hrad mam hledam prince_003_Sestava 1 4/28/15 10:08 AM Stránka 1
Hrad ma’m, ’ prince hledam Susanna Kubelka
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 5
1
Hodiny na vysoké čtyřhranné věži bijí půlnoc. Dvanáct krátkých úderů, snad trochu moc tichých na tak mohutné staré zdi. Věžní hodiny už po válce nebyly to co dřív. Potřebovaly by opravit. Hodinový stroj s mohutným černým ciferníkem nejen trochu divně zní, ale navíc jde špatně. Není dvanáct, ale jedenáct, hodina před půlnocí. To však je v pořádku, protože takové je přání hraběte Eduarda Silvestra. On je pánem na Kroneggu a jeho přání je tu rozkazem. Jeho je ten ciferník, věžní hodinový stroj, čtyřhranná i kruhová věž a nádherný starý rytířský hrad, který k tomu všemu patří. Na jeho hraběcí nervy působí blahodárně, když jdou hodiny napřed. „Co tomu říkáš, mé dítě?“ zeptal se mě pyšně první večer. „Už pět let jsem hodiny neseřizoval, a jak se to vyplatilo. To jsem opravdu dobře vymyslel. Nejdřív se vyděsíš, jak rychle čas ubíhá, a vzápětí přijde příjemné překvapení – vyhrál jsem šedesát minut! Celou hodinu štěstí! Je to skutečně úžasně účinná psychoterapie!“ Hrabě Eduard Silvestr si vždycky dělal, co chtěl, a všichni okolo si na to už zvykli. Hrad Kronegg je světem sám pro sebe, a to, že hodiny tu jdou jinak, k němu patří. Nic zvenčí jím nemůže otřást. Mezi námi a okolním světem je hradní opevnění, místy až jedenáct metrů silné. Za ním leží hluboký příkop, ve kterém tekla voda naposled za druhého tureckého nájezdu. Ale to už je dávno a bylo to vlastně zbytečné. Turecká vojska tenkrát hrad prostě obešla. Jen proto dnes můžeme tvrdit, že náš hrad nikdy nebyl dobyt. „Máme štěstí,“ řekl hradní pán, „štěstí, mé dítě. Štěstěna nad námi drží ochrannou ruku.“
5
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 6
Jak už bylo řečeno, hodiny odbily dvanáct, i když bylo teprve jedenáct. Byli jsme právě nahoře na kamenném hradebním ochozu – hrabě, kuchařka Lotte a já. Usadili jsme se na dřevěné lavičce, která tu stála vždycky celé léto, ačkoli jsme si docela klidně mohli sednout na kamennou zeď. Byla ještě rozpálená sluncem, které na ni celý den pražilo. Pod námi v temnotě se rozkládalo údolí. My se ale dívali nahoru, protože jsme se podle nepsaného zákona, který byl na Kroneggu velmi přísně dodržován, obdivovali jasným hvězdám na krásné letní obloze. „Lotte,“ ptal se právě hrabě, „už jste zahlédla létavici?“ Kuchařka zavrtěla hlavou. „A ty?“ otočil se na mě. „Taky ne.“ „Co není, může být,“ prohlásil hrabě Eduard a nasadil svůj učitelský výraz. „Ale teď si prověříme, Annetto, jak jsi včera dávala pozor. Odpověz mi prosím: Za kterých nocí nejčastěji padají hvězdy?“ „Okolo desátého srpna.“ „A jak se jim říká?“ „Perseidy, s důrazem na i.“ „A odkud pocházejí?“ „Ze souhvězdí Persea.“ „Výborně. A jak se nazývá večernice?“ „Venuše.“ To bylo lehké. „Bravo!“ zvolal hrabě a vstal. „Jsi dobrá žačka. Pojď si pro pusu na dobrou noc! Ale zítra, mé dítě, zítra dostaneš těžší otázky. Však víš, co tím myslím.“ Vrhl na mě výmluvný pohled, po kterém mě zamrazilo. Pak se ke mně sklonil a políbil mě lehce na obě tváře. Večerní hvězdné vyučování skončilo. Bylo jedenáct a šlo se spát. Tedy oni šli. Já jsem zůstala sedět na lavičce. Za prvé jsem ještě nezahlédla létavici a za druhé jsem byla příliš rozrušená na to, abych mohla usnout. Noc byla teplá a cvrčci koncertovali ostošest. Pozorovala jsem obě sovy z kruhové 6
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 7
věže, jak se nehlučně vznášejí ve tmě a loví něco k večeři. Sovy sídlily v kruhové věži a netopýři ve čtyřhranné. Tak si navzájem nepřekáželi. Hodiny šly sice na Kroneggu špatně, ale to bylo naprosto v pořádku. Sovy a netopýři, poštolky a slavíci, i ty hraběcí žížaly tu měli své přesně určené a jisté místo. Mohli žít docela bez starosti. Jen můj život byl jednou obrovskou starostí, málem jsem se z toho rozbrečela. V poslední době toho na mě bylo moc a vůbec jsem nevěděla, co bude dál. Vším tím neštěstím byl samozřejmě vinen muž, kterého jsem si málem vzala. Díkybohu nedošlo k nejhoršímu! Zaklonila jsem se a pohlédla na zářící hvězdnou oblohu. Jaká je dnes nádherná noc! Moc krásná na to, abych ji probrečela. Ostatně, mohlo to dopadnout i hůř. Na celém světě je asi tak dvě stě padesát hradů, které stojí za zmínku, a to, že jeden z nejhezčích patří právě mému strýci, je přece štěstí! Hrabě Eduard Silvestr byl bratr mé matky. Když jsem mu napsala o svém trápení, obratem mi poslal do Londýna telegram: KRONEGG TE CEKA STOP TVUJ POKOJ JE PRIPRAVEN STOP PTACEK MA HODINY MLUVENI STOP NA UVITANOU TI REKNE ANNETTO STOP
Ten telegram byl moje spása. Kdyby nepřišel, bůhví co by se mnou bylo. Ptáček se však říkat Annetta nenaučil. Bílý kakadu, který se jmenoval Bonnie, byl strýčkovým nejoblíbenějším domácím zvířetem a zatím neuměl ani slovo. Když mě před dvěma dny uviděl poprvé, načepýřil oranžovou chocholku, strašlivě zakrákal a vyletěl ke stropu, kde se usídlil na tyči od záclony. Odtamtud na mě vrhal uražené pohledy. „Jak se to chováš?“ burácel hrabě. „Už ať jsi dole a pěkně Annettu přivítej! Tak co je to? Honem dolů!“ Ale Ptáčka to ani nenapadlo. Cítil se tam nahoře v bezpečí, a zatímco mu 7
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 8
hrabě spílal, vyřešil celou situaci po svém. Zavřel černá očka a v tu ránu jsme pro něho přestali existovat. Ať si tam ti dole dělají, co chtějí. Ach Kronegg! Kolik šťastných dní mého dětství jsem tu prožila! A kolik let se mi stýskalo po tom krásném starém hradu a po úchvatném pohledu z ochozu přes údolí až k maďarským hranicím. Položila jsem ruku na teplý kámen a pocítila příliv úlevy. Ať už jsem v životě cokoli prováděla, vždycky jsem se cítila doma za těmi mohutnými zdmi, které byly postaveny na věčnost. Celá dlouhá staletí se předci mé matky o ně starali a vesničané za nimi při nepřátelských nájezdech nacházeli útočiště. Zvenčí vypadal hrad skoro hrozivě, ale když jste přešli přes padací most, minuli nejprve vnější a pak vnitřní bránu a zůstali stát na slunečném velkém hradním nádvoří s kaštany uprostřed, s čtyřhrannou věží po pravé ruce a kruhovou po levé, všechny starosti vás rázem opustily. Náhle vám bylo lehko u srdce, růže voněly, poštolky kroužily nad vámi na obloze. Člověk najednou věděl, že se mu nemůže stát nic zlého. Byla jsem v Anglii pět let a styděla jsem se za to, co jsem tam prováděla. Přesto bylo shledání před dvěma dny na maličkém nádraží v městečku Kronau srdečné, jako bych se vrátila z malého výletu do vedlejší vesnice. Čekal na mě starý daimler a vedle něj Hans, náš všeuměl, který na hradě sloužil už dvacet let a byl vyučený truhlář. Hans mi pomohl se zavazadly, strýček Eduard mě trochu stydlivě políbil na obě tváře a pak už jsme jeli nádherným lesem, po kterém se mi v Anglii tak stýskalo. „Je z tebe úplná dáma, to je poznat na první pohled,“ prohlásil hrabě, zatímco jsem šťastně hladila kožené sedadlo starého dobrého daimlera. „Hansi, co říkáš, že to vypadá, jako by se k nám vrátila dáma z velkého světa! Ukaž, ať si tě prohlédnu, mé dítě! Vypadáš přesně tak, jak jsem si tě vždycky představoval. Jsi čím dál podobnější pratetičce Aimé. Jen tak dál! Z Aimé si můžeš vzít příklad. Ještě v pětadevadesáti byla středem každé společnosti. Však jsem také minulou 8
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 9
zimu zrestauroval její veliký portrét a pověsil ho u tebe v salonu. No tak, ukaž se mi pořádně, dítě. Jsi nějaká bledá. A hubená.“ Měl pravdu. Za těch pět let, co jsme se neviděli, jsem zhubla, ale hrabě naopak ztloustl. Já byla konečně dospělá a on naopak působil mladší než dřív. Vůbec vypadal báječně – zdravě, svěže a sršel vitalitou. Aha, pomyslela jsem si, to bude asi novou hospodyní. A nemýlila jsem se. Strýc Eduard trpěl totiž tím, čemu jsme v naší rodině říkali „sklon k níže postaveným“. Vždycky se zamilovával do služebných, a proto se také nikdy neoženil. Dámy stejně postavené, které by si rády jeho a jeho hrad vzaly, mu připadaly „příliš obtížné“. A ty ostatní se mu nezdály dost vzdělané na to, aby je mohl přivést do rodiny. Ale bylo tu ještě něco, co brzdilo jeho potřebu se oženit. Hrabě Eduard Silvestr nepodléhal příliš erotickým touhám. Jeho milostný život se omezoval na nevinný flirt – na kafíčko ve dvou v kuchyni, trochu lichotek, na růži z hradní zahrady a plácnutí přes sukni. Hrabě Eduard v milostném objetí – to bylo něco nepředstavitelného. A to zcela jistě i pro něho, protože jeho nejoblíbenější průpovídka zněla: Tělesná láska není nic pro rozumné lidi z toho prostého důvodu, že při téhle činnosti se stahuje všechna krev dolů. A rozumní lidé ji přece potřebují v mozku. Jeho vztahy byly platonické a strýc teď hořel novým plamenem, který mu viditelně prospíval. „Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se bez váhání a křečovitě se snažila, abych se nerozesmála. „Jak to myslíš, mé dítě?“ Vypadal skutečně překvapeně. „Nová hospodyně přece. Počkej! Tak tys konečně propustil lakomou Annu.“ Hrabě se hlasitě rozesmál. „Bravo! Jak jsi to uhodla?“ „Protože tak dobře vypadáš. Copak si nevzpomínáš? Když jsem odjížděla, byl jsi to ty, kdo byl pohublý.“ 9
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 10
„To máš pravdu. Už jsem skoro zapomněl. Anna byla skutečně strašně lakomá. Ale já jsem ji nevyhodil, odešla sama. A víš proč? Ulovila mužského. Docela dobrou partii. Vzpomínáš si na toho vdovce, hostinského od Uraženého tetřeva? Toho si vzala a mě pozvala na svatbu. Ještě před veselkou opravili kuchyni a sál. Za peníze, které si u mě našetřila! A chceš něco vědět?“ Naklonil se ke mně a zašeptal: „Kdyby se nevdala, nikdy bych ji nepropustil. Já se jí totiž bál.“ Podívali jsme se na sebe a rozesmáli se. Vždycky jsme si rozuměli i beze slov. „A jak se jmenuje ta nová?“ zeptala jsem se, když jsem zase mohla klidně mluvit. „Lotte. Je báječná. Úžasně vaří a má i spoustu jiných kvalit. Každý ji má rád a služka ji poslouchá na slovo. Všichni jsme do ní zamilovaní. Že je to tak, Hansi?“ Hans neodpověděl. Jel právě po hrbolaté polní cestě a snažil se, co mohl, abychom nezapadli do nějakého výmolu. Ale hrabě chtěl za každou cenu slyšet chválu na svou Lotte a nedal se odbýt. „Co říkáte naší nové kuchařce, Hansi?“ „Je milá,“ odpověděl Hans dobrosrdečně. „A co její koláč včera odpoledne? Jaký byl?“ „Moc dobrý, pane hrabě. Škoda že ho slečna Annetta nemohla ochutnat.“ „To bych řekl. Ten by ti chutnal, dítě! Jen se neboj, však nepřijdeš zkrátka.“ Vzal moji ruku, konejšivě ji poplácal a zase ji položil na sedadlo. „To je dobře, že už jsi zase doma,“ prohlásil, když se vzpamatoval z toho mohutného výlevu citů, a pokračoval ztišeným hlasem, aby to neslyšel Hans. „Všechno bylo tak, jak jsem ti předpovídal, že mám pravdu?“ Přikývla jsem. „Ten chlap byl budižkničemu.“ „Ano,“ zašeptala jsem. „Ale tys mi nevěřila.“ „Ne.“ 10
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 11
Hrabě zavrtěl hlavou. „To bych rád věděl, po kom jsi zdědila ten sklon k níže postaveným. Na první pohled mi bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Neměl žádné vychování. Jak jsi mohla vůbec brát vážně někoho, kdo nemá řádné vychování?“ „Zamilovala jsem se,“ přiznala jsem se trochu přihlouple, „do jeho zelených očí.“ Hrabě na chvíli oněměl. „Co prosím? Co jsi to řekla? Zamilovala ses do jeho zelených očí?“ „A navíc měl i jiné dobré rysy.“ „To ti nevěřím.“ „Ale ano. Například byl skutečně dobrý milenec.“ „Ne tak nahlas,“ šeptal hrabě s pohoršením. „To přece nemusí každý slyšet. Takže ty ses s ním spustila?“ „Strýčku Eduarde, žila jsem s ním pět let.“ „I v noci?“ Přikývla jsem. Hrabě začal pomalu rudnout. „Jak sis mohla pustit do ložnice chlapa, který se neumí slušně chovat?“ spustil rozzlobeně, bez ohledu na to, jestli to Hans uslyší. „Při tvém vychování! Pocházíš z jedné z nejlepších rodin a my jsme vždycky dávali přednost duchu před smysly. Víš, co jsem od tebe očekával? Bohabojný život!“ Zhluboka jsem si povzdechla. „Proč vzdycháš? Podívej se na mě! Já ještě nepodlehl jedinému pokušení, a to jsem o mnoho starší než ty.“ „Asi jsem jiná, strýčku Eduarde.“ „Nesmysl.“ „Nevím, jestli bych uměla tak dlouho žít bez muže.“ „To taky nebudeš muset. Jen do té doby, než ti nějakého najdu.“ „Jenomže ty sis dával na čas. Už mi bylo jednadvacet a žádný ti pořád nebyl dost dobrý.“ „Však tobě taky ne. Každého, kterého jsem ti vybral, jsi odmítla.“ „Ale tys mi nabídl jen jednoho jediného!“ 11
Hrad_mam.qxd
24.3.2015
14.15
Stránka 12
„No a co? Jeden by ti měl stačit. Přece si nemůžeš vzít dva.“ Mlčela jsem. Na tohle téma jsme se už pohádali mnohokrát. Jenomže hrabě byl k nezastavení. „Tahle bláznivá sexuální revoluce všechny připravila o rozum,“ vztekal se, „láska, láska, láska – co to má společného s manželstvím? Rozsvítily snad ty zelené oči tvoje štěstí? Ne, dovedly tě k bankrotu. To dá přece rozum, že vyvádění v posteli nemůže být na nic dobré. Zapamatuj si jednou provždycky – život je lehčí bez těchhle nemravností. Hlava zůstane jasná, oči bystré, máš míň problémů a hlavně nepřijdeš o peníze. Vezmi si příklad ze mě! Maluju, restauruju, rozšiřuju sbírku. Mám výbornou pověst a můj majetek se rozrůstá. A ty? Co máš ty? Ztratilas hlavu, a jak jsem slyšel, taky většinu toho, co ti odkázal strýc Nestor.“ Neodporovala jsem. „Jak se ti to povedlo, mluv!“ Povzdechla jsem si. „To je dlouhé povídání,“ odpověděla jsem raději vyhýbavě a v duchu si představovala, co asi dělá v téhle chvíli Daniel. „Ale my si o tom budeme muset promluvit.“ „Jistě. Jestli chceš, tak můžeme hned teď.“ „Tak moc to zase nespěchá.“ Pohladil mě po tváři. „Jsi doma teprve dvě minuty. Ne, ne. To počká. Vyřídíme to pozítří. Pozítří při snídani. A víš, co budeš dělat do té doby? Pořádně se vyspíš a najíš. Slibuješ?“ Rychle mě políbil. „Promiň,“ omlouval se, „trochu mě zmohl můj temperament. Nezlobíš se na mě?“ Dva dny utekly jako voda. Už zítra. Stále ještě jsem seděla na hradbách a zírala do noci. Jednu létavici jsem přece jen zahlédla. To byla slabá útěcha. Zhluboka jsem si povzdechla. Celé roky jsem měla strach z toho výslechu, který mě zítra čeká. Mohla jsem si samozřejmě trochu něco přikrášlit a vymyslet nějakou výmluvu. Jenomže to nikdy k ničemu nevedlo, protože jsem si obvykle svoje výmysly nepamatovala. A tak jsem se už před lety vzdala lží a mluvila jenom pravdu. Tu jsem nikdy nezapomněla. A tak to bude taky zítra. Přiznám se ke všemu – a pak ať se děje vůle boží. 12