Issuu

M U E Z MU ĚNÍ UM K

Í N Ž NI

B U KL

V tomto pomyslném muzeu, stvořeném a spravovaném nakladatelstvím Phaidon, se nachází nejskvostnější sbírka umění, jaká kdy byla shromážděna. Jeho sály nejsou omezeny nedostatkem fyzického prostoru, a tak nabízejí ke zhlédnutí kolem 3000 obrazů, soch, fresek, fotografií, tapiserií, vlysů, instalací, performancí, videí, dřevořezů, tisků, keramiky a rukopisů, jež společně vyprávějí dějiny světového umění. Procházejte se jeho 25 galeriemi a rozjímejte ve 450 sálech, kde jsou shromážděna mistrovská díla – některá dobře známá, jiná méně – ze soukromých i veřejných sbírek z celého světa. Odpočiňte si v jeho široširých chodbách anebo navštivte některou ze speciálních expozic, kde se díla vyňatá z naší stálé sbírky zaměřují na konkrétní témata a náměty. Toto je jediné muzeum, kde lze nalézt Leonardovu Monu Lisu, sbírku Rembrandtových nejlepších autoportrétů, Velázquezovy Las Meninas a Picassovu Guerniku, ale i keramiku z Číny, Hokusaiovy dřevotisky, zlaté artefakty z Peru, malby z jeskyně Lascaux či díla Cy Twomblyho a Brice Mardena. Díky barevně rozlišeným galeriím, textům na stěnách, jež jasně ozřejmují směr, kulturu či témata zachycená v tom kterém sále, a vysvětlujícím popiskům u každého díla je Muzeum umění prostorné a přehledné, poučné i podnětné – a k tomu je i mimořádnou pastvou pro oči. Jelikož má otevřeno 24 hodin denně 365 dní v roce, jedná se o první skutečně stále přístupné muzeum umění na světě.

Umění doby kamenné

Starověký Blízký východ

Starověký Egypt

Starověké Řecko

Raně italské a etruské umění

Sály 1–3

Sály 4–14

Sály 15–24

Sály 25–46

Sály 47–53

Starověký Řím

Domorodé kultury rané Evropy

Střední Asie

Čína a Korea

Japonsko

Sály 54–66

Sály 67–69

Sály 70–75

Sály 76–96

Sály 97–112

Byzantské umění

Islámské umění

Středověká Evropa

Italská renesance

Severská renesance

Sály 113–121

Sály 122–135

Sály 136–160

Sály 161–192

Sály 193–213

Jižní Asie

Jihovýchodní Asie

Původní americké kultury

Baroko a rokoko

Neoklasicismus

Sály 214–224

Sály 225–230

Sály 231–247

Sály 248–277

Sály 278–284

Umění devatenáctého století

Afrika

Austrálie a Oceánie

Umění od roku 1900 do poloviny století

Umění od poloviny 20. století

Sály 285–313

Sály 314–323

Sály 324–331

Sály 332–372

Sály 373–452

PLÁN NÁVŠTĚVY

Černé nástěnné malby – sál 2

Tutanchamonova pohřební maska – sál 22

Exekiás, Aiás a Achilles při hře – sál 32

Zeus – sál 36

Láokoón – sál 44

Raněná Chiméra z Arezza – sál 50

Konstantin Veliký – sál 65

Zahradní scéna, Prima Porta – sál 58

Štít z Battersea – sál 69

Náprsní ozdoba – sál 71

Terakotová armáda císaře Čchin Š’chuang-tiho sál 79

Láhev, keramika typu žu-jao – sál 82

Poloformální dvorský oděv – sál 92

Hokusai, Velká vlna u Kanagawy – sál 107

Ardabílský koberec – sál 133

Okno severního transeptu, Chartres – sál 158

Fra Angelico, Noli me tangere – sál 170

Leonardo, Mona Lisa – sál 180

Michelangelo, David – sál 182

Tizian, Madona se světci a členy rodu Pesaro – sál 186

Van Eyck, Svatba manželů Arnolfiniových – sál 196

Dürer, Zajíc – sál 209

Grünewald, Isenheimský oltář – sál 210

Severní brána, Sáňčí – sál 215

Loutka wayang kulit purwa – sál 230

Aztécký had – sál 239

Rembrandt, Autoportrét – sál 261

Bernini, Apollón a Dafné – sál 254

Cotán, Kdoule, zelí, meloun a okurka – sál 265

Velázquez, Las Meninas – sál 269

Ingres, Pauline, kněžna Albert de Broglie – sál 291

Manet, Snídaně v trávě – sál 296

John Everett Millais, Ofélie – sál 302

Van Gogh, Hvězdná noc – sál 307

Závěsná maska z Beninu – sál 316

Moai, Velikonoční ostrov – sál 331

Matisse, Červený pokoj – sál 333

Picasso, Avignonské slečny – sál 335

Dalí, Neodbytnost paměti – sál 356

Giacometti, Kráčející muž I – sál 364

Pollock, Číslo 1, 1950 – sál 376

Kertész, Vidlička – sál 427

Rothko, Bílý pás (č. 27) – sál 380

Bacon, Autoportrét s hodinkami – sál 387

Warhol, Plechovky Campbellovy polévky – sál 393

Gilbert a George, Zpívající socha – sál 410

Turrell, Bridget’s Bardo (Ganzfeld Piece) – sál 443

Chillida, Větrný hřeben – sál 412

Hirst, Fyzická nemožnost smrti v mysli žijících – sál 445

Twombly, Jaro – sál 452

Umění doby kamenné 1–3 1 2 3

Jeskyně Lascaux Skalní umění: lovec a lovná zvěř Sochařství doby ledové

V jeskyních kontinentální Evropy zničehonic vystupují z šera pestře vyvedené malby zvířat, jejichž naturalistické obrysy se pohybují v mihotavém světle luceren. Jedná se o nejstarší známá umělecká díla na světě a období, kdy vznikala – asi před 40 000 až 14 000 lety –, představuje přibližně tři čtvrtiny celé éry lidského uměleckého snažení. Tyto jeskynní obrazy (zejména v Pyrenejích severního Španělska a jižní Francie) i soudobé řezby a rytiny v kostech a parozích jsou výtvory epochy zvané svrchní či mladý paleolit („starší doba kamenná“) či pozdní pleistocén (poslední doba ledová) a skýtají živé a bezprostřední spojení s jedinci, kteří tehdy žili. Byť se však můžeme obdivovat technickým dovednostem těchto umělců, skutečný smysl jejich tvorby zůstává zahalen tajemstvím. Pravost maleb nalezených na stěnách jeskyní a skalních úkrytů se prokázala počátkem dvacátého století díky nálezu množství dokladů v jasně datovaných archeologických kontextech a od té doby již odborníci pochopili, s jakou pečlivostí se toto umění plánovalo. Stěny se občas předem oškrabávaly a před vytvořením hlavního výjevu se nezřídka využívalo přípravných obrysových náčrtů. V mnoha případech se obrázky malovaly hluboko v jeskyních, v těžko přístupných prostorech, což znamenalo, že taková dílka měla v drsném světě pozdního pleistocénu jakousi důležitou rituální funkci. Jaká tato specifická funkce byla, zůstává záhadou a moderní výklady často reflektují spíše současnou společnost než tu paleolitickou. Kupříkladu viktoriánci si tuto funkci vykládali jako umění pro umění, ovšem umístění děl v hlubinách jeskyní, daleko od denního světla, tuto možnost vylučuje. Od devatenáctého století se mě-

lo za to, že je tato tvorba výrazem lovecké magie či totemismu, ranou formou uchovávání informací a dokonce znázorněním vidin zažívaných v transu. Převaha velkých býložravců jak v umění jeskynním, tak přenosném – koní, jelenů a divokého skotu – naznačuje vztah k těm zdrojům, jež byly nezbytné pro přežití. Přenosné umění – rytiny a řezby na předmětech z kostí, paroží a mamutích klů – patrně vznikalo častěji než umění jeskynní. Nástroje jako vrhače oštěpů či hlavice kopí bývaly zdobené, zatímco záhadnější předměty možná plnily méně prozaické funkce. Kvalita a úplnost paleolitického umění značně kolísají. Mnohé obrazy jsou prosté a neúplné, jako by jen vyjadřovaly, že i obrys zvířete zcela postačuje; podstatný byl možná samotný akt tvoření, nikoliv umění jako takové. Na druhou stranu se též vynakládalo nemalé úsilí na tvorbu umění vyznačujícího se velice vytříbeným naturalismem a dokonce i perspektivou. Motivy, náměty a styly vyřezávaných výjevů se promyšleností vyrovnají umění jeskynnímu a výroba sošek z kostí či kamene s sebou nesla nemalé časové nároky. Některé náměty, kupříkladu vrhač oštěpů z Bédeilhacu znázorňující kolouška a ptáčka (sál 3/1) či zubra olizujícího si bok z La Madeleine (sál 3/10), oba z jižní Francie, lze nalézt hned v několika rozlehlých jeskyních, což naznačuje, že společné mýty a kosmologie patřily ke sdíleným námětům paleolitického umění.

JESKYNĚ LASCAUX

UMĚNÍ DOBY KAMENNÉ sál 1

Jeskyně Lascaux je jednou z nejpůsobivěj- že byla patrně obydlená – a že i část uměleckých děl velikosti, a dále také devět koní, šest jelenů, medvěd a několik tajemných znaků. ších ukázek jeskynního umění doby kamen- vznikala – po celé toto časové rozmezí. Podařilo se identifikovat bezmála 2000 vyobrazení, Jednotícím námětem výjevu ve Velkém sále je né – i více než sedmdesát let od chvíle, kdy byla objevena, nadále vydává svá tajemství. což představuje téměř deset procent veškerého známé- patrně říje. Hustá srst koní a jejich dlouhé ohony Není zcela jasné, jak staré tyto malby jsou a zda náleží do jednoho období či ne, odborníci se však shodují, že vznikly přibližně 18 000–15 000 př. n. l., v solutréenu či raném magdalénienu. (Podrobnosti o dataci období paleolitu [„doby kamenné“] viz sál 3.) Zvířata vyobrazená na stěnách – koně, vyhynulí divocí tuři a jeleni – dávají tušit poměrně teplé období v poslední době ledové, díky čemuž lze patrně vyloučit nejranější fázi této epochy, kdy byly podmínky kruté; některá vyobrazení sobů a nález jejich kostí na podlaze jeskyně však dokládají,

ho francouzského jeskynního umění. Jsou rozmístěná v několika místnostech horní chodby jeskyně dlouhé 250 metrů. Přes 1500 z nich jsou prosté rytiny, jež zůstávají ne zcela prozkoumané, jeskyně však nejvíce proslula rozsáhlými polychromními malbami, jimž se zcela pochopitelně dostává největší pozornosti. Tematicky převažují v Lascaux koně – známo je jich 364 –, více se však jeskyně proslavila šestatřiceti vyobrazeními divokých praturů, dnes již vyhynulých. Nejlepší exempláře lze nalézt v Sále býků, rozlehlé místnosti měřící na délku zhruba 17 metrů. Je v ní zachyceno hned sedm praturů, někteří téměř v životní

a praturů až ke středu stěny, kde proti sobě bojovně stojí dvojice samců pratura, patrně v období říje. Výjevy vznikly spojením malby primitivním štětcem a nanášením pigmentů na skálu pliváním (blíže o této sahající až k podlaze, husté chlupy a bradky samců technice v sále 2/1). praturů i mohutné paroží jelenů zachycují každý z těchto druhů v obdobích jejich říje; tedy v zimě, v létě, respektive na podzim. Tyto scény byly nazvány „skvostnou ódou na život“ a slouží coby jakýsi kalendář rozmnožování, pro paleolitické lovce-sběrače věc očividně velmi důležitá. Rozvržení maleb v Sálu býků působí celkově harmonickým dojmem a zdá se zjevné, že dílo vznikalo 1. Sál býků jako ucelený návrh. Záhadný, možná i imaginární tvor, pozdní solutréen či raný magdalénien kolem zpravidla nazývaný „jednorožec“ (zachycený zcela 18 000 –15 000 př. n. l.; pigmenty na skále délka (vyobrazené části): asi 10 m vlevo nahoře), jako by hnal dynamické procesí koní sál 1

UMĚNÍ DOBY KAMENNÉ

PODIVUHODNÝ NOVÝ SVĚT FARAONA ACHNATONA

Nejosobitější, v jistých ohledech revoluční fáze egyptského umění provázela stejně radikální proměnu v egyptském náboženství. Aton – viditelný sluneční kotouč – byl podobou boha slunce Re-Harachteje, uctíval se však výhradně během vlády Achnatonovy v rámci náboženství, jež bylo označeno za první monoteistické na světě. Achnaton (kolem 1352–1336 př. n. l.), po otci Amenhotepovi III. (kolem 1390–1352 př. n. l.) nazývaný Amenhotep IV., započal své vládnutí poměrně konvenčně. Zhruba v pátém roce panování si však změnil jméno a založil nové město na místě dnes zvaném El Amarna ve středním Egyptě – Achetaton, „Atonův obzor“. Název tzv. amarnského stylu je odvozen

právě od tohoto archeologického naleziště. Město bylo zasvěceno Atonovi a faraon oficiálně zrušil královskou záštitu nad kultem boha Amona a poskytl ji kultu slunce; patrně tím utrpěly i další egyptské státní kulty. Pochopit Achnatonovu vládu je velmi obtížné, zčásti proto, že umělecký styl amarnského období a jazyk tehdejšího Chvalozpěvu na Slunce měly a mají od svého znovuobjevení v 19. století značný vliv na západní myšlení a staly se předmětem spekulací o vazbách mezi Achnatonem, Mojžíšem, judaismem a Davidovými žalmy. Polomytický Achnaton stvořený Západem je vnímán jako vizionář, filozof a první monoteista, jenž se vzdal uctívání Amóna a bohů se zvířecími hlavami. Nevyhnutelně se však vyvinul i diametrálně odlišný pohled, jenž na něj pohlíží jako na totalitního reakcionáře, který se snažil vrátit Egypt do dob Staré říše a veškerou pozornost si uzmout pro sebe.

Amarnské náboženství i umění je nepopiratelně svébytné, možná se však klade až přehnaný důraz na odlišnost tohoto stylu – zatímco ve skutečnosti nemohl být jiný než egyptský. Třebaže má velmi svérázný nádech, vznikal v rámci konvencí egyptského umění. Vypjatý, téměř „manýristický“ styl (máme-li se uchýlit k mírně nevhodnému termínu z umění evropského) se zpravidla připisuje radikálnímu období změn ze zhruba pátého roku Achnatonova panování. Zpravidla se má za to, že vytříbenější „klasický“ styl se vyvinul až později. Z nápisu vytvořeného faraonovým dvorním sochařem Bakem víme, že to byl sám Achnaton, kdo tento nový styl i způsob zpodobování jeho samého i jeho rodiny zavedl. Další aspekty, jako třeba důraz na přírodní svět, souvisejí s chrámy slunečního kultu. Klíčovým faktorem v tomto kultu je vznik abstraktního

zobrazení božstva, jež nahradilo konvenční pojetí se sokolí hlavou z prvopočátečních let Achnatonovy vlády. Amarnské výjevy bez výjimky vyzdvihují faraona coby prostředníka mezi lidmi a slunečním bohem. To samo o sobě není rozchodem s normou, stély ze soukromých kaplí však už nyní coby středobod modliteb nezobrazují božstvo, nýbrž krále a jeho rodinu, což je novum. Po obnově všemožných starých státních kultů za panování Tutanchamonova (vládl asi 1336–1327 př. n. l.; sál 22) pokračoval tento umělecký styl i nadále v „klasičtější“ podobě; umělci a řemeslníci vyškolení za Achnatonovy vlády byli očividně nadále činní. Amarnský styl zcela vymizel teprve v dobách faraona Haremheba (kolem 1323–1295 př. n. l.).

1. Achnaton kolem 1350 př. n. l.; pískovec; výška: 4 m

2. Nefertiti kolem 1352–1336 př. n. l.; malovaný pískovec; výška: 50 cm

Toto je jedno ze série pozoruhodných obrovských zpodobení faraona Achnatona, jež lemovala nádvoří chrámu v Thébách. Sochy nesou typické znaky vypjatého „revolučního“ stylu, znázorňují krále s protáhlou štíhlou tváří, úzkýma šikmýma očima, velkými prsy, velice útlým pasem, zvětšeným břichem, boky i stehny a dlouhýma tenkýma nohama. Umocnění některých rysů není tak výrazné při pohledu zespoda, jak se ostatně na sochu pohlíželo, když stávala v chrámu, opomenout je však nelze.

Busta Achnatonovy manželky Nefertiti vytvořená z malovaného pískovce, jedna z velkých ikon egyptského umění, se našla v dílně vrchního sochaře a patrně této výrobně sloužila coby ideální předloha. Hlava ladně spočívá na dlouhé šíji, vyvážená nezvykle vysokou korunou, jež královnu spojuje s dcerou slunečního boha. Namalováno bylo pouze jedno oko.

STAROVĚKÝ EGYPT

3. Hlava princezny kolem 1352–1336 př. n. l.; křemenec; výška: 21,4 cm

Tato velice zdařilá hlava jedné z Achnatonových dcer je z leštěného křemence a původně tvořila část kompozitní sochy – náležela k tělu z vápence a měla vykládané oči. Stylizované rysy spojují typické znaky obou rodičů, dlouhý štíhlý krk a poměrně silné rty. Velké oči lemují klenutá obočí a našpulené rty propůjčují mladé princezně povýšený výraz. 4. Královská rodina kolem 1352–1336 př. n. l.; vápenec 32,5 x 39 cm Toto dílo, vytvořené ve vypjatějším stylu a poměrně volně, spadá do skupiny stél, jež

Sál 16

v soukromých kaplích v Amarně představovaly středobod uctívání. Pozoruhodné je svým propracovaným kruhovým motivem. Egyptské umění je zpravidla uspořádané symetricky, stejně jako zde, avšak do čtvercových a obdélníkových vzorů. Zde jsou kromě obdélníků i vzory kruhové, odrážející tvar slunečního kotouče – střed se nachází tam, kam ukazuje princeznin prst. Celá koncepce rovněž podléhá složitému systému proporcí, jež se odvozují od průměru slunečního kotouče. 5. Achnatonova stéla kolem 1352–1336 př. n. l.; vápenec 53 x 48 cm

Tento výjev je typický pro stovky podobných z chrámů, hrobek a stél z dob Achnatonovy vlády. Za Achnatonem stojí Nefertiti a jejich dcery: zmenšující se velikost odráží jejich relativní důležitost, rovněž však odpovídají úhlu slunečních paprsků. Abstraktní sluneční kotouč spočívá v pravém horním rohu a jeho paprsky končí v rukou, jež královskému páru žehnají a jež ho laskají. Tento druh výjevu znázorňující obětinu je v egyptském náboženském umění konvenční (byť se na něm zpravidla vyskytuje pouze král, nikoliv královna), mění jej však způsob provedení postav a zejména zpodobení božstva, což umělci umožňuje vtělit do výjevu neobvyklé pozadí.

6. Královský pár kolem 1352–1336 př. n. l.; vápenec 25 x 20 cm Klasičtější podoba amarnského stylu zde zachycuje mladého krále v nenucenějším postoji, kterak se s jednou nohou pokrčenou opírá o hůl. Třebaže se tento postoj objevuje na výjevech v hrobkách – a to jak u méně důležitých postav, tak občas i u majitele hrobky, zpravidla tehdy, když si obhlíží činnost na svých pozemcích –, znázornění krále v této póze představuje rozchod s konvencí. Achnatonova manželka na výjevu nabízí mandragoru, symbol sexuality.

Sál 16

STAROVĚKÝ EGYPT

Kušánská říše: prolínání Východu se Západem

V pozoruhodně kosmopolitním umění Kušánů, kteří se zasadili o zbudování Hedvábné cesty během prvního a třetího století, se prolnuly umělecké tradice Řecka a Říma, Indie, Íránu a kočovných kmenů. Kušáni pocházeli ze širokého společenství kočovných pastýřů, která se přemisťovala v důsledku politických tlaků z Tarimské pánve v západní Číně, až se nakonec usídlila ve starověké oblasti Baktrie v severním Afghánistánu. Následný rozmach Kušánské říše během prvního století hluboce ovlivnil politickou a hospodářskou stabilitu ve Střední Asii. Do 2. století sahalo území Kušánské říše od dnešního Uzbekistánu na severu až po indické údolí řeky Gangy na jihu. Vlastní obchodní systém Kušánů, kterému napomohly zájmy čínské

dynastie Chan i římské říše ve Středozemí o rozšiřování mezinárodního obchodu, zajišťoval volný oběh zboží, lidí a kultur napříč celou Kušánskou říší. Sloučením rozsáhlé a různorodé oblasti a díky neomezenému pohybu zboží a lidí vznikla kušánská politika společenské a politické smířlivosti. Mnohojazyčné kušánské mince (2), symbolizující na přední straně charisma vládce a na druhé straně božský původ jeho moci, ilustrují mezikulturní proudy v této oblasti. Božstva zobrazená na zadní straně pocházejí z indického, řecko-římského a íránského pantheonu a poukazují na tendenci tato božstva slučovat v náboženství a ikonografii, což oslovovalo různé kultury spadající pod říši a tím to vyhovovalo i zájmům říše. Oblast, ve které se Kušánci usídlili, a území, která následně dobyli, patřily k bývalé perské říši, k východním provinciím pod nadvládou Alexandra Velikého,

k maurjovské říši v Indii a k parthské říši na Předním východě, a byly proto prosyceny řeckými, indickými a íránskými tradicemi. K velkému úspěchu Kušánců lze přičíst to, že se jim zde podařilo vytvořit nové umělecké prostředí, v němž se prolínaly a přetvářely různé umělecké tradice, které navazovaly na styly a technické dovednosti stepního umění a které daly vzniknout jedinečnému stylu umění Hedvábné cesty. V tomto kosmopolitním uspořádání vzkvétala města jako například Bagrám v Afghánistánu. Jeho poloha poblíž starověkých obchodních cest spojujících severní a jižní části Kušánské říše jej předurčila hlavně jako centrum obchodu. To dokazují mimořádné zásoby římského skla a bronzů, předmětů ze slonoviny v indickém stylu (3) a nábytku z kostí a čínské lakové misky. Rozsáhlý obchod napříč kulturami během kušánského období probíhal ve stejné době, jako se šířil

buddhismus ve Střední Asii. Archeologický výzkum odhalil rozměrné buddhistické památky v Afghánistánu a jižním Uzbekistánu, které vzkvétaly také během islámského období. Kušánská politika usnadňovala šíření buddhismu tím, že umožnila buddhistickým myšlenkám a ikonografii pronikat do kultur v Baktrii a dalších oblastí v Afghánistánu, a současně tím zahrnovat další vzory kulturní výměny v již tak multikulturní společnosti ve Střední Asii.

1. Kaniškův relikviář 2. století; bronz; výška: 19,3 cm Víko této skříňky z Péšávaru v údolí Svátu v Pákistánu ilustruje sedícího Buddhu na lotosovém trůnu s pravou rukou v gestu ochrany (abhaya mudra). Obklopují jej indičtí bohové Indra a Brahma. Okraj víka zdobí pás letících husí, které pravděpodobně symbolizují posmrtné odloučení duše. Spodní část schránky zobrazuje kušánského krále, jehož obklopují íránští bohové slunce a měsíce Miro a Mao. Nápis ve staroindickém písmu kharóšthí odkazuje

STŘEDNÍ ASIE

na velkého krále Kanišku, který byl patronem stavby buddhistického kláštera v Šáhdžiki Déri v Péšávaru. 2. Mince s vyobrazením Kanišky I. 2. století; zlato; průměr: 2,3 cm Zlatá mince s vyobrazením kušánského krále Kanišky zobrazuje na lícové straně mince vládce v typickém oděvu kočovníka s královskou pokrývkou hlavy. V levé ruce třímá kopí a pravou ukazuje na oltář s posvátným ohněm; plameny jsou zobrazeny na jeho pravým ramenem. Přední strana

Sál 73

mince nese baktrijský nápis v kurzívním řeckém písmu: „král králů, Kaniška z Kušánů“. Na zadní straně je zobrazen stojící Buddha svírající své roucho a pravou rukou ukazuje gesto ochrany (abhaya mudra). Nápis na zadní straně popisuje postavu jako Boddo, neboli Buddhu. 3. Žena na makaře 1. století; slonovina výška: 45,6 cm

se skládá zčásti z krokodýla, zčásti ze slona a zčásti z ryby. Žena má na sobě spodní část indické suknice dhótí a pás. Horní část těla má obnaženou až na ornament na hrudi a náhrdelník, na čele má přívěsek ve tvaru rozety. Ještě spolu s dalšími dvěma podobnými soškami, které byly objeveny v bohaté sbírce předmětů ze slonoviny a vyryté kosti v afghánském Bagrámu, pochází pravděpodobně ze stolku ze slonoviny, jehož byla součástí.

Tato smyslná ženská postava stojí na mytickém indickém stvoření makara, které

4. Kušánský vladař s Maitréjou 2. století; svor; výška: 84 cm

Rozměrný reliéf zobrazuje postavu z královské rodiny s ostatními příslušníky rodu, kteří obstupují postavu Maitréji, Buddhy budoucnosti. Vladař má na sobě královskou tuniku kočovných Kušánců, kalhoty a plášť a na hlavě ozdobnou pokrývku hlavy. Pravou rukou se dotýká misky, kterou drží jiný muž, s největší pravděpodobností jako dar Buddhovi Maitréjovi. Na pozadí vidíme další postavy, oblečené do šatu indických klášterních mnichů. Reliéf zachycuje kosmopolitní povahu oblasti Gandháry, jež vstřebala jak řecko-římské vlivy, tak indické a íránské tradice.

5. Buddha 2. století; svor výška: 77,3 cm Sedící Buddha je oděn do těžkého mnišského roucha, charakteristického pro gandhárskou oblast: ruce znázorňují „gesto kola zákona“ (dharmačakra mudra). Na Buddhově svatozáři jsou zobrazené dvě postavy vyznávající úctu, zatímco ostatní postavy věřících jsou viditelné na Buddhově soklu.

Sogdové: obchodníci ve střední Asii

Sogdové byli typickou společností obchodSogdové byli od čtvrtého do osmého století jedním níků ve Střední Asii a jejich umění a archi- z nejvíce rozpoznatelných společenství obchodníků tektura se stala symbolem ryzí podstaty kolem Hedvábné cesty ve Střední Asii. Podle čínských písemných pramenů pocházelo bohatství Sogdů přeHedvábné cesty. Sogdové se ze svého území v současném Uzbekistánu a Tádžikistánu zasloužili o rozvoj kulturní a umělecké výměny mezi Střední Asií, Persií (současný Írán), Indií a Čínou. Jejich východní íránské nářečí, sogdijský jazyk, se používal jako lingua franca obchodní jazyk podél Hedvábné cesty a ovlivnil abecedy a jazyky v celé oblasti. Sídlo Samarkand (Afrasiab) se stalo jedním z nejkrásnějších měst starověkého světa, které bylo vybudováno díky bohatství sogdijských obchodních cest spjatých s Hedvábnou cestou.

vážně z obchodu s Čínou, Indií, Persií a Byzancí. Byli známí jako obchodníci s drahokamy, kořením a slonovinou, přičemž usnadňovali pohyb umělcům, hudebníkům a dalším odborníkům. Hedvábí bylo jedním z nejčastějších obchodních zboží (1), když se dováželo čínské hedvábí na západ a sogdijské hedvábí do Číny. Zeměpisná poloha jim navíc umožňovala obchodovat s kočovnými pasteveckými kmeny v severních stepních oblastech. Sogdijské texty jakožto tzv. „starověká písma“ objevená na počátku 20. století anglo-maďarským průzkumníkem sirem Aurelem Steinem (1862–1943) poblíž Tun-chuangu v Číně (sál 84), naznačují přítomnost

sogdijských kolonií v mnoha městech poblíž Hedvábné cesty nejpozději ve čtvrtém století. Určitá forma zoroastriánství byla v Sogdianě hluboce zakořeněna, ovšem na rozdíl od sousedních Peršanů neexistovala u Sogdů společenská vrstva kněží a zoroastriánství se nikdy nestalo oficiálním náboženstvím. Ve skutečnosti v této oblasti existovala významná společenství stoupenců manicheismu (íránského gnostického náboženství) a nestoriánského křesťanství. Ve společenství Sogdů poblíž východních oblasti Hedvábné cesty někteří obchodníci přijali buddhismus, což dokládá množství buddhistických textů, které byly přeloženy do sogdštiny z čínštiny. Bohatství pocházející z obchodních aktivit Sogdů sloužilo k výzdobě rezidenčních a správních čtvrtí ve městech Samarkand a Panjakent s rozsáhlými nástěnnými malbami (3), jež nejčastěji zobrazují ho-

dovní scény a příběhy hrdinů z aristokracie sogdské společnosti. Vysoce synkretická a převážně sekulární povaha umění v Sogdianě, konkrétně ve spojitosti se sogdijským hedvábím, představuje živé mezikulturní proudy v umění a kultuře v oblastech Hedvábné cesty, kde se prolínaly středoasijské motivy s prvky a koncepty původem ze vzdálených území Persie, Indie, a Číny a západního světa. Sogdové mistrovsky propojili tyto rozdílné prvky v uměleckých dílech, která se tak stala naprosto unikátní.

1. Hedvábná látka 8. století; barvené hedvábí (detail) 46 x 62 cm (celek)

2. Váza se třemi uchy 5. – 6. století; terakota výška: 45 cm

Sogdové byli známými dodavateli hedvábí podél Hedvábné cesty, čímž současně podporovali některé nejkvalitnější tkalce. Předpokládá se, že tento fragment sogdijského hedvábí původně vznikl v Buchaře v dnešním Uzbekistánu. Zobrazuje dva kruhové medailony se dvěma páry lvů stojících proti sobě. Medailony odkazují na silný vliv sásánovské Persie. Motiv s dvojicí běžících psů je znám jak v umění Předního východu, tak také Číny.

Tato váza pravděpodobně pochází z Borazanu poblíž města Chotan v západní Číně z dílny sogdských řemeslníků, kteří se usídlili v oázních městech podél východní části Hedvábné cesty. Drobné ženské obličeje a rozetové tvary na uších vázy odhalují proniknutí helénských motivů. Ve čtyřech ze sedmi kruhových medailonů na těle vázy jsou zobrazeny ženy oděné a usazené v indickém stylu. Dva medailony

ztvárňují mužské postavy, z nichž jeden má svatozář a třímá rhyton ve tvaru zvířete provedený v íránském stylu. Poslední medailon znázorňuje lví hlavu. 3. Muži na hostině 7. století; pigmenty na sádře 1,23 x 3,64 m Na této nástěnné malbě z Panjakentu v současném Tádžikistánu je zobrazen výjev z hostiny, obvyklý námět nástěnných maleb, které zdobily městské příbytky bohatých. Dalším oblíbeným námětem byly výjevy

z bitev a příběhů legendárního hrdiny Rustama. Zde muž v nádherném oděvu nabízí reliéfní zlatý nebo bronzový pohár svému druhu, jenž drží kovový džbán s dekorem tanečníka. Tyto panjakentské malby jsou pozoruhodné mistrovským provedením obrysové kresby a barevnou modelací a některé jako tato prozrazují v zobrazení kovových nádob stopy helénského vlivu. 4. Deska pohřební schránky 6. století; mramor s polychromií a zlatem; výška: 61,5 cm

Na rozdíl od svých soukmenovců v Sogdianě, kteří zemřelé ukládali do malých keramických schránek na kosti bohatě zdobených plastickým dekorem, sogdští osadníci v Číně vytvářeli bohatě zdobené pohřební schránky k uctění svých zemřelých a zdobili je ornamenty s mytickými výjevy i obrazy ze skutečného života zakomponovanými často do čínské krajiny. Tato deska ze severní Číny je součástí velké pohřební schránky skládající se ze třinácti samostatných částí. Je na ní zobrazen výjev z hostiny v pavilonu s kopulovitou střechou s dvojicí, která sedí

Sál 74

u tácu s jídlem a s poháry v rukou. Před pavilonem jsou hudebníci a tanečníci. Výjev evokuje obrazy hostin známých z jiných druhů sogdijského umění.

STŘEDNÍ ASIE

Islámská střední Asie

šíření islámu do Střední Asie během osmého století výrazně ovlivnilo výtvarné umění v této oblasti; nejvýraznějšími projevy byly především kaligrafie a dekorativní umění, obzvláště nádherné předměty kovodělné práce, kvalitní keramika a iluminované rukopisy včetně figurálního zobrazení. Zvlášť pozoruhodný je dekorativní charakter architektury.

„Islámské umění“ nelze přesně definovat vzhledem k tomu, že na rozdíl od křesťanského nebo buddhistického umění není spjato s náboženským systémem, ale zahrnuje také umění vytvořené ve spojitosti se světským životem. I přes tuto spletitost lze podoby islámského umění snadno rozpoznat i proto, že je pro něj charakteristická podobnost napříč muslimským světem a styly specifické pro danou oblast. Ústřední význam „Slova“, jak je obsažen v koránu, vedl k rozvoji zvláštního uměleckého jazyka, který se projevoval skrze

STŘEDNÍ ASIE

Sál 75

kaligrafii s bohatě zdobenými geometrickými a rostlinnými prvky architektury a dekoru. Šíření islámu do Střední Asie probíhalo postupným vývojem, jež započalo začleněním části této oblasti do abbásovského chalífátu v osmém století (sál 124) a napojením Střední Asie na obchodní a misionářskou síť tehdejšího Blízkého východu. Islám nejprve získal nejvíce stoupenců mezi zemědělskými a městskými usedlými komunitami, které se shromažďovaly kolem mešit; teprve později pronikal prostřednictvím mys-

tických súfijských bratrstev do oblastí obsazených pasteveckými nomády (sál 135). Nejzachovalejší islámské památky z období středověké Střední Asie měly náboženskou funkci a je těžké je srovnávat se stavbami světského charakteru z raného islámského období. Většina budov přímo spojená s politickou mocí byla zničena pozdějšími vládci a veřejné památníky byly často přestavěny nebo během času obnoveny. Na rozdíl od buddhismu neměly ústřední památníky víry jako mešity a hrobky

reprezentační funkci a byly dekorovány nápisy z koránu a geometrickými a rostlinnými vzory, i když figurální zobrazení se používalo v jiných uměleckých oborech. Řada islámských dynastií ve Střední Asii zanechala svůj otisk v tamějším umění, z nich nejvýraznější byla ale dynastie Tímúrovců, jejíž vláda od čtrnáctého do šestnáctého století je považována za „zlatý věk“ ve Střední Asii. Zakladatel dynastie Tímur (vládl 1370–1405) vládl území, které se rozkládalo od Indie po Turecko. Povolal architekty a umělce ze všech

koutů své říše, aby přestavěli hlavní město Samarkand ve snaze zvelebit jeho vzhled. Řemeslníci z celého světa včetně kameníků, kovotepců, tkalců hedvábí, sklenářů a knižních iluminátorů předváděli svá umění v Samarkandu, Buchaře a Herátu. Slavní architekti z Isfahánu ve východním Íránu se podíleli na výzdobě nádherné a proslulé tímúrovské architektury s azurovými mozaikovými obklady, jako jsou například mešita Bibi Khanum a hrobka Gur Emir v Samarkandu. Monumentalita i nově používané stavební prvky jako

dvojité žebrové kupole potvrzovaly velkolepost dvora architektonických prvků muqarnas a pomocí techniky a vládnoucí elity stejně jako kosmopolitní charakter trompe l’oeil vytváří optickou iluzi trojrozměrného prostoru. tímúrovské společnosti. Islámská škola, medresa, Tilla Kari („pozlacená“), která stojí na starších tímúrovských základech na centrálním náměstí Samarkandu, byla vybudovaná v 17. století tehdy vládnoucím rodem Šajbánovců. 1. Strop Tilla Kari Interiér hlavní síně, jenž byl zrekonstruován v 70. letech 17. století; cihla a sádra se zlacením 20. století, má nádherný snížený strop s přepychově a glazovaná fajánsová mozaika průměr (středová část): asi 18 m zdobenou klenbou a několika řadami dekorativních

Sál 75

STŘEDNÍ ASIE

161

RANĚ RENESANČNÍ SOCHAŘSTVÍ

V průběhu třináctého století začali italští sochaři čerpat inspiraci nejen ze středověkých předloh, ale i z děl starověkých, která byla neustále na očích, ale která se až do té doby povětšinou přehlížela. Na hřbitově Camposanto v Pise se dochovalo množství římských sarkofágů vyzdobených narativními výjevy a znovu využitých coby hrobky ve středověku; tyto hrobky se pro italské sochaře mnoha generací staly jakousi

uměleckou školou. Nicola Pisano jejich plastické dekorace bezpochyby studoval s nesmírnou pečlivostí i pochopením a ponaučení, která si z nich odnesl, následně vtělil do kazatelen, které vytvořil pro Pisu a Sienu (1). A byť většina starověkých bronzových soch byla v průběhu staletí roztavena, dochovaly se jezdecké portréty římských císařů Marka Aurelia v Římě (sál 56/1) a Septimia Severa v Pavii z prvního století, jež se staly předlohami upomínkových podobizen vladařů století čtrnáctého. Italské sochařství třináctého a čtrnáctého století stálo na pomezí středověku a renesance a zahrnovalo

prvky obou tradic. Třebaže řada děl stále ještě má charakter středověký – v zobrazení postav, stěsnanosti kompozic a samozřejmě i ve volbě námětu, jež se omezovala na tematiku křesťanskou –, začali umělci usilovat o naturalističtější tvary a koherentní prostorové konstrukce, přičemž jako předlohy využívali antické vzory a současně dali vzniknout novátorskému přístupu ke svému umění. Zájem raně renesančních umělců o nové tvůrčí směřování odrážel skutečnost, že se Italové začali více zaobírat vlastními kulturními kořeny. Města

i knížata začala zdůrazňovat starověký původ (ať už skutečný, či smyšlený) s cílem legitimizovat své ambice a dodat jim na důstojnosti, přičemž je často vyjadřovala zadáváním sochařských zakázek. I církev chtěla uctívat Svatou rodinu a své světce prostřednictvím nejnovějších stylů. A tento trend v následujících dvou staletích ještě zesílil.

1. Nicola Pisano kazatelna, 1265–1268; mramor; výška: 4,6 m

katedrály nabídka vytvořit kazatelnu i pro tamní dóm. Sienskou kazatelnu, jež je zde vyobrazena, Nicola Pisano (kolem 1220–1284) svou dráhu tvoří osmiboké řečniště umístěné na sloupech patrně započal v jižní Itálii v dílně založené a zdobené reliéfy ilustrujícími život Kristův; císařem Svaté říše římské Fridrichem II. každý panel obsahuje několik událostí. Těsné (vládl 1220–1250), panovníkem s intenzivním seskupení postav nese zjevnou inspiraci zájmem o starověk a jeho obrození. Nicola římskými sarkofágy, které Nicola bezpochyby do svých výtvorů vtělil rozmanité prvky studoval na hřbitově Camposanto v Pise. antického Říma, a to zejména do své Postavy jsou hluboce podsekané a živě první zdokumentované zakázky, jíž byla vystupují z pozadí, což je prvek převzatý mramorová kazatelna pro baptisterium z římských reliéfů. Současně Nicola patrně v Pise, kterou dokončil a signoval roku čerpal inspiraci i z umění gotického, neboť 1260. Poté přišla od výboru sienské postavy oddělující panely kazatelny a stojící

ITALSKÁ RENESANCE sál 161

na podpůrných sloupech připomínají podobné sochy na francouzských katedrálách (viz sál 154). Nicola ve svých příbězích z kamene znázorňoval celou škálu emocí, záměrně oživoval staré vzory ve službách nového a expresivního italského umění. Kupříkladu ve scéně Ukřižování visí Kristus ztěžka na kříži, jeho utrpení podtrhuje poloha těla. Na vedlejším výjevu zachycujícím vraždění neviňátek probodávají vojáci zmítající se novorozeňata meči, zatímco se zoufalé matky brání, snaží se uprchnout s dětmi v náručí či si žalem rvou vlasy.

2. Giovanni di Balduccio hrobka svatého Petra Veronského, kolem 1330; mramor výška: 5,6 m Giovanni di Balduccio (tvořil 1317–1349) se narodil v Pise a možná spolupracoval na výzdobě pisánské katedrály se sochařem Giovannim Pisanem, Nicolovým synem. Hrobka svatého Petra Veronského je jedním z pouhých čtyř děl, která podepsal. Petr Veronský byl dominikánský inkvizitor, jenž byl zavražděn roku 1252. Rok nato vznikla v kostele svatého Eustorgia v Miláně

skrovná hrobka obsahující jeho tělo, s nímž je spjata řada zázraků a jež přitahovalo davy poutníků. Bezmála sto let poté, v době prosperity a uměleckého rozkvětu Milána, nechali dominikáni zhotovit okázalejší hrobku, jaká by odrážela prestiž světce i řádu, z nějž pocházel. Hrobka získala podobu běžnou v italských kostelech čtrnáctého století, tvořil ji sarkofág s tělem světce zvednutý vysoko nad zem, aby jej viděly i davy věřících, které se v jeho okolí shluknou. Sarkofág podpírá osm figur ztělesňujících ctnosti. Pomník obklopují církevní učenci, světci a andělé, vše pak

korunuje vyobrazení Madony s Ježíškem ve společnosti svatého Dominika a svatého Petra Veronského. Výjevy na přední části sarkofágu zachycují mučedníkův pohřeb, kanonizaci a zázračný zásah za bouře na moři. Modelace postav Giovanniho di Balduccio patrně odráží vliv Giovanniho Pisana, byť postrádá Pisanovu expresivnost.

sál 161

ITALSKÁ RENESANCE

206

PIETER BRUEGEL STARŠÍ

Obrazy Pietera Bruegela staršího odpovídaly na vytříbený vkus holandské inteligence – učenců, znalců a zámožných obchodníků, z nichž mnozí byli umělcovými přáteli a partnery – jazykem, který působil prostě, avšak ve skutečnosti byl velmi hloubavý a komplexní. Bruegel (kolem 1527–1569), jenž se vyučil malířem a grafikem, pocházel ze zavedené vlámské umělecké rodiny; studoval u Pietera Coecka van Aelst (1502– 1550) a značnou část kariéry prožil v Antverpách, mezinárodním obchodním uzlu a středisku publikační činnosti v Nizozemí.

Námětem mnoha Bruegelových obrazů je život vlámských sedláků. Jak napsal jeho životopisec, malíř Carel van Mander (1548–1606), umělec „často vyrážel na cesty mezi vesničany, navštěvoval jarmarky a svatby… s oblibou sledoval selské obyčeje, slavnosti, tancovačky i pastorální milostná dobrodružství, přičemž vše dokázal dokonale ztvárnit štětcem“. Bruegel na podobných poznatcích a skicách založil řadu svých obrazů, avšak tyto obyčejné a nezřídka i drsné lidi vnímal jako cosi víc než jen jako zábavnou kratochvíli: pro něj obývali theatrum mundi, divadlo světa. Selský lid, jenž měl hospodářsky i společensky blízko k půdě, představoval jakousi prapůvodní hmotu, z níž se uhnětlo člověčenství, a Bruegelova nesentimentální a živá vyobrazení jeho pokrmů, slavností, lovů, zemědělské

roboty i her byla nejen předlohou pro obrazy mimořádně oblíbené u antverpské inteligence, která oceňovala jejich vytříbený důvtip, ale rovněž dnes skýtají důležitou historickou dokumentaci společenského a politického života šestnáctého století. Bruegelův pohled na lidské pošetilosti byl do určité míry ovlivněn malbami jeho velkého předchůdce Hieronyma Bosche (sál 199). Bruegel pracoval v dílně Hieronyma Cocka, která tiskla grafiky na škále od podobenství po krajinky a mezi lety 1555 a 1563 vyráběla též rytiny vycházející z Boschovy tvorby. Bruegel Boschovu náboženskou tematiku převedl do vlastního výrazného lidového jazyka a mezi znalci si získal řadu následovníků. Kupříkladu jeho obraz Nizozemská přísloví (2) existuje přinejmenším v šestnácti kopiích.

Bruegel byl nejen bystrým pozorovatelem lidí, ale též prostředí a jeho krajiny skýtají živé důkazy o jeho světě, jakož i poetická pozadí jím vyprávěným příběhům. Často se uvádí, že byl prvním západním malířem, jenž tvořil krajiny jen kvůli nim samým, nikoli už jako pozadí historických výjevů či jiných maleb. Jeho kompozice můžou působit klamně přímočarým dojmem, rozhodně však nejde o prostou nápodobu každodenního života: svou vyrovnaností, organizovaností a nesmírně vytříbeným provedením odhalují jeho pronikavý smysl pro formu.

1. Babylonská věž 1563; olej na dřevě 1,14 x 1,55 m Lidská pošetilost byla v Bruegelově tvorbě častým námětem. Na tomto obrazu ztvárnil biblický příběh člověka, jenž se vzepřel Bohu stavbou věže sahající až do nebe, za což Hospodin lidi ztrestal rozehnáním po celé zemi a zmatením jazyků. Bruegel, jenž žil v kosmopolitních Antverpách a navštívil Itálii

i Francii, nejspíš velmi dobře vnímal mnohost a spleť řečí i nezměrnou lidskou ctižádost. Celý příběh zasadil zčásti do minulosti, zčásti do vlastní doby a věž zobrazuje jako jakési Koloseum i soudobé staveniště zároveň, s detailně propracovanými materiály, nářadím i tehdejší technikou.

SEVERSKÁ RENESANCE sál 206

2. Nizozemská přísloví 1559; olej na dřevě 1,17 x 1,63 m Na jediné desce zachytil Bruegel bezmála stovku samostatných přísloví v podání obyvatel vlámské vísky. Mezi postavičkami najdeme sedláky, duchovní i urozenější obyvatele věnující se množství různorodých činností, jež dohromady tvoří složitou skládačku. Bruegel u těchto výjevů vycházel

z osobních postřehů a lidových rčení, ale i z rytiny Franse Hogenberga, jež vznikla o rok dříve a jež znázorňovala řadu samostatných přísloví roztroušených po širé krajině. Bruegel přísloví zakomponoval do panoramatu lidské pošetilosti a učinil z nich součást každodenního světa.

3. Selská svatba 1567–1568; olej na dřevě 1,24 x 1,65 m Nevěsta strnule sedí před modrým závěsem, zatímco ženich je nejistý – mohlo by však jít o muže v černém naproti ní, jenž třímá korbel a žádá si jej dolít vínem. Dítě vylizující talíř v popředí, zátiší se džbány, výrazná postava muže nalévajícího vlevo víno i jiného, jenž si bere talíř z nosítek s jídlem, to vše dává tušit,

že Bruegelovým námětem zde bylo obžerství. Zcela vpravo naslouchá vybraně ustrojený muž v černém mnichovi, tato dvojice snad představuje místního statkáře a duchovního, jenž novomanžele oddával.

sál 206

SEVERSKÁ RENESANCE

265

MALBA ZÁTIŠÍ

Sedmnácté století bylo zlatou dobou malby zátiší. Anglické označení still-life vychází z holandského slova stilleven, které se poprvé objevuje v inventářích kolem roku 1650. V Itálii byl odpovídající typ obrazu znám jako natura morta. Tato terminologie vysvětluje, o jakou kategorii malby jde: o zobrazení neživých předmětů. Malba zátiší se objevila jako samostatný žánr uprostřed šestnáctého století v díle Pietera Aertsena (1508–1575) a Joachima Bueckelaera (1533–1574). V prvních desetiletích sedmnáctého století se ve Flandrech, Nizozemí, Francii, Španělsku a Itálii setkáváme se školami malířů zátiší. (Zátiší existovala před rokem 1650, nazývala se však konkrétnějšími jmény jako

„dílo s hostinou“ nebo „dílo s ovocem“.) Tento žánr byl obzvláště oblíbený v Nizozemí, kde se umělci specializovali na jeho poddruhy jako malbu ryb, trofejí, květin nebo stolů obložených jídlem. Někdy je malíři kombinovali nebo přišli s dalším prvkem, například umístěním v krajině nebo znázorněním živých zvířat. Tato speciální zátiší vycházela z požadavků uměleckého trhu, z rostoucí poptávky po takových malbách mezi sběrateli ze střední třídy a také aristokraty; zátiší jsou rovněž dobře zastoupena v královských sbírkách. Zatímco se zátiší těšila oblibě pro svoji iluzi, obrazovou kompozici a malířskou dovednost, pro tehdejšího diváka byly předměty každodenní potřeby zachycené na těchto obrazech někdy naplněny duchovním významem. Mnoho holandských zátiší obsahovalo varování před soustředěním se na pozemské radosti: zátiší s opulentními deskami stolu, neboli pronkstilleven,

Jedno z raných děl tohoto žánru Sáncheze Cotána je snad nejznámějším španělským zátiším pro svou výjimečnou jednoduchost. Zelenina a ovoce jsou podrobně zachyceny na sebevědomě rafinované malbě, ozářené na obvyklém černém pozadí jasným světlem, které vytváří hyperbolickou křivku ukončenou rovnými liniemi okna. 2. Balthasar van der Ast Zátiší s jabloňovými květy, 1635; olej na desce 22 x 39 cm Balthasar van der Ast (asi 1593–1657) často kombinuje mušle s květinami, tak jako zde, aby vytvořil obrazy, které mohou být chápány několika způsoby. Mušle byly v sedmnáctém století v Holandsku drahými sběratelskými předměty, proto byly spojovány s životem v luxusu a mohou být chápány jako symboly vanitas, upomínající na

Avšak mezi odborníky neexistuje žádná shoda týkající se míry, do jaké mají být holandská zátiší interpretována symbolicky nebo jako moralizující prohlášení. Nikde jinde na světě nebyl v té době tak velký výběr jídla a luxusního zboží jako v Nizozemí a zátiší je také částečně vyjádřením radosti z materiálních věcí kvůli nim samým. Rostoucí bohatství s sebou přineslo poptávku po cenných předmětech a po záznamu těchto předmětů na malbách. Následkem je, že malba zátiší snad ve větší míře než ostatní žánry ztělesňovala zaujetí všedním životem v bohaté obchodnické společnosti.

1. Juan Sánchez Cotán Kdoule, zelí, meloun a okurka asi 1602; olej na plátně 69,2 x 85,1 cm

na kterých bylo exotické ovoce nebo jídlo spojeno s drahými stříbrnými, pozlacenými nebo porcelánovými talíři prostřenými na stole nebo okenním parapetu (8), měla být chápána jako projev hříšného bohatství nebo luxusu. Detaily, například obrácené poháry, obřadní kalichy a hodiny, mohly sloužit jako doporučení střídmějšího života, zatímco víno, chléb a révové listí mohly být odkazem na Krista. Kuřácké náčiní mohlo být chápáno jako symbol neuváženého nebo hříšného životního stylu, zatímco ústřice mohly být interpretovány jako symbol sexuální touhy. Obzvláště časté bylo zátiší vanitas, které se objevilo kolem roku 1600 v Nizozemí. Zahrnovalo zřejmé symboly smrtelnosti jako lebku, svíci nebo přesýpací hodiny, ale mnoho maleb ovoce nebo květin bylo také zamýšleno jako vyjádření pomíjivosti života. Zvláště květina byla důležité memento mori (připomínka smrti), protože kvete jen krátkou dobu.

pomíjivost lidských radostí. Jabloň, která kvete jen po krátkou dobu, obdobně funguje jako symbol pomíjivosti. Malba možná staví do protikladu nebe a zemi; jabloňový květ dává vzniknout jablku, ovoci stromu poznání, a je proto spojováno s prvotním hříchem. Ještěrka je někdy považována za symbol vzkříšení, protože se svléká z kůže, je také symbolem podvodu, a tudíž hříchu. Proto ještěrka a jabloňový květ stojí v protikladu k motýlovi, dobře známému symbolu nebe a věčnosti. 3. Pieter Gerritsz van Roestraten Zátiší s porcelánovými miskami, 1670–1680; olej na plátně 35 x 48 cm Pieter Gerritsz van Roestraten (1629–1700) byl portrétistou, který pracoval od roku 1646 do 1651 jako učeň pro Franse Halse (asi 1580–1666). Mezi léty 1663 a 1665 se přestěhoval do Londýna, kde okamžitě dosáhl úspěchu. Jeho luxusní zátiší jsou inspirována zátišími Willema Kalfa (4) a jsou pozoruhodná pečlivým znázorněním stříbrných, porcelánových a lakovaných předmětů.

Baroko a rokoko sál 265

4. Willem Kalf Zátiší s pohárem z rohu, asi 1653; olej na plátně 0,86 x 1,01 m Vznik ponkstilleven neboli luxusního zátiší byl v severní Evropě úzce spojen s vzestupem nové vládnoucí elity, kterou definovalo spíše bohatství než původ. Drahé ovoce a plody moře nebo sběratelské předměty jako pozlacené poháry, stříbrné příbory, skleněné nádobí a čínský porcelán mohly být interpretovány jako symboly nestřídmého způsobu života, ale pronkstilleven bylo také oceňováno pro svoji krásu. Dokonalá technika Willema Kalfa (1619–1693) v podání struktury povrchu předmětů byla velkou částí jeho přitažlivosti. Složitá struktura podstavce poháru z rohu, odrazy válcovité sklenice prunt, hladký tvrdý povrch humra a měkký pomačkaný pruh koberce jsou zvýrazněny jemným podáním světla. 5. Juan Sánchez Cotán Ptačí trofej, ovoce a artyčok, asi 1602; olej na plátně 68 x 89 cm

První španělská zátiší byla pravděpodobně namalována v devadesátých letech šestnáctého století v Toledu, rodném městě Juana Sáncheze Cotána (1560–1627). Jeho obrazy ovoce a zeleniny, rýsující se na černém pozadí v okenních výklencích nebo opřené na okenním parapetu a namalované výrazným chiaroscurem, představují neobvyklý přístup k malbě zátiší, který naplňuje obyčejné předměty intenzivním naturalismem a dramatičností. 6. Lubin Baugin Zátiší se sušenkami, asi 1630–1635; olej na desce; 41 x 52 cm Francouzský malíř Baugin (kolem 1612–1663) byl silně ovlivněn Italy, zvláště Guidem Renim (sál 258/4 a 6), jehož dílo viděl v Římě ve třicátých letech sedmnáctého století. Baugin byl v první řadě malířem náboženských a také historických maleb a jeho zátiší se datují do doby jeho pobytu v Římě. 7. Francisco de Zurbarán Agnus Dei, asi 1635–1640; olej na plátně 38 x 62 cm

Jasně osvětlený beránek se světlem zdůrazněným povrchem hustě kudrnaté vlny leží se svázanýma nohama na parapetu, jeho bledý tvar vystupuje na zcela černém pozadí. Striktně řečeno jde o náboženskou malbu, ne zátiší, ale co se týká jejího klidu, jemného detailu, dramatického osvětlení a pečlivě rozvržené kompozice, má mnoho společného se zátišími Juana Sáncheze Cotána (5). Beránek znázorněný se spoutanýma nohama symbolizuje Kristovu oběť na kříži.

9. Adriaen Coorte Tři mišpule a motýl; asi 1705; olej na papíru na desce 27 x 20 cm

V době, kdy se zátiší začala stávat stále okázalejšími, Adriaen Coorte (asi 1663 – po 1707) dával přednost vysoce zjednodušeným kompozicím, znázorňujícím výrazně osvětlené předměty na kamenné římse, umístěné blízko k obrazové rovině na černém pozadí. Římsa byla téměř vždy spojena s částí procházející vertikálně přes kámen, jako zde. Mišpule 8. Francisco de Zurbarán často figurují v zátiších, částečně pro své Zátiší s citrony, pomeranči a šálkem vody; symbolické vlastnosti: musí se několik týdnů 1633; olej na plátně rozležet, než jsou jedlé, což z nich činí 0,62 x 1,07 m vhodnou metaforu lidského života a dokonalý prostředek k demonstrování pomíjivosti Přestože byla malba zátiší teoretiky pokládána živých věcí. za méně významný malířský žánr, mnoho malířů jím bylo přitahováno, protože bylo výzvou jejich malířské dovednosti a schopnosti invence. Toto zátiší je jediné signované Franciskem de Zurbaránem (1598–1664). Poprvé bylo vystaveno v roce 1930 a z velké části kvůli němu má Zurbarán výraznou pověst jako malíř zátiší.

sál 265

Baroko a rokoko

299

IMPRESIONISMUS: MALOVÁNÍ BURŽOAZIE

Když Napoleon III. zadal pařížskému prefektovi baronu Haussmannovi úkol zmodernizovat Paříž, nemohl předvídat, že tím tak nesmírně ovlivní malířství. Ale zásadní změny, které se ve městě udály mezi léty 1852 a 1870, obvykle popisované jako Haussmannova přestavba Paříže, vytvořily moderní prostory, které malovali impresionisté, a učinily z města podívanou. Modernizace zahrnovala ohromné změny. Staré úzké uličky pařížských čtvrtí s dlažebními kostkami byly zbourány a ustoupily rovným bulvárům, paprskovitě se rozbíhajícím dopravním okruhům a budovám vystavěným podle daných pravidel. Nové chodníky, plynové lampy, stromy a parky povzbudily lidi

k procházkám, aby viděli a byli sami viděni. Jedním ze ztělesnění tohoto nového městského prostředí byl flâneur, muž, který se procházel po bulvárech a nezaujatě pozoroval. Tato nová městská postava byla definována Charlesem Baudelairem v roce 1863 v eseji „Malíř moderního života“, ve které byl flâneur popsán takto: „Jeho živlem je dav, tak jako vzduch pro ptáka a voda pro rybu. Jeho vášní a profesí je splynout s davem.“ Mnoho impresionistů ztělesňovalo tento postoj, malovali ostatní Pařížany z nestranné pozice, která je patrná na obraze Gustava Caillebotta Pařížská ulice; deštivý den. Součástí Hausmannovy přestavby Paříže byly parky, včetně nově navrženého Bois de Boulogne, kam střední třída chodila na procházku, jezdit na koni nebo na projížďku kočárem. Za Bouloňským lesíkem se na závodišti v Longchamp pořádaly koňské dostihy,

nová oblíbená zábava a námět řady maleb Edgara Degase (sál 300), který se zaměřil na shromážděné diváky stejně jako na samotné dostihy. Ženy v devatenáctém století měly celkem omezený pohyb a neměly přístup k roli flâneura – všeobecně vzato na ně bylo pohlíženo, ale samy se nedívaly. Proto jsou námětem maleb impresionistek často domácí scény nebo ženské činnosti. Přes takováto omezení malířky jako Mary Cassattová a Berthe Morisotová vytvořily obrazy, které vyjadřují novou zálibu městského obyvatelstva v odpočinkových aktivitách, stejně jako psychologickou nestrannost, která se zdá být součástí nového městského života. A tak Letní den (4) Morisotové neukazuje jen novou střední třídu ve chvílích volna, ale představuje pohled, který se liší od pohledu charakterizujícího dílo jejích mnoha mužských kolegů, stejně jako radikální způsob malby, jenž roz-

pouští pevnou hmotu do vznikající plochy proměnlivých světelných efektů. Dopad Haussmannovy modernizace Paříže na impresionisty nemůže být podceňován. Baron Haussmann a Napoleon III. neposkytli těmto malířům jen nové městské prostory, ale nabídli jim město jako připravené představení. Umělci poté vnímali Paříž jako obraz, příležitostně, ale pečlivě pozorovali činnosti těch, kteří se v něm pohybovali.

1. Auguste Renoir Oběd na slavnosti s loďkami, 1880–1881; olej na plátně 1,3 x 1,73 m Malba ambiciózního měřítka, Oběd na slavnosti s loďkami, je kompozicí vztahů mezi třídami, muži a ženami. Obraz s terasou restaurace Fournaise v Chatou ukazuje lehkou komunikaci mezi buržoazií v cylindrech, umělci a modely umělců. Renoir (1841–1919) použil své přátele a známé jako modely, zobrazil zde svoji budoucí ženu, Aline Charigotovou, mazlící se s malým pejskem, a svého kolegu impresionistu Gustava Caillebotta sedícího obkročmo na židli. 2. Gustave Caillebotte Pařížská ulice; Deštivý den, 1877; olej na plátně 2,12 x 2,76 m Tato malba členů horní střední vrstvy procházejících se po Haussmannových bulvárech nové Paříže, vystavená na třetí impresionistické výstavě v roce 1877, vedla

kritiky k tomu, že Caillebotta (1848–1894) nazvali impresionistou jen podle označení. Objevila se prohlášení, že na malbě chybí déšť, jiní však chválili Caillebottovu pevnou kresbu, užití chiaroscura a výslednou trojrozměrnost postav, společně s hloubkou prostoru vytvořenou za použití prostředků perspektivy.

s rychle ubíhající perspektivou a pravoúhlými prvky stěny. Vysoký horizont urychluje ubíhání prostoru a současně jej zplošťuje. 4. Berthe Morisotová (na další straně) Letní den, 1879; olej na plátně 45,7 x 75,2 cm

Stejně jako její impresionistická kolegyně Mary Cassattová (6) byla Berthe Morisotová (1841–1895) při výběru námětů omezena svým pohlavím, přesto vytvořila některé z nejpozoruhodnějších moderních impresionistických obrazů. Zde znázorňuje Toto je jedna ze dvou maleb podlahářů, kterou letní vycházku v záplavě odvážných a volně Caillebotte vystavil při svém debutu na druhé podaných tahů štětce, které na jedné straně impresionistické výstavě v roce 1876. oživují plochu, na druhé hrozí rozplynutím Podlaháři, zachycení v jedné z bytových jednotného tvaru. budov Haussmannovy Paříže, nabízejí neobvyklou scénu městské práce. 5. Claude Monet (na další straně) Neidealizovaná fyziognomie dělníků Ženy v zahradě, 1866; naznačuje spojení mezi Caillebottem a jeho olej na plátně realistickými předchůdci (sál 295), ale toto 2,55 x 2,05 m nejsou monumentalizovaní, hrdinští dělníci Milleta a Courbeta. Na této malbě, která byla Ženy v zahradě představují Monetovy ve své době označena za vulgární, shrbená (1840–1926) protichůdné cíle koncem těla a roztažené paže dělníků kontrastují šedesátých let devatenáctého století. 3. Gustave Caillebotte Podlaháři, 1875; olej na plátně 1 x 1,54 m

Umění devatenáctého století sál 299

Na jedné straně jsou rozhodně módní, zachycují ženy v současných šatech v době volna v městském parku. Monetův zájem o malbu v plenéru a zplošťující efekty jasného sluneční světla jsou zobrazeny zejména v nečekaném užití světelných zvýraznění a stínů vedle sebe. Na ohromném plátně malíř pracoval venku. Na druhé straně jeho rozměr prozrazuje Monetovu touhu ukázat na Salonu složitou kompozici s více postavami, avšak dílo bylo v roce 1867 odmítnuto. Malba byla následně zakoupena Monetovým přítelem a kolegou Frédéricem Bazillem. 6. Mary Cassattová (na další straně) Čaj o páté, 1880; olej na plátně 64,7 x 92,7 cm Mladá žena a její návštěva, stále v klobouku a rukavicích, jsou uzavřeny v prostoru s opakujícími se pruhy tapety a velkým čajovým servisem zcela v popředí. Výsledný prostor je Cassattovou (1844–1926) pojednaný jako velice stlačený, snad jako tvarový ekvivalent omezení svobodného pohybu žen v devatenáctém století.

7. Claude Monet (na další straně) Hôtel des Roches-Noires, 1870; olej na plátně 38 x 46 cm Paříž se přestavbou barona Haussmanna změnila a nové zaměření města na pohyb ve stejnou dobu inspirovalo přestavbu blízkých letovisek, např. Trouville. Na Monetově malbě Hôtelu des Roches-Noires světle šedý podklad, kterým si připravil plátno, vypadá jako skvrna, na které jsou namalovány červené a bílé pruhy praporu skicovitými tahy štětce. 8. Claude Monet (na další straně) Rue Saint-Denis, svátek 30. června 1878, 1878; olej na plátně 74 x 52 cm Někteří impresionisté si zvolili za námět oslavy, které proběhly v Paříži 30. června 1878, kdy byla v rámci Celosvětové výstavy vystavena dokončená hlava sochy Svobody. Toto Monetovo dílo ukazuje umělcův zájem o zachycení světelných efektů a pohybu barvou a skvrnami nanesenými štětcem.

Na vertikálním formátu, který zdůrazňuje prudký svah v horní části scény, Monet zarámoval pohled na bulvár výraznými šikmými tahy červené, bílé a modré barvy opakujícími trikolóry vlajek. Krátké černé čárky naznačují rozbitý pohyb dole podél bulváru. 9. Claude Monet (na další straně) Nádraží Saint-Lazare, 1877; olej na plátně 54,3 x 73,6 cm V roce 1877 Monet vytvořil sérii maleb vlakového nádraží Saint-Lazare v Paříži, z níž sedm pláten vystavil na třetí impresionistické výstavě, která se v tom roce konala. Monet zachytil prchavé vlastnosti výjevu: účinek světla procházejícího přes skleněnou a železnou strukturu, páru stoupající z lokomotiv ve valících se oblacích, které se rozplývají ve světle, a představu cestujících lidí.

sál 299

Umění devatenáctého století

335

PICASSO A BRAQUE: KUBISTICKÁ MALBA

„Picasso studuje předmět jako chirurg, který pitvá tělo,“ napsal kritik a básník Guillaume Apollinaire v roce 1913. O pět let dříve malíři Pablo Picasso a Georges Braque, přátelé, kolegové a rivalové, zača li odmítat realistickou perspektivu ve pro spěch umělecké pitvy: naprosto revoluční ho malířského stylu, který se díval dovnitř a mimo předměty, zobrazoval je analyticky, objektivně a naprosto neosobně. Šlo prav děpodobně o nejradikálnější uměleckou změnu od renesance.

Picasso (1881–1973), Braque (1882–1963) a další umělci zprvu sdružení kolem ateliérů Bateau-Lavoir na Montmartru se inspirovali novými, módními sochami z Pyrenejí, Afriky a Oceánie, jež byly vystaveny v Louvru a v národopisném muzeu v Trocadéru (viz také sál 344) a jež byly k dostání na bleších trzích a na dražbách. V Avignonských slečnách (1) svědčí divoké, konfrontační, maskulinní obličeje dvou žen napravo o Picassově využití západoafrických kmenových masek a postav (viz sály 314–318). Postavy nalevo zase představují iberské sochy hlav s těžkými víčky. Picassova deformace jejich tvarů do mnohotvárných rovin dvojrozměrných ploch a křížících se čar diváky šokovala a bořila jejich představy o pasivní ženě.

Braque a Picasso, kteří spolu úzce spolupracovali od zimy 1908, souběžně rozvíjeli styl, který byl výrazně závislý na geometrických tvarech a inspiroval se Cézannovými malbami (sál 310). Krajiny i postavy získávaly téměř rytý vzhled a paleta těchto dvou umělců byla stále tlumenější. Pro jejich díla z let 1910–1911 je příznačná tvarová analýza prostřednictvím čar a ploch, odmítání jednoho úhlu pohledu a zavedení „vícepohledovosti“. Tato fáze jejich díla bývá někdy nazývána analytický kubismus. Pohled ze všech úhlů napovídá, že se divák pohybuje kolem objektu a vidí ho ze všech stran: vršek láhve či sklenice shora (jako kruh) a ze strany (jako elipsu). Vystupující tvary vypadají prázdné a naopak, buduje se složitá, zprvu matoucí síť

čar a tvarů, jíž chybí srozumitelnost jediné perspektivy. Toto pitvání předmětů má odhalit jejich skrytou formální jedinečnost na nich samých, nikoli v rámci vizuálního příběhu. Některé z nejsložitějších kubistických maleb byly popsány jako „hermetické“, protože se zdají být nerozklíčovatelné, ale ani ony nejsou přísně abstraktní. Zachovaly si zaměření na skutečné předměty, jež jsou viděny a zobrazeny novým způsobem.

1. Pablo Picasso Avignonské slečny, 1907; olej na plátně 2,43 x 2,3 m Toto plátno šokovalo i nejprogresivnější Picassovy přátele svou konfrontačností a surovostí a znepokojivě nejednoznačným tématem. Na ranějších nákresech je kompozice provedena na šířku a v pozadí je zobrazen námořník, což naznačuje prostředí nevěstince. Toto není zřejmé z konečné kompozice, jež balancuje mezi divadelní scénou, v níž žena nalevo jako by zatahovala oponu, a naprosto nerozklíčovatelnou kombinací zátiší, aktů a nepopsatelného interiéru. Budeme-li vnímat obraz jako scénu z nevěstince, pak fakt, že Picasso z kompozice odstranil mužskou postavu, může poukazovat na to,

že zákazníkem je divák. Toto plátno je příkladem představy primitivismu jako vyjádření obsahujícího surovost a barbarskou bezstarostnost, jež byla pro umělce vzrušující a osvobozující. 2. Pablo Picasso Ambroise Vollard, 1910; olej na plátně 92 x 65 cm Ambroise Vollard (1867–1939) byl obchodník s moderním uměním, který si u umělců, jež podporoval, objednával vlastní portréty. Jeho vzhled zachytili například také Renoir, Cézanne a Pierre Bonnard. Picassův portrét zdůrazňuje jeho zakulacené bezvlasé čelo, jež jako by z plátna vystupovalo, a dokládá tak potenciál kubistické techniky vytvořit živý dojem trojrozměrnosti.

Umění od roku 1900 do poloviny století sál 335

3. Pablo Picasso Harmonikář, 1911; olej na plátně 1,3 x 0,9 m Obchodník s uměním Daniel Henry Kahnweiler (1884–1979), s nímž Picasso a Braque spolupracovali, často dával jejich obrazům názvy, aby je přiblížil veřejnosti, která kupovala plátna spíše tehdy, bylo-li jejich téma jasné. Třpytivý, kovový tón tohoto plátna je výsledkem pečlivě umístěných zřetelných teček barvy připomínající pointilismus (viz sál 309), ale v tlumenějších barvách. Kompozice poněkud ustupuje od krajů plátna, jež jsou světlejší a méně zřetelně provedené. Zejména Picasso se brzy posunul k oválným kompozicím bez rohů.

4. Georges Braque Zátiší s houslemi a džbánem, 1909–1910; olej na plátně 1,17 x 0,73 m

„realističtějším“ přístupem, který se soustřeďuje na materiálnost plátna, jež využívá k analýze a rekonstrukci předmětů.

Představa kytary na plese je komická, leč přesto nás hra rovin vybízí k tomu, abychom fragment textu četli jako titul, vnášející do hry slovní hříčky a chytré žerty typické pro kubismus. Cena, kterou můžeme najít V roce 1912 již měli Picasso, Braque 5. Georges Braque níže – 10,40 franku – snad znamená cenu a Juan Gris (sál 338/3) uzavřené smlouvy Portugalec, 1911; vstupenek, i když její umístění na plátně s obchodníkem Danielem Henrym olej na plátně naznačuje, že by se stejně tak mohla Kahnweilerem. Kahnweiler pravděpodobně 1,17 x 0,81 m vztahovat ke kytaristovi a proměnit ho ve myslel právě tuto malbu, když ve Vzniku zboží za výlohou. Písmena „OCO“ nalevo, kubismu (1920) psal o tom, že Braque do Vertikální trojúhelník v tomto obtížně jež jsou pravděpodobně součástí slova obrazu začlenil „naprosto naturalistický dešifrovatelném díle se skládá z několika chocolat (horká čokoláda), situují celou hřebík, který vrhá stín na zeď“, jejž lze silných čar. V horní části zobrazuje hlavu kompozici do kavárny, dějiště mnoha vidět v horní střední části kompozice. portugalského kytaristy, pod nímž tušíme scén kubistických děl. Braquovo užití Braquův hřebík klame oko podobně jako ruce držící kytaru, jejíž kulatý otvor a struny písmen předznamenává koláž, jež se malby trompe l’oeil, ale ostatní předměty jsou lze najít uprostřed ve spodní části kompozice. záhy z podobného typu maleb vyvine rozebrány a znovu sestaveny. Toto spojení Braque zdůrazňuje vrstvení ploch pomocí (viz sál 336). ukazuje schopnost kubismu vtipně komentovat fragmentů textu vložených do obrazu: „D tradiční iluzivní malířský styl, jejž nahrazuje BAL“ v horním pravém rohu je možná novým, analytičtěji pravdivějším a tedy konec reklamy na velký ples („grand bal“).

sál 335

Umění od roku 1900 do poloviny století

348

SUPREMATISMUS A KONSTRUKTIVISMUS

„V roce 1913 jsem v zoufalé snaze osvobo dit umění od břemene reálného světa unikl do tvaru čtverce.“ Takto ve svém manifestu Nepředmětný svět (1927) vysvětlil Kazimir Malevič vznik suprematismu. Suprematismus, založený Malevičem, i konstruktivismus, jehož počátky jsme viděli v dílech Vladimíra Tatlina, Alexandra Rodčenka a Ljubov Popovové (sál 340), se vzdalovaly naturalistickým zobrazením a směřovaly k abstrakci. Suprematismus tak činil zaměřením na vnitřní vlastnosti čistých malířských forem, zatímco konstruktivisté za pomocí metafory konstrukce předkládali předměty, jež nějak závisely na inženýrských technikách a sociálních reformách či k nim přispívaly. Jeden představoval osobnější hledání čehosi mimo fyzický svět, druhý vnitřně propojoval konkrétní a prostorové.

Když byl v roce 1915 Malevičův první suprematistický obraz Černý čtverec na bílém podkladě vystaven na petrohradské výstavě nazvané 0,10, byl pověšen v koutě – tradičním místě pro ikony v ortodoxním ruském domě. Místo tradičních vyobrazení určených pro zbožné rozjímání oslavovala Malevičova nová, „nadřazená“ forma umění základní geometrické tvary samotného umění. Černý čtverec na bílém podkladě zdánlivě znamenal maximální zjednodušení tvaru, jež Malevič ještě dále posunul v sérii obrazů bílé na bílém podkladě z roku 1918, v němž ještě více vyčistil tvar i barvu (1). Na první konstruktivistické výstavě v Moskvě v lednu 1921 a na třetí výstavě Sdružení mladých umělců v květnu vystavoval Rodčenko a další umělci předměty, o kterých tvrdili, že nebyly uměním vytvořeným v ateliérech, ale „experimenty“ prováděnými v laboratořích. Toto odmítnutí konceptu „umění“ lze přirovnat k dadaistickému odmítnutí kategorie (viz

Umění od roku 1900 do poloviny století sál 348

sál 347). Na rozdíl od dadaistické hravosti však byla tato vzpoura mnohem víc zaměřená na techniku. Nehledě na terminologii byla konstruktivistická díla vystavována i nadále a svůj umělecký kontext si zachovala právě tím, že se stavěla proti umění. Záměrem bylo vyjádřit funkčnost tvorby, jež může přispět ke společenským reformám po bolševické revoluci v roce 1917. Díky neumělecké terminologii se konstruktivistická díla zdála funkčnější a méně lehkomyslná, připomínala technické obory a užití průmyslových materiálů, i když byly předměty dysfunkční. Konstrukce naznačovala vytváření či stavění věcí a pravděpodobně nejzřejmějším výstupem těchto umělců bylo trojrozměrné, ale pečlivé budování tvarů v malbě, což odkazovalo zpět k Cézannovým a kubistickým dílům. Dříve než svůj život plně zasvětil umění, studoval Naum Gabo, který se narodil v Rusku, techniku v Mnichově, odkud si přinesl zájem o filozofii Alberta Einsteina a Henriho Bergsona. Proto považoval za

důležité, že sochy mají rozměr v prostoru i v čase. Toto je nejzjevnější v jeho kinetických dílech, ale i statická díla bylo nutné obcházet, a tak se zážitek z nich rozvíjí postupně. Gabo ve svých plastikách důsledně využíval nově vynalezené neumělecké materiály jako plexisklo a rybářský vlasec, což ho do jisté míry spojuje s Tatlinem, i když Gabovy materiály na rozdíl od Tatlinových vypadají dokonale čisté. Gabo odmítl Tatlinovo a Rodčenkovo trvání na tom, že umělec je praktický technik, a kladl důraz na duchovní možnosti plastiky. V době, kdy vytvořil zde prezentovanou Lineární konstrukci (2), rozvíjel již Gabo svůj výrazný styl.

1. Kazimir Malevič Suprematistická kompozice: Bílý čtverec na bílém podkladě, 1918; olej na plátně 79 x 79 cm Bílý, poněkud nesymetrický čtverec se vznáší na špinavě bílém pozadí. Díky proměnlivé tonalitě bílé barvy a nelineárnímu umístění

čtverce nejde o mechanickou a chladně kalkulovanou kompozici. Naopak, umělcova ruka se projevuje v povrchové struktuře a okraje plátna neomezují, ale představují nekonečný vesmír, v němž se tento čtverec může pohybovat. Odstranění konkrétního tématu z umění dávalo Malevičovi (1878–1935) pocit, že dosáhl něčeho univerzálního a transcendentálního

a že osvobodil nejen malbu, ale i diváky od objektivního významu. Suprematismus byl prostředkem dosažení utopického ideálu, který zdánlivě otevřela ruská revoluce – vibrující, třpytící se povrch Bílého čtverce na bílém podkladě evokuje duchovno.

2. Naum Gabo Lineární konstrukce č. 2 (Variace č. 1), 1950; plexisklo a nylonový monofil výška: 61 cm Lineární konstrukce, která se skládá z pevně napnutých nylonových vláken na plexisklovém rámu, představuje zaoblený, komplexní tvar skládající se

ze sítě matematicky rozložených rovných linií. Myšlenka vytvoření zaoblin z rovných linií se zároveň projevovala také v moderní architektuře, kde ocelové dráty vytvářely kostru zjevně organického architektonického pláště. Navzdory souvislosti s moderními technologickými postupy působí tato plastika díky průhledným materiálům něžně. Pro Nauma Gaba (1890–1977), který četl

sál 348

Kandinského O duchovnosti v umění a vážil si ho (viz sál 342), stály inspirativní vlastnosti materiálu a tvarů v základu samotné umělecké tvorby.

Umění od roku 1900 do poloviny století

349

PURISMUS

„Po válce se vše organizuje, vše je vyjasněné a pročištěné,“ tak začíná puristický manifest Po kubismu, který vyšel v roce 1918. Jak hlá sali puristé, kubismus byl „neklidným umě ním neklidné doby“ a je třeba nové estetiky, jež by nestála na rušení, fragmentaci a de formaci, ale na rovnováze, celosti a jasnosti. Manifest sepsali Amédée Ozenfant a Charles-Édouard Jeanneret, mladý švýcarský malíř a nadějný architekt, který v roce 1920 přijal pseudonym Le Corbusier (ač své malby podepisoval „Jeanneret“ až do roku 1923). Manifest a umění, jež na jeho základě vzniklo, usilovaly o nový přístup k malbě, jenž by vyjadřoval novou dobu, poznamenanou koncem války. Od roku 1920 do roku 1925 spolu Jeanneret a Ozenfant redigovali časopis L’Esprit nouveau (Nový

duch), v němž prezentovali své názory na malbu a architekturu, fotografie věcí, jež je inspirovaly, od Parthenónu přes americká sila až po tichomořské sošky, automobily a letadla. L’Esprit nouveau postihoval celý život a byl zdánlivě založen na zvláštní směsici: návratu ke klasickému řádu a smyslu pro technický pokrok. Podle Jeannereta a Ozenfanta obé představovalo funkční krásu, jež není dekadentní a přezdobená. Hladké kovové povrchy částí strojů a kanelované sloupy dórské architektury byly analogií jednoduchosti moderního náčiní, sklenic či láhví a tyto prvky lze najít i v jejich malbách, kde se často vzájemně zastupují. Před boji v zákopech první světové války (viz sál 346/5) rozvíjel Fernand Léger kubistický, fragmentovaný styl, který využíval bílou, černou a primární barvy téměř až k hranici abstrakce. Během války však začal zobrazovat lidi prizmatem techniky. Jeho strašlivé váleč-

Rázné, čisté linie a hladký způsob malby vytvářejí dojem harmonie a rytmu, který předměty v Jeanneretově (1887–1965) malbě spojuje do jednotného celku. Kruhový okraj a dno láhve v popředí korespondují s tvarem bílého talíře na hromadě talířů, jež zase zastupují otvor v ozvučnici kytary. Otevřená kniha v popředí kompozice vypadá spíše jako ozdobná krycí lišta nebo konzole. Zobrazené předměty a jejich propojení odkazují ke kubismu, nicméně čisté barvy, celistvost tvarů, jediný úhel pohledu – zdola a směrem kupředu –

dokončena v roce 1925, učinil její součástí prostornou galerii pro klientovu sbírku kubistických a puristických uměleckých artefaktů, včetně Vertikální kytary (4). V roce 1925 také navrhl pavilon pro pařížskou Světovou výstavu dekorativních umění, což byl prototyp bytové jednotky, v níž byly vystaveny jeho plány města, nábytek a malby. Jednou z vystavených prací byl i Légerův Sloupek zábradlí (3).

1. Charles-Édouard Jeanneret (Le Corbusier) Zátiší s knihou a hromadou talířů, 1920; olej na plátně 80,9 x 99,7 cm

né zkušenosti ho ale posléze vedly k optimističtějšímu stylu, který upřednostňoval tvarovou celistvost. V roce 1920 se seznámil s Ozenfantem a Jeanneretem a jejich přístupy do sebe skvěle zapadly. V roce 1923 Jeanneret, touto dobou již známý jako Le Corbusier, poprvé použil pro moderní obydlí výraz „stroj na bydlení“. Bylo-li možné efektivně vyrábět auta ve velkém, pak bylo možné stejné výrobní metody použít i pro bydlení a Le Corbusier obhajoval stavebnicové bytové jednotky, vyráběné v reakci na poválečné bytové potřeby efektivně a rychle. Malby v tomto sále jsou spojeny s Le Corbusierovou architekturou ideologicky i místy, kde visely. Malby jako jedinečné a cenné předměty, jež jsou na hony vzdálené masově vyráběnému náčiní, považovali puristé za důležitý prvek moderního života, který působí na úrovni citů a vnímání. Když Le Corbusier navrhl pro bankéře Raoula La Roche městskou vilu, jejíž stavba byla

a náznak perspektivy (láhev v pozadí je menší než láhev v popředí) ukazují na výrazný odklon od kubismu v mnoha zásadních aspektech. 2. Amédée Ozenfant Kompozice s kytarou a láhvemi, 1920; olej na plátně 80,5 x 99,8 cm Na první pohled se zdají předměty této kompozice zploštělé a chaoticky uspořádané. Hlava kytary hraničí s bílou plochou, jejíž diagonální horní okraj vytváří dojem perspektivy. Horní okraj sklenice na víno v popředí je zároveň dnem karafy, díky jejíž průhlednosti dochází k vrstvení tvarů na ploše obrazu, jež naznačuje mělkost. Ozenfantova (1886–1966) malba se od Jeanneretovy liší

Umění od roku 1900 do poloviny století sál 349

tlumenější paletou a navzdory plochým tvarům klasickou architekturou a moderním domovem. i překvapivou hloubkou prostoru. Okraje stránek knihy napravo vizuálně ukazují ke kaneluře sloupku. Červený tvar 3. Fernand Léger ukončený bílým kruhem připomíná tovární Sloupek zábradlí, 1925; komín a horizontální mřížkovaná linie, jež olej na plátně k němu přiléhá, vypadá jako dírkovaný okraj 1,30 x 0,97 m filmu, který byl v té době další Légerovou zálibou (jeho Mechanický balet byl natočen Tento obraz vystavený v „Pavilonu Nového v roce 1924). ducha“ na pařížské Světové výstavě dekorativních umění v roce 1925 propojuje 4. Charles-Édouard Jeanneret několik zálib Jeanneretova a Ozenfantova (Le Corbusier) časopisu L’Esprit nouveau. Ústřední motiv Vertikální kytara, 1921/1934/1938; sloupku bychom mohli interpretovat jako olej na plátně klasický kanelovaný sloupek či jako zapalovací 1,0 x 0,81 m svíčku zážehového motoru. Tato interpretace, již ospravedlňuje Légerova (1881–1955) Jeanneret namaloval několik verzí tohoto fascinace stroji, zároveň vytváří další spojení díla. Zvláštní mnohočetná datace tohoto mezi funkčními mechanickými součástkami, plátna, kterou sám malíř připisoval pod

svůj podpis vlevo dole, naznačuje, že se k němu později vracel a upravoval ho. Efekt struktury dřeva (viz sál 336/1) užitý na trojúhelníkovém tvaru vpravo nahoře a naturalistický hřebík z něj vystupující si pohrávají s pojmy umění, iluze a zavěšení obrazu, jež přímo odkazují k dílu Georgese Braqua (viz sál 335/4) a evokují umístění obrazu vedle dalších domácích předmětů, například láhve či svítilny na kličku. 5. Amédée Ozenfant Kompozice se sklenicemi a láhvemi, 1922–1926; olej na plátně 72,7 x 60,3 cm Ozenfant ve svých kompozicích často využíval motiv kanelovaných sklenic a láhví, čímž záměrně spojoval moderní předměty

pro každodenní použití s klasickými vázami a sloupy. Vizuální vztah propůjčuje modernímu náčiní dojem důležitosti, jež je explicitně přirovnávána k hrdinnému statusu připisovanému klasickému umění a architektuře. Zároveň svědčí o tom, že je namalovaná kompozice konstrukčně vystavěna stejně jako harmonická architektura starověkého Řecka nebo také Le Corbusiera.

350

MALBY MISTRŮ BAUHAUSU

Bauhaus (doslova „dům na bydlení“) ne byl primárně architektonickou školou, ale kombinoval funkce školy výtvarného umě ní a uměleckých řemesel. Jeho ideologic kým základem bylo spojení výtvarného umě ní s uměleckým řemeslem, rovnováha mezi funkcí a krásou a zapojení umění do prů myslu. Dřevoryt středověké katedrály od Lyonela Feiningera (1871–1956) na obálce manifestu Bauhausu z roku 1919 nese rysy Kandinského vize sjednocování umění i expresionistické upřednostňování ručně vyráběného, osobního a duchovního (viz sály 341–342). Tato škola, založená stejného roku architektem Walterem Gropiusem (1883–1969) ve Výmaru, fungovala na systému dílen, v nichž se nezkušení mohli učit od zkušených, čímž se

vracela ke starému cechovnímu systému a evokovala prostředí spolupráce, v němž vznikala díla k prodeji. Paul Klee byl v roce 1920 zaměstnán jako učitel přípravného kurzu a mistr dílen knižní vazby a vitráže. V roce 1922 se ke škole připojil Kandinskij jako mistr dílny nástěnné malby. Josef Albers (sál 396) byl do školy přijat jako student v roce 1920. Učit začal v roce 1922 a v roce 1925 se stal profesorem. Oskar Schlemmer vedl divadelní dílnu od roku 1920. Jeho Triadický balet z roku 1922, jenž kombinoval barvu, pohyb, kostýmní návrhářství a hudbu, zobrazoval tělo jako mechanismus a jako nádobu pro tvůrčí tužby. Experimenty jako Schlemmerův balet částečně řešily vztah mezi jedincem a užitečným pokrokem mechanizace. To vysvětluje, proč se od roku 1923 stal Bauhaus, jehož rané návrhy a výtvory byly závislé na tradičních řemeslných technikách, symbolem industriální, moderní estetiky, jež mohla být využita pro masový trh.

Bauhaus původně financovala Výmarská republika, tedy liberálně demokratický stát, který vznikl po pádu monarchií v Německu po první světové válce, ale když nacionalistická vláda v roce 1925 stáhla svoji podporu, musel Gropius odejít z Výmaru do Desavy. Tam navrhl novou budovu pro školu a v roce 1927 založil katedru architektury. Následujícího roku však rezignoval. Ředitelem se stal švýcarský architekt Hannes Meyer (1889–1954) a jeho marxistické chápání umění ve smyslu měřitelného společenského přínosu ovlivnilo průmyslovou produkci školy. V roce 1930 předal školu modernistickému architektovi Miesovi van der Rohe (1886–1969) a v roce 1932 se škola musela přestěhovat do Berlína, kde fungovala jako soukromá instituce až do svého uzavření pod tlakem nacistického režimu v roce 1933. Všezahrnující přístup školy a modernost, abstrakce a mezinárodní vlivy výtvarných děl, které zde vznikly, považovali

1. Paul Klee Starobylý zvuk, 1925; olej na lepence 38 x 38 cm Na základě dřívějšího přátelství s Kandinským v Der Blaue Reiter a vlastních hudebních schopností rozvíjel Paul Klee (1879–1940) svůj zájem o analogie mezi hudbou a barvou. Zde vidíme čtverce rezonujících barev, jejichž oscilace po celé kompozici dává vzniknout nepravidelnému vzorci, který nese rysy geometrického uspořádání a ručního provedení. Jasně žluté akcenty uprostřed kontrastují s tmavšími tóny na okrajích a připomínají narůstající, chvějící se zvuk. Charakteristika tohoto zvuku jako „starobylého“, jak uvádí název plátna, evokuje transcendenci, monumentalitu

nacisté za nemorální a za hrozbu nacionalistickému ideálu vlády. V roce 1937 se v Mnichově konala výstava „zvrhlého“ umění, jež byla jakousi politickou deklarací nařizující uniformitu oproti kreativitě, konformitu oproti inovaci a nacionalismus oproti toleranci. Na výstavě byla prezentována díla Kleeho, Kandinského a Schlemmera.

a primitivnost v kontrastu s turbulencemi a nedůležitostí moderních událostí.

pečlivé schematické kresby a krvácejících organických barev vytváří inteligentní mechanickou metaforu přírodního světa, který 2. Paul Klee odráží způsob užití strojů v dada Cvrlikací stroj, 1922; olejem přenesená kresba a v surrealismu, ač je zde prodchnutý na papíře s akvarelem a inkoustem na desce vztahem mezi individuálním a průmyslovým, s kvašovými a inkoustovými okraji rukodělným a modernistickým. 64,1 x 48,3 cm 3. Oskar Schlemmer Kleeho zvláštní stroj kombinuje mechanické Schodiště Bauhausu, 1932; a přírodní prvky. Ptáci sedí na tenkém drátu olej na plátně přichyceném k rukojeti či klice. Zamlžení 1,62 x 1,14 m modro-růžového pozadí evokuje barvy oblohy za rozbřesku, kdy stroj každým okamžikem Oskar Schlemmer (1888–1943) odešel ze spustí ranní koncert. Vypadá to, jako by mezi svého učitelského místa na Bauhausu v roce tyčemi pod ptáky byla napnutá plachta, snad 1929, ale jeho vyobrazení z roku 1932, na pro případ, že budou v nějakém okamžiku němž zachytil schodiště v Gropiusově budově sraženi z bidýlek a plachta je odrazí zpět, aby v Desavě, obsahuje zásadní prvky odrážející stroj mohl začít nový cyklus. Tato kombinace ideály školy, například začlenění žen.

Uspěchaná atmosféra scény působí ve spojení se sítí čar, která představuje skleněné obložení exteriéru budovy a zdůrazňuje důležitost geometrického vzhledu ve spojení s výtvarným uměním. Postavy připomínající figuríny, zobrazené schematicky spíše než realisticky, silně odkazují k Schlemmerovým kostýmním návrhům. Muž vlevo nahoře vypadá jako tanečník v baletní pozici en pointe. 4. Vasilij Kandinskij Žlutá-červená-modrá, 1925; olej na plátně 1,28 x 2,02 m Kompozici dominují tři primární barvy – žlutá, červená a modrá, ale jejich průhledné vrstvení vytváří náznaky jejich kombinací:

ve zvrstvených čtvercích na modrých kruzích vpravo se objevují zelená a oranžová, aura oranžové obklopuje obdélníkový žlutý tvar nalevo, čímž ho vyzdvihuje z pozadí, a od okrajů kompozice z levého spodního rohu prosakuje fialová. Kandinskij (1866–1944) naznačuje, že barvy je možné analyzovat a geometricky obsáhnout jen do určité míry. Jsou stejně jako duchovní dimenze existence organické a v neustálém pohybu. Pro Kandinského byl Bauhaus místem, kde lze smířit logiku s duchovnem. 5. Vasilij Kandinskij Několik kruhů, 1926; olej na plátně 1,4 x 1,4 m Jako učitel na Bauhausu napsal v roce 1926 Kandinskij nové pojednání, které sice

sál 350

v mnoha ohledech rozvíjí teorie vyložené v O duchovnosti v umění (viz sál 342), ale jež se zároveň zásadně posunuje kupředu. I když byl pod vlivem geometrického zaměření ruského suprematismu a konstruktivismu (sál 348), nebyl ochotný podporovat matematickou logiku, jež by vedla k vyloučení evokativních vlastností tvarů a barev. Podle Kandinského byl „bod“, jenž je v zásadě „ideálně malým kruhem“, nejčistším a nejzákladnějším prvkem malby. Sám o sobě je statický, ale má potenciál vytvořit pohyblivou linii či statickou plochu. Kruh je nejstatičtějším (dvojrozměrným) obrazcem a jako takový nevytváří pohyb, dojde-li však k jeho pnutí s dalšími obrazci, dochází k posunu. Kruhy v tomto plátně jako by evokovaly neměnná kosmická tělesa vznášející se na atmosférickém pozadí.

Umění od roku 1900 do poloviny století

387

AUTOPORTRÉT 20. STOLETÍ

UMĚNÍ OD POLOVINY 20. STOLETÍ sál 387

11. Philip Guston Ateliér, 1969; olej na plátně 122 x 107 cm Philip Guston (1913–1980) byl jednou z klíčových osobností abstraktního expresionismu (viz sál 381/2). Tento autoportrét je variací na velké téma západního malířství – umělec ve svém ateliéru. Představuje Gustona při práci, v oděvu příslušníka Ku-Klux-Klanu, který vzbuzuje zlověstný, ale i překvapivě humorný dojem. Postavy s kápí se objevují na několika obrazech z tohoto období: mohou představovat členy klanu, nebo masku, za níž se všichni schováváme. 12. Jacob Lawrence Autoportrét, 1977; kvaš a tempera na papíru 56,2 x 50,8 cm Americký umělec Jacob Lawrence (1917–2000) se představuje při práci v ateliéru se svými malbami v pozadí. Lawrence byl součástí kulturního hnutí černochů ve 20. a 30. letech, které bylo označována jako Harlemská renesance. Tato malba je typickou ukázkou jeho figurálního stylu, kterému říkal „dynamický kubismus“, ačkoli sám

prohlašoval, že je stejně ovlivněn Harlemem jako Francií. Ve své práci využívá jasné barvy, výrazné vzorce a plošné nadsazené tvary. Jeho postavy vyjadřují emoce prostřednictvím řeči těla a symbolů. 13. Alice Neelová Autoportrét, 1980; olej na plátně 137 x 102 cm

Jeden z nejosobitějších a nejznepokojivějších umělců poválečného období, britský malíř Francis Bacon (1909–1992, viz též sál 386) byl tématem autoportrétu instinktivně přitahován. Byl pro něj svou podstatou spojen s vědomím plynoucího času a přítomnosti smrti v životě, jak zde naznačují nápadné zlaté náramkové hodinky.

15. Max Beckmann Autoportrét jako klaun, 1921; olej na plátně Téměř bez povšimnutí pracovala po čtyřicet let 100 x 59 cm americká umělkyně Alice Neelová (1900–1984), než se jí v roce 1962 podařilo vzbudit Na této malbě se Max Beckmann (1884 až pozornost kritiky. Tvrdohlavě se věnovala 1950), čelný představitel Nové věcnosti (viz sál kariéře realistické malířky navzdory 351/5) zachytil vsedě na židli s harlekýnským prominentnímu postavení abstrakce. Její límcem, s maskou a plácačkou (poskládaný portréty vyjadřovaly individuální celistvost papír, jímž se plácají kolemjdoucí v době jejích modelů. Jediný autoportrét, který karnevalu) v ruce. Na kolenou balancuje roh namalovala ve věku osmdesáti let, zachycuje nebo trubku (oznamovala příchod Harlekýna její vlastní nedostatky a výstřednosti. Její do karnevalového průvodu). Beckmann vynalézavé kompozice přinášejí deformace, namaloval mnoho autoportrétů, tento je vynikající smysl pro barvu a expresivní typický pro jeho raná 20. léta, kdy tíhnul techniku. k použití jasných, výrazných barev a k intenzivně strukturovaným kompozicím. 14. Francis Bacon Autoportrét s hodinkami, 1973; 16. Frida Kahlo olej na plátně Autoportrét s nakrátko ostříhanými vlasy, 198 x 148 cm 1940; olej na plátně; 40 x 27,9 cm

Mexická umělkyně Frida Kahlo (1907–1954) začala malovat poté, co utrpěla těžké zranění při autobusové nehodě v roce 1925. Většina z přibližně dvou set obrazů, jež za svou kariéru namalovala, byly autoportréty, které se přímo zabývaly jejím bojem o přežití. V tomto díle vyjádřila své pocity po rozvodu s malířem Diegem Riverou. Je oblečená do obleku, který mu pravděpodobně patřil, kolem ní leží kadeře právě ostříhaných vlasů a v rukou ještě drží nůžky. V následujícím roce se s Riverou znovu vzali. 17. Lucian Freud Malíř při práci. Reflexe, 1993; olej na plátně 101 x 82 cm Jeden z nejznámějších portrétistů světa, Lucian Freud (nar. 1922, viz též sál 419) vytvořil tento autoportrét v sedmdesáti letech a poprvé se namaloval nahý. Třímá v ruce špachtli, jako by se díval sám na sebe, nebo stál před plátnem a promýšlel další tah. Jak je pro Freuda typické, barevná paleta zůstává tlumená, a obzvláště pozoruhodná je péče věnovaná tonálním detailům.

18. Chuck Close Velký autoportrét, 1967–1968; akryl na plátně 270 x 210 cm Jeden z nejvlivnějších figurálních malířů posledních let, Američan Chuck Close (nar. 1940), maluje výhradně portréty – přátel, rodiny, blízkých umělců – a řadu autoportrétů. Je ironií, že Close trpí obličejovou slepotou (prosopagnosia), neurologickou poruchou, která mu znemožňuje rozeznávat tváře. Tato překvapivě realistická malba byla první v řadě monumentálních portrétů-poprsí namalovaných podle fotografií. Close zvětšil fotografii na základě sítě. Nepřipustil si žádnou interpretační svobodu a využil každý detail, aby vytvořil malbu, která vypadá jako fotografie. 19. Andy Warhol Autoportrét, 1986; akryl a sítotiskový inkoust na plátně 55,9 x 40,6 cm Tento tisk Andyho Warhola (1928–1987) vznikl jen pár měsíců před jeho smrtí v únoru 1987 a byl jedním z posledních umělcových autoportrétů. Warhol chápal

sál 387

prvořadou důležitost obrazu v současném americkém životě a v průběhu své kariéry vytvořil celou řadu autoportrétů. Tento působí jako z jiného světa: jeho hlava vystupuje z temnoty a vznáší se jako přízrak nebo maska bez těla, zdůrazňující neobvyklý zjev stárnoucího umělce i jeho přízračně bledou pleť a vlasy. 20. Jean-Michel Basquiat Autoportrét zavržence, 1982; akryl a olejové pastely na plátně 127 x 102 cm Jakoby dětská, primitivní figura na expresivním autoportrétu Jeana-Michela Basquiata (1960–1988) je reminiscencí na africkou masku nebo obrazem šamana s rozšířeným chřípím, vyceněnými zuby a dredy poletujícími ve větru. Na obraze jsou i motivy, které se v Basquiatově díle pravidelně objevují: slova, číslice, symboly. Při promýšlení nápadů čerpal Basquiat z vlastních zkušeností malíře graffiti v Brooklynu v New Yorku a ze svého portorického a haitského dědictví. Byl ovlivněn africkou, aztéckou, řeckou i římskou obrazností a symbolikou i soudobou černou a hispánskou kulturou.

UMĚNÍ OD POLOVINY 20. STOLETÍ

411

VÝSTAVA: BRITSKÁ PLASTIKA DVACÁTÉHO STOLETÍ

Britské sochařství si získalo světovou po věst v první polovině dvacátého století dí ky dvěma umělcům – Henrymu Moorovi a Barbaře Hepworthové. Později se v brit ské plastice objevila typicky místní forma modernismu, která má své kořeny v tradič ní britské lásce k přírodě a přírodním ma teriálům. Tento trend pomáhal zjemňovat transformace radikálních forem plastiky, které se objevovaly ve Spojených státech a jinde v Evropě.

Yorku, začal studovat umění ve Spojených státech a v Londýně se usadil v roce 1905. Jako mnoho umělců té doby hledal inspiraci v umění starověku a v takzvaných „primitivních“ kulturách (sál 344). Epsteinovo dílo mělo výrazně sexuální podtón, jeho dnes vážně poškozené sochy-akty pro British Medical Association House (sídlo Britské lékařské komory), dnes Zimbabwe House, byly v Londýně ostře kritizovány a málem odstraněny cenzory. Je příznačné, že reprezentují nový začátek moderního britského sochařství. Henry Moore (viz rovněž sál 373) dosáhl světového věhlasu po úspěchu na benátském bienále roku 1948. Jeho ohromné ležící postavy, často kolosálních Nejvýznamnějšími sochaři před druhou světovou rozměrů, jsou monolity protknuté negativními prostory, válkou a po ní byli Jacob Epstein (1), Henry Moore (2) je v nich přítomna hra figurativnosti s abstraktnem, a Barbara Hepworthová (3). Epstein se narodil v New pozitivního a negativního, což kombinuje mnoho vlivů

moderního umění, například kubismu a surrealismu. Barbara Hepworthová rovněž čerpala z premoderních a neevropských zdrojů inspirace, inspirovala se například kykladskými sochami nebo africkou dřevořezbou. Její objekty jsou abstraktnější než sochy Henryho Moora. Občas pracovala s Naumem Gabo (sál 348/2), vytvářela totemické a univerzální objekty, které v sobě kombinují primitivní formy s čistotou moderního designu. Anthony Caro (6) posunul britskou plastiku od monolitu směrem ke svařovaným a konstruovaným objektům, jakémusi sochařskému ekvivalentu americké abstraktně-expresionistické malby. Byl asistentem Henryho Moora, se svařováním začal po cestě do Spojených států v letech 1959–1960. Carových konstrukcí si cenil vlivný newyorský kritik

1. Jacob Epstein Jakub a anděl, 1940–1941; alabastr výška: asi 214 cm

2. Henry Moore Rodina, 1949; bronz výška: 154 cm

3. Barbara Hepworthová Dvě postavy: menhiry, 1954–1955; leštěné a polychromované teakové dřevo výška: 145 cm

pod vlivem afrických dřevořezeb. Viditelné vyřezávání na této plastice je charakteristické přiznání „primitivistického“ vlivu, který je typický pro modernistickou práci celé její generace.

Epstein (1880–1959) vytvořil ve třicátých a čtyřicátých letech větší množství soch s náboženskou tematikou, jako je i Jakub bojující s andělem z knihy Genesis. Je to motiv, který se v umění často objevuje, mnohdy symbolizuje zápas umělce s múzou. Plastika Jacoba Epsteina zachycuje znaveného, vyčerpaného Jakuba, kterého anděl podpírá. Stojí v těsném, téměř milostném objetí.

Toto dílo vychází z kompozice, kterou Moore (1898–1986) původně zamýšlel pro Impington Village College v Cambridgeshire. Jeho návrhy byly odmítnuty, ale o několik let později se k maketám vrátil a vytvořil z nich své první sousoší rodiny. Stejně jako je tomu u všech Moorových děl, má být toto sousoší pozorováno jak zepředu, tak zezadu.

Název a vertikální orientace objektu nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o lidské postavy, ale Barbara Hepworthová (1903 až 1975) použila figuru jako počátek cesty k abstrakci. Proděravěla dva bytelné bloky dřeva a dosáhla tak rytmické hry otevřených negativních prostor, které akcentovala tím, že vnitřky vymalovala bílou barvou. Pracovala

4. Tony Cragg Británie viděna ze severu, 1981; plast a kombinovaná technika, 440 x 800 cm

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 411

Clement Greenberg (1909–1994), který ho považoval za nejlepšího modernistického sochaře své generace. Michael Fried (nar. 1939) hájil Carovu modernistickou estetiku proti literárnějším formám minimalismu (viz sál 394). K těm mělo výhrady více britských sochařů, vadila jim agresivní maskulinita a narůstající komerční trend. Caro učil v Londýně na St Martin’s School of Art, kde, kromě Royal College of Art, studovala většina umělců, kteří se proslavili začátkem osmdesátých let. Tato nová generace odmítala strojovou výrobu plastik, zdůrazňovala význam vlastnoruční práce na objektu a její potenciál. Vznikla značně eklektická skupina vytvářející díla od site-specific „útvarů z přírodních materiálů“ přes abstraktní tvary k figurální plastice.

plastice vidíme pootočenou mapu Británie. Postava stojící nohama na zemi se dívá na ostrov, který jako by se vznášel, ale oba tvary jsou fragmentované. I když plastika působí enigmaticky, asociace, které ikonické i figurativní představy navozují, značí jasný rozchod s do sebe uzavřeným modernismem starších umělců, jako byl například Anthony Caro (6).

Cragg (nar. 1949) používá ve svých dílech nalezené předměty, zde například recyklované 5. Richard Long předměty denní spotřeby v jasných Kruh mořských kamenů, 1990; kameny komerčních barvách. Na této nástěnné průměr: 390 cm

Ačkoliv jeho díla většinou najdeme v exteriéru, vytváří Long (nar. 1945) také díla pro galerijní prostory, aby se vyhnul fotografování svých objektů, což nazývá podstatou „z druhé ruky“. Kameny, které nasbíral na procházkách, se liší velikostí a tvarem a představují proměnlivou krásu přírody. Tím, že jsou odstraněny ze svého původního místa výskytu, se dílo stává na okolí nezávislým. Je možné ho instalovat kdekoli, ovšem způsob uspořádání kamenů bude pokaždé jiný. Vždy si tak budeme klást otázku, zda je důležitější výsledek díla samotného, nebo proces jeho tvorby.

6. Anthony Caro Jednou časně ráno, 1962; natřená ocel a hliník délka: 620 cm Zbytky ležících postav Henryho Moora jsou součástí kompozice Jednou časně ráno, ale Caro (nar. 1924) otevřel sevřenou formu Moorových těžkých monolitů konstrukcí, která jako by hravě popírala zákony gravitace. Komponenty z oceli a hliníku jako by tančily a pluly prostorem, v podlaze jsou ukotvené jen v několika bodech. Pozitivní tvary,

například červený obdélník vlevo, jsou vyváženy negativními obdélníkovými tvary, jež vytvářejí protínající se tyče – a obdélníky jsou jako by načrtnuty ve vzduchu. Jasná barva dále dílo jakoby rozsvěcuje a vzdaluje ho původnímu materiálu. Carovo dílo vytváří dojem optické hry s tvary a liniemi, které popírají hmotnost užitého materiálu. 7. Anish Kapoor Bílý písek, červené proso, mnoho květin, 1982; dřevo, cement, pigment různé rozměry

Čistá intenzita pigmentů v tomto díle Anishe Kapoora (nar. 1954) je často vykládána jako odkaz na elementy země a ohně. Geometrické tvary působí současně přírodním i abstraktním dojmem, jsou pevné a zároveň jakoby nehmotné, vypadají jako hory, a přitom jsou vybudovány ze sypkého materiálu. Ozývají se rovněž hlasy, že kužele ve tvaru prsu mohou být odkazem na hindskou bohyni Kálí (o Anishi Kapoorovi více v sále 441).

8. Anthony Gormley Zůstaň tak, 1986; olovo, laminát a sádra výška: 93 cm Jedná se o „odlitek“, pro který Gormley (nar. 1950) použil jako model vlastní tělo. (O Gormleyho technice více v sále 444.) Dutý objekt je jakýmsi protimluvem – fyzickou manifestací nepřítomného těla umělce. Připomíná humanistické myšlenky Epsteina a Moora a zároveň evokuje duchovní rozměr. Vypadá to, jako by se postava modlila a zároveň prožívala nějakou tragédii.

Podobné téma najdeme u Gormleyho postav v Jiném prostoru (sál 444). 9. Richard Deacon Co by mě mohlo přimět cítit se takto, 1993; ohýbané dřevo, lepidlo, šrouby a vázací kabely délka: 560 cm Vypadá to, jako by Deacon (nar. 1949) kreslil dřevem, když prořezává galerijní prostor svými spirálními liniemi. Zakřivené tvary kontrastují s přímějšími válcovitými

sál 411

tvary, které vidí divák zepředu. Když se na ně dívá z boku, připomínají mu nohy postele nebo nohy stolu, dlouhé a symetricky zaoblené. Toto dílo si pohrává s tradičními úvahami o plastice, zabírá velkou část prostoru, a zároveň není příliš hmotné. Deacon se označuje za „výrobce iluzí“ a kovové spojovací a podpůrné prvky, které jsou v jeho objektech viditelné, jsou důležité pro jejich estetiku i pro prozrazení způsobu, jakým byly konstruovány.

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

412

eduardo CHILLIDA: větrný hřeben

Podél pobřeží baskického města Donostia – San Sebastian ve Španělsku jsou umístěny tři velké tvary z ohýbané patinované oce li připomínající trojzubec ukotvený do skal. Natahují se do zálivu, k obloze a k horizon tu. Podle jejich tvůrce, Eduarda Chillidy, tyto „meditace v prostoru“ ztělesňují „vertikální bitvu, která se odehrává mezi silami působí cími nahoru a dolů“. Toto je zápas, který ho zajímal celý umělecký život.

tvorbu, v níž vidíme touhu po hlubokém porozumění materiálu, struktuře, měřítku a prostorovým vztahům. Chillida pracoval na Větrném hřebenu (Haizearen orrazia) téměř deset let. Trojzubec, jenž je heroicky umístěn na mořském břehu Chillidova rodného města, kde se setkává moře s oblohou a rozbouřené vlny narážejí do skalnatého pobřeží, byl vytvořen jako pocta větru, vodě a baskickému lidu a jako „symbol kontaktu města s přírodou“. Chillida popisoval vztah mezi negativním a pozitivním prostorem těchto tajemných masivních sochařských forem jako „vzpouru proti gravitaci“. Umělec zdůrazňoval jedinečnost umístění Dříve než se Chillida (1924–2002) v roce 1947 začal svých skulpturálních asambláží a prohlašoval, že věnovat sochařství a kresbě, studoval architekturu „místo je původcem všeho ... je skutečným autorem v Madridu. Toto studium mělo celoživotní vliv na jeho těchto děl“. UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 412

Jeden ze tří „větrných hřebenů“, instalovaný na Plaza del Tenis, promenádě vedoucí ven z města, je přístupný veřejnosti. Toto a další dílo jsou umístěny horizontálně, jako kdyby „se snažily dosáhnout jedno druhého, sjednotit to, co bylo kdysi jedno, propojit nás s minulostí“. Chillida nazývá třetí skulpturu, která se zdánlivě spojuje s horizontem, „stvrzením budoucnosti“. Větrné hřebeny jsou oblíbeným místem manifestací a protestů místních novinářů a jejich umístění potvrzuje Chillidův zájem o politiku: „Co patří pouze jednomu člověku, nepatří nikomu.“ Kromě monumentálních děl ve veřejném prostoru tvořil Chillida také abstraktní sochy menších rozměrů ze železa, alabastru a žuly, ve kterých zkoumal vztahy mezi hmotou a prázdnem, prostorem a objemem,

gravitací a tíhou. V 60. letech se spřátelil s německým filozofem Martinem Heideggerem (1889–1976) a zjistil, že přistupují k chápání prostoru podobně. Vidí sochu, nebo ideu, jako ztělesnění místa a času spíše než jako pouhý předmět v prázdnu.

1. Větrný hřeben 1977, ocel, výška: 2,6 m

sál 412

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

428

CINDY SHERMANOVÁ

Cindy Shermanová zkoumala zobrazení žen v současných médiích. V cyklu fotografií, jež připomínají filmové záběry, použila sama se be jako model. Inspirací jí byl Hollywood, film noir, televize a časopisy; ve svých fotografiích hraje stereotypní ženské role: femme fatale, ženu v domácnosti, modelku na prostřední dvojstraně časopisu, ženu v nesnázích. Ač je ženou na snímcích sama Shermanová, nejde o autoportréty.

ního průmyslu a diváci často interpretují její fotografie jako momentky z určitých filmů, ačkoli Shermanová imitování jakéhokoli filmu přímo odmítá. Práce Shermanové zkoumají vliv všudypřítomných masových médií a zábavy na rozvoj jedince, zejména to, jak opakovaný styk s hollywoodskými, televizními a časopiseckými snímky formuje ženy v dnešní společnosti. Umělečtí kritikové vedli diskuse o tom, zda je Shermanová k masové kultuře, kterou imituje, kritická, nebo zda si jenom stěžuje. Tyto stereotypní role se možná zdají „přirozené“ ve filmu, ale její snímky ukazují, jak směšné každé z těchto klišé je. Její práce tak boří Fotografie Shermanové jsou vždy emocionálně nabité, stereotypy: tím, že je vyjímá z filmu a umisťuje do konale nikdy nemají názvy, což dává divákovi prostor ke textu galerie nebo muzea, vytváří kritickou vzdálenost. spekulaci o jejich obsahu. Tématem jsou klišé zábav- Na druhé straně tím, že reprodukuje představy, které

jsou často předmětem mužských pohledů, nenabízí Shermanová alternativní pohled, jak by genderové role měly vypadat. V tomto ohledu stojí její práce v naprostém kontrastu k dílům umělkyň, jež se zabývaly problémy ženské identity, zejména první generace feministek ze 70. let, například Miriam Shapirové nebo Judy Chicagové (sál 420/1 a 13), které se pokusily vytvořit ženskou identitu odlišnou od dominující kultury mužů. Práce Shermanové jsou velmi typické pro post modernismus konce 20. století, tedy pro období charakterizované velkými globálními změnami, například růstem velkých nadnárodních korporací, šířením nových forem masové komunikace a všudypřítomnou konzumní a zábavní kulturou produkovanou zejména ve Spojených státech a vyváženou do celého světa.

1. Filmový záběr bez názvu č. 58 1980; bromostříbrná fotografie 6 x 24 cm

součástí divákova prožitku, neboť simuluje velikost filmového plátna. Divák se stává voyerem, který s morbidní fascinací sleduje znepokojivou scénu.

i kompozice sama Shermanová. Snímky pak byly vyfoceny pomocí časového spínače nebo dlouhého skrytého kabelu.

Mezi lety 1977 a 1980 vznikají Shermannové rané černobílé „filmové záběry“ připomínající film noir, jako je tento. Jako ve všech svých pracích vytvořila kostýmy, make-up, světlo

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 428

2. Bez názvu č. 153 1985; chromogenická fotografie 1,71 x 1,26 m V polovině 80. let vytvářela Shermanová cykly fotografií zobrazující katastrofy a pohádky, jež si uchovaly filmovou vynalézavost jejích ranějších prací. Velký formát snímku se stává

Shermanová, stejně jako umělci pop-artu (391–393) před ní, se zabývá těmito tématy, zejména všudypřítomnou zábavní kulturou. Její práce je nejlepší, když nevypadá jako její, ale jako by pocházela z filmu; tehdy totiž odhaluje problém nacházení individuální identity nebo stylu mezi těmito mocnými silami, v naprostém kontrastu k modernistickému důrazu na individualitu.

3. Bez názvu č. 92 1981; chromogenická fotografie 0,61 x 1,22 m Zde Shermanová používá formát na šířku, který napodobuje širokoúhlý film. Dramatické nasvícení a intenzivní modré stíny zdůrazňují odkaz na film. Scéna připomíná klišé

filmového hororu: mladá blondýnka ve školní uniformě padá na podlahu chatky v lesích. Divák je ponechán v napětí, čeho je dívka asi svědkem.

429

jeff wall

Velkoformátové snímky na bezestínových bo xech, jež vytváří kanadský fotograf Jeff Wall, představují současný život a zároveň svou kompozicí a komplexností připomínají tradi ce malby zachycující historii. Jsou inscenova né a sestříhané, ale jeví se téměř jako doku mentární a jednolité. Wallova díla se vyznačují sarkastickým humorem a inteligentně čerpají z mnoha témat od historie po literaturu. K dosažení konečného, hladce jednolitého snímku používá Wall (nar. 1946) četné digitálně upravené fotografie. Zatímco koláže a fragmentace jsou typické pro postmodernu, Wall ve svých snímcích důsledně

1. Náhlý poryv větru (Podle Hokusaie) 1993; promítací fólie ve světelném boxu 2,29 x 3,77 m Tato práce je hrou na kompozici jednoho z Hokusaiových dřevorytů z cyklu Třiceti šesti pohledů na horu Fudži (asi 1830–1832), v němž poryv větru vytrhne muži z ruky

znovu nastoluje jednotu. Jednotou však nezačíná. Přiznává, že jeho práce je dialektická, tedy poháněná vlastním vnitřním rozporem. Zdání kontinuity vzniká úpravou nesouvislých snímků. Wall popsal svoje fotografie jako snímky „v šedé zóně mezi divadelními a skutečnými“. Často vypadají jako filmové záběry a zároveň jako dokumentární fotografie. Sám se mnohdy nazývá filmařem režírujícím modely ve svých snímcích; postavy přehrávají scény, zatímco on fotografuje. Jednou z takových „šedých zón“ jeho práce je Dead Troops Talk (Mrtví vojáci hovoří; 1992), krvavé vyobrazení ruských vojáků po útoku ze zálohy v Afghánistánu v 80. letech. Při bližším zkoumání připomíná tento zdánlivě reálný příklad válečné fotografie válečné scény 19. století zachycené

papír. Muže z Hokusaiova tisku nahradil byznysmen 20. století v obleku. Wall v popředí ponechal strom podobný Hokusaiovu, ale krajina je celkově banálnější: žádná Fudži v pozadí a klikatou silnici a zátoku nahradily industriální kanály. Pohledem na byznysmeny ztrácející nudné reporty místo vzdělanců ztrácejících poezii nám Wall připomíná, že

Hokusai zobrazoval své současníky. Takto by vypadala Hokusaiova práce, kdyby ji dělal dnes; vypadá-li Wallovo dílo banálně, jde o svědectví o společnosti, již zobrazuje.

Franciskem Goyou (1746–1828) a Antoinem-Jeanem Grosem (1771–1835). Wallovo dílo také odkazuje k reklamě: veliké průsvitné snímky jsou připevněny na gigantických bezestínových boxech podobných těm u silnic nebo ve výlohách obchodů. Prostředek, který má být viděn a rychle spotřebován a který je vyroben proto, aby instruoval diváky k tomu, co koupit, však Wall využívá k tomu, aby diváky donutil zpomalit a uvažovat o obsahu a významu komplexního obrazu. Wall řekl: „Cítím, že pracuji s dialektikou kapitalismu i antikapitalismu a zároveň v jejím rámci; obojí má kontinuální historii uvnitř modernity i jako modernita.“ Wallovy odkazy na klasická umělecká díla a dialog s modernismem pramení z jeho doktorandského vý-

2. Podle „Neviditelného muže“ Ralpha Ellisona: Prolog 1999–2000; promítací fólie ve světelném boxu 1,74 x 2,51 m Ellisonův román Neviditelný muž (1952) vypráví o černochovi z newyorského Harlemu,

zkumu na Courtauld Institute v Londýně na začátku 70. let, stejně jako jeho adaptace kompozice japonského umělce Hokusaie (1760–1849) v Sudden Gust of Wind (Náhlý poryv větru; 1). Pro Walla jsou dějiny umění a umění těsně spjaty: vývoj umění mění způsob, jímž se díváme na umění minulosti. Naopak nové umění je vytvořeno jako odpověď na změny ve vnímání historie umění. (Nebyli snad v 5. století před naším letopočtem Řekové „malíři moderního života“?) Wall vidí svoji práci jako pokračování této protichůdné kontinuity kritické změny.

který žije ve sklepním bytě s 1369 žárovkami visícími ze stropu. Muž říká čtenáři, že je neviditelný, protože ho lidé odmítají vidět, neboť mají zrak zakrytý stereotypy. Wallova práce nás uvede do okamžiku, kdy je stále neviditelný, protože mu nevidíme do tváře. Dílo má výrazný filmový náboj, jako by šlo o začátek filmu, kdy vidíme scénu a chceme

sál 429

se dozvědět více o postavě, jež je k nám otočena zády. Takto se fotografie stává prologem knihy.

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

434

SOUČASNÁ ABSTRAKCE

3. Ellsworth Kelly Oranžový reliéf se zelenou, 1991; olej na plátně; 2,38 x 2,16 m Jako v Mangoldově díle (2) se stěna stává součástí Kellyho (nar. 1923) díla prostřednictvím toho, jak se dvě malovaná plátna nad ní vznášejí. Dva panely se vzájemně překrývají, jeden částečně zakrývá druhý a vrhají na stěnu stín. Kellyho reliéfy zaujímají nejasné postavení mezi

malbou a skulpturou a vyzývají diváka k přemýšlení o vztahu mezi nimi. 4. – 7. Tomma Abtsová Akryl a olej na plátně 48 x 38 cm 4. 5. 6. 7.

Kobo, 1999 Loert, 2005 Teite, 2008 Meko, 2006

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 434

Tomma Abtsová (nar. 1967) maluje všechny své práce ve striktním formátu 48 x 38 cm. Velikost a proporce připomínají tradiční velikost portrétu, což je zdůrazněno názvy, jež jsou křestními jmény užívanými v rodném Německu. Jména, která vybírá, jsou neobvyklá, zní, jako by pocházela z určitého regionu nebo dokonce z konkrétní rodiny. V rámci těchto striktních parametrů se Abtsová chová ke každé práci, jako by byla rozsáhlým výzkumem zkoumajícím různé

fáze malby v četných vrstvách barvy. Přepracovávání každého obrazu po dlouhou dobu má za následek hloubku a stín uvnitř abstraktní formy, ale i bohatě strukturovaný povrch, který odmění bližší zkoumání. Rytmické tvary díla Loert vypadají, jako by byly téměř vyryté do povrchu malby, a naznačují pohyb koleček ve stroji. Oproti tomu roztříštěná zničená geometrie Meko nese náznaky op artu (sál 384).

8. Helmut Federle (na další straně) Bez názvu (Tři horizontály, jedna vertikála), 1991; akryl na plátně 2,75 x 4,05 m Stejně jako cyklus Homage to the Squares (Pocta čtvercům; sál 396) Josefa Alberse také práce Helmuta Federleho (nar. 1944) zobrazuje znovu a znovu několik jednoduchých motivů, jež umělec zkoumá v cyklu Basics on composition (Základy kompozice). Byl

ovlivněn zdánlivě nekonečným opakováním motivů v buddhistickém umění, s nímž se seznámil při svých mnohých cestách. Ačkoli tvary vypadají jednoduše, Federleho štětcová technika je volná a často komplexní a povrch plátna je často přepracováván.

9. Sean Scully (na další straně) Raffael, 2004; olej na lněném plátně 2,7 x 3,7 m Na rozdíl od živých odstínů mnoha současných abstraktních děl práce Seana Scullyho (nar. 1945) často zachycují tlumenou náladu dlouhých tmavých zimních měsíců, jež jsou jedním z jeho odkazů k evropským vlivům (v Irsku narozený Scully vyrůstal v Londýně). Cihlovité bloky

v tlumených barvách na tomto obraze vytvářejí dojem kamenné zdi. Bližší zkoumání odhalí mezi zdrženlivými šedými odstíny také tóny tělové, růžové a béžové v narážce na paletu malíře, k němuž odkazuje název díla. 10. James Siena (na další straně) Tři postavy pronikající se navzájem (Three Personages, Interpenetrating), 2007; email na hliníku; 49 x 38 cm

Dílo Jamese Sieny (nar. 1957) je charakterizováno rytmickými, někdy rigidními vzory matematických algoritmů, ale umělec též experimentoval s abstraktními zobrazeními lidské tváře a postavy. Jeho malby Personages překlenují mezeru mezi těmito dvěma póly. Malíř užívá kroucené linie a tvary téměř jako mapu, ukazuje způsoby a procesy, jimiž byly malby počaty a rozvíjeny, jeho gesta nejsou pouhými liniemi v ploše, neboť odhalují prvky času a fyzikálního prostoru.

11. Thomas Nozkowski (na další straně) Bez názvu 8–100, 2008; olej na plátně připevněném na desku; 55,9 x 71,1 cm Thomas Nozkowski (nar. 1944) využívá přírodu jako zdroj abstrakce, což naznačuje návrat k raně modernistické experimentální malbě. Umělec znovu oživuje tradiční abstraktní tvary se zvláštními barevnými vztahy a vlnitými siluetami, jež si pohrávají s geometrickými tvary.

12. Howard Hodgkin (na další straně) První portrét Terence McInerneyho, 1981; olej na desce 1,27 x 1,4 m

z teček a linií. Uprostřed této volné geometrie se nachází postava v sytých červenooranžových tvarech, která se chvěje na pozadí modrých teček a rámu.

Hodgkin (nar. 1932), který patřil k takzvaným malířům londýnské školy (sál 416), se nejvíce přiblížil totální abstrakci. Modrý rám je součástí malby a tvoří formální strukturu pro vzájemné působení geometrických tvarů a vzorů složených

sál 434

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

436

LIDSKÉ TĚLO V SOCHAŘSTVÍ

Harmonie proporcí a jednota formy, o niž usi lovali figurativní sochaři minulosti, v součas ném umění již nehraje roli. Umělci zpochyb ňují identitu, politiku a dokonce i stavbu lidského těla a vědomě či intuitivně znovu vkládají niternost do uměle vyrobeného ob razu těla všudypřítomného v dnešní spo lečnosti. Umělci 20. století se pokoušeli oprostit sochu od závislosti na postavě redukováním těla do univerzálních abstraktních tvarů, jako například Brâncuşi ve svých dílech (sál 345), nebo vysloveným odmítáním antropomorfismu, jako minimalistické sochařství (sály

1. Robert Gober Bez názvu, 1999; sádra, včelí vosk, lidské chlupy, bavlna, kůže, hliník, emailová barva šířka: 1,01 m Kontrapunktem neslučitelných prvků vytváří Gober (nar. 1954) znepokojivé sochy, bořící rozdíly mezi živým a neživým, příslušným člověku a věci. Goberovo dílo má zdánlivě obyčejné kvality, jež zakrývají zlověstnou stránku, podobně jako tvorba surrealisty Reného Magritta (sál 356/10 a 11). Ošklivost plyne z narušení našeho smyslu pro dekorum: části lidského těla se stávají vodovodními kohoutky a odtok umyvadla tělním otvorem. 2. Jake a Dinos Chapmanovi Zygotické zrychlení, biogenetický, desublimovaný libidní model (zvětšeno 1000krát) / Zygotic Acceleration, Biogenetic, De-Sublimated Libidinal Model (Enlarged x 1,000), 1995; kombinovaná technika; výška: 1,5 m Znepokojivá socha bratří Chapmanů (nar. 1966 a 1962) prezentuje se zlověstnou přesností

394–395). Umělci představení v tomto sále se o to výrazněji k lidskému tělu vrátili, nikoli však ke klasickým tradicím předcházejícím modernismus. Tito sochaři často prezentují rozbitá těla ve snaze definovat jejich hranice, neboť zápasí s vlastní biologií a sjednocujícími silami konzumní společnosti, jež definují současnou západní kulturu. Nadvláda a všudypřítomnost televize, hollywoodské zábavy a masové produkce zboží nacházejí cestu do všech aspektů západního života, včetně zdánlivě osobních a soukromých sfér jako rané dětství či sexuální identita. Jednou ze strategií, jak odolávat této invazivní kultuře, bylo pošpinění konzumních ikon díly, často zpátečnickými, jež překračují hranice morálky. Rané hyperrealistické sochy Duane Hansona parodovaly

skupinu figurín mutovaných dětí v životní velikosti, navzájem propojených trupy. Děti jsou až na nové lesklé černé běžecké boty nahé a některé z nich deformují dodatečné dospělé genitálie na tvářích. Socha, jejímž cílem je šokovat diváky a způsobit „morální paniku“, nepřímo odkazuje k science fiction, lékařskému výzkumu, klonování a sexuálnímu zneužívání dětí. 3. Bruce Nauman Desetihlavý kruh / Dovnitř a ven (Ten Heads Circle / In and Out), 1990; vosk a drát výška (každá hlava): 30,5 cm Od roku 1980 se Bruce Neuman (nar. 1941) ve své práci stále více zabývá násilím a politikou. Ten Head Circle / In and Out se skládá z párů hlav odlitých z vosku a visících na drátech jako barbarské válečné trofeje. Jejich syntetické komerční barvy naznačují vztah mezi násilím skutečného světa a konzumní společností. Dílo vyzývá diváka, aby se zamyslel nad fiktivním násilím, jež je konzumováno jako zábava. (Naumanovy dřívější práce viz sál 435/4.)

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 436

4. Ron Mueck Mrtvý táta (Dead Dad), 1996; silikon, polyuretan, styren, syntetické vlasy délka: 1,02 m Nečekaně realistické ztvárnění mrtvého těla umělcova otce Dead Dad se stalo jednou z nejkontroverznějších prací na neblaze proslulé výstavě Sensation v Royal Academy. Socha, jež je nezpochybnitelně intimní, vzbuzuje v divákovi pocit viny z voyerismu. Mueck (nar. 1958) použil k vytvoření každé vrásky, vlasu a efektu sešlosti na otcově těle divadelní materiály; výsledkem je velmi dojemné, zranitelné dílo. 5. Kiki Smithová Bez názvu, 1992; bronz; délka: 1,4 m V rozporu s celou řadou bronzových soch západního umění, jež zobrazují idealizované ženské postavy, nás tato práce Kiki Smithové (nar. 1954) konfrontuje s křehkostí a ponížením těla. Postava je nahá, dřepí jako zvíře a vyjadřuje to, co bylo popsáno jako „naprosté ponížení“ a „extrémní prosba ...

americké spotřebitele (zvláště turisty) a postupně vedly k dílům, jež v americké psychice odhalovaly skrytou melancholii (7). Práce Bruce Naumana (3) podrývají komerční estetiku pop-artu hrůzostrašným zobrazením silně připomínajícím uťaté hlavy. Plastové sochy anglických bratří Jakea a Dinose Chapmanových vypadají jako figuríny z výkladních skříní narušené perverzními představami (2). Mnozí umělci odmítli přikrášlenou, nazdobenou podobu těla prezentovanou reklamou a zábavními médii a soustředili se na vytváření niterných a často znepokojivých soch lidské postavy. V roce 1993 Whitney Museum of American Art v New Yorku uspořádalo výstavu nazvanou Abject Art: Repulsion and Desire in American Art (Ubohé umění: hnus a touha v americkém

celá bytost se zdá nebezpečně natažená a zralá pro trest“. 6. Charles Ray Podzim ’91 (Fall ’91), 1992; kombinovaná technika; výška: 2,44 m Posunutím měřítka Charles Ray (nar. 1953) často odcizuje konzumní svět a převrací prostorové vztahy do roviny metafory rodinných a společenských disjunkcí. Jedna ze tří podobných figurín oblečených do šatů s vycpávkami, jež stojí se sebevědomou agresí a tyčí se nad návštěvníky, může představovat dominantního rodiče nebo nadřízeného. Umělec zjevně hyperrealistické zobrazení a nerealistické měřítko používá k tomu, aby upozornil na sílu samotného sochařského tvaru i na asociace s ním spojené. 7. Duane Hanson Podřimující starý muž (Old Man Dozing), 1976; olejem polychromovaný polyvinyl, kombinovaná technika výška: 1,22 m

umění), která představila Roberta Gobera (1), Kiki Smithovou (5) a další umělce. Ubohé umění, jak říká kurátor výstavy, „nepředstavuje umělecké hnutí, jde spíše o soubor prací, jež obsahují nebo naznačují nízké materiály jako špínu, chlupy, exkrementy, mrtvá zvířata, menstruační krev nebo shnilé jídlo, čímž se vyrovnávají s tabuizovanými otázkami genderu a sexuality“. Jako ubohé umění lze označit i další díla v tomto sále: hlavy Bruce Naumana, zmrzlou hlavu Marka Quinna odlitou z jeho vlastní krve (8) či Mueckovu hyperrealistickou sochu mrtvého těla vlastního otce (4).

Hansonovy (1925–1996) detailní odlitky lidské postavy ze skelného vlákna a pryskyřice jsou oblečeny do skutečných šatů a představují podivnou propast mezi živými lidmi a sochou. Postupem času Hansonova témata temněla; znuděnost této osamělé postavy hraničí s beznadějí. 8. Marc Quinn Já (Self), 1991; krev, nerezová ocel, perspex, chladicí zařízení výška: 82 cm Bez pomoci elektřiny a chladicího zařízení by byl Quinnův (nar. 1964) autoportrét stejně pomíjivý jako život osoby, kterou představuje. Socha odlitá podle autorovy hlavy z více než čtyř litrů jeho vlastní krve signalizuje umělcův zájem o smrtelnost i jeho zálibu v práci se šokujícími materiály. 9. Stephan Balkenhol Muž v bílém nátělníku (Man with White West), 1995; malované dřevo výška: 1,06 m

Stephan Balkenhol (nar. 1957) vyřezává ze dřeva důstojné figury. Jejich humor pramení z faktu, že ač jsou prezentovány ve formátu tradičně používaném pro náboženské ikony, jde o běžné typy lidí, jako tato socha muže v bílém nátělníku. Bylo poukázáno na to, že práce má zvláštní souvislost s německým expresionismem (sál 341): přírodní materiály a viditelné stopy ruční práce připomínají styl počátku 20. století, ale Balkenholovy vážné postavy jsou nápadně oproštěné od jakýchkoli emocí. 10. Louise Bourgeoisová Oblouk hysterie (Arch of Hysteria), 1993; bronz délka: 1,02 m Louise Bourgeoisová (1911–2010; viz též sál 438) tvořila díla plná osamění, frustrace a zranitelnosti. Prohnutí bezhlavého mužského aktu může naznačovat agonii nebo extázi. Bourgeoisová zobrazuje každý sval a prohlubeň lidského těla, dramaticky vyčnívající žebra naznačují bezbrannost a vyčerpanost.

sál 436

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

444

ANTHONY GORMLEY: JINÉ MÍSTO

Paradoxně tajemné sochy Antonyho Gormleyho zkoumají vztah lidského těla k prostoru a duchovnu. Práce, slovy uměl ce, „zkoumají, co znamená mít mysl, co to znamená zaujímat naše tělesné místo ve svě tě a prostřednictvím zkušenosti se stát by tostí plnou vědomí“.

nejmladší syn německé matky a otce irského katolíka, navštěvoval benediktýnskou internátní školu a část svého dětství strávil v regionu německého Černého lesa, nádherného kraje, jenž po staletí inspiroval umělce (viz sál 289). Studoval archeologii a historii umění na univerzitě v Cambridge a poté strávil nějaký čas v Indii a na Šrí Lance, kde se začal zabývat buddhismem a meditací vipassaná. Po návratu do Anglie v roce 1974 studoval sochařství a začal své zkušenosti Gormley (nar. 1950) ve svém díle vychází z mnoha přenášet do umění. Některé z Gormleyho prvních soch náboženských i intelektuálních tradic. Narodil se jako byly vytvořeny z archů papíru napuštěného sádrou

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ sál 444

a nařaseného na modelech. Sádra uschla a vytvořila prázdné tvary, jež pak připomínaly těla, která pod nimi původně ležela. V těchto dílech se Gormley inspiroval lidmi, které viděl spát na ulicích v Indii. V roce 1981 začal vytvářet olověné „tělesné schránky“ podle tvarů vlastního těla (viz sál 411/8). Formy celého těla pro tato díla vznikaly za pomoci malířky Vicken Parsonsové (Gormleyho ženy) a ateliérových asistentů v průběhu jednoho sezení. Formy jsou odnímány po částech, jež Gormley následně spojí. Posléze kladivem vytvaruje olověný plášť vně figury, čímž vytvoří dutou sochu.

Švy formy zůstávají zřetelné, tělo pak vypadá, jako by bylo svařováno dohromady kus po kusu. Spoje na soše tvoří mřížku a odhalují pragmatický systém jejího členění. Linie často protínají tvář nebo střed trupu – tento efekt se může jevit jako znepokojivý a nehumánní, ale zároveň vytváří překvapivý dojem stability a řádu. „Tělesné tvary“, jež jsou zachyceny například na fotografii vystavené v tomto sále, však nejsou vytvořeny tvarováním pláště vně formy, ale odléváním vnitřku forem olovem či železem. Tyto práce Gormley nazývá trojrozměrnými fotografiemi.

Gormleyho díla byla vystavena na nepravděpodobných místech: Event Horizon (2009) se skládá z jednatřiceti odlitků instalovaných na vrcholku významných budov podél londýnského South Bank a později na Madison Square v New York City (2010); jeho ohromný Angel of the North (Anděl severu; 1998) stojí na vrchu nad městem Gateshead v hrabství Tyne and Wear v severovýchodní Anglii. Zde vystavené dílo Another Place (Jiné místo) se skládá ze sta přibližně 650 kilogramů těžkých železných odlitků rozmístěných podél tří kilometrů pláže Crosby Beach poblíž Liverpoolu

v Anglii. Každá postava stojí perfektně rovně, chodidla rozkročená na šířku ramen, ruce svěšené podél těla, a dívá se přímo před sebe (i když má zavřené oči, jako je měl Gormley při výrobě formy). Sochy stojí v různých vzdálenostech od pobřeží, některé jsou zabořené v písku; při přílivu jsou některé částečně nebo zcela ponořené. Oxidace železa se stává součástí struktury figury a naznačuje, že na místě stojí již věky. Osamělé postavy na prázdném pobřeží na pozadí širého a úchvatného moře a oblohy vypadají nepatrné v porovnání s velikostí přírody. Není možné se na ně

prostě dívat, jsme nuceni se dívat s nimi a obrátit oči k horizontu. V roce 1994 získal Gormley Turnerovu cenu za Field for the British Isles, jednu z cyklu kolaborativních prací skládající se z desítek tisíc malých hliněných figurek vytvořených dobrovolníky. Instalace práce Field i odlévané sochy těl vyvolávají silné emoce: vznešené, lidské a přízračné zároveň. Jeho postavy, ať už jednotlivé nebo ve skupinách, se zdají existenčně osamělé, nikdy spolu nekomunikují, přesto však vyzařují poklidný stav duchovní transcendence.

sál 444

1. Jiné místo 1997; odlévané železo výška (každá postava): 1,89 m

UMĚNÍ OD POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ

Poděkování vedoucí redakčního týmu Tento projekt vzešel od Richarda Schlagmana, který navrhl, abychom si představili neomezený prostor, kde by se dala shromáždit nejlepší umělecká díla z celého světa, bez ohledu na to, jak jsou rozměrná, vzácná nebo jak obtížně jsou ve skutečném životě přístupná. Trvalo více než deset let, než pod jeho vedením a za jeho rad vznikla největší umělecká sbírka, která se může nacházet pouze mezi deskami knihy. Projekt takovéhoto rozsahu vyžadoval spolupráci, rady a zkušenosti velkého počtu lidí. Mimořádně jsme zavázáni především Dianě Fortenberryové za její zásadní přínos k utváření této knihy, Helen Milesové za její znalosti, diplomacii a odhodlání dotáhnout to do konce, Adele Coryové za její soustředění na detail, Jane Aceové za významnou pomoc, Rosie Picklesové a Pauline Bacheové za to, že nás držely nad vodou, a Chrisu Brawnovi, Stuartu Jamesovi, Emmanuelle Periové a Hansi Stofregenovi za to, že vytrvali a neztráceli odvahu.

15–24), Stella Paulová (Sály: 373–374, 376–378, 380, 382, 386, 388–395, 408, 413, 433, 451), dr. Paul Pettitt (Sály: 1–3), profesor Keith Pratt (Sály: 76–96), dr. Dorie Reents-Budetová (Sály 234–247), dr. Julia Risserová (Sály: 314–331), dr. Michael Seymour (Sály: 4–14), dr. Robert Shane (Sály: 375, 379, 381, 383–385, 387, 396–401, 403–407, 409–411, 414, 416–432, 434–436, 438–442, 444, 446–450, 452), dr. John Villiers (Sály: 225–230) a dr. Sara Wolperová (Sály: 122–135). Jsme také vděční všem, kteří ochotně revidovali a komentovali texty věnované konkrétním oblastem jejich specializací i sbírce jako celku. Jsou to především: Dr. David Anfam, dr. Allan Antliff, dr. Claude Ardouin, dr. Colin B. Bailey, dr. Lee Beard, dr. Matthew Biro, dr. Moya Careyová, dr. John Clarke, David Campany, Linda Chaseová, Bart Cornelis, dr. Eileen Costellová, dr. Catherine Craftová, dr. Todd Cronan, profesor Thierry de Duve, profesor David Ekserdjian, Guiseppe a Daniel Eskenaziovi, dr. John Finlay, dr. Tony Godfrey, dr. Deborah A. Goldbergová, dr. Randall Griffin, dr. Martin Hammer, Helen A. Harrisonová, dr. Jo Anna Isaaková, Sir Mark Jones, Joseph D. Ketner II, profesorka Isabelle Loring Wallaceová, dr. Colin McEwan, dr. Kent Minturn, Paul Moorhouse, dr. Jeffrey Moser, dr. Sandy Nairne, profesor John Onians, dr. Joan Pachnerová, dr. Timothy Potts, profesor David Raskin, profesor Peter Read, dr. Alistair Rider, Sir Norman Rosenthal, profesor Raphael Rubinstein, Michael Rush, profesor Michael Schreyach, Sir Nicholas Serota, Graham Southern, dr. Nigel Spivey, profesor Edward J. Sullivan, dr. Deborah Swallowová, dr. Walter Wells, dr. Michael White and Judith Zilczerová.

Rádi bychom rovněž poděkovali následujícím lidem za jejich vědomosti a texty. Patří k nim: Profesor Frederick M. Asher (Sály: 214–224), dr. Lisa Beavenová (Sály: 248–256, 258–269), profesor Marshall J. Becker (Sály: 231–234), dr. Marina Belozerskaya (Sály: 161–213), Priya Bhatnagar (Sály: 402, 412, 437, 443, 445), dr. Matthew Clear (Sály: 148–160), Evelyne Conrad-Bellová (Sály: 270, 272–293), profesor Stephen Dixon (Sál: 415), dr. Diane Fortenberryová (Sály: 257, 271, 279, 294, 306), dr. Alfred Haft (Sály: 97–112), dr. Cecily Hennessyová (Sály: 113–121), dr. Monica Kjellman-Chapinová (Sály: 295–305, 307–313), dr. Lloyd Laing (Sály: 67–69 a 136–147), dr. Kenneth Lapatin (Sály: 25–46), dr. Caroline Levittová (Sály: A nakonec bychom rádi vyjádřili dík všem umělcům 332–372), dr. Jean Macintosh Turfa (Sály: 47–53), za jejich spolupráci a pomoc. dr. Matthew McCarty (Sály: 54–66), dr. Sanjyot Mehendale (Sály: 70–75), dr. Robert Morkot (Sály: Amanda Renshawová

Original title: The Art Museum © 2012, Phaidon Press Limited This edition published by Euromedia Group, k. s. under licence from Phaidon Press Limited, Regent’s Wharf, All Saints Street, London N1 9PA, UK. First published 2015. © 2015, Phaidon Press Limited Euromedia Group k.s. Nádražní 31 150 00 Praha 5 ISBN 978-80-242-4906-3 All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system or transmitted, in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise, without the prior permission of Phaidon Press Limited. Printed in China Z anglického originálu The Art Museum, vydaného nakladatelstvím Phaidon v Londýně v roce 2011 přeložili Markéta Hánová (sály 70–112), Petra Key (sály 324–452), Zdenka Klimtová (sály 214–230), Renata Lytle (sály 412–452), Milan Lžička (sály 1–69 a 113–213), Kateřina Mariánková (sály 231–323) a Vanda Skálová (sály 373–411) Obálku navrhl Hans Stofregen Redigovala Alena Jíchová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 992 Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 32, 150 00, v roce 2015 jako svou 7756. publikaci Sazbu zhotovilo TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Vydání první www. universum.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz