Tygře, tygře planoucí, lesem černým za noci, čí ruka nesmrtelná stvořila krásu tak děsivou? Kde oheň tvých očí plál? U nebe či v jícnu skal? Kdo na křídlech dal se v let a trouf si pro něj doletět? Čípak um a čí síla srdce tvé oživila? A když to srdce začlo bít, kdo nebál se je uchopit? William Blake: Tygr (překlad Jiří Josek)
Prolog
Nejsem schopna mluvit od svých sedmnácti let. Někteří lidé uvěřili, že proto dokážu zachovat tajemství. Uvěřili, že mohu vyslechnout všemožná přiznání a příběhy a nic z toho nevyzradit živé duši. Možná i věří, že když nemohu mluvit, nedokážu ani poslouchat nebo si cokoli pamatovat, dokonce snad ani sama za sebe myslet – že jsem v podstatě neviditelná. Že budu mlčet navždy. Obávám se však, že se mýlí. Lidé, kteří o skutečném stavu věcí nemají ani ponětí, předpokládají, že jsem se snad stala obětí života na jevišti, do nějž jsem se narodila, nepodařeného kaskadérského kousku na pozlaceném proscéniu vedlejší scény, toho cirkusového kabaretu plného věcí a bytostí, které se něčím vymykají – snad na mě zaútočil tygr nebo mě možná pořezal meč, zanořený tak hluboko do mého hrdla, že bych mohla políbit jílec. Jenže ono je to celé krapet složitější. Žádný z mečů, jež jsem polykala, nebyl dost ostrý na to, aby mě skutečně říznul. Všechny ty čepele (tupené po večerech v šatně kusem pemzy) v krku nanejvýš lechtaly jako stébla slámy. Když jsem poprvé dorazila k paní Bloodworthové, neznala 9
jsem nic než domov, jejž jsem právě opustila. Nikdy předtím jsem ve městě nebyla. Domnívala jsem se, že už jsem viděla to nejhorší, co lze na světě vidět, avšak samozřejmě jsem se mýlila. Byla jsem jen vznětlivá uličnice z pobřeží, můj hlas směsicí matčiny lehké melodičnosti a ryku promenády chrastivého jako praskání burákových slupek. Moje matka byla nádherná i strašlivá. Byla uměleckou manažerkou vedlejší scény a mě a mou sestru vychovala na pilinách, divadelních líčidlech a potlesku. Její jméno, Friendship Willingbirdová Churchová, se těšilo věhlasu napříč kabarety a kočovnými divadelními společnostmi Ameriky. Narodila se do rodu havířů v Punxsutawney v Pensylvánii, ale utekla z domu, když její starší bratr padl v bitvě u Antietamu. Ostříhala si vlasy, přidala se k infanterii a v pouhých čtrnácti letech zažila na vlastní kůži válku. Po nocích bořila ve stanu obličej do jutového polštáře, hořce plakala při vzpomínce na bratra a hladověla po pomstě. Do měsíce byla sama raněna. V děravém stanu polní nemocnice jí zdravotní sestra rozřízla uniformu, a odhalila tak její tajemství. Než však dorazil chirurg, sestřička – sama jen o málo starší než Friendship – vytáhla kulku, ránu ve stehně zašila houslovou strunou a poslala Friendship pod rouškou noci zpátky do Punxsutawney. Domů ale Friendship nikdy nedorazila. Místo toho cestovala po velkých městech Středozápadu. Přidala se ke kočovné herecké společnosti a nakonec doputovala až do New Yorku. Hrávala na radnicích a dobytčích trzích, po hampejzech i v laciných salonech pro pracující třídu. Na Coney Islandu založila svoje vlastní divadlo – Chrám divů – a vybudovala si pro sebe život na vedlejší scéně u moře. Nejvíc ze všeho milovala vodu, chtěla být co nejdál od kopců kolem Punxsutawney, od černé10
ho prachu, který se jako sníh snášel z nebe dvanáct měsíců v roce. Ovšem dědictví těch uhelných dolů ze sebe nikdy tak úplně nesetřásla: cenila si pracovitosti a dohlížela, abychom nezaháleli. Všechna velká představení, vysvětlovala mi, když jsem byla ještě malá (a teprve se učila zatínat sotva patrné svaly ve svém jícnu), závisí na těch nejobyčejnějších věcech. Někdy se z nás během života stanou utahaní cynikové, co mají všeho po krk – stárneme a vidíme jen to, co chceme, a podivuhodné věci často přecházíme bez povšimnutí. Kuchyňský nůž. Žárovka. Lidské tělo. Že by se i v něčem tak běžném mohlo ukrývat překvapení – na to snadno zapomínáme. Všechno považujeme za samozřejmé. Předpokládáme, že náš zrak je spolehlivý, že naše činy jsou přímočaré, že naše slova mají jen jeden význam. Ale život je neobyčejný a podivný, plný záludností a nepravděpodobných matoucích zvratů. Takže když jsme na jevišti, připomínáme lidem, jak i obyčejné věci mohou být podivuhodné. Tohle, říkávala, je tygr v trávě – něco pozoruhodného, co máme na dosah ruky, ale co nám na první pohled zůstává skryto, utajený život, který bují těsně za oponou. Neboť my lidem neukazujeme nějaký podfuk či trik, nýbrž jen jiný způsob, jak se dívat na něco, co už i tak mají přímo pod nosem. Tohle, pověděla mi, je tvůj odkaz v tomto světě. Tohle je příběh, který vyprávíš. Jenomže já jsem byla mladá. Svůj talent jsem chybně pokládala za světaznalost, svou domýšlivost za jakousi hlubší vnímavost. Teprve když jsem dorazila na Manhattan, dokázala jsem samu sebe vidět v celé své prostotě a podivnosti, jako divošku z Brooklynu s brašnou mečů, naprosto nezpůsobilou k jakémukoli jinému životu. Přišla jsem, abych vyhledala pomoc paní Bloodworthové, a v její péči jsem se snažila zapome11
nout na svůj starý život i na problémy, které ukončily jedno naivní a šťastné dětství. Avšak skutečné problémy měly teprve přijít. Stávala jsem vedle ní v té zakouřené ponuré pracovně se zataženými závěsy, které místnost chránily před prudkým červencovým sluncem. S laskavým úsměvem jsem pohlížela na ostatní dívky, bledé a nervózní, jež seděly na protější straně jejího pracovního stolu. Brečely do kapesníku, pohrávaly si s perleťovým hřebínkem ve vlasech, ovívaly si tvář vějířem, když jim bylo nevolno či slabo. Paní Bloodworthová sedávala s nohama na stole a s povzdechem vyfukovala kouř. Pokyvovala hlavou a zavírala oči v soucitném rozjímání, zatímco jí dívky svěřovaly svá trápení. Než jsem přišla o hlas, také jsem tam seděla a omámená vůní rozkvetlých květin poslouchala, jak se od mahagonových stěn odráží má vlastní tajemství. Mnozí se domnívají, že jsem zmizela navždy. Možná dokonce věří, že jsem umřela. Vidím je, jak se krčí ve svých pochmurných domovech – na hrudi volány, rty pevně sevřené –, jak nad deskou na vrhcáby chrastí kostkami, jak líbají své rozkošné děti na dobrou noc. Věří, že jsou v bezpečí. Věří, že minulost zůstane minulostí a já budu držet jazyk za zuby. Někdy se mi chce zasmát: „Vždyť já jsem svůj jazyk skutečně držela!“ Hleděla jsem, jak spočívá v mých dlaních, nehybný a zakrvácený, potažený sametově bílým povlakem, hrůzně zkroucený jakoby kolem výkřiku. Ve věku sedmnácti let jsem se sama přeplavila na protější břeh řeky. Když jsem odjížděla, netušila jsem, že během několika krátkých měsíců spatřím tolik z newyorských ostrovů – od Coney Islandu přes Manhattan až po ostrov, jehož jméno se děsím zmínit. Jako ostatní dívky, které přicházejí k paní Blood12
worthové, jsem i já věřila, že mé rozhodnutí je jedinečné a týká se jen mě. Netušila jsem, že zpečetí osudy lidí, s nimiž jsem se nikdy nesetkala. Ty mladé ženy byly vyděšené a osamělé, toužily se někomu svěřit. A moje příjmení, které v angličtině znamená svatostánek nebo také víru a které matku kdysi inspirovalo k pojmenování našeho divadla, teď tyto dívky ponoukalo, aby mě vnímaly jako jakousi svého druhu světici. Avšak jak jen mohly tušit, když se třásly na opačné straně psacího stolu, že svět dokáže být tak ukrutný a že já jsem se mu v jeho krutosti stala svolným a ochotným komplicem? Dovolte mi však uvést, že tento život není tím, jejž jsem si pro sebe vysnila. Vzpomínám si, jak za mnou ve dnech dávno minulých matka občas po představení přišla, když jsem, unavená a zpocená, uklízela meče do stojanu. Přitáhla si mě k sobě a zašeptala: „Děvenko moje – jsem na tebe tak pyšná,“ a já jsem ji objala a vdechovala vůni oleje z jejích vlasů, který jí v horku stékal po šíji, její gabardénový plášť, na němž ulpívalo pižmo z tygří klece. Občas zatoužím pocítit alespoň něco – cokoli – z mého někdejšího života: vrzání písku pod nohama, korálky soli ve vlasech, pohled na Brighton Beach za soumraku. Myslívám na svou sestru, která tam stále žije. Vždycky jsem věřila, že zůstaneme spolu – že budeme společně žít v našem domě u moře, hrát duety na staré piano a radostně spolu vítat nové století, zatímco z nebe budou pršet ohňostroje. (Rok 1900 – jak jen mi tehdy připadal daleko! A teď už skoro klepe na dveře.) Pouhé pomyšlení na to, že je tam sama a co všechno jsem jí nikdy nebyla schopna říct, mi způsobuje nevýslovnou trýzeň. Avšak tento příběh vlastně vůbec není o mně. Já v něm hraji jen nepatrnou úlohu. Dokonce bych se snad mohla pokusit na vše zapomenout. Mohla bych se pokusit nechat to celé 13
za sebou. Někdy ale sním o tom, že se přece jen jednou vrátím ke slávě vedlejší scény, že se schovám pod kostýmy a pudry a barvy a dobrovolně se nechám ohlušit omamným burácením publika a vytrubováním staré dobré dechové kapely. Pak bude všechno zase jako za starých časů – když matka byla nelítostná a živá, než plameny srovnaly Chrám divů s pískem. Ale jak bych se teď mohla vrátit, když jsem viděla, co jsem viděla? Neboť, jak jsem zjistila, světla tohoto města září čím dál jasněji, avšak vrhají ty nejtemnější stíny, jaké jsem kdy poznala.
14
1
První
New York, 1895
Sylvan to novorozeně našel jedné vlahé letní noci, když vybíral latríny za činžovním domem na Broome Street. Už od večera se mu vlhký vzduch lepil na kůži jako horečka a teď, když mu do konce směny zbývalo jen pár bloků, se krčil v polorozpadlé budce, před očima se mu zatmívalo a paže mu dřevěněly. Ostatní noční vybírači – s ohnutými zády a upocení – se hrbili ve dveřích kadibudek kolem něj, nabírali plné lopaty, zvedali je a zase vyprazdňovali. Pracovali v jednom rytmu – lopaty skřípaly na cihlách, odpad s plesknutím přistával v kýblech, boty se jim bořily do bláta. Sylvan se skláněl nad jámou a probíral se břečkou, když jeho lopata zajela pod cosi pevného a těžkého. Znehybněl a přimhouřil oči, v černočerné tmě ale nic neviděl. Pevně sevřel násadu a sledoval, jak se opačný konec lopaty roztřeseně zvedá ke světlu lampy. Nad odkapávajícími splašky se jak pět perliček zalesklo pět drobounkých prstíků, pak chodidlo, potom kotník. Sklonil se níž a spatřil drobný obličejík – vznášel se ve tmě, nehybný jak maska. Přitáhl lopatu k sobě a vykřikl. Padl na kolena, vzal kluzké tělíčko do rukou a celý roztřesený dosedl na paty. Slizká hla17
vička mu nehnutě spočívala v dlani, prsty se mu bořily do vlhkých vlásků jak do mechu. Noční vybírač, který pracoval vedle něj, vyzáblý prošedivělý muž, jemuž se říkalo Křivák, opřel lopatu o otevřené dveře kadibudky a zvedl lucernu do výšky. „Tak co je to tentokrát?“ zeptal se. „Aspoň něco užitečnýho? Porcelán? Cos vlastně udělal s tím džbánkem z minulýho tejdne – nechal sis ho?“ Sylvan neodpověděl. Bezvládné, nehybné novorozeně v jeho rukou bylo lehčí než kýbl, který nosil přes dvůr a vyléval do sudů čekajících na povoze s břečkou. Rozvázal šátek, který měl kolem krku. Ve tmě otřel dítěti rty a tváře a zavřená namodralá víčka. Křivák zvědavě popošel o kousek blíž. Omamný zápach petroleje, vápna a potu linoucí se z jeho oblečení Sylvana dráždil a štípal v nose i v hlavě – cítil, jak ho hluboko v hrdle řeže jeho palčivá chuť. „Tak ukaž, co tam máš,“ zabručel a zvedl svoji lucernu nad hlavu. „Cos to zas vytáh?“ Světlo dopadlo Sylvanovi do klína. Na okamžik zůstali oba muži bez hnutí, bez dechu. Jediným zvukem, který narušoval ticho mezi nimi, bylo vytrvalé syčení lucerny. „Co tam má? Co zase našel?“ dolehly k nim přes dvůr další hlasy. Křivák otočil hlavu a chraplavě zašeptal: „Mimino – bílý. Holku.“ Sylvan na děvčátko upřeně zíral. Byla bledá, s drobounkým nosíkem a dolíkem na bradě, jako kdyby někdo zabořil palec do hrudky másla. Spirálky vlásků měla přilepené k hlavě. Pomalu, něžně si ji přitiskl k hrudníku. Ostatní noční vybírači odložili lopaty a shlukli se kolem 18
něj, tváře v mihotavém světle luceren nazelenalé a zachmuřené. „To bude určitě Polka,“ nadhodil jeden z nich. „Vůbec ne, spíš Skotka, řek bych – vidíš ty špičatý uši? Vypadá jak kelpie.“ Křivák zašeptal: „Je mrtvá?“ Sylvan se pokusil přikývnout, ale podařilo se mu jen svěsit hlavu. Už v latrínách našel všelico: mince, knoflíky, lahvičky s barvou na vlasy nebo bourbonem, jednou dokonce vyceněné falešné zuby. Ale nic, co by se byť vzdáleně blížilo tomuhle. Noční vybírání byla letní fuška – s ostatními muži sváželi odpady z chudinských čtvrtí do fabriky na hnojiva u řeky. Stejně jako ostatní vždycky doufal, že se mu podaří najít nějakou drobnou cennost. Doma, ve sklepě na Ludlow Street, měl podél zdí vyskládané poklady, které za tmy pokradmu propašoval domů – kořist nalezenou mezi Essex a Centre Street, od Canalu až po Delancey. Věděl, že je to pošetilé, přesto však dál žil v naději, že by mohl najít třeba zlatý řetízek od hodinek nebo drahokam, který vyklouzl ze zašlého lůžka nějakého rodinného klenotu dovezeného ze Starého světa, nějakou menší drahocennost, díky níž by mohl Ludlow Street navždy opustit. Jízdenku pryč od nemoci a hluku, od zázračných všeléků prodávaných na nárožích ulic, od hrobníků s těžkými víčky, kteří obchází vestibuly s pytli z režného plátna a motouzy. A teď tohle. Nedržel dítě v náručí celou věčnost, naposledy Frankieho. Najednou se hrudníček novorozeněte nadzvednul a zachvěl. Holčička sotva slyšitelně zakňourala. Sylvan natáhl paže, ve světle lucerny se skláněl nad dívenkou a jeho stín se kolem ní ovíjel jako dým. Sledoval, jak se dítě nadechuje a otevírá oči. Byly tmavé, zelené jak vodní hladina. 19
Do hloučku mezi ostatní se protlačil předák. „Zpátky do práce,“ nakázal jim zasmušile. „Na místa, teď hned.“ Muži se rozcházeli, tahali se za vousy a mačkali v rukách klobouky. Spolu s nimi zmizelo i světlo a Sylvan dřepěl sám vedle latríny, v náručí sotva znatelně dýchající nemluvně. Pan Everjohn vedle něj kopl botou do země a povzdechl si. „Tak co to tady máme?“ Sylvan vstal a šátkem otíral z dítěte zbytky špíny. Everjohn se naklonil blíž. Hrudka tabáku se přesunula zpoza jedné jeho tváře do druhé. „Pro Krista,“ zašeptal. „Viděls někoho? Byl tu někdo, když jsi přišel?“ Sylvan zavrtěl hlavou. „Ne, pane.“ „Moh tě někdo vidět – nebo moh někdo vidět tohle?“ – hlavou kývl směrem k dítěti – „Mezitim?“ „Jen ostatní chlapi.“ Předák strčil ruce do kapes. Ostražitě se rozhlédl po dvoře, přejel očima dřevěná prkna položená na bahnité zemi za řeznictvím, špinavá od vnitřností, a pak tmavá okna činžovního domu nad nimi. „Do háje,“ zasyčel. Sylvan se zhluboka nadechl. „V tom klášteře na Hester Street je útulek pro chudý,“ začal. „A na Mulberry maj i sirotčinec.“ Pan Everjohn se otočil zpátky k němu, mezi zuby dál drtil tabák. „Víš dobře, že na svý šichtě to mít nemůžu,“ prohlásil. „Nějaký lidi to tu do rána najdou – a zanesou to tam sami.“ Srknul a odplivl si. „Pro nás všecky bude nejlepší nechat to ležet, kde to bylo.“ „Možná potřebuje ošetřit –“ „Dneska v noci máme zabijáckou rundu – víš, že těma ulicema mimino tahat nemůžem.“ 20
„Je to už jen pár bloků,“ namítl Sylvan, ale z výrazu předákovy tváře mu bylo jasné, že by měl ustoupit, než přijde o svoji lopatu a kýbl a skončí na ulici bez týdenní výplaty. V devatenácti byl Sylvan mezi nočními vybírači nejmladší. Byl statný a tichý a u pana Everjohna to měl celkem dobré, avšak ostatní drželi při sobě a měli se před ním na pozoru. Mezi sebou mu říkali Podvraťák. Celý život nad ním neustále někdo žasl a rozebíral ho – kůže cikána, vlasy negra, postava Němce a nos žida. Nepatřil nikam. Lidé na něj zírali s vyděšeným úžasem, jako by byl exponát na výstavě kuriozit. Jedno oko měl hnědé, tak tmavé, že v něm skoro ani nebylo vidět zorničku, a druhé vodově bledě modré. Sylvan shlédl na dítě ve svých rukou. Pomyslel na opilce a výrostky z gangů, kteří se srocují v bočních uličkách a domovních vchodech od Mulberry až k řece a o teplých nocích čekají, až se jim někdo, kdokoli, připlete do cesty. A noční vybírači – nesourodá parta černochů a Irů, Slovanů a Číňanů, skoro mrzáků, odsouzenců a tuláků prolévajících si tělo režnou – byli snadný terč. Loni v létě slyšel Sylvan o jednom nočním vybírači, který chtěl pomoci dvěma dětem najít cestu domů. Tlupa místních chlapů usoudila, že je chce unést, a tak ho povalili na zem a přivázali za povoz. Sylvan přemýšlel, jestli ty děti pořád ještě byly při tom a přihlížely, jestli ho viděly, jak na té ulici umírá, jestli křičely, jelikož vůbec nechápaly, proč toho muže, co je vzal za ruku a vedl zpátky domů, teď vláčí špínou, proč má ústa dokořán a oči mu lezou z důlku jako dvě uvařená vejce. Předák si olízl okraj kníru, konce vousů mu zmáčel rozžvýkaný tabák. „Nebudu riskovat bezpečí svejch chlapů – rozhodně ne kvůli miminu nějaký špinavý kurvy.“ 21
Zvedl ruku a položil ji dítěti na hlavičku. Pak ji zase stáhl, odkašlal si a dodal: „Aspoňs ho vyhrabal. Ale máme tu práci. Tak si jí koukej hledět. Jasný?“ Praštil lopatou o zem a odešel přes dvůr a po úzkých prknech na ulici. „Jdeme, jdeme!“ Sylvan si klekl, zabalil dívenku do svého ruksaku a položil ji na zem, daleko od řeznických sudů plných peří a kostí. Pohladil ji po čele, aby ji utišil, pak se postavil a vrazil si ruce do kapes. Snažil se přimět nohy k pohybu, ale byly jako ze dřeva. Sledoval, jak záhyby ruksaku sklouzly na zem a vystavily nahé tělíčko nočnímu vzduchu. Sehnul se a zase ji zabalil. Když vytáhla drobounké pěstičky a látku znovu shrnula na stranu, Sylvan nahmatal přezky a pevně jí je sepnul na hrudi. Děvčátko se třáslo a kroutilo. Otevřelo pusu a rozplakalo se. Sylvan cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Začal ho svědit nos. Vytáhl z kapsy kapesník a položil jí ho přes obličej, pak popadl kýbl a lopatu a vrávoravě vyšel po prknech na ulici, kde už čekal povoz s břečkou. Ostatní vybírači odpočívali na chodníku mezi hromadami popela a kupami odpadků s otevřenými tlumoky na kolenou. Upíjeli vodu z polních lahví, dělili se o krajíce chleba a polohlasem si povídali, Sylvan ale stejně stále ze dvora slyšel dívčin slabounký pláč, neumělý a nemelodický. Vyprázdnil svůj kýbl do sudu v zadní části vozu. Nedá se nic dělat, přesvědčoval sám sebe. Pan Everjohn má pravdu. Ráno už bude spát v sirotčinci vedle tuctu dalších nalezenců uložených v prostých dřevěných postýlkách a sát mléko od Tammany. Nebo si ji třeba vezme k sobě některá rodina z činžáku a vychová ji jako svou vlastní. Nebo se možná ta osoba, co ji tady nechala, pro ni přece jen ještě vrátí. Sylvan si třel oči a snažil se sám sebe přesvědčit, že přesně 22
tak to skutečně dopadne. I přes puch povozu s břečkou cítil zápach krve a vnitřností z řeznictví. Podíval se vzhůru do oken nad sebou. V domě mohlo žít tak padesát lidí, možná i sto. Kdo by něco takového udělal? Nenechali to novorozeně jen tak napospas rozmarům ulice – nesvěřili ho do cizí péče, ani ho neodložili na rušném místě, aby ho někdo mohl najít a zachránit. Sylvan se zatřásl, ačkoli noční vzduch byl horký a nehybný. Nebylo pochyb – tohle dítě mělo zemřít. „Ulice Broome a Orchard!“ zavolal předák kdesi o kus dál na ulici a hlasitě zařinčel násadou lopaty o chodník. „Orchard a Broome – no tak, jde se!“ Ostatní muži se zvedli ze země a seřadili, připraveni vyrazit. Sylvanovi bylo na zvracení a bez ruksaku přes rameno cítil podivnou lehkost – bez kořisti, která by cinkala a narážela mu při chůzi do boku. Připadalo mu, že nářek ze dvora je čím dál hlasitější. Sylvan se tiše vytratil z hloučku protahujících se a smějících se mužů a proběhl průchodem zpátky do dvora. Bez dechu zíral na drobný uzlíček ve tmě u svých nohou. Poklekl a zvedl jí kapesník z obličeje. Pláč ustal. Holčička si ho prohlížela a oči se jí ve tmě třpytily. „Pohyb, pohyb,“ volal předák kdesi na ulici. Sylvan se zařadil na konec zástupu a pochodoval ulicí společně s ostatními. Čapky měli naražené až do očí, oblečení zčernalé špínou. Začali si zpívat, jak to dělávali každou noc, když je zmáhala únava a ve víčkách jím tepala horká krev. Pohybovali se společně jako jeden velký stín s těly shrbenými a vyzáblými a lopatami tloukli do rytmu o měsícem zalitou udusanou zem. Novorozeně spalo hlubokým spánkem Sylvanovi na hrudi a s každým dlouhým krokem se zhouplo. Skupina odbočila na hlavní třídu a děvčátko bylo tak tichounké, 23
až si Sylvan pomyslel, že by ho ani nikdo nemohl spatřit, jak se mezi nimi ukrývá, tedy až na ten kratičký okamžik, kdy se letmo ukázalo jako čepička pěny na tmavé vlně, když procházeli nimbem pouličního osvětlení. Na rohu se vytratil. Zůstával čím dál víc pozadu za ostatními, dítě ukryté pod kabátem. Slepě pochodoval boční uličkou – kolem trakařů a králíkáren, rychle mrkal, aby z řas setřásl drobné kapičky deště. Nevšimnou si, že je pryč, rozhodně ne hned – možná až dorazí zpátky do koníren, kde si chlapi vždycky zouvají galoše a drhnou se dočista. Směna už měla končit, ujišťoval sám sebe. Až se zítra večer bude hlásit do služby, řekne, že ho někdo přepadl. Třeba že si na něj počkal nějaký bitkař, kterého kdysi rozdrtil v jednom ze soubojů, rváč bažící po pomstě. Uvěří mu to? Budou se vůbec divit? Podvraťák je divoch. Nemá žádnou rodinu. Nikam nepatří. Ke svému domovu na Ludlow Street dorazil těsně před úsvitem. Na dvoře položil dítě na bednu a svlékl si ulepenou košili. Hlavu strčil pod kohoutek, vydrhnul si kudrnaté vlasy a namydlil si paže a obličej kostkou mýdla. Přes proud tekoucí vody zíral na holčičku vedle sebe. Vnímal, jak se jeho vlastní tělo třese. Možná by si mohl obléct hnědý oblek pana Scarlatty a sám ji zanést do kláštera, kde slepá sestra Margaret učí sirotky vyrábět tkaničky. Napustil vodu do kýblu a ten pak s dítětem v náručí snesl po schodech dolů ke dveřím do sklepa. Uvnitř je přivítaly poklady z latrín – rezivé klíče a hliněné dýmky, misky a přezky z opasků, zelené skleněné lahve – a k tomu pár věcí, které ukořistil z obchodu s rukavicemi Scarlattových nahoře v patře: pár pořádných palčáků na práci v zimě a rukavičkářské 24
modely rukou, které teď lemovaly police jako ruce tonoucích mužů zoufale se natahující po vzduchu. Ohřál vodu na kamnech, nalil ji do starého lavoru, který s cáknutím položil na zem, a klekl si vedle něj. Kromě hučivého bzukotu much panovalo v místnosti ticho. Když dítě koupal, všiml si červeného mřížkování žilek pod namodralou kůží a drobounkých drápků na malinkých prstech. Byla hubenější, než čekal, oči měla nateklé a podél páteře tenký proužek chmýří jako malé vlče. Když ji osušil, zabalil ji do plenky z kusu hadru a pak ji zavinul do starého ubrusu. Z regálu vylovil skleněnou lahev, k níž byla připevněná gumová hadička. Kdysi patřívala Frankiemu. Narodil se před dvěma lety jako dědic úžasného velkoobchodu, který jeho otec plánoval vybudovat: Prvotřídní rukavice a související zboží Scarlatta a syn. Frankie se svýma macatýma nožkama šlapajícíma naprázdno ve vzduchu, jako kdyby jel na neviditelném bicyklu. „Bude to sportovec!“ vykřikoval jeho otec a vyhazoval ho do vzduchu. „Silák!“ Sylvan naplnil lahev mlékem, které měl uložené v díře v podlaze, aby nezteplalo. Savičku – na konci okousanou a deformovanou – strčil dítěti do pusy. Holčička pila pomalu a líně. Kůže se jí pozvolna rozehřívala v místech, kde se dotýkala Sylvanovy. Sylvan se pokusil představit si ženu, jak se plíží ven k latrínám, vytřepává záhyby sukně a sleduje, jak se miminko kutálí do tmy. Pokusil se představit si její postoj a výraz tváře, jak se jí vlhké a vyděšené oči ve tmě rozšiřují. Ale jakkoli usilovně se snažil, jediná osoba, kterou si dokázal představit, jak tam stojí schoulená nad dírou, zatímco jí zakrvácená sukně dopadá zpátky ke kotníkům, byla vysoká žena s mokrými lícemi a s bí25
lým šátkem na hlavě. Nevěděl, jestli ta žena byla sen nebo vzpomínka, ale ten obraz se mu objevoval v mysli tak dlouho, co jen pamatoval. Opírala se o stěnu a plakala do dlaní, shrbená ramena se jí třásla a tváře měla napůl zastíněné a zmáčené od slz. Snažil se vybavit si, co se stalo, kdo to byl – jeho matka? Jeho chůva? Umřela? Ztratil se jí na ulici z očí? Hleděla u řezníka na kusy masa poseté mouchami a najednou si všimla, že už se jí nebatolí u nohou? Nebo ho, ať už z jakéhokoli důvodu, posadila na trhu před loutkové představení Punch a Judy, otočila se na patě a odešla? Z období před tím, než ve čtyřech nebo pěti letech přišel ke Scarlattovým, si toho moc nepamatoval – jen podivné útržky života na ulici, které mu probleskávaly myslí jako zarámované fotografie v mutoskopu. Mutoskopy viděl před pár měsíci v promítacím sále na Bowery. Prodíral se davem nedočkavých lidí stojících v řadách ve veliké prostorné místnosti. Bylo tam tak narváno, že se mu podařilo zhlédnout jen jediný pásek. Vrávoral na vrtkavé stoličce a tiskl tvář k chladnému hladkému kovu kukátka. Zprvu otáčel klikou pomalu, aby se obrázky jen těžkopádně posouvaly. Každá fotka se trochu lišila od té předchozí. Pak klikou začal točit tak rychle, že mu výjevy doslova prosvištěly před očima a proměnily se v jediný pohyb: boxer posílá protivníka krvelačným pravým hákem k zemi. Pomalu, pak rychle. Pomalu a rychle. Jednotlivé fotografie, pak živoucí příběh. Boxerova napřažená paže, ohrnuté rty obnažující zuby. A o pár otočení dál: protivníkova brada trčí vzhůru, svaly na jeho krku zkroucené, sprška slin se rozstříkává proti černému pozadí. Sylvan tam stál a přepínal mezi nehybnými scénami a pohyblivými obrázky, dokud jeho niklák nepropadl a obraz nezčernal. 26
První léta jeho života mu připadala jako pomalé listování fotografiemi: obrázky byly příliš nahodilé a vzácné na to, aby seřazeny za sebou dávaly nějaký smysl, avšak každý z nich byl tak živý, že kdykoli se některý mihl Sylvanovi hlavou, jeho intenzita ho vyděsila. Jak to že některé obrazy zůstaly tak jasné, a přesto si vůbec nevzpomínal, co se stalo předtím nebo potom? Poník s jizvami od biče, jak ržá v děravé stáji. Tlupa zrzavých dětí, jak ho honí po břehu řeky a hází po něm kamením. Přespávání na hromadě vlhkého smradlavého sena. Přespávání v cedrové bedně na nábřeží. Dřevo bedny, nenatřené a měkké jako bavlna pod jeho tváří, lepkavé mízou, která z něj vytéká jak z rány. (Pan Scarlatta mu později pověděl, že to byly rakve pro žebráky a na nábřeží čekaly, až budou naplněny a přepraveny na protější břeh.) A pak tahle, asi nejživější ze všech vzpomínek: čtvercový kus bavlněné látky, který vítr žene ojíněnou uličkou. Byl v něm vystřižený tvar ruky. Třepotal se ve větru a chybějící prsty mu z dálky kynuly, vábily ho blíž. Ústřižek odlétl dolů po schodech do sklepa jednoho z domů a přistál přede dveřmi. Sylvan zkusil vzít za západku a dveře se otevřely. Toho dne, kdy ho pan Scarlatta objevil schovaného ve sklepě na Ludlow Street, ho přivedl nahoru do bytu své rodiny a radostně vykřikoval: „Heleme se, koho jsem dole našel!“ Sylvan slyšel pana Scarlattu vyprávět ten příběh u bezpočtu večeří, vždy s údivem ve zvlhlých očích, jako kdyby to bylo poprvé: „Šel jsem dolů, jako obyčejně,“ začínával a mával rukama ve vzduchu, jako kdyby příběh pobízel, ať nabere obrátky. „To ráno byla strašná, strašná zima. A tam dole nebylo dohromady nic, jen malý kumbál s věcma, co už nikdo nechtěl, ani zloději!“ Byl hrdý na skutečnost, že si mohl dovolit vlastnit předmě27
ty, které nepoužívá. Nějaké věci si s sebou on a paní Scarlattová přivezli přes oceán a teď se jim dostalo takové vážnosti, že byly uloženy ve vlastní místnosti, namísto aby skončily jako dřevo na podpal pro žebráky a tuláky. „Pro co jsem tam toho rána vůbec šel? Už si ani nevzpomenu!“ Klokotal smíchy a popotahoval se za knír. „Ale na co jsem tam nenarazil! Vejdu dovnitř, a ejhle! Jako kdyby to tam navštívil nějakej skřítek. Všecko pěkně srovnaný na poličkách! Podlaha vymetená. A tenhle klučík schoulenej pod sotva metrovým kusem bavlny, a spí si tam jak dudek. Nevěřil jsem vlastnim očím! Úplně malej prcek, nanejvýš takhle vysokej,“ – stáhl si dlaň do výše pasu – „jak jen to všecko sám zvládl?“ Sylvana sužovala horečka a blouznil, když ho Scarlattovi našli. Celé dny prospal na provizorním lůžku v jejich bytě – tři různě vysoké židle sražené k sobě vedle dvojice šicích strojů. Ležel zabalený v tom samém kusu bavlny, bylo mu horko a třásl se, šlapadla strojů vedle něj klapala do rytmu a jakési neviditelné ruce ťukaly pletacími jehlicemi o sebe. Čas od času otevřel oči a zahlédl, jak se někde mihly nůžky, zaslechl zašustění sukně. Občas mu pod šíji vklouzla něčí ruka, nadzvedla mu hlavu a přiložila mu ke rtům misku s vývarem. Když trochu zesílil, paní Scarlattová se ho zeptala, kde by asi tak mohla být jeho matka. Sylvan odpověděl velice prostě, že žádnou nemá. Takže umřela? Ne. Opustila tě? Ne. Takže jsi utekl, je to tak? Sylvan rozpačitě zavrtěl hlavou do třetice. Když byl schopen se posadit a vstát z postele, dala mu pár starých bot, spravený kabát a nablýskanou penci. Prý když dojde na konec ulice a koupí si v klášteře pár tkaniček, slíbila mu, dostane kus buchty, až se vrátí. Jeho však představa, že bude zase tam venku na zasněžené ulici, úplně ochromila. Stál a zíral na 28
penci. V jeho dlani vypadala jak zarudlá spálenina. Když ho paní Scarlattová začala postrkovat ke dveřím, pokusil se vzít si s sebou ten ušmudlaný kus bavlny, fňukal a držel se látky a zamotával se do jejích záhybů. Nakonec vzala paní Scarlattová nůžky, odstřihla z látky rožek a čtvercový ústřižek mu strčila do kapsy k té penci. Tak – pro případ, že by ses bál – ale ty se nebudeš bát, že ne? Ta bavlněná tkanina, kterou našel na hromadě odstřižků ve sklepě, pocházela z továrny v Connecticutu. Sylvan & Threadgill, vysvětloval mu pan Scarlatta a mnul látku v prstech – hodí se na pěkný rukavice do kostela, vidíš? Tak tedy na Ludlow Street dorazil Sylvan Threadgill – společný syn zimy v East Side, pečlivě vystřiženého obrysu rukavice a nezamčených dveří od sklepa. Potom už obrazy v Sylvanových vzpomínkách vyplouvaly na povrch rychleji a snadněji a spojovaly se do plynule ševelícího příběhu, který dobře znal. Pan Scarlatta ho šatil a živil výměnou za každodenní práci: Sylvan myl schody, doplňoval kornouty novin na latrínách, lopatou odhazoval ze dvora splašky, co tam natekly z ulice, studeným zmačkaným hadrem drhnul z oken saze. Nosil kýble s vodou nahoru k nájemníkům, zapravoval praskliny ve zdi a v podlahách, leštil zábradlí, až se blýskala, v zimě odmetal sníh z chodníků. Ve sklepě si zařídil pokojíček: sám si ušil polštář a vycpal ho novinami, které stávaly srovnané do stohů v rohu místnosti připravené k podpalu a ze kterých se také sám naučil číst. Lopatou doplňoval uhlí, sám si opravil kamínka a v malé plechovce si na nich vařil vlastní kávu. Teď se do sklepa začalo vkrádat slunce a pozlacovat špínu na úzkých vysokých tabulkách. Děvčátko si vlhce odkašlalo 29
a otočilo hlavu na stranu. Pokusil se představit si ji v nějakém klášterním sirotčinci pro dívky: jak v zástupu ostatních dětí pochoduje pod mléčně zakaleným zrakem sestry Margaret, jak si ulamuje okoralý chleba, jímž sirotky podarovali farníci. Život, v němž bude muset slyšet na jakési jméno, které není její, Agnes nebo Claire, předstírat, že je někdo jiný, nějaká jiná dívka ve špatně padnoucích šatech, a čekat na odchod z toho pochmurného bludného světa, který od sebe odděluje dítě, jímž se narodila, a svobodnou ženu, jíž se jednou stane. Víčka se jí zachvěla, pak otevřela oči a mokře zírala do nikam. Přinesl tě Podvraťák, když jsi byla ještě robátko, vysvětlí jí jedna ze sester. Nic víc ti říct nemůžu. Sylvan věděl, že nikdy nebude moci projít kolem křídla kláštera pobitého prkny, v němž žijí osiřelá a opuštěná děvčata, aniž by natahoval krk a lámal si hlavu, co z ní vyrostlo. Nebude se schopen podívat na ty dívky, jak pochodují ulicí – v jeptiškovských propínacích šatech, s bledou pletí a vlasy cudně rozdělenými pěšinkou – aniž by dumal, která z nich to asi je. A stejně tak bude ona vyhlížet vousatého muže ve zmačkaném hnědém obleku, a tak otočí hlavu, až se na ulici budou míjet. Pak nastane okamžik vyděšené zvědavosti, když se jejich oči setkají: záchvěv rozpoznání, sevření žaludku, tak prázdné a osamělé, až se jim z toho udělá slabo. Zjistí, že nejsou schopni slova, a později, až budou znovu hledět do davu, bude ten přízrak pryč a oni si budou lámat hlavu, jestli se vůbec kdy skutečně spatřili.
30