Agatha Christie
HRA
NA VRAŽDU
K N I Ž N Í K LU B
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 3
30.7.2015 12:35:05
Přeložila Veronika Volhejnová
Dead Man’s Folly Copyright © 1956 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and/or elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2015. Translation entitled HRA NA VRAŽDU Copyright © 2015 Agatha Christie Limited. All rights reserved.
ISBN 978-80-242-5004-5
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 4
30.7.2015 12:35:05
PRVNÍ KAPITOLA
I
Telefon brala slečna Lemonová, Poirotova výkonná sekre tářka. Odložila blok s těsnopisnými poznámkami, zvedla sluchátko a řekla bezvýrazně: „Trafalgar 8137.“ Hercule Poirot se opřel, jak to rovné opěradlo jeho židle dovolovalo, a zavřel oči. Prsty zamyšleně bubnoval o okraj stolu a v duchu dál sestavoval vybroušené věty dopisu, který právě diktoval. Slečna Lemonová zakryla sluchátko rukou a zeptala se tiše: „Vezmete si hovor z Nassecombe v Devonu?“ Poirot se zamračil. To místo mu nic neříkalo. „Jméno volajícího?“ tázal se opatrně. Slečna Lemonová opakovala otázku do sluchátka. „Adriana?“ zeptala se pochybovačně. „Aha, ano – a příjmení znělo…?“ Znovu se obrátila k Herculu Poirotovi. „Paní Ariadne Oliverová.“ (5)
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 5
30.7.2015 12:35:06
AGAT HA C HR I S T I E
Obočí Hercula Poirota vylétlo vzhůru. V mysli se mu vybavila vzpomínka: rozcuchané šedé vlasy… orlí profil… Vstal a vzal od slečny Lemonové telefon. „Hovoří Hercule Poirot,“ oznámil pompézně. „To je pan Hercule Porrot osobně?“ dotazoval se podezřívavý hlas telefonistky. Poirot ji o tom ujistil. „Máte na lince pana Porrota,“ řekl ten hlas. Jeho tenký pisklavý zvuk vzápětí vystřídal burácivý kontraalt, který Poirota donutil spěšně odtáhnout sluchátko několik centimetrů od ucha. „Pane Poirote, jste to skutečně vy?“ tázala se paní Oliverová. „Já osobně, madame.“ „Tady je Oliverová. Nevím, jestli se na mě pamatujete –“ „Ale samozřejmě že se na vás pamatuji, madame. Kdo by na vás mohl zapomenout?“ „I to se stává,“ odpověděla paní Oliverová. „Vlastně dost často. Nemyslím, že bych byla moc výrazná osobnost. Nebo je to možná tím, že mám každou chvíli jinak udělané vlasy. Ale na tom nesejde. Doufám, že nemáte zrovna nějak strašně napilno?“ „Ne, ne, nevyvádíte mě z míry ani v nejmenším.“ „Bože dobrý, vyvést vás z míry, to naprosto nemám v úmyslu. Já vás totiž potřebuji.“ „Potřebujete?“ „Ano, okamžitě. Můžete přiletět letadlem?“ „Letadel nepoužívám. Je mi v nich nevolno.“ „Mně také. Ono by to nejspíš stejně nebylo rychlejší než vlak, protože myslím, že jediné letiště tady kolem je Exeter, a to je celé míle daleko. Tak přijeďte vlakem. Ve dvanáct z Paddingtonu do Nassecombe. To lehce stihnete. Máte tři (6)
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 6
30.7.2015 12:35:06
HR A N A V R AŽ D U
čtvrti hodiny čas, pokud mi jdou dobře hodinky – i když ony obvykle nejdou.“ „Ale kde jste, madame? O co vlastně jde?“ „V Nasse House v Nassecombe. Na nádraží v Nassecombe vás bude čekat auto nebo taxi.“ „Ale proč mě potřebujete? O co jde?“ opakoval naléhavě Poirot. „Telefony jsou na tak nešikovných místech,“ řekla paní Oliverová. „Tenhle je v hale… Pořád kolem někdo chodí a mluví… skoro vás neslyším. Ale čekám vás. Všichni budou strašně nadšení. Na shledanou.“ Pak se ozvalo ostré cvaknutí zavěšeného sluchátka. Linka jen tiše bzučela. Naprosto zmatený Poirot položil telefon a něco si pro sebe zamumlal. Slečna Lemonová seděla, tužku připravenou, bez nejmenší známky zvědavosti. Tiše zopakovala poslední větu diktátu před oním přerušením. „– dovolte mi ujistit Vás, velevážený pane, že hypotéza, kterou jste mi předložil…“ Poirot předloženou hypotézu odbyl mávnutím ruky. „To byla paní Oliverová,“ řekl. „Ariadne Oliverová, ta spisovatelka detektivek. Možná jste četla…“ Zarazil se, protože si uvědomil, že slečna Lemonová čte pouze vzdělávací literaturu a na takové lehkovážnosti jako detektivní romány shlíží s pohrdáním. „Chce, abych odjel do Devonshiru, dnes, okamžitě, za“ – pohlédl na hodiny, – „pětatřicet minut.“ Slečna Lemonová pozvedla nesouhlasně obočí. „To byste ovšem měl dost co dělat,“ podotkla. „Z jakého důvodu?“ „To se mě neptejte! Neřekla mi to.“ „Velmi zvláštní. Proč ne?“ (7)
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 7
30.7.2015 12:35:06
AGAT HA C HR I S T I E
„Protože,“ odpověděl Hercule Poirot zamyšleně, „se obávala, že ji někdo uslyší. Ano, to dala najevo zcela jasně.“ „No tedy,“ naježila se slečna Lemonová, připravena hájit svého zaměstnavatele. „Co si dnes lidé myslí! Očekávat od vás, že se někam poženete jen tak pro nic za nic! Takový důležitý člověk! Mnohokrát jsem si všimla, že tihle umělci a spisovatelé jsou velice nevyrovnaní – nemají vůbec žádný cit pro míru. Mám podat telefonicky telegram: Lituji, nemohu opustit Londýn?“ Sáhla po telefonu. Poirotův hlas zarazil její pohyb v půli. „Du tout!“ řekl. „Naopak. Buďte tak laskava a přivolejte mi okamžitě taxi.“ Zvýšil hlas: „Georgesi! Nezbytné toaletní potřeby a mé malé zavazadlo. A rychle, velice rychle. Musím stihnout vlak.“
II Vlak přesupěl něco přes sto osmdesát mil ze své dvě stě dvanáct mil dlouhé trasy nejvyšší rychlostí, pak zvolna a omluvně profuněl těch posledních třicet a zastavil na nádraží Nassecombe. Vystoupil jen jediný člověk, Hercule Poirot. Obezřetně překonal zející mezeru mezi stupátkem vlaku a nástupištěm a rozhlédl se kolem sebe. Na konci vlaku v zavazadlovém vagonu se činil nosič. Poirot si vyzvedl svou tašku a vracel se po nástupišti k východu. Odevzdal lístek a prošel pokladnou ven. Před vchodem stála velká limuzína a k Poirotovi přistoupil uniformovaný šofér. „Pan Hercule Poirot?“ tázal se uctivě. (8)
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 8
30.7.2015 12:35:06
HR A N A V R AŽ D U
Vzal od něj zavazadlo a otevřel mu dveře auta. Pak vyrazil od nádraží, přejel most přes trať a pustil se klikatou venkovskou silničkou s vysokým křovím po obou stranách. Po chvíli se po pravé straně otevřel krásný výhled na řeku a na modře zamlžené kopce za ní. Šofér zajel ke křovinám a zastavil. „Řeka Helm, pane,“ podotkl. „A tam za ní Dartmoor.“ Bylo zjevné, že je nezbytné obdivovat krajinu. Poirot vydal řadu odpovídajících zvuků a několikrát zamumlal: Magnifique! Ve skutečnosti mu však příroda říkala pramálo. Dobře udržovaná a úhledně uspořádaná zeleninová zahrada by se jeho obdivu dočkala mnohem spíš. Kolem auta přešly dvě dívky a pomalu se plahočily do kopce. Na zádech nesly t ěžké batohy, na sobě měly šortky a kolem hlavy uvázané šátky. „Vedle nás je hostel pro mládež, pane,“ vysvětloval šofér, který zřejmě považoval za svou povinnost stát se Poirotovým průvodcem po Devonu. „Hoodown Park. Dřív tam bydlel pan Fletcher. Teď to koupila Asociace mládežnických ubytoven a v létě je tam dost plno. Berou víc než stovku lidí. Nesmějí tam zůstat déle než dva dny – pak musejí zase někam jinam. Obě pohlaví a většinou cizinci.“ Poirot nepřítomně kývl. Uvažoval – nikoli poprvé – o tom, že při pohledu zezadu sluší šortky jen málokteré příslušnici ženského pohlaví. Bolestně přivřel oči. Proč, ach proč, se musejí mladé ženy oblékat takto? Ty šarlatové punčochy jsou tak vzácně nepřitažlivé! „Zdá se, že mají těžký náklad,“ podotkl. „Ano, pane, a od nádraží nebo stanice autobusu je to do Hoodown Parku dost daleko. Skoro dvě míle.“ Zaváhal: „Nevadilo by vám, pane, kdybychom je svezli?“ „Ale jistě, ale jistě,“ kýval blahovolně Poirot. On si hoví v pohodlí skoro prázdného auta a tady se vlečou dvě zadýchané a zpocené mladé ženy s těžkými batohy a bez nejmenší (9)
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 9
30.7.2015 12:35:06
AGAT HA C HR I S T I E
představy, jak se obléknout způsobem přitažlivým pro opačné pohlaví. Šofér nastartoval auto, motor zapředl a vůz plavně zastavil vedle obou dívek. Jejich zardělé a zpocené tváře s nadějí vzhlédly. Poirot otevřel dvířka a obě dívky nastoupily. „Od vás velice laskavé, prosím,“ řekla jedna z nich, plavovláska s cizím přízvukem. „Je to delší cesta, než já myslím, ano.“ Druhá dívka, která měla sluncem spálenou a dotmava zardělou tvář a pod šátkem na hlavě jí vykukovaly kaštanové kudrny, jen několikrát pokývla hlavou, blýskla zuby a řekla Grazie. Světlovlasá dívka dál horlivě vykládala. „Já do Anglie přijela jsem na dovolenou dva týdny. Jsem z Holandska. Anglie mi moc líbí. Byla Stratford Avon, Shakespearové divadlo a hrad Warwick. Pak byla Clovelly, teď viděla jsem katedrálu Exeter a Torquay – moc hezké – teď přijela jsem tady na slavné přírodní krásy a zítra přes řeku, jedu do Plymouthu, kde objevili Nový svět z Plymouth Hoe.“ „A vy, signorina?“ obrátil se Poirot k druhé z dívek. Ale ta se jen usmála a potřásla kudrnami. „Ona anglicky nehovoří moc,“ vysvětlovala shovívavě Holanďanka. „Obě trochu francouzsky mluvíme – tak povídaly ve vlaku. Ona je od blízko Milánu a má příbuznou v Anglii, ta vdaná za muže s obchodem s hodně potraviny. Včera do Exeteru přijela s kamarádkou, ale kamarádka jedla koláč s telecím šunkou ne dobrý z obchodu v Exeteru a musela zůstat nemocná tam. To v horkém počasí ne dobré, koláč s telecím šunkou.“ V té chvíli šofér zpomalil, protože cesta se větvila. Dívky vystoupily, dvojjazyčně poděkovaly a pokračovaly levou z cest. Šofér pro tu chvíli odložil svou bohorovnost a procítěně podotkl k Poirotovi: ( 10 )
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 10
30.7.2015 12:35:06
HR A N A V R AŽ D U
„A to není jen koláč s telecím a šunkou – na cornwallské paštičky aby si člověk taky dával pozor. Do těch v turistické sezoně dokážou dát úplně cokoliv!“ Znovu nastartoval auto a zamířil doprava, cestou, která se brzo ponořila do hustého lesa. Řidič přitom vynesl poslední soud o hostech Hoodown Parku. „Docela milé mladé ženy bydlí v tom hostelu, aspoň některé,“ řekl, „ale je hrozně těžké jim vysvětlit, co je to soukromý pozemek. Jejich chování je naprosto šokující. Nechápou, že majetek každého gentlemana je tady nedotknutelný. Neustále procházejí našimi lesy a předstírají, že nerozumějí, co jim říkáte.“ Zlověstně potřásl hlavou. Pokračovali dál lesem z poměrně příkrého svahu, pak projeli vysokou kovanou branou a nakonec zastavili před velkým bílým georgiánským domem shlížejícím na řeku. Šofér otevřel dveře vozu a ve stejné chvíli se na schodech objevil vysoký tmavovlasý komorník. „Pan Hercule Poirot?“ otázal se diskrétně. „Ano.“ „Paní Oliverová vás očekává, pane. Najdete ji dole na Battery. Když dovolíte, ukážu vám cestu.“ Nasměroval Poirota na klikatou cestu, která vedla lesem tak, že bylo občas vidět i dolů na řeku. Cesta pomalu klesala, až nakonec vyústila na okrouhlou plošinu s nízkou zídkou kolem, podobnou spíš cimbuří. Na zídce seděla paní Oliverová. Vstala, aby ho přivítala, a z klína se jí na všechny strany rozkutálelo několik jablek. Zdálo se, že žádné setkání s paní Oliverovou se bez jablek neobejde. „Já nevím, jak je to možné, že mi pořád něco padá,“ řekla paní Oliverová poněkud nezřetelně, protože ústa měla plná jablka. „Jak se máte, pane Poirote?“ ( 11 )
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 11
30.7.2015 12:35:06
AGAT HA C HR I S T I E
„Très bien, chère madame,“ odpověděl Poirot zdvořile. „A vy?“ Paní Oliverová vypadala poněkud jinak, než jak ji Poirot viděl naposledy, protože opět experimentovala se svým účesem, jak už ostatně naznačila v telefonu. Když se s ní Poirot naposledy setkal, horovala pro umělecky rozcuchané účesy. Dnes však její vlasy, obarvené skoro na sytou modř, byly vyčesány vzhůru do záplavy poněkud umělých kudrlinek ve stylu „křehká markýza“. Tento efekt končil ovšem u krku, zbytek jejího vzhledu by se dal patrně nejlépe popsat jako „praktický styl pro venkov“ – tvořil jej ostře žloutkový kostým z hrubého tvídu a dost jedovatě působící svetřík v barvě hořčice. „Já jsem věděla, že přijedete,“ podotkla paní Oliverová vesele. „To jste rozhodně vědět nemohla,“ ohradil se přísně Poirot. „Ale ano, věděla.“ „Já se dosud táži sám sebe, proč jsem zde.“ „No, na to vám odpovím. Ze zvědavosti.“ Poirot na ni pohlédl a v očích mu vesele zablýsklo. „Vaše proslulá ženská intuice,“ podotkl, „vás možná tentokrát nezavedla příliš daleko od pravdy.“ „Nesmějte se mé ženské intuici. Neuhodla jsem vždycky vraha hned na začátku?“ Poirot galantně mlčel. Jinak by byl býval mohl odpovědět: „Na pátý pokus, madame, a ani to ne vždycky!“ Místo toho se rozhlédl a řekl: „Skutečně tu máte překrásné sídlo.“ „Tohle? Ale to není moje, pane Poirote. Vy jste myslel, že ano? Kdepak, to patří jistým Stubbsovým.“ „Kdo je to?“ „Ale vlastně nikdo. Jsou jen bohatí. Ne, já jsem tady profesionálně, mám tu práci.“ ( 12 )
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 12
30.7.2015 12:35:06
HR A N A V R AŽ D U
„Aha, čerpáte místní kolorit pro jeden ze svých proslulých chefs-d’oeuvre?“ „Ne, ne. Je to skutečně tak, jak jsem řekla. Mám tady práci. Najali mě, abych zorganizovala vraždu.“ Poirot na ni jen zíral. „Ne, ne skutečnou,“ uklidňovala ho paní Oliverová. „Zítra se tady pořádá velká dobročinná slavnost, a jako novinka se bude konat Honba za vrahem. A to organizuji já. Něco jako Honba za pokladem, chápete? Jenže Honbu za pokladem už tu měli tolikrát, že si mysleli, že by to chtělo něco nového. Tak mi nabídli velmi slušný honorář, abych sem přijela a celé to vymyslela. Je to docela zábava – a rozhodně změna oproti té obvyklé nudné rutině.“ „A jak to má probíhat?“ „No, samozřejmě budeme mít Oběť… a Stopy… a Po dezřelé. Všechny víceméně konvenční – znáte to – Žena vamp a Vyděrač a Mladí milenci a Zlověstný komorník a tak dále. Zaplatíte půlkorunu zápisného a ukážou vám první Stopu a vy musíte najít Oběť a Zbraň a určit Pachatele a Motiv… a pak jsou Ceny.“ „Pozoruhodné!“ řekl Hercule Poirot. „I když,“ podotkla posmutněle paní Oliverová, „je to všechno mnohem těžší zorganizovat, než by si člověk myslel. Protože musíte předpokládat, že skuteční lidé jsou poměrně inteligentní, což v mých knihách být nemusejí.“ „A pro mne jste poslala proto, abych vám to pomohl zařídit?“ Poirot se ani příliš neobtěžoval skrýt pohoršený tón svého hlasu. „Ne, ne,“ odpověděla paní Oliverová. „Samozřejmě že ne! To celé jsem už zvládla. Na zítřek je všechno připraveno. Ne, chtěla jsem vás tu ze zcela jiného důvodu.“ „Z jakého důvodu?“ ( 13 )
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 13
30.7.2015 12:35:06
AGAT HA C HR I S T I E
Ruce paní Oliverové bezmyšlenkovitě vzlétly k hlavě. Právě si jimi chtěla starým známým gestem nervózně prohrábnout vlasy, když si uvědomila, jak složitý má účes. Ulevila tedy svým pocitům alespoň zataháním za ušní lalůčky. „Skoro určitě je to nesmysl,“ podotkla. „Ale myslím, že tady něco nehraje.“
( 14 )
Hra_na_vrazdu_(velky_format)_06_(imprimatur).indd 14
30.7.2015 12:35:06