0037012

budoucnost_003 7/8/15 9:24 AM Stránka 1

KNIŽNÍ KLUB

Dmitry Glukhovsky BUDUŠČEJE Copyright © 2013 by Dmitry Glukhovsky Agreement via www.nibbe-wiedling.com Jacket design © by Péter Sallai Translation © 2015 by Rudolf Řežábek Jakékoli využívání materiálu této knihy, ať v plném nebo částečném rozsahu, je bez povolení majitele práv zakázáno.

ISBN 978-80-242-4917-9

BUDOUCNOST.indd 4

3.6.2015 9:53:21

I · OBZORY

V duchu si říkám, že výtah je báječná věc. Existuje spousta důvodů k nadšení z výtahů. Když cestuješ po vodorovné ose, vždycky víš, kam se dostaneš. Když se přesouváš po svislé ose, můžeš se ocitnout kdekoli. Existují jen dva směry – nahoru a dolů, ale nikdy netušíš, co uvidíš, až se dveře zdviže otevřou. Nekonečné administrativní výběhy – úředníky v klecích, idylické pastorále s bezstarostnými pastýřkami, kobylkové farmy, hangár s osamělým zchátralým Notre Dame, páchnoucí chudinské čtvrti, kde na jednoho člověka připadá tisíc čtverečních centimetrů obytné plochy, bazén na břehu Středozemního moře nebo prostě spleť úzkých technických chodeb. Některé úrovně jsou přístupné pro všechny, na jiných výtahy neotvírají náhodným cestujícím a o některých nikdo neví, kromě těch, kteří projektovali věže. Věže jsou dostatečně vysoké, aby pronikly nad oblaka, a kořeny, jimiž sahají pod zem, mají ještě delší. Křesťané tvrdí, že ve věži postavené na místě Vatikánu jsou zdviže jezdící do pekla a zpátky, ale najdou se tam i takové, které dopravují světce přímo do ráje. Nedávno jsem si trochu podal jednoho bezvýznamného fráterníka a zeptal se ho, proč v tak beznadějné situaci pořád ohlupují lidi. Vnucovat někomu v současnosti nesmrtelnost duše je děsivý nesmysl. Duši už přece dávno nikdo nemá! Křesťanský ráj je patrně stejně odepsaný Zapadákov jako chrám svatého Petra: nikde nikdo, všude na prst prachu. Černokabátník se rozklepal a zapištěl něco o vzorech určených pro masový trh – že prý je třeba rozmlouvat s věřícími jejich

5

BUDOUCNOST.indd 5

3.6.2015 9:53:21

jazykem. Ten podvodník si zasloužil zlámat všechny prsty, aby se už nemohl tak snadno pokřižovat. Do několikakilometrové výše rychlostní výtahy vzlétnou doslova za pár minut. Lidem to většinou stačí tak akorát na to, aby se podívali na reklamní šot, přičísli si vlasy nebo se přesvědčili o tom, že jim nic neuvízlo mezi zuby. Většina pasažérů si ani pořádně neuvědomí, že se výtah někam pohybuje, ačkoli zrychlení dá pořádně zabrat střevům i mozkovým závitům. Podle fyzikálních zákonů by mělo dojít i ke stlačení času – no aspoň trošku. Ale místo toho každý okamžik, který strávím ve výtahové kabině, bobtná, natéká, duří… Potřetí se dívám na hodinky. Ta prokletá minuta snad nebere konce! Nenávidím lidi, které zdviže přivádějí v nadšení, a nenávidím lidi, kteří si v kabinách prohlížejí vlastní odraz v zrcadle, jako by se nechumelilo. Nenávidím výtahy i toho, kdo je vynalezl. Jakého šílence mohlo napadnout zavěsit nad propast těsnou bednu, nacpat do ní živého člověka a nechat ji rozhodovat o tom, jak dlouho ho bude držet zavřeného a kdy ho zase vypustí za svobodu? Dveře se pořád neotvírají – a co hůř, kabina dokonce ne a ne zpomalit. Tak vysoko jsem se snad ještě v žádné věži nedostal. Ale na výšku se klidně vykašlu, s tou nemám problém. Bez váhání postojím na jedné noze na vrcholu Everestu, jen abych už vypadl z té zatracené kobky. Nesmím na to myslet, nebo mi dojde vzduch! Proč jsem zase sklouzl k těm nutkavým představám? Vždyť se mi hlavou honily tak sympatické obrazy liduprázdného chrámu svatého Petra, smaragdově zelených toskánských kopců na počátku léta… Zavřít oči a představit si sám sebe uprostřed vysoké trávy… Sahá mi až po pás… Všechno podle doporučení z příručky… Nádech… Výdech… Hned se uklidním… Hned to bude… Ale jak mám vědět, jaké to je stát po pás v nějaké podělané trávě? Nikdy jsem ji neviděl blíž než na deset kroků, pokud samozřejmě pominu umělý trávník! Proč jsem kývl na to, že pojedu tak vysoko? Proč jsem přijal to pozvání? I když říkat tomu pozvání je dost těžké.

6

BUDOUCNOST.indd 6

3.6.2015 9:53:21

Představ si, že žiješ takovým pavoučím frontovým životem: pobíháš po okrajích štěrbin v podlahách a stěnách. Jakýkoli zvuk vztahuješ na sebe a okamžitě se přestaneš hýbat; pokaždé musíš být připraven na to, že tě rozmáčknou. A pak se jednou dostaneš na denní světlo a padáš a padáš… ale místo toho, aby se ozvalo prasknutí a bylo po tobě, zničehonic tě pevně svírají prsty a letíš kamsi nahoru, kde si tě chtějí prohlédnout a pořádně prozkoumat. Kabina stoupá pořád vzhůru. Na nástěnné obrazovce běží reklama: nějaká zmalovaná holka polyká tabletku štěstí. Zbývající stěny jsou béžové, v měkkém barevném odstínu; jsou udělané tak, aby pasažéry neznervózňovaly a odradily je od pomyšlení na to, že by si ti chudáci v návalu paniky o ně mohli rozbít palici. Je to zkrátka jasné: pro nadšení z výtahů je spousta důvodů! Syčí ventilace. Cítím, že jsem celý promočený. Na béžovou pružnou podlahu padají kapky. Mé hrdlo nepropouští vzduch, jako by je svíraly mohutné mechanické prsty. Holka mi kouká do očí a usmívá se. Zůstává ve mně tenounký průduch, kterým do sebe nasávám kyslík, který jentaktak stačí na to, abych neomdlel. Béžové stěny se pomalu, skoro neznatelně smršťují a snaží se mě zardousit. Pusťte mě ven! Dlaní holce zakrývám rozesmátou rudou pusu. Mám pocit, že se jí to snad i líbí. Pak projekce mizí a obrazovka se mění v zrcadlo. Hledím na svůj odraz. Taky se culím. Napřahuji se, abych udeřil do dveří pěstí. A vtom se zdviž zastaví. Dveře se otevřou. Ocelové prsty, které mi drtily průdušky, neochotně uvolňují sevření. Vypotácím se z kabiny do lobby. Podlaha je napohled vydlážděná kamenem, stěny obložené dřevem. Večerní osvětlení, za prostým pultem stojí opálený blahosklonný, speciálně školený správce zvaný concierge v pohodlném oděvu. Žádné nápisy, žádná ochranka; ti, kteří sem mají přístup, vědí, kde se ocitli, a chápou, jakou cenu budou muset zaplatit za jakýkoli výstřelek. Otvírám ústa, abych se představil, ale správce jen přátelsky mávne rukou.

7

BUDOUCNOST.indd 7

3.6.2015 9:53:21

„Pojďte, jen pojďte dál! Za mým pultem je druhý výtah.“ „Ještě jeden?!“ „Vyveze vás přímo na střechu, je to doslova pár sekund!“ Na střechu? Na střeše jsem nikdy nebyl. Můj život probíhá – ostatně jako u všech ostatních – v místnostech, boxech a tubách. Někdy se dostanu ven – když někoho pronásleduju nebo dojde k něčemu mimořádnému. Jinak tam často není do čeho píchnout. Ale střecha, to je o něčem jiném. Ledabyle nasadím na zpocený obličej uctivý úsměv a zamířím ke skrytému výtahu. Žádné obrazovky, žádné ovládání. Nadechuji se a nořím do kabiny. Na podlaze jsou parkety z ruského dřeva – rarita. Na okamžik zapomenu na strach, přidřepnu a osahám je. To si pište, že to není náhražka… Na to se tady nehraje. Právě takhle hloupě v podřepu – přechodná etapa na známé ilustraci přeměny opice v člověka – mě zastihne ona, když se najednou otevřou dveře. Nedá najevo údiv. Tomu se říká dobré vychování. „Já jsem…“ „Vím, kdo jste. Manžel se trochu opozdí, takže mě požádal, abych se o vás postarala. Považujte mě za jeho předvoj. Jmenuji se Helen.“ „Dovolte mi při té příležitosti…“ Stále v podřepu se usmívám a políbím jí ruku. „Zdá se, že je vám trochu horko,“ podotkne a ruku odtáhne. Má chladný, klidný hlas, oči skrývá za ohromnými skly tmavých brýlí. Široká krempa elegantního dámského klobouku, na níž se soustředně sbíhají hnědé a béžové pruhy, jí vrhá na obličej závoj stínu. Vidím jen rty – višňová rtěnka – a zuby, jež mají ideální tvar a jsou kokainově bílé. Třeba je to příslib úsměvu. Ale možná se jí jen náznakem rozevřených rtů zachtělo, aby se muž oddal svůdné představě. Prostě jen tak, aby nevyšla ze cviku. „Je tu trochu těsno,“ namítnu. „Tak pojďte, ukážu vám náš dům.“ Zvednu se a rázem jsem vyšší než ona, ale mám pocit, že na mne zpoza skel pořád hledí spatra. Navrhne mi, abych ji oslovoval

8

BUDOUCNOST.indd 8

3.6.2015 9:53:21

Heleno, ale to všechno je jen hra na demokracii. Paní Schreyerová, tak ji musím oslovovat; mám pořád na paměti, kdo jsem já a čí manželkou je ona. Netuším, na co mě její muž potřebuje, a už vůbec si neumím představit, proč mi dovolil vstoupit do svého domu. Mně by se to na jeho místě ošklivilo. Z prosvětlené předsíně – vchod do výtahové kabiny se skrývá za běžnými vstupními dveřmi – vcházíme do dlouhé řady prostorných místností. Helen kráčí kousek přede mnou a ukazuje mi cestu, aniž by se ke mně otočila. A to je moc dobře, protože na všechno zírám jako tele na nová vrata. Navštěvuji všechny možné domy – je to moje služební povinnost, která se podobá práci smrtky s kosou: taky nepřipouští dělat rozdíly mezi chudými a bohatými. Takové interiéry jsem však dosud neviděl. Na pana Schreyera a jeho manželku připadá víc obytné plochy než na obyvatele několika obytných čtvrtí o pár desítek podlaží níž. A nebylo nutné plazit se po kolenou, abych se přesvědčil o tom, že v tomhle domě je všechno pravé a nefalšované. Samozřejmě že větší spáry a opotřebené mořené parkety na podlaze, lenivé mosazné ventilátory na stropě, asijský tmavohnědý nábytek a osahané kliky je pouhá stylizace. Zařízení domu je supermoderní, ale skrývá se za nefalšovanou mosazí a stejně nefalšovaným dřevem. Z mého pohledu je to nepraktické a nesmyslně drahé. Kompozitní materiál stojí mnohem méně a vydrží navěky. Ve stinných pokojích není ani živáčka. Nikde žádné služebnictvo; občas se sice ze stínu vyloupne lidská silueta, ale je to jen socha – tu z bronzu pokrytého patinou, tu z lakovaného černého dřeva. Odněkud je slyšet tichou starou hudbu, na jejíž vlnách se paní Schreyerová hypnoticky pohupuje a proplouvá svými zdánlivě nekonečnými državami. Má na sobě šaty geometrického střihu z látky kávové barvy. Úmyslně zvýrazněná ramena, příliš nápadný a nevkusný límec – zkrátka jen kulatý otvor. Nahoře odhalují dlouhou aristokratickou šíji, jinak jsou na celém těle neprůhledné, ale najednou končí na stehnech

9

BUDOUCNOST.indd 9

3.6.2015 9:53:21

zvýrazněných lemem. I za ním se tetelí stín. Krása miluje stín, ve stínech se rodí pokušení. Zahneme za roh, projdeme pod obloukem – a zničehonic strop mizí. Nade mnou se klene obloha. Stojím na prahu jako solný sloup. Zatraceně! Věděl jsem, že k tomu dojde, a přesto jsem se na to nedokázal vnitřně připravit. Helen se otáčí a se shovívavým úsměvem prohodí: „Copak jste ještě nikdy nebyl na střeše?“ Dává mi jasně najevo, že jsem plebejec. „Práce mě mnohem častěji nutí trčet v chudinských čtvrtích, Heleno. Vy jste ještě nikdy nebyla ve slumech?“ „Ach jistě… Vaše práce… Vy přece zabíjíte lidi nebo něco takového, že?“ nadhodí, ale očividně nečeká odpověď – otočí se a kráčí dál a já ji mlčky následuji. Když jsem se konečně nasytil oblohy, odtrhuji se ode dveří – a rázem je mi jasné, kam mě výtah dopravil. Do opravdového ráje. Do žádné pocukrované křesťanské náhražky, ale do skutečného ráje, který jsem ještě nikdy neviděl, ale o kterém jsem, jak si právě uvědomuji, celý život snil. Nemám kolem sebe žádnou stěnu! Stojím na prahu velkého bungalovu zabírajícího střed rozlehlé písečné roviny v srdci zplanělé tropické zahrady; do různých stran se odsud rozbíhají dřevěné cestičky, jejichž konec je kdesi v nedohlednu. Ovocné stromy a palmy, pro mě zcela neznámé keře s velkými šťavnatými listy, hebká zelená tráva – všechno zdejší rostlinstvo, ačkoli až nepřirozeně hýří barvami, je nepochybně pravé. Bůhví za jak dlouho poprvé cítím, že se mi lehce dýchá. Jako by mi celý život seděla na prsou špinavá tlustá žába, tlačila mi na žebra a otravovala vzduch; teď jsem se jí zbavil a konečně pocítil svobodu. Něco takového jsem dávno nezažil – vlastně nejspíš nikdy. Následuji po fošnové cestičce paní Schreyerovou, kráčející s povýšeností bronzové sochy, a objevuji pro sebe místo, kde bych si jednou přál bydlet. Rezidence pana Schreyera napodobuje tropický ostrov – sice umělý, ale to se dá poznat jen podle ideálního geometrického

10

BUDOUCNOST.indd 10

3.6.2015 9:53:21

tvaru. Je to osvědčený kruh o průměru nejméně jeden kilometr. Jako pravidelná obruba ho lemuje pláž. Když s paní Schreyerovou vycházíme na pláž, zrazuje mě sebekázeň. Skláním se a nabírám hrst nesmírně jemného bílého písku. Člověk by si myslel, že jsme na jakémsi atolu ztraceném v nekonečném oceánu, kdyby pláž místo zpěněné vodní tříště nekončila průhlednou stěnou. Za ní je propast a o pár desítek metrů níž oblaka. Stěna, od níž stačí jen poodstoupit a už je téměř neviditelná, se vypíná vzhůru a přechází do obrovské kupole zakrývající celý ostrov. Kupole se člení na jednotlivé sektory; každý z nich lze stáhnout, čímž se pláž a zahrada otevírají slunečním paprskům. Na jedné straně šplouchá mezi pláží a skleněnou stěnou modrá voda; nevelký bazén se paní Schreyerové snaží nahradit kousek oceánu. Přímo u něj stojí na písku dvě lehátka. Hostitelka se na jednom z nich uvelebí. „Všimněte si,“ upozorňuje paní Schreyerová, „že mraky vždy zůstávají dole, a proto se tady u nás velmi dobře opaluje.“ Já sám jsem viděl slunce už víckrát, ale znám spoustu lidí z dolních pater, kteří se kvůli absenci nefalšovaného slunce spokojili s nakresleným. Je však patrné, že pokud dlouho sousedíte se zázrakem, začne vás nudit a snažíte se pro něj vymyslet nějaké praktické využití. Cože – slunce? No jistě, tak krásně přirozeně opaluje… Druhé lehátko očividně patří jejímu muži; přímo to před sebou vidím, jak podobni nesmrtelným bohům shlížejí po večerech z toho Olympu na svět, který považují za svůj majetek. Nacházím si místo pár kroků od ní, usedám přímo na písek a upírám oči do dálky. „Jak se vám u nás líbí?“ Helen se shovívavě usmívá. Kolem dokola, kam až oko dohlédne, se rozprostírá moře kupovitých oblaků – a nad ním se vznášejí stovky, tisíce plovoucích ostrovů. Jsou to střechy dalších věží, obydlí nejbohatších a nejmocnějších – protože ve světě vytvořeném z milionů spojených uzavřených boxů neexistuje nic drahocennějšího než otevřené prostranství. Většina střech se změnila v zahrady a lesní obory. Zdejší obyvatelé sice žijí na nebesích, ale znuděně koketují se zemí.

11

BUDOUCNOST.indd 11

3.6.2015 9:53:21

A tam, kde se létající ostrovy rozplývají v oparu, je pozemský svět lemován prstencem obzoru. Poprvé vidím tu tenkou linii oddělující zemi od nebes. Když vyjdete ven v dolních nebo prostředních patrech, perspektiva je vždy něčím zastavěná a všechno, co je vidět mezi sloupy věží, jsou jiné věže. A pokud se mezi nimi vytvoří průzor, není ani v něm nic vidět – tedy kromě ještě vzdálenějších věží. Při pohledu naživo se horizont příliš neliší od toho, co nám promítají na nástěnných obrazovkách. Samozřejmě uvnitř vždycky víte, že máte před sebou prostě obraz nebo projekci a že pravý obzor je příliš cenný artefakt. Originálem se mohou pochlubit jen ti, kteří si jej dokážou zaplatit, a ostatním stačí i reprodukce v kapesním kalendáři. Beru do ruky hrst jemného bílého písku. Je tak sametový, že mám chuť dotknout se ho rty. „Neodpověděl jste mi na otázku,“ připomene mi Helen. „Promiňte. Na co jste se ptala?“ Dokud se schovává za brýlemi podobnými kukadlům vážky, nemám jak zjistit, jestli je můj názor pro ni skutečně zajímavý, nebo se mě zkrátka jen snaží zabavit, jak jí nakázal manžel. Její opálené kotníky s omotanými zlatými řemínky vysokých sandálů září odleskem slunce. Lak na nehtech má barvu slonové kosti. „Jak se vám u nás líbí?“ Odpověď mám připravenou. Taky jsem se měl narodit v téhle rajské zahradě jako bezstarostný flákač, pro kterého jsou sluneční paprsky naprosto samozřejmé, nekoukat do stěn a nebát se jich, žít na svobodě a dýchat z plných plic! Ale místo toho… Dopustil jsem se jediné chyby – vylezl jsem na svět z té nesprávné matky – a teď za to musím po celý svůj nekonečný život platit. Mlčím. Usmívám se. Umím se usmívat. „Vaše obydlí se podobá velkým přesýpacím hodinám,“ podotknu, prosívám bílá zrníčka a mžourám na slunci, které visí na obzoru, přesně nad skleněnou kupolí. „Vidím, že pro vás čas pořád ještě plyne.“ Helen zřejmě hledí na písek protékající mými prsty. „Pro nás se už dávno zastavil.“

12

BUDOUCNOST.indd 12

3.6.2015 9:53:21

„Ó ano, dokonce i čas je bezmocný tváří v tvář bohům.“ „To vy sami se nazýváte Nesmrtelnými. Já jsem jen prostý člověk z masa a krve,“ namítne a zjevně přeslechne můj jízlivý výsměch. „Šanci zemřít mám však mnohem větší než vy,“ namítnu. „Ale tu práci jste si přece vybral sám!“ „Mýlíte se,“ stále se usmívám. „Dá se říct, že práce si vybrala mě.“ „Takže zabíjet je vaše poslání?“ „Já nikoho nezabíjím.“ „Ale já jsem slyšela něco jiného.“ „Lidé si mohou svobodně vybrat. Já vždy dodržuji pravidla. Z technického aspektu ovšem…“ „Je to strašná nuda,“ dodá. „Nuda?“ „Myslela jsem, že jste vrah, ale ve skutečnosti jste pouhý byrokrat.“ Mám chuť strhnout jí klobouk z hlavy a namotat si její vlasy na pěst. „Ale zrovna teď se na mě díváte jako vrah. Jste si jistý, že vždy dodržujete pravidla?“ Ohne nohu v koleni, stín zabírá víc místa, vír zesiluje, teď stojím na jeho samotném okraji, svírá se mi srdce, v hrudi mám vakuum, co nevidět se žebra prolomí dovnitř… Jak si ta rozmazlená potvora dovoluje takhle se mnou manipulovat? „Pravidla mě zbavují odpovědnosti,“ pronesu rozvážně. „Vy se bojíte odpovědnosti?“ Helen povytáhne obočí. „Snad vám není líto všech těch chudáků, které jste…“ „Poslyšte,“ skočím jí do řeči, „vás asi nikdy nenapadlo, že v takových podmínkách jako vy nežijí všichni, viďte? Nejspíš nevíte o tom, že čtyři čtvereční metry na člověka je norma i na velmi slušné životní úrovni. A všimla jste si, kolik stojí litr vody? Kolik vydáte za jeden kilowatt? Prostí lidé z masa a krve na takové otázky odpoví bez sebemenšího zaváhání. A všichni vědí, proč voda, energie a prostor jsou tak drahé. Kvůli těm vašim chudákům, kteří – kdybychom na ně nedohlíželi – definitivně zničí ekonomiku i věže; včetně té vaší ze slonové kosti.“ „Na hrdlořeza jste velmi dobrý řečník. Ve vašem plamenném

13

BUDOUCNOST.indd 13

3.6.2015 9:53:21

vystoupení ovšem poznávám pasáže z projevů svého muže. Doufám, že jste nezapomněl, že vaše budoucnost je v jeho rukách?“ ujišťuje se chladně. „Při mé práci si člověk víc váží přítomnosti.“ „Jistě… Když dennodenně kradete budoucnost jiným… To už jí musíte mít plné zuby, ne?“ Zvednu se. Proklatá paní Schreyerová nejspíš vytáhla z rukávu celou sadu jehel a pozvolna do mě jednu za druhou zapichuje, aby zjistila všechna moje nejbolestivější místa. Nemám zrovna chuť nechat se týrat její zvrácenou akupunkturou. „Čemu se usmíváte?“ ptá se zvonivým hlasem. „Myslím, že už půjdu. Vyřiďte panu Schreyerovi, že…“ „Vám je zase horko? Nebo těsno? Jen si představte, že jste na místě těch ubožáků. Vždyť vy je trestáte jen za to…“ „Já nemůžu být na jejich místě!“ „Ach jistě, ten váš mnišský slib…“ „O ten vůbec nejde! Já zkrátka chápu, jakou cenu platíme za to, že se někdo nedokáže ovládnout! Já sám ji platím! Já, ne vy!“ „Nic si nenalhávejte! Vy prostě nedokážete těm lidem porozumět, protože jste kastrát!“ „Cože?“ „Vy přece nepotřebujete ženy! Nahrazujete si je těmi svými tabletkami! Mám pravdu, že?“ „Co to melete? A dost, už toho mám plný zuby!“ „Jste stejný jako všichni ostatní. Ideový impotent! Jen se klidně smějte! Dobře víte, že mám pravdu!“ „Potřebuješ, abych tě…“ „Vy… Cože? Pusťte mě…“ „Chceš, abych…“ „Pusťte mě! Tady všude jsou kamery… Já… To ať vás ani nenapadne!“ „Heleno!“ zaburácel najednou z hloubi zahrady sametový baryton. „Miláčku, kde jsi?“ „Jsme na pláži!“ Nedokázala hned setřást z hlasu chrapot, takže za okamžik se musí ozvat znovu. „Jsme tady, Erichu, na pláži!“

14

BUDOUCNOST.indd 14

3.6.2015 9:53:21

Paní Schreyerová si uhladila pomačkané kávové šaty a těsně předtím, než se její manžel vynořil z bujné vegetace, mě stihla udeřit. Byla to nelítostná a nefalšovaná facka. Teď jsem její rukojmí; co asi můžu od té potvory čekat? Proč ji najednou popadl takový vztek? Co se to vlastně před chvilkou mezi námi stalo? Neviděl jsem jí do očí, ačkoli klobouk pořád leží odhozený na písku. Medové vlasy na ramenou… „Aha… Tady jste!“ Vypadá stejně jako na obrazovkách při vysílání zpráv – dokonale. Od doby římských patriciů se taková dokonalost vrátila na naši hříšnou planetu pouze jedinkrát – v Hollywoodu padesátých let dvacátého století; pak zase na dlouhá staletí zmizela. A vida, teď tu máme její nový příchod – a taky poslední, protože Erich Schreyer nikdy neumře. „Heleno… Tys našemu hostovi nenabídla ani koktejl?“ Zírám na písek, který je kolem lehátek rozrytý jako v býčí aréně. „Pane senátore…“ Ukloním se. V jeho zelených očích se zračí klidná laskavost nadčlověka a decentní entomologická zvědavost. Zdá se, že pan Schreyer nevěnuje pozornost ani odhozenému klobouku, ani stopám v písku. Nejspíš jen málokdy sklopí oči k vlastním nohám. „To nemusíte… Oslovujte mě jménem. Jste přece u mě doma – a tady jsem zkrátka Erich. Mlčky přikyvuji a neoslovuji ho nijak. „Koneckonců senátor je přece jen jedna z rolí, které představuji, že ano? A není nejdůležitější. Když přijdu domů, vyklouznu z ní jako z pracovního oděvu a pověsím ji v předsíni. Všichni zkrátka ztvárňujeme své role – a všem nám jsou šaty občas malé…“ „Promiňte,“ neudržím se. „Já se svého oblečení nemůžu zbavit. Obávám se, že je to moje kůže.“ „Žádné obavy, i kůže se dá stáhnout.“ Schreyer přátelsky zamrká a zvedne odhozený klobouk. „Stačili jste si prohlédnout mé državy?“ „Ne… Dal jsem se do hovoru s vaší manželkou.“ Paní Schreyerové nestojím ani za pohled. Asi se ještě nerozhodla, jestli mě popraví nebo se nade mnou slituje.

15

BUDOUCNOST.indd 15

3.6.2015 9:53:21

„Však také nic cennějšího nevlastním,“ zasměje se a podá mi pruhovaný klobouk. „Koktejly, Heleno. Pro mě Beyond the Horizont – a pro vás?“ „Tequilu,“ odpovím. „Není nad osvěžení.“ „Ó! Věčný nápoj… Tequilu, Heleno.“ Naznačí uctivou úklonu. Je to samozřejmě znamení mimořádné pozornosti, stejně jako to, že Schreyer požádal svou manželku, aby mě uvítala. Takovou pozornost jsem si nezasloužil – a nejsem přesvědčený o tom, že si ji dokážu zasloužit. Jsem totiž zapřisáhlý nepřítel života na dluh. Získáte něco, co vám nepatří, a platíte tím, že už nepatříte sami sobě. Je to idiotská koncepce. „Na co myslíte?“ „Snažím se pochopit, proč jste mě povolal.“ „Povolal! Slyšíš, Heleno? Já jsem vás pozval, abych se s vámi seznámil.“ „Proč?“ „Ze zvědavosti. Zajímají mě lidé jako vy.“ „Takových lidí jako já je jenom v Evropě sto dvacet miliard. Každý den přijímáte jednoho? Chápu, nejste omezen časem, ale i tak…“ „Mám pocit, že jste nervózní. Že by únava? Trvalo dlouho, než jste se k nám dostal?“ Mluví v hádánkách, ale nejspíš ví o některých mých zvláštnostech. Asi si přečetl můj osobní spis, ale to jen ztrácel čas. „To přejde.“ Hodil jsem do sebe dvojitou tequilu. Kyselý žlutý oheň, připomínající rozpálený jantar, mě škrábe v hrdle jako smirek. Podivná chuť. To nevypadá na umělou náhražku. Nepodobá se to ovšem vůbec ničemu, co znám, a to vyvolává mou ostražitost. Považuji se za znalce. „Co je to? La Tortuga?“ snažím se uhodnout. „Kdepak, co vás napadá!“ ušklíbne se. Podá mi kousek citronu. Jako by se mnou flirtoval. Pokyvuji hlavou. Pro ty, kteří nemají rádi oheň a smirek, se hodí koktejl Beyond the Horizont a jiné rozkoše.

16

BUDOUCNOST.indd 16

3.6.2015 9:53:21

„Vy jste četl můj osobní spis?“ Na popraskaných rtech mě pálí alkohol. Olizuju si je, aby mě to štípalo déle. „To je pro mě čest.“ „To je moje povinnost.“ Schreyer s předstíranou bezmocností rozhodí rukama. „Víte přece, že Nesmrtelní jsou pod mou ochranou,“ dodá. „Pod vaší ochranou? Ale já jsem ve včerejších zprávách slyšel, že slibujete rozpustit Falangu, pokud si to lid bude žádat.“ Helen natočí okuláry směrem ke mně. „Občas mi vyčítají bezcharakternost,“ zamrká na mě Schreyer. „Mám však jednu železnou zásadu: každému říkat to, co chce ode mě slyšet.“ Ten chlap je veselá kopa. „Každému ne,“ namítne paní Schreyerová. „Já teď mluvím o politice, má drahá.“ Pan Schreyer věnuje ženě zářivý úsměv. „V politice se jinak nedá přežít. Rodina je však jediný klidný přístav, kde si můžeme dovolit být sami sebou. Kde jinde, když ne ve vlastní rodině, můžeme a musíme být upřímní?“ „To zní krásně,“ ušklíbne se Helen. „Pak tedy, s tvým dovolením, na to navážu,“ přede spokojeně pan Schreyer. „Je to asi takhle: Lidé, kteří věří zprávám, obvykle chtějí věřit i tomu, že se stát o ně postará. Ale jakmile jim oznámíme, že má o ně stát takovou péči, rázem přijdou o svůj dosavadní klid a pohodu. Oni totiž od nás chtějí slyšet jen jediné: Nezneklidňujte se, máme všechno – tedy i Nesmrtelné – pod kontrolou.“ „Ty bojové oddíly utržené ze řetězu.“ „Oni zkrátka chtějí, abych je uklidnil a ujistil o tom, že v Evropě, stojící na mnohasetletých pilířích demokracie a úcty k lidským právům, jsou Nesmrtelní jen vynucený a dočasný jev.“ „Umíte vzbudit důvěru v zítřek.“ Cítím, jak se ve mně otvírá stavidlo a pouští mi tequilu přímo do krve. „Víte, my se na ty zprávy taky díváme. Pokřikují na vás, že Nesmrtelní jsou raubíři, kterým už dávno bylo třeba zatnout tipec, ale vy se jenom usmíváte, jako byste s námi neměl nic společného.“ „To jste zformuloval velmi přesně! Jako bychom neměli s Falangou nic společného. Ale zato od nás máte úplně volnou ruku.“

17

BUDOUCNOST.indd 17

3.6.2015 9:53:21

„A prohlašujete, že si počínáme jako neřízená střela.“ „Ale vždyť to znáte… Náš stát spočívá na principech humanity! Právo každého jedince na život je svaté – stejně jako právo na nesmrtelnost! Evropa už před několika staletími odmítla trest smrti a my se k němu nikdy nevrátíme, pod žádnou záminkou!“ „Teď znovu poznávám toho druhého ve vás, ze zpráv.“ „Nemyslel jsem si, že jste tak naivní. S vaší prací…“ „Naivní? Víte… Zkrátka při naší práci máte často chuť promluvit si s lidmi ze zpráv, kteří nás vláčejí vším možným hnojem. A já nyní mám takovou vzácnou příležitost.“ „Nemyslím si, že mě dokážete rozzlobit.“ Schreyer se pousměje. „Vzpomínáte? Já přece vždycky lidem říkám to, co ode mě chtějí slyšet.“ „A co podle vašeho názoru chci slyšet já?“ Schreyer upíjí fosforeskující světácky frajerský koktejl – slámkou z kulovitého poháru, který nelze odložit dřív, než ho vyprázdníte do dna, protože jinak by se převrhl. „Ve vašich spisech je uvedeno, že jste výkonný, ctižádostivý a správně motivovaný. Jsou tam popsány příklady vašeho chování při operacích. Všechno vypadá skvěle a zdá se, že vás čeká úspěšná budoucnost. Ale kariérní postup jako by se zadrhl.“ Jsem si jistý, že v mém spisu se najde i dost skutečností, které pan Schreyer raději nepřipomněl – možná jen prozatím. „Proto předpokládám, že byste docela rád slyšel o povýšení.“ Kousnu se do tváře; mlčím a snažím se nedat na sobě nic znát. „A protože vždy dodržuji svůj princip,“ opět starý známý přátelský úsměv, „chtěl bych si s vámi promluvit právě o tomhle.“ „Proč právě vy? Povyšování přece spadá do kompetence velitele Falangy. Copak on…“ „Samozřejmě že za to odpovídá on, starý dobrý Riccardo. To on povyšuje! Já o tom s vámi jen rozmlouvám,“ prohlásí Schreyer. „Vy jste pravá ruka velitele skupiny. Je to tak? Doporučují vás povýšit na velitele brigády.“ „Deset jednotek pod mým velením? Kdo to doporučuje?“ Krev s tequilou mi buší v hlavě. To je povýšení o dva stupně.

18

BUDOUCNOST.indd 18

3.6.2015 9:53:21

Napřímím se. Div jsem mu neohnul ženu a jemu samotnému nerozbil hubu. To je tedy síla. „Zkrátka to doporučují z určitého místa,“ podotkne Schreyer. „Co si o tom myslíte?“ Velet brigádě znamená, že bych už nemusel rozšlapávat lidské osudy na kaši. Velet brigádě znamená vyhrabat se z hnusné díry do prostornějšího obydlí… Naprosto mi uniká, od koho by mohlo takové doporučení být. „Myslím, že si to nezasloužím.“ Ta slova ze mě lezou jak z chlupaté deky. „Právě naopak – myslím, že si to zasloužíte už dávno,“ zdůrazní pan Schreyer. „Dáte si ještě tequilu? Působíte na mě trochu nesoustředěně.“ Přikývnu a v hlavě mi bzučí jako v úlu. „Mám pocit, že se mi někdo pokouší vnutit celoživotní úvěr.“ „A vy úvěry nesnášíte,“ dodá Schreyer. „Tak se to píše ve vašem spise. Ale nebojte se, tohle není úvěr, jen zálohová platba.“ „Nevím, jak bych si vás mohl koupit.“ „Mě? Vy přece nemáte žádný dluh vůči nějakému senátorovi. Máte dluh vůči společnosti. A vůči Evropě. Nu dobrá, předehru můžeme ukončit. Heleno, pojď sem prosím.“ Žena poslechne a na rozloučenou mi podává ještě jednu dvojitou tequilu. Schreyer provází manželku zvláštním pohledem. Úsměv se mu ze rtů odlepil a zmizel a na okamžik zapomíná zahalit pohlednou tvář do jiného výrazu. Na zlomek vteřiny ho vidím takového, jaký ve skutečnosti je – beznadějně prázdná nádoba. Ale jakmile se ke mně otočí, znovu celý září. „Jméno Rocamora asi znáte, že?“ „Aktivista Strany života,“ přikývnu. „Jeden z vůdců…“ „Terorista,“ opraví mě Schreyer. „Třicet let na seznamu hledaných osob…“ „My jsme ho našli.“ „A uvěznili?“ „Ne! Samozřejmě že ne. Jen si to představte: policejní operace, spousta kamer, Rocamora se vzdává, jistě – a rázem je ve všech

19

BUDOUCNOST.indd 19

3.6.2015 9:53:21

zprávách. Začíná soudní řízení, musíme ho uspořádat jako veřejné, všichni tlachalové na světě usilují o jeho bezplatnou obhajobu, aby si i oni načechrali peří na obrazovkách, on sám využije soud jako tribunál, stává se z něho hvězda… Jako bych se na noc přejedl a zažil noční můru. Jak jste na tom vy?“ Krčím rameny. „Rocamora je druhý nejdůležitější člověk ve Straně života, hned po Clausewitzovi,“ pokračuje Schreyer. „Oni a jejich lidi se pokoušejí podkopat základy naší státnosti. Narušit křehkou rovnováhu… Zbourat věž evropské civilizace. Ale ještě můžeme preventivně udeřit. Přesněji řečeno, vy můžete.“ „Já? A jak?“ „Odhalil ho ohlašovací systém. Družka, která Rocamoru doprovází, otěhotněla. Podle všeho se nechystají nic oznamovat. Takže máte skvělou šanci osvědčit se jako velitel skupiny.“ „Dobře.“ Přemýšlím. „Ale co můžeme po naší linii vykonat? I když si sám zvolí… Následuje jen obyčejná neutralizace. Po injekci bude žít ještě několik let, nanejvýš deset…“ „Pokud všechno proběhne podle pravidel. Ale když zaženete do kouta tak velké zvíře, je třeba být připraven na překvapení. Jistě chápete, že je to nebezpečná operace, při které se může stát cokoli!“ Schreyer mi položí ruku na rameno. „Rozumíte mi, že? Je to citlivá záležitost… Přítelkyně ve čtvrtém měsíci… On je pod tlakem, neví kudy kam… Najednou tam vpadne jednotka Nesmrtelných… Rocamora odvážně brání milovanou ženu… Chaos… Nikdo nechápe, jak se to všechno zběhlo. A kromě samotných Nesmrtelných nejsou žádní svědkové.“ „Ale totéž přece může vyřídit i policie, ne?“ „Policie? Umíte si představit ten skandál? To bychom mohli toho zmetka rovnou nechat oběsit ve vězeňské cele. Ale Nesmrtelní – to je něco jiného.“ „Bojové oddíly utržené ze řetězu, chápu.“ „Raubíři, kterým už dávno bylo třeba zatnout tipec.“ Přiloží pohár ke rtům. „Co si o tom myslíte?“ „Nejsem vrah, ať už jste o mně řekl manželce cokoli.“

20

BUDOUCNOST.indd 20

3.6.2015 9:53:22

„To je neuvěřitelné,“ pobrukuje Schreyer dobromyslně. „Prostudoval jsem váš spis opravdu důkladně. O vašich vlastnostech je tam toho hodně, ale o puntičkářství ani slovo. Třeba je to něco nového. Budu muset vaše akta doplnit.“ „Jestli tak učiníte, napište tam: Klade důraz na čisté ruce.“ „A co třeba takhle: Je posedlý čistotou.“ „Nesmrtelní musí dodržovat svůj kodex.“ „To platí pro řadové vojíny Falangy. Jednoduchá pravidla pro jednoduché lidi. Velitelé musí prokazovat pružnost a iniciativu. To se týká i těch, kteří by sami chtěli jednou velet.“ „A jeho přítelkyně? Má ke Straně života nějaký vztah?“ „To netuším. Copak vám to není jedno?“ „I ona musí…“ „Ta holka? No jistě. Jinak by mohla zpochybnit vaši verzi toho, co se stalo.“ Přikyvuji – nikoli jemu, ale sám sobě. „Musím se rozhodnout hned?“ „Ne, máte na to pár dní času. Ale upozorňuju vás, že máme i jiného kandidáta na povýšení.“ Je mi jasné, že se mě snaží přitlačit ke zdi, ale nedokážu si pomoct. „Koho?“ vyhrknu. „No no! Snad byste nežárlil? Třeba si ho ještě pamatujete pod osobním číslem. Pět set tři.“ Usmívám se a naráz do sebe převrátím dvojitou tequilu. „To je dobře, že máte na toho člověka tak příjemné vzpomínky,“ poznamená licoměrně pan Schreyer. „V dětství nám zřejmě všechno připadá mnohem příjemnější, než je tomu ve skutečnosti.“ „Copak číslo 503 je příslušník Falangy?“ Dokonce i tady, na tom jejich zpropadeném létajícím ostrově, se cítím stísněně. „Vždyť podle pravidel…“ „Vždycky existuje nějaká výjimka z pravidla.“ Schreyer mi skočí do řeči s úsměvem odhalujícím bělostné zuby. „Takže budete mít příjemného společníka.“ „Ujmu se té záležitosti,“ ujišťuji ho. „Výborně.“ Schreyera to očividně ani trochu neudivilo. „Je dobře,

21

BUDOUCNOST.indd 21

3.6.2015 9:53:22

že jsem ve vás našel člověka, u něhož nemusím chodit kolem horké kaše. Takovou upřímnost si nemohu dovolit ke všem. Dáte si ještě tequilu?“ „Rád.“ Pan Schreyer osobně zamíří k mobilnímu plážovému baru a z načaté láhve mi znovu nechá šplouchnout do hranaté sklenky na dva prsty tekutého ohně. Otevřenou částí kupole vane na ostrov svěží vítr a čechrá umělohmotně šťavnaté koruny. Slunce se začíná sklánět k podsvětí. Mám pocit, že mi hlavu drtí železná obruč. „Víte,“ pokračuje Schreyer a podá mi pohár, „věčný život a nesmrtelnost jsou přece jedno a totéž. Věčný život je tady.“ Dotkne se své hrudi. „A nesmrtelnost zde.“ Prst mu spočine na víčku. „Věčný život,“ uculuje se, „je součástí základního sociálního balíčku. Nesmrtelnost je však dostupná jen vyvoleným. A myslím… A myslím, že vy byste ji mohl dosáhnout.“ „Dosáhnout? Copak už nejsem jeden z Nesmrtelných?“ pokusím se o žert. „Je to stejný rozdíl jako mezi člověkem a zvířetem.“ Najednou znovu ukáže prázdný obličej. „Čitelný člověku a utajený zvířeti.“ „Znamená to, že mě ještě čeká evoluce?“ „Bohužel nic neproběhne samo od sebe,“ povzdechne si Schreyer. „Zvíře je třeba ze sebe vymítat. Mimochodem, berete tabletky pro uklidnění?“ „Ne. Teď ne.“ „To je velká škoda,“ pokárá mě dobrosrdečně. „Nic člověka nepovznese tak vysoko. Dobře vám radím, abyste je znovu zkusil. Tak na co… Na bratrství?“ Přiťukneme si. „Na vaše povýšení!“ Schreyer dopije obsah skleněné koule do dna a odloží ji do písku. „Díky, že jste přišel.“ „Díky, že jste mě pozvali,“ usměju se. Když bůh laskavě rozmlouvá s řezníkem, znamená to pro řezníka spíš pozvánku na jatka než mezi apoštoly. A kdo jiný než řezník by to měl chápat lépe – vždyť on sám si hraje na boha s dobytkem. „Co je to? Francisco de Orellana?“

22

BUDOUCNOST.indd 22

3.6.2015 9:53:22

„Ne, to je Quetzalcoatl. Nevyrábí se už dobrých sto let. Já ho nepiju, ale prý má zcela mimořádnou chuť.“ „To nevím,“ pokrčím rameny. „Hlavně že působí.“ „Samozřejmě. Jo – a pro případ, že by vás zničehonic přepadly pochybnosti… číslo 503 tam taky posíláme. Kdybyste se tam neobjevil, musí úkol splnit on.“ Schreyer ztěžka vzdychne, jako by mi chtěl naznačit, jak je mu takový postup nepříjemný. „Helen vás vyprovodí.“ Na rozloučenou mi podá ruku. Umí pevně stisknout a má příjemnou dlaň – pevnou, suchou a hladkou. Při jeho postavení je to asi nezbytné, i když to o ničem nevypovídá. Znám to z vlastní práce, při které mám co činit s mnoha lidskýma rukama. Pan Schreyer zůstává na pláži a paní Schreyerová – bez klobouku – mě eskortuje k výtahu. Spíš mě tam táhne, když uvážím, v jakém jsem stavu, i to, že ona pluje přede mnou a já ztěžka vesluji v jejích vlnách. „Opravdu nemáte nic na jazyku?“ zajímají se její záda. To, co dnes prožívám, se každopádně vymyká realitě, což u mne navozuje nezdravou lehkomyslnost. „Mám.“ Jsme už v domě. Místnost s nachovými stěnami. Na jedné se skví zlatá tvář Buddhy, vypouklá, celá obestřená pavučinou trhlinek, se zavřenýma očima a víčky oteklými tisíciletým sněním. Pod Buddhou je široká válenda čalouněná sedřenou černou kůží. Paní Schreyerová se otočí. „A copak to je?“ „Nežijete nadarmo pod tou vaší kupolí. Jste opravdu hezky opálená…“ Kloužu pohledem po jejích nohách, od sandálů až po rozparek šatů. „Všude. Nádhera.“ Helen mlčí, ale vidím, jak se jí pod kávovou látkou prudce dme hruď. „Zdá se, že je vám trochu horko,“ nezdržím se poznámky. „Jsou mi trochu těsné.“ Upravuje si límec u šatů. „Váš muž mi doporučil, abych bral tabletky pro uklidnění. Domnívá se, že je třeba ze mě vypudit zvíře.“ Paní Schreyerová pomalu, jako by byla na pochybách, zvedne

23

BUDOUCNOST.indd 23

3.6.2015 9:53:22

ruku k brýlím a sundá si je. Má zelené oči lemované hnědou linkou, jsou ale podivně matné, jako když smaragdy leží ve výkladní skříni příliš dlouho bez povšimnutí. Vysoké lícní kosti, čelo bez sebemenší vrásky, úzký hřbet nosu. Bez brýlí jako bez krunýře vypadá velmi křehce – je to svůdná, vyzývavá křehkost, kterou muž touží roztrhat, rozdrásat a zadupat. Ocitnu se těsně u ní. „Nedělejte to,“ nabádá mě. Beru ji za zápěstí – silněji, než je nutné – a bůhvíproč ji stahuji dolů. Není mi jasné, jestli chci, aby jí to bylo příjemné, nebo mi jde o to, abych jí způsobil bolest. „To bolí.“ Pokouší se vymanit z mého sevření. Pustím ji. Helen o krok ustoupí. „Odejděte!“ Až k výtahu mlčí. Zírám jí na zátylek a kochám se jeho medovou barvou. Je mi jasné, že můj neohrabaný a neúspěšný pokus právě zabránil vesmírné kolizi. Neodolatelná přitažlivost, která o sobě předtím dala vědět s tak nečekanou silou, zase pozvolna slábne a oběžné dráhy našich osudů se znovu vzdalují o stovky světelných let. Trochu se vzpamatuji, až když stojím v kabině. „Co nemám dělat?“ Helen zamrká. Pamatuje si, co řekla, a přemýšlí o tom. „Nechte to zvíře v sobě být,“ doporučí mi. „Není třeba ho zahubit.“ Dveře se zavřou.

24

BUDOUCNOST.indd 24

3.6.2015 9:53:22