str.1.2.3 Pisen_Sestava 1 7/3/15 2:43 PM Stránka 3
S O F I A C A S PA R I O VÁ
PÍSEŇ VODOPÁDU
KNIŽNÍ KLUB
První díl
CAMBIO DE VIDA – ŽIVOTNÍ ZMĚNA Iguazú, río Paraná, Villa Veinticinco de Mayo, Santa Ana, Buenos Aires, Los Aboreros, na palubě lodi Britannia 1898 až 1899
PISEN VODOPADU.indd 11
8.6.15 17:36
První kapitola U vodopádů Iguazú
C
larissa by nedokázala říct, jak dlouho už visí po pás potopená v burácející vodě. Zoufale svírala větve stromu, které se skláněly k hladině, síly ji ale rychle opouštěly. Přestože zápasila ze všech sil, nemohla se dlouho udržet. Bylo jí jasné, že tentokrát je to definitivní. Pustí se, řeka ji nemilosrdně stáhne do hlubiny a už nikdy ji nevydá. Zavřela oči. Okamžitě se vrátily hrozné obrazy, které se jí navždy vryly do paměti. Výlet s Javierem k vodopádům, cizí muži, kteří se tam najednou objevili a vystřelili na ni, trefili ale Javiera. Jak se dostala do řeky, nevěděla. Pamatovala si jen, že ji divoký proud okamžitě strhl a odnášel pryč. Potom se jí podařilo zachytit těch větví. Z jejího hrdla uniklo zavzlykání, v řevu vody ho však nebylo slyšet. Javier je mrtvý... Jaký smysl má dál žít? Proč se prostě nepustím? Její srdce toužilo odejít za Javierem, tělo ale odmítalo jí to přání splnit. Její zrádné tělo urputně bojovalo o holé přežití. Dlouho to nevydržím... Už v okamžiku, kdy ta myšlenka prolétla Clarisse hlavou, její prsty povolily. Potopila se, napila se vody, s panickým kuckáním se probojovala na hladinu. Řeka ji nelítostně unášela jako kus dřeva. Proč mě nezasáhli? Proč jsem ještě tady? Chci být mrtvá s Javierem.
• 13 •
PISEN VODOPADU.indd 13
8.6.15 17:36
Držela ale hlavu dál nad vodou. Byla dobrá plavkyně. Možná je to její osud... Pak se obrátila na záda a spatřila nad sebou pruh nebeského blankytu. Táhl se střechou z listoví tvořenou mnoha barevnými tóny. Zelená, zelená, zelená ‒ ve všech odstínech. Zeleň filtrovaná sluneční paprsky. Co bude s mými rodiči? Uvidím je ještě někdy? Zmocnil se jí vír a táhl ji pod vodní hladinu. Divoce bila kolem sebe rukama i nohama. Konečně vystřelila nahoru. Lapala po dechu, kuckala, plivala. Myslela na krev, kterou je potřísněná, na Javierovu krev. Zítra by oslavili první výročí manželství. Byl to těžký, ale i šťastný rok. Opět jí voda šplouchla přes obličej. Znovu začala plivat a kašlat. Byla hrozně vyčerpaná, její myšlenky se pohybovaly těžkopádně. Javierův úsměv... a teplo. Jeho silné paže ovinuté kolem mého těla... Nikdy, už nikdy... A najednou... najednou nahmatala pod nohama něco pevného... Dno, bahnité, kameny prostoupené dno... Zápach tlejícího listí, tu a tam dotek rychlý jako nadechnutí. Ryby? Ale jaké? A pak to spatřila. Proud ji donesl ke břehu. Řeka ji propustila. Kde to jsem? Pomalu zavřela oči. Musí se vyplazit nahoru po svažitém břehu... Je ale tak nekonečně unavená! Myšlenky kolem ní poletovaly jako divocí ptáci, míchaly minulost s přítomností. Javier, obličeje rodičů, don Jorge, práce na rodném ranchu, malé farmě v provincii Entre Ríos, kulky bičující vodu kolem ní. Chci žít. Nakonec znovu sebrala síly a posunula se další kus po svahu. Položila si hlavu na paže. Teď už omývala říční voda jen její chodidla. Do nosu jí vnikala hniloba a vlhkost, pach života a smrti, který jí nebyl neznámý. S námahou otočila
• 14 •
PISEN VODOPADU.indd 14
8.6.15 17:36
hlavu na stranu, aby mohla lépe dýchat. Všechno byla najednou tak těžké. Zabořila tvář do bahna. V těsné blízkosti rostly obrovské stromy, zvuky se navzájem mísily. Šumění vody, křik ptáků a vřešťanů... hluboký les obklopující vodopády Iguazú... Clarissa viděla na rostlinách vedle sebe tmavě se lesknoucí kapky vody, měla dojem, že rozeznává pavouky a jinou havěť a zářivě barevnou malinkou žabičku. Vedro deštného pralesa bylo tak tíživé, tak všezahrnující. Voda se jí na pokožce mísila s potem. Znala ten hrozný žár. Prchala před ním vždy do domu. Jak snadno člověk přivykne takovému komfortu! Chci spát, prolétlo jí hlavou, už jen spát... Jsem hrozně vyčerpaná, tak šíleně vyčerpaná. Ozval se nový šelest. Nějaký tvor se plížil houštím, nezpůsoboval ale skoro žádný hluk. Clarissa se z posledních sil vzepřela na rukou. Spatřila něco skvrnitého, co dokonale zapadalo do okolí. Jantarově zbarvené kočičí oči, pach, který tu byl, jak si teď uvědomila, už předtím, než jaguár jako stín vyklouzl z podrostu. Robert Metzler řídil svého valacha jménem Stříbrný lišák jen stehny, když se pokoušel otevřít plechovou dózu, kterou mu dala do sedlové brašny jeho matka Elsbeth, aby si do ní mohl ukládat stále čerstvé zásoby. Rozhodl se, že se nají za jízdy. Nechtěl ztrácet čas, kterého beztak neměl nazbyt. Musel se co nejdřív vrátit do Rosaria, kde žil a provozoval dobře prosperující lékařskou praxi. Před čtyřmi dny vyrazil časně ráno z farmy svých rodičů. Cíl už neměl daleko, nikdy ale nevěděl, v jakém stavu najde cesty tady nahoře. Přenocoval dnes v noci ve známé pulperíi, typické argentinské kombinaci krčmy a prodejny. Tato měla dokonce další místnost s několika postelemi. Těšil se na své malé dobrodružství. Jezdil sem, do hlubokého pralesa v hra-
• 15 •
PISEN VODOPADU.indd 15
8.6.15 17:36
niční oblasti mezi Paraguayí, Argentinou a Brazílií, minimálně jednou za rok, aby se několik týdnů věnoval studiu zvířecího a rostlinného světa. Robert na okamžik ustal ve snaze otevřít dózu a začal pozorovat jednoho z nesčetných pestrobarevných motýlů tančících těžkým, vlhkým vzduchem. Střecha z listoví nebyla na tomto místě tak hustá. Světlehnědé vlasy mladého muže se díky slunečním paprskům, které jí pronikaly, leskly. S přimhouřenýma očima se díval za obzvláště krásnou babočkou, která mu svým kovově modrým zbarvením připomínala mihotající se kus oblohy. Pak se rozhlédl. Pozoroval les nalevo a napravo od bahnité cesty. Rostly tu husté kapradiny, bromélie ho zdravily nádherou svých květů, nad nimi se tyčily obrovské stromy, jejichž nadzemní kořeny sloužily jako opora pro četné popínavé rostliny. K obloze se vypínaly cekropie a parocie s tmavozelenými listy, které se na podzim zbarvily zářivě červenooranžově až fialově, svídy a lapača nazývané též stromy života, které nosily od května do srpna podle druhu růžové, žluté nebo bílé květy. Najednou k němu z dálky pronikl křik vřešťanů. Něco je muselo vyplašit, protože jindy dodržovali v tuto hodinu polední klid. Možná některý objevil jednu z kočkovitých šelem, které se potulovaly v okolních lesích. Jeho přítel Jacy, indián ze zdejšího kmene Guaraníů, ho seznámil s jaguárem, pumou a ocelotem. Jacy a Robert spolu vyrostli. Indiánská rodina pomáhala té jeho po příjezdu do Nového světa. Robert na tu dobu rád vzpomínal. Pokaždé, když sem zavítal ze špíny a zápachu Rosaria, připadal si volný jako ve chvílích, kdy se proháněl s kamarádem po lesích v blízkosti domu jeho rodičů. Ozval se šelest. Robert spatřil mezi zeleným listovím světlou srst, protáhlý čenich a dlouhý svinutý ocas nosála. Několik minut zvíře pozoroval a znovu se pustil do otevírání plechové krabice. Po chvilce námahy konečně povolila.
• 16 •
PISEN VODOPADU.indd 16
8.6.15 17:36
Byl v ní chléb, který si koupil v pulperíi, zbytek uzenky z domova a balíček trpkého čaje yerba maté, který se v Argentině s oblibou popíjel. Připravoval se večer u táborového ohně a osladil se vždy spoustou cukru. Robert ten rituál miloval. Užíval si ho, i když byl sám. Calabazu, nádobu hruškovitého tvaru, z níž se čaj pil, a bombillu, kovovou trubičku s typickým malým sítkem, měl pečlivě uložené ve svém zavazadle. Robert se usmál. Mrzelo ho, že dnes zkonzumuje zbytek zásob. Matka o něj při návštěvách rodičů velice ráda pečovala. Přijížděl ale jen málokdy, jak mu mírně vytýkala. „Z Rosaria do Villy Veinticinco de Mayo je to pořádný kus cesty,“ uvedl vždycky s úsměvem a dodal: „Navštěvuju vás přece pokaždé, když mám čas.“ „Jak jde praxe?“ změnil otec v takových chvílích obvykle téma. I on postrádal syna. Chyběla mu pomocná ruka, kterou musel v obdobích, kdy bylo hodně práce, nahrazovat pacholkem, nerad o tom ale mluvil. „Dobře, moc dobře,“ odpovídal Robert. Rodiče na něj hleděli s úctou. Bylo mu jasné, že si v tom momentě vzpomněli, že jejich syn provozuje v Rosariu lékařskou praxi. Jejich chlapec, dítě obyčejných rolníků. Nikdo z Metzlerů si neuměl představit, že by některý člen rodiny vystudoval medicínu. A on byl považován za laskavého, šikovného lékaře. Mnozí tvrdili, že obzvláště rády vyhledávají doktora Metzlera místní dámy. Robert odbýval taková tvrzení vždy smíchem. Každopádně o tom moc nepřemýšlel. Zvedl uzeninu k nosu. Vůně byla nezaměnitelná. Vyvolala v něm vzpomínky na dětství. S chutí, ale pomalu a uvážlivě se pustil do jídla. Odmalička byl zvyklý se omezovat. Ani dnes nepotřeboval mnoho k životu. Byl na to hrdý. Jeho rodiče pěstovali tabák a zeleninu pro vlastní potřebu. Sklizní divoké yerby rostoucí v okolních lesích si
• 17 •
PISEN VODOPADU.indd 17
8.6.15 17:36
trochu přivydělávali. Robert myslel na podniky, které se ve Ville Veinticinco de Mayo zabývaly zpracováním a lodní přepravou yerby. Malá osada neustále rostla. Pomalu a zamyšleně žvýkal. Po chvíli uložil zbytek jídla do krabice a strčil ji zpátky do sedlové brašny. Těšil se teď hlavně na setkání s Jacym. Jako vždy přiváže koně u jeho chaty a bude pokračovat do džungle pěšky. Může se tam tak lépe pohybovat. Zadumaně se zahleděl do dálky. Hledat v džungli provincie Misiones léčivé rostliny ho kupodivu napadlo, až když začal působit jako lékař. A byl to pochopitelně Jacy, od koho se dověděl, co ten tajemný svět lidem nabízí. Listy, které se žvýkají při nevolnosti, kůra používaná pro sražení horečky, byliny proti kašli a mnoho dalšího. Vyzkoušel už uña de gato, kočičí dráp, který dobře posloužil při potížích s častým močením postihujících většinou starší muže. Recept se v rodině indiánského přítele předával z generace na generaci stejně jako návod na sirup proti kašli připravovaný z caraguaty, ananasu podobného, ale velmi pichlavého druhu bromélie, a listů stromu ambay. Epazote, voňavý merlík, ordinoval Robert s úspěchem při boji s parazity. I když se o to v dětství nezajímal, poznal jako devětadvacetiletý bohatství lesa, a to nejen kvůli velkému počtu zvířat, čaji yerba maté a různým druhům dřeva, po nichž obchodníci prahli. Zanedlouho dorazil k Jacyho srubu, u kterého nechal, jak bylo domluveno, svého valacha. Zdálo se, že jeho přítel není doma. S tichou lítostí tedy pokračoval v cestě. Když už skoro dosáhl cíle, jímž byl strom, o kterém mu Jacy napsal v dopise, vyděsil ho nezvyklý zvuk, který se do divočiny nehodil. Byl to lidský hlas, vyděšený výkřik, utrápené zvolání. Robert ani na okamžik nezaváhal. Krátce se zaposlouchal, jestli se hlas neozve znovu, pak ale vsadil na štěstí a odbočil k řece. Byl si jistý, že ten křik přišel odtamtud.
• 18 •
PISEN VODOPADU.indd 18
8.6.15 17:36
Doufal, že najde toho, kdo ho vydal. V těchto končinách se džungli neříkalo nadarmo El Impenetrable, Neproniknutelná. Kdo tady zabloudil, měl pramalou šanci, že ho někdo najde. Poslední myšlenka ho přiměla zrychlit krok, jak jen to okolí dovolovalo. V cestě mu ležely popadané stromy, kořeny chňapaly po jeho kotnících jako ruce s velice dlouhými prsty. Někdy musel větve usekávat mačetou, aby se dostal dál. Po chvíli dorazil na břeh řeky. Ztuhl. Na druhé straně vedlejšího ramene ría Iguazú, které bylo v těchto místech hodně úzké, ležela nehybná postava. Nad ní stál přikrčený jaguár. Pozoroval rušitele klidu pozornýma kočičíma očima. Robert začal okamžitě jednat. Věděl, že tu řeka není příliš hluboká. Voda mu může sahat nanejvýš po pás. Rychle odhodil zavazadlo a s křikem se hnal k šelmě. Přesně jak doufal, zvíře se vyděsilo a zanechalo svou kořist. Ustoupilo o několik kroků, pak ale zaváhalo. Robert cítil, jak mu žilami projel adrenalin, když zvedl ruce a znovu na velkou kočku zařval. Popuzeně zaprskala, naštěstí se ale otočila a za okamžik nehlučně zmizela v džungli. Robert se za ní díval, dokud si nebyl jistý, že se nevrátí. Pak poklekl vedle ležící postavy. Šlo o ženu, jak se mohl ujistit. Byla mladá, spočívala na boku s očima zavřenýma a tváří zabořenou do bahna. Oblečení měla mokré, vlasy také. Pár pramenů jí spadalo do bledého obličeje. Robert i přes špínu poznal, že je jemně modelovaný. Odhadoval její věk na něco málo přes dvacet. Musel polknout, když si všiml halenky, kterou měla na sobě. Byla posetá skvrnami. Krev? Zranil ji snad ten jaguár? Přece jen přišel pozdě? Sklonil se k jejímu obličeji. Ne, neznámá dýchala klidně, sotva znatelně, ale dýchala. Ztratila patrně vědomí hned po svém volání o pomoc, možná v okamžiku, kdy spatřila tu šelmu.
• 19 •
PISEN VODOPADU.indd 19
8.6.15 17:36
Robert ji opatrně převrátil na záda. Víčka se jí krátce zachvěla, oči ale neotevřela. Uchopil její zápěstí, aby jí zkontroloval pulz. Uklidnilo ho, že je pravidelný. Potom vyhledal místo, kde jí z velkých listů připravil lože. Když ji zvedl, opřela si s žalostným povzdechnutím hlavu o jeho hruď. Byl to poslední zvuk, který od ní na další hodinu slyšel. Robert cítil, že ho žena už nějakou dobu potají pozoruje, nedal to ale na sobě znát. Její bezvědomí nebylo hluboké. Prozradily to brzo její pohyby. Protože ji nechtěl nechat samotnou, natrhal v nejbližším okolí nějaké ovoce, mimo jiné i několik para ořechů a plodů tarumã, a položil ho spolu se zbytkem vlastních zásob na podložku z kulatých listů. Po chvíli už neznámá nedokázala pohledy skrýt. Robert využil příležitosti a také se na ni podíval a odkašlal si. „Dobrý den. Jsem Robert Metzler,“ představil se španělsky. „Jak se cítíte, señorito?“ Viděl, jak se štíhlýma rukama letmo dotkla šatů, prohrábla si vlasy a ohmatala stopy bláta na svém obličeji. „Já... nevím,“ odpověděla po krátkém zaváhání. Odpoutala na okamžik pohled od jeho tváře a rozhlédla se. Nevypadala překvapeně, jen trochu zaraženě. Znovu se na něj podívala. „Jak se jmenujete?“ zeptal se Robert. „A jak jste se sem dostala?“ „Já... Clarissa... já...,“ koktala. „Jmenuju se Clarissa Kra... Kramerová a... netuším, jak jsem se sem dostala.“ Znovu se rozhlédla. Očividně si až teď uvědomila, kde se nachází. „Ne, nevím... Opravdu nevím. Kde to jsem? Jak jsem se sem pro Boha živého dostala?“ „Jste v džungli v provincii Misiones na argentinsko-brazilské hranici,“ odpověděl Robert na její otázku. Nevěděl přesně proč, ale připadal si divně, když s ní takhle mluvil. Vyloučil už, že by patřila k nějaké osadě, které
• 20 •
PISEN VODOPADU.indd 20
8.6.15 17:36
se nacházely v okolí. Když ale nepřišla odtamtud, odkud tedy? Do jaké situace se tam dostala? Sedět v lese se ženou, která neví, jak se tam dostala... Široko daleko nebyl vidět žádný člun. Že by sem připlavala? Neuměl si to vysvětlit. Pozorně si mladou ženu prohlížel. Byla velmi hezká, a jak si všiml, měla na sobě drahé, praktické oblečení, jaké si majetní lidé oblékají do džungle. Určitě se nevydala na cestu sama. Co se stalo s jejím doprovodem? Může se však mýlit. V dnešní době se dějí podivné věci. Patří k nim například i ženy, které cestují samy po světě. Robert sice nevěděl, co si o tom má myslet, neodvažoval se to ale soudit. Znovu si odkašlal. „Každopádně se zdá, že nemáte žádné zranění, señorito Kramerová. Doufám, že mi prominete, že jsem se o tom přesvědčil. Krev na vaší blůzce mě dost znepokojila.“ „Krev?“ Zbledla najednou jako stěna. „Ano, krev,“ přitakal Robert. „Kdo vás provázel? Přihodilo se něco některému z vašich průvodců? Napadla vás nějaká šelma?“ Její pohled se zatoulal pryč od něj. Rty se jí pohnuly. Na zlomek vteřiny se mu zdálo, že si na něco vzpomněla, nic ale neřekla. Nechtěl na ni dál naléhat. Pokud si opravdu nic nepamatuje, je určitě vyděšená, možná dokonce úplně vyvedená z míry... „Jsem lékař,“ omlouval se. „Proto jsem vás prohlédl. Nesmíte si myslet, že...“ Zmlkl, když si všiml jejího pohledu, který se na něj znovu upřel. Byl to bezedný pohled plný smutku, kterému nerozuměl. „Už je to v pořádku,“ řekla pomalu, jako by pro ni bylo vyslovení každého slova těžké. „Určitě je všechno v pořádku. Musím vám poděkovat. Bez vás... Nevím, co by se stalo,
• 21 •
PISEN VODOPADU.indd 21
8.6.15 17:36
opravdu...“ Pohled Clarissy Kramerové se upřel do dáli. Zhluboka se nadechla. „Jak jsem se sem mohla dostat?“ Posilnili se ovocem a ořechy, chlebem a zbylou uzeninou a vyrazili. Robert se mezitím dověděl, že Clarissa mluví německy, což se rozhodně nedalo říct o všech, kteří nosili německá jména. Dostat se s ní k Jacyho malému dřevěnému domku mu trvalo dvakrát tak dlouho, než kdyby byl sám. Dlouhá sukně jí při pochodu překážela. Nebyla také očividně zvyklá dlouhé chůzi. Ke konci se o něj těžce opírala. Robert cítil, jak mu po zádech nepřetržitě stéká pot. Musel občas zamrkat, aby mu slané kapky nevnikaly do očí. Robertovi se ulevilo a Clarissa byla úplně vyčerpaná, když konečně dorazili na okraj pralesa. Museli už jen překonat louku a projít kolem zahrady. Stříbrný lišák, který se pásl za plotem u cesty, při spatření svého pána zařehtal. Za Jacyho chatou stoupal kouř. Indián byl zjevně ve venkovní kuchyni. Je zaplaťpánbůh tady! projelo Robertovi hlavou. Jeho kůň znovu zaržál, a vylákal tím Jacyho zpoza domku. Překvapeně se zastavil. „Roberte...“ Jacy na něj na uvítanou kývl a zvědavě pozoroval ženu po jeho boku. „To je Clarissa Kramerová,“ promluvil Robert místo ní. „Señorito Kramerová, představuji vám svého dobrého přítele Jacyho.“ Robert poznal, že se Clarissa teprve při těchto slovech trochu uvolnila. Co jí nahání takový strach? ptal se v duchu sám sebe. Jasně cítil, že se bojí. Ten strach během jejich putování lesem narůstal. Vzpomněla si už na něco? Ví snad, co se jí přihodilo? „Dobrý den, señorito Kramerová,“ pozdravil ji mladý indián přátelsky.
• 22 •
PISEN VODOPADU.indd 22
8.6.15 17:36
„Našel jsem señoritu u řeky,“ vysvětloval Robert. „Neví, jak se tam dostala.“ „Ach!“ Jacy si prohlížel mladou ženu se zájmem, ale ne tak dlouho, aby ji uvedl do rozpaků. „Neměl bys nějakou halenu nebo košili?“ zeptal se Robert. „Blůzka señority Kramerové je...“ „Viděl jsem.“ Jacy pokrčil čelo. „Samozřejmě že mám košili i vodu na umytí. A taky jídlo a nocleh pro vás oba, kamaráde. Myslím, že je už pozdě, aby ses ještě dnes vydal na cestu k rodičům.“ Robert vděčně přikývl. „Máš pravdu. To skutečně je. Děkuju ti.“ Jacy zjevně vycházel z toho, že Robert odveze mladou ženu okamžitě ke svým rodičům. Jacyho schopnost číst jeho myšlenky ho už dávno nepřekvapovala. Přítel zabručel něco nesrozumitelného a zmizel ve svém příbytku. Za okamžik se vrátil s jednoduchou košilí. Clarissa se vzdálila, aby se mohla převléknout. Sukně jí cestou trochu uschla, halenku ale nebylo možné v rychlosti vyčistit. Krev se nejspíš nedá vůbec vyprat. Robert mlčky následoval Jacyho k ohništi za srubem. Pokrm z rýže a fazolí byl už hotový a bylo ho dost. Stačilo jen postavit na stůl další dva talíře. Mladá žena se vrátila tak rychle, že se dvojice mužů vůbec nedostala k tomu si o ní promluvit. Clarissa skoro nic nesnědla a velice brzy si odešla lehnout do jedné z Jacyho houpacích sítí. Když ji Robert přišel zanedlouho zkontrolovat, spala. Na okamžik u ní zůstal stát a prohlížel si ji. Měla jemný obličej, dlouhé řasy a hladké světlé vlasy, které se stříbřitě leskly. Byla hezká. Zakazoval si dosud takové myšlenky, něco ho na ní ale přitahovalo. Co ji zavedlo do džungle? A co se tam stalo? Robert doufal, že to brzo zjistí. I když to pro něj nebylo snadné, odtrhl se po chvíli od ní a vrátil se k Jacymu. Seděli spolu beze slova před chatou
• 23 •
PISEN VODOPADU.indd 23
8.6.15 17:36
a popíjeli maté. Robert neustále doléval do calebazy horkou vodu a jak bylo zvykem, bombillou střídavě pili čaj. „Říkáš, žes ji našel u řeky?“ zeptal se Jacy konečně. Robert se s leknutím probral ze zamyšlení. „Ano.“ Jacy otáčel nádobou v rukách. Potom se zeptal: „Byl někdo nablízku?“ „Ne, samozřejmě že ne. Jinak bych ji sem nepřivedl.“ Jacy vrátil calebazu Robertovi, on se ale nenapil. „Nejdřív jsem ji slyšel. Něco vykřikla. Možná jen strachem vyjekla, to nedokážu říct. Rozběhl jsem se a...“ Zavrtěl hlavou. „Když jsem tam dorazil, stál přímo nad ní jaguár. Musela už cítit jeho dech.“ Zamrazilo ho při té vzpomínce, pokračoval ale ve vyprávění. „Zahnal jsem ho. Byla v bezvědomí. Jak dlouho, nevím.“ Robert se odmlčel. Přece jen se napil čaje. „Viděl jsi její šaty?“ otázal se najednou. „Ano.“ „Určitě není sběračka maté,“ pronesl zamyšleně. „A nemůže patřit ani k nějaké osadě. Každopádně nevím o žádné, která by se nacházela tak blízko, aby odtamtud mohla zabloudit. Naprosto jistě nepřišla ani z dřevorubeckého tábora. Ženy jsou tam mnohem obyčejnější...“ Jacy zareagoval na poslední slova přítele pobaveným úsměvem. „Jsou to prostitutky,“ upřesnil. „Nejbližší vesnice nebo dokonce město leží příliš daleko,“ mluvil Robert dál, aniž věnoval pozornost jeho poznámce. „Možná si udělala výlet k vodopádům,“ poznamenal Jacy. V roce 1892 bylo okolí vodopádů Iguazú poprvé zmapováno, a vytrženo tak z temnoty zapomnění, do které upadlo poté, co tam dorazil jako první Evropan roku 1541 při hledání tajuplné říše Inků španělský dobyvatel Álvar Núñez Cabeza de Vaca. Nazval tu běsnící vodu Salto de Santa María. Jméno Iguazú vzniklo spojením slova y ozna-
• 24 •
PISEN VODOPADU.indd 24
8.6.15 17:36
čujícího v jazyce indiánského kmene Guaraníů vodu a guasu, což byl v téže řeči výraz pro velký. „Výlet k vodopádům?“ Robert zavrtěl hlavou, Jacy se ale nedal zmást. „Považuju to za jedinou možnost, protože jsme všechny ostatní vyloučili. Byla u vodopádů a rozhodně tam nejela sama. Kdo ji doprovázel a co se s ním stalo? Krev na její halence... Budeš to muset zjistit, kamaráde, když ti na ní záleží.“ „Když mi na ní záleží?“ Jacy se jen usmál. Robert se díval zamyšleně před sebe. Něco mu říkalo, že má přítel pravdu. Clarissa Kramerová nebyla v žádném případě sama. Kde tedy zůstal její průvodce nebo průvodci? A proč se o nich ani slůvkem nezmínila? Zranilo je nějaké zvíře, uklouzli na hladké skále a zřítili se dolů? Čemu musela Clarissa přihlížet? Co provedla? Ne, tu poslední myšlenku si nechtěl připustit. Robert odložil calebazu na stůl a povzdychl si. „Zjistím to, kamaráde.“ Indián zaváhal a vážně se na něj podíval. „Doufám, že budeš opatrný.“ Robert přimhouřil oči. „Proč to říkáš?“ Jacy se nedostal k odpovědi, protože se za nimi ozval šramot. Muži se na sebe podívali. „Byly to kroky?“ zeptal se Robert. „Já nevím,“ odvětil Jacy znepokojeně. „Nedával jsem pozor. Náš rozhovor mě plně zaujal.“ Robert vstal. „Raději se podívám.“ V chatě už byla tma. Chvíli trvalo, než Robert přivykl přítmí. Clarissa ležela v houpací síti, která se mírně pohupovala. Může za to noční vítr? Nebo spí neklidně, protože na takové lože není zvyklá? Oči měla zavřené. Robert se ve dveřích otočil a vrátil se zpátky.
• 25 •
PISEN VODOPADU.indd 25
8.6.15 17:36
Clarissa si teprve ve chvíli, kdy sípavě zalapala po vzduchu, uvědomila, že zadržovala dech. Právě včas stačila doběhnout ode dveří k houpačce, než se Robert Metzler objevil. Kdo je ten muž, který ji našel v lese a přivedl sem? Zpočátku mu byla jen vděčná, může mu ale důvěřovat? Vůbec nic o něm neví. Ani o tom Jacym. Je jim vydaná na milost a nemilost.
• 26 •
PISEN VODOPADU.indd 26
8.6.15 17:36