0036934

Zohre Esmaeli ve spolupráci s Barbarou Opitzovou a Kunem Krusem

MOJE NOVÁ SVOBODA Z Kábulu přes předváděcí molo až k sobě samé IKAR

Moje_nova_svoboda.indd 1

31.8.2015 9:47:44

Věnováno mé mamince

Moje_nova_svoboda.indd 3

31.8.2015 9:47:44

Azadi – Svoboda ‫ﺩﻭﮎﺗﻭﺭﺭﺿﺃ ﺑﻪﻣﻧﺵ‬

Když se moji přátelé v naší vesnici musí obejít bez čtení a psaní, když se musí zříci radosti, když jsou nohy pokroku a rozvoje spoutány tisíci provazci a jsou odsouzeny k přešlapování na místě, když si tu menšina bohatých zajišťuje svůj blahobyt na úkor většiny, která musí zůstat chudá a utlačená, pak nemohu mluvit o svobodě. Když má matka sedí ve svém domě jako ve vězení, když s ní tento osud sdílí i má sestra, když obě, přikovány řetězy ukutými z víry, tradice a zvyků, hořce pláčou, když stejný osud musí snášet mnoho dalších z mé rodiny, pak nemohu mluvit o svobodě. Když naše ženy smí na ulici jen uvězněné v kleci burky, když jsou jejich oči, uši i jazyky zakryty šátkem, když jsou v mé vlasti urážky, ponižování, bičování a rány stále ještě denním chlebem, pak nemohu mluvit o svobodě. 5

Moje_nova_svoboda.indd 5

31.8.2015 9:47:44

Když chce někdo o svobodě hovořit, nechte ho mluvit, myslí si, že má pravdu. Lidské rody vládnou věčně a pořád mají pravdu. Ostatní musí snášet područí a upadají do bídy. Tady, ne, tady nebudu mluvit o svobodě. Zde, v této vlasti, kde bandy, vrazi, váleční zločinci a nepřátelé vědy a vzdělání svobodně mávají křídly, křídla všech ostatních jsou ale svazována a lámána, kde jsou tělo, duše a důstojnost člověka zašlapávány do prachu, lidmi beze cti, kteří svou duši už dávno zaprodali, zde, kde zaostalí vůdci tak rychle jako nikdy předtím kráčejí cílevědomě vstříc středověku a národ strhávají do hlubin víru, tady, ne, tady nebudu mluvit o svobodě. Svoboda, v mé vlasti tak vzácné zboží, nedosažitelná jako elixír z byliny, která není z tohoto světa. Tady nemohu mluvit o svobodě. Reza Behmaneshová

6

Moje_nova_svoboda.indd 6

31.8.2015 9:47:44

1. DĂ? L

Moje_nova_svoboda.indd 7

31.8.2015 9:47:44

Moje_nova_svoboda.indd 8

31.8.2015 9:47:44

K A PI TOL A 1

Na zdi vedle starého pultu visel telefonní přístroj, béžo-

vý, s kulatým číselníkem. Visel trochu nakřivo, jako kdyby tu byl připevněn jen provizorně. Šňůra byla tak krátká, že jsem musela mít obličej skoro u zdi, abych vůbec mohla dát sluchátko k uchu. Bylo to jednoho pondělka v březnu 2004. Je to už rok, co jsem tady, v Kasselu, nebyla. „Haló,“ promluvila jsem do telefonu. Ještě jsem ale nevytočila žádné číslo. Co by se vlastně mělo říci člověku, se kterým se už dlouho nemluvilo? Zkusila jsem to ještě jednou: „Haló.“ Můj hlas mi zněl cize, duněl, jako bych mluvila do rezavé železné trubky, které se, když jsem ještě byla dítě a žila s rodinou v Kábulu, tam všude povalovaly. Ležely na hromadách suti, trčely z hliněných zdí, kde je postupně obnažoval déšť, nebo se válely v prachu na kraji ulice. V Kábulu byl prach všude, všechno bylo pokryto tím hnědožlutým povlakem. Když pršelo, byl mazlavý, ulpíval na vývěsních štítech, autech i střechách. Často jsem si představovala veliký hadr, kterým by se muselo všechno pečlivě setřít, aby se pak město zase skvělo čistotou. My děti jsme vždycky sebraly nějakou rouru a běžely za prodavačem zeleniny, který denně naší ulicí tahal svou 9

Moje_nova_svoboda.indd 9

31.8.2015 9:47:44

káru a do megafonu vychvaloval čerstvé zboží – okurky, papriky nebo melouny. „Melouny!“ křičela jsem tenkrát do roury. Můj hlas zněl cize, dutě, jako hlas džina z lahve. „Čerstvé melouny!“ volala jsem. V Kábulu byly melouny tak sladké, až nás z toho pálilo v krku. Cítila jsem jejich vůni vždycky už z dálky. Byla to sytá, těžká vůně, která připomínala nějaký parfém. Voněly po medu a mošusu. Když macecha a mé sestry odešly do kuchyně vařit, vzali jsme si já a můj mladší bratr Salim tajně pár mincí ze džbánu, do kterého se dávaly drobné pro případ nouze. Za ně jsme si koupili ten největší a nejkrásnější meloun, který se na zelinářově káře našel. Nebyla to krádež. Každopádně ne opravdová. Otec velice dbal na to, abychom my, děti, jedly dostatek ovoce. Kupoval ho hodně, protože v naší rodině bylo šest dětí. Po jídle byla vždycky na stole mísa s pomeranči a šťavnatými nektarinkami. Jenže melouny byly málokdy. A tak, když jsme se se Salimem konečně k nějakému dostali, schovali jsme se s ním pod kamenné schody, které vedly z domu na dvůr, a snědli jsme ho celý sami. Úplně celý, až nás z toho bolelo břicho. Jen jadérka jsme plivali a nechali je pak na sluníčku uschnout. Když se opražila na pánvi a posolila, byla křupavá jako chipsy. V Německu jsem pak už nikdy zrníčka z melounů nepražila a také se tam nikde nedostaly tak sladké melouny. Bratr Ramin si tenkrát už vydělával vlastní peníze: prodával cigarety a žvýkačky. Dostal od strýce darem přenosný prodejní pultík, pevný, z tmavého dřeva, který si zavěšoval kolem krku pomocí popruhu. Když přišel ze školy, roztřídil si hned zboží, vyrovnal si je do přihrádek na pultíku a vyrazil. 10

Moje_nova_svoboda.indd 10

31.8.2015 9:47:44

V Kábulu bylo hodně chlapců, kteří podobným způsobem přispívali do rodinného rozpočtu. A Ramin byl pořádně hrdý na to, že vydělává peníze, a pomáhá tak otci živit rodinu. Připadal si jako dospělý. Byly to tedy i Raminovy peníze, které byly ve džbánu a za které jsme si kupovali melouny. Já se Salimem jsme si však byli jistí, nebo jsme si to alespoň namlouvali, že náš nejstarší bratr by proti tomu určitě nic neměl, kdyby se dozvěděl, že jsme si z těch peněz trošku vzali. Tohle bylo pro nás velice důležité. Otec nám totiž vtloukal do hlavy tři věci, které musíme za každých okolností v životě dodržovat: Nekrást. Nelhat. Držet pospolu. Otec není nijak vzdělaný muž. Člověk ale nemusí chodit do školy, a přesto může být chytrý. A můj otec je velmi chytrý. Krádež, to bylo něco jiného. Jednou jsem také kradla. Bylo mi pět a věděla jsem, že dělám něco zakázaného. Ramin měl své zboží uložené ve spíži. Byla to úzká malá místnost. Spíž byla vůbec úžasné místo, tmavé a trochu zatuchlé. Kromě čočky, hrachu a rýže tam byly také pražené mandle určené návštěvám, které k nám občas chodily. Ale také tam stály střevíce na vysokém podpatku, které patřily sestře Míně. Byly z černé lakované kůže a měly jehlový podpatek. Mína je vycpávala papírem, aby dobře držely tvar. Nosila ty střevíčky jen málokdy, prakticky jen na svatby. Pro mě to byla svátost, které se člověk nesměl ani dotknout, prostě vznešenost sama. V nejvyšší polici měl Ramin uloženo své zboží. Žvýkač11

Moje_nova_svoboda.indd 11

31.8.2015 9:47:44

ky, takové kostky ze zářivě růžové hmoty, byly zabaleny v jemném šedivém papíře. Žvýkačky byly to nejcennější, co mohlo kábulské dítě vlastnit. Vzala jsem si hned dva balíčky. V každém bylo osm žvýkaček. Polovinu jsem dala svému mladšímu bratrovi Salimovi. Toho dne jsme byli nesmírně šťastní. Ten, kdo udělal větší bublinu, vyhrál. Nafukovali jsme je tak dlouho, dokud nepraskly a nepřilepily se nám v tenoučké vrstvě na nos, bradu a tváře. V tom přišla Mina. Mina byla z nás nejstarší a také nejpřísnější, byla dokonce přísnější než otec. Přinesla si hůl a každý jsme vyfasovali deset ran. „Tuba kadom, Tuba kadom!“ volali jsme, což znamenalo tolik jako: „Přisámbůh, už to nikdy neuděláme.“ Přitom jsme se tahali za ušní lalůčky, což je v Afghánistánu výraz nejhlubší lítosti. To proto, aby se na nás Mina už nikdy nezlobila. Otec jezdil v Afghánistánu s nákladním autem a býval často celý týden pryč. Záviděla jsem mu, že si může se svým autem pěkně jezdit po zajímavé krajině a poznávat cizí lidi. Ten se musí cítit velice svobodně, myslela jsem si tehdy. Když jsme se Salimem snědli něco, co jsme neměli, doufali jsme, že to Mina třeba do otcova návratu zapomene. Tentokrát to však nezapomněla. Ale otec nás nebil. Zatvářil se jen velice smutně a zeptal se: „Chejalat Namekishi, duzi kar bissar bad ast?“ Krádež je něco moc špatného. Nestydíte se? To ale bolelo víc než rána holí. Hluboce jsme se styděli a já už jsem nikdy žádnou žvýkačku nevzala. Tu záležitost s melouny ale Mina nikdy nezjistila. Zůstalo to dlouhá léta mým a Salimovým sladkým tajemstvím.

12

Moje_nova_svoboda.indd 12

31.8.2015 9:47:44

A teď, tohoto březnového pondělka roku 2004, o dvanáct let později a 6 795 km od Kábulu, mezi zdí a starým pultem, zněl můj hlas najednou úplně stejně jako tenkrát skrze onu rouru, když jsem napodobovala vychvalování melounů. Zněl jako hlas džina z lahve, tak velice, velice vzdáleně. Co se říká někomu, s kým člověk hrozně dlouho nemluvil? A komu člověk ublížil tolik, že by na odpuštění nestačilo ani sto let? „Haló,“ slyšela jsem sama sebe znovu říkat do sluchátka. Tentokrát jsem už ale vytočila číslo. Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Kdo je to?“ Pauza. „To jsem já, Zohre.“ „Kde jsi?“ Hlas na druhém konci nezněl tak dutě jako můj, nezněl dokonce ani zastřeně. Zněl jako obvykle, hluboce a teple, jako bychom spolu mluvili jen před pár dny. Patřil člověku, který mi chyběl ze všech nejvíc. „Jsem ve městě,“ odpověděla jsem. Byl tomu už rok, co jsem naposledy slyšela hlas svého otce. Rok, co jsem utekla z domova, rok, co jsem opustila svou rodinu. Žili jsme v Německu už čtyři roky. Bydleli jsme v Kasselu, přesněji řečeno ve Vellmaru, na Sachsenringu, v jednom ze tří vysokých sedmipatrových domů. Ale pro mne to byl stále Afghánistán. Nesměla jsem plavat, telefonovat, jezdit na kole. Moji bratři nade mnou s otcovým tichým souhlasem stále bděli. V tomhle městě se z otce stal jiný člověk. Došlo k tomu asi někde mezi cestou na úřad pro žadatele o asyl, kde si nedokázal přečíst formuláře, a náv13

Moje_nova_svoboda.indd 13

31.8.2015 9:47:44

štěvou zubaře, kterému nerozuměl. Nebo to možná bylo v supermarketu, kde v pokladně seděla blondýna v přiléhavém úpletovém topu, který jí jen tak tak zakrýval prsa. Po pár týdnech otec stejně do supermarketu přestal chodit, ale nakupoval u Turka, protože měl strach, aby mu někdo nepodstrčil vepřové maso. Jen když jsem ho dost dlouho pozorovala, poznávala jsem ho. Jeho stále ještě vzpřímenou chůzi, jeho důstojné vzezření, které z něj dělalo jedinečného člověka. Pro mě toho nejdůležitějšího na světě. Jako malé děvčátko, ještě v Kábulu, jsem ho často tajně pozorovala, když se při přípravě na modlitby na dvoře myl. Byla to první věc, kterou dělal, když přišel z práce. Ne jako moji bratři, kteří museli často být přesvědčováni holí, přinejmenším však ráznými napomenutími. Jednou v noci se mi zdálo, že otec zemřel. V tom roce byla v Kábulu velice krutá zima a já jsem se tehdy cítila hrozně nešťastná. Onoho rána na mě ale dolehl tak hluboký smutek, jako kdyby už nikdy nemělo přijít léto. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych mohla být bez otce třeba jen pár týdnů. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem ho konečně spatřila na dvoře, hned vedle záchodu, jak se v třeskutém chladu naklání nad umyvadlem. Vyhrnul si rukávy, přejel levou mokrou rukou přes obličej od čela k bradě, polil si pravé předloktí vodou, pravou rukou si opláchl levé předloktí od lokte až dolů ke špičkám prstů a pak si ještě přejel rukou od temene k čelu. Nakonec klouzal rukou od palců nohou ke kotníkům, pravidelnými pohyby, velice pomalu, nádherně, vypadalo to jako nějaký smutný tanec. Když konečně vstoupil do světnice, vrhla jsem se k němu, objala ho a políbila. „Co se děje, má maličká?“ 14

Moje_nova_svoboda.indd 14

31.8.2015 9:47:44

ptal se. Vyprávěla jsem mu svůj sen a on mě k sobě ještě těsněji přivinul. „Víš, Zohre, to je dobře, že se ti tohle zdálo,“ řekl, „protože vždycky, když se někomu něco takového zdá, žije pak ten, který ve snu zemřel, hodně dlouho.“ Den, kdy jsem otce opustila, byl studený. Vstala jsem v půl sedmé, stejně jako každé ráno, když jsem odcházela do školy, umyla si obličej, šla do kuchyně, snědla krajíc tmavého chleba s jahodovou marmeládou, jako to dělám každý den od té doby, co žijeme v Německu. Všechno bylo jako vždycky s tím rozdílem, že jsem si večer dole v chodbě schovala svou předem sbalenou černou cestovní tašku, aby nikdo, kdo by se ráno náhodou vzbudil dřív a viděl mě odcházet z bytu, nepojal podezření. Vyšla jsem do chladného rána, stromy venku byly už pokryté jinovatkou. Jen jednou jsem se ohlédla. Celý dům byl temný. V prvních paprscích ranního světla na mě vrhal svůj stín, jako by mě ještě chtěl lapit. Ale já už jsem se chytit nenechala. Jsou věci, které ani Afghánci neodpouštějí. Dívky potom padají z mostů nebo je srazí auta, to se v naší kultuře stává. Věděla jsem, že mě bratři budou hledat. A pak jsem onoho pondělka v březnu 2004 u telefonu nevěděla, jestli už uplynulo dost času; jestli jeden rok stačil na smíření se s tím, co jsem provedla. S tím, co je ze mne dnes. Opustila jsem ho. Prostě jen tak. Přišlo to samo. Jednoho večera jsem toho najednou měla dost a rozhodla se jít. Hádali jsme se s otcem, už ani nevím kvůli čemu – snad to bylo kvůli internetu, který jsem nesměla používat, a přesto jsem to dělala. Nebo to bylo kvůli jedné hodině, o kterou jsem si prodloužila cestu domů ze školy, protože jsem 15

Moje_nova_svoboda.indd 15

31.8.2015 9:47:44

tajně bloumala po městě a po obchodech. Padala ošklivá slova, tak ošklivá, že v Německu by je nikdo ani nevyslovil. Afghánci dovedou říkat velice sprostá slova a říkají je ve zlobě, hlasitě a odporně. Jak jsem je nenáviděla, tahle slova, která jsem znala od žen v Kábulu, které v mastné páře kuchyně právě takhle nahlas a zlostně nadávaly. Ženy v Afghánistánu dovedly výborně a obzvlášť nemilosrdně nadávat – snad proto, že zavřené ve svých domech nezažívaly žádné jiné vzrušení. Z úst otce jsem ale taková slova ještě nikdy neslyšela. Zasáhla mě, zabodávala se mi hluboko do žaludku, převracela se ve mně, až mi z toho bylo špatně. A byla tak zlá a odporná, že je ještě ani teď nemohu opakovat. Označovala to nejodpornější, co si myslí muži, afghánští muži, o těch ženách, které si vydělávají peníze v Hamburku na Reeperbahnu nebo v Kasselu na Schillerstrasse. Nemyslím si, že Afghánci jsou horší než Němci jen proto, že říkají taková slova. Zacházejí jen jinak se svými emocemi. Jsou jako děti, používají nadávky rychleji a s větší zlostí. Jsou ale také rychlejší v odpouštění. Já jsem, a vždycky jsem byla, jiná. Toho večera, když mi otec říkal ta zlá slova, jsem si uvědomila, že tohle mu nedokážu dost rychle odpustit, a musela jsem odejít.

16

Moje_nova_svoboda.indd 16

31.8.2015 9:47:44