ČÁST PRVNÍ
Saint-Domingue
JEJÍ PŘÍBĚH ZAČAL ZÁZRAKEM. Nebyl to sice žádný obrovský zázrak, Rudé moře se nerozestoupilo, Lazar nevstal z mrtvých. Ne, byl to docela obyčejný každodenní zázrak. Stal se na malém ostrůvku, který kdysi býval hodně bohatým malým ostrůvkem. Tamní plantážníci mu dokonce říkali Perla Antil. Tři týdny po uvedení Figarovy svatby v Paříži se tato opera hrála i v Cap-Français, malém hlavním městě tohoto ostrůvku. Tamní plantážníci, dozorci a druhorození synové významných rodů spravovali pole s cukrovou třtinou a kávovníkové plantáže. Díky výnosům z bohaté úrody se plnily kapsy už tak dost bohatých Francouzů a bezvýznamní kupci se hbitě řadili do společnosti zazobané buržoazie. Ostrůvek každoročně přinášel mnohem větší zisky než všechny britské kolonie v Severní Americe dohromady. Jenomže to bývávalo. Kdysi úrodné plantáže cukrové třtiny leží pod tlustou vrstvou černého popela, kameny obvodových zdí původních honosných sídel nyní jen tu a tam vykukují z hustých trnitých keřů. Kdyby se Napoleonovi vojáci chovali moudře a drželi se svých hranic, mohli dodnes pochodovat na Plaine-du-Nord a možná i ve Villeneuve. Síť pevností na to byla dostatečně pevná a bezpečná. Když ale padla noc, chodívali se schovat právě do těchto pevností nebo se vraceli do Cap-Français. Hory se tak ve dne v noci stávaly útočištěm divokým prasatům, kozám, povstalcům a uprchlým otrokům, takzvaným Maroonům.
10
D ONALD M C C AIG
Odpoledne toho dne, kdy k zázraku došlo, se žena, která se měla stát majitelkou dítěte a téměř jeho matkou, posadila k oknu a zadívala se na východ nad polorozbořené střechy hlavního města a nad vrcholy stěžňů uvězněné francouzské flotily. Její pohled se zastavil u pokojného zálivu s azurovou vodou, který jí přinášel slabou naději. A Solange Escarletteová Fornierová se úpěnlivě upínala k naději, jako se lilie neustále obrací ke slunci. Přes své mládí nebyla Solange nijak krásná. Když se před dvěma lety v babiččiných šatech z vlámské krajky a v rodinných špercích vdávala, vypadala na první pohled docela obyčejně. Ovšem lidé, kteří Solange věnovali i druhý pohled, si většinou našli čas i na třetí a objevovali její vystouplé lícní kosti, chladné šedozelené oči, arogantní galský nos a ústa, která toho víc skrývala, než říkala. Druhý pohled také prozrazoval, jak odolnou bytost z této mladé ženy udělala osamělost. Solange Escarletteová Fornierová vyrůstala v Saint-Malu, bohatém přístavním městě na bretaňském pobřeží. Rodný kraj měla zadřený hluboko pod kůží a při řeči používala drobná gesta své domoviny. Solange moc dobře věděla, jak bylo utkáno přadénko města Saint--Malo, z jaké pochází vlny a čí ruce ho vyrobily. Na tomhle malém ostrůvku Solange Escarletteová Fornierová bohužel neznamenala vůbec nic. Byla venkovskou nevěstou bez vlivných pařížských příbuzných, která se provdala za tuctového důstojníčka umírající armády. Solange nechápala, proč je stíhají tak hrozné věci, a i když z nich do určité míry vinila svého manžela Augustina, větší podíl viny přikládala sobě. Jak jen mohla být tak hloupá? Mezi saintmaloskou buržoazií byli Fornierovi považováni za „významné“, Escarletteovi zase za „uznávané“. Henri-Paul Fornier a Solangin otec Charles doufali, že by mohli svatbou výhodně spojit své rody. Škunery Henriho-Paula by přepravovaly dělníky Escarletteových, vliv rodu Escarletteových by zase mohl udržet hamižné přístavní úředníky na uzdě. Každá loď potřebuje dvě kotvy. Ve vší zdvořilosti a počestnosti tak otcové obou rodů vybrali
Ž IVOT R UTH
11
vhodnou nevěstu a ženicha pro svazek, který by se dal popsat bretonským příslovím „Láska s chudobou nedělá čistou domácnost“. Láska? V přítomnosti nejstarší dcery Charlese Escarlettea se mladý Augustin Fornier červenal a ztrácel řeč, a to i když si ho nevšímala. Na to si Solange musela zvyknout stejně jako spousta jiných dívek. Chudoba? V rámci předsvatebních dohod otcové pečlivě zvážili poměr ženichových vyhlídek na budoucnost proti věnu nevěsty. Augustin do společného jmění přispěl devadesáti procenty a Henri-Paul mu na oplátku zajistil slušný majetkový podíl na odlehlé plantáži Sucarie du Jardin o rozloze sto padesáti hektarů, včetně velkého domu – „hotové Versailles!“ –, moderního mlýnu na cukrovou třtinu – „čím bělejší cukr, tím vyšší cena, nemám pravdu?“ – a třiačtyřiceti „poslušných a dokonale loajálních“ otroků ve věku od patnácti do třiceti let, nemluvě o tuctu otrokyň v plodném věku a několika dětech, z nichž některé určitě přežijí dost dlouho na to, aby také mohly pracovat na plantážích. Henri-Paul přinesl i čtvrtletní záznamy o ziscích, které byly uloženy v Banque de France. „Takže jedno sto dvacet écus,“ pronesl Charles. „Výtečně,“ zamručel, když rychle prolistoval dokumenty a u jednoho se zastavil, aby si udělal poznámku. „Opravdu hezké. Máte ještě novější výkazy z účtů? Řekněme za poslední tři roky?“ Henri-Paul vytáhl z kapsy dýmku a chvilku se na ni díval, jako by přemýšlel, zda si ji má zapálit. Když ji odložil, vydechl: „To záleží…“ „Jistě. To záleží…“ Před dvaceti lety Henri-Paul zastavil dva menší škunery, aby si mohl koupit plantáž cukrové třtiny na ostrůvku v Karibiku. Pár lidí ze Saint-Mala se o tom dozvědělo, a i když Charles Escarlette tento počin nijak hlasitě nekomentoval, pozdvihl významně obočí. Jenže tento „nerozum“ Henriho-Paula se změnil v „prozíravost“, jakmile se poptávka po cukru v Evropě zdvojnásobila, ztrojnásobila, a dokonce zečtyřnásobila. I ta nejchudší domácnost si chtěla pochutnávat na sladkostech a marmeládách. Žádná půda na světě ne-
12
D ONALD M C C AIG
byla vhodnější pro pěstování cukrové třtiny než ta na malém ostrůvku v Karibiku, žádná plantáž nerafinovala bělejší cukr než Sucarie du Jardin. Už první rok správci přinesli Henrimu-Paulovi z plantáže takový zisk, že jím mohl pokrýt celou půjčku. Následně výnosy z těchto pozemků investoval do rozšíření své flotily a pořídil osm plavidel, které měl zdědit jeho nejstarší syn Leo. Poté bylo Fornierovým nabídnuto členství ve společnosti Société des Expéditeurs et des Marchands, na jejímž každoročním plese Henri-Paul, který toho večera vypil pár skleniček nad míru, poplácal Charlese Escarlettea po rameni a familiárně mu tykl. To nešťastné tyknutí bylo důvodem, proč nyní Charles chtěl výpisy z účtů, které možná vysoké příjmy nevykazovaly. Nevděční otroci se na tomto malém ostrůvku totiž vzbouřili proti svým právoplatným pánům. A zatímco se vzpoura otroků šířila po ostrově, Francouzi ve své domovině nezávisle na otrocích v Karibiku zahájili vlastní revoluci a popravili si krále. Revoluční vláda složená z mimořádně nepraktických jakobínů, kteří žili v Paříži a v Karibiku pravděpodobně nevlastnili jediný akr půdy, osvobodila v rámci hesla „Liberté! Égalité! Fraternité!“ všechny francouzské otroky. I když o pár let později ovládl Francii Napoleon Bonaparte, zůstaly poměry na ostrůvku nepřehledné a nebezpečné a neslibovaly už žádný zisk. Samozvaný černošský guvernér ostrova a generál v jedné osobě chtěl i nadále udržovat vztahy s Francií, přestože rozdal ty nejlepší plantáže svým stoupencům. Ostatní rebelové si z jeho chování vzali příklad a ukradli si plantáže pro sebe. Charles Escarlette si moc dobře uvědomoval, že by Henri-Paul nepřevedl devadesát procent plantáže Sucarie du Jardin na svého syna Augustina, kdyby skutečně vykazovala tak ohromující zisky, přesto se usmál tím nejvlídnějším úsměvem, jakého byl schopen, a otevřel lahev armaňaku z roku, kdy byl sesazen francouzský král. A Henri-Paul to ocenil. U druhé skleničky Henri-Paul poznamenal, že boky a prsy Solange slibují silné vnuky, a pak dodal: „V tomhle manželství nebude nosit kalhoty můj Augustin.“
Ž IVOT R UTH
13
Charles zakroužil zlatavým nápojem ve sklenici, aby se pokochal jeho dokonalou jiskrou. „Augustin nad sebou bude vždycky potřebovat pevnou ruku.“ Henri-Paul opáčil ponuře: „Byl by z něj dobrý kněz.“ Charles se ušklíbl. „Na moji dceru se ale nedívá jako kněz.“ „Možná jako někteří kněží.“ Náhle mezi nimi zavládla dobrá nálada. Oba byli v mládí antiklerikálové a nyní se s chutí zasmáli. Charles Escarlette utěsnil hrdlo lahve korkem a podal Henrimu-Paulovi ruku. „Takže zase zítra?“ „Jak vám bude vyhovovat.“
Augustin Fornier nepředstavoval zrovna vhodného budoucího zetě a ke sňatku by nejspíš ani nedošlo, nebýt plantáže na vzdáleném ostrůvku v Karibiku a přímluvy samotného Napoleona. Zatímco Charles s Henrim-Paulem chtěli, aby Sucarie du Jardin zůstala majetkem Francouzů, Napoleon si zase přál, aby výnosy z plantáže putovaly do Francie a aby nezůstávaly v rukách vzbouřených černochů, kteří přece byli majetkem Francie, dokud ti hloupí jakobíni neudělali onu strašlivou chybu. Rozpínaví Američané navíc nedávno začali čenichat kolem New Orleansu, centra obrovského území Louisiany, a silné francouzské vojsko na ostrůvku nemínilo Američanům ustupovat. Francouzi a Britové spolu momentálně neválčili a skvělá Napoleonova armáda na ostrově neměla do čeho píchnout. První konzul svěřil velení velké výzvědné jednotky svému švagrovi generálu Charlesi-Victorovi-Emmanuelu Leclercovi. Po rozhovoru s Fornierem vyzpovídal Charles Escalette ještě Ricarda d’Ageau, který v bitvě u Slavkova přišel o ruku, a stal se tak jistou místní autoritou v otázkách válečných záležitostí. Ricard s povděkem přijal Escarletteův druhý nejlepší koňak, pak si zamyšleně přiložil ukazováček k nosu a předpověděl, že až se Leclercovy síly úspěšně vylodí a seskupí, dojde ke třem, možná čtyřem šarvátkám, Leclerc pro výstrahu pár lidí oběsí a v řádu týdnů, nanejvýše měsíců, se všechno vrátí ke starým pořádkům. Tváří v tvář moder-
14
D ONALD M C C AIG
ním puškám a Napoleonovým veteránům „budou černoši prchat sviňským krokem“. „A co pak?“ „Ha, ha! Coby? Vítěz bere vše.“ Taková předpověď se zcela shodovala i s obavami Charlese Escarlettea. Celou noc se převaloval na posteli a ráno byl u snídaně nezvykle nevrlý. Když se Solange svého „drahého papá“ dotázala, zda se něco stalo, odsekl jí tak příkře, že na něj chvíli zírala jako na blázna potácejícího se na ulici. Brzy už ale zase uvažoval zcela jasně a zřetelně si uvědomoval, co musí udělat. Nezbývalo než vysvětlit i Henrimu-Paulovi – to tyknutí na plese mu nehodlal odpustit! –, jak se věci mají a jaké vyhlídky se nabízejí. Augustin Fornier mezitím se svou mladou nastávající manželkou strávil dvě odpoledne. I když toho o skutečném sexu mnoho nevěděl a vlastně ani neznal život za zdmi domu Fornierových na rue des Pêcheurs číslo 24, i Augustin, když polevilo to největší uhranutí láskou, zkrátka poznal, že je jeho milovaná Solange Escarletteová jen povýšená, lhostejná a do sebe zahleděná maloměšťačka. No a co? Láska neskládá účty. Toužil po ní. Znaménko vedle jejího levého obočí bylo přesně tam, kde by dokonalé znaménko mělo být. Le bon Dieu vytesal její prsy přesně podle velikosti jeho dlaní, jimiž mohl chytit i její plné a pevné hýždě a přitisknout si ji k tělu. Představy té triumfální chvíle, kdy se Solange konečně zmocní, Augustinovi ničily poklidný spánek. Celé noci se převaloval v propocených přikrývkách, které ráno co ráno nacházel vedle sebe celé zkroucené. Může fungovat manželství založené na touze? To Augustin nevěděl a po pravdě mu to bylo jedno. Podle Solange znamenalo manželství týden hořekování před vlastními nesezdanými sestrami a plnění nezáživných manželských povinností s mužem, kterého považovala za docela příjemného. Povinnost je koneckonců povinnost. Otec jí domluvil křest, školu až do dvanácti let a nyní i sňatek. Takhle to zkrátka v Saint-Malu chodilo.
Ž IVOT R UTH
15
Když otcové obou rodů všechno domluvili, konala se svatba. Charles Escarlette si vzal neobvykle vysoký úvěr, za který ručil plantáží, a zajistil pro svého zetě přijetí za aspiranta na post důstojníka u Páté brigády, která operovala v Karibiku. V dětství býval Augustin pacifistou. Když ostatní chlapci šermovali s dřevěnými meči, Augustin se držel stranou, protože se bál, aby mu někdo nevypíchl oko. Sotva jeho vrstevníci vyrostli a dřevěné meče vyměnili za opravdové šavle, chvěl se Augustin při pohledu na lesklou ocel strachy. Tchán mu ale vysvětlil: „Sucarie du Jardin je tvoje jediné jmění, že? Až generál Leclerc potře vzpouru na ostrově a vyžene černochy zase do práce, komu Sucarie du Jardin dá? Jejím právoplatným majitelům, nebo svým oblíbeným důstojníkům?“ Pak Charles poplácal povzbudivě Augustina po zádech. „Žádné strachy, chlapče. Skončí to dřív, než se naděješ, a…“ odkašlal si, „…černošky jsou prý… ehm… pěkně živočišné.“ Augustin zatím pochopil, že mu jeho manželka nepřinese tolik vzrušení, jak si zprvu představoval, a pomyslel si, že „živočišné černošky“ možná nebudou tím nejhorším, čemu bude muset čelit. Henri-Paul svému synovi vyčítal „nedůstojné nadšení“ k uspořádání majetku mezi manželi čili „régime de in fiparatum de bient“, které musel přijmout. Značná část věna Solange Escarletteové Fornierové totiž byla uložena v Banque de France, a to na jméno Solange. „Drahý příteli,“ povzbuzoval dále svého nového příbuzného Charles Escarlette. „Tyhle peníze využijte pro obnovu plantáže, která vám může do roka znovu vynášet deset procent jako dřív.“ Solange se těšila představou, že se stane paní velké a výnosné plantáže, což její sestry nebyly s to pochopit. Bude laskavá, milá, a i když nebude vynikat krásou – Solange se koneckonců považovala za realisticky smýšlející ženu –, bude se alespoň krásně, opravdu krásně oblékat. O nedělích po mši bude hostit manželky ostatních plantážníků a bude jim podávat čaj z modro-zlatého čajového servisu ze sèvreského porcelánu po babičce. Krk si obepne náhrdelníkem po babičce,
16
D ONALD M C C AIG
za každou židlí bude stát jeden sluha, který bude velkým vějířem ovívat její budoucí přítelkyně. Novomanželé se nalodili v Brestu a vypluli na západ. Cesta rozbouřenými zimními moři trvala dvaačtyřicet dní. Augustinova šarže důstojnického aspiranta jim zajišťovala pouze pryčnu v maličké kajutě, kterou sdíleli se dvěma svobodnými důstojníky, stejně bezvýznamnými jako Augustin. Všichni předstírali, že důstojníci nevidí ani neslyší, co zákonitě vidět i slyšet museli, a Solange to považovala za dostatečné řešení tak delikátní situace. Nemohla si nikomu postěžovat, proto své pocity dávala najevo přezíravým pohledem. Jednoho oslnivě nádherného rána 29. ledna se vše změnilo a najednou bylo všechno zdánlivě možné. Jak se maličký ostrůvek přibližoval, vsunula na palubě plné lidí ruku svému muži do dlaně. Možná to bylo právě tohle drobné gesto manželského područí, které vehnalo důstojnickému aspirantovi Fornierovi slzy do očí, možná to způsobil vánek okořeněný lahodnými vůněmi ostrova. V té chvíli to všechno byla pravda! Důstojník a majitel plantáže v jedné osobě i jeho nevěsta se z plných plic nadechli příslibů Perly Antil. Jelikož vzbouřenci odstranili naváděcí bóje z přístavu Cap-Français, musela se výprava generála Leclerca včetně Páté brigády i jejího novopečeného důstojnického aspiranta plavit dál podél pobřeží a tam teprve hledat místo k vylodění. Solange měla od té doby malou kajutu sama pro sebe. Zatímco francouzská flotila čekala na Leclerca, aby mohla přejít k útoku, zahájili vzbouřenci palbu na hlavní město a voňavý vánek se prosytil nahořklým zápachem. Kčertu s naváděcími bójemi! Admirál vplul do přístaviště a přirazil lodí k molu. Opouštění francouzského plavidla řídili námořníci, nějací vojáci a civilisté jako Solange, kteří kolem sebe nedůstojně mávali noži. Kolem cestujících se ihned nahrnulo několik set černošských dětí, které volaly: „Papa Blan, Bílý otec!“ Když se vylodění blížilo ke konci, poručila Solange několika dětem, aby odnesly zavazadla Fornierových do té části města, kterou zatím plameny ušetřily. Pak si sedla na kamenný schod malého dvoupatrového domku
Ž IVOT R UTH
17
a nůž si položila na kolena. Takhle zůstala až do večera, dokud do města nedorazily síly generála Leclerca. O dva dny později stál před Solange důstojník s mohutným granátnickým knírem a oznamoval jí, že spousta staveb lehla popelem a že její dům byl vybrán jako sídlo pro vyšší důstojníky. „Non.“ „Madame?“ „Non. Tenhle dům je malý a špinavý a všechno je tam rozbité, ale nám bude muset stačit.“ „Madame!“ „Chcete vystěhovat manželku francouzského plantážníka silou?“ U Solange nepochodili ani další důstojníci a Augustin do záležitosti nechtěl zasahovat.
Na jistý čas Napoleonův plán uspěl. Většina obyvatel ostrova pomoc francouzských sil přivítala, neboť ukončily vzpouru, hodně černošských jednotek generála a guvernéra v jedné osobě přešlo na stranu Francouzů. Domy se opravily, položily se na ně nové střechy, Cap-Français povstal z popela. Leclerc proto poslal větší část francouzské flotily domů. Spousta vzbouřeneckých vůdců obnovila svou přísahu věrnosti Francii i jejímu prvnímu konzulovi. Samozvaný guvernér byl pozván na mírovou konferenci, kde byl zajat. Fornierovi se konečně vydali na obhlídku své plantáže. Na Plaine-du-Nord panovalo chladivé mlhavé ráno, a Solange si proto oblékla teplý vlněný šál. Nad planinou se tyčila mohutná hora Morne Jean, kde pramenila celá řada větších i menších toků, které cestou museli překročit. V malých vesničkách po nich zvědavě, ale mlčky pokukovaly vyhublé děti, divocí psi se před nimi plížili do úkrytů. Některá políčka s cukrovou třtinou byla opuštěna a ponechána ladem, jiná si nově propuštění otroci rozdělili na zahrádky a nuzné příbytky. Po cestě narazili jen na několik políček, kde rostla kvalitní cukrová třtina, nikdo ji však nesklízel. Překročili několik zurčících potůčků a ne-
18
D ONALD M C C AIG
chali se převézt přes kalné vody Grande-Rivière-du-Nord, jejíž břehy byly poseté polámanými větvemi i kmeny stromů, které tam zbyly po zimních záplavách. Jižně od segurské křižovatky dospěli k prameni svého budoucího štěstí, k Sucarie du Jardin. Pročetli už zprávy správců, viděli potřebné výkazy, listiny i mapy, takže věděli o této záhadné plantáži v Karibiku úplně všechno. Dnes konečně vjeli na zarostlou cestu do stínu mezi hradbami stvolů cukrové třtiny, které se jim ve vánku kývaly nad hlavami. „Vanilka,“ zašeptala Solange. „Voní to jako vanilka.“ Třtina zašustěla. Mohlo se v ní skrývat cokoliv a Solange vydechla úlevou, když vzápětí vyjeli na sluncem ozářenou dlážděnou cestu před dvoupatrovým domkem, který byl menší, než si představovali. Musel být menší už před požárem, jehož stopy byly vidět okny v patře budovy. Zčernalé ohořelé trámy krovů zvýrazňovaly šedomodrý odstín oblohy, prosvítající za okny v patře. Z otvoru, který kdysi býval vchodovými dveřmi, se hrnula suť. „Bože,“ vydechla Solange. Tiché zašustění způsobili vystrašení černoši prchající skrz nesklizenou třtinu. „Postavíme si nový,“ prohlásil Augustin. „Myslíš, že můžeme?“ zeptala se a položila mu dlaň na koleno. Bylo to přece jejich. Rozbořený dům a vypálený mlýn na třtinu se zohýbanými a poničenými koly, lopatkami i převody… To všechno bylo jejich. Plány rozjitřily jejich představivost. Vyšli na obhlídku neporušené černošské vesničky… Také jejich. Každý z těch malých domečků chránila jasně zelená zeď propletených kaktusů. Augustin na jeden z nich ze zvědavosti sáhl, a když bolestivě sykl a strčil si prst do úst, Solange se pobaveně ušklíbla. Půda před vchody do chatrčí byla ušlapána na beton a zametena. Augustin přistoupil ke vchodu a strčil hlavu do potemnělé chatrče. Solange si odkašlala. Hlava jejího manžela byla zhruba ve stejné výšce jako otvor ve střeše, který sloužil pro odvod kouře. Pobavilo ji to. Vedle ubohých, potrhaných rohoží na spaní stály velké koše na sběr manioku. Na dně kotlíku na ohništi uviděl jakousi bílou připečenou hmotu. Augustinovi pro-
Ž IVOT R UTH
19
létla hlavou představa, jak učí černošské děti a předává jim úchvatné výdobytky francouzské civilizace. Nemohl se dočkat, až uvidí radost a vděk v jejich očích. Solange zvedla ze země dobře vytočenou porcelánovou mísu, měla ale odštípnutý okraj, a tak ji zahodila. Správci plantáží upozornili Fornierovy na pečlivě udržované zahrádky dělníků, takovou uviděli i za touto chatrčí. Dokazují totiž, že tihle černoši se nadřou víc na svých zahrádkách než při práci na plantáži svého pána. Augustin proto vydal prohlášení majitele plantáže: „Naši černoši nejdříve dokončí svou práci na plantáži, pak teprve jim dovolím tenhle… nesmysl!“ Solange přitom napadlo, zda jednou budou mít dům i ve městě. Na jejich život se mělo navždy usmívat hřejivé slunce. Oni dva by tu mohli něco dokázat. Na svém. Augustin se dmul pýchou. Pochytá uprchlé černochy a vrátí je hezky zpátky na Sucarie du Jardin. Nebyl to snad i jejich domov? Copak s nimi neměli spojit své životy? Plantáží se prohnal vánek od moře a stébla třtiny zašustila. Nádherný zvuk! „Ten dům…“ začal Augustin. „Jsem rád, že shořel. Byl příliš malý. Nestačil by nám.“ „Ano, postavíme si lepší,“ přitakala Solange. Augustin rozložil přehoz na zanedbané zahradě vedle domu pod růžovým keřem, jehož poupata ševelila mnohými přísliby. Budou bohatí. Budou se mít dobře. Budou se milovat. Budou si dělat, co se jim zlíbí. Solange sevřela Augustina v láskyplném objetí. Bohužel po převozu černošského generála-guvernéra boje zesílily a oblast přestala být bezpečná. Manželé Fornierovi se už na plantáž, která pro ně znamenala tolik nadějí, nikdy nepodívali. Manžel Solange už nemluvil o tom, co dělal během vojenské služby. Dočkal se povýšení, pak dalšího. Nebyl na to ale nijak hrdý. Nebavily ho už ani plesy, ani divadlo, i ta sebevtipnější konverzace ho k smrti nudila. A tak se kapitán Fornier začal vyhýbat společnosti. V létě přišla žlutá zimnice. Mezi pověrčivými francouzskými důstojníky se šířila fáma, že epidemii způsobily nadpřirozené síly. Před mnoha lety, ještě předtím
20
D ONALD M C C AIG
než jakobíni osvobodili otroky a předtím než Napoleon poslal Leclerca, aby je znovu zotročil, byl na náměstí v Cap-Français veřejně upálen kněz vúdú. Pověrčiví černoši věřili, že se tento kněz dokáže proměnit ve zvíře nebo v hmyz, takže ho nikdo nedokáže zabít. Jenže ha, ha, messieurs, jeho tuk se škvařil stejně jako tuk jakéhokoliv jiného smrtelníka. I když ale popel kněze vúdú seškrábali z dláždění, objevila se toho roku nebývalá záplava moskytů. Poprvé také byla zaznamenána epidemie žluté zimnice. Horečka nemocného spalovala a on neustále trpěl strašlivou žízní. Hlava ho bolela tak úporně, jako kdyby z ní někdo vymačkával šťávu jako z pomeranče. Nebohý pacient navíc zůstával při smyslech a jeho nejdražší iluze se měnily v pouhé lži, jimiž vždycky byly. Pak nemoc povolila. Klid. Úleva. Zimnice odešla a v hlavě přestalo bušit. Člověk byl schopen vypít studenou vodu a ležet naznak. Nějaká dobrá duše otírala z nebožákova těla špinavý pot. Hodně obětí začalo doufat. Ale i ti největší optimisté ztráceli víru, když se zimnice vrátila a z nosu i úst jim tekla černá krev, zvraceli černou tekutinu a vycházel z nich proud špíny. Le bon Dieu měl jistě dobrý důvod k tomu, aby ušetřil Augustina se Solange, zatímco většinu členů Napoleonovy výpravy kosila nemoc rychleji, než je stačili pohřbívat. Generálu Charlesi-Emmanuelovi Leclercovi se dostalo mnohem víc poct i důstojnějšího rozloučení než desetitisícům jeho vojáků. Skončil ale stejně mrtvý jako oni. Vdova po generálovi odcestovala na jedné z posledních lodí, kterým se podařilo z malého ostrůvku odplout. Pouhý rok po podepsání francouzsko-britského míru ho obě strany zase zrušily a ostrov od té doby blokovala britská eskadra. Spolu s Brity na ostrov dorazila i zpráva, že Napoleon prodal Louisianu Američanům. Francouzi, kteří to vše přežili, si uvědomovali, že spolu s Louisianou prodal Napoleon i je. Jakmile nad obklíčenými francouzskými silami převzal velení generál Rochambeau, zavládlo ve městě horečné veselí. Důstojníci, plantážníci se svými manželkami i kreolskými milenkami, zkrátka
Ž IVOT R UTH
21
všichni, které opustil národ i císař, se veselili na plesech a zábavách dlouho do noci. Figarova svatba byla pouhou vzpomínkou, a tak divadlo, jehož rozbitou střechou bylo možné pozorovat noční oblohu, zaplnila lidová zábava. Mezi trámy krovů se proháněli netopýři a plašili ženy v sále. Solange nepatřila k typům od přírody družným, moc dobře si však uvědomovala, že pokud se za nových podmínek bude držet stranou, může to znamenat její konec. A tak přestože se nejraději procházela sama po plážích, odsouvala své tužby a účastnila se nočních veselic v divadle. A jelikož s ní už dávno Augustin nikam nechodil, doprovázel ji na plesy major Alexandre Brissot, mimořádně pohledný důstojník, sotva o rok starší než ona. Major Brissot byl synovec generála Rochambeaua a ze své pozice nabídl paní Fornierové ochranu, a i když mu za ni Solange byla ochotna poskytnout jistou míru důvěrnosti, nikdy o nic takového nepožádal. Zůstávala nohama pevně na zemi. Ať byl Brissot jakýkoliv, vděčila mu za ochranu. Jinak Solange předpokládala, že ji čeká život každé další Escarletteové, včetně celkem úspěšného a povětšinou věrného manžela, který je dostatečně schopný a uznávaný. Nic v Saint-Malu ji nepřipravilo na hromady nepohřbených obětí žluté zimnice, které se doslova rozkládaly na ulicích, nebo na mastnou pachuť, která jí stoupala krkem. Ve svých představách ani jednou nezahlédla štiplavý kouř valící se ulicemi obléhaného města ani plantáž, kterou sice vlastnili, ale kterou se báli navštěvovat. Oči jejího manžela byly tak zvláštní… Oči muže, vedle něhož večer usínala…
Za těch osmadvacet měsíců, šest dní a dvanáct hodin strávených v pekle kapitán Augustin Fornier viděl a dělal věci mnohem horší než v těch nejhrůznějších snech. Kolik žádostí o slitování ignoroval, kolik žalostných proseb nevyslyšel! Snažil se nevnímat, když tiskl prst na spoušť nebo když svýma nešikovnýma rukama vázal oprátky. Jeho žena říkala: „Až porazíme ty rebely, budou muset dát všechno do pořádku. Tak jak to bylo… Přesně tak, jak to bylo!“
22
D ONALD M C C AIG
Přitakával, i když věděl, že už nic nebude v pořádku, nikdy nic nebude tak, jak bývalo. Augustin se mohl stát dobrým knězem, jak navrhoval otec. Nyní nevěděl, za který ze svých smrtelných hříchů má čekat zatracení. Dnešní úkol považoval za bláznovství. Měli dopadnout uprchlého otroka, jakéhosi Joliho, osobního sluhu Alexandra Brissota, synovce generála Rochambeaua. Augustinovi připadal tento úkol nesmyslný. Otroci utíkali každý den a byly jich desítky, stovky, tisíce. Možná šlo o koně, kterého Joli při útěku ukradl. Možná měl ten kůň nějakou cenu. Augustin jenom plnil rozkazy. Neřešil rozdíl v tom, co měl dělat voják a co měl dělat popravčí. Generál chtěl z nějakého důvodu Joliho hlavu. Navzdory zdánlivé útlosti lidské šíje to nebyl kdovíjak snadný úkol. Pokud se vykonavatel netrefí přesně mezi obratle, zasekne se mu čepel šavle v kosti a krev z několika přeťatých žil mu cáká přímo na bílé kalhoty. Stopy kopyt Joliho koně vedly Augustina a jeho muže přes opuštěné kávovníkové plantáže podél hory nad Plaine-du-Nord. Augustin a jeho poddůstojník jeli na koních, řadoví vojáci sotva popadali dech při pěším pochodu. V dalekém Saint-Malu vládl zrovna podzim. Příjemný, chladný podzim. Mezi řadami kávovníků se z teras nabízel pohled na modrý příslib hluboko pod nimi, na poklidné moře. Britská eskadra se ani nesnažila skrýt. Tři fregaty, i když jedna by bohatě stačila, líně pluly tam a zase zpátky. Vypadaly jako dětské hračky. Co věděli znudění angličtí oficíři, kteří svými dalekohledy pozorovali rozbořený Cap-Français i horu Morne Jean tyčící se nad městem? Bože, jak jim Augustin záviděl! Zanedlouho byl svah příliš příkrý na to, aby na něm mohly růst kávovníky, široká cesta se změnila ve stezku, pak v uzounkou pěšinku, kterou používali místní přerostlí hlodavci a divočáci. Augustin seskočil ze sedla a nechal koně na místě. Do očí se mu lil pot. Drápali se, šplhali, škrábali se nahoru, prodírali se křovím, které jim chytalo uniformy jako prsty zavržené milenky. Někteří vojáci kleli, někteří polohlasem odříkávali modlitby, které se naučili už jako děti.
Ž IVOT R UTH
23
Ani ti nejoptimističtější francouzští vojáci nevěřili, že by ještě někdy spatřili Francii. Každý tu věděl, že je mort, décédé, défunt. Občas zpívali zábavnou písničku o panu Smrťákovi. Monsieur Mort, veselý to kumpán. Mort oui, d’accord, ale ne teď! Ne dnes ráno. Ne, dokud se bude rosa lepit k těm nefrancouzským listům, ne, dokud se jim bude ten podivný hmyz svým protivným bzučením vysmívat, ne, dokud jim bude ostré slunce spalovat lesknoucí se čela. Zítra, monsieur Mort, zítra se setkáme. Přesně jak si přejete. Ale ne dnes!
Augustin Fornier mohl mít úplně jiný život, kdyby se na něj Štěstěna usmála. Stačilo by mu i pousmání, povzbudivé mrknutí oka… Ah, bien. A to si myslel, že v Saint-Malu nebyl šťastný! Takové děcko! Rozmazlené, bláhové děcko! Ano, měl náročného otce. Ale chtěl snad někdy jeho otec po svých synech víc než jiní otcové, kteří se na vrchol vypracovali vlastními silami? Dobře, Augustin měl spíše menší vyhlídky, například jeho starší bratr Leo měl zdědit celou Agence Maritime du Fornier, přesto měl jisté vyhlídky. Tolik štěstí tehdy měl! Trní hustých křovin ho tahalo za kabát, za opasek s mečem i za třírohý klobouk tak často, že si ho sundal a nesl ho raději v ruce. Pak na jednom z trnitých stromků zahlédl červenou čepici. Byla to bonnet rouge, „čapka revolucionářů“, jakou s oblibou nosili jakobíni a jakou naopak nenáviděl Napoleon. Hedvábná tkanina byla na první pohled příliš jemná na to, aby ji tam nechal uprchlý osobní sluha. Solange by si s tím nejspíš věděla rady. Zanedlouho se Augustin vyšplhal na úzkou terasu s hezkou mýtinou. Jakmile se tam vojáci objevili, zamečela na mýtině hnědočerná strakatá koza přivázaná na řetězu. Dveře malé chatrče tvořil jen kus koberce, nejspíš ukradený z nějakého velkého sídla. Palmové listy na střeše byly svázány odřezky ze stejného koberce.
24
D ONALD M C C AIG
Augustinův poddůstojník si přichystal mušketu k palbě, ostatní členové oddílu udělali totéž. Tak vysoko nad planinou panoval příjemný chlad. Po skalní stěně porostlé mechem kaskádovitě stékal potůček do tůňky o velikosti větší kádě. Koza znovu hlasitě zamečela, nejspíš si na přítomnost vojáků stěžovala, zelený papoušek klapal zobákem, jako když tesař tluče paličkou do trámu. Augustin v zátylku ucítil závan větru. Tak vysoko nad krvavým konfliktem se muselo žít hezky. Muselo tu být bezpečno. Holčička ležící vedle vchodu nemohla být mrtvá dlouho, protože její krev ještě nestačila zčernat. Augustin se jí nedíval do tváře. Viděl už příliš mnoho tváří, na které by chtěl zapomenout. Vytáhl z pouzdra pistoli. Když odhrnul dveře z koberce stranou, ovanul ho špinavý mrtvolný vzduch. Kapitán Fornier vstoupil dřív, než ho mohly zradit nervy. Jeho pohled padl na tělo ženy s částečně setnutou hlavou a mozek mrtvé dívenky rozstříknutý jako rudošedá skvrna přes celé ohniště. Zaťaté pěstičky dojemné mrtvolky byly tak malé, že by mohly patřit většímu vačnatci. My lidé nejsme lidé, pomyslel si Augustin. Mimoděk přemýšlel, kdo to mohl udělat. Uprchlí otroci? Povstalci? Jiná hlídka? Tak či tak, vrazi obrátili naruby, vyprázdnili a rozbili vnitřek chatrče, jak hledali skromné rodinné cennosti. Augustin doufal, že krev, v níž stál, neprosákla do svrchní části bot. Jakmile se totiž krev dostane až do švu, nic ji odtamtud nevymyje. Jedinou neporušenou věcí v chatrči byl velký koš na maniok obrácený dnem vzhůru. Vrazi při prohledávání vnitřku chýše rozházeli všechno, na co narazili, jen ten velký koš nepřevrátili. Co když se zrovna pod ním ukrývalo, co hledali? Koš zůstal netknutý… Samolibý bůh té ponuré domácnosti. Augustin do něj špičkou boty kopl a koš se odkutálel do rohu. Před kapitánem Fornierem stanula usmívající se, nahá, zhruba
Ž IVOT R UTH
25
čtyřletá dívenka, černá jako uhel. Měla nohy a kolena od krve, protože klečela vedle své vyvražděné rodiny. Při pohledu na Augustina schovala své krví zamazané ruce za zády a uklonila se. „Ki kote pititla?“ zeptala se kreolsky. Pak francouzsky dodala: „Vítejte u nás doma, pánové. Naše koza Héloïse dává dobrý mlíko. Slyšíte Héloïse mečet? Ráda ji pro vás podojím.“ Kapitán Augustin Fornier, který byl přesvědčen, že už ho nic nepřekvapí, vytřeštil na holčičku oči a zalapal po dechu. „Musíte mít hlad,“ trvala na svém holčička. „Podojím ji pro vás.“ Augustin se pokřižoval. Její úsměv vyzařoval dětský veselý půvab. „Vezmete si mě s sebou?“ A přesně to Augustin udělal.