vytiskla doklad na horkou klobásu a colu. Mercy slyšela, jak Sven-Olof manželku ujišťuje, že ji miluje a že se mu po ní stýská. Dodal, že jí posílá pusinku. V okamžiku, kdy se otočil a chtěl se vrátit k vozu, mu s ním Mercy ujela před nosem. Posílám ti pusinku! Táhni ke všem čertům, ty hajzle!

někteří muži Šedá melancholie

Podzim byl ve Stockholmu mírný, většinou pršelo a foukal vítr, ale některé dny přesto nabídly vlídnější počasí v podobě babího léta. Většina lidí toto roční období i přesto považovala za šedé a nevlídné, deptající tělo i duši. Sven-Olof Pontén seděl u počítače ve svém řadovém domku ve Stocksundu. Právě se odhlásil, zasunul si penis do kalhot a zapnul poklopec. Vítr za oknem se opíral do pokřivených neduživých višní, které zasadil před pěti lety. Podzim rval tenké větve, kterými pohrdla srnčí zvěř. Dívka, s níž právě chatoval, po několika měsících jeho naléhání konečně souhlasila, že se sejdou. Musel si trochu ulevit od vzrušení. Zmačkal kuchyňskou papírovou utěrku a hodil ji do koše. Teď bylo třeba ještě utišit výčitky svědomí. Vzal svazek klíčů a odemkl spodní zásuvku psacího stolu. Současně zpanikařil při představě, že by se ke klíčům nějak dostaly jeho žena a dcera a podívaly se dovnitř. Åsa a Alice ale asi vědí své. Přestože se v jejich rodině v podstatě všechno hroutí, stále ho respektují. V zásuvce měl dvacet plastových desek, které si pravidelně prohlíží, aby si dokázal, že je s ním všechno víceméně v pořádku. Je Sven-Olof Pontén, počestný občan Vitvattnetu v kraji Jämtland. Není duševně nemocný. V jeho rodině jsou samí normální lidé. V pořádku ale rozhodně nebyly desky v jeho stole. Obsahovaly novinové články, vyšetřovací protokoly, v několika případech i dokumentaci z místa činu, kterou našel na internetu. Tyto materiály obsahovaly vzorky lidských úchylek a týkaly se celkem devatenácti pachatelů a jedné pachatelky. 12

Jedny desky si označil jménem ARMIN MEIWES. Podíval se na fotografie a prolétl text, který už znal téměř zpaměti. Armin Meiwes. Němec, bývalý voják z povolání. Hledal na internetu někoho, kdo by chtěl být zabit a sněden. Na výzvu mu odpověděl počítačový inženýr Bernd Jürgen Armando Brandes, protože Meiwesova nabídka se shodovala s jeho životním snem. Svenu-Olofu Ponténovi se zvedl žaludek, vzduchová bublina pronikla do úst, několik minut musel odolávat svým fantaziím týkajícím se nepojmenovatelného. Se zavřenýma očima si představoval hostinu v kuchyni v německém Rotenburgu. Přejížděl si jazykem po patru a po zubech. Mezi dvěma stoličkami mu uvízl kousek masa. Vytlačil ho špičkou jazyka a vyplivl. Sven-Olof Pontén byl v domě sám, mohl být sám sebou a nestyděl se. Dělalo mu to dobře. To, že se nemusí stydět. Přičichl si k prstům – stále se zavřenýma očima – a zjistil, že jsou cítit po česneku. Před dvěma hodinami krájel cibuli a hovězí plátek. Vedle něj stála Åsa a krájela okurku a rajčata. Mluvili o své milované dceři Alici, která sice momentálně nebydlí doma, ale už brzy se sem vrátí. Když dojedli, Åsa odjela do města, chtěla s kamarádkou zajít do kina. Sven-Olof Pontén se odebral do své pracovny. Arwin Meiwes si po večeři dopřál odpočinek při četbě sci-fi knížek, zatímco počítačový inženýr vykrvácel na toaletě. Sven-Olof Pontén měl pocit, že cítí nasládlý pach a tiché šplouchání z odpadu vany. Nakonec otevřel oči. Někteří muži si navzájem, na základě konsenzu, požírají pohlavní orgány. V porovnání s tímhle nejsem nikým, kdo by měl budit pohoršení. Zhluboka se nadechl. Opět byl schopen vdechovat čerstvý vzduch. Se spokojeným úsměvem posbíral papíry a desky zamkl v zásuvce. Dívka, s níž chatoval, na něj bude za hodinu čekat před věžákem v Bergshamře. To není vůbec daleko, Bergshamra leží na opačném břehu průlivu Stocksundet. Přesto je to úplně jiný svět. 13

Jmenuje se Tara a on ví, proč nakonec souhlasila se schůzkou. Její rodina je nábožensky založená, ona se chtěla vzepřít, dokázat jim, že o jejím těle nerozhoduje Bůh, ale ona sama. Sám zažil něco podobného v pubertě. Vzepřel se Ježíši, otci i celé farnosti. Pil alkohol, souložil a poslouchal zakázanou hudbu. On a Tara mají společné zkušenosti a dobré téma rozhovoru. Jsou si dost podobní, přestože jemu bylo pětačtyřicet, víc než jí tvrdí, a jí patnáct. Jistě najdou společnou řeč. On přece není Řezník jako Armin Meiwes. Pokud mu prokazovaly náležitou úctu, Sven-Olof Pontén se ke svým holčičkám choval hezky. Venku zesílil vítr. Blížila se zima.

PRVNÍ DEN LISTOPAD 2012

příběh s nekonečným počtem neznámých vysvětlení Bergshamra

Dívčino tělo leží na zádech na lesklé žule pod šestiposchoďovým domem v Bergshamře. Našel je krátce po půlnoci řidič taxi, který si byl po službě zakouřit. Nejprve si myslel, že je to figurína. Dívka byla vzhledem k roční době oblečená nevhodně, měla na sobě jen tenké šaty. Její skoro bílé končetiny svíraly s trupem nepřirozený úhel. Když k ní taxikář přišel blíž, uviděl krev. Naneštěstí se pak rozpršelo, takže většinu krve smyl ze žuly déšť. Případné stopy, například otisky bot, nebylo možné zajistit. V půl jedné stála u okna v kuchyni ve čtvrtém poschodí domu matka samoživitelka a dívala se ven. Modré světlo policejních majáčků vytvářelo na hloučku stromů naproti domu nepravidelné chladné vzory a dopadalo až do bytu. Blikající záře oživila kresby jejích dětí na lednici. Ano, byly skoro jako živé, vodovkami neuměle namalovaní človíčci pochodovali vedle stejně neumělých šišek a listů. Žena si promnula oči. Kdo to asi leží na zemi pod plastovým přístřeškem? Co se stalo? Obava z toho, že z balkonu nebo z okna vypadne některý z jejích chlapečků, ji provázela od prvního dne, kdy se s nimi do domu nastěhovala. Zatáhla závěsy a šla k dětem. Oba synové klidně spali v postelích. Lehla si k mladšímu. Než usnula, slyšela, že rozrušené hlasy v bytě nad nimi utichly. V jednu hodinu po půlnoci se policejní vyšetřování rozběhlo naplno. U modro-bílé policejní pásky stála sanitka, ovšem zdravotníci se neměli čemu věnovat. Dívka byla mrtvá, nemohli už nic udělat. 17

Jedna z policistek, Yrsa Helgadóttirová, novopečená absolventka policejní školy, zatím nikdy neviděla mrtvého člověka. Snažila se zapojit do práce, jak jen mohla, a přesto si tu připadala jako divák. Jako by to všechno sledovala v televizi. Schwarz se postavil vedle ní. „Dívej se a uč se!“ řekl jí a ukázal na čtyři techniky v plastových kombinézách. Byla mezi nimi i jedna urostlá žena. „Emilia vypadá jako hráčka basketu z NBA,“ dodal. „Ale je to ta nejlepší technička, s jakou jsem kdy pracoval.“ „Chtěl jste říct WNBA, ne?“ „Cože?“ „Ženská basketbalová liga,“ upřesnila Yrsa a současně jí došlo, proč se do téhle slovní výměny s kolegou pustila. Díky takovému popichování možná přestane mít stažený žaludek. Technici právě ukončili úvodní etapu: vymezili dva metry široký koridor k oběti a také nejbližší prostor kolem těla. Má to svůj smysl: soudní lékař se díky tomu může dostat k tělu a nezanechá za sebou stopy. Lékař, který se zatím držel stranou – ukusoval bagetu a popíjel kávu z termosky –, vystoupil ze svého auta. „Tohle je Ivo Andrić z patologie,“ řekl Schwarz. „Jestli má Emilia ráda basket, tak Andrić je spíš na baseball.“ Člověk by čekal, že baseballová kšiltovka se nehodí k plastové kapuci a roušce, ale bylo to naopak. Na hlavě soudního patologa působila tato kombinace tak nějak samozřejmě. Schwarz dal pokyn k základní prohlídce mrtvého těla. Andrić si pod kšilt nasadil čelovku a pomalu vykročil k poškozené. Pravidelně se zastavoval a rozhlížel se kolem sebe. Najednou natáhl ruku dlaní vzhůru. Yrsa nechápala, co se děje. Nějaké znamení? napadlo ji. Našel něco? Andrić si odhrnul roušku. „Přestalo pršet,“ řekl a usmál se na Yrsu. Její stažený žaludek se trochu uvolnil. Zvedla oči k ocelově šedé obloze, přimhouřila je a na okamžik si představila, že je někde jinde. Na nějakém běžném místě, kde je teplo a útulno. Jenže teď byla tady, sem patří. Technici postupovali jakoby v kruhu, postupně se propracovávali k tělu oběti. Bezútěšná práce, která se může protáhnout na několik 18

hodin, nebo i víc, pokud objeví něco zajímavého. Emilia chodila kolem a fotografovala, skupinu lidí, kteří klečeli ve tmě s nasazenými čelovkami, osvětloval jako stroboskop blesk jejího fotoaparátu. „Něco mám!“ zvolal náhle jeden z techniků. Zvedl se a ukázal na zem. Byla to prasklina mezi kameny, v níž rostla asi deset centimetrů vysoká tráva. Technici nalezený předmět vyfotili a uložili do igelitového sáčku. I zdálky bylo vidět, co to je. Mobilní telefon s Androidem. Emilia ho vzápětí odnesla do vozidla techniků. K tělu pod malým plastovým přístřeškem se soudní patolog dostal ve tři čtvrtě na dvě. Důkladně je prohlédl, pak vytáhl z kapsy malý diktafon a něco do něj namluvil; nebylo mu rozumět. Po několika dalších minutách mávl na ostatní, že mohou pokračovat v obhlídce mrtvé. Yrsa se držela dva kroky za Schwarzem a dvěma dalšími, zkušenějšími asistenty a pokoušela si vzpomenout, co je učili na škole. Neměli byste hledat to, co očekáváte, ale to, co je netypické. Někdy to může být to nejpřirozenější, ale současně nejobtížnější. Dívka je mrtvá. Leží tady dcera, možná sestra a sestřenice. Studená, pod plastovou stříškou. Zatím se neví proč. Příčina smrti tohoto člověka, kamarádky a spolužačky, prozatím byla jen teorií na okraji zorného pole vyšetřujících policistů. Tato dívka, oběť, je zatím jen příběhem s nekonečným počtem neznámých vysvětlení. Yrsa pomalu dojde k tělu a podívá se na ně, Může jí být mezi čtrnácti a šestnácti. Na sobě má tenké červené šaty bez rukávů, jako by šla na nějaký večírek, anebo se z něj vracela. Vzhledem k tenkému materiálu šatů asi proběhl někde poblíž. Do tmavých kudrnatých vlasů se jí zamotal obyčejný řetízek s křížkem. Dívka má světlou kůži, ale je cizího původu. Pravděpodobně ze Středního východu. Pravé předloktí trčí nahoru, levé rameno se zdá být pokrčené. Všechny čtyři končetiny jako by se vymkly z kloubů. Není nepodobná loutce, jak to tísňové lince popsal řidič taxi. Dvě oči, které hledí do prázdna. 19

Ztuhly v okamžiku úzkosti. Pootevřená ústa, namodralé rty, pod nosem krev, kterou nestihl smýt déšť. Tak, a mám za sebou první mrtvolu, pomyslí si Yrsa. Není to zas tak hrozné. Přesto ví, že na ni nikdy nezapomene. Schwarz dřepí vedle těla, obrací hlavu k Ivu Andrićovi. „Tvůj bezprostřední dojem? Sebevražda? Předáme ji Hurtigovi?“ Soudní patolog zavrtí hlavou. „Na vašem místě bych s tím počkal.“ Zadívá se na šest poschodí domu. „Podle polohy těla a poranění mohla skočit nebo spadnout z některého z vyšších pater.“ Schwarz si prohlíží vysoký dům. „Když skočila – nebo spadla –, asi to někdo slyšel, ne?“ Když sem přijeli, skoro všechna okna v domě byla zhasnutá. Teď jich svítí nejméně polovina, v některých jsou siluety lidí. Obyvatele domu přilákaly modré majáky. Krátce poté, co byla natažena policejní páska, vyzvali policisté nejzvědavější z nich, kteří stáli na balkonech, aby zašli zpět do bytů. Andrić pokrčí rameny. „Těžko říct, co lidi slyší uprostřed noci. Sám se vám nikdo nepřihlásil?“ „Ne,“ odpoví Schwarz. „Ale hned jak dorazí posily – měly by tu být každou chvíli –, ty lidi obejdeme.“ Yrsa tuší, že to bude jejím úkolem. Společně s dalším zelenáčem obejde obyvatele domu a bude se jich vyptávat. Naposled pohlédne na mrtvé tělo. Ta jeho poloha. Dívku jako by sem někdo položil na záda, aby ji každý viděl. Pět minut po druhé hodině dorazí další hlídka. Když k ní Yrsa se Schwarzem zamíří, Schwarz jí položí ruku na rameno. „Tak se mi zdá, že jsi trochu nervózní,“ říká. „Ale tohle není o nic horší než běžná detektivka, uvidíš.“ „Detektivka? Jak to myslíte?“ „Každá dobrá detektivka přece začíná tím, že někdo zemře, a končí tím, že se to všechno vyřeší.“ „Tohle ale možná není dobrá detektivka.“ Hloupý výrok, který si zaslouží hloupou odpověď, pomyslí si Yrsa a mlčky dojde k parkovišti. „Pojďte sem!“ 20

Volá na ni Emilia, hráčka basketu. Sedí na předním sedadle vozidla techniků, na klíně má notebook a v ruce drží sáček s mobilem. Telefon je připojen kabelem k notebooku. „Odemkla jsem ho,“ říká Emilia. „Pravděpodobně patří poškozené. Jmenuje se Tara a byla posedlá selfíčky. Naposledy esemeskovala před čtyřmi hodinami.“ Jimmy Schwarz, který se jednou rukou drží otevřených dveří auta, se k ní nakloní. „S kým?“ Emilia se zatváří zamyšleně. „Uložila si ho jako ‚Olofa‘. Jeho číslo se ale nedá vypátrat, rozhodně ne s tímhle vybavením. Mám dojem, že si někde tady domluvili schůzku.“ „Zajímavé. Dobrý začátek.“ „To není všechno,“ pokračuje Emilia. „Tara tomu Olofovi píše… cituju: ‚Znáš Pána loutek?‘ Olof odpovídá, že ne. Nevíš, co by to mohlo znamenat?“ Asistent Schwarz nadzvedne obočí. „Ne, to netuším. Ale možná vím, kdo by nám k tomu něco mohl říct.“ „Aha… A kdo to je?“ „Jmenuje se Kevin Jonsson a je ze státní kriminálky.“

třicet šest hodin bez spánku Tanto

Na kopci Tantoberget na Södermalmu se nachází protiletecké opevnění, které mělo za druhé světové války bránit Årstaský a Liljeholmský most. Nedaleko odtud, na terasách svažujících se k vodě, leží chatová kolonie. Z jedné chaty se ozývají výbuchy granátů. Je půl třetí ráno, Kevin Jonsson leží na pohovce a na monitoru počítače běží sovětské válečné drama Jdi a dívej se. Živí závidějí mrtvým, pomyslí si. Tento pozemek tvoří v podstatě hladká skála, obdělávatelná půda se omezuje jen na pruh u plotu. Pozemky v kolonii, která jich má sto jedenáct a nacházejí se na jižním svahu kopce Tantoberget, jsou zastavěné tak, jak jen to dovoluje stavební zákon. Kevinův domek má čtrnáct metrů čtverečních, bílé rohové sloupky, otevřenou verandu dlouhou šest metrů a kůlničku, v níž je i suchý záchod. Malý pozemek patřil jeho rodině od sedmdesátých let a jeho bydlištěm je čtvrtým rokem. V zimě by tu správně žít neměl, je to proti řádu osady, ale její předsednictvo si už přestalo stěžovat. Výtky utichly, jakmile se dozvěděli, že Kevin Jonsson je policista. Kevin tady vyrůstal. Tady vídal, jak se po kopci od zálivu Årstaviken plíživě blíží léto, tady sedával na verandě s tátou a sledoval, jak dole v přístavu spouští na vodu lodě. Jediná místnost domku je zařízená stolem, dvěma židlemi, malou pohovkou, nad níž je patro s lůžkem. Je tu vařič a lednička na plyn, elektřinu světlům a počítači dodává sluneční panel. Na stěnách jsou police plné knih a dévédéček. Kevin mívá často při sledování filmu u ruky papír a tužku, aby si mohl poznamenávat chyby, například ty, kterých se dopustila skriptka, nebo anachronismy. Takzvané goofs. Nedělá to jen pro zábavu, trénuje si tím pozornost, což se mu 22

v jeho profesi hodí. Film Jdi a dívej se pomalu končí, ale papír zůstává prázdný. Hlavní postava, muž, který je na začátku filmu malý kluk, přitom nyní vypadá jako stařec, odejde do lesa a přidá se k partyzánům. Les ho pohltí. Příroda vždycky zvítězí. Lidé nad ní nikdy nemůžou vyhrát. Kevin odmalička hledal logické chyby. Nabourával ostatním dětem svět jejich představ. Třeba tím, že poukázal na to, že kovbojové neměli kulomety ani kalhoty koupené v konfekci. Ve třídě nikdy nedokázal mlčet. Nesnesl plakát s Vikingy pověšený na stěně, protože ilustrace na něm potvrzovala mýtus, že Vikingové nosili helmy s rohy. Goof. Na mapě světa, která visela za katedrou, bylo Grónsko skoro stejně velké jako Afrika, což o něm podávalo zkreslující obraz. Goof. Tvrzení pedagogů, že je hyperaktivní a má ADHD – nebo jak se to jmenuje? –, nikdo nevyvracel, a tak se stalo pravdou. Při projevech nekázně padla vina vždycky na Kevina Jonssona, proto pak dostal nejvíc vyhubováno. V páté třídě u nich jedno pololetí suplovala mladá učitelka. Byla jiná než ostatní. Jednou ho vyzvala, aby po vyučování počkal ve třídě. Kevin očekával, že si od ní vyslechne další výtky, ale ona mu místo toho ukázala malou krabičku na gumy. Zeptala se ho, jestli ví, co je v ní, a Kevin odpověděl, že dvacet pět gum – je to tam přece napsané. Učitelka se usmála a odklopila víčko. Uvnitř byla malá červená kulička. Ta krabička je tvým obrazem, řekla. Obrazem role, jakou máš podle mínění všech – spolužáků, učitelů, ale možná i svého – ve třídě. Vytáhla kuličku, podržela ji proti světlu a pokračovala. Ale ty jsi ve skutečnosti tohle. Nechám tu krabičku ležet na svém stole celé pololetí. Kdykoli budeš mít ve třídě nějaké problémy, vzpomeň si na ni. Budeme o tom vědět jenom my dva. Kevin o této tajné dohodě nikomu neřekl. A ve škole se od té chvíle cítil lépe. Na konci pololetí, když se blížily vánoční prázdniny a učitelka u nich měla skončit, jako by se k němu ostatní chovali jinak. Víc mu naslouchali. Možná proto, že méně mluvil. Když se po Vánocích vrátil do třídy, krabička s kuličkou už na stole neležela. 23

V počítači má uložený soubor v Excelu, který pojmenoval GPM – Goofs per minute. Už několik let si do něj ukládá filmy s největší frekvencí všech možných omylů, od chyb skriptky až po anachronismy. Díky tabulkám zjistil, že zdání často klame. Mezi snímky s největším počtem chyb nepatří béčkové filmy, ale nákladné produkce, které se snaží působit seriózně. Na prvním místě jsou to Hitchcockovi Ptáci a těsně za nimi Apokalypsa, v níž je sice chyb víc, ale film je to hodně dlouhý, a proto se v něm snáz ztratí. Kevin hledá další film, který by si mohl pustit jako kulisu. Bude to Heart of Glass od Wernera Herzoga. Jde si znovu lehnout na pohovku. Tento film zná nazpaměť, scénu za scénou. Hodil přes sebe deku. Třicet šest hodin bez spánku je znát, svět jako by se s ním trochu pohupoval. Mozek ale stále pracuje na plné obrátky. Kevin nechápe, proč se mluví o malých šedých buňkách. Živý mozek je přece růžový, zešedne, teprve když odumře. Když jeho mozek pracuje naplno, bublá v něm sytě rudá krev, jako by měl v hlavě vířivku. Právě nyní tam probíhá boj mezi myšlenkami na práci a vzpomínkami na tátu. Na tátu policajta. Tátu, který byl nesmrtelný. Tátu, který je po smrti. Od jeho smrti ještě neuplynuly ani tři týdny, ale Kevin už pochopil, že není pravda, že člověk nosí smutek ve svém nitru a může si tam s ním poradit. Smutek kráčí po jeho boku a žije si svým vlastním životem. Přebývá v koutku jeho oka a ve chvíli, kdy si dotyčný myslí, že na něj zapomněl, mu poklepe na rameno. Žije v neskutečném světě. Ve tmě pod postelí nebo ve stínu za dveřmi. Film se před Kevinem odvíjí – stejně jako smutek. Podle nepotvrzených zpráv prý Herzog své herce hypnotizoval a výsledek se podobá kolektivní depresi. Kevinovi se někdy stává, že ho stesk po tátovi uvrhne do podobného stavu. Těžko se mu dýchá. Možná pláče, možná jen tak sedí a dívá se do prázdna. Ohřeje si jídlo, sleduje televizi nebo si čte knížku. Co jedl, viděl a četl, si nepamatuje. Pokud si představí, že táta dál žije, dá se to vydržet snáz. Pokouší si vybavovat vzpomínky. Pocity, vůně, rozhovory, různé situace. Právě teď vzpomíná na tátovy ruce. 24

Ty ruce mu připomínaly jeho původ, byl z rodu rybářů z Norrlandu, z pobřeží, kterému se říká Vysoké a kde se vyráběli nakládaní sledi. Jeho ruce byly popraskané od slané vody a poškrábané od šupin, žaber a ploutví. Když bylo venku zima a sucho, popraskaly mu cévky a on si pak olizoval konečky prstů se slovy, že tak do sebe dostává krev svých předků. Říkával, že zápach kvašených sleďů mu nikdy z rukou nemizí, ale to samozřejmě nebyla pravda. Pach octa a sulfanu byl cítit jen v jeho mozku, zato tak silně, že se stal skutečným. Kevin se dívá na své ruce. Jsou v nich výčitky z toho, že zmlátil kamaráda na prvním stupni základní školy, i hanba kvůli tomu, že onanoval a představoval si při tom zakázané věci. Jsou v nich ještě horší stopy. Mnohem horší. Takové, které nahlodávají duši. Dusivý pach tajemství, o němž ví jen on a ještě jeden člověk. Jeho strýc, s nímž se zítra setká na tátově pohřbu. Tohle je důvod, proč se stal policistou. Důvod, který se vznáší ve sladkokyselém oparu vonícím podobně jako žvýkací tabák. Fakt, že místo u státní kriminální policie dostal hned po škole, protože byl schopný technik a napsal skvělou práci o metodách, jak vypátrat na síti pedofily, je pravda jen zčásti. Nikdy by se nestal policistou, nebýt toho, co se stalo ve stanu na Grindě, když byl devítiletý kluk. Nyní, po osmnácti letech, si prohlíží ruce a dívá se na špínu, která už na nich zůstane navždy. Dívá se na pravou ruku, zaťatou v pěst tak silně, až mu na ní zbělely klouby. Povolí ji a natáhne se ke stolu, na němž leží červené jojo. Začne si s ním pohrávat. Nahoru, dolů, několikrát je nechá rotovat jen pár centimetrů nad podlahou, v záři monitoru, na němž běží film. S rotujícím jojem v ruce se mu lépe přemýšlí. Zatuchlou a zkalenou vzpomínku na strýce ve stanu na jednom z ostrovů ve stockholmských šérách vystřídá jiná vzpomínka ze stejného léta, jasnější a zřetelnější. Bylo to na konci srpna. Táta právě řešil komplikovanou vraždu a celý týden pracoval v Linköpingu. Den, kdy se měl konečně vrátit domů, devítiletému Kevinovi připadal jako nejdelší v jeho životě. Večer s mámou odjeli metrem 25

na Hlavní nádraží. Přišli moc brzy, a když pak vlak konečně přijel k nástupišti, Kevin horečně hledal v oknech vagonů tátův obličej. Nakonec ho zahlédl, jak na něj mává z restauračního vozu. Kevin se rozběhl podél vlaku, který jako by se nechtěl zastavit. Trvalo to celou věčnost, než se ozvalo skřípění brzd, kola se přestala otáčet a táta vystoupil. Kevin mu skočil do náručí. Zabořil mu obličej do košile, která voněla doutníky a vodou po holení. „Ahoj, chlapče,“ řekl táta. Vší silou Kevina objal, pohladil ho po hlavě a políbil na čelo. „Něco pro tebe mám.“ Vytáhl z kapsy malý balíček. Vtom k nim přišla máma a přivítala se s tátou. Kevin balíček otevřel a našel v něm své první jojo. Táta mu pak doma ukázal, co se s ním dělá. Kevin si je před spaním položil na polštář. Ráno si je vzal do školy a ten den se stal největší hvězdou školního dvora. To se pak ale změnilo, pomyslí si Kevin, ale hned tyto myšlenky zaplaší. Dál si hraje s jojem. Moc dobře si pamatuje, jak mu táta řekl, že je vyrobené ze smålandského dřeva a bavlněného motouzu z Ameriky. Když se jojo navíjí, Kevin přímo cítí vlákna motouzu. Žár v ukazováčku, horkou vibraci, která ho v myšlenkách přenáší na prosluněná bavlníková pole na americkém jihu, i chladivé švédské dřevo v dlani, které je poznamenané tuhými zimami na smålandské vysočině. Táta byl kopie Clinta Eastwooda, pomyslí si Kevin. Měl stejný obličej s tvrdými, ostře řezanými rysy. Byl tím hodným ve spaghetti westernu Hodný, zlý a ošklivý. Jojo je vyřezané ze starého kousku dřeva. I táta je dostal, když mu bylo devět let. Vyprávěl mu o Ošklivém. O starém muži, kterému se říkalo Strašák a kterému sedláci platili za to, že ve svých roztrhaných hadrech plašil na poli ptáky. Kevin poznal, že si táta leccos přimýšlí, ale nevadilo mu to, protože vyprávění bylo díky tomu napínavější. Strašák pracoval každý rok od dubna do září. Nechávali ho přespávat u prasat, proto vypadal tak, jak vypadal: velký, s mohutným černým rozježeným plnovousem. Na tváři měl velkou hnědou 26

zvrásněnou bradavici, takovou, u níž hrozilo, že mu každou chvíli upadne. Byla postrachem všech dětí. Kevin už tehdy pochopil, že táta si všechno nevymyslel a že je v jeho slovech zrnko pravdy. Něco temného. Táta se to snažil zahánět smíchem. Vyprávěl, že na konci čtyřicátých let bývala horká léta, slunce prý stále pražilo a voda v řece Ångermanälven mívala stálou teplotu dvaadvacet stupňů. Chodil se koupat na místo, kde se dalo do vody skočit ze zavěšeného lana. Kevin před sebou vidí zpěněnou vodu v řece. Stejně jako fotografie v tátově starém albu je všechno černobílé. Táta se jednou koupal několik hodin, a když se pak chtěl usušit a jít domů, všiml si, že v křoví, několik metrů od stromu s lanem, stojí Strašák. „Usmíval se bezzubým úsměvem,“ říkal táta. „Místo zubů měl jen prázdné rudé dásně. Pak si zasunul pod ret velký kousek tabáku. Seděl tam celou dobu, co jsem byl ve vodě. Řekl mi, že by mi chtěl dát malý dárek, prý protože tak pěkně skáču. A vložil mi do ruky jojo. V té době nebylo vybledlé a odřené, ale zářivě červené.“ Kevin hladí jojo a jako už mnohokrát předtím si je důkladně prohlíží. Každá oděrka, každý kousíček, kde z něj odprýskla barva, má svou historii. Přičichne k němu. Cítí poněkud zatuchlé dřevo, ale nejen to. Možná se v něm stále drží pobudův pot. „A co bylo dál?“ ptal se Kevin a táta se zatvářil překvapeně, jako by neslyšel. „Nic zvláštního,“ odpověděl pak. „To jojo jsem si vzal, nasedl na kolo a odjel domů. V zimě toho roku Strašák zemřel. Našli ho umrzlého pod mostem. Vlasy mu přimrzly k zemi, museli si vzít na pomoc pilku.“ Kevin už dnes ví, že Strašák se ve skutečnosti jmenoval Gustav Fogelberg. Byl to samotář, který zneužíval malé chlapce, a proto si poseděl za mřížemi. Červeným jojem je k sobě lákal. Ale táta 27

jojo použil jako zástěrku. Bylo nositelem jeho životní lži, nikdy se nepřiznal, co zažil. Táta měl pobudu, Ošklivého. A Kevin strýce.

to už by snad stačilo Bergshamra

Rodina mrtvé dívky obývá byt, který se nachází tři bloky od místa, kde byla nalezena. Rodiče zavedou asistenta Schwarze do jejího pokoje. Naproti posteli stojí rokoková komoda s dečkou, přehoz a polštář jsou z květované látky ze sedmdesátých let. Na stěnách vidí vedle ikon blednoucí fotografie švédského královského páru a vyšívaná kuchařka hlásá, že ČLOVĚK BY NEMĚL ŽELET TOHO, CO NEMÁ, ALE RADOVAT SE Z TOHO, CO MÁ . Schwarzův první dojem: takhle nevypadá běžný pokoj náctileté holky. „Ten dopis je na nočním stolku,“ říká dívčina matka. „Přečetli jsme si ho, ale pak jsme ho položili na stejné místo…“ Láme se jí hlas, zakryje si obličej dlaněmi. Žena je ještě mladá. Když se jí narodila dcera, musela být skoro ještě dítě, pomyslí si Schwarz a v duchu si povzdechne. Sakra! Zamíří k nočnímu stolku. Tařina matka zatím stojí ve dveřích pokoje. V dopise jsou tři rukou psané řádky, Schwarz si je přečte dvakrát. Skrze tenkou zeď je slyšet dětský pláč střídající se s mužským hlasem. Je to Tařina mladší sestra, její otec ji utěšuje. Tátovi, mámě a malé Šinar. Promiňte, že jsem zhřešila. Nezasloužím si dál žít. Miluju vás. Setkáme se v nebi. Skočím z okna. Linkovaný papír rozměru A4 je podepsaný dívčiným jménem. Schwarzovi neuniklo, že namísto obou A v Tařině jméně jsou dvě srdíčka. „Když jsme vám volali, mysleli jste si tedy, že Tara spí tady v posteli?“ ptá se Schwarz. 29

Matka si setře z tváře slzu. „Ano.“ „Nevšimli jste si, že by mohla být deprimovaná?“ „Nevím.“ „Nedocházela na psychiatrii?“ „Na psychiatrii? Jak to myslíte?“ Žena stále stojí ve dveřích, tři metry od něho. Schwarzovi to připadá poněkud zvláštní. „Takže ne?“ „Ne… Proč by tam měla docházet?“ Schwarz neodpoví, ukáže na dopis na nočním stolku. „Ne,“ zopakuje žena po chvíli tíživého ticha. „Netušíte, co Tara myslela tím, že zhřešila?“ „Já… Nevím. Ne, nevím.“ „Opravdu ne?“ Žena zavrtí hlavou. „Měla Tara kluka?“ Matka znovu zavrtí hlavou. „Zná se s někým odtamtud? Myslím tam, kde jsme ji našli, v tom šedivém šestiposchoďovém domě.“ „Ne… Myslím, že ne. Nevím o tom.“ „Znala nějakého Olofa?“ Zdá se, že otázka matku zaskočila. „Kdo to je?“ „To zatím nevíme. Tara si s ním esemeskovala před…“ Schwarz se podívá na hodiny, které se blíží ke čtvrté, „… před skoro přesně šesti hodinami. Krátce po desáté.“ „To byla doma,“ říká máma. „Dívali jsme se v televizi na zprávy.“ Oči se jí opět zalesknou, zakryje si ústa dlaní. „A potom šla ven?“ Matka se kousne do rtu, po tváři jí steče slza a zastaví se v koutku úst. „Ne, nešla… Šla si lehnout.“ „Dobrá.“ Asistent Jimmy Schwarz se rozmýšlí, jestli se má zeptat, co mohla mít Tara na mysli, když se Olofa ptala na Pána loutek, ale nakonec si to rozmyslí. Zeptá se na to později. Zatím toho moc neví, nejdřív se musí spojit s Kevinem a probrat to s ním. Nebo s Lassem Mikkelsenem, Kevinovým šéfem ze státní kriminálky. 30