VICTOR HUGO
MUŽ, KTERÝ SE SMĚJE
ODEON
Přeložil Jiří Našinec
L’HOMME QUI RIT Eugène Hugues éditeur, Paris 1869 Translation © Jiří Našinec, 2016 ISBN 978-80-207-1675-0
Na Anglii je všechno velké, i to, co není dobré, i oligarchie. Anglický patriciát je patriciátem v tom nejvlastnějším slova smyslu. Proslulejší, strašnější a životnější feudální zřízení aby pohledal. Povězme, že ve své době to bylo zřízení užitečné. Fenomén panské moci musíme studovat právě v Anglii, stejně tak jako fenomén moci královské musíme studovat ve Francii. Tato kniha by se měla správně nazývat Aristokracie. Další kniha, jež bude následovat, by mohla mít název Monarchie. A tyto dvě knihy, pokud bude autorovi dopřáno dílo završit, budou předcházet další, jejíž vznik podnítí, a ta ponese název Devadesát tři. Hauteville House, 1869
ČÁST PRVNÍ MOŘE A NOC
DVĚ ÚVODNÍ KAPITOLY I. URSUS II. COMPRACHICOS
I
URSUS
1 Ursa a Homa pojilo úzké přátelství. Ursus byl člověk, Homo byl vlk. Povahově si vyhovovali. Vlka pokřtil člověk. Své jméno si patrně také zvolil sám; Ursus mu připadalo vhodné pro sebe, Homo vhodné pro zvíře. To, že se tento člověk a vlk dali dohromady, se vyplácelo na jarmarcích, poutích, na nárožích, kde se srocují kolemjdoucí, a všude tam, kde lidé cítí potřebu poslouchat tlachy a kupovat dryáky. Na ochočená zvířata hledíme rádi. A nejspokojenější jsme tehdy, když se před námi předvádí nejrůznější ochočené zvířectvo. Proto se vždy shlukne tolik lidí tam, kudy procházejí královské průvody. Ursus a Homo putovali od rozcestí k rozcestí, od tržiště v Aberystwithu k tržišti v Yedbourghu, z kraje do kraje, z hrabství do hrabství, z města do města. Jakmile jeden trh skončil, vydali se na druhý. Ursus obýval pojízdnou boudu a Homo byl tak naučený, že ji ve dne táhl a v noci hlídal. Byla-li cesta špatná, rozježděná a rozbahněná anebo stoupala do kopce, člověk si připnul kolem krku popruh a bratrsky táhl vedle vlka. Tak spolu zestárli. Tábořili, kde se dalo, na poli ležícím ladem, na pasece, na rozcestích, u příjezdu k samotám, u bran městeček, na tržištích, na veřejných promenádách, na okraji parků, na prostranstvích před kostely. Když jejich povoz zarazil někde na tržišti, kmotry se seběhly s otevřenou pusou a obstoupili je zvědavci, Ursus řečnil, Homo přitakával a s dřevěnou miskou v tlamě 11
mezi přítomnými nenápadně vybíral. Tak si vydělávali na živobytí. Vlk byl učený, člověk rovněž. Vlka vycvičil člověk anebo se některým vlčím kouskům naučil sám a přispíval jimi k výdělku. „Hlavně se nezvrhni v člověka,“ nabádal ho jeho přítel. Vlk nikdy nekousal, člověk občas. Alespoň to Ursus o sobě tvrdil. Ursus neměl rád lidi, a aby svou nelásku k nim ještě víc přiživil, stal se kejklířem. Ale též kvůli živobytí, neboť žaludek si žádá své. A tento kejklíř, který neměl rád lidi, se stal navíc lékařem, buď aby si život ještě víc zkomplikoval, anebo aby si ho zpestřil. Jenže být lékařem mu bylo málo, a tak se stal i břichomluvcem. Lidé ho vídali promlouvat, aniž pohyboval ústy. K nerozeznání dokázal vystihnout přízvuk a výslovnost prvního, kdo se namanul; hlasy napodoboval tak, až by jeden uvěřil, že dotyčné osoby slyší. Sám uměl ztvárnit hukot celého davu, což mu dávalo právo na titul engastrimythos, a také si jej přisvojil. Napodoboval hlasy rozmanitého ptactva, kvíčaly neboli jalovčáka, čírky modré, lejska šedého, kosa horského s bílou náprsenkou, nazývaného též kolohřivec, ptáků vesměs stěhovavých jako on sám, a tak vás chvílemi nutil naslouchat buď změti lidských hlasů z tržiště, anebo zvukům zvířat pasoucích se na louce, jak se mu zrovna zachtělo; hned burácel jako dav, hned měl hlas dětsky tenounký, průzračný jako rodící se den. – Takové vlohy jsou sice vzácné, avšak existují. V minulém století si lidé jistého Touzela, který napodoboval směsici lidských a zvířecích hlasů a dokázal vyloudit každý zvířecí zvuk, spojovali s osobou přírodovědce Buffona, jako by šlo o celý zvěřinec. – Ursus byl bystrý, vynalézavý, zvídavý a měl sklon k samorostlým výkladům, jež nazýváme bájení. Budil dojem, že tomu všemu sám věří. Prostořekost byla součástí jeho zlomyslného přístupu k lidem. Podíval se člověku do dlaně, otevřel namátkou knihu, a hned z toho vyčetl jeho 12
osud, učil, že je nebezpečné potkat černou kobylu a ještě nebezpečnější zaslechnout ve chvíli, kdy se vydáváte na cestu, jak na vás volá někdo, kdo neví, kam odjíždíte, a sám se tituloval „prodavač pověr“. Říkával: „Mezi canterburským arcibiskupem a mnou je jediný rozdíl v tom, že já to přiznávám.“ Takže ho právem rozhořčený arcibiskup dal jednoho dne předvést, avšak vykutálený Ursus odzbrojil Jeho Milost tím, že mu přednesl štědrovečerní kázání, které si sám vymyslel, a arcibiskupa jím natolik okouzlil, že se mu naučil nazpaměť, šířil je dál z kazatelny a posléze vydal tiskem jako své vlastní. Díky čemuž mu odpustil. Ursus uzdravoval, protože – anebo přestože – byl lékařem. Prováděl aromaterapii. Byl znalý nejběžnějších bylin. Využíval mocných sil, jež se skrývají v mnoha opovrhovaných rostlinách, v listech lísky, v krušině, kručince, oskeruši, v tušalaji či řešetláku. Souchotiny léčil rosnatkou, při vhodné příležitosti používal listy pryšce, které – jsou-li utrženy při zemi – slouží jako projímadlo, jsou-li však utrženy výše, poslouží jako dávidlo; bolestí v krku vás zbavil pomocí rostlinného nádoru zvaného židovské ucho. Věděl, který rákos vyléčí hovězí dobytek a která máta uzdraví koně, byl obeznámen s půvaby a léčivými vlastnostmi mandragory, která je jak známo samčí a samičí. Měl spoustu receptů, popáleniny léčil vlnou ze salamandra, z níž měl Nero, máme-li věřit Pliniovi, tašku. Ursus vlastnil křivuli a florentinskou láhev, prováděl transmutaci a prodával dryáky. Povídalo se o něm, že prý ho kdysi nakrátko zavřeli v Bedlamu do blázince. Prokázali mu tu čest, že ho považovali za nepříčetného, ale propustili ho, když pochopili, že je to jen básník. Tahle historka se podle všeho nezakládá na pravdě, ale takové vymyšlené historky s sebou nese každý z nás. Ursus byl ve skutečnosti vědátor, krasoduch a latinizující básník. Vzděláním byl podobojí: ovládal lékařské umění 13
Hippokratovo a veršovnické řemeslo Pindarovo. Ve strojeném veršotepectví by byl mohl soutěžit s Rapinem a Vidou a ve skládání jezuitských tragédií by se mohl směle utkat i s páterem Bouhoursem. Jelikož byl důvěrně obeznámen s velebnými rytmy a metry starověkých básníků, ovládal celou škálu svébytných obrazů a klasických metafor. Uviděl matku, před níž kráčely její dvě dcery, a řekl: to je daktyl; otce, jejž následovali jeho dva synové – a byl to pro něho anapest; malého caparta, který capkal mezi svým dědou a babičkou, a Ursus v tom viděl amfimacer. Výsledkem tolikerého vědění mohl být jenom hlad. Salernská lékařská škola radí: Jezte málo a často. Ursus jedl málo a zřídka, dbal tedy této zásady jen zpola, to však byla chyba publika, které se k němu zrovna nehrnulo a příliš často od něho nenakupovalo. Ursus říkával: „Vydav ze sebe průpověď a uleví se ti.“ Vlku dělá dobře vytí, ovci vlna, lesu pěnice, ženě láska a filozofovi epifonema, důrazné závěrečné ponaučení. Ursus v případě potřeby sepisoval komedie a potom je víceméně sám předváděl: pomáhalo mu to prodávat dryáky. Kromě jiných děl složil hrdinskou pastorálu na počest rytíře Hugha Middletona, který roku 1608 přivedl do Londýna jistou říčku. Ta si v poklidu protékala hartfordským hrabstvím šedesát mil od hlavního města, Middleton však přišel a ujal se jí. Přivedl s sebou armádu šesti set mužů vyzbrojených lopatami a motykami; ti začali přehazovat, hloubit a vršit zeminu, hned do výše dvaceti stop, hned do hloubky třiceti stop, vybudovali visuté dřevěné akvadukty, na osm set kamenných, cihlových a prkenných můstků a jednoho krásného rána říčka připutovala do Londýna, kde byl nedostatek vody. Ursus ze všech těch prozaických detailů poskládal roztomilou idylu o veletoku Temži a říčce Serpentýnce. Veletok zval říčku k sobě, nabízel jí své lože a přitom jí říkal: 14
„Jsem příliš starý, než abych se líbil ženám, ale dost bohatý, abych si je platil.“ – Tímto důmyslným galantním obratem chtěl básník vyjádřit, že sir Hugh Middleton zaplatil veškeré práce ze svého. Ursus kromobyčejně vynikal v samomluvě. Byl sice od přírody plachý, ale zároveň upovídaný, a tak, když si nepřál nikoho vidět a necítil potřebu si s někým popovídat, vystačil si sám se sebou. Každý, kdo žil osaměle, ví, jak je samomluva přirozená. Slova, jež nosí člověk v sobě, se sama derou na jazyk. Oslovit prostor je něco jako výpustný ventil. Hlasitě rozprávět sám se sebou je totéž jako rozmlouvat s Bohem, kterého v sobě každý nosíme. Je obecně známo, že hovořit sami k sobě měli ve zvyku Sokrates i Luther. Ursus se v tomto směru těm velkým mužům podobal. Měl onu obojetnou schopnost dělat sám sobě posluchače. Sám si kladl otázky a sám na ně odpovídal, dokázal si blahořečit i vyčinit. Na ulici jste ho mohli slyšet, jak si ve své boudě povídá. Kolemjdoucí, kteří mají osobitý způsob, jak hodnotit duchaplné lidi, říkali: „Je to blázen.“ Jak už jsme se o tom před chvílí zminili, občas si nadával, ale měl také chvíle, kdy se dokázal spravedlivě ocenit. Kteréhosi dne bylo v jednom z proslovů, jež pronášel sám k sobě, slyšet, jak vykřikuje: „Studoval jsem veškerá tajemství rostlin ukrytá v lodyze, tyčince, plodolistu, korunním plátku, vajíčku, v prašníkovém pouzdře, ve výtrusnici a apotecii. Důkladně jsem bádal v chromatii, osmosii a chymosii neboli v tom, jak vzniká barva, vůně a svěžest.“ V osvědčení, které si Ursus sám vystavoval, nechyběla jistá ješitnost, ale ať hodí první kamenem ti, kdo v chromatii, osmosii a chymosii důkladně nebádali. Ještě štěstí, že se Ursus nikdy nevypravil do Nizozemí. Určitě by ho tam chtěli zvážit, aby zjistili, jestli má běžnou váhu. A když člověk vážil víc anebo méně, prohlásili ho za čaroděje. Váha byla v Holandsku moudře stanovena zákonem. 15
Není nic jednoduššího a přitom důmyslnějšího. Takhle si vás prověřili. Postavili vás na váhu a pravda vyšla najevo: kdo byl příliš těžký, toho pověsili, kdo byl příliš lehký, toho upálili. Váhu na určování čarodějníků můžeme dodnes vidět v Oudewateru, teď však slouží k vážení sýrů, natolik náboženství upadlo! Ursus by se byl s touhle váhou dostal určitě do křížku. Při svých cestách se Holandsku vyhýbal a dobře dělal. Myslíme si ostatně, že Velkou Británii nikdy neopouštěl. Ať je tomu jakkoli, protože byl Ursus chudý a zatrpklý a v lese se seznámil s Homem, přišel na chuť toulavému životu. Vzal si tohohle vlka za tichého společníka a pustil se s ním na pouť světem. Žili pod širým nebem velkolepým životem bez cíle. Ursus vykazoval kromobyčejnou zručnost, vynalézavost a fortel ve všem, co se týkalo léčení, operování a potírání chorob, a to vše prováděl s překvapivou osobitostí; byl považován za dobrého komedianta i dobrého lékaře. Samozřejmě ho měli i za čaroděje, ale jen trochu, ne moc, v té době totiž nebylo radno být považován za ďáblova přítele. Po pravdě řečeno, Ursus se o to svou léčitelskou vášní a láskou k bylinám přičinil sám. Často chodíval sbírat léčivky do nepřístupného houští, kde roste čertovo bejlí a člověku tam hrozí nebezpečí, jak zjistil konšel De l’Ancre, že v podvečerní mlze narazí na muže vystupujícího ze země, „který je na pravé oko slepý, bez pláště, u boku má meč, nohy bosé a na té pravé má kopyto“. Ursus byl sice vzhledem i povahou podivín, čest mu však nedovolovala přivolávat nebo zahánět krupobití, vyvolávat duchy, nechat člověka utancovat k smrti, vyvolávat libé nebo naopak smutné, hrůzostrašné sny anebo to zaonačit tak, aby z líhně vycházeli kohouti se čtyřmi křídly, tolik zloby v něm nebylo. Některých nepřístojností prostě schopen nebyl. Například mluvit německy, hebrejsky nebo řec16
ky, aniž se těm jazykům kdy učil, což je známka pořádné zvrhlosti. Latinsky Ursus hovořil, protože tu řeč znal. Nikdy by si nedovolil mluvit syrsky, protože ten jazyk neovládal a navíc je prokázáno, že syrsky se mluví o čarodějnických sabatech. V medicíně dával Ursus přednost Galenovi před Cardanem, protože ten byl přes veškerou svou učenost proti Galenovi úplný hudlař. Zkrátka a dobře, Ursus nebyl z těch, co je obtěžuje policie. Jeho pojízdná bouda byla dost dlouhá a dost široká na to, aby se v ní mohl uložit na truhlici, ve které schraňoval své obnošené svršky. Veškerý jeho majetek tvořila lucerna, několik paruk a něco nástrojů, včetně hudebních, rozvěšených po hřebících. Jinak měl ještě medvědí kůži, do níž se halil při gala představeních. Říkal tomu brát si kostým a dodával: „Já mám kůže dvě, tahle je ta pravá.“ A ukazoval přitom na tu medvědí. Pojízdná bouda patřila jen jemu a vlkovi. Kromě vozíku, křivule a vlka měl Ursus ještě flétnu a violu da gamba a na obojí uměl hezky hrát. Své elixíry si vyráběl sám. Občas si svým umem dokázal i vydělat na večeři. Ve stropě pojízdné boudy byl otvor, kudy procházela roura od litinových kamínek. Ta stála v těsné blízkosti truhlice, takže její dřevo už bylo celé opálené. Kamínka měla dva pláty, na jednom Ursus vařil elixíry, na druhém brambory. Vlk spával v noci pod vozem, kam ho pán přátelsky uvazoval. Homo měl černou srst, zato Ursus byl šedivý, bylo mu padesát, ne-li šedesát let. Jak vidno, smířil se se svým lidským údělem natolik, že se živil bramborami, svinstvem, kterým tenkrát krmili jen prasata a galejníky. Jídal to uraženě a odevzdaně. Veliký nebyl, byl spíše dlouhý, shrbený a zádumčivý. Postava se mu stařecky ohnula pod tíhou života. Byl od přírody smutný. Dělalo mu potíže se usmát a nikdy nedokázal plakat. Nalézat útěchu v slzách a úlevu v radosti 17
mu bylo odepřeno. Starý člověk je myslící troska a Ursus byl takovou troskou. Výmluvnost šarlatána, hubenost proroka a popudlivost v ustaraném obličeji, takový býval Ursus. V mládí dělal filozofa u jednoho lorda. To všechno se odehrávalo před sto osmdesáti lety, v době, kdy lidé byli vlky o něco více, než jimi jsou dnes. Ale ne o moc.
2 Homo nebyl jen tak ledasjaký vlk. Chutnaly mu mišpule a jablka, takže ho mohli považovat za stepního vlka, podle tmavého kožichu by si ho mohli splést se psem hyenovitým, zatímco jeho vytí přecházející ve štěkot odkazovalo spíš ke kojotovi. Zornice kojota však dosud nebyly dostatečně prozkoumány, aby si člověk mohl být jist, že kojot není liška. A Homo byl nefalšovaný vlk. Na délku měřil pět stop, což je na vlka slušná míra i na Litvě, a byl velmi silný. Šilhal, ale to nebyla jeho vina. Měl hebký jazyk a občas jím Ursa olizoval. Na páteři měl úzký kartáč z krátkých chlupů a byl hubený, jak se na volně žijící zvíře sluší. Než poznal Ursa a začal tahat káru, hravě uběhl i čtyřicet mil za noc. Ursus na něho narazil v houští u lesní bystřiny, a když viděl, jak chytře a obezřele loví raky, začal si ho považovat, neboť v něm spatřoval důstojného zástupce pravého vlka kuparského, z čeledi psovitých, živících se kraby. Jako tažnému zvířeti Ursus dával Homovi přednost před oslem. Nechat táhnout svou káru oslem by mu bylo proti srsti, úloha osla se v tomto ohledu dost přeceňuje. Kromě toho si všiml, že osel, ten čtyřnohý snílek, pro něhož lidé nemají dostatečně pochopení, občas znepokojivě napíná uši, zrovna když filozofové pronášejí nějaké hlouposti. V životě 18
tak osel stojí mezi námi a naší myšlenkou jako někdo třetí, a to je nepříjemné. Jako druhu dával Ursus Homovi přednost před psem. Homo byl pro Ursa víc než pouhý společník, byl jeho druhým já. Ursus ho poplácával po vpadlých bocích a říkával: „Našel jsem svůj druhý díl.“ A také říkal: „Až umřu, kdo mě bude chtít poznat, tomu postačí prostudovat si Homa. Zůstane po mně jako má věrná kopie.“ Anglický zákon, který není k lesní zvěři zrovna šetrný, by byl mohl kvůli tomuto vlkovi vyvolat spor a tahat jej po soudech pod záminkou, že se v městě chová jako doma, Homo se však těšil nedotknutelnosti, již uděloval statut Jindřicha IV. „služebnictvu“: „Každý sluha doprovázející svého pána si může volně přicházet a odcházet.“ Jistá blahovůle vůči vlkům též vyplynula z módy dvorních dam za posledních Stuartovců chovat místo psů lištičky druhu korsak, velké jako kočky, které si dávaly za nekřesťanské peníze dovážet z Asie. Ursus přenesl na Homa část svých schopností, být pevný, dokázat přetavit svůj hněv na pouhou špatnou náladu, naučit se místo vytí jen vrčet atd. Vlk zase člověka naučil to, co sám uměl, obejít se bez střechy nad hlavou, bez chleba, bez ohně a raději hladovět v lese než otročit v paláci. Ursova kára, vlastně pojízdná bouda, která putovala po nejrozmanitějších cestách, aniž přitom opustila Anglii a Skotsko, měla čtyři kola, dvojitou oj pro vlka a rozporku pro člověka. Tahle rozporka se využívala v případě neschůdných cest. Bouda byla bytelná, třebaže byla sbita z prken lehkých jako hrázdění. Vpředu měla prosklená dvířka s malým balkonkem sloužícím jako řečniště, tribuna spojená s kazatelnou, a vzadu plné dveře opatřené špehýrkou. Bouda se na noc řádně zavírala na zámek a na petlici a vcházelo se do ní po třech sklápěcích schůdcích připevněných na 19
závěsy k zadním dvířkům. Déšť a sníh se na ní už hodně podepsaly. Kdysi byla natřená, ale už se nedalo rozeznat jakou barvou, změny ročních období jsou pro takovéto káry totéž co změny vlády pro dvořany. Vpředu na jakémsi venkovním průčelí, které vlastně tvořila jediná lať, se dal kdysi přečíst nápis vyvedený černým písmem, jež se pomalu mísilo a splývalo s bílým podkladem: „Zlato každoročně ztrácí otěrem čtrnáct setin svého objemu, říká se tomu opotřebení mincí. Z toho plyne, že ze čtrnácti set milionů zlatých mincí, kolik jich obíhá po celé zemi, jich rok co rok milion přijde vniveč. Tento milion se obrátí v prach, rozletí se, vznese do vzduchu, rozmělní na atomy a dá se vdechnout, prostupuje, odměřuje, zatěžuje a otupuje vědomí, slučuje se s duší boháčů, jež činí zpupnými, i s duší chuďasů, jež činí nenávistnými.“ Nápis, rozmazaný a smytý deštěm a laskavou Prozřetelností, byl naštěstí nečitelný, neboť záhadná a přitom průhledná filozofie vdechovaného zlata by pravděpodobně nebyla po chuti různým šerifům, soudcům, maršálům a dalším oparukovaným ochráncům zákona. S anglickým zákonodárstvím té doby nebyly žádné žerty. Člověk se tehdy snadno dostal do křížku se zákonem. Soudní úředníci byli tradičně krvežízniví, krutost patřila k rutině. Inkvizitory se to jen hemžilo. Jeffreys vrhl mladé.
3 Uvnitř boudy byly další dva nápisy. Na prkenné, vápnem obílené stěně nad truhlicí bylo ručně psáno inkoustem: JEDINÉ, CO JE DŮLEŽITÉ VĚDĚT: Baron anglický peer nosí korunku se šesti perlami. Ko20
runa počíná od vikomta. Vikomt nosí korunu s neomezeným množstvím perel, hrabě perlovou korunu prorůstající nižším jahodovým listím, markýz korunu s perlami a listím téže výšky, vévoda s květinovou ozdobou bez perel, velkovévoda s věncem křížů a liliových květů, princ Waleský korunu podobnou koruně královské, jenže neuzavřenou. Vévoda je velmi vysoký a mocný kníže, markýz a hrabě vysoce urození a mocní pánové, vikomt vznešený a mocný pán, baron pak opravdový pán. Vévoda je milost, ostatní peerové jsou panstvo. Lordové jsou nedotknutelní. Peerové jsou sněmovna a dvůr, consilium et curia, moc zákonodárná a soudní. „Most honourable“ je víc než „right honourable“. Lordi peerové jsou prohlášeni za „lordy ze zákona“, lordi, kteří peery nejsou, jsou „lordy z dvornosti“; pravými lordy jsou jen ti, kteří jsou také peery. Lord nikdy neskládá přísahu, ani králi, ani u soudu. Postačí jeho slovo. Říká: na mou čest. Členové Dolní sněmovny, což je lid, předstupují před Sněmovnu lordů, jsou-li předvoláni, s hlavou nepokrytou, peerové mají hlavy pokryté. Dolní sněmovna posílá lordům tzv. bills, tj. návrhy zákona, po čtyřiceti svých členech, kteří je předávají se třemi hlubokými poklonami. Lordi posílají Dolní sněmovně návrhy zákona po pouhém písaři. V případě sporu se obě komory radí v malované horní komoře, peerové sedí a hlavy mají pokryté, členové Dolní komory stojí a hlavy mají nepokryté. Podle zákona Eduarda VI. lordi požívají výsady prostého zabití. Lord, který zabije člověka, není prostě stíhán. Baroni jsou na stejné společenské úrovni jako biskupové. 21
Baronem peerem se může stát jen ten, koho král povznese per baronian integram, úplným baronátem. Úplný baronát obnáší třináct a čtvrt šlechtických lenních statků, přičemž každý šlechtický lenní statek stojí dvacet liber šterlinků, což celkem dělá skoro čtyři sta marek. Sídlem baronátu, caput baroniae, je zámek dědičně spravovaný jako Anglie sama. To znamená, že, není-li mužský potomek, může připadnout dcerám, a v takovém případě dceři nejstarší, coeteris filiabus aliunde satisfactis. (Ostatní dcery se zaopatřují dle možností. – Ursova poznámka po straně zdi.) Baroni mají titul lorda, ze saského laford, klasicky latinského dominus a lidově latinského lordus. Nejstarší a druhorození synové vikomtů a baronů jsou prvními královskými podkoními. Nejstarší synové peerů mají přednost před rytíři Podvazkového řádu, druhorození synové nikoli. Nejstarší syn vikomta kráčí za všemi barony a před všemi baronety. Každá dcera lorda je lady. Ostatní anglické dcery jsou miss. Všichni soudci mají nižší společenské postavení než peerové. Biřic má kápi z beránčiny, soudce z drobné popeliny, de minuto vario, množství bílých kožešin všeho druhu kromě hermelínu. Ten je vyhrazen peerům a králi. Lord se kromě londýnského Tower nemůže dostat do vězení pro dlužníkyu. Lord povolaný ke králi má právo skolit jednoho nebo dva daňky v královské oboře. Lord vydržuje ve svém zámku baronský dvůr. Je nedůstojné lorda jít po ulici v plášti za doprovodu dvou lokajů. Na veřejnosti se smí ukázat pouze s velkou družinou urozených služebníků. 22
Peerové přijíždějí do parlamentu v kočárech podle předem určeného pořadí. Někteří peerové se dopravují do Westminsteru ve sklopených pojízdných křeslech. Tento způsob dopravy v křeslech a kočárech ozdobených erby a korunkou je povolen pouze lordům a podtrhuje jejich důstojnost. Lord smí být odsouzen k pokutě zase jen lordy a pokuta nesmí nikdy přesáhnout výši pěti šilinků, kromě vévody, který může být odsouzen až k pokutě deseti šilinků. Lord smí mít u sebe šest cizinců. Každý jiný Angličan může mít u sebe pouze čtyři cizince. Lord smí mít osm nezdaněných sudů vína. Lord se jako jediný nemusí hlásit u obvodního šerifa. Lord nemusí platit na armádu. Když se lordovi zlíbí, povolá do zbraně celý pluk a daruje ho králi; tak to dělají Jejich Milosti vévoda z Atholu, vévoda z Hamiltonu a vévoda z Northumberlandu. Lord může být sesazen jen lordy. V civilní při smí požadovat své odvolání z případu, není-li mezi soudci alespoň jeden rytíř. Lord jmenuje své kaplany. Baron má tři kaplany, vikomt čtyři, hrabě a markýz pět, vévoda šest. Lord nesmí být podroben právu útrpnému, a to ani pro velezradu. Lordovi nemůže být vypáleno na ruku znamení. Lord je vzdělaný, i když neumí číst. Je vzdělaný ze zákona. Vévoda si s sebou nechává nosit nebesa všude, kde není král, vikomt má nebesa ve svém domě, baron má zvláštní tácek a nechává si ho držet pod pohárem, když pije, baronka má právo nechat si v přítomnosti vikomtesy nést nějakým mužem vlečku. Osmdesát šest lordů nebo nejstarších synů lordů sedí v čele osmdesáti šesti stolů při hostinách, z nichž každá 23
vyjde na pět set, pořádaných každý den pro Jeho Výsost v jeho paláci na útraty kraje kolem královského sídla. Když neurozený člověk udeří lorda, utnou mu ruku v zápěstí. Lord je skoro jako král. Král je skoro jako Bůh. Země je lordství. Angličané oslovují Boha Mylorde. Proti tomuto nápisu byl druhý, obdobně psaný, který zněl takto: CO BY MĚLO POSTAČIT TĚM, KDO NEMAJÍ NIC Henry Auverquerque, hrabě z Granthamu, který zasedá ve Sněmovně lordů mezi hrabětem z Jersey a hrabětem z Greenwiche, pobírá rentu sto tisíc liber šterlinků. Jeho Lordstvu patří palác Grantham Terrace, postavený celý z mramoru a proslulý jako kuriozita tím, čemu se říká labyrint chodeb. Je tam chodba z temně růžového sarancolinského mramoru, hnědá chodba z astrachaňského lasturového mramoru, bílá chodba z mramoru lanijského, černá chodba z mramoru alabandského, šedá chodba z mramoru staremského, žlutá chodba z mramoru hesenského, zelená chodba z mramoru tyrolského, červená chodba napůl z hnědočerveného českého mramoru s bílým žilkováním a lasturového mramoru cardonského, chodba z modrého, bíle žíhaného mramoru janovského, fialová chodba z katalánské žuly, chodba smuteční, bíle a černě žilkovaná, z murviederské břidlice, růžová chodba z alpského cipolina, perlová chodba z lasturového mramoru nonettského a chodba různobarevná, nazývaná dvořanská, ze strakatého mramoru s ostře vystupujícími hranami. 24
Richard Lowther, vikomt Lonsdale, má Lowther ve Westmorelandu, k němuž vede okázalá přístupová cesta a jehož vnější schodiště jako by vybízí krále ke vstupu. Richard, hrabě ze Scarborough, vikomt a baron lumleyský, vikomt z Waterfordu v Irsku, lord-poručík a viceadmirál hrabství northumberlandského a města a hrabství durhamského, má dvojí kastelánství ve Stanstedu, staré a nové, kde můžeme obdivovat nádhernou půlkruhovou mříž kolem vodní nádržky s jedinečným vodotryskem. Kromě toho má zámek v Lumley. Robert Darcy, hrabě z Holdernessu, má panství Holderness s baronskými věžemi a francouzskými zahradami, v nichž se projíždí v šestispřežení a před ním jedou dva pikéři, psovodi na koních, jak se na anglického peera sluší. Charles Beauclerk, vévoda ze Saint Albans, hrabě z Burfordu, baron heddingtonský, vrchní anglický sokolník, má vpravdě královský dům ve Windsoru hned vedle domu královského. Charles Bodville, lord Robartes, baron Truro, vikomt Bodmyn, má Wimple v Cambridgi, sestávající ze tří paláců o třech průčelích, jednom obloukovém a dvou trojúhelníkových. Příjezdovou cestu lemuje čtyřřadá alej. Vysoce urozený a velmožný lord Philip Herbert, vikomt z Cardiffu, hrabě z Montgomery, hrabě z Pembroku, svobodný pán, peer a rytíř z Candallu, Marmionu, Saint-Quentinu a Churlandu, správce cínových dolů v Cornwallu a Devonu a dědičný vizitátor jezuitské koleje, má ve Willtonu nádhernou zahradu, jejíž dva bazény s vodotrysky jsou krásnější než ty, které má ve Versailles nejkřesťanštější král Ludvík XIV. Charles Seymour, vévoda ze Somersetu, má Somerset House na Temži, který se vyrovná římské Ville Pamphili. Na velkém krbu stojí za povšimnutí dvě porcelánové vázy z dynastie Jüen, jež mají ve Francii hodnotu půl milionu franků. 25
Arthur, lord Ingram, vikomt Irwin, má v Yorkshiru Temple Newsham, do něhož se vchází vítězným obloukem a jehož široké rovné střechy připomínají maurské terasy. Robert, lord Ferrers z Chartley, Bourchier a Lovaine, má v Leicestershiru Staunton Harold, jehož půdorys má tvar chrámu s průčelním štítem, a na jeho panství je vedle umělého jezírka velký kostel se čtverhrannou zvonicí. Charles Spencer, hrabě ze Sunderlandu, jeden z tajných rádců Jeho Veličenstva, má v northamptonském hrabství Althrop, do něhož se vchází mříží se čtyřmi sloupy zakončenými mramorovými sousošími. Lawrence Hyde, hrabě z Rochesteru, má v Surrey New Park s nádherným tesaným akroteriem, s kruhovitým zatravněným prostranstvím obklopeným stromy a s lesy, na jejichž kraji je uměle zaoblené návrší, nad nímž se tyčí obrovitý, už zdálky viditelný dub. Philip Stanhope, hrabě z Chesterfieldu, vlastní v Derbyshiru Bredby se skvělým orlojem, sokolnami, výběhy, kde se chovají divocí králíci, a s překrásnými obdélníkovitými, čtvercovými a oválnými jezírky, z nichž jedno má tvar zrcadla a ve dvou jsou vysoko tryskající vodotrysky. Lord Cornwallis, baron z Eye, má v Brome Hall palác ze čtrnáctého století. Vysoce urozený Algernon Capel, vikomt Malden, hrabě z Essexu, má v Cashiobury v Hersfordshiru zámek ve tvaru velkého H a honební revír plný zvěře. Charles, lord Ossulstone, má v Middlesexu Dawly, k němuž je přístup italskými zahradami. James Cecill, hrabě ze Salisbury, má sedm mil od Londýna Hartfield House se čtyřmi panskými pavilony, s hláskou uprostřed a hlavním nádvořím, dlážděným bílými a černými deskami jako v Saint-Germain. Palác, jehož průčelí měří na délku dvě stě sedmdesát dvě stopy, nechal za vlády 26
Jakuba I. postavit lord kancléř státního pokladu, praděd nynějšího hraběte. V paláci je postel nedozírné ceny, patřící jedné hraběnce ze Salisbury, celá z braziletového dřeva, jež je univerzálním lékem proti hadímu uštknutí a jemuž se říká mil-hombres, v překladu tisíc mužů. Na této posteli stojí psáno zlatým písmem: Honni soit qui mal y pense. Edward Rich, hrabě z Warwicku a Hollandu, má Warwick Castle, kde se topí v krbech celými duby. Charles Sackville, baron Buckhurst, vikomt Cranfield, hrabě z Dorsetu a Middlesexu, má ve farnosti Seven Oaks sídlo Knowle, velké jako město. Tvoří je tři souběžné paláce, vyrovnané jeden za druhým jako řady pěchoty, s deseti štíty, schodištěm na hlavním průčelí a branou pod hláskou se čtyřmi věžemi. Thomas Thynne, vikomt Weymouth, baron Warminster, vlastní Longleat, kde je skoro stejně krbů, svítilen, besídek, strážních věží, pavilonů a věžiček jako na královském zámku Chambord ve Francii. Henry Howard, hrabě ze Suffolku, má v Middlesexu dvanáct mil od Londýna palác Audlyene, který si velikostí a vznešeností nezadá s Escurialem španělského krále. Bedforshirský Wrest House and Park, který je vlastně cosi jako samostatná země, obklopená ze všech stran příkopy a zdmi, s lesy, řekami a chlumy, patří Henrymu, markýzi z Kentu. Hampton Court v Herefordu se svou mohutnou hradní věží s cimbuřím a zahradou, oddělenou umělým jezírkem od lesa, patří Thomasovi, lordu Coningbymu. Grimsthorf v Lincolnshiru se svým dlouhým průčelím, vysokými špičatými věžičkami, parky, rybníky, bažantnicemi, ovčíny, ozdobnými trávníky, promenádami, vysokokmennými lesy, ozdobnými čtvercovými či kosočtvercovými záhony květin, podobajícími se velkým kobercům, se 27
svými dostihovými dráhami a kruhovým nádvořím, kde se kočáry otáčejí před vjezdem do zámku, patří Robertovi, hraběti Lindsayovi, dědičnému lordu Walhamského lesa. Up Parke v Sussexu, čtvercový zámek se dvěma symetrickými věžemi po obou stranách hlavního nádvoří, náleží vysoce ctihodnému Fordovi, lordu Greyovi, vikomtu Glendaleovi a hraběti z Tankarvillu. Newnham Padox ve Warwickshiru, který má dva čtyřúhelníkové sádkové rybníky a štít se čtyřcípým mozaikovým oknem, je hraběte Denbigha, jenž je hrabětem z německého Rheinfeldenu. Wythame v hrabství Berk se svou francouzskou zahradou, kde jsou čtyři vyřezávané besídky, a s velkou věží s cimbuřím obestavěnou dvěma vysokými baštami, je lorda Montagua, hraběte z Abingdonu, který má také Rycott, odkud má baronský titul a na jehož hlavní bráně stojí heslo: Virtus ariete fortior. William Cavendish, vévoda z Devonshiru, má šest zámků, mezi nimi dvouposchoďový Chattsworth, postavený v duchu té nejkrásnější řecké řádové architektury. Jinak má Jeho Urozenost v Londýně palác se lvem, jenž se obrací zády ke královskému paláci. Vikomt Kinalmeaky, jenž je v Irsku hrabě z Corku, má na Piccadily Burlingtonský palác s rozsáhlými zahradami, které se táhnou až k polím mimo Londýn; vlastní též zámek Chiswick s devíti nádhernými křídly a patří mu rovněž Lodensburgh, což je nově postavený palác vedle toho starého. Vévoda z Beaufortu má Chelsea, která zahrnuje dva gotické hrady a zámek ve florentinském stylu; má též Badmington v Glocesteru, což je sídlo, od něhož se jako od hvězdy paprskovitě rozbíhá řada přístupových cest. Vysoce urozený a mocný kníže Henry, vévoda z Beaufortu, je současně 28
markýz a hrabě z Worcesteru, baron Raglan, baron Power a baron Herbert z Chepstow. John Holles, vévoda z Newcastlu a markýz z Claru, vlastní Bolsover s majestátní čtverhrannou věží, dále pak Haugton v Nottinghamu, kde má uprostřed vodní nádrže okrouhlou pyramidu napodobující Babylonskou věž. William, lord Craven, baron Craven z Hampsteadu, má ve Warwickshiru rezidenci Comb Abbay, kde lze vidět nejkrásnější vodotrysk v Anglii, a v Berkshiru dva baronáty, Hampstead Marshall, do jehož průčelí je zapuštěno pět gotických svítilen, a Asdowne Park, což je zámek na křižovatce lesních cest. Lord Linnæus Clancharlie, baron Clancharlie a Hunkerville, markýz z Corleone na Sicílii, sídlí na hradě Clancharlie, postaveném Eduardem Starým na obranu proti Dánům, dále má v Londýně palác Hunkerville a ve Windsoru palác Corleone Lodge a osm kastelánství, jedno v Bruxtonu nad Trentem, s právem nad alabastrovými lomy, a dále Gumdraith, Homble, Moricambe, Trenwardraith, Hell-Kerters, kde je zázračná studna, Pillinmore s tamními rašeliništi, Reculver poblíž starověkého města Vagniacae. Vinecaunton na hoře Moil-enlli a devatenáct městysů a vesnic se starostenstvím, a celý kraj Pensneth-chase, což Jeho Milosti vynáší celkem čtyřicet tisíc liber šterlinků důchodu. Sto sedmdesát dva peerů panujících za Jakuba II. má tedy dohromady milion dvě stě sedmdesát dva tisíc liber šterlinků ročního důchodu neboli jedenáctinu úhrnného důchodu celé Anglie.“ U posledního jména, lorda Linnæuse Clancharlieho, bylo po straně připsáno Ursovou rukou: Vzbouřenec, ve vyhnanství, zámky a panství obstaveny. A to je dobře.
29