1
KÁDINKA
N
ádherně divoká a jedinečná láska, která přesně vzato začala kádinkou, končí tragicky mrtvolou. Kde je ta mrtvola? Neleží v lese, v posteli, a už vůbec ne v nějakém bytě. Neleží na chodbě, ve vchodu nebo na schodišti. Neleží na ulici, na dvorku, na vrakovišti. Ani v márnici a ještě dlouho ne na hřbitově, neleží na opuštěných kolejích, ani v nákladovém prostoru dodávky, ani na střešní terase, ani v parku. Existuje tolik možností. Ale u téhle mrtvoly nepřichází žádná z nich v úvahu.
1.50
Ředitel pětihvězdičkového hotelu v noci s oblibou ještě naposledy prochází takřka prázdnou halou a zdraví se s personálem – v rohu si povídají opozdilí hosté, pianista je už pryč, zavřel křídlo o půlnoci –, rád kráčí ke schodišti, které klesá do haly ze dvou stran, klouže levou rukou po balustrádě, zatímco se jeho vyleštěné boty noří do koberce pokrývajícího schody, rád se sleduje v zrcadle na podestě, než v oblouku schodiště shlédne přes široké pažení do haly. Všude dokonalá nádhera: tlumené barvy a velkorysá prostornost. Elegantní lampy a třpytivý lesk, kdykoli světlo dopadne na nějaký bod nebo plochu. Z neviditelných reproduktorů tiše zní hudba podkreslující tlumený hovor pozdních hostů. Tisíce světel5
ných odrazů ve skleničkách a lahvích hotelového baru. A za skleněnými průčelími hotelu červená, pohybující se světla města. Ředitel se na okamžik zastaví v ohybu schodiště na podestě. Dnes si dopřeje ještě jedno malé potěšení: projde se modrým barem, který se vznáší uprostřed haly jako ostrov, a také se do něj tak vstupuje. Do výšky dospělého člověka jej obklopuje stěna potažená látkou. Do modrého šera z pohovek a křesel dopadá jemné světlo. Modrý bar je hostům k dispozici, i když už není otevřený. Mohou se sem uchýlit do ústraní, nerušení provozem na schodišti a v hale. Přes den si mohou v klidu číst, v noci je zde sice na čtení málo světla, ale dá se ve skrytu naslouchat živé hudbě. Ale teď je na nízkém stolku natažená mrtvola. Leží na modrém přehozu, který obvykle pokrývá barový pult, hlavu na modrém polštářku, ruce složené podél těla, jako by prováděla relaxační cvičení. Mrtvolu obklopují modrá křesílka a jako podnosy jí nabízejí různé věci. Toto uspořádání dokonale zapadá do vznešeného prostředí. Tak dokonale, že se ředitel nijak zvlášť nelekne, jen bezhlesně přistoupí blíž se zdánlivě nahodilým pohledem člověka, který nenápadně kontroluje, zda bylo vše připraveno k plné spokojenosti. Pak přece jen vytřeští oči a couvne k barovému pultu, kde hmatá po skrytém vypínači nástěnných světel. Čtrnáct lampiček se stínidly se rozsvítí a zalije prostor jemným světlem. Ředitel znovu přistoupí k mrtvole. Ze všech věcí, které ji na modrých čalouněných podnosech obklopují, mu jako první padne do oka vysoká kádinka.
K
ádinka stojí na nákladové rampě. Za ní je vchod s pryžovými lamelami, který vede do příjmu zboží firmy VEGA-Hartmetall GmbH. 6
Slunce svítí na žlutavou tekutinu v kádince, která září před černým pozadím pryžových lamel jako semafor. Amanda zacouvá do mezery v řadě aut proti rampě, aby mohla vyjet popředu, až odevzdá zboží. Žlutý semaforek ji rozesměje. Copak, snad se jim nerozbil záchod? Ve chvíli, kdy se nakloní pro balíček na sedadle spolujezdce, uslyší rachot a něco se kolem ní mihne. Trhne sebou. Kluk na skatu. Přijel z ulice, přejel prostranství a vystřelil přes schodiště do prázdna. Amanda vyskočila z auta a natáhla krk. Skateboard zavířil ve vzduchu a mladík přistál na chodníku. Pokračoval dál, pak se obrátil a ujížděl nazpět. Na úpatí schodiště prkno nakopl, zachytil a prakticky jediným skokem zdolal schody. Nahoře prkno hodil na zem, vyskočil na ně a přefrčel přes prostranství. Před rampou se znovu otočil, pak vyrazil k silnici a zmizel za budovou. Amanda zapomněla, co měla v plánu, a zírala za ním. Člověk obvykle ví, s čím může na takovém místě počítat… Ale se špičkovým skejťákem určitě ne! Pak si znovu vzpomene na svou zásilku. S povzdechem se opět nakloní do auta. A přesně v té chvíli se mladík znovu tryskem vrátí. „Hej, Bravo! Myslel jsem, že jsi ty chcanky už odnesl do laborky!“ volá hlas z příjmu zboží. Amanda se rychle napřímí a zahlédne mezi pryžovými lamelami hlavu. Mladík postaví prkno na hranu a zastaví se. Pak se jako běžný smrtelník odklátí k zaparkovaným autům, otevře kufr jednoho z nich a hodí prkno dovnitř. „Vždyť už jdu!“ zavrčí. 7
„Ty si jednou určitě zlomíš vaz!“ směje se kolega. Mladík se podívá na hodinky. „Tři minuty! K čemu ten povyk? Co blbneš, člověče, vždyť už jdu!“ „Šéf se nikdy dozadu nekouká – to by mu to někdo musel poradit… Co ty na to?“ Hlava zmizí a pryžové lamely se rozpohybují. Mladík sebere kádinku z rampy a obrátí se – před ním stojí Amanda. Amanda se zásilkou, on se skleněnou kádinkou. Žlutá tekutina se zděšeně vyhrne k okraji. Amanda zvedne zásilku do výšky, mladík přitiskne dlaň k hrdlu kádinky. „Tak to bylo o chlup a fous!“ prohlásí dívka a vykoukne zpoza zásilky. Pak začne neovladatelně rudnout, stejně jako on, žár se šíří, nějak přeskočí a udeří zase zpět, a to je to nejpodivnější, co se jí kdy při prvním setkání přihodilo. Mladík je na tom stejně, na okamžik spatří úžas v jeho očích, než je sklopí, aby zkontroloval, jestli je kádinka v pořádku. Vlasy má nepatrně tmavší než ona, takřka černé, krátce zastřižené, ale dost dlouhé na to, aby se mu na zátylku zkroutily potem. Amanda kradmo pozoruje zrudlé tváře, svalnatá předloktí, ruce, jeho triko i černé džíny. Jemný šedý kovový prášek, který má usazený ve všech pórech, se zvětšuje do obří velikosti. Každičký pór se mění v kráter, každičký chloupek šustí. Někdo kolem nich opsal kružnici, svět zmizel, kruh tvoří magnetické pole. Bohužel ten kluk z něj chce pryč. Vyhrkne cosi, zrovna když Amanda otevře pusu. „Tohle musí fofrem do laborky!“ „Musím to odevzdat!“ Dvě salvy vypálené současně. Usměje se. Skejťák ne. Vykročí a už odchází ke schodům. 8
„Jsou to vážně čuránky?“ zavolá. Jeho krásné, překrásné rty jsou ty tam. „Ne, olej z vakuového čerpadla.“ Rozběhne se za ním. „Vážně? Olej? A co s ním budeš dělat?“ Ty rty, už je někde viděla… „Nechám ho zkontrolovat v laboratoři, něco nehraje. Ta barva je divná. A páchne…“ odpoví přes rameno, aniž by zpomalil. Tři minuty? „Aha,“ řekne Amanda. „Aha.“ A rychle zvolá: „Tamhleto je moje auto.“ Když se mladík otočí, rychle mu podá ruku. „Amanda Flori.“ Mladík si přendá laboratorní sklo do levé ruky a uvolní si pravačku. „Pravdan Milanovič.“ Vzápětí její ruku pouští a znovu si kádinku přehodí do pravačky, jako by se o ni spálil. „Pravdan… Milanovič,“ opakuje Amanda. Svraští čelo. Soustředí se. Ale nic ji nenapadá. A Pravdan Milanovič buď přepočítává schody a uvažuje, zda je dokáže zdolat jedním skokem, nebo si láme hlavu nad nesmrtelností chrousta. „Kde to můžu odevzdat?“ Amanda mu strčí zásilku pod nos, počítá s tím, že skočí. „Tady!“ Rychlý pohyb hlavy směrem k rampě. Krásné rty sebou nepatrně škubnou, úsměv to není. Mladík se nadobro obrátí ke schodům a dlaní přikrývá kádinku. Skutečně, ani jedinkrát, ani nepatrně se neusmál. Amanda se za ním dívá, než zmizí za dveřmi firemního komplexu. Pak se podívá na svou pravou ruku. Přičichne k dlani. Pronikavý pach oleje. Zhluboka se nadechne. Pravdane Milanoviči, odněkud tě znám…
9
2
ZUBY PILY
1.55
Ředitel, v jehož pětihvězdičkovém hotelu ještě nikdy neležela mrtvola, je člověk, který se umí dokonale ovládat. Proto ještě nikdy v práci nezvedl hlas. Ani teď nevykřikne. Po nějaké době začne znovu vnímat tichou reprodukovanou hudbu z haly a nezřetelné hlasy hostů. A konečně se vyděsí. Intuitivně se postaví před mrtvolu s obličejem obráceným k východu z modrého baru a zděšeně naslouchá. Ale po schodišti nikdo nestoupá – ostatně nebylo by ho slyšet. A tak se snad nikdo na podestě v polovině schodiště teď ani v následující chvíli neotočí k modrému baru, který bohužel nemá dveře. Ředitel neví, zda si má přát, aby pozdní hosté posedávali v hale i po zbytek noci; na jedné straně by chtěl, aby zůstali přesně tam, kde jsou, ale na druhé straně touží, aby byli v postelích a on mohl zavolat policii. Kriminalisté chodí v civilu… Ale fotografování, zajišťování stop, to všechno se nejspíš neobejde bez rozruchu. Pak budou určitě chtít vyslechnout i hosty… Při této myšlence ředitel v duchu zasténá, ale tak zdrženlivě, jak může zasténat jen dokonale se ovládající člověk. Nedá se nic dělat, musí jednat. Dopřeje si ještě minutku, aby se podíval na věci rozložené na křesílkách uspořádaných kolem mrtvoly. 10
Vedle kádinky leží hromádka jemně se třpytících kovových zoubků, všechny jsou stejné, dohladka vyleštěné. Je jich přesně čtyřiatřicet, což ředitel nemůže vědět, protože aby je mohl spočítat, musel by hromádku rozhrnout prsty. Jeho ale ani nenapadne, aby se něčeho dotýkal.
B
ravo postaví kádinku vedle Francisčina mikroskopu. Franci vzhlédne. „Ne! Už zase?“ zeptá se. „Přesně tak. Mrkni na to.“ „Mám rozdělanou práci!“ Dívka zasune pod mikroskop sklíčko s nějakou hmotou, v níž je kovový dílek. „Běž s tím za Juditou!“ „Dej to sem,“ řekne Judita a natáhne ruku dozadu. Vezme kádinku, opatrně k ní přičichne, s odporem se odtáhne a postaví ji stranou. „Abych si to náhodou nespletla s čajem… Copak? Hledáš něco, Bravo?“ „Já? Ne.“ Bravo se poněkud prudce obrátí od okna a kráčí ke dveřím. „Můžeš si počkat na výsledek, hned se do toho pustím,“ řekne Judita. „Jen dodělám tohle,“ a ukáže na řadu čísel na monitoru. „Fajn, hned jsem zpátky.“ Bravo se vyhrne z laboratoře a rozběhne se k parkovišti před rampou. Minicooper je pryč. Jasně že je pryč, pomyslí si Bravo a žasne nad skličujícím pocitem ztráty, který mu tíží ramena. Když se vrací s laboratorní zprávou do haly, zamíří si to rovnou k regálu za pryžovými lamelami. Balíky a balíčky připravené k odeslání. „Co hledáš, Bravo?“ zeptá se Dominik, který zrovna tlačí prázdnou paletu na rampu. 11
„Něco sem před chvílí dávali, něco malýho…“ „Jo, kurýrní služba. Už je to u šéfa. Reklamace.“ Dominik paletu ještě kousek postrčí nohou. „Už jsem toho viděl hodně. Ale aby se pile při zátěži takhle ohnuly zuby, to jsem nezažil.“ „To snad ne,“ diví se duchem nepřítomný Bravo. „A kdo… Chci říct, která kurýrní služba to přivezla?“ Dominik se široce usměje. „Co já vím… Sice jsem ten balíček přebíral… Jó, takhle to je, Bravo! Taky jsem si myslel, že ta holka určitě zabloudila!“ „Jaká holka?“ prohodí Bravo a jde dál s laboratorní zprávou. Dominik za ním volá: „Jestli chceš vědět, odkud ta zásilka přišla – dodací lístek je u šéfa!“ Bravovi trvá několik hodin, než se vzpamatuje. Večer se na prkně výjimečně nesoustředí na schody, betonové zídky a zábradlí, ale krouží zvolna jako začátečník křížem krážem městem a hledá minicoopera s modrou metalízou. I když je to stupidní nápad, protože kurýrní služba na devadesát devět celých devět procent přijela odjinud, nejspíš z místa, kde sídlí zákazník, nebo z místa předání. Ale kvůli té jedné desetince se Bravo potí na svém prkně po městě. I když už je tma a modrou metalízu by v nejlepším případě zahlédl leda tak někde pod lampou. Jenže jít k šéfovi a zeptat se na kurýrní službu – ne, to nepřipadá v úvahu. Bravovi se v noci zdá sen. Při procitnutí ví, že to byla pěkná hloupost: člověk si to přece nemůže na prkně šněrovat po dálnici pěkně cikcak přes všechny tři pruhy, skákat na středové svodidlo, klouzat po něm a sledovat provoz v protisměru, něco takového není ve skutečném životě možné. 12
Ve skutečném životě jde člověk do práce, třídí pilové zuby a jiné kovové díly na grafitové desky, ty skládá na sebe a odváží materiál k sintrovací peci. Ve skutečném životě se člověk snadno vypořádá s pocitem ztráty. Ale ten sen byl vážně parádní. V kterémkoli okamžiku se totiž mohlo stát, že Bravovu klikatou trasu překříží minicooper s modrou metalízou. „Pravdan Milanovič!“ volá zavalitá paní Henningová z oddělení obalů. S dopisem v ruce dusá halou kolem pracovních stolů a regálů, počítačově řízených vypalovacích pecí a řezaček. „Jmenuje se někdo z vás Pravdan Milanovič?“ „Ne,“ volá Luca od lisu, kde kontroluje přísun granulátu. „Ne, paninko, tady jste úplně vedle!“ Než žena stihne odejít, přikročí k ní Bravo. „Dejte mi to!“ řekne tiše. Na bleděmodré dopisní obálce stojí nad adresou firmy Pravdan Milanovič. Temperamentní, velice zvláštní písmo se sklonem doleva. „To je pro mě,“ řekne. „Pro tebe, Bravo?“ Paní Henningová pevně sevře dopis a o krok couvne. Následující chvilky jsou nepříjemné. Žena totiž překřikne tuto část haly i trvalé bručení strojů se sdělením, že má nějaký divný dopis, bez odesílatele, proklatě podezřelý dopis pro jistého Pravdana, který se jinak jmenuje Bravo. Jí ten dopis připadá jako milostný! Kdo ví, co v něm stojí! Takové písmo! Henningová kdáká jako slepice a mává dopisem. Bravo je rychlý, stačí jediný hmat a má jej. Ale to už se k němu ženou ostatní. „Ukaž, Bravo!“ „Trhněte si!“ 13