JEAN-PAUL DIDIERLAURENT
KNIŽNÍ KLUB
Přeložila Nela Knapová
LE LISEUR DU 6h27 Copyright © Jean-Paul Didierlaurent, Au diable vauvert, 2014 All rights reserved Translation © Nela Knapová, 2015 ISBN 978-80-242-4987-2
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 4
8.9.2015 10:42:44
Pro Sabine, bez níž by tato kniha nevznikla, mému otci, který mi svou neviditelnou přítomností stále dodává nehynoucí lásku, pro Colette za její neochvějnou podporu.
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 5
8.9.2015 10:42:44
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 6
8.9.2015 10:42:44
1
Někteří se rodí hluší, němí či slepí. Jiná ukřičená novorozeňata zdobí nepěkné šilhání, rozštěp nebo červený „oheň“ uprostřed obličeje. Další přicházejí na svět s koňskou nohou nebo mají končetinu dokonce ochrnutou a jakoby bez života ještě dřív, než do života vstoupí. Největším břemenem, s nímž se narodil Guylain Vignolles, byla nešťastná přesmyčka, k níž vybízí spojení jeho křestního jména a příjmení: Vilain Guignol, tedy ošklivý kašpar, protivná jazyková hříčka, která mu zvonila v uších od prvních krůčků a nikdy se jí neměl zbavit. Křestním jménům v kalendáři pro rok 1976 nevěnovali jeho rodiče nejmenší pozornost a kdo-
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 7
7
8.9.2015 10:42:44
Čte n á ř z vla ku v 6.2 7
8
víproč se rozhodli pro jméno Guylain, aniž by na okamžik pomysleli na katastrofické následky svého činu. Na důvod této volby se jich překvapivě a navzdory tomu, že ho často přepadala silná zvědavost, nikdy neodvážil zeptat. Možná ze strachu, že je uvede do rozpaků. Určitě také ze strachu, aby ho nezklamala banálnost odpovědi. Občas si rád představoval, jak by mohl jeho život vypadat, kdyby se jmenoval Lucas, Xavier nebo Hugo. I Ghislan by mu ke štěstí stačil. Ghislan Vignolles, opravdové jméno, v němž by se mohl realizovat a dospět, s tělem a duchem bezpečně skrytým za čtyřmi nevinnými slabikami. Namísto toho musel dětství překonat s vražednou přesmyčkou, která se mu lepila na paty: Vilain Guignol. Po třiceti šesti letech života se nakonec naučil zapomenout a být zapomenut, stát se neviditelným, aby už nevyvolával posměch ani žerty na svůj účet, na které došlo vždy, když si ho někdo všiml. Nebýt ani hezký, ani ošklivý, ani tlustý, ani hubený. Jen rozmazaný obrys, který zahlédnete na okraji zorného pole. Splynul s okolní krajinou natolik, že se sám k sobě nehlásil a stal se koutem, který nikdo nenavštěvuje. Všechny ty roky trávil Guylain Vignolles tak, že jednoduše neexistoval, s výjimkou chvil strávených každé ráno na ponurém nástupišti. Každý den ve stejnou hodinu čekal na příměstské metro RER, obě nohy na bílé dělicí čáře, za niž se nesmělo kvůli nebezpečí pádu do kolejiště. Ta bezvýznamná čára nakreslená
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 8
8.9.2015 10:42:44
na betonu ho nějakým zvláštním způsobem dovedla uklidnit. Zápach mrchoviště, který se mu jinak neustále vznášel v hlavě, se tady jako mávnutím kouzelného proutku vždycky rozptýlil. A on těch několik minut, které ho dělily od příjezdu soupravy, po čáře přešlapoval, jako kdyby s ní chtěl splynout, ačkoliv si byl dobře vědom toho, že by to byl jen marný odklad nevyhnutelného, že jedinou možností, jak uniknout barbarství, které ho čekalo tam za obzorem, by bylo nechat za sebou čáru, na níž se přihlouple kolébal z jedné nohy na druhou, a vrátit se domů. Ano, stačilo by to vzdát, úplně jednoduše se vrátit do postele a stočit se do ještě vlažného otisku svého těla, který v ní po noci zanechal. Utéct do spánku. Ale nakonec vždycky rezignoval, zůstal na bílé čáře a poslouchal, jak se za ním srocuje hlouček pravidelných spolucestujících, zatímco na šíji mu ulpívaly pohledy, které ho lehce propalovaly, a připomínaly mu tak, že je stále naživu. V průběhu let se ostatní pasažéři dopracovali k tomu, že vůči němu projevovali takový ten shovívavý ohled vyhrazený neškodným bláznům. Guylain představoval vydechnutí, které je na dvacet minut společné jízdy vytrhlo z jednotvárnosti jejich dní.
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 9
9
8.9.2015 10:42:44
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 10
8.9.2015 10:42:44
2
Vlaková souprava s usilovným skřípáním brzd zastavila u nástupiště. Guylain se odlepil od bílé čáry a po stupátku vylezl do vagonu. Napravo ode dveří na něj čekalo úzké sklápěcí sedadlo. Před měkkými sedačkami dával přednost tvrdosti oranžového sedáku. S postupem času se to sklápěcí sedadlo stalo součástí jeho rituálu. Pohyb, jímž si svou podpěru stahoval dolů, měl v sobě něco symbolického, co mu dodávalo důvěru. Vlak se rozjížděl a on mezitím z kožené brašny, kterou měl vždy při sobě, vytáhl papírové desky. Opatrně je pootevřel a mezi dvěma pijáky sladce růžové barvy našel první list a vytáhl ho. V dlani mu zplihle ležely ostatky na-
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 11
11
8.9.2015 10:42:44
Čte n á ř z vla ku v 6.2 7
trženého kopíráku s useknutým levým horním rohem. Byla to stránka z knihy o rozměru 13 x 20 cm. List chvíli zkoumal a potom ho položil zpět na piják. Ve vagonu se pomalu rozhostilo ticho. Občas soupravou zasyčelo vyčítavé „psst“, aby umlčelo rozhovor, který ne a ne ustat. A potom už si Guylain jako každé ráno naposledy odkašlal a začal nahlas předčítat:
12
„Dítě bylo ochromené a oněmělé úžasem, oči mělo jen pro zmítající se zvíře zavěšené na dveřích stodoly. Muž přiblížil ruku ke krku pulzujícímu životem. Úzká čepel se tiše ponořila do bílé srsti a z rány vytryskl teplý gejzír, který mu potřísnil zápěstí rumělkovými kapičkami. Otec s rukávy vyhrnutými po lokty řízl několika přesnými pohyby do kožešiny. Potom silnýma rukama začal pomalu srst stahovat a ta klouzala dolů jako obyčejná ponožka. V celé své nahotě se objevilo králíkovo drobné svalnaté tělo, z něhož se ještě stále vypařoval právě ukončený život. Ošklivá kostnatá hlava bezvládně visela a dvě kulaté oči upřeně zíraly do prázdna bez jediné špetky výčitky.“ Zatímco rodící se den začal narážet do orosených oken, text mu proudil z úst v jedné dlouhé šňůře slabik, tu a tam přerušované pomlkami, které pohlcoval rachot jedoucího vlaku. Pro všechny spolucestující v soupravě byl čtenářem, tím zvlášt-
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 12
8.9.2015 10:42:44
ním chlapíkem, jenž jim každý den jasným hlasem přečetl několik stránek vylovených z aktovky. Četl úryvky z knih bez jakéhokoliv vzájemného vztahu. Část kuchařského receptu mohla následovat po straně 48 z posledního díla ověnčeného Goncourtovou cenou, odstavec detektivního románu hned za stránkou historické monografie. Guylainovi na obsahu pramálo záleželo. V jeho očích měl smysl pouze samotný akt čtení. Všechny texty deklamoval se stejným zápalem. A pokaždé se stalo něco magického. Slova opouštějící jeho rty s sebou odnesla trochu znechucení, které ho dusilo vždy, když se blížil k podniku: „Ostří nože nakonec záhadu odkrylo. Otec dlouhým řezem rozevřel trup, z něhož se vyhrnuly kouřící vnitřnosti. Růženec útrob z něj vyklouzl, jako by se nemohl dočkat, až se dostane z dutiny, v níž byl uvězněný. Z králíka zbylo jen zakrvácené tělíčko zabalené v utěrce. O pár dní později se objevil nový králík. Další bílá chlupatá koule, která poskakovala v teple králíkárny, se stejnýma krvavýma očima, jež dítě posléze pozorovaly z říše mrtvých.“
13
Guylain, aniž by zvedl hlavu, se opatrně chopil druhého listu: „Muži se instinktivně vrhli tváří k zemi se zběsilým přáním se v ní skrýt, zarýt se co nejhloubě-
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 13
8.9.2015 10:42:44
Čte n á ř z vla ku v 6.2 7
14
ji do ochranitelského nitra země. Někteří hrabali holýma rukama v hlíně jako pomatení psi. Jiní leželi svinutí do klubíčka, natočeni svou křehkou páteří smrtelným střepinám létajícím všude kolem. Jak jim reflex velel už od pradávna, všichni leželi přimáčknutí k zemi. Všichni až na Josefa, který zůstal stát uprostřed toho zmatku jako smyslů zbavený a objímal kmen velké břízy před sebou. Z rýh táhnoucích se po kmenu strom ronil hustou pryskyřici, velké slzy mízy, které se perlily na povrchu kůry a pomalu stékaly dolů. Řinuly se po stromě stejně jako horká moč po Josefových stehnech. S každým novým výbuchem se bříza, k níž tiskl tvář, zatřásla, zachvěla v jeho objetí.“ Než vlak dojel do stanice, očima zhltal tucet stránek. Až když se mu z patra vytratily stopy posledních pronesených slov, poprvé od nástupu si prohlédl ostatní cestující. Jako jindy našel na tvářích zklamání a dokonce smutek. Všichni se ale vzápětí oklepali. Vagon se rychle vylidnil. I on vstal. Sedák se s ostrým plesknutím narovnal. Klapka na konec. Žena ve středním věku mu do ucha zašeptala nenápadné díky. Guylain se na ni usmál. Jak jim vysvětlit, že to nedělá pro ně? Odevzdaně opustil pohostinnost vlaku a zanechal v něm přečtené úryvky. Těšilo ho, že jsou měkce zastrčeny mezi sedák a opěradlo sklápěcího sedadla, daleko od ničivého rámusu, jemuž unikly. Venku začalo pršet
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 14
8.9.2015 10:42:44
ještě víc. Jako pokaždé, když se blížil k továrně, se mu v hlavě ozval drsný hlas starého Giuseppeho: „Na tohle nejseš stavěnej, hochu. Ještě to nevíš, ale nejseš na to stavěnej!“ Přítel věděl, o čem mluví, sám na dodání odvahy pokračovat nenašel nic lepšího než révový mok. Guylain ho ale neposlouchal a naivně věřil, že rutina nakonec všechno spraví. Že mu jako podzimní mlha zaplaví život a umrtví myšlenky. Ale i přes všechna ta léta mu při pohledu na špinavý betonový plot se spadanou omítkou znechucení vždycky sevřelo hrdlo. Za ní To mělo své doupě, v němž se skrývalo před světem. Čekalo na něj.
15
Ctenar_z_vlaku_v_6,27_14_(imprimatur).indd 15
8.9.2015 10:42:44