Issuu

KNIŽNÍ KLUB

ISBN 978-80-242-5033-5

Spoustec - 2015.indd 4

3.9.2015 9:35:15

Pro Anitu tři magická čísla: 6 0 3 A pro K.-D. Ať jsi teď kdekoli, chybíš mi.

Spoustec - 2015.indd 5

3.9.2015 9:35:15

Kdo se bojí Černého muže? Nikdo? Ale co když přijde? No tak mu utečeme! DĚTSKÁ HRA

Spoustec - 2015.indd 7

3.9.2015 9:35:15

PROLOG Existují legendy o místech přitahujících zlo. Takových, kde se opakovaně stalo něco hrozného – jako by neblahé události neodolatelně lákaly. Herman Talbach byl přesvědčen, že podobnou lokalitou je polorozpadlý Sallingerův statek. V jeho vesnici si to mysleli všichni. Mnozí dokonce tvrdili, že každý, kdo se k domu přiblíží, zešílí – stejně jako kdysi sám Sallinger, který jedné květnové noci usedlost zapálil a se svou ženou a dvěma dětmi zahynul v plamenech. Přesto se teď Talbach nemohl dočkat, až se ke zbořeništi dostane. Pospíchal se svým druhem po lesní cestě a modlil se, aby se příliš neopozdil. Tentokrát záleželo jenom na něm, jestli zlu zabrání. Ještě pořád v montérkách a s rukama špinavýma od oleje rychle minul mechem porostlé sutiny někdejšího kamenného oblouku vrat. Ačkoli to bylo už pár let, co automechanik překročil čtyřicítku, a po úrazu na vysokozdvižné plošině ve vlastní dílně trvale kulhal, dokázal s ním devatenáctiletý Paul stěží držet krok. Mohly za to ale i pentagramy namalované na několika hromadách kamení, aby zažehnaly zlo. Četné takzvané muří nohy během několika desetiletí vybledly, byly však ještě stále dost zřetelné, aby uchovaly víru v temnou moc toho místa. A soudě podle Paulovy nervozity jí zřejmě nezůstala ušetřena žádná generace. Při rozdělování dobrých vlastností požehnal 9

Spoustec - 2015.indd 9

3.9.2015 9:35:15

Paulův stvořitel mladíka velkou pílí a spolehlivostí, avšak odvaha a chytrost mu toho dne už zřejmě došly. Když Talbach stanul na bývalém vnitřním dvoře, ohlédl se na Paula, který k němu zadýchaně dobíhal. Přitom si utíral pot z čela, na kterém mu zůstal široký mastný pruh od oleje. „Musí to být někde tady,“ zasupěl Talbach a neklidně se rozhlížel. „Slyšíš něco?“ Paul jen zavrtěl hlavou. Oba se pozorně zaposlouchali do tichých zvuků lesa. Ptačí cvrlikání znělo jakoby z velké dálky, pod vahou Talbachovy silné podešve zapraskala větev. Nad jeřabinovým keřem bzučel čmelák a všude kolem se ozývalo otravné pískání komárů. Talbach ani nevnímal, jak se mu ti mrňaví krvežíznivci zabodávají do kůže na krku a pažích. Urputně se soustředil na to, aby zaslechl jakýkoli lidský zvuk. Ale nikde nic, jen strašidelné ticho toho prokletého místa, které na něm leželo jako těžká černá opona. Talbach měl i v poledním žáru husí kůži. „Tamhle!“ zvolal Paul a Talbach sebou polekaně trhnul. Zadíval se na místo, které mu učeň ukazoval, a pak ten třpyt uviděl i on. Pocházel od sluncem ozářeného kousku staniolu. Oba muži se tam rozběhli a objevili zdupanou trávu, otisky bot a další lesklý útržek za pařezem porostlým mechem. Talbach jej zvedl; obal ještě voněl po čokoládě. „Byli tady, ale kam…“ Nedokončil větu. Usilovně se soustředil na mýtinu, na které doufal najít další stopy. Nějaké tu zkrátka musí existovat. Potom sklouzl pohledem na křoví obklopující zaplevelený dvůr. Přistoupil blíž a všiml si zlomených větví a hned za nimi kamenných stupňů zarostlých bujnou vegetací. 10

Spoustec - 2015.indd 10

3.9.2015 9:35:15

„Tady to je!“ Talbach sestupoval po schodech pokrytých kluzkým mechem a hnijícím listím tak rychle, jak to jen bylo možné; Paul ho v těsném závěsu následoval. Zanedlouho se ocitli u bývalého podzemního sklepa usedlosti. Talbach překvapeně hvízdl, když si prohlédl dokořán otevřené dubové dveře s rezavým železným kováním. Paul vedle něho nehybně strnul, jako lovecký pes, který právě spatřil králíka. To, co viděl, však nebyl králík. Při tom pohledu zbledl jako stěna. „Co to, k čertu…,“ zasténal Talbach, ale víc už ze sebe nedostal. Oba muži zděšeně zírali na skvrnu na levé stěně malé místnosti. Krev ještě nestačila ani zaschnout. V dopadajících paprscích odpoledního slunce se leskla na kluzkých kamenech jako purpurový olej.

Spoustec - 2015.indd 11

3.9.2015 9:35:15

ฤ รกst 1

PACIENTKA

Spoustec - 2015.indd 13

3.9.2015 9:35:16

Scary monsters, super creeps, keep me running, running scared! „Scary Monsters“ DAVID BOWIE

Spoustec - 2015.indd 15

3.9.2015 9:35:16

1 Vítejte v LESNÍ KLINICE, psychiatrické, psychoterapeutické a psychosomatické nemocnici V rozlehlém areálu kliniky byla rychlost omezena na dvacet kilometrů za hodinu, ale tachometr doktorky Ellen Rothové ukazoval nejmíň padesát. Ellen mířila k staniční budově, kde se nacházelo oddělení devět. Snad posté se to ráno podívala na přístrojovou desku, jako by doufala, že jí malá digitální čísla na hodinách poskytnou trochu víc času. Časový údaj však lékařce s nemilosrdnou přesností oznamoval, že má už víc než půlhodinové zpoždění. Znovu proklela nesčetná dálniční dopravní omezení kvůli stavební činnosti, která se nakupila na trase ze stuttgartského letiště až k výjezdu na Fahlenberg a jakékoli realistické rozvržení času měnila v hrubý odhad. Po cestě se dostávala z jedné dopravní zácpy do druhé a na několika volných úsecích doufala, že ji nepřistihne radarová kontrola. Kdyby s ní teď byl Chris, určitě by jí připomněl, že taková honička je k ničemu. Když se opozdíš, no tak se zkrátka opozdíš. Na tom ani pár minut nic nezmění, ujistil by ji. Chris, její přítel a kolega, který se teď nachází deset tisíc metrů nad zemí a už teď jí chybí. Přitom dnes ráno mu vůbec nebylo do vtipkování. Právě naopak – to, co jí oznámil, bylo pro něho nesmírně důležité. 17

Spoustec - 2015.indd 17

3.9.2015 9:35:16

Ellen si vzpomněla na svůj slib; stačilo na něj pouze pomyslet a rozhodně se necítila ve své kůži. Co když selže a Chrise zklame? To si raději ani nechtěla představit. Od auta odlétla sprška štěrku, když Ellen zaparkovala na vyhrazeném parkovišti. Vypnula motor a zhluboka se nadechla. Srdce jí bušilo tak, jako by těch šedesát kilometrů z letiště nejela, ale běžela. „Klid, Ellen, hlavně klid. Opozdila ses a nic na tom už nezměníš,“ zamumlala si pro sebe a vrhla zběžný pohled do zpětného zrcátka. Na okamžik měla dojem, že tam vidí neznámou ženu, podstatně starší než ona. Pod hnědýma očima se jí rýsovaly kruhy a tmavé, nakrátko zastřižené vlasy, které jí jinak propůjčovaly atraktivní výraz, vypadaly v příšeří auta jako zplihlé a matně šedivé. Ellen si povzdechla. „Vyhoď občanku a nech si odhadnout věk,“ navrhla zrcadlovému odrazu. „To bys sis mohla už v devětadvaceti zažádat o důchod.“ Nejvyšší čas na míň stresu a víc spánku. Vyskočila ze sportovního auta a zabouchla dveře. Vzápětí si uvědomila, že nechala klíčky v zapalování. Netrpělivým škubnutím dveře otevřela a klíčky vytáhla, když vtom jí zapípal pager. Od chvíle, co se dostala do okruhu jeho příjmu, to bylo už podruhé. „No jo, já vím!“ obořila se na přístroj a odmítla zprávu přijmout. Když však spěšně zamířila ke staniční budově, ohlásil se pager znovu. Jak ten malý černý plastový krám nenávidí! Není o moc větší než krabička od zápalek, a přesto ji dokáže strašlivě vynervovat. Například tím, že začne pípat na těch nejnemožnějších místech – během polední přestávky v jídelně nebo tam, kam i přednosta kliniky chodí pěšky, jak tomu říká Chris. 18

Spoustec - 2015.indd 18

3.9.2015 9:35:16

Malý terorista to pondělní dopoledne Ellen naléhavě připomínal, že se poprvé v životě dostavila do práce pozdě. A fakt, že His Master´s Voice – to byl další výraz z Chrisova zřejmě nevyčerpatelného repertoáru – se už potřetí během dvou minut ohlásil nervy drásajícím píííp píííp, nepřipouštěl pochybnost o tom, že lékařka je netrpělivě očekávána. A Ellen zapřísahala osud, aby nedošlo k tomu, čeho se Chris tak obával.

2 Ten muž se jmenoval Walter Brenner a to jediné, co ze sebe vypravil, byla nesrozumitelná hatmatilka, která jen vzdáleně připomínala lidskou řeč. Na první poslech to znělo jako zimmmzzzeeegnnnn. Podle osobních údajů ve zdravotní dokumentaci bylo Brennerovi pětašedesát a byl svobodný. Měl na sobě ošoupané hnědé manšestráky a kostkovanou flanelovou košili, která byla vepředu něčím pocákaná. Vypadalo to, že pacient má slabost pro mastná jídla nebo omáčku, po které na košili zůstaly fleky. Ovšem hřeben ani holicí strojek očividně nebyly v jeho případě běžně používané věci. Na vrásčitém propadlém obličeji mu rašilo strniště vousů jako skelná vata a jeho účes – pokud se ta rozcuchaná změť dala vůbec takhle označit – připomněl Ellen známou fotografii Alberta Einsteina, na které světoznámý fyzik vyplázl na fotografa jazyk. Ve vzduchu kolem Brennera se navíc vznášel čpavý zápach připomínající přezrálý camembert. Byla to směsice moči, potu a tuku, která tu smutnou postavu halila do neviditelného oblaku. 19

Spoustec - 2015.indd 19

3.9.2015 9:35:16

Dneska jsem si neměla parfém od Calvina Kleina stříknout do výstřihu, ale spíš si ho vetřít přímo pod nos, napadlo Ellen, ale nedala na sobě nic znát. Místo toho jen pozdravila: „Dobrý den,“ a podala pacientovi ruku. Brenner očividně nevnímal a dál civěl jako uhranutý do prázdna. „Pana Brennera k nám přeložili z městské nemocnice,“ vysvětlila sestra Marion a předala Ellen poukaz na vyšetření. Korpulentní zdravotnici určitě bylo už dost přes padesát. Ellen ani ostatní personál k ní nechovali velké sympatie. Se svým náboženským misionářským zápalem a úzkostlivou pečlivostí dokázala Marion vytočit i toho nejtrpělivějšího člověka. Na devátém oddělení kliniky přitom pracovala už tak dlouho, že zlé jazyky trousily, že si tahle zdravotní sestra dávno nechala vytetovat inventární číslo. „Ten chudák ze sebe ještě nevypravil jediné srozumitelné slovo,“ dodala a poklepala Brennerovi na rameno; pacient si toho nejspíš vůbec nevšiml. „Víte, proč ho umístili zrovna k nám?“ zajímala se Ellen. „Sousedka ho dopravila do nemocnice, když viděla, jak bezcílně bloumá na schodech ve svém domě. Nedá se s ním komunikovat a je úplně zmatený. Navíc ten ubožák trpí poruchou rovnováhy, takže sotva chodí.“ Jako by to všechno chtěl Brenner potvrdit, doprovodil nesmyslné blábolení vydatným odříhnutím. Přitom dál tvrdošíjně zíral na bod, který se musel nacházet někde na podlaze vedle Elleniny židle. Zápach z jeho úst přiměl obě ženy k tomu, že se od pacienta odvrátily. „Uf,“ vyhrkla znechuceně Marion. „Co jste to proboha jedl, pane Brennere?“ „Šššdlo,“ zněla odpověď. 20

Spoustec - 2015.indd 20

3.9.2015 9:35:16

Ellen měla pocit, že to umí přeložit. Pomohlo jí i podezření, od čeho – kromě zaschlého výpeku z masa – by ještě mohly být ty skvrny. „Možná zvířecí krmivo.“ Tělnatá sestra se na ni udiveně podívala. „Nebyl by to první důchodce, kterému by nic jiného nezbývalo,“ dodala Ellen a zadívala se na Waltra Brennera pozorněji. „Levné psí žrádlo nasytí líp než levná konzerva. Mám pravdu, pane Brennere?“ Muž reagoval dalším zasyčením v jazyce beznadějných pomatenců. Ellen to nevšímavě pominula, otestovala pacientovy reﬂexy a pak mu sdělila, že si teď projde jeho záznamový list. Brenner však nadále projevoval zájem jen o podlahu. Ellen si pročetla žádanku o vyšetření a hledala nějaký odkaz na neurologické symptomy. Pacient mohl mít za sebou mrtvici, která způsobila výpadky řeči i poruchy rovnováhy. Stejně tak dobře ale mohlo jít o pokročilou stařeckou demenci, což by vysvětlovalo, proč jistá paní doktorka Märzová pokládala za smysluplné předat ho do psychiatrické péče. Ale v takovém případě by se Brenner choval nápadně už delší dobu a nebyl schopen se o sebe ve svém bytě sám postarat. Ať už šlo o zvířecí žrádlo nebo ne, on by si ho přece sám nedokázal ani koupit. Takže demenci můžeme škrtnout. Proč ale do toho zatahovat psychiatrii? Ať to Ellen posoudila z jakéhokoli hlediska, nedával jí takový postup smysl. Nalistovala zdravotní nález své kolegyně. To, co se dočetla pod heslem Diagnóza, ji opravdu udivilo. Znovu pohlédla na Brennera a pak sklopila oči k přijímacímu formuláři. Diagnóza: F20.0 – to tam stálo černé na bílém. Kód, pomocí něhož lékaři písemně komunikují, pocházel z Mezinárodní statistické klasiﬁkace nemocí, celosvětově uznávanou 21

Spoustec - 2015.indd 21

3.9.2015 9:35:16

Světovou zdravotnickou organizací WHO. F20.0 patřila k nejčastěji stanoveným diagnózám, se kterými Ellen přicházela dennodenně do styku. Byl to kód pro paranoidní schizofrenii. Ellen se podívala pozorněji, aby zjistila, jestli nejde jen o nedbale napsané číslice. Skutečně to nebyl zrovna bůhvíjak čitelný rukopis – vypadá to jako sopl, podotkl by pořádkumilovný Chris –, ale přesto byl omyl vyloučený. Paní doktorka Märzová napsala F20.0. Proč by jinak nechala Waltra Brennera přemístit do sousední odborné psychiatrické kliniky, kdyby se nedomnívala, že jde o schizofrenního pacienta? „Byl jste už u nás někdy, pane Brennere?“ zeptala se Ellen, a protože neočekávala odpověď, zadala dotaz do staničního počítače. Hledání Brennerova jména bylo úspěšné. Interní zápis pocházel od jejího kolegy Marka Behrendta. To, co tam v úsečných větách zaznamenal, jí vyrazilo dech. Znovu se obrátila k panu Brennerovi a natáhla se po jeho ruce, která připomínala na dotek mumii. Za to si Ellen poprvé vysloužila Brennerovu pozornost. V mužově pohledu se však nezračil ani náznak toho, že by svůj protějšek poznal, aspoň něco ve smyslu „Aha, to je nějaká žena v bílém plášti“. Způsob, jak se na lékařku podíval, vypovídal přesně to, co muž vzápětí artikuloval: „Agnnngallll.“ Ellen štípla do tuhé kůže na Brennerově zápěstí. Vráska zůstala trčet jako kousek plastelíny. „Neuvěřitelné!“ Když si Ellen všimla tázavého výrazu na obličeji sestry Marion, dodala: „Co nejrychleji mu dávejte infuze chloridu sodného. Myslím, že za pár hodin budeme mít co činit s úplně jiným člověkem.“ Sestra svraštila čelo, takže chvíli vypadala jako mops. „Prosím?“ 22

Spoustec - 2015.indd 22

3.9.2015 9:35:16

„Malé zázraky může konat nejen Bůh, viďte, pane Brennere?“ podotkla. „Garrrrssssllll,“ reagoval pacient a hlasitě si ubzdil. Ellen byla vysloveně šťastná, že se odsud může vytratit. Spěšně prošla chodbou, vběhla do kanceláře a zabouchla za sebou dveře. Chvíli trvalo, než se sestře na příjmu městské nemocnice podařilo sehnat doktorku Märzovou k telefonu. Ellen netrpělivě čekala. Odložila sluchátko vedle sebe a znovu si v laptopu otevřela soubor s anamnézou pana Brennera, zatímco se z telefonu linula syntetizátorová melodie – nejspíš mělo jít o úryvek z Mozartovy Malé noční hudby. S každým opakováním toho hudebního motivu bobtnal v lékařce vztek. Nakonec v telefonním vedení zapraskalo a ohlásil se hektický ženský hlas: „Märzová!“ „Doktorka Rothová, Lesní klinika. Jde o pana Brennera, kterého jste nám poslali.“ „Poslyšte, paní kolegyně, nepočkalo by to? Já teď nevím, kde mi hlava stojí. Moji pacienti…“ „Ale právě o to jde. O jednoho z vašich pacientů. Říkají vám něco pojmy exsikóza a dehydratace? Pokud náhodou ne, ráda vám to trochu ulehčím: Snad víte, že starší lidé s oblibou zapomínají pít.“ „Prosím?“ „A určitě si vzpomenete i na to, že zmatenost, výpadky řeči a prostá až banální skutečnost, že vyschlá kůže se dá různě tvarovat, aniž by se zase vrátila do původního stavu, patří mezi první příznaky dehydratace. A přesně to, milá paní kolegyně, odpovídá panu Brennerovi, kterého jste mi sem právě nechala převézt. Tedy údajně schizofrennímu panu Brennerovi, abych se vyjádřila jasněji.“ 23

Spoustec - 2015.indd 23

3.9.2015 9:35:16

Ellen se zhluboka nadechla, čímž poskytla doktorce Märzové příležitost ke komentáři. „Aha,“ ozvalo se ze sluchátka. „Obeznámila jste se s jeho anamnézou?“ „Co přesně máte na mysli?“ „Sousedka pana Brennera mě informovala o tom, že už jednou na vaší klinice pobýval. Tehdy ho k vám dopravila policie poté, co za jasného dne močil ze svého kuchyňského okna a blábolil nesmysly. Na kolemjdoucí volal, aby zmizeli z jeho toalety.“ „Milá paní Märzová, to všechno klidně mohlo být tak, jak říkáte. Neměla byste ovšem tak ukvapeně reagovat na tvrzení nějaké sousedky, ale neprodleně navázat kontakt s námi. V takovém případě byste se totiž dověděla, že pan Brenner byl i tehdy dehydrovaný, a tudíž zmatený. Je možné, že jeho vztah k přijímání tekutin je občas narušený, ale kvůli tomu není ani náhodou schizofrenní. Klidně se na to zeptejte i doktora Behrendta, který pana Brennera tehdy ošetřoval.“ Na pár vteřin zavládlo v telefonu hrobové ticho a pak se doktorka Märzová zeptala: „Chcete mi tím snad něco podsouvat?“ „Já vám nic nepodsouvám, já jenom něco konstatuji. Svou nedbalostí jste pana Brennera vystavila situaci bezprostředně ohrožující jeho život. Navíc s sebou všude vláčí ve vlastním chorobopisu diagnózu schizofrenie. Nemusím vám snad vysvětlovat, co takový záznam znamená, bez ohledu na to, jde-li o mylnou diagnózu nebo ne.“ „Tak to by stačilo!“ zaprskala doktorka Märzová do sluchátka. „Vy mi předhazujete, že jsem…“ „Nekompetentní. V tomto případě nepochybně.“ Ellen nezbývalo moc času na úvahy o diplomatičtějších slovech, a tak s odpovědí neváhala. Jen co ji vyslovila, uslyšela vyzváněcí tón. Nechápavě pohlédla na sluchátko. 24

Spoustec - 2015.indd 24

3.9.2015 9:35:16

Čekala jsi snad něco jiného? Poděkování a kytici? Ovace vestoje od fanklubu zbožňujícího doktorku Ellen Rothovou? Samozřejmě že zaujala nesmlouvavě tvrdý postoj, ale přesto se cítila v právu. Ellen neměla v úmyslu vytrubovat tento případ do světa a způsobit tak doktorce Märzové – nehledě na to, jestli je to lékařka z jiné nemocnice nebo ne – vážné problémy, ale chtěla přinejmenším slyšet, že kolegyně své chyby lituje. Alespoň to si přece pan Brenner zaslouží. Je to chudák chlap, který pravděpodobně tráví stáří jako opuštěný pes v maličkém bytě a od poloviny měsíce je nucen si míchat nudle s výhodnou slevovou nabídkou psího krmiva, přičemž si nepochybně namlouvá: Obsahuje-li to všechno, co prospívá psovi, pak je v tom i všechno, co je dobré pro člověka. Kdyby šlo o mladého, dobře situovaného pacienta, který si může dovolit odpovídající právní ochranu, určitě by doktorka Märzová s veškerým osobním šarmem prosila o omluvu. Ale lidi jako starý Brenner? U těch se stačí vymluvit na nedostatek času a pak se zase vrátit ke každodenní rutině. Svět je nespravedlivý, tvrdý a brutální, pomyslela si Ellen. Slovo brutální jí ještě znělo v hlavě i během následující hodiny, kterou strávila rozhovory s pacienty. Pak byla ráda, že se může vrátit do své malé kanceláře, kde se věnovala podkladům, které jí tu předchozího večera po ukončení služby zanechal Chris. Neubránila se úsměvu, když uviděla žlutý nalepovací lísteček, jednu z mnoha malých pozorností, kterými ji tak rád překvapoval. Tentokrát na něj nakreslil smajlíka, pod kterým jeho nezaměnitelně rovnoměrným písmem stálo: Nenech se stresovat, miláčku. 25

Spoustec - 2015.indd 25

3.9.2015 9:35:16

„Kdybys jen tušil,“ zamumlala a přilepila lístek na stěnu nad psacím stolem. Cítila se beznadějně vynervovaná, unavená a bez energie. Poslední týden byl pro ni pracovně vyčerpávající, o víkendu pak ještě Chrisovi pomáhala s renovací jeho domu a minulou noc se kvůli cestě na letiště skoro nevyspala. Proti únavě jí nepomohl ani energetický nápoj, který si jen velmi nerada koupila u stánku v odbavovací hale. Ten ji jenom nabudil, ale doopravdy neprobral. Espresso a banán by jednoznačně byly lepší volba, ozvala se v ní pedantská lékařka, ale to se už prázdná plechovka na sedadle pro spolujezdce převalovala sem a tam. Celkově to nebyla dobrá výchozí pozice do nového pracovního týdne, který teprve začínal. Ellen byla přesvědčená o tom, že ve svém nynějším stavu by při spacím maratonu bez velké námahy získala první cenu. Odložila stranou dva formuláře pro zdravotní pojišťovnu – byrokratické utrpení, které rok od roku narůstalo –, zběžně přelétla očima dopis od ošetřovatele a konečně pod ním našla to, co hledala. Záznamový list v ní vyvolal živou představu Chrise, jak napjatě sedí na sedadle spolujezdce; nedaleko září světla letiště. Asi bych tam přece jen neměl letět, slyšela ho ve vzpomínce, jak nahlas uvažuje. Je to příliš důležité než abych teď prostě takhle… Nenechala ho domluvit a snad posté ho ráno ujistila, že se o jeho případ postará, ať si s tím nedělá žádné starosti. Chris se na ni vzápětí vážně zahleděl a poznamenal: Nechci zkrátka zažít další případ Margitty Steinové. Ellen při vyslovení toho jména naskočila husí kůže, ale nedala na sobě nic znát. 26

Spoustec - 2015.indd 26

3.9.2015 9:35:16

K tomu nedojde, ujistila ho. Ať se stane cokoli, postarám se o to. Nyní držela v ruce formulář týkající se zmíněného nového případu a vzpomínka na jejich rozmluvu před pár hodinami byla tak intenzivní, že se jí zdálo, jako by Chris ještě pořád seděl vedle ní. Téměř cítila ustaraný a zároveň pronikavý pohled jeho modrých očí a jen s vypětím veškeré vůle odolala nesmyslnému nutkání se ohlédnout, jestli za ní opravdu nestojí. Pak si uvědomila, že to není Chrisův pohled, co na ní tak tíživě spočívá, ale starost, že mu dala slib, o kterém si nebyla jistá, jestli ho skutečně dodrží. Zaplašila náznak pochybností a soustředila se na tiskopis. Za běžných okolností se vyplňoval při příjmu nového pacienta a poté se přikládal ke zdravotní dokumentaci. Chris však záznamový list naprosto záměrně položil na hromádku ZPRACOVAT, aby nezapomněl, že ten případ má pro něho – a tudíž teď i pro ni – nejvyšší prioritu. Přečetla si horní kolonku, kam se zapisovalo pacientovo jméno a příjmení. Neznámé. Během krátké doby, která mi zbývala, jsem to z ní nedostal, vysvětlil jí Chris. I údaje o bydlišti a původu byly opatřené poznámkou neznámé. Pod ní bylo uvedeno: Příjem se uskutečnil prostřednictvím úrazové ambulance městské nemocnice. Stejně jako dehydrovaný pan Brenner, napadlo Ellen. Jenomže případ té neznámé pacientky nepřipouštěl o zdravotním nálezu sebemenší pochybnost. To potvrzoval i Chrisův zápis v rubrice Pozorování. Pacientka vykazuje stopy po zneužívání. Na navázání kontaktu reaguje opožděně. Žádné osobní údaje. Věk asi 30 až 35 let. Předběžná diagnóza: Posttraumatická stresová porucha. 27

Spoustec - 2015.indd 27

3.9.2015 9:35:16