Tezka rozhodnuti_001 az 003_Sestava 1 8/21/15 8:13 AM Stránka 3
HILLARY CLINTONOVÁ TĚŽKÁ ROZHODNUTÍ
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 4
Hillary Rodham Clinton HARD CHOICES Copyright © 2014 by Hillary Rodham Clinton The opinions and characterizations in this book are those of the author and do not necessarily represent official positions of the United States Government. First published by Simon & Schuster, Inc. All rights reserved Translation © 2015 by Vít Mlejnek ISBN 978-80-249-2647-6
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 5
Věnováno americkým diplomatům a odborníkům na rozvojovou pomoc, kteří naši zemi a naše hodnoty tak skvěle reprezentují ve všech malých i velkých, klidných i nebezpečných místech po celém světě, a památce mých rodičů: Hugha Ellswortha Rodhama (1911–1993) Dorothy Emmy Howellové Rodhamové (1919–2011)
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 6
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 7
Obsah
Poznámka autorky 9 ČÁST PRVNÍ: NOVÝ ZAČÁTEK 1/ 2008: Tým rivalů 19 2/ Ministerstvo zahraničí: Chytrá síla 41 ČÁST DRUHÁ: KŘÍŽEM KRÁŽEM PACIFIKEM 3/ Asie: Zpět na vyklizené pozice 63 4/ Čína: Neprozkoumané vody 93 5/ Peking: Příběh disidenta 112 6/ Barma: Dáma a generálové 132 ČÁST TŘETÍ: VÁLKA A MÍR 7/ Afghánistán a Pákistán: Eskalace 163 8/ Afghánistán: Ukončit válku 187 9/ Pákistán: Národní čest 208 ČÁST ČTVRTÁ: MEZI NADĚJÍ A DĚJINAMI 10/ Evropa: Trvalá pouta 245 11/ Rusko: Nový začátek a staré trápení 269 12/ Latinská Amerika: Demokraté a demagogové 290
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 8
13/ Afrika: Zbraně, nebo růst? 316 ČÁST PÁTÁ: ZVRATY 14/ Blízký východ: Trnitá cesta k míru 351 15/ Arabské jaro: Revoluce 384 16/ Libye: Všechny nezbytné prostředky 419 17/ Benghází: Napadeni 440 18/ Írán: Sankce a tajnosti 477 19/ Sýrie: Začarovaný kruh 512 20/ Gaza: Anatomie příměří 538 ČÁST ŠESTÁ: BUDOUCNOST, KTEROU CHCEME 21/ Změna klimatu: V tomhle jsme všichni spolu 561 22/ Pracovní místa a energetika: Rovné podmínky všem 579 23/ Haiti: Katastrofa a rozvoj 602 24/ Státnické řemeslo 21. století: Digitální diplomacie ve světě sítí 623 25/ Lidská práva: Rozdělaná práce 638 Epilog 674 Poděkování 684 Rejstřík 688 Použité fotografie 717
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 9
Poznámka autorky
P
řed těžkými rozhodnutími se tu a tam v životě ocitáme všichni. Na některé z nás toho může být až příliš. Musíme se rozhodnout, jak sladit nároky naší práce s požadavky našich rodin. Pečovat o nemocné dítě nebo stárnoucího rodiče. Vymyslet, jak zaplatit studium na vysoké škole. Jak najít dobrou práci a co dělat, když o ni přijdeme. Kdy se vdát či oženit – nebo jestli v manželství setrvat. Jak našim dětem poskytnout příležitosti, o nichž sní a které si zaslouží. Život je právě o takovýchto volbách. Naše rozhodnutí a jejich zvládání nás utvářejí. V případě státníků a jejich zemí mohou znamenat rozdíl mezi válkou a mírem, mezi chudobou a prosperitou. Jsem nekonečně vděčná, že jsem se narodila milujícím a podporujícím rodičům v zemi, která mi nabídla všechny myslitelné příležitosti a dary – tyto faktory, jež jsem nemohla nijak ovlivnit, připravily půdu pro život, který jsem vedla, a hodnoty a víru, jež jsem přijala za své. Když jsem se coby mladá právnička rozhodla opustit svoji kariéru ve Washingtonu a přestěhovat se do Arkansasu, abych se vdala a založila rodinu, kamarádky se mě ptaly: „Zbláznila ses?“ Podobné otázky jsem slýchala, když jsem se jako první dáma angažovala v reformě zdravotnictví, když jsem sama kandidovala ve volbách i když jsem přijala nabídku prezidenta Obamy zastupovat naši zemi coby ministryně zahraničí. Při všech zmíněných rozhodnutích jsem naslouchala svému srdci i rozumu. Srdce jsem následovala do Arkansasu; planulo láskou při narození naší dcery Chelsea; bolelo nad ztrátou mých rodičů. Rozum mi zase velel při rozhodnutích týkajících se vzdělání a kariéry. A do veřejné služby mě pak zavedly srdce i rozum společně. Na celé této cestě jsem se snažila neopako-
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 10
10
T ĚŽKÁ
ROZHODNUTÍ
vat dvakrát stejné chyby, učit se, adaptovat a modlit se za moudrost, která mi v budoucnu pomůže k ještě lepším rozhodnutím. Co platí v našich každodenních životech, platí i v nejvyšších vládních patrech. Úkol zachovat Ameriku bezpečnou, silnou a prosperující nás staví před nekonečnou množinu rozhodnutí, z nichž mnohá musíme činit s nedokonalými informacemi a protichůdnými požadavky. Patrně nejslavnější příklad za dobu mého čtyřletého působení ve funkci ministryně zahraničí představoval rozkaz prezidenta Obamy vyslat do bezměsíčné pákistánské noci speciální tým Navy SEALs s úkolem přivést Usámu bin Ládina ke spravedlnosti. Hlavní prezidentovi poradci se v této otázce ocitli rozděleni. Zpravodajské informace byly přesvědčivé, avšak ani zdaleka dokonalé. Rizika selhání akce vzbuzovala značné obavy. V sázce nebylo nic menšího než národní bezpečnost Spojených států, náš boj s Al-Káidou i náš vztah s Pákistánem. A ze všeho nejvíc pak životy oněch statečných pilotů helikoptér a příslušníků SEALs, které nyní doslova visely na vlásku. Ze strany prezidenta šlo o nejodvážnější a nejrozhodnější projev vůdčích schopností, jaký jsem kdy viděla. Tato kniha je o rozhodnutích, která jsem udělala jako ministryně zahraničí, i o těch učiněných prezidentem Obamou a dalšími státníky na celém světě. Některé kapitoly popisují konkrétní události, jež ve své době plnily přední stránky novin; jiné se zaměřují spíše na dlouhodobé trendy, které budou i v příštích generacích určovat podobu našeho světa. Samozřejmě, docela hodně důležitých rozhodnutí, postav, zemí a událostí se do knihy už nevešlo. K tomu, abych jim všem dala zasloužený prostor, bych potřebovala mnohem více stránek. Celou jednu knihu bych mohla zaplnit jenom děkováním talentovaným a své práci oddaným kolegům, na něž jsem na ministerstvu spoléhala. Za jejich službu a přátelství jsem nesmírně vděčná. Jako ministryně zahraničí jsem o našich rozhodnutích a výzvách uvažovala ve třech kategoriích: zděděné problémy, včetně dvou válek a světové finanční krize; často nečekané události a nově vznikající hrozby, od měnící se geopolitické situace na Blízkém východě přes bouřlivé vody Tichého oceánu až po neprobádaný terén kyberprostoru; a příležitosti nabízené stále propojenějším světem, jež mohly přispět k položení základů americké prosperity a pokračující vedoucí role v 21. století. Ke své práci jsem přistupovala s důvěrou v trvalé přednosti a poslání naší země; i s pokorou vycházející
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 11
P OZNÁMKA
AUTORKY
11
z vědomí, kolik věcí v dnešním světě stále přesahuje hranice našeho poznání a vymyká se naší kontrole. Americkou zahraniční politiku jsem se snažila přeorientovat v souladu s konceptem, jemuž říkám „chytrá síla“. K úspěchu v 21. století potřebujeme propojení tradičních nástrojů zahraniční politiky – diplomacie, rozvojové pomoci a vojenské síly – při současném využití potenciálu a nápadů soukromého sektoru. Občanům, zejména aktivistům, organizátorům veřejného života a kreativním jedincům schopným přicházet s řešením problémů, tedy lidem, jež souhrnně označujeme jako občanskou společnost, přitom musíme co nejvíc rozvázat ruce, aby mohli úspěšně čelit vlastním výzvám a utvářet svoji vlastní budoucnost. Všechny přednosti Ameriky musíme zapojit do budování světa s více partnery a méně nepřáteli, větší sdílenou odpovědností a méně konflikty, více kvalitními pracovními místy a menší chudobou, s prosperitou pro co největší počet lidí při co nejmenším poškození našeho životního prostředí. Jak už to s výhodou zpětného pohledu často bývá, přála bych si, abychom se mohli vrátit a některá rozhodnutí přehodnotit. Jsem však hrdá na všechno, čeho jsme dosáhli. Toto století pro naši zemi začalo traumaticky, teroristickými útoky z 11. září, dlouhými válkami, které následovaly, a velkou hospodářskou krizí. Spoustu věcí jsme potřebovali dělat lépe a já jsem přesvědčena, že se nám to podařilo. Tyto roky pro mě znamenaly rovněž velkou osobní cestu, a to jak doslovně (v konečném součtu jsem navštívila 112 zemí a nacestovala asi jeden a půl milionu kilometrů), tak v přeneseném smyslu, od bolestného konce kampaně v roce 2008 po nečekané partnerství a přátelství s mým někdejším protivníkem Barackem Obamou. Naší zemi jsem tím či oním způsobem sloužila celá desetiletí. A přece jsem se během svých let na ministerstvu zahraničí dozvěděla ještě něco navíc o našich mimořádných silných stránkách i úkolech, které v příštích letech ještě musíme zvládnout, abychom na mezinárodním poli i u nás doma zůstali konkurenceschopní a úspěšní. Doufám, že tato kniha bude užitečná pro každého, kdo se chce dozvědět, za co se Amerika v prvních letech 21. století zasazovala, i jak Obamova administrativa čelila různým velkým výzvám tohoto úskalími naplněného období. Ačkoliv moje názory a zážitky budou nepochybně rozpitvávat i příznivci nekonečné mýdlové opery z prostředí washingtonské politiky – kdo byl
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 12
12
T ĚŽKÁ
ROZHODNUTÍ
s kým a proti komu, kdo se vyšvihnul a kdo ostrouhal –, pro ně jsem tuto knihu nenapsala. Napsala jsem ji pro Američany i lidi v ostatních zemích, kteří se snaží porozumět našemu rychle se měnícímu světu, kteří chtějí pochopit, jak spolu státníci a národy mohou spolupracovat a proč se někdy střetávají a jak jejich rozhodnutí ovlivňují životy nás všech: jak kolabující hospodářství v řeckých Aténách ovlivňuje podnikání ve městě Atény (Athens) v Georgii. Jaký dopad má revoluce v egyptské Káhiře na životy lidí v městečku Káhira (Cairo) v Illinois. Co napjatá diplomatická schůzka v ruském Petrohradu znamená pro rodiny ve čtvrtmilionovém městě Petrohrad (Saint Petersburg) na Floridě. Ne každý příběh v této knize končí šťastně a některé zatím neskončily vůbec – v takovém světě zkrátka nežijeme –, všechno jsou to ale příběhy lidí, od nichž se můžeme učit, ať už s nimi souhlasíme či nikoliv. I v dnešní době můžeme stále nacházet hrdiny: pracovníky mírových misí, kteří to nevzdali, i když se úspěch jevil nemožným, skutečné státníky, již nedbali politických tlaků a dokázali učinit těžká rozhodnutí, muže a ženy s odvahou nechat minulost za sebou v zájmu vytvoření nové a lepší budoucnosti. Část v této knize vyprávěných příběhů je právě o takovýchto hrdinech. Tuto knihu jsem napsala na počest mimořádných diplomatů a odborníků na rozvojovou pomoc, kterým jsem coby historicky šedesátý sedmý ministr zahraničí Spojených států měla tu čest dělat nadřízenou. Napsala jsem ji pro všechny lidi na celém světě, kteří si možná kladou otázku, jestli dnešní Spojené státy stále disponují vším potřebným k udržení své tradiční vedoucí role ve světových otázkách. Pro mne osobně je odpovědí jedině rozhodné „Ano“. Řeči o údajném úpadku Ameriky dnes slýcháme ze všech stran, ale moje víra v naši budoucnost nikdy nebyla silnější. Třebaže je v dnešním světě jen málo problémů, které mohou Spojené státy vyřešit na vlastní pěst, problémů řešitelných bez pomoci Spojených států je ještě méně. Všechno, co jsem ve funkci viděla a vykonala, mě přesvědčilo, že Amerika zůstává „nepostradatelným národem“. Nicméně stejně tak jsem přesvědčena i o tom, že naše vedoucí úloha není žádným právem prvorozeného. Každá generace si ji musí znovu tvrdě zasloužit. A bude tomu tak – dokud zůstaneme věrni našim hodnotám a nezapomeneme, že jsme všichni v první řadě Američané a teprve potom demokraté nebo republikáni, liberálové nebo konzervativci, nebo se řadíme do
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 13
P OZNÁMKA
AUTORKY
13
některé z dalších kategorií, které nás sice definují, ale stejně tak často i rozdělují. Jsme Američané a všichni se osobně podílíme na osudu naší země. Když jsem krátce po odchodu z ministerstva zahraničí začala psát tuto knihu, zvažovala jsem pro ni několik různých názvů. Proto mi přišla celkem vhod anketa, v níž deník Washington Post vyzval své čtenáře, aby poslali své vlastní návrhy. Jeden z nich navrhoval „Chce to celý svět“, což by příhodně navazovalo na titul mojí starší knížky Chce to celou vesnici (It Takes a Village), kterou jsem napsala o výchově dětí. Můj oblíbený návrh zněl: „Gumičkové deníky: jak jsem objela 112 zemí a pořád se mluvilo jen o těch zpropadených vlasech.“ Zvolený název Těžká rozhodnutí nakonec asi nejlépe vystihuje moje zkušenosti z balancování na visutém laně mezinárodní diplomacie a moje myšlenky a pocity stran toho, čeho bude v dalších letech zapotřebí k zajištění vedoucí role Ameriky ve 21. století. Jednou věcí, o které jsem se nikdy „těžce rozhodovat“ nemusela, je sloužit naší zemi. To jsem po všechna ta léta vnímala jako největší poctu, jaké se mi v životě mohlo dostat.
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 14
SeVerNí ledoVý oceáN
Karské moře
Barentsovo moře
Grónské moře
Vých
Norské moře
Island Severní moře
Norsko
Švédsko
Rusko
Finsko Estonsko
Lotyšsko Baltské Dánsko moře Litva Spojené království Bělorusko Nizozemsko Irsko Německo Polsko Belgie Ukrajina Česká rep. Kazachstán Lucembursko Slovensko Rakousko Maďarsko Francie Moldavsko Slovinsko Švýcarsko Chorvatsko Rumunsko Srbsko Bosna a Hercegovina Monako Uzbekistán Itálie Černá Hora Bulharsko Kyrgyzstán Makedonie Španělsko Gruzie Albánie Ázerbájdžán Středozemní Tádžikistán Portugalsko Turecko Arménie Řecko moře Turkmenistán Maroko Západní Sahara
Malta
Tunisko
Alžírsko
Libye
Sýrie
Kypr
Afghánistán Írán Izrael Libanon Irák Jordánsko Kuvajt Perský záliv Pákistán Bahrajn Spojené arabské Egypt Katar emiráty
Saudská Omán Arábie Mauretánie Mali Arabské Niger Čad Súdán Senegal Eritrea Jemen moře Gambie Džibutsko Adenský záliv Burkina Faso Guinea Sierra Leone Bissau Nigérie Jižní Súdán Ghana Guinea Benin Etiopie Středoafrická Togo republika Libérie Pobřeží Kamerun Maledivy Somálsko slonoviny Uganda Keňa Svatý Tomáš a Princův ostrov Gabon Dem. rep. Kongo Kongo Angola Namibie
JižNí AtlANtSKý oceáN
Rwanda
Burundi Tanzanie
Zambie
Malawi
Zimbabwe
Botswana
Mongolsko
Mozambik
Svazijsko
Nepál
Čína
Bhútán
Bangladéš Barma
Indie
Bengálský záliv
Thajsko
Srí Lanka
Seychely
Laos
Mauricius
Jihoafrická Lesotho rep.
Východočínské moře Jihočínské moře
Vietnam Kambodža
Malajsie Singapur
Tchaj-wan
Severní Mariany
Filipíny
Brunej
Guam
Palau
Indonésie Východní Timor
Komorské ostrovy Madagaskar
Severní Korea Japonské moře Japonsko Jižní Korea
Federativní státy Mikronésie Papua-Nová Guinea
Korálové moře
iNdicKý oceáN
Austrálie
Francouzská jižní a antarktická území
Antarktida
M Ki
N
Šalamo
Van N
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 15
SeVerNí ledoVý oceáN Grónsko
Baffinův záliv
Východosibiřské moře
(Aljaška)
Hudsonův záliv
Beringovo moře
ová
rálové moře
Kiribati
Nauru
Šalamounovy ostrovy Tuvalu Vanuatu
Fidži
Mexiko (Havaj)
Nová Kaledonie
Tonga
Bermudy
Mexický záliv
Bahamy
Kuba Jamajka
Guatemala Belize Salvador Honduras Nikaragua Kostarika Panama R OV N ÍK
Samoa
Galapágy
Ekvádor
Dominikánská republika
Haiti
Portoriko Sv. Kryštof a Nevis Antigua a Barbuda Dominika Sv. Vincent a Grenadiny Sv. Lucie Barbados Grenada Trinidad a Tobago Venezuela Guyana Surinam Francouzská Guyana Kolumbie
Peru
Americká Samoa Cookovy ostrovy
JižNí ticHý oceáN
Bolívie
Argentina Chile
Uruguay
JižNí AtlANtSKý oceáN Tristan da Cunha
Falklandy
rossovo moře
Kapverdy
Brazílie
Paraguay
Velikonoční ostrov
Nový Zéland
SeVerNí AtlANtSKý oceáN
Spojené státy
Marshallovy ostrovy
MEZINÁRODNÍ DATOVÁ HRANICE
státy sie
SeVerNí ticHý oceáN
MEZINÁRODNÍ DATOVÁ HRANICE
iany
Kanada
Jižní Georgie
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 16
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 17
ČÁST PRVNÍ
Q
Nový začátek
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 18
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 19
1 2008: Tým rivalů
P
roč jsem u všech svatých ležela na zadním sedadle modré minidodávky s kouřovými skly? Dobrá otázka. Snažila jsem se nepozorovaně opustit svůj reportéry obležený dům ve Washingtonu D.C. Byl večer 5. června 2008 a já mířila na utajené setkání s Barackem Obamou – setkání, které bych si ještě před pár měsíci nedovedla představit ani ve snu. Ostatně, mým snem nebylo. Jenže já prohrála a on vyhrál. Ještě jsem ani nedostala dost času se s touhle skutečností smířit. Přesto nás nyní čekalo tohle setkání. Kampaň v průběhu prezidentských primárek byla historickou událostí, poprvé se v ní střetli muž tmavé pleti a žena. Byla však také vyčerpávající, dlouhá, ostrá a vyrovnaná. Byla jsem zklamaná a vyždímaná. Kampaň jsem tvrdě odpracovala do samého konce, jenže Barack zvítězil a nyní nadešel čas jej podpořit. Lidé, pro něž jsem kampaň vedla, Američané, již ztratili práci a neměli zdravotní péči, nemohli si dovolit benzin, potraviny nebo studium na vysoké škole a kteří měli v uplynulých sedmi letech pocit, že jsou pro svoji vládu neviditelní, nyní záviseli na tom, jestli se stane čtyřiačtyřicátým prezidentem Spojených států amerických. Ne, tohle nemohlo být snadné ani pro mne samotnou, ani pro můj tým a stoupence, kteří do kampaně dali všechno. Sluší se říct, že ani já jsem pro Baracka a jeho stoupence nepředstavovala snadno stravitelné sousto. Jeho kampaň na mně a mém týmu nenechala nitku suchou, my zase nic nedarovali jim. Na obou stranách padala silná slova, na obou stranách vládly rozjitřené emoce a já, navzdory silnému nátlaku jeho podporovatelů, odmítala hodit ručník do ringu, dokud nebude sečten poslední hlas. S Barackem jsme si promluvili už o dva dny dříve, pozdě večer po posledních
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 20
20
N OVÝ
ZAČÁTEK
primárkách v Montaně a Jižní Dakotě. „Pojďme si sednout, jestli to pro tebe má smysl,“ řekl mi. Druhý den se naše cesty znovu zkřížily v zákulisí dlouho dopředu naplánované konference Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti ve Washingtonu. Našim nejbližším poradcům, byť stále poněkud rozpačitým, se tak naskytla šance začít probírat detaily možného setkání. Za moji stranu to byla šéfka mého personálu Huma Abedinová, neúnavná a vlídná žena s obrovským přehledem, která pro mě pracovala již od mých dnů v Bílém domě. Obamu zastupoval bývalý basketbalista Duke University Reggie Love, jenž se nyní od Baracka v podstatě nehnul. Huma s Reggiem si dvířka ke vzájemné komunikaci, takovou svoji horkou linku, nechávali otevřená dokonce i za nejvyhrocenějších dnů kampaně částečně proto, že jsme si po každých primárkách, ať vyhrál kdokoliv, s Barackem zavolali, abychom mohli uznat porážku a pogratulovat k vítězství. A jelikož přinejmenším jedna osoba na lince měla pokaždé důvod k dobré náladě, naše rozhovory byly srdečné, někdy dokonce veselé. Proběhlo však také docela dost úsečných, čistě formálních telefonátů. Fotbaloví trenéři se po zápasech setkávají uprostřed hřiště, ale pokaždé si taky zrovna nepadají do náruče. Abychom se mohli sejít a v klidu si promluvit, potřebovali jsme najít místo skryté pozornosti médií. Proto jsem své dobré přítelkyni, kalifornské senátorce Dianne Einsteinové, zavolala s otázkou, jestli bychom nemohli využít její dům ve Washingtonu. Ten dům už jsem jednou navštívila a přišlo mi, že by mohl posloužit jako ideální místo pro diskrétní schůzku a jednání. Lest zafungovala. Na konci mojí ulice, v ostré levotočivé zatáčce vedoucí na Massachusetts Avenue, jsem se vtiskla do zadního sedadla dodávky a byla jsem na cestě. Na místo jsem dorazila první. Po Barackově příjezdu nám Dianne oběma nabídla po sklence kalifornského Chardonnay a potom už nás zanechala o samotě ve svém obývacím pokoji. Seděli jsme tváří v tvář v klubových křeslech u krbu. Navzdory mnoha názorovým střetům v posledních letech jsme si vypěstovali vztah plný vzájemného respektu, založeného na našich společných zkušenostech. Ucházet se o úřad amerického prezidenta je úkolem intelektuálně náročným a emocionálně vyčerpávajícím, úkolem stojícím spoustu fyzických sil. Celostátní kampaň se obvykle promění v pěkný blázinec, ale takto, i se všemi svými nedostatky, zkrátka vypadá naše demokracie v praxi. Oba jsme to zažili pěkně zblízka, což nám
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 21
2008: T ÝM
RIVALů
21
pomohlo vážit si jeden druhého za odvahu „vlézt do arény“, jak to kdysi nazval prezident Theodore Roosevelt, a projít si celou tu trnitou cestu. V době našeho setkání jsem Baracka znala čtyři roky, z nichž poslední dva jsme strávili jako protihráči v debatách. Jako na mnoho Američanů i na mne zapůsobil jeho projev na bostonském Národním konventu Demokratické strany v roce 2004. Dříve ve stejném roce jsem podpořila jeho senátorskou kampaň, když jsem v Chicagu navštívila jednu benefiční akci demokratů a další v našem washingtonském domě sama uspořádala. Ve své senátní kanceláři jsem si k překvapení mnohých, postupně sílícímu, nechávala vystavenou společnou fotografii s ním, jeho ženou Michelle a jejich dvěma dcerami, pořízenou na zmíněném večírku v Chicagu. Když jsem se po skončení primárek vrátila k práci senátorky na plný úvazek, fotografie stála na tom samém místě, kde jsem ji před nástupem do kampaně zanechala. Jako kolegové jsme spolupracovali na celé řadě společných priorit a zákonů. Po řádění hurikánu Katrina jsme Baracka spolu s Billem pozvali, aby se k nám připojil v Houstonu, kde jsme společně s bývalým prezidentem Georgem Bushem starším a jeho paní Barbarou navštěvovali lidi evakuované z dosahu bouře a setkávali se s veliteli krizového štábu záchranných složek. Oba jsme původním povoláním právníci, kteří začínali jako lokální aktivisté boje za sociální spravedlnost. Já na počátku své kariéry pracovala pro Fond na ochranu dětí, pomáhala registrovat hispánské voliče v Texasu a poskytovala právní pomoc nemajetným lidem. Barack v mládí působil jako sociální pracovník v chicagské chudinské čtvrti Far South Side. Naše životní příběhy a zkušenosti se velmi lišily, spojoval nás však náš staromódní názor, že veřejná služba je vznešeným posláním stejně jako hluboká víra v základní nabídku, jež tkví v srdci amerického snu: Ať jsi kdokoliv, ať přicházíš odkudkoliv, pokud tvrdě pracuješ a hraješ podle pravidel, zasloužíš si dostat příležitost vybudovat pro sebe a svoji rodinu dobrý život. Jenže kampaně jsou naopak založeny na vyzdvihování vzájemných rozdílů. Naše kampaň nebyla výjimkou. I přes naši obecnou shodu ve většině otázek jsme stále nacházeli také spoustu důvodů spolu nesouhlasit a využívali každé příležitosti jak ukázat, že jsme každý jiný. Ačkoliv jsem chápala, že politické kampaně, v nichž je v sázce tak mnoho, nejsou místem pro slabochy a přecitlivělé, kdybychom si já, Barack i naše štáby mohli vést seznam křivd, byl by pořádně dlouhý. Nadešel čas pročistit vzduch. Čekal nás souboj o Bílý dům a pro zemi i mě osobně bylo důležité jít dál.
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 22
22
N OVÝ
ZAČÁTEK
Několikrát jsme si usrkli nabídnutého Chardonnay a zírali na sebe jako dva puberťáci na prvním rozpačitém rande. Barack nakonec prolomil ledy tím, že mě trochu poškádlil ohledně tvrdé kampaně, kterou jsem proti němu vedla. Potom se zeptal, jestli mu pomůžu sjednotit naši stranu a vyhrát prezidentské křeslo. Chtěl, abychom spolu brzy někde společně vystoupili, a přál si, aby jednota a energie sálala již z nadcházejícího Národního konventu Demokratické strany v Denveru. Zdůraznil, že stojí také o Billovu pomoc. Že na jeho žádost o pomoc přistoupím, jsem se rozhodla už před setkáním, nejprve jsem však také potřebovala nadhodit pár nepříjemných okamžiků minulého roku. Ani jeden z nás neměl absolutní kontrolu nad vším, co se řeklo a udělalo v našich kampaních, o našich nejzarytějších příznivcích nebo politickém tisku zahrnujícím i početnou smečku bloggerů ani nemluvě. Různé výroky na obou stranách, ty z mých úst nevyjímaje, byly vytrženy z kontextu, ovšem nesmyslné a absurdní obvinění mého muže z rasismu už překročilo únosnou mez a velmi bolestně mě zasáhlo. Barack mne ujistil, že on ani jeho tým tomuto nařčení nevěřili. Co se týče sexismu, který se vynořil během kampaně, věděla jsem, že vychází z kulturních a psychologických postojů k roli žen ve společnosti, toto vědomí však mně ani mým stoupencům celou věc nikterak neusnadňovalo. Barack ve své odpovědi dojemně hovořil o těžkostech, jimž ve svém podnikání čelila jeho babička, o tom, jak obrovsky je pyšný na Michelle, Maliu a Sashu a jak silně si uvědomuje, že si v naší společnosti zaslouží plná a rovná práva. Upřímnost našeho rozhovoru mě uklidnila a posílila v mém rozhodnutí jej podpořit. Přestože bych nyní rozhodně mnohem raději žádala o podporu já jeho a nikoliv naopak, bylo mi jasné, že jeho úspěch je nyní tou nejlepší cestou, jak postoupit vpřed v prosazování hodnot a moderní politické agendy, za které jsem bojovala poslední dva roky – a vlastně celý svůj život. Když se zeptal, co musí udělat pro přesvědčení mých stoupenců, aby se přidali k jeho kampani, odpověděla jsem, že jim nejprve musí dát čas, nicméně upřímně míněná snaha o to, aby se cítili vítáni, by ke změně názoru měla přesvědčit drtivou většinu z nich. Koneckonců, on byl nyní vlajkonošem naší společné agendy. Když mohu svoje nejlepší síly upínané dosud k jeho porážce přesměrovat do snahy udělat první poslední v zájmu jeho zvolení prezidentem, dokáží to i moji voliči. Nakonec to skoro všichni opravdu udělali.
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 23
2008: T ÝM
RIVALů
23
Za hodinu a půl jsme si oba řekli, co jsme měli na srdci, a mluvili také o tom, jak se posunout dál. Později večer mi Barack e-mailem poslal návrh společného prohlášení, které měl posléze vydat jeho tým, potvrzujícího naše setkání a naši „plodnou debatu“ o tom, „co je potřeba udělat pro úspěch v listopadu“. Požádal mě také o číslo na Billa, aby si spolu mohli promluvit přímo. Příštího dne, 6. června, jsme s Billem na zahradě našeho domu v hlavním městě hostili setkání zaměstnanců mého volebního štábu. Byl to horký den, slunce pálilo. My jsme se ale při vzpomínání na neuvěřitelné zvraty v období primárek snažili příliš nedopálit. Obklopena svým věrným týmem, který za mě tak tvrdě bojoval, jsem pocítila novou inspiraci i pokoru. Někteří z přítomných byli staří přátelé, harcovníci ostřílení všemi kampaněmi už od našich začátků v Arkansasu. Pro spoustu mladších byly právě skončené politické dostihy naopak premiérou. Nechtěla jsem, aby se nechali odradit porážkou nebo aby se k volební politice a veřejné službě vůbec obrátili zády, a proto jsem jim řekla, že mohou být na naši kampaň hrdí a aby nepřestávali pracovat pro kandidáty a věci, jimž věří. Přitom jsem věděla, že jim musím jít příkladem, a i když můj rozhovor u krbu s Barackem předešlého večera byl dobrým začátkem, byl to stále jenom začátek. Mnozí potřebovali čas strávit všechny události posledních měsíců a já věděla, že se zachovají podle mého příkladu. Proto jsem rovnou na místě a bez okolků dala jasně najevo, že budu na sto procent podporovat Baracka Obamu. Lidé se navzdory okolnostem uvolnili a dobře se bavili. Moje vzácná přítelkyně Stephanie Tubbs Jonesová, odvážná černošská kongresmanka z Ohia, která odolala obrovskému tlaku a po celou dobu primárek vytrvala po mém boku, si máchala nohy v bazénu a bavila společnost veselými historkami. O dva měsíce později náhle zemřela po cévní mozkové příhodě. Její rodinu, voliče i mne a moji rodinu postihla bolestná ztráta. Alespoň toho večera jsme však stále byly sestrami ve zbrani, hledícími společně k lepším dnům před námi. Další den mě čekalo poslední vystoupení v kampani a tak jsem se musela rozloučit a začít pracovat na svém projevu. Zrovna tenhle se mi nepsal vůbec snadno. Musela jsem v něm poděkovat svým stoupencům, oslavit historický význam mojí kampaně coby první ženy, jíž se v některém státě podařilo vyhrát primárky, a zároveň podpořit Baracka způsobem, který mu pomůže v prezidentských volbách. Na jeden proslov to představovalo
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 24
24
N OVÝ
ZAČÁTEK
pořádnou nálož a já neměla moc času na vybrušování formulací. Vzpomínala jsem na všechny trpké primárkové bitvy minulosti, zvláště nezdařený pokus Teda Kennedyho zdolat v nich roku 1980 prezidenta Cartera a postavit se tak místo něj pozdějšímu vítězi klání o Bílý dům, republikánovi Ronaldu Reaganovi. Nechtěla jsem, aby se tato historie opakovala. Nebylo by to dobré pro naši stranu ani pro naši zemi. Proto jsem se rozhodla rychle veřejně podpořit Baracka Obamu a zapojit se do kampaně za jeho zvolení. Chtěla jsem trefit tu správnou rovnováhu mezi úctou k hlasům mých voličů a pohledem do budoucnosti. Osobně i po telefonu jsem se svými poradci a asistenty projev neustále procházela a hledala správný tón i jazyk. Jim Kennedy, starý kamarád s kouzelným smyslem pro nacházení těch správně podmanivých slov, se uprostřed noci probudil s myšlenkou, jak každý z 18 milionů lidí, již pro mne hlasovali, vykopal malou jamku do konečného neviditelného příkopu mezi mnou a Barackem Obamou. Na této metafoře jsem mohla začít stavět. Nechtěla jsem opakovat stokrát omletá klišé; toto vyjádření podpory mělo zaznít mými vlastními slovy jako přesvědčivý osobní argument o tom, proč bychom nyní všichni měli pracovat na Barackově zvolení. Zůstala jsem vzhůru do časných ranních hodin. S Billem jsme seděli v naší kuchyni a překopávali jednu pracovní verzi projevu za druhou. Svůj proslov jsem přednesla v sobotu 7. června v Národním muzeu stavitelství ve Washingtonu. Najít místo schopné pojmout očekávaný počet příznivců a zástupců tisku nám dalo zabrat. Ulevilo se mi, když jsme se rozhodli pro tuto budovu, vyznačující se svými vysokými stropy a strmě čnícími sloupy, dříve nazývanou „Penzijní dům“. Stavbu vybudovanou původně pro potřeby veteránů Občanské války, vdov a sirotků lze vnímat jako památník amerického smyslu pro spoluodpovědnost. Když jsem se davem prodírala k pódiu, můj manžel Bill, naše dcera Chelsea a moje tehdy devětaosmdesátiletá matka Dorothy Rodhamová kráčeli po mém boku. Lidé nadšeně křičeli ještě předtím, než jsem vůbec začala hovořit. Atmosféra tak trochu připomínala vlnu, vlnu poháněnou dozajista i smutkem a rozhořčením, ale také hrdostí a láskou. Jedna žena si na oblečení připnula velikánskou placku „Hillary papežem!“. No, takhle vysoko jsem určitě nemířila, ale nálada shromáždění mne přesto dojímala. Pokud jsem uvedla, že se mi proslov nepsal lehce, pak jeho přednesení bylo ještě těžší. Připadalo mi, že jsem zklamala mnoho milionů lidí, zvláště
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 25
2008: T ÝM
RIVALů
25
dívek a žen, jež do mne vložily své sny. Začala jsem poděkováním všem, kteří pro mě pracovali v kampani, a všem svým voličům; sdělila jsem jim, že stále věřím ve veřejnou službu a i nadále zůstanu oddána poslání „pomáhat lidem řešit jejich problémy a žít svoje sny“. Zvláštní zmínku jsem věnovala ženám z generace mojí matky, které se narodily ještě předtím, než ženy vůbec dostaly právo volit, žily však dost dlouho na to, aby ještě viděly moji kampaň na prezidentku. Jednou z těch žen byla osmaosmdesátiletá Florence Steenová z Jižní Dakoty, která trvala na tom, aby její dcera přinesla absenční volební lístek k jejímu lůžku v hospici a ona se tak mohla rovněž zúčastnit demokratických primárek. Zesnula ještě před volbami, takže se její hlas podle zákonů Jižní Dakoty nepočítal. Její dcera však později řekla jednomu novináři: „Můj táta je mrzoutský starý kovboj a vůbec se mu nelíbilo, když se dozvěděl, že mámin hlas nebude započítán. Myslím, že posledních dvacet let sám nevolil. Tentokrát ale hlasoval místo mojí mámy.“ Stát se vlajkovou lodí nadějí a modliteb milionů lidí představovalo strašlivou odpovědnost a já se snažila nikdy nezapomínat, že kampaň je mnohem více o těchto lidech než o mně samotné. Zklamání mých příznivců jsem vyjádřila přímo: „I když jsme tentokrát neměli dost sil na zdolání té největší a nejpevnější zdi, díky vám v ní nyní zeje 18 milionů prasklin. A slunce jimi prosvítá jako ještě nikdy předtím a naplňuje nás všechny nadějí a jistým vědomím, že příště bude naše cesta zase o něco schůdnější. Tak tomu s cestou amerického pokroku bylo v dějinách vždy.“ Svým voličům jsem slavnostně slíbila: „Vždycky mě najdete v předních liniích demokracie – v boji za budoucnost.“ A potom jsem dodala: „Jediný způsob, jak nyní pokračovat v našem boji, jak dosáhnout cílů, za nimiž stojíme, je sebrat naši energii, naše nadšení, naši sílu a udělat vše pro zvolení Baracka Obamy příštím prezidentem Spojených států amerických.“ Překousnout porážku a všechny její důsledky nebylo jednoduché, ovšem na druhou stranu mne mnohému naučila. Během let jsem zažila spoustu osobních i veřejných rozčarování, ale až do roku 2008 jsem se těšila neobvyklé šňůře volebních úspěchů – nejprve jako součást kampaní mého manžela v Arkansasu a na úřad prezidenta, potom ve vlastních kláních o senátní křeslo v letech 2000 a 2006. Ta lednová noc v roce 2008, kdy jsem v hlasování členů Demokratické strany v Iowě skončila až třetí, byla nesnesitelná. Jakmile jsem však vyrazila dál, nejprve do New Hampshire a pak napříč
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 26
26
N OVÝ
ZAČÁTEK
celou zemí, našla jsem znovu půdu pod nohama a svůj hlas. Oklepala jsem se, pookřála a moje odhodlání zocelila setkání s bezpočtem Američanů, které jsem cestou potkávala. Vítězství v ohijských primárkách jsem věnovala všem lidem v Americe, „které už někdo chtěl vynechat, ale oni se nenechali jen tak odstrčit, všem, co někdy klopýtli, ale okamžitě se znovu postavili na nohy, všem, kteří tvrdě dřou a nikdy se nevzdávají“. Příběhy lidí, s nimiž jsem se setkala, znovu potvrdily moji víru v neomezené možnosti naší země, ale zároveň mi jasně ukázaly, jak ohromný kus práce nás ještě čeká, abychom zajistili, že tyto možnosti zůstanou neomezené skutečně pro všechny. Byla to sice dlouhá, vyčerpávající a také náramně drahá kampaň, všechno to úsilí se však nakonec vyplatilo v podobě možnosti nabídnout lidem skutečnou volbu ohledně budoucnosti jejich země. K pozitivním stránkám porážky patřilo i to, že jsem z této zkušenosti vyšla s poznáním, že už mi oproti dřívějšku tolik nezáleží na tom, co o mně říkají moji kritici. Naučila jsem se kritiku brát vážně, ale nikoliv osobně a kampaň tuto moji novou schopnost dozajista řádně otestovala. A také mě osvobodila. Najednou jsem si dokázala rozpustit vlasy – doslova. Jill Doughertyová z televize CNN se mě později, to už jsem byla ministryní zahraničí, v jednom rozhovoru během cesty do Indie zeptala na posedlost médií skutečností, že se v zahraničních metropolích po dlouhých leteckých přesunech klidně ukazuji s brýlemi a bez nalíčení. Říkala tomu „Hillary na přírodno“. Musela jsem se smát. „Být v téhle životní fázi, ve které se zrovna nacházím, mi přináší ohromnou úlevu, Jill, protože když chci nosit svoje brýle, tak prostě nosím svoje brýle. A když si chci stáhnout vlasy do culíku, prostě si je stáhnu do culíku.“ Část novinářů referujících o mém působení na ministerstvu zahraničí překvapovalo, když jsem občas hodila za hlavu obvyklé diplomatické fráze a řekla přesně to, co jsem měla na srdci, ať už to bylo vynadání severokorejskému vůdci nebo zatlačení na Pákistánce ohledně místa pobytu Usámy bin Ládina. Už jsem prostě neměla tu trpělivost být pořád tak úzkostlivě korektní a dávat si pozor na každé slůvko. Porážka mi rovněž dala šanci hovořit s představiteli jiných států o tom, jak akceptovat vůli vlastních občanů a přitom dál konat ku prospěchu svých zemí. Po celém světě potkáváte hlavy států, které se zaklínají věrností demokracii, ale potom dělají všechno možné, aby ji potlačili, když voliči demonstrují nebo se rozhodnou odvolat je svými hlasy z jejich úřadů. Došlo mi, že mám šanci nabídnout úplně opačný model chování. Samozřejmě,
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 27
2008: T ÝM
RIVALů
27
měla jsem to štěstí prohrát s kandidátem, jehož názory se téměř prolínaly s těmi mými a jenž musel tvrdě bojovat, aby si mě prosadil do svého týmu. Nicméně skutečnost, že jsme bývali zuřivými protivníky a nyní jsme schopni spolupracovat, byla stále velmi pádným argumentem ve prospěch demokracie – argumentem, který jsem v následujících letech znovu a znovu prosazovala po celém světě v pozici, o níž se mi dříve ani nesnilo.
C Tři týdny po mém projevu v Muzeu stavitelství jsem už byla na cestě do Unity ve státě New Hampshire, městečka vybraného pro moje první společné vystoupení s Barackem nikoliv pouze pro svůj název, ale také z toho důvodu, že jsme zde oba získali naprosto stejný počet hlasů: 107 hlasů bylo pro Baracka a 107 pro mne. Setkali jsme se ve Washingtonu a letěli společně jeho letadlem, které využíval ve své kampani. Po přistání nás již očekával prostorný zájezdový autobus, aby nás dopravil do téměř dvě hodiny vzdáleného Unity. Vytanuly mi vzpomínky na úžasné autobusové turné, jež jsme já a Bill společně s Alem a Tipper Goreovými podnikli okamžitě po Demokratickém konventu v roce 1992, vzpomínala jsem rovněž na slavnou knihu Timothyho Crouse o kampani z roku 1972, Kluci v autobuse. Tentokrát v autobuse měla sedět „holka“ a kandidátem nebyla ani ona sama, ani její manžel. Zhluboka jsem se nadechla a nastoupila. Cestou jsme s Barackem seděli vedle sebe a uvolněně klábosili. Podělila jsem se s ním o několik zkušeností matky vychovávající dceru v Bílém domě. On sám už s Michelle přemýšlel, jaký to asi v případě zvolení pro jejich Maliu a Sashu bude život. Shromáždění jako takové, pořádané na velkém poli za překrásného letního dne, mělo za úkol vyslat neklamné poselství: primárky už jsou za námi a nyní tvoříme jeden tým. Zatímco jsme za zvuků písně „Beautiful Day“ od skupiny U2 vcházeli na pódium, lidé skandovali naše jména. Veliká písmena na protilehlé straně vytvářela slovo U-N-I-T-Y (JEDNOTA), modrý transparent nad jevištěm hlásal „Jednotni pro změnu“. „Dnes a každý další den,“ řekla jsem davu, „budeme se přesně takto, rameno na rameni, zasazovat o naše společné ideály, o naše uctívané hodnoty, o zemi, kterou milujeme.“ Lidé na tato slova reagovali skandováním: „Díky, Hillary, díky, Hillary.“ Přidal se dokonce i Barack. „Lidi, vy jste mi snad museli nakukovat do projevu. Vždyť už znáte první větu,“ zažertoval. Potom výmluvně a šlechetně hovořil o dlouhém závodě, který jsem absol-
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 28
28
N OVÝ
ZAČÁTEK
vovala. Barack si o pár dní dříve dlouho povídal s Billem. Během rozhovoru si vyříkali některé přetrvávající spory z primárek a dohodli se na společném postupu v prezidentské kampani. Největší událostí léta byl Národní konvent Demokratické strany konaný koncem srpna v Denveru. Zúčastnila jsem se všech demokratických sjezdů od roku 1976, přičemž zvlášť hezké vzpomínky mám ze zjevných důvodů na ten v New Yorku v roce 1992 a v Chicagu v roce 1996. Tentokrát mě Barack požádal, abych přednesla hlavní projev, v němž bude oficiálně oznámena jeho nominace, a já souhlasila. Když ta chvíle nastala, na jeviště mě uvedla Chelsea. Moje hrdost na naši dceru a můj vděk za to, jak tvrdě pracovala v průběhu celé kampaně, už ani nemohly být větší. Na vlastní pěst projela křížem krážem celou Ameriku, mluvila s mladými lidmi a na každém kroku nabíjela shromážděné davy energií. Když jsem se na ni dívala, jak tam stojí před napěchovaným sjezdovým sálem, při vědomí, jak vyrovnanou a naprosto dospělou osobou se stala, se mi tajil dech. Za chvíli už byla řada na mně. Přivítalo mě moře červeno-bílo-modrých nápisů „Hillary“. V životě už jsem přednesla bezpočet projevů, ale tenhle byl opravdu velký, před ohromným publikem přímo v hale a miliony dalších, sledujících televizní přenos. Musím přiznat, že jsem byla nervózní. S projevem jsem se piplala až do poslední možné minuty, takže po příjezdu mojí kolony musel jeden z mých asistentů vyskočit z dodávky a sprintovat před námi, aby flashku s proslovem stihl předat obsluze čtecího zařízení. Lidé z Obamova týmu chtěli do projevu nahlédnout mnohem dříve, a když jsem se o něj nepodělila, jeden z poradců si prý dělal starosti, že určitě skrývám něco, co by z mých úst slyšet nechtěli. Já ale prostě jenom využívala každou vteřinku k nalezení těch nejlepších slov. Dlouho jsem sice snila, že přednesu projev v roli kandidátky na prezidentku, ale i tento byl důležitý. „Ať už jste volili mě nebo Baracka, nyní přišel čas sjednotit se jako jedna strana s jedním cílem. Tvoříme jeden tým, nikdo z nás si nemůže dovolit sedět někde bokem. Tohle je boj o budoucnost. A my tento boj musíme společně vyhrát,“ řekla jsem davu. „Barack Obama je mým kandidátem. A musí se stát naším prezidentem.“ Joe Biden mě později v pokoji pro vystupující přivítal tak, že padl na kolena, aby mi políbil ruku. (Kdo říká, že kavalírství vymřelo?!) Barack mi s poděkováním zavolal z města Billings v Montaně.
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 29
2008: T ÝM
RIVALů
29
Dříve v průběhu dne jsem v zákulisí sjezdu náhodou potkala i Michelle a také ona byla velmi vděčná za všechno, co pro Baracka děláme. Samozřejmě, můj muž nebyl v těchto dostizích o Bílý dům jediným životním partnerem tandemu Obama-Clintonová, přičemž já i Barack jsme se oba naučili, že jsou to často naše rodiny, kdo útoky na naši adresu snáší nejhůře. Mne a Michelle však navíc spojoval ještě jeden těžký úkol, který já už zažila a ji teprve čekal, totiž vychovávat děti pod dohledem veřejnosti. O několik měsíců později, při soukromém obědě ve Žluté oválné pracovně ve druhém patře Bílého domu, jsme si povídaly o tom, jak si nová první rodina zvyká v novém domově, a také o jejích plánech bojovat pomocí zdravější stravy a pravidelného cvičení s problémem dětské obezity. Seděly jsme u malého stolku a dívaly se z oken s výhledem přes Trumanův balkon na jih k Washingtonovu památníku. Byla to moje první návštěva v rodinných prostorách Bílého domu od našeho odchodu 20. ledna 2001. Tak ráda jsem znova viděla zaměstnance rezidence, kteří každé prezidentské rodině pomáhají cítit se v Bílém domě opravdu jako doma. Když jsem se v roce 1993 stala první dámou, možnost poslouchat přímo od Jacqueline Kennedyové, Lady Bird Johnsonové, Betty Fordové, Rosalynn Carterové, Nancy Reaganové a Barbary Bushové o jejich zkušenostech pro mne znamenala velmi mnoho. Pouze nemnoha z nás se dostalo privilegia žít v tomto domě a já chtěla Michelle poskytnout maximální možnou podporu. Myslela jsem si, že můj denverský projev bude mojí jedinou rolí na sjezdu, ovšem jedna zaťatá skupina delegátů stále hodlala hlasovat během jmenovitého hlasování států pro moji osobu. Lidé z Obamovy kampaně mě požádali, zdali bych mohla na sjezd dorazit i další den, přerušit jmenovité hlasování a místo něj přejít rovnou k deklaraci, že Barack Obama bude naším stranickým nominantem. Souhlasila jsem, ale zároveň chápala, proč mě mnozí přátelé, příznivci a delegáti prosili, abych to nedělala. Přáli si dokončit, co začali. Dále si přáli, aby si dějiny pamatovaly, že žena dokázala zvítězit ve více než dvaceti primárkách a stranických hlasováních, přičemž získala téměř tisíc devět set delegátů. Nic takového se ještě žádné ženě nepodařilo. Namítali, že naše úsilí nebude v případě zkrácení jmenovitého hlasování nikdy náležitě oceněno. Nemohla jsem se ubránit dojetí nad jejich zápalem a věrností, soudila jsem však, že nyní je důležitější dát najevo naši naprostou jednotu. Některé z mých stoupenců sklíčilo rovněž Barackovo rozhodnutí
clinton těžká.def_Sestava 1 21.09.15 9:25 Stránka 30
30
N OVÝ
ZAČÁTEK
vybrat si na post viceprezidenta Joea Bidena namísto mě. Já se však o viceprezidentskou funkci nikdy nezajímala. Těšila jsem se na návrat do Senátu, kde jsem se chtěla výrazně zasadit o prosazení zdravotnické reformy a pomáhat i v dalších důležitých otázkách, jako je tvorba pracovních míst. Barackovu volbu jsem jednoznačně schvalovala a věděla, že Joe bude velkým přínosem jak během voleb, tak později v Bílém domě. Můj příchod do sálu jsme drželi v tajnosti, takže v řadách delegátů a reportérů vzbudilo celkem pozdvižení, když jsem se právě v okamžiku, kdy byli k oznámení svých hlasů vyzváni delegáti ze státu New York, objevila mezi tisíci nadšených demokratů. Obklopena přáteli a kolegy jsem oznámila: „S očima pevně upřenýma k budoucnosti, v duchu svornosti, s cílem vítězství, s vírou v naši stranu a naši zemi prohlasme právě na tomto místě a právě v tuto chvíli jedním hlasem, že Barack Obama je naším kandidátem a bude naším prezidentem.“ Potom jsem postoupila k návrhu přerušit jmenovité hlasování a nominovat Baracka aklamací. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová se z podia zeptala, jestli s mým návrhem panuje souhlas, a celý sjezd souhlasně zaburácel. Atmosféra byla elektrizující a dějiny se psaly za pochodu, když jsme se sjednotili za historicky prvním afroamerickým nominantem jedné ze dvou hlavních stran na úřad amerického prezidenta. Ten týden přišlo ještě jedno velké překvapení. Senátor John McCain, předpokládaný kandidát Republikánské strany, hned ráno po Barackově denverském projevu oznámil, že si jako prezidentskou spolukandidátku vybral guvernérku Aljašky Sarah Palinovou. Celým národem se neslo hlasité: „Koho?“ V následujících měsících jsme ji všichni měli náležitě poznat, ovšem v tomto okamžiku byla takřka úplně neznámou osobou, dokonce i pro politické nadšence. Lidé z Obamovy kampaně pojali podezření, že její nominace je očividným pokusem zhatit jejich naděje, že na Barackovu stranu automaticky přejde drtivá většina žen, jež dosud nadšeně podporovaly mne. Okamžitě vydali značně přezíravé prohlášení a sháněli se po mně, neboť doufali, že si také přisadím. Ale já nechtěla. Nehodlala jsem se trefovat do Palinové jenom proto, že je ženou usilující o podporu ostatních žen. Nedávalo to žádný politický smysl a nepřišlo mi to ani správné. Proto jsem řekla ne a pověděla jim, že na kritiku druhé strany bude ještě spousta času. O několik hodin později Obamova kampaň zařadila zpátečku a guvernérce Palinové k nominaci na viceprezidentku pogratulovala.