0037097

I Na ponte Mulvius, přes nějž se denně valí do města Říma proud obchodníků, podezřelé chátry a mladých lidí, kteří chtějí udělat štěstí, se Vitellius zastavil. Nahým předloktím si přejel čelo, neboJ v posledních třech dnech měsíce dubna bylo dusno. Velkým obloukemodplivl do hnědého, líně plynoucího Tiberu a postavil svůj ranec na teplé dláždění via Flaminia. „Hledáš potěšení, krásný mládenečku?“ Vitellius polekaně sáhl po ranci, v němž měl sbalený veškerý majetek, a ohlédl se. Před ním stál podle oblečení vznešený muž asi ve čtvrté desítce let života. „Potěšení?“ opáčil nesměle Vitellius a s údivem si všiml, že tazatel má načerněné obočí a řasy a rudoplavé vlasy posypané zlatým pudrem. „Hledám práci a střechu nad hlavu! Kéž jsou mi bohové milostivi!“ „Práci!“ zasmál se neznámý. „Práci!“ Smál se stále hlasitěji a nakonec vyprskl tak, že to mohli kolemstojící slyšet: „Tak tady někdo hledá práci, prá-ci, prá-ci!“ Přitom drobnými krůčky přešlapoval z nohy na nohu. Když se trochu uklidnil, přistoupil blíž k Vitelliovi, vysunul levé rameno a představil se: „Já jsem Caesonius. Ve městě mě zná každý, nejen nomenklátoři. Ty přicházíš z venkova?“ zeptal se hned nato. Vitellius přikývl. „Z Bononie. Jmenuju se Gaius Vitellius.“ „Tak ty jsi uprchlý otrok, fugitivus!“ dotíral dál Caesonius a přistoupil k němu ještě blíž. „Dávej si pozor.“ Mladík však rozhoř7