Chuck Palahniuk Tvé překrásné já
ODEON
Tve prekrasne ja_titulni list.indd 1
7/10/15 9:36 AM
Přeložil Richard Podaný
BEAUTIFUL YOU Copyright © 2014 by Chuck Palahniuk Translation © Richard Podaný, 2015
ISBN 978-80-207-1646-0
I když došlo k útoku na Penny, soudce se jen díval. Porotci ucouvli. Novináři se na galerii přikrčili. Nikdo v celé soudní síni ji nešel zachraňovat. Soudní zapisovatel dál pečlivě kloval do klávesnice a zaznamenával, co Penny říká: „Pomozte mi někdo! Chce mi ublížit! Zastavte ho, prosím!“ Přičinlivé prsty vyťukaly slovo „Ne!“ Zapisovatel foneticky přepsal táhlé zasténání, zaskučení, výkřik. Nato přišel soupis Pennyiných proseb: jeho prsty vyťukávaly: „Pomoc!“ Vyťukávaly: „Dost!“ Bylo by to jiné, kdyby se v soudní síni nacházely nějaké další ženy, jenže ony se nenacházely. V posledních několika měsících se všechny ženy kamsi vypařily. Veřejný prostor byl prostý žen. Všichni, kdo přihlíželi, jak se Penny vzpírá – soudce, porotci, diváci – byli muži. Tenhle svět byl světem mužů. Soudní zapisovatel psal: „Prosím!“ Psal: „Prosím, ne! Tady ne!“ Jinak se hýbala jen Penny. Volné kalhoty měla surově zmuchlané u kotníků. Spodní prádlo servané, takže byla vystavena pohledu kohokoli, kdo se odvažoval dívat. Máchala lokty a koleny, snažila se osvobodit. Soudní kreslíři na svých místech 7
v první brázdě rychle kreslili a zachycovali, jak zápolí s útočníkem, jak kolem ní popleskává potrhané oblečení, jak její zcuchané vlasy mrskají do prázdna. Mezi diváky se zkusmo zvedlo několik rukou, v každé byl jeden mobil a ten potají vyblýskl fotku nebo natočil pár vteřin videa. Její křik jako by zmrazil všechny přítomné, její zhrublý hlas se rozléhal jinak ztichlým prostorem. Už to nebyl jen zvuk vydávaný jedinou znásilňovanou ženou; ty odrážející se, tetelivé vlnky zvuku naznačovaly, že napadena byla desítka žen. Stovka. Celý svět křičel. Zkroutila se ve svědecké lavici a zápasila. Vší silou se snažila stisknout nohy k sobě a zahnat bolest. Zvedla hlavu a snažila se navázat pohledem spojení s někým… s kýmkoli. Jeden muž si tiskl dlaně z obou stran k hlavě, přikrýval si uši, usilovně držel zavřené i oči a ve tváři byl rudý jako vyděšený chlapeček. Penny se podívala na soudce, který si nad jejím trápením žalostně vzdychl, ale odmítl se kladívkem dožadovat pořádku. Jeden soudní zřízenec skláněl hlavu a něco drmolil do mikrofonu připnutého na prsou. Zbraň měl v pouzdře, neklidně přešlapoval z nohy na nohu a při jejích výkřicích sebou trhal. Jiní uhlazeně pokukovali na hodinky nebo si četli textovky, jako by se za Penny styděli. Jako by měla mít dost rozumu, aby nekřičela a nekrvácela na veřejnosti. Jako kdyby si za tohle napadení a za svoje utrpení mohla sama. Advokáti se v těch svých drahých oblecích s tenkým proužkem naoko scvrkli. Pilně se přehrabovali v papírech. Dokonce i její přítel zůstal sedět a jen naprosto nevěřícně poulil oči na to, jak byla surově napadena. Někdo patrně zavolal záchranku, protože vbrzku se už středovou uličkou hnali saniťáci. Penny vzlykala a drápala kolem sebe a vší silou se snažila 8
neztratit vědomí. Kdyby dokázala vstát, kdyby se dokázala odštrachat od svědecké lavice, třeba by utekla. Unikla. Soudní síň byla nabitá k prasknutí jako velkoměstský autobus ve špičce, ale nikdo nepopadl útočníka, ani se nepokusil ho odtáhnout od ní. Ti, kdo stáli, popocouvli o krok o dva. Všichni přihlížející se odšourali tak dozadu, jak jim to stěny dovolily, a zanechali Penny s násilníkem ve stále prázdnějším prostoru v přední části síně. Dva saniťáci si proráželi cestu davem. Když se k ní dostali, Penny se po nich nejprve rozehnala a pořád sípala a zmítala se, ale oni ji uklidnili, řekli jí, ať se uvolní. Že jí nic nehrozí. To nejhorší je za ní, i když je po tom celá zděšená a zalitá potem a rozklepaná šokem. Kam jí zrak padl, tam stěna ze tváří hledala slepá místa, kde by se oči jedněch nemusely setkat s očima jiných, naplněnýma společnou hanbou. Záchranáři ji zvedli na vozík, jeden jí přitáhl přikrývku k roztřesenému tělu, druhý upevňoval popruhy, aby zůstala na místě. Konečně začal soudce bušit kladívkem a dožadoval se pauzy. Zdravotník, který přitahoval popruhy, se zeptal: „Můžete mi říct, který je rok?“ Penny od křiku pálilo v hrdle. Její hlas zněl chraplavě, ale uvedla správný rok. „Můžete mi říct jméno prezidenta?“ zeptal se zdravotník. Penny málem řekla Clarissa Hindová, ale pak se zarazila. Prezidentka Hindová je mrtvá. První a jediná prezidentka je mrtvá. „Můžete nám říct, jak se jmenujete?“ Saniťáci byli oba muži, jak jinak. „Penny,“ odpověděla. „Penny Harriganová.“ Ti dva, kteří se k ní skláněli, pochopili a zajíkli se. Profe9
sionální výrazy jim na okamžik sklouzly z tváří a změnily se v radostné úsměvy. „Já jsem si říkal, že jste mi nějaká povědomá,“ povídá jeden zvesela. Druhý luskl prsty, štvalo ho, že nějak neshledává ta pravá slova. Pak si přisadil: „Vy jste… vy jste tamta, ta z National Enquireru!“ Ten první na Penny, svázanou a bezmocnou, vystavenou všem mužským pohledům, namířil ukazovák. „Penny Harriganová,“ křikl jako obvinění. „Vy jste Penny Harriganová, Popelka pro nerdy.“ Spolu nastavili vozík do výše pasu. Lidé se rozestupovali, aby s ním mohli projet k východu. Druhý saniťák si pokyvoval. „A ten chlápek, jak jste mu dala kopačky, nebyl to, tenhle, ten nejbohatší člověk na světě?“ „Maxwell,“ napověděl mu první. „Jmenuje se Linus Maxwell.“ Nevěřícně zavrtěl hlavou. Nejenže Penny znásilnili před federálním soudem, v síni plné lidí, z nichž jediný se nepokusil útočníka ani malíčkem zadržet, teď si o ní ještě ke všemu osádka sanitního vozu myslí, že je idiotka. „Měla jste se za něj vdát,“ žasl ten první pořád dál, cestou k sanitce. „Jo, milá zlatá, kdybyste si toho chlápka vzala, byla byste bohatší než sám pámbu…“ Cornelius Linus Maxwell. C. Linus Maxwell. Díky pověsti playboye mu bulvár často říkal „Orgasmaxwell“. Nejbohatší megamiliardář světa. Týž bulvár zase ji překřtil na „Popelku pro nerdy“. Penny Harriganová a Corny Maxwell. Je to rok, co se seznámili. 10
Ale jako by to bylo před celými věky. A v úplně jiném světě. Lepším. Nikdy v dějinách lidstva nebylo lepší být ženou. To Penny věděla. Když vyrůstala, opakovala si ten fakt jako mantru: Nikdy v dějinách lidstva nebylo lepší být ženou. Její svět byl bezchybný… víceméně. Nedávno absolvovala právnickou fakultu, skončila v nejlepší třetině z ročníku, ale dvakrát pak neudělala advokátské zkoušky. Dvakrát! Ne že by o sobě pochybovala, ale jedna myšlenka jí přece jen v hlavě vrtat začala. Penny trápilo, že vzhledem ke všem vydřeným vítězstvím hnutí za zrovnoprávnění žen už nešlo prožívat jako nějaký extra triumf, když se stanete agilní, ctižádostivou mladičkou advokátkou. Už ne. Už to nevypadalo o moc troufalejší, než být v padesátých letech ženou v domácnosti. Před pár generacemi by ji společnost povzbuzovala, ať zůstane doma s dětmi. Teď ji všechen tlak vedl k tomu, aby se stala právničkou. Nebo lékařkou. Nebo špičkovou vědkyní. A každopádně měla hodnota těch společenských rolí víc společného s módou a s politikou než s Penny samotnou. Na Nebraské univerzitě se ze všech sil snažila získat si uznání profesorů a profesorek na katedře genderových studií. Sny svých rodičů nahradila dogmatem svých učitelů, ale ani jeden z těch postojů nebyl její vlastní, jí vrozený. Pravda byla taková, že Penelope Anne Harriganová byla pořád hodná dcera – poslušná, bystrá, svědomitá –, která dělala, co se jí nakázalo. Odjakživa se podrobovala tomu, co jí radili jiní, starší lidé. Přesto prahla po něčem víc, než jen získat uznání rodičů a náhradních rodičů. Simone de Beauvoir promine, ale Penny prostě nechtěla být třetí vlnou čehokoli. A bez 11
urážky vůči Belle Abzugové, ale nechtěla být ani post-cokoli. Netoužila kopírovat vítězství Susan B. Anthonyové a Helen Gurley Brownové. Chtěla mít jinou možnost volby, než jen mezi ženou v domácnosti a advokátkou. Mezi madonou a kurvou. Toužila po nějaké alternativě, která by nebyla po uši zapasovaná v přetrvávajícím odpadu z nějakého snu z viktoriánské éry. Penny toužila po něčem, co nespoutaně přesahuje hranice samotného feminismu! A neustále jí hlavou vrtala myšlenka, že právě nějaká hluboce zakořeněná pohnutka jí zabránila složit advokátskou zkoušku. Že nějaká vnořená část její mysli nechce vykonávat právnické povolání, takže ona stále doufá, že se stane cosi, co ji zachrání před vlastními nicotnými a předvídatelnými sny. Její mety, to jsou životní mety radikálek z doby před stoletím: stát se advokátkou… soupeřit s muži jako rovná s rovnými. Jenže stejně jako každý životní cíl z druhé ruky jí i tohle připadalo spíš jako břemeno. Vždyť jiné ženy téhož dosáhly už desetmiliónkrát. Penny toužila po vlastním snu, ale neměla ani ponětí, jak by takový sen vypadal. Jako slušně vychovaná dcera jej nenašla rozhodně. Právě tak jej nenašla tím, že donekonečna přežvykuje úzkoprsou ideologii svých profesorek. Konejšilo ji jen pomyšlení na to, že stejné krizi čelí všechny dívky její generace. Všechny převzaly dědictví svobody a jsou budoucnosti zavázány vytyčit novou hranici pro příští ženskou generaci. Vkročit do panenských končin. Ale než ten naprosto nový, neotřelý, zcela původní sen zvedne svou překrásnou hlavu, Penny si zarputile půjde za tím starým: bude usilovat o výhodnou výchozí pozici u advokátní kanceláře, chodit pro koblihy, nosit židle, vnucovat se na příští advokátní zkoušky. 12
Už teď v pětadvaceti si dělala starosti, jestli není pozdě. Nikdy nevěřila vlastním přirozeným nutkáním a pudům. Jednou z jejích největších obav byla možnost, že třeba nikdy neobjeví a nerozvine své nejniternější nadání a intuici. Své osobité nadání. Že promarní život usilováním o cíle, které jí vytyčili jiní. Kdepak, ona touží získat moc a autoritu – primitivní a neodolatelná síla –, jež přesahuje genderové role. Snila o tom, že ovládne syrovou magii, jež tu je ještě z dob před samotnou civilizací. Penny sbírala odvahu ke třetímu pokusu složit advokátské zkoušky a prozatím nastoupila do firmy Broome, Broome a Brillstein, nejprestižnější kanceláře na Manhattanu. Upřímně řečeno, rozhodně ne jako plnohodnotný partner. Ale ani ne jako stážistka. No dobře, sem tam zaběhla do vstupní haly, do Starbucks pro půltucet latte na poslední chvíli a pro sójová cappuccina s poloviční dávkou kofeinu, ale každý den tedy ne. Jindy ji zase poslali, aby přinesla pár židlí navíc do velké konferenční místnosti. Ale jenom stážistka nebyla. Penny Harriganová nebyla advokátka, to zatím ne, ale v žádném případě nebyla obyčejná stážistka. U BB&B bylo hodně práce, ale někdy i dost zábavné. Tak například dneska uslyšela, jak mezi věžáky jižního Manhattanu duní hrom. Byl to ale zvuk vrtulníku, který přistává na střeše. Šedesát sedm pater nad ní, na heliport téhle budovy, dosedl někdo neuvěřitelně důležitý. Penny stála v prvním podlaží a snažila se neupustit nepevnou kartonovou krabici s půltuctem horkých mocca velikosti venti. Čekala na výtah. A viděla se, viděla se jako odraz v naleštěných dveřích výtahu. Kráska zrovna ne. Ale ani ošklivá. Ani vysoká, ani malá. Vlasy docela 13
hezké, čisté, skládaly se jí na ramena, na jednoduchou blůzu od Brooks Brothers. Hnědé oči byly veliké a působily poctivě. A už v příštím okamžiku něco její poklidný obličej s čistou pokožkou vygumovalo. Dveře výtahu se rozevřely a z kabiny se vyhrnulo klubko urostlých mužů v úplně stejných námořnicky modrých oblecích, podobné útočné lajně amerického fotbalu. Jako kdyby razili cestu hvězdnému zadákovi, probíjeli se dál a ven a zatlačovali netrpělivě čekající dav. Penny to přinutilo, aby poodstoupila, a volky nevolky musela natahovat krk, aby viděla, koho ochraňují. Všichni ostatní, kdo měli volnou ruku, se natáhli co nejvýš a drželi v ní mobily přepnuté na foťáky a kamery a začali z té výšky pořizovat videa a snímky. Penny přes ten prudký nápor modrého kepru neviděla nic, ale když zvedla hlavu, spatřila slavnou tvář aspoň na obrazovčičkách bezpočtu přístrojů. Vzduch zhoustl elektronickým cvakáním. Popraskáváním a štěbetáním vysílaček. Zpoza toho všeho k ní dolehly tlumené vzlyky. Žena na obrazovčičkách nespočtu mobilů si růžkem kapesníku osušovala tváře a len i krajka už byly poskvrněné slzami a řasenkou. I když měla obrovské tmavé brýle, ten obličej byl snadno poznat. A pokud přetrvávaly nějaké pochyby, rozehnal je oslnivý modrý safír spočívající mezi dokonalými ňadry. Pokud se dá věřit tomu, co si přečtete v supermarketu ve frontě u pokladny, byl to ten největší safír bez jediného kazu v dějinách a měl téměř dvě stě karátů. Tenhle kámen zdobil šíje pradávných egyptských panovnic. Římských císařoven. Ruských careven. Penny si prostě nedokázala představit, nad čím by jakákoli žena, která má na krku podobný šperk, mohla plakat. A najednou všechno dávalo smysl: vrtulník dopravil na 14
střechu nějakou megacelebritu, zatímco tahle traumatizovaná kráska spěchá ven na ulici. Starší partneři dnes přebírají místopřísežná prohlášení. Je to výživná pře o výživné. Nějaký mužský hlas z davu křikl: „Alouette! Alouette! Stále ho milujete?“ Křikl i ženský hlas: „Přijala byste ho zpátky?“ Lidé jako by sborem zadržovali dech, jako by čekali na odhalení a při tom ztichli. Plačící kráska zarámovaná v hledáčcích stovky mobilů, zdokumentovaná ze všech směrů a úhlů, zvedla půvabnou bradu a řekla: „Nenechám se odmrštit.“ Rozbitá do všech těch perspektiv polkla a dodala: „Maxwell je ten nejskvělejší milenec, jakého jsem kdy poznala.“ Ochranka si nevšímala nové přepršky otázek a vynucovala si cestu zvědavým davem až ke dveřím na ulici, kde už čekala kolona limuzín. Ve chvilce bylo po podívané. Tou ženou, kvůli níž celý povyk nastal, byla francouzská herečka Alouette D’Ambrosia. Šestinásobná nositelka Zlaté palmy. Čtyřnásobná držitelka Oscara. Penny se nemohla dočkat, až pošle mámě a tátovi e-mail a poví jim o tom. Tohle je jedna z těch výhod, když děláte u BB&B. I když jenom nosí kafe, stejně byla Penny ráda, že odešla z domova. V Nebrasce nepotkáte filmové hvězdy nikdy. Kolona odjela. Všichni se pořád dívali za ní, ale najednou se ozval přátelský hlas: „Haló, Omaha!“ Byla to kolegyně z firmy, Monique, luskala prsty a mávala, aby si jí Penny všimla. Ve srovnání s Monique, s jejími rafinovanými akrylovými nehty osázenými okázalými Swarovski křišťály, s její dlouhou hřívou se vplétanými korálky a pírky si Penny vždycky připadala jako děsně obyčejný šedivý vrabčák. „Vidělas?“ vykoktala Penny. „To byla Alouette D’Ambrosia!“ 15
Monique se prodrala blíž k ní a křikla: „Hele, holko z Omahy, měla bys mazat nahoru do čtyřiašedesátýho.“ Chytila Penny za loket a vlekla ji k čekajícímu výtahu. Horké kafe v kelímkách cákalo, div se nevylilo. „Starouš Brillstein už má celou partu pohromadě a křikem se dožadujou víc židlí.“ Takže to Penny odhadla dobře. Místopřísežná prohlášení. Spor o výživné: D’Ambrosia versus Maxwell. Všichni vědí, že to je proces z trucu. Reklamní šaškárna. Nejbohatší muž světa randil po sto třicet šest dnů s nejkrásnější ženou světa. Přesně sto třicet šest. Penny znala podrobnosti případu proto, že si čítala ve frontách u pokladen. V New Yorku jsou pokladní tak děsně pomalí a protivní, že byste stačili klidně přečíst National Enquirer od obálky k obálce, než vás nechají zaplatit za ten váš rychle roztávající kbelíček zmrzliny s karamelovými krutonky značky Ben & Jerry’s. Podle bulváru miliardář daroval té ženě největší safír na světě. Byli spolu na Fidži. Na nádherném Fidži! Pak on jejich románek rozbil. Kdyby šlo o kohokoli jiného, nejspíš by to tím skončilo, jenže na tenhle pár se pozorně díval celý svět. Nejspíš proto, aby neztratila tvář, rozhodla se odmrštěná přítelkyně požadovat padesát miliónů dolarů odškodnění za citovou újmu. Když vkročily do výtahu, přes celou recepci se rozlehl veselý hlas: „Hej, Řepačko!“ Dívky se otočily a uviděly, jak k nim tryskem běží mladík se svěží, usměvavou tváří a v obleku s tenkým proužkem. Kličkoval mezi lidmi, už byl jen pár kroků od nich a křičel: „Podržte mi ten výtah!“ Monique místo toho praštila do tlačítka zavírání. Znovu a znovu dloubala do tlačítka palcem posetým šperky, jako kdyby vysílala morseovkou nouzový signál. Penny žila ve Velkém jablku už půl roku, ale ještě neviděla, aby někdo zmáčkl tlačít16
ko u výtahu míň než dvacetkrát. Dveře se dunivě srazily pár decimetrů před orlím nosem mladého právníka, který tudíž zůstal venku. Jmenoval se Tad a flirtoval s Penny pokaždé, když se potkali. S oblibou jí žertem říkal Řepačko a rozhodně byl to, co by Pennyina matka označila jako „fakt dobrá partie“. Sama Penny to viděla jinak. Vskrytu vycítila, že si jí všímá jen proto, aby se vlísal k Monique. Tak to už všichni chlapi dělají, že když si chtějí získat pěknou holku, vlichocují se její tlusté, blbé kamarádce. Ne že by Penny byly blbá. Nebo tlustá, to tedy ne. A taky ne že by to na Monique zabíralo. Byla dost oslnivá a dost se vyznala, aby si mohla políčit na nějakého manažera z hedgeového fondu nebo novopečeného ruského oligarchu. Kdekomu nestydatě vykládala, že hodlá žít jedině v domě na Upper East Side, hamat sušenky a celý den se vyvalovat v posteli. Teď mocně a falešně vydechla a řekla: „Hele, Omaha, měla bys už tomu nešťastníkovi dovolit, aby do tebe toho svýho mrňavýho slizkýho tadlíka strčil!“ Penny ale jeho pomrkávání a pohvízdávání nelichotilo. Věděla, že je jen ošklivá kamarádka. Jen předmostí. Když jely výtahem nahoru, Monique si kriticky prohlížela Pennyino pracovní oblečení. Monique se pohupovala v bocích a kývala prstem. Na jejích opečovaných prstících nezbylo místo už ani pro jediný nóbl prsten. Monique špulila rty, předváděla tři různé odstíny nachové rtěnky a pak řekla: „Holka, děsně se mi líbí tvůj retro ohoz!“ Pohodila zapletenými copy. „Děsně se mi líbí, jak ses smířila s těma macatýma stehnama.“ Penny kompliment váhavě přijala. Monique je kamarádka z práce, což není totéž jako opravdová kamarádka. Tady se žije 17
jinak než na Středozápadě. V New York City se jeden musí smířit s málem. Ve velkoměstě je každé gesto vykalkulované k ovládání. Každá podrobnost na zjevu ženy je demonstrací postavení. Penny objímala kartonovou krabici s teplými kávami, držela ji jako vanilkou zavánějícího plyšáka, a najednou byla v rozpacích. Monique uhnula pohledem, jako by se zhrozila nad něčím, co zahlédla u Penny na tváři. Soudě podle jejího výrazu to nemohlo být nic menšího než zahnízděná tarantule. „Vím o jednom podničku v Chinatownu… ?“ začala pak. O krok poodstoupila. „Tam tě dokážou zbavit těch příšerných ježibabích chlupů, co ti rostou kolem pusy.“ A divadelním šepotem dodala: „Dost levně, aby sis to i ty mohla dovolit.“ Když Penny vyrůstala na farmě svých rodičů v Shippee v Nebrasce, viděla, jak se slepice v ohrádce klovaly do krve, až se uklovaly, ale s větší dávkou citu. Bylo zcela zjevné, že memo o všeobecném sesterství některým ženám vůbec nedošlo. Když obě mladé ženy dojely do čtyřiašedesátého, dveře výtahu se otevřely a je přivítaly zkoumavé čumáky čtyř německých ovčáků. Psi vycvičení na detekci bomb. Vykročil k nim urostlý člen ochranky v uniformě a přejel po nich detektorem kovů. „Nad tímhle patrem už je to zablokované,“ vysvětlila Monique. „Protože v budově je ten, ty víš kdo, evakuovali všechno od šedesátého čtvrtého až po střechu.“ Drze jako vždy chytila Penny za loket a zopakovala: „Ty židle, holka. Přines!“ Bylo to k smíchu. BB&B je ta nejnabušenější firma v zemi, ale nikdy tady nebylo na čem sedět. A stejně jako při té společenské hře, i tady musel zůstat stát ten, kdo přišel na důležité 18
jednání pozdě. Přinejmenším než vyslali nějakého podržtašku, jako je Penny, aby mu pro židli došel. Monique odběhla co nejrychleji na jednání a Penny zatím zkoušela jedny dveře po druhých a zjistila, že všechny jsou zavřené. Chodby byly nezvykle prázdné a okny vedle těch zamčených dveří Penny viděla židle, které všichni společníci firmy nechali bezpečně u svých psacích stolů. Tady, v řídkém vzduchu pater pro vyšší manažery, panovalo vždycky spíš ticho, ale tohle bylo děsivé. Žádné hlasy ani žádné kroky se neodrážely od dřevem obložených stěn ani od vkusných krajinek z údolí řeky Hudson. Otevřené láhve Evianu někdo opustil tak rychle, že v nich ještě pořád syčelo. Dokončila čtyřleté studium genderové politiky a pak dva roky na právnické fakultě, a teď shání židle pro lidi, kteří jsou moc líní nebo moc nafoukaní, než aby si je na jednání přinesli sami. To je tak ponižující. Kdepak, o tomhle Penny rozhodně rodičům nenapíše v mailu, s tímhle se vytahovat nebude. Začal jí vibrovat mobil. Esemeska od Monique: „KDE JSOU TY ZIDLE SEGRA?!“ To se už Penny po chodbách řítila tryskem. Krabici s kávami taktak že držela v jedné ruce, vrhala se na dveře, ale kliku vždycky držela jen tak dlouho, aby zjistila, jestli to jde otevřít. Skoro se vzdala vší naděje, jen zběsile uháněla od jedné zamčené kanceláře ke druhé. A když se jedna klika doopravdy otočila, ona na to nebyla připravená. Dveře se zhouply dovnitř a to ji okamžitě zbavilo rovnováhy. Proletěla dveřmi, až teplá káva cákala jako divá, a pak přistála na něčem měkkém jako pole s jetelem. Přistála na břiše a zblízka spatřila propletené, zelené, červené, žluté, překrásné květiny. Moc moc květin. Spadla do zahrady. Mezi růžemi a liliemi seděli na bidýlkách exotičtí ptáci. Ale přímo před obličejem měla 19
naleštěnou černou botu. Mužskou botu, která špičkou mířila rovnou na ni, jako by se jí chystala vykopnout zuby. Nebyla to skutečná zahrada. Ptáci i květiny, to byl jen vzor na orientálním koberci. Byl ručně barvený, utkaný z čistého hedvábí, a v celém BB&B je takový jen jediný, takže Penny došlo, čí že to je kancelář. V tmavém lesku té boty uviděla vlastní odraz: kávou promáčené vlasy jí visely do očí, tváře měla zarudlé, pusu dokořán, jen ležela na podlaze a sípala. Těžce se jí dmula hruď. Při pádu si vyhrnula sukni a zadek jí trčel do výšky. Díky bohu za staromódní neprůhledné bavlněné kalhotky. Kdyby na sobě Penny měla nějaká rajcovní tanga, umřela by hanbou. Klouzala pohledem od černé boty nahoru, k silnému, šlachovitému kotníku ukrytému v ponožce s geometrickým vzorem. Ani veselý zelenozlatý vzor na ponožce nedokázal zakrýt svaly, které jsou pod ním. Pak tam byl okraj nohavic. Ze svého nízko položeného stanoviště jela dál po ostrém puku na šedé flanelové nohavici až ke kolenu. Přepečlivá krejčovská práce a střih odhalovaly kontury svalnatého stehna. Dlouhé nohy. Nohy tenisty, pomyslela si Penny. Odtud vedl vnitřní šev kalhot její pohled až k rozměrné vyboulenině podobné velikánské pěsti obalené do hladkého, měkkého flanelu. Ucítila mezi sebou a podlahou něco horkého a mokrého. Rochní se v rozmačkaných kelímcích. Dohromady asi čtyři litry sójového latte a odlehčeného mocca s poloviční dávkou kofeinu a bylinkového čaje a macchiata se jí svižně vsakovaly do šatů a ničily nesmírně cenný koberec. Dokonce i ve žlutohnědé, matné kůži na botě Penny viděla, jak se červená a jak je ta barva na jejích tvářích pořád sytější. Polkla. Až pak proťal to kouzlo, ten trans čísi hlas. 20