Zpivaji ptaci_001 az 003_Sestava 1 7/7/15 11:35 AM Strรกnka 3
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 8
23.6.2015 16:10:30
P Ř E D M L U VA od Kena Scotta
N
a onu schůzku na jaře roku 2008 jsem šel jen z povinnosti. Měl jsem se sejít s nějakým starým pánem. Bylo mu 89 let. Vynakládal jsem v té době veškerou energii na dokončení své třetí knihy, v hlavě jsem měl už další dva projekty a do toho mi přišla tato nabídka. Jakýsi bývalý válečný zajatec chtěl sepsat své vzpomínky z druhé světové války. „Proboha ne,“ řekl jsem manželce, „já už o žádné další příběhy z války nestojím.“ Seznámil nás Filly Bullock. Bylo to v malém městečku Alfaz del Pi na španělském pobřeží Costa Blanca. V březnu, ale byl to zrovna mimořádně parný den. Filly už dopředu avizoval, že narazím na nejúžasnější příběh z druhé světové války, jaký ještě nikdy nikdo neslyšel, a že mě to chytne tak, že se do toho budu chtít okamžitě pustit. V duchu jsem si přísahal, že to tedy rozhodně ne. Ten stařík prostě nemá ani potuchy, kolik mám práce, myslel jsem 9
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 9
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
si, a ještě ke všemu je mu devětaosmdesát. Proč, pro všechno na světě, čekal až do teď? Proč ho nenapadlo sepsat tu knihu dřív? Posadil jsem se do pohodlné lenošky u Horace Greasleyho a jeho manželka nám donesla kávu. Během deseti minut s ním budu hotov, předsevzal jsem si, zdvořile ho odmítnu. Kvůli tomu tu přece nejsem. Vymýšlím si vlastní příběhy. Zatímco tady bych musel zpracovávat vzpomínky nějakého úplně neznámého a pravděpodobně nikterak zajímavého válečného vysloužilce a kniha by stejně nakonec ani nevyšla. Nikdy jsem nikomu nedělal stínového autora, neměl jsem s takovým typem psaní žádné zkušenosti. Neměl jsem o tom ani páru, nevěděl bych, kde začít. Strávil jsem s Horacem přes dvě hodiny a on mi za tu dobu zhuštěně odvyprávěl svůj příběh, nejdřív nad spoustou šálků kávy a potom už u piva. (Horace dával přednost ginu.) Seděl jsem s otevřenou pusou a ten starý voják mi líčil dramatické okolnosti, za nichž ho tak nešťastně zajali, i hrůzy, které zažil při pochodu smrti, kdy se spojenečtí zajatci káceli každých pár hodin mrtví k zemi, a během následné cesty vlakem. A to byl teprve začátek příběhu. Horace „Jim“ Greasley mluvil a já jsem poslouchal. Svěřil mi, jak už měl v prvním táboře málem smrt na jazyku, a potom líčil, jak se poprvé setkal s Rosou v táboře číslo dvě. Mezi mladou německou překladatelkou a vyzáblým vězněm okamžitě přeskočila jiskra. Za pár týdnů už se milovali na zaprášeném ponku v kamenické dílně pracovního tábora, přímo pod nosy německých dozorců. Nebyla to láska na první pohled. To přišlo až potom. Ve skutečnosti přesně v tom okamžiku, kdy zjistil, co k Rose cítí, jak je to silné a jak moc ji doopravdy miluje, ho Němci převezli zase do jiného tábora. Tenkrát si z toho zoufal. A právě když Horace ve svém vyprávění dospěl sem, řekl 10
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 10
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
mi, že tahle hořká pilulka, to byl teprve začátek. O čase, který prožil ve třetím táboře u Frývaldova ve Slezsku, mi pak vyprávěl melodickým hlasem na hranici šepotu ještě skoro celou hodinu. Seděl jsem, ani jsem nedutal. V hlavě už se mi kniha rodila a musel jsem se ze všech sil snažit odolat touze vytáhnout tužku a začít si dělat poznámky hned tam a v té chvíli. Měl jsem otázky. Proč čekal skoro sedmdesát let, než se rozhodl tu knihu sepsat? Proč zrovna já? Jak je na tom se zdravím? Může to trvat klidně rok, než se dá taková kniha dohromady – vydrží to? Nikdy jsem mu ty otázky nepoložil, protože jsem nechtěl slyšet odpovědi, které by se mi třeba nelíbily. Souhlasil jsem, půjdu do toho. Pět měsíců jsem se pak s Horacem scházel a on mi líčil ten nejúžasnější příběh o útěku. Vzpomínám si na svá mladistvá léta, na ty slavné útěky z pevnosti Colditz a na Velký útěk se Stevem McQueenem. Ve světle Horaceova líčení zážitků ze zajateckých táborů všechny tyto příběhy blednou. Všechno je to ještě mnohem úžasnější tím, že každý detail tohoto vyprávění je pravdivý. Čas od času jsem se pokusil sem tam něco přibarvit, abych tomu dodal trochu poetického pelu. Horace to nepřipustil. A po pravdě řečeno, nebylo to potřeba. Slova v této knize nejsou slovy stínového autora Kena Scotta, jsou to slova Horace Greasleyho, válečného vysloužilce. Horace už nemohl psát ani rukou, ani na klávesnici, protože měl pokročilou artritidu. Nedělám si žádné zásluhy na této knize. Propůjčil jsem mu pouze své prsty. Horace měl obdivuhodnou paměť a neméně obdivuhodně si dokázal vybavit každý detail. Občas znovuprožíval brutální zacházení z rukou svých německých věznitelů tak, až mu to vhánělo slzy do očí. Slzel jsem taky, to je jedna z mých slabostí. Když vidím někoho plakat, rozpláču se taky. 11
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 11
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
Rád bych si myslel, že si Horace tím, že svůj příběh odvyprávěl, cosi uzavřel, že za hrůzami, které prožil během války, udělal tlustou čáru. Při mnoha příležitostech opakoval, že tu knihu píše kvůli svým kamarádům ze zajetí – kvůli lidem, kteří trpěli pod rukama svých bližních. Díky možnosti sepsat tuto knihu se můj život stal bohatším. Setkání s člověkem jako Horace a možnost naslouchat příběhu o jeho utrpení mne přivedly k pokoře. Nevím, jestli by si moje generace dokázala poradit se zkušenostmi, jimž byli lidé jako on vystaveni. Pochybuji o tom. Odvyprávěl jsem některé z epizod tohoto příběhu svým dětem, devítiletému Callumovi a dvanáctileté Emily. Fascinovalo je to, a když poslouchali o utrpení, jemuž museli zajatci čelit, a o bezcitném, barbarském chování jiných lidí, byly chvíle, kdy se tomu téměř zdráhali uvěřit. Za války trpí hlavně obyčejní lidé a je důležité, abychom na to nikdy nezapomínali a abychom si uvědomili, že Horace byl jedním z těch šťastných. Vrátil se domů. Musíme i nadále učit své děti, že válka je hrozná a zbytečná. Politici, kteří války vyhlašují, musí zpytovat své svědomí. Oni nikdy netrpí. Trpí jen mladí muži a mladé ženy z jejich země a ze zemí, s nimiž válčí. Mé děti se s Horacem setkaly. Spřátelili jsme se s ním i s jeho ženou Brendou. Považuji se za šťastného člověka, že jsem se poznal s takovým mužem jako Horace Greasley, a považuji si za velkou čest, že si k sepsání své knihy vybral právě mne. Doufám jen, že jsem se toho zhostil dobře. Ken Scott květen 2013
12
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 12
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
Tato kniha je založena na skutečném příběhu, na informacích poskytnutých očitým svědkem a více než jednom stu hodin rozhovorů. Je to příběh o zoufalství, genocidě a zotročování… Je to příběh o statečnosti jednoho člověka tváří v tvář nepřízni osudu.
13
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 13
23.6.2015 16:10:30
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 14
23.6.2015 16:10:30
PROLOG
B
ylo to na začátku února roku 1945. Válka už prakticky skončila. Rudá armáda osvobodila Osvětim a další koncentrační tábory a užaslému světu se dostávalo šokujícího svědectví o tom, co všechno tam osvoboditelé našli. Civilizovaným lidem se dělalo špatně ze zpravodajství, doprovázeného záběry mrtvých a vyhladovělých mužů, žen a dětí z Belsenu. Dokonce ani němečtí civilisté nedokázali, nebo možná nemohli uvěřit tomu, co viděli a slyšeli. V Belsenu nalezli britští osvoboditelé přes 30 000 mrtvých nebo umírajících vězňů. Do objektivu kamery zíraly kostnaté mátohy, které přežily koncentrační tábory a měly stěží energii na to, aby vydržely stát na nohou nebo aby jim došlo, že jsou svobodní a že s jejich fyzickým strádáním je konec. Někteří vězni hovořili o neuvěřitelných podmínkách, v nichž je drželi, o tom, jak je jejich věznitelé mučili a jak brutálně s nimi zacházeli, a jeden muž s hlavou studem svěšenou líčil, jak se jeden jeho krajan uchýlil ke kanibalismu prostě proto, aby mohl ještě spatřit příští den. 15
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 15
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
Zpravodajský štáb namířil kameru na horu mrtvol, pohled, z něhož se zvedal žaludek: mrtvá těla nahých, vychrtlých žen, naházená na hromadu na opačné straně tábora. Nahé mladé dívky, ženy, matky a babičky – nikdo nezůstal ušetřen. Hromada hnijícího, rozkládajícího se masa měla osmdesát metrů na délku, deset metrů na šířku a byla asi metr nebo metr a půl vysoká. Záběry vězňů z tábora se promítaly na plátnech kin po celém světě. Když nejvyšší velitel spojeneckých sil, generál Dwight Eisenhower, oběti koncentračních táborů spatřil, přikázal svým válečným zpravodajům všechno zdokumentovat a nařídil přivést obyvatele okolních německých vesnic do táborů a nechat je dokonce i pohřbívat mrtvé. Řekl: „Všechno to natočte – nafilmujte to – vyslechněte svědky – protože jistě přijde čas, kdy se přihlásí nějaký parchant a řekne, že se nic takového nikdy nestalo.“ Byla to prorocká slova. V provizorním táboře patnáct kilometrů od Poznaně na německo-polských hranicích v oblasti známé jako Slezsko seděli dva ruští vojáci z 332. střelecké divize. Před několika týdny vstoupili jejich druhové na území Rakouska a obsadili rovněž Gdaňsk. Britské a americké síly překročily Rýn u Oppenheimu. Bylo jasné, že Německo je v obklíčení ze všech stran. Mladší z dvojice vojáků se jmenoval Ivan. Bylo mu necelých 19 let, do války musel narukovat jako šestnáctiletý a zocelený bojem byl už nade všechno pomyšlení. Ale i jeho se zmocňoval děs z toho množství příběhů, které ze svých záchranných misí šířili spojenci a které pronikaly až k jeho uším, a přestože se těšil, že bude osvobozovat tábory, což byl úkol, jímž byl teď pověřen, nebyl si jistý, jestli jeho mladá mysl dokáže vstřebat nějaké další, nové hrůzy. Ivan měl fóbii – byla jedna věc, která ho dokázala vyvést z míry víc než cokoliv jiného. Co když tam budou mrtvé 16
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 16
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
děti? Člověk by si myslel, že si na něco takového už musel zvyknout. Dosud měl v živé paměti první mrtvé dítě, které viděl, když jeho divize pomáhala bránit Stalingrad. Proč? říkal si tenkrát v duchu. Byl to malý kluk, nemohly mu být víc než čtyři roky, a tiskl se k mrtvému tělu své matky, až tam prostě v té tuhé zimě umrzl. Jeho matka se zoufale snažila dostat se do bezpečí hlouběji do města a štěpina z německého minometného granátu jí utrhla hlavu. Byla na místě mrtvá. To roztomilé dítě se už nikdy nedozví, jaké to je, vzít si do ruky knížku a číst si z ní, nikdy nedostane první roztoužený polibek od nějaké dívky, nikdy nepozná radosti otcovství. Ivanův kamarád jeho strach vycítil a snažil se ho přesvědčit, že teď už všechny ty hrůzy vezmou rychlý konec. „Budou nás oslavovat jako hrdiny, kamaráde. Naši spojenci strávili mnoho let v područí nacistů a my je musíme osvobodit. Celejch pět let Němci ty ubohý zajatce trápili. Teď těm německejm psům připravíme takový peklo, že na to nikdy nezapomenou.“ Ivan se zahleděl do plamenů ohně. Mělo by mě to hřát. Ale nedokázal vnímat nic než ochablost mysli i těla. „Budou tam mrtvé děti, Sergeji?“ Starší voják pokrčil rameny. „Možná jo, kamaráde. Možná i něco horšího.“ „Nic nemůže být horšího, Sergeji.“ Ivan zavrtěl hlavou a hodil do sebe zbytek čaje, který jim krátce předtím uvařili čerstvý, teď už mu ale v hrnku vychladl. V téhle části Polska bylo po západu slunce ještě i na jaře mrazivo. „Náckové jsou schopný všeho, kamaráde. Jednu francouzskou vesnici úplně srovnali se zemí. Vtrhli tam a postříleli všechny muže a chlapce a potom nahnali ženy a děti do místního kostela.“ Ivan si chtěl zacpat uši, nechtěl slyšet, jak to bylo dál. 17
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 17
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
„Ne, Sergeji…, ne.“ „Ten kostel podpálili a ženy a děti tam upálili zaživa. Nářek těch ubohejch mrňat byl slyšet na kilometry daleko.“ Ivan si setřel slzu z oka. Kamarád ho chytil za rukáv bundy jeho špatně padnoucí uniformy. „Musíme je pomstít, kamaráde. Pomstít ty ženy i ty děti. Je to naše povinnost a my to musíme udělat, musíme pomstít ty mrtvý z Charkova a Kyjeva a Sevastopolu a musíme se postarat, aby se nezapomnělo ani na jednoho jedinýho ruskýho muže, ženu nebo dítě, který zahynuli v těch hnusnejch německejch jatkách, který byli zavražděný v těch obrovskejch továrnách na smrt. U Stalingradu nás odřízli od zásobovacích tras, nechávali tam naše lidi záměrně hladovět a hlady umírat, protože férovými prostředky nás porazit nedokázali. Jedli jsme psy a kočky a dokonce i syrový krysy, jedli jsme klih z knižních vazeb a umělou kůži. Tu a tam se šeptalo, že naši krajani jedli i maso našich bratrů a sester.“ Ivan několik minut jen mlčel, než mu zplna došlo, co mu to tu Sergej právě řekl. „Opravdu jsou tak nelidští, kamaráde? Opravdu, Sergeji?“ Starší voják si povzdechl a přikývl. „Opravdu, kamaráde, opravdu.“ „Ale, Sergeji, teď přece utečou, ne? Vědí, že se blížíme. Myslíš, že se nedají na útěk?“ Sergej se usmál. „To víš, že budou utíkat, kamaráde, ale my poběžíme za nima a budeme rychlejší a taky odhodlanější a poběžíme za nima hodně, hodně daleko. Všechny je doženeme a pochytáme je jako krysy a pěkně si to s nima rozdáme.“ Sergej natáhl ruku, hrábl kámošovi mezi nohy a oplzlým gestem mu stiskl varlata. „Už zejtra večer jim z nich vyždímáme to jejich zatuchlý mlíko, kamaráde. Na to vem jed.“ 18
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 18
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
Ivan se kroutil pod pevným stiskem kamarádovy ruky, v očích měl slzy a na tváři nechápavý výraz. „Budem jebat ty jejich Fräuleins jejich tátům a bratrům na očích, a pak je zamordujeme, jednoho po druhým. Jen ať utíkaj, kamaráde, ať zdrhaj s větrem o závod, jen ať utíkaj, na druhý straně už na ně čekaj ti skvělí Amíci.“ Znovu si povzdechl. „Jenže Američani nezažili to co my, kamaráde, yankeeové se zapojili do války moc pozdě.“ Mladý voják se podíval na svého kamaráda, rádce, muže, který se o něho staral jako táta od té chvíle, co se jejich cesty zkřížily, kdysi dávno, zdálo se to být už celé roky. Podíval se na muže, který mu v bojích na frontě zachránil život při více než jedné příležitosti. Podíval se na muže, kterého miloval a vážil si ho tak moc jako svého otce a který teď plédoval za chování ničím se nelišící od chování špinavého skopčáka, nějakého nacisty. Mladý Ivan byl zmatený. Oheň před nimi praskal a plival svou písničku. Uhlíky dohořívaly, ale pořád ještě jasně žhnuly. Ivan vzal z hromady dříví dvě mohutná polena a hodil je doprostřed ohniště. Záře jako by na okamžik pohasla, ale Ivan a Sergej se dívali, jak na spodní straně čerstvě přihozeného dřeva začíná pomalu, ale jistě blikat nepatrný plamínek. Pak se rázem kolem rozšířil žár. Ivan necítil nic. „Sergeji, pověz mi…“ „Jen mluv, ty svazový dítě.“ „V těch koncentračních táborech… zpívají v těch hrozných místech ještě ptáci?“ Sergej se zamyslel, nedokázal na to odpovědět. „No, víš… ptáci, Sergeji… oni to přece všechno vidí, ne? A pořád ještě zpívají?“ Sergej si povzdechl. „Stává se z tebe taková měkkota, jako jsou ty Amerikáni, kamaráde. Ještě začneš psát básně.“ 19
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 19
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
„Zítra ráno si přivstanu, a jestli budou ptáci zpívat, tak všechno dopadne dobře. Ptáci, Sergeji… ptáci… oni nám to řeknou.“ „Sklapněte!“ ozvalo se ze tmy několik metrů od nich. „Nechte nás, sakra, aspoň trochu se vyspat před zejtřkem, potřebujeme mít na ty německý svině energii.“ Sergej se usmál. V slabém měsíčním světle se zaleskly jeho zuby a Ivan užasl, jak se mu podařilo udržet si je v tak dobrém stavu, vzhledem ke stravě a příjmu vitaminů v posledních několika letech. K čertu, zažili jsme přece časy, kdy nás Němci drtili a my jsme po celé dny nevzali do úst ani kůrku chleba. „Abys věděl, kamaráde, tohle se od tebe čeká. Zítra musíš konat svou povinnost. Musíme smýst nacisty z povrchu zemskýho a nepřestat, dokud nedorazíme do Berlína.“ „Ano, nacisty, Sergeji, to ano, souhlasím, ale všichni Němci přece nejsou nestvůry. A naši vlastní lidé se teď chovají jako zvířata. Napadají bezbranné vesničany a staré muže a ženy.“ „Pomsta, kamaráde. Může jim to mít někdo za zlý? A může to mít za zlý někdo nám? Co dělali ti jejich civilisti, ti staří muži a ženy, o kterejch mluvíš? Seděli se založenejma rukama a dopustili, aby se to všechno dělo. U nás, když se nám nelíbilo, jak naši ruskou zemi vedou, tak jsme se bouřili. Proč to Němci nedělali taky?“ Ivan už slyšel dost. Cítil, že dnes večer asi hned tak neusne. Přetáhl si spací pytel přes hlavu, posunul se ještě trochu blíž k ohni. Po vytrvalém pochodu byl vyčerpaný a právě se o něho začínal pokoušet spánek, když se k němu naklonil Sergej a pošeptal mu do ucha: „Zejtra, kamaráde… a pak ještě v mnoha dalších dnech a tejdnech ukážeme německýmu národu, vojákům, civilis20
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 20
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
tům a mužům, ženám a dětem na ulicích, jak vypadá opravdový zlo. Němci budou litovat, že se kdy narodili.“ Žít v srdci a mysli čtenářů znamená ve skutečnosti nezemřít.
21
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 21
23.6.2015 16:10:30
P RV N Í K A P I T O L A
K
am až paměť Josepha Horace Greasleyho sahala, život na malé farmě jeho rodičů v hrabství Leicestershire byl vždycky fajn. Bavilo ho dojit půl tuctu krav, dávat slepicím a krmit prasata a nejvíc ze všeho ho bavilo starat se o otcovy velšské poníky. Skoro každý den jim ve stáji vyměňoval solné lizy, obracel jim seno a hřebelcoval je, a přestože byl ještě malý kluk a ušlechtilá zvířata se nad ním tyčila jako hory, nikdy se jich nebál. Spíš naopak, vypadalo to, že je těší pohled na chlapce, který se jim motá pod nohama, denně je krmí a doplňuje jim vodu. Josephu Horaceovi Greasleymu říkali všichni Horaci, maminka na to dohlížela už od jeho velmi raného věku. V žádném případě mu lidé nesměli říkat Joe jako jeho otci. Nedokázala pochopit, proč každý chce lidem jejich jména hned zkracovat. Orat pole ručně bylo namáhavé, ale Horace to bavilo, stejně jako setí a vůbec péče o chod hospodářství, takže celá rodina měla dobrý užitek z nějakých třiceti akrů, které jim před 22
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 22
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
mnoha roky odkázal jejich dědeček. Jejich dům stál na konci dlouhé řady hornických domků v Pretoria Road v Ibstocku a měl číslo 101. Horace, jeho dvojče Harold, starší sestra Daisy, mladší sestra Sybil a malý Derick byli šťastnější než většina dětí v době před druhou světovou válkou. Bylo to ještě před zavedením přídělového systému, ale časy už byly zlé, a přestože Horaceův otec pracoval na plný úvazek v místním uhelném dole, peněz nebylo nazbyt, jak se říká. Ale nevadilo to. Horace a jeho otec se starali, aby rodina ničím nestrádala. Joseph Greasley starší byl horník, sedřený dělník se zčernalou tváří, který vstával každé ráno v půl čtvrté, šel podojit krávy a potom odcházel na desetihodinovou šichtu do dolu u nedaleké obce Bagworth. Vždycky, než odešel do práce, šel ještě zatřást Horacem, a i když byl Horace nesmírně unavený a oči měl ještě zalepené, přebral od něho práci tam, kde v ní otec skončil. Zvířata mu důvěřovala. Cítil se v jejich společnosti dobře a ona v jeho také. Pro ně to byl ten, kdo jim dává pravidelně žrát, vyklízí jim stání a ošetřuje jejich zranění a ona jako by to instinktivně věděla. Byla to jeho zvířata. Horace byl nejšťastnějším klukem ve škole. Včetně slepic a poníků měl nějakých padesát domácích mazlíčků. Jeho miláčky byla hlavně prasata – ošklivá, špinavá prasata. Narodila se sice na smolnou planetu, ale on je rozhodně měl nejradši ze všech. Ve stejné ulici bydlel v čísle 49 John Forster. Jednou se ve třídě vytahoval, že má sedm domácích mazlíčků: tři zlaté rybky, psa, dvě kočky a myš. Pcha! Horace ho pěkně zase zchladil, když začal odříkávat jména velšských poníků, krav, prasat, a dokonce i slepic. Naposledy napočítal dvaadvacet slepic a každá měla své jméno. Akorát že to nebyli žádní domácí mazlíčkové. Horace to dobře věděl. Ne opravdoví. Každý rok koncem listopadu za23
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 23
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
vládl všeobecný smutek, když otec zabil prase, aby si přilepšili v rodinném jídelníčku. Maso z prasete jim vydrželo až do Vánoc a někdy ještě déle. Horace to chápal, alespoň tehdy, když si pochutnával na pravidelném víkendovém sendviči se slaninou nebo v neděli odpoledne na plátku uzeného s pečenými brambory z vlastního pole, a docela často i na jednom či dvou vajíčkách, sebraných toho dne ráno. Byl to potravní řetězec, zákon džungle, přežijí jen ti nejzdatnější. Člověk potřebuje maso a v rodině Greasleyových to zkrátka bylo tak, že po jejich polích chodila masa spousta. Horace sedával celé hodiny u mrtvého prasete (ne že by si to přál, ale protože se to po něm chtělo) a vtíral sůl do masa, aby se zakonzervovalo. Po hodině přicházel do velké otevřené umývárny nádobí, kde mladý Horace seděl a pracoval na těle svého mrtvého kamaráda, otec. Vždycky se nejdřív na maso podíval, pak do něho zatlačil prstem, příležitostně ho i tenký kousek odřízl, ochutnal a nařídil: „Ještě víc soli!“ Horace už bolela ramena, prsty měl do krve rozedřené, oteklé a pálily ho, ale ani jednou se nestalo, že by otci odmlouval, nebo že by kňoural. Prase, které mělo ještě před několika dny své jméno, bylo teď zcela neobřadně obrácené, takže mu řiť směřovala do vzduchu, a další kilo soli bylo třeba vetřít do masa. Když bylo maso konečně nasoleno, otec přišel do umývárny s obrovským vykosťovacím nožem a zručně prase naporcoval. Kýty dal stranou a posléze uskladnil v chladné spižírně hned vedle chodby, bůčky odnesl a pověsil nad schodiště, které vedlo k ložnicím členů rodiny v prvním patře. Byl to pohled trochu nezvyklý, ale jak otec musel matku čas od času přesvědčovat, bylo to nejlepší místo v domě, kam se daly pověsit. Jsou tu v průvanu, vysvětloval otec, a vystaveny neustálému proudu čerstvého vzduchu vydrží po mnoho týdnů. 24
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 24
23.6.2015 16:10:30
Zpívají ptáci i v pekle?
Mabel se s ním nikdy nevydržela přít moc dlouho. Věděla, že její manžel má pravdu, a žádná jiná rodina v ulici neměla maso na stole tak často a v takovém množství jako oni. To jen, že to nebylo na pohled moc pěkné, zejména když zavítal na návštěvu třeba místní vikář a ona mu šla otevřít. Taková hanba! Farář Gerald O´Connor takhle přišel týden po zabijačce. Mabel ho pozvala dál, do salonu museli přes halu a on šel a tvářil se převelice pohoršeně. Po šálku čaje už vypadal spokojenější, ale když ho vyprovázela a přidala mu na cestu kilo a půl uzeného, přísahal, že ho na příštím vánočním dobročinném trhu přidá do obrovského hrnce s vepřovým vývarem. „Horký zimní vývar,“ mnul si ruce spokojeně. „Dvě pence za hrnek.“ Mabel na ten trh o několik týdnů později zašla, ale ať se snažila, jak se snažila, stánek, kde by se podával vepřový vývar, nenašla. Když bylo Horaceovi čtrnáct let – o Vánocích 1932 –, dal mu otec k narozeninám jeho první zbraň: jednorannou brokovnici Parker Hale 410. Chtěl se mu tím odvděčit za dlouhé hodiny dřiny na farmě, byl to otcův způsob, jak říct synovi díky. Harold dostal několik knih, jablko, pomeranč a trochu ořechů a starší sestra Sybil nedostala nic. Je už velká, vysvětlila jim matka. Daisy a Derick dopadli o něco lépe: malý dřevěný vláček pro Dericka a panenka – nebo to byl domeček pro panenky? – pro Daisy. Horace měl oči jen pro jedno jediné… Ruce se mu vzrušením až třásly, když si prohlížel svou zbraň. Než z ní mohl vystřelit, musel ještě vydržet hodiny mučivého čekání. Otec rodinu usadil k sváteční snídani, podávala se vejce se slaninou, teplé žemle s máslem a horký čaj s obvyklou čajovou lžičkou whisky, taková byla tradice rodiny Greasleyových pokaždé na Štědrý den ráno. Parker Hale 25
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 25
23.6.2015 16:10:30
Horace Greasley
ležela na velšské komodě, skoro jako by se mu posmívala. Mezi sousty slaniny nebo s ústy plnými žemle se podíval vždycky na otce, potom na zbraň, potom zase zpátky na otce. „Zapamatuj si, že tohle není žádná hračka,“ řekl mu otec, když spolu šli k malému remízku nedaleko od farmy, při kaž dém kroku jim pod nohama křupala zmrzlá zem. Všechno, země i stromy, bylo pokryto sněhovým popraškem, jako by všechno bylo pocukrované. „Se zbraní musíš zacházet s úctou. Je to stroj na zabíjení – králíků, kachen, zajíců, a dokonce i lidí.“ Ukázal prstem na zbraň, kterou Horace pevně svíral oběma rukama a snažil se nedělat si nic z toho, že ho od chladné oceli čím dál tím víc zebe, a odolat touze rozběhnout se zpátky pro vlněné rukavice. Ale i kdyby ho teď vysadili na Sibiři a nechali ho tam ve čtyřicetistupňových mrazech, za nic na světě by necouvl. „Tahle zbraň zabije i člověka, to si zapamatuj, a dávej zatraceně dobrý pozor, na co míříš. Jestli tě přistihnu, že míříš na mě, seberu ti ji a ještě tě s ní přerazím.“ Další týdny plynuly ve znamení výuky. Otec zasvěcoval Horace do všech tajů nové zbraně. Horace se musel naučit, jak ji rozebírat, čistit a jak velké nábojnice použít při lovu zvířat různých velikostí. Především ho ale otec učil střílet. Trávili dlouhé hodiny střelbou do terčů připevněných na stromy a do plechovek nasazených na větve a plaňky od plotu. Už za čtyři dny zabil Horace svého prvního králíka a otec pro zvíře došel a ukázal mu, jak ho stáhnout a vyvrhnout, aby se dal hodit do hrnce a uvařit. Rodina si toho večera pochutnávala na králičím koláči a Joseph senior je opakovaně informoval, že za to jídlo, které jedí, vděčí Horaceovi. Otci i synovi se dmula hruď pýchou. Otec mu vysvětlil, že důležité je zabíjet jenom kvůli masu a že zabíjet jen pro zabíjení je špatné. Z Horace vyrostl zkušený střelec a dokázal trefit špačka nebo střízlíka 26
Zpivaji_ptaci_i_v_pekle_10_(imprimatur).indd 26
23.6.2015 16:10:30