Na tomto páchnoucím hnojišti světa může být nejisté cokoli, jen ne mateřská láska. James Joyce
Ve skutečně temné noci duše jsou stále tři hodiny ráno, den za dnem. F. Scott Fitzgerald
PROLOG LISTOPAD 2013 – ROK POTÉ
Rachel
V očích těch druhých často nejsme takoví, jak vidíme sami sebe. Když se s někým setkáme poprvé, můžeme se předvádět z té nejlepší stránky a snažit se vzbudit co nejpříznivější dojem, přesto výsledek může být katastrofální. To jsou záludnosti života. Hodně jsem o tom přemýšlela a přemýšlím od chvíle, co se ztratil můj syn Ben, a pokaždé se mi vtírá otázka: nejsme-li takoví, jak si sami sebe představujeme, platí to i u ostatních? Jestliže je natolik pravděpodobné, že nás ti druzí mylně hodnotí, jak si můžeme být jistí, že náš úsudek o nich skutečně odpovídá reálné osobě, jež se skrývá vespod? Vidíte, jakým směrem se ubírají mé úvahy. Máme někomu důvěřovat nebo se na něj spoléhat jen proto, že má autoritu, případně patří do rodiny? Jsou vůbec některá naše přátelství a vztahy postaveny na opravdu bezpečných základech? Když mám rozjímavou náladu, přemítám o tom, jak jinak by se odvíjel můj život, kdybych byla dost moudrá a vzala všechny tyto věci v úvahu, než se Ben ztratil. Když mě přepadnou chmury, vyčítám si, že jsem to neudělala, a tyto stále se opakující a ochromující myšlenky mě trestají celé dny. Před rokem, hned po Benově zmizení, jsem vystoupila na tiskové konferenci vysílané televizí. Mou úlohou bylo požádat o pomoc při jeho hledání. Policie mi dala text, který jsem měla přečíst. Předpokládala jsem, že lidé, kteří konferenci sledují, automaticky pochopí, kdo jsem, uvidí, že jsem matka, jejíž dítě se pohřešuje a které nezáleží na ničem jiném, než aby ho dostala zpátky. Mnozí lidé, kteří se dívali, ti nejhlasitější z nich, si však mysleli pravý opak. Obvinili mě ze strašných věcí. Nechápala jsem proč, dokud jsem neuviděla záznam konference – příliš pozdě, aby se dalo zamezit škodám – ale ten důvod vyšel okamžitě najevo. [11]
GILLY MACMILLANOVÁ
Bylo to tím, že jsem vypadala jako kořist. Ne soucit budící kořist, například antilopa s velkýma vyděšenýma očima, klopýtající na tenkých nožkách, ale kořist, která byla řádně pronásledovaná, uštvaná a přiblížila se svému konci. Představila jsem světu tvář křečovitě staženou emocemi a zkrvavenou po zranění, tělo chvějící se smutkem a hlas, který zněl, jako bych ho z posledních sil vymáčkla z vyschlého hrdla. Jestliže jsem se předtím domnívala, že mi upřímná ukázka toho, jaká jsem a co cítím, bez veškerého přikrašlování, může získat sympatie a povzbudit lidi, aby mi pomohli hledat Bena, strašně jsem se mýlila. Vnímali mě jako atrakci v panoptiku zrůd. Lidé se mě děsili, protože jsem byla někdo, komu se přihodilo to nejhorší, a vrhli se na mě jako smečka psů. Když bylo po všem, dostala jsem pár žádostí, abych znovu vystoupila v televizi. Byl to koneckonců senzační případ. Pokaždé jsem odmítla. Jen hlupák se spálí dvakrát o stejná kamna. To mi však nebrání představovat si, jak by takový rozhovor probíhal. V duchu vidím útulné televizní studio a přívětivého moderátora, který mě vybízí: „Povězte nám něco o sobě, Rachel.“ Opře se v křesle, otočeném v přátelském úhlu k mému, jako bychom se setkali na kus řeči v baru. Tváří se jako člověk, který s očekáváním přihlíží, jak se mu připravuje koktejl, anebo zmrzlinový pohár, pokud mu dáváte přednost. Bavíme se a moderátor mě pomalu rozpovídá, nechává mě vyprávět ten příběh z mého úhlu pohledu. Působím dobře. Ovládám se. Odpovídám všeobecně uznávanému obrazu matky. Mé reakce jsou velmi promyšlené. Na nikoho neútočím. V žádném případě nevytvářím kolem sebe síR podezření tím, že bych vyhrkla věci, které mi v hlavě zněly jako správné. Nezmítám se a pak se nepotápím. Tahle fantazie může zabírat dlouhé minuty mého času. Výsledek je vždy stejný: imaginární rozhovor probíhá opravdu dobře, dokonce skvěle, a nejlepší na něm je, že mi moderátor nepoloží otázku, kterou nenávidím nejvíc. Otázku, na niž se mě ptá překvapivě mnoho lidí. Mohli by ji formulovat takto: „Než jste zjistila, že Ben zmizel, měla jste nějakou předtuchu, že se mu stane něco zlého?“ Tu otázku nenávidím, protože naznačuje nějaké zanedbání povinností z mé strany. Naznačuje, že kdybych byla lepší matka, se silnějšími instinkty, vycítila bych, že je mé dítě v ohrožení, nebo jsem to měla vycítit. Jak odpovídám? Jednoduše řeknu: „Ne.“ [12]
SPÁLENÁ OBLOHA
Je to docela prostá odpověS, ale lidé se na mě často zadívají tázavě, se svraštěným obočím a s tím zvláštním výrazem, kdy touha vydolovat z někoho nějaké sousto ke klevetám převáží nad soucitem s jeho neštěstím. Mírně pokrčená čela a pátravé oči se mě ptají: Opravdu? Jste si jistá? Jak je to možné? Nikdy svou odpověS neospravedlňuji. „Ne“ je všechno, co potřebují vědět. Omezuji svou odpověS, protože má důvěra v ostatní byla těmi událostmi otřesena, a není divu. V mnoha mých vztazích přetrvávají pochyby jako střípky rozbitého skla, neviditelné, ale schopné ranit do krve i poté, co jste si mysleli, že jste všechny zametli. Zbylo jen velmi málo lidí, o nichž teS vím, že jim mohu důvěřovat, a ti jsou jako kotva mé existence. Znají celý můj příběh. Zčásti si myslím, že bych byla ochotna mluvit s ostatními o tom, co se stalo, ale pouze tehdy, kdybych měla jistotu, že mě budou poslouchat. Nechají mě dopovědět celý příběh do konce, aniž by mě přerušovali nebo soudili, a pochopí, že všechno, co jsem dělala, dělala jsem pro Bena. Některé mé kroky byly ukvapené, některé nebezpečné, ale jednala jsem tak kvůli synovi, protože moje city k němu jsou jediná pravda, kterou znám. Kdyby byl někdo ochoten mě vyslechnout, jako svatebčan v Písni o starém námořníkovi, pak bych mu na oplátku za jeho vynaložený čas, trpělivost a porozumění vylíčila každičký detail. Myslím, že to je dobrý obchod. Koneckonců všichni se rádi necháváme unášet vyprávěním o hrůzných zážitcích ze života jiných lidí. Opravdu nikdy jsem nepochopila, proč v angličtině nepoužíváme pro „škodolibost“ žádný původní výraz, ale německé slovo Schadenfreude. Možná se stydíme přiznat, že ji cítíme. Je lepší udržovat kolektivní iluzi o vlastní dokonalosti. Můj šlechetný posluchač bude mým příběhem bezpochyby překvapen, protože většina toho, co se dělo, se ve zprávách neobjevila. Bude to, jako by tento posluchač sledoval vlastní exkluzivní reportáž. Když si představím, jak vypravuji tomuto fiktivnímu posluchači svůj příběh, asi bych začala tím, že bych poprvé důkladně odpověděla na tu nenáviděnou otázku, protože je důležitá. Začala bych ten příběh takto: Když se Ben ztratil, neměla jsem žádnou předtuchu. Vůbec žádnou. Myslela jsem na něco úplně jiného. Byla jsem zcela zabraná do úvah o nové ženě mého bývalého manžela. [13]
Jim
Tady je seznam všeho, co jsem dřív míval pod kontrolou: práce, vztah, rodina. A tady je problém, který mám teS: myšlenky v mé hlavě. Připomínají mi každou hodinu, někdy minutu po minutě, tu ztrátu a činy, které se nemohou odestát, i když si to přejete sebevíc. Přes týden se vrhám do práce a snažím se ty myšlenky vytěsnit. Větší problém představují víkendy, ale našel jsem způsoby, jak je také něčím vyplnit: cvičím, trochu pracuji, a potom to znovu opakuji. Nejvíc mě mučí noci, protože tehdy se mi myšlenky nepřetržitě honí hlavou a nedovolují mi spát. Jako student jsem získal určité znalosti o nespavosti. Studoval jsem surrealistickou poezii a četl jsem, že nedostatek spánku může mít na mozek psychedelické, halucinogenní účinky; může uvolnit rezervy kreativity, které jsou hluboké a mohou obohatit váš život i duši. Moje nespavost je jiná. Moje nespavost ze mě dělá zoufalou, neklidnou duši. Ani stopa po kreativitě, jen beznaděj a frustrace. Každou noc, když jdu do postele, se děsím této nevyhnutelnosti, protože jakmile položím hlavu na polštář, aR jsem sebevíc unavený, aR sebevíc toužím po odpočinku od svých myšlenek, všechny části těla se zjevně spiknou, aby mě udržely v bdělém stavu. Pronikavě si uvědomuji nejrůznější podněty kolem sebe a každý z nich působí jako bolestivý úder. Jak se ustavičně převaluji, hladké prostěradlo se pode mnou shrne a vytvoří brázdy a tunely jako vyprahlá půda rozrytá drápy nějakého zvířete. Když se snažím klidně ležet s rukama sepjatýma na hrudi, pak mi bušení srdce zkracuje dech. Když ležím nepřikrytý, na vzduchu v místnosti mě pokožka začne svědit a cítím mravenčení, aR je jakákoli teplota. Zachumlaný do přikrývek pociRuji jen silnou [14]
SPÁLENÁ OBLOHA
a rozčilující klaustrofobii, která mě připravuje o vzduch v plicích. Potím se tolik, až se mi zdá, že se postel proměnila ve stojatý rybník, kde jsem odsouzen se koupat. Zatímco se dusím v posteli, poslouchám město venku: povykování neznámých lidí, auta, moped, siréna, šustění korun stromů ve větru, někdy vůbec nic. Zvukové vakuum. Jsou noci, kdy mě to ticho trýzní, a já vstanu, obvykle dlouho po půlnoci, znovu se obléknu a potom se procházím po ulicích pod oranžovým světlem sodíkových pouličních lamp, kde jedinou známkou života je nezřetelný pohyb na periferii mého vidění, snad liška nebo nějaký nešRastník stojící ve dveřích. Ale ani procházka mi pořádně nepročistí hlavu, protože zatímco se pomalu ubírám kupředu, čím dál víc se bojím vrátit se do bytu, do postele, do její prázdnoty, ke svému bdění. A největší strach mám z myšlenek, které se mi zas budou honit hlavou. Zavedou mě do temných, živých míst, která jsem se přes den tak usilovně snažil dostat pod zámek. Najdou ta skrytá místa, násilím otevřou zámky, vyrazí dveře, strhnou dřevěná prkna přitlučená přes okna a vpustí do tmavých koutů uvnitř světlo. Představuji si ten vnitřek jasně osvětlený, jako místo činu. V samém centru: Benedict Finch. Jeho průzračně modré oči se střetnou s mýma a vidím v nich výraz tak nevinný, že působí jako obžaloba. Občas, obvykle k ránu, upadnu do spánku, po němž tak toužím, ale potíž je, že nepřináší občerstvující nevědomí, šanci vypnout mozek. Ani spánek mi nedopřává oddechu, protože je plný nočních můr. Ale aR už jsem bděl, nebo spal, když ráno vstanu, často páchnu a jsem dehydrovaný, vyždímaný, ještě než den vůbec začne. Někdy mám polštář vlhký od slz, prostěradlo často promáčené potem a čelím ránu s pocitem strachu, že nespavost nejenže právě setřela hranici mezi dnem a nocí, ale také mě zcela vykolejila. Myslím si, že než mě tohle potkalo, značně jsem podceňoval jak hojivou moc spánku, tak ničivou moc otřesené psychiky. Neuvědomoval jsem si, že únava může z člověka vysát všechny síly. Neuvědomoval jsem si, že mozek může onemocnět, aniž si toho všimnete: postupně, těžce a nevratně. Příliš se stydím vyprávět někomu jinému o těchto věcech včetně [15]
GILLY MACMILLANOVÁ
toho, že účinky nespavosti se mnou zůstávají i po příchodu nového dne jako jeho nedílná součást. Vyčerpání, které nespavost vyvolává, je příčinou, proč má káva kovovou pachuR a pomyšlení na jídlo je nesnesitelné. Nutí mě sáhnout po cigaretě, hned jak se probudím. Dodává mi adrenalin při jízdě na kole do práce, proto jsem nervózní, jedu nebezpečně blízko obrubníku a chybně hodnotím situaci na křižovatce, takže zakvílení auta, nuceného prudce zabrzdit těsně za mnou, přinutí moje nohy šlapat bolestivě rychle do pedálů. V kanceláři na ranní poradě se mě detektiv šéfinspektorka ptá: „Jste v pořádku?“ Přikývnu, ale cítím, jak mi na čele pod vlasy vyráží pot. „Je mi fajn,“ odpovím. Vydržím tak ještě dalších deset minut, než někdo řekne: „Co si o tom myslíš ty, Jime?“ Měl bych mít z té otázky radost. Je to příležitost projevit se, ukázat se. Před rokem bych to udělal. TeS se soustředím na ulomený plastový kousek na konci své propisky. Přes hustý závoj únavy se musím přinutit zvednout hlavu a podívat se na tři netrpělivě čekající tváře kolem sebe. Napadá mě jenom to, jak nespavost zkalila mé myšlení. Cítím, jak se mi tělem šíří panika, jako by mi někdo vpravil do žíly drogu, protéká tepnami, žilami a kapilárami, až mě zcela ochromí. Beze slova opustím místnost a venku udeřím pěstí do zdi, až mi začnou krvácet klouby. Tohle se mi nestalo poprvé, ale tentokrát skutečně splnili svou hrozbu, že mě pošlou k psychologovi. Je jím doktorka Francesca Manelliová. Dali mi jasně najevo, že pokud nebudu navštěvovat všechna sezení a k rozhovorům s doktorkou Manelliovou pozitivně přispívat, pak v oddělení kriminální policie končím. Máme předběžnou schůzku. Doktorka chce, abych napsal zprávu o případu Benedicta Finche. Začínám tím, že sepíšu svoje námitky.
[16]
Zpráva pro dr. Francescu Manelliovou o událostech kolem případu Benedicta Finche od detektiva inspektora JAMESE CLEMA, policie hrabství Avon a Somerset DŮVĚRNÉ Rád bych začal tuto zprávu tím, že formálně uvedu námitky, které mám jak vůči jejímu sepsání, tak vůči docházení na terapeutická sezení s doktorkou Manelliovou. I když věřím, že zdravotní služba pro nemoci z povolání u policie je cenným přínosem, domnívám se, že její využití pro policejní důstojníky a další zaměstnance by mělo být ponecháno na jejich vlastním uvážení. Tuto námitku hodlám vznést patřičnou formální cestou. Uvědomuji si, že účelem této zprávy je popsat z mého hlediska události, které se přihodily během vyšetřování případu Benedicta Finche. Poskytne to základ pro diskusi mezi mnou a doktorkou Manelliovou s cílem stanovit, zda pro mě bude užitečná její dlouhodobá podpora při řešení některých problémů, které vyplynuly z mé účasti na tomto případu, a také osobních problémů, jež mě ovlivnily v přibližně stejné době. Chápu, že by zpráva měla zahrnovat detaily z mého osobního života tam, kde to bude relevantní, včetně všeho, co se týče detektiva konstábla Emmy Zhangové, jelikož to umožní doktorce Manelliové utvořit si celkový názor na mé rozhodovací procesy a motivaci v období, kdy se tento případ odehrával. Postup mé zprávy, tak jak bude psána, bude kontrolován doktorkou Manelliovou a to, co každý týden předložím, se stane základem pro konzultace s doktorkou Manelliovou. Doktorka Manelliová doporučila, aby převážnou část zprávy tvořilo vylíčení mých osobních vzpomínek na to, co se stalo, i když také může obsahovat přepisy našich rozhovorů či jiný materiál tam, kde to bude považovat za vhodné.
[17]
GILLY MACMILLANOVÁ
Souhlasím, že to udělám, ale jen pod podmínkou, že obsah této zprávy zůstane důvěrný. Detektiv inspektor James Clemo
[18]
PŘEDTÍM DEN 1 NEDĚLE 21. ŘÍJNA 2012 Ve Velké Británii je každé tři minuty nahlášeno jedno pohřešované dítě. www.missingkids.co.uk Při pátrání po pohřešovaném dítěti jsou rozhodující první tři hodiny. www.missingkids.com/keyfacts
Rachel
Můj bývalý manžel se jmenuje John. Jeho druhá manželka Katrina. Je drobná. Má postavu, která láká většinu mužů, aby ji doslova hltali očima. Její tmavě hnědé vlasy stále vypadají lesklé a čerstvě nabarvené jako v časopisech. Nosí mikádo, vždy pečlivě upravené kolem uličnické tváře, aby lemovalo její drzá ústa a tmavé oči. Když jsem se s ní poprvé setkala, na nemocničním večírku, který pořádal John, mnoho měsíců předtím, než nás opustil, ty oči jsem obdivovala. Připadaly mi živé a jiskřivé. Rychle přelétaly po místnosti, hodnotily a flirtovaly, škádlily i okouzlovaly. Poté, co od nás John odešel, myslela jsem na ně jako na oči straky zlodějky, těkající a kradmé, pátrající po pokladech jiných lidí, aby jimi vystlala své hnízdo. John opustil náš rodinný dům na druhý svátek vánoční. K Vánocům mi daroval iPad a Benovi štěně. Myslela jsem si, že ty dárky jsou velmi pozorné a štědré, dokud jsem neuviděla, jak den nato couvá s autem po příjezdové cestě, s pečlivě sbalenými zavazadly uloženými na zadním sedadle, zatímco na jídelním stole stydla šunka a Ben plakal, protože nechápal, co se děje. Když jsem se otočila a vrátila se do domu, abych začala nový život matky samoživitelky, uvědomila jsem si, že ty dárky byly motivované pocitem viny: věci, co měly zaplnit prázdno, které John zanechá v našich životech. Dárky nás nakrátko zaměstnaly, ale patrně ne tak, jak John zamýšlel. Den po Vánocích si Ben přivlastnil iPad a já trávila hodiny pod deštníkem v zahradě, třesoucí se a šokovaná, v deštěm promočených a zablácených vánočních bačkůrkách od Cath Kidston, které mi poslala sestra, zatímco štěně se neúnavně snažilo vyhrabat plamének, ačkoli jsem ho měla přimět k tomu, aby udělalo loužičku. Katrina nám odloudila Johna jen deset měsíců předtím, než Ben zmizel. Považovala jsem to za její mistrovský plán: Svedení a krádež mého manžela. Nevěděla jsem do detailů, jak se jejich vztah rozvi[21]
GILLY MACMILLANOVÁ
nul, ale připadalo mi to jako zápletka ze špatného lékařského dramatu. John měl svou skutečnou roli specializovaného dětského chirurga; ona byla čerstvě diplomovaná dietoložka. Představovala jsem si, jak se setkávají u pacientova lůžka, hluboké pohledy do očí, jakoby náhodné doteky rukou, flirt, který se mění v něco vážnějšího, až se mu ona bezpodmínečně nabídne tak, jak to můžete udělat, dokud nemáte dítě, na něž musíte brát ohled. V té době byl John posedlý svou prací. Zcela ho pohlcovala, což mě vede k domněnce, že většinu iniciativy musela vyvinout ona a že to, co mu nabídla, muselo být opravdu neodolatelné. Silně se mě to dotklo. Můj vztah s Johnem měl tak pevné a důkladné základy, že jsem předpokládala, že vytrvá navždy. Prostě mě nikdy nenapadlo, že nás může čekat jiný konec, což bylo, jak teS vím, neuvěřitelně naivní. Neuvědomovala jsem si, že John nepřemýšlí jako já, že nepovažuje problémy, které jsme snad měli, za normální, překonatelné. U něj všechno vřelo pod povrchem, až už nedokázal dál zůstat se mnou a jeho řešením bylo zvednout se a odejít. Když jsem telefonovala sestře hned poté, co odjel, podivila se: „Tys to vůbec netušila?“ a hlas jí překypoval nevírou. „Jsi si jistá, že jsi mu věnovala dost pozornosti?“ zněla její další otázka, jako by to byla moje vina a dalo se to čekat. Zavěsila jsem. Moje kamarádka Laura konstatovala: „Zdálo se mi, že je v poslední době trochu odtažitý. Ale myslela jsem, že to vy dva zvládnete.“ Laura byla moje nejbližší přítelkyně už od zdravotnické školy. Stejně jako já nezůstala u ložních mís a tělních tekutin. Odešla a přestoupila na žurnalistiku. Přátelily jsme se dost dlouho, takže se stala svědkyní zrodu a růstu mého vztahu s Johnem stejně jako jeho konce. Byla bystrá a přímá. Slovo „odtažitý“ mě pronásledovalo, protože mám-li být opravdu upřímná, nevšimla jsem si toho. Když se musíte starat o dítě a k tomu máte spoustu práce s budováním nové kariéry, někdy to nevidíte. Odluka a rozvod mě zdrtily, to přiznávám. V době, kdy se ztratil Ben, jsem stále ještě tesknila po manželovi. Za deset měsíců si můžete zvyknout na některé mechanismy toho, že jste sami, ale mnohem déle trvá, než se ta rána zahojí. Jednou jsem zašla do Katrinina bytu, poté, co se k ní John nastěhoval. Nebylo těžké byt najít. Zazvonila jsem na zvonek, a když [22]
SPÁLENÁ OBLOHA
otevřela dveře, obořila jsem se na ni. Vyčetla jsem jí, že nám zničila domov, a možná jsem řekla i horší věci. John tam nebyl, ale měla na návštěvě nějaké přátele, a jak se naše hlasy zvyšovaly, všichni tři se objevili za ní, s pootevřenými ústy a užaslí. Byl to dokonale secvičený řecký chór nesouhlasu. Se sklenkami bílého vína v ruce přihlíželi mému běsnění. Nebyla to má nejskvělejší chvíle, ale nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych se omluvila. Možná by vás zajímalo, jak vypadám, když mi manžela odlákala taková drzá malá straka. Jestli jste se dívali na záznam oné tiskové konference, budete už mít určitou představu, i když tam mi to zrovna moc neslušelo. To je zřejmé. Jistě jste viděli, že jsem měla rozcuchané a neupravené vlasy, navzdory sestřiným snahám je zkrotit. Vypadaly jako vlasy čarodějnice. Uvěříte mi, když řeknu, že za normálních okolností jsou jedním z mých nejlepších rysů? Mám dlouhé, zvlněné, tmavě blond vlasy, které mi spadají pod ramena. Mohou být nádherné. Určitě jste si všimli mých očí. Tenhle detailní záběr opakují nejčastěji: krví podlité, zoufalé, prosící oči, zarudlé a opuchlé od slz, které jsem vyplakala. Budete mi muset věřit, že normálně jsou moje oči krásné: velké a výrazně zelené a dřív jsem si myslela, že lichotí mé světlé zářivé pleti. Ale hlavně doufám, že jste nepřehlédli moje pihy rozeseté na nose. Viděli jste je? Ben je po mně zdědil a vždycky mě neskonale těšilo vidět u něj tento můj fyzický otisk. Byla by chyba vzbuzovat ve vás dojem, že jediné, nač jsem myslela ve chvíli, když Ben zmizel, byla Katrina. To odpoledne, kdy se to stalo, jsme s Benem venčili psa v lese. Byla neděle a vyjeli jsme si z Bristolu přes Cliftonský visutý most na venkov. Most překračuje soutěsku řeky Avony, obrovskou trhlinu v krajině vymletou Avonou s bahnitými břehy. Mohla jsem s Benem sledovat, jak se Avona vlévá do ústí o mnoho kilometrů dál, hnědá a vzdutá za přílivu. Soutěska tvoří hranici mezi městem a venkovem. Město ji objímá z jedné strany, vypíná se na jejím okraji a z druhé strany ji obklopují lesy, kde stromy hustě pokrývají strmé svahy útesů svažujících se stovky metrů až k říčnímu břehu. Když jsme přejeli most, trvalo nám jen pět minut, než jsme zaparkovali a vydali se do lesa. Bylo krásné pozdně podzimní odpoledne, [23]
GILLY MACMILLANOVÁ
a jak jsme se toulali, vychutnávala jsem zvuky, vůně a pohledy, které krajina nabízela. Jsem fotografka. To je ta změna kariéry, kterou jsem učinila, když se narodil Ben. Vzdala jsem se předchozí profese zdravotní sestry bez jediné stopy lítosti. Fotografování byla radost, má největší vášeň, což znamenalo, že jsem stále pozorovala světlo, přemýšlela, jak bych ho využila ve snímku, a přesně si pamatuji, jaké bylo, když jsme se to odpoledne procházeli. Bylo už pozdě, zbývající světlo mělo jakýsi pomíjivý charakter, ale vzduch byl dost jasný, takže barvy listí nade mnou a kolem mě vypadaly sytě a krásně. Jak jsme šli, některé listy opadávaly. Bez jediného hlesnutí protestu se pustily větví, které je živily dlouhé měsíce, snesly se před námi na zem a uvelebily se na lesní půdě. Když jsme se začali procházet, bylo ještě příjemné odpoledne, které umožnilo, že se změna ročního období kolem nás odehrávala klidně a postupně. Samozřejmě Ben a pes si toho nevšímali. Zatímco jsem si v duchu aranžovala fotografie, ti dva s obláčky páry u úst a rozzářenýma dychtivýma očima pobíhali, hráli si a schovávali se. Ben měl červenou zimní bundu a já viděla, jak svítí přede mnou na pěšině a pak se proplétá mezi stromy. Skittle mu běžel po boku. Ben házel klacíky na kmeny stromů a občas si klekl na listím pokrytou zem, aby si zblízka prohlédl houby, o nichž věděl, že na ně nesmí sahat. Zkoušel jít se zavřenýma očima a přitom neustále popisoval, jaké má dojmy. „Myslím, že jsem v rozbahněné části, mami,“ hlásil, když ucítil, že mu uvízla bota a já mu musela přispěchat na pomoc, zatímco nohu v ponožce vratce držel ve vzduchu. Sbíral borovicové šišky a ukázal mi jednu, která byla pevně zavřená. „Bude pršet,“ předpovídal. „Podívej.“ Můj syn vypadal to odpoledne rozkošně. Bylo mu teprve osm. Tmavě pískové vlasy měl rozcuchané a tváře zrůžovělé od námahy a chladu. Jeho modré oči byly čisté a zářivé jako safíry. Měl bledou zimní pleR, dokonale neposkvrněnou až na ty pihy, a úsměv, jenž mi skýtal nejmilejší pohled na světě. Dosahoval asi dvou třetin mé výšky, přesně tak, abych si při chůzi mohla opřít paži kolem jeho ramen nebo se mě mohl držet za ruku, což čas od času dělal hrozně rád, i když nikdy ne ve škole. To odpoledne vyzařovalo z Bena štěstí oním nekomplikovaným [24]
SPÁLENÁ OBLOHA
způsobem, jak to dovedou jen děti. Cítila jsem se kvůli tomu také šRastná. Uplynulo deset těžkých měsíců, co nás John opustil, a i když jsem stále přemýšlela o něm a Katrině víc, než jsem asi měla, zažívala jsem i chvíle, kdy jsem cítila, že je všechno správné, chvíle, kdy se zdálo v pořádku, že jsme jen já a Ben. Ty chvíle byly vzácné, mám-li být upřímná, ale přesto se vyskytovaly a to odpoledne v lese k nim patřilo. Kolem půl páté začala být už pronikavá zima a věděla jsem, že bychom se měli vydat na cestu zpátky domů. Ben nesouhlasil. „Můžu jít na houpačku? Prosím?“ „Ano,“ přisvědčila jsem. Odhadovala jsem, že i tak dojdeme k autu, než se setmí. „Můžu běžet napřed?“ Na tento okamžik často myslím, a než mě budete soudit za odpověS, kterou jsem mu dala, chci vám položit otázku. Co uděláte, když jste pro své dítě matkou i otcem zároveň? Mé mateřské instinkty mluvily jasně: chránit své dítě, před vším. Můj mateřský hlas říkal: Ne, nemůžeš, jsi moc malý, chci tě k houpačce zavést a chci tě mít na očích na každém kroku. Ale v nepřítomnosti Benova otce jsem si pomyslela, že je také mou povinností dát v myšlení prostor jinému hlasu, otcovskému. Představovala jsem si, že by tento hlas Bena povzbuzoval, aby byl nezávislý, riskoval, samostatně objevoval život. A ten hlas říkal: Samozřejmě že můžeš! Běž! Takže náš rozhovor ve skutečnosti proběhl takto: „Můžu běžet napřed?“ „Ale Bene, já nevím.“ „Prosím, mami.“ Samohlásky byly protáhlé, odsuzující. „Znáš cestu?“ „Ano!“ „Jistě?“ „Děláme to pokaždé.“ Měl pravdu, dělali jsme to. „Dobře, ale když nebudeš vědět, odkud vede pěšina, tak zůstaň stát na hlavní cestě a počkej na mě.“ „Dobře,“ a byl pryč, uháněl po cestě přede mnou a Skittle s ním závodil. „Bene!“ zavolala jsem. „Víš určitě, že znáš cestu?“ [25]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Jo!“ vykřikl s jistotou dítěte, které se téměř nepochybně neobtěžovalo poslouchat, co mu říkáte, protože se právě zabývá něčím mnohem víc vzrušujícím. Nezastavil se, ani se na mě neohlédl. A tehdy jsem ho viděla naposled. Když jsem šla po cestě za Benem, poslechla jsem si hlasovou schránku na mobilu. Měla jsem vzkaz od sestry. Nechala ho tam v době oběda. „Ahoj, to jsem já. Můžeš mi zavolat ohledně vánočních fotek pro blog? Jsem na cotswoldském gastronomickém festivalu a mám spousty a spousty nápadů, které chci s tebou probrat, proto jen potřebuju potvrdit, že příští víkend určitě přijedeš. Vím, že jsme se domluvily, že zůstaneš u nás doma, ale myslela jsem, že by bylo lepší dělat něco na chalupě, vyzdobit ji cesmínou a podobně, tak bys mohla místo toho přijet tam. Holky zůstanou se Simonem, protože všechny mají nějakou práci, takže tam budeme jen my dvě. A mimochodem, jedu už dnes večer, tak mi zkus brnknout tam, jestli se nedovoláš přes mobil. Pozdravuj Bena. Papa.“ Moje sestra měla velmi úspěšný blog o jídle. Nazýval se „Kečup a pudink“, po oblíbených pochoutkách jejích dcer. Měla čtyři, každá přesná kopie jejich otce, s hlubokýma hnědýma očima, vlasy tak tmavými, že byly téměř černé, a s umíněnou vzpurnou povahou. Sestra často žertovala, že kdyby je sama neporodila, pochybovala by, jestli jsou opravdu její. A přiznávám, že jsem někdy přemítala, zda moje sestra své dcery opravdu dobře zná: působily jako pevně semknutý klan, nepřístupný i pro jejich matku. Nebyly mezi nimi velké věkové odstupy – všechny starší než Ben – a tvořily jakýsi vlastní kmen, do něhož se Benovi nikdy nepodařilo zcela proniknout. Dokonce k nim přistupoval s určitou ostražitostí, hlavně proto, že s ním zacházely trochu jako s hračkou. Ukázalo se však, že je jim Nicky obvykle rovnocenným protějškem: sestavovala jim rozvrhy, organizovala jejich čas do poslední minuty a ovládala je tím, že je udržovala zaměstnané. Jejich životy se řídily tak přísnou rutinou, až jsem se někdy v duchu ptala, jestli tyhle dívky s havraními vlasy nepodlehnou svodům, až jednou vkročí do reálného světa, mimo matčinu kontrolu. Na svůj blog Nicky umisRovala recepty, o nichž prohlašovala, že přimějí i ty nejvybíravější rodiny jíst zdravě a společně. Když si blog [26]
SPÁLENÁ OBLOHA
založila, považovala jsem to za nevkusné a hloupé. Ale k mému překvapení začal mít úspěch a sestra se často dostala do novinových „Top Ten“ seznamů dobrých jídel nebo rodinných blogů. Sestra byla vynikající kuchařka a kombinovala recepty s humorným psaním o strastech výchovy velké rodiny. Nebyl to sice můj šálek čaje – až příliš afektované a falešné –, ale bylo to působivé a zřejmě to nacházelo odezvu u mnoha žen, které věřily v tento ideál domácí hrdinky. Zatelefonovala jsem sestře zpátky a nechala jí na oplátku zprávu. „Ano, máme v plánu přijet v sobotu dopoledne a vracet se v neděli po obědě. Mám s sebou něco přivézt?“ Dala jsem si záležet, abych se na to nezapomněla zeptat. Věděla jsem, že Nicky po mně nebude nic chtít. Pyšnila se tím, že je dokonalá hostitelka. Časové omezení našeho pobytu bylo také záměrné. Kdykoli jsem uvažovala o tom, že navštívíme Nicky v jejich rodinném domě, byla jsem odhodlána zůstat jen na jednu noc. Nicky sice byla moje jediná příbuzná a považovala jsem za povinnost ji vídat a dát Benovi možnost poznat jeho sestřenice, ale nikdy jsem se na to zvlášR netěšila. Jejich velký dům u Salisbury byl vždy dokonale ukázkový, tradiční a hlučný a po jedné noci působil klaustrofobicky. Každá ta návštěva byla pro mě zkrátka dosti zdrcující: supervýkonná Nicky produkující domácí zázraky vlevo vpravo, její velký bodrý manžel, se sklenkou vína v ruce a nekonečnou zásobou anekdot, a dcery, které měly otce omotaného kolem prstu, hašteřící se a ukazující znamení V za zády mé sestry. Byl to svět hodně vzdálený mému poklidnému životu s Benem v našem malém domku v Bristolu. Ne že by chalupa byla mým oblíbeným místem, i bez Nickyiny rodiny, s níž by bylo nutné se potýkat. Venkovský domek, který mně a Nicky odkázala naše teta Esther, jež nás vychovala, byl malý, vlhký a vyvolával ve mně velmi nepříjemné vzpomínky. Prodala bych ho už před lety a ty peníze by se mi jistě hodily, ale Nicky na chalupě silně lpěla a spolu se Simonem už na sebe dávno převzali veškeré náklady na údržbu, hlavně, jak se domnívám, z pocitu viny, že mi nedovolili uvolnit z ní kapitál. Nicky mě vybízela, abych chalupu častěji využívala, ale doba tam strávená ve mně zanechávala zvláštní pocit, jako bych nikdy úplně nedospěla, nikdy se nezbavila svého mladistvého já. [27]
GILLY MACMILLANOVÁ
Uložila jsem telefon zpátky do kapsy. Došla jsem na začátek pěšiny, která vedla k provazové houpačce. Ben tam nebyl, tak jsem předpokládala, že šel napřed. Pokračovala jsem v cestě za ním, brodila se blátem a odhrnovala ostružiní. Když jsem dorazila na mýtinu s houpačkou, usmívala jsem se v očekávání, že ho uvidím a vychutnám si jeho triumf, že se sem dostal sám. Ale Ben tam nebyl, ani Skittle. Provazová houpačka se pohybovala, kývala se zleva doprava a zase zpátky v pomalém rytmu. „Bene,“ zavolala jsem. Žádná odpověS. Pocítila jsem záblesk paniky, ale přinutila jsem se ho potlačit. Dopřála jsem mu tenhle malý kousek nezávislosti a byla by chyba zmařit tuto chvíli přespříliš úzkostlivým chováním. Ben se pravděpodobně schoval se Skittlem za strom a neměla bych mu zkazit hru. Rozhlédla jsem se. Mýtina byla malá, ne větší než polovina tenisového kurtu. Většinou ji obklopoval hustý les jako tmavá hradba po obvodu, i když na jedné straně stál rozlehlý porost středně velkých mladých stromků, vytáhlých a křehkých, bez listí. Ty kolem sebe rozptylovaly světlo a propůjčovaly mu zvláštní zabarvení. Uprostřed mýtiny se tyčil vzrostlý buk vypínající se nad malým potokem. Na jedné větvi byla připevněná provazová houpačka. Pomyslela jsem si, že se Ben schovává za tlustým kmenem buku. Vešla jsem pomalu na mýtinu a přidala se k jeho hře. „Hmm,“ řekla jsem hlasitě směrem ke stromu, aby mě Ben slyšel. „Kde ten Ben jenom je? Myslela jsem, že tu na mě bude čekat, ale nikde ho nevidím, ani jeho psa. To je záhada.“ Zastavila jsem se a poslouchala, jestli se neprozradí, ale nic se neozvalo. „Ráda bych věděla, jestli Ben šel domů beze mě,“ pokračovala jsem a přitom jsem špičku boty ponořila do potoka. Houpačka se mezitím zastavila a zůstala ochable viset. „Možná,“ pronesla jsem dlouze, „že Ben začal v lese nový život beze mě a já budu muset jet domů, sníst si toast s medem a dívat se na Pána času úplně sama.“ Znovu žádná odezva a záchvěv strachu se vrátil. Takové řeči obvykle stačily, aby se Ben objevil, vítězoslavně, že mě dokázal na tak dlouho obelstít. Přinutila jsem se ovládnout s tím, že mě jen napíná, abych se víc snažila. Pokračovala jsem tedy: „Tak dobře, jestli chce Ben dál žít sám v lese, pak asi budu muset dát pryč jeho věci, aby si je vzal nějaký jiný kluk.“ [28]
SPÁLENÁ OBLOHA
Posadila jsem se na mechem zarostlý kmen, čekala na jeho odpověS a snažila se předstírat klid. Potom jsem vytáhla svůj trumf: „To jsem zvědavá, kdo si vezme méSu Baggyho…“ MéSa Baggy byla Benova oblíbená hračka, plyšový medvídek, který mu dali prarodiče, když byl mimino. Rozhlédla jsem se v očekávání, že se odněkud vynoří, napůl se smíchem, napůl zklamaný, ale bylo naprosté ticho, jako by les zatajil dech. V tom tichu jsem pohledem sledovala vzhůru linie okolních kmenů, až jsem nad sebou spatřila oblohu a uviděla jsem, že ji začíná pohlcovat tma stejně neúprosně, jako se oheň šíří po kusu papíru, stáčí jeho okraje a mění ho v popel. A v tom okamžiku jsem věděla, že tam Ben není. Utíkala jsem ke stromu. Oběhla jsem ho jednou, dvakrát, a znovu, cítila jsem, jak mě kůra škrábe do prstů, když jsem chodila dokola. „Bene!“ vykřikla jsem. „Bene! Bene! Bene!“ Žádná odpověS. Volala jsem dál, znovu a znovu, ale když jsem zmlkla a poslouchala, zoufale napínala uši, stále nic. Pocit nevolnosti v žaludku se s každou uplynulou vteřinou ozýval silněji. Pak nějaký hluk: nádherný, božský šelest, zvuky, jak se někdo prodírá podrostem. Přicházely od průseku s malými stromky. Rozběhla jsem se tím směrem, proplétala se mezi mlázím tak rychle, jak to šlo, a odhrnovala jsem nízké ohebné větve, z nichž mě jedna prudce švihla do čela. „Bene,“ volala jsem, „tady jsem!“ Žádná reakce, ale hluk se blížil. „Už jdu, zlatíčko,“ křičela jsem. Zalila mě úleva. Jak jsem běžela, pátrala jsem v hustém podrostu před sebou a snažila se Bena zahlédnout. Bylo těžké přesně rozeznat, odkud šelest vychází. Zvuky se odrážely mezi stromy, mátly mě. Polekala jsem se, když najednou vedle mě něco vyskočilo z houští. Byl to pes, obrovský, a vypadal šRastně, že mě vidí. Strkal mě do nohou, abych ho pohladila, tlamu hrozivě širokou a tmavorudou, z níž mu visel velký masitý jazyk. Pár metrů za ním se mezi stromy vynořila nějaká žena. „Omlouvám se, má drahá,“ řekla. „Neublíží vám, je moc přátelský.“ „Ach bože,“ hlesla jsem. Přiložila jsem obě ruce k ústům jako trychtýř. „Bene!“ zavolala jsem a tentokrát jsem zavřískla tak hlasitě, až jsem měla pocit, že mi studený vzduch spálí hrdlo, když jsem se nadechla. [29]
GILLY MACMILLANOVÁ
„Ztratila jste psa? Tudy neběžel, jinak bych ho potkala. Ach! Víte, že krvácíte na čele? Jste v pořádku? Počkejte chvilku.“ Zašmátrala v kapse kabátu a nabídla mi papírový kapesník. Byla starší a na hlavě měla hluboko naražený nepromokavý klobouk s širokou krempou. Tvářila se ustaraně a docházel jí dech. Ignorovala jsem podávaný kapesník a popadla jsem ji za ruku, zabořila jsem prsty do prošívaného kabátu, až jsem ucítila odpor její paže. Škubla sebou. „Ne,“ vysvětlila jsem. „Hledám syna. Ztratil se mi syn.“ Když jsem to říkala, ucítila jsem, jak mi z čela stéká kapka krve. A tak to začalo. Hledaly jsme Bena, ta paní a já. Propátraly jsme místo kolem houpačky a potom jsme se vrátily na pěšinu, vydaly jsme se po ní každá jedním směrem s plánem sejít se na hlavním parkovišti. Nebyla jsem klidná, ani trochu. Strachem se mi bolestivě svíraly útroby, jako by byly rozžhavené. Zatímco jsme hledaly, les se začal proměňovat. Obloha potemněla, zatáhlo se a na místech, kde byly větve převislé natolik, že vytvářely pevný oblouk, se z pěšiny stala tmavá nora. Vítr zesílil, listy poletovaly kolem mě jako tlející konfety a obrovská masa listoví se otřásala, když poryvy bičovaly koruny stromů nad hlavou. Znovu a znovu jsem volala Bena a taky poslouchala, snažila se rozluštit vrstvy zvuků, které vydávaly lesy. Zapraskala větev. Zakřičel pták, pronikavým tónem jako zakvílení, a druhý mu odpověděl. Vysoko nahoře bylo slyšet letadlo. Nejhlasitější ze všeho jsem byla já: můj dech, zvuky mých bot bořících se do bláta. Moje panika byla také téměř slyšitelná. Nikde však zvuk Benova hlasu nebo Skittlova štěkotu. Nikde jsem neviděla jasně červenou bundu. K parkovišti jsem dorazila na pokraji hysterie. Parkoviště bylo plné aut a rodin, protože z přilehlého fotbalového hřiště odcházely týmy chlapců a jejich fanoušci. V jednom rohu se zdržovala skupinka hráčů fantasy her v bizarních kostýmech, kteří si do aut ukládali výstroj a piknikové chladicí tašky. O nedělním odpoledni byly takové skupiny v lesích vidět běžně. [30]