Ernst Haffner
POKREVNÍ BRATŘI
Ernst Haffner BLUTSBRÜDER Ein Berliner Cliquenroman © 2013 by Metrolit Verlag GmbH & Co. KG, Berlin Alle Rechte vorbehalten Translation © 2015 by Zlata Kufnerová
ISBN 978-80-249-2698-8
POKREVNI BRATRI.indd 4
17.2.2015 18:11:43
Předmluva Počátkem třicátých let žily na ulicích Berlína i jiných německých velkoměst tisíce mladistvých bezdomovců. Někteří se stali oběťmi zoufalé hospodářské situace, jiným rozložila nebo zničila rodinu první světová válka. Mnozí z nich uprchli z pečovatelských zařízení. Z celé země přicházeli do velkých měst, protože tam se bída zdála být stále ještě snesitelnější než podmínky, které museli snášet v různých domovech a ústavech pro mladistvé. V nich často trpěli represáliemi výchovného systému, který se na nich dopouštěl fyzického i psychického násilí a místo aby jim poskytoval pomoc a nabízel lidské pochopení, spíše se je pokoušel zlomit. Když se jim podařilo uprchnout, nechávali se najímat jako nádeníci nebo poslíčci, často však jejich cesta vedla do prostředí kriminality nebo prostituce. Relativní bezpečí a lidskou srdečnost nalézali v tlupách, které žily vlastním životem. Ty jim poskytovaly nejen ochranu, ale současně představovaly také proletářskou mládežnickou subkulturu, o níž se dnes ví jen málo. Tito mladiství se scházeli v opuštěných továrních halách, popíjeli, tančili, na celé hodiny tak zapomínali na vlastní bídu a – jak napsal renomovaný literární kritik Siegfried Kracauer – „podle poměrně tajuplných a pochybných rituálů slavili romantické svátky typu šestákových oper“. Právě z takového prostředí čerpá tento román. Napsal jej Ernst Haffner a pod názvem Jugend auf der Landstrasse Berlin (Mládež na silnici jménem Berlín) vyšel v roce 1932
5
POKREVNI BRATRI.indd 5
17.2.2015 18:11:43
v nakladatelství Bruna Cassirera. Nacisté knihu zakázali a při veřejném pálení knih ji ničili. V letech po uchopení moci stranou NSDAP zmizely také stopy po samotném Haffnerovi, o němž se ví jen málo – jedině to, že pracoval jako novinář a snad i sociální pracovník a že v letech 1925 až 1932 žil v Berlíně. Koncem třicátých let byl spolu se svým lektorem předvolán na Říšskou komoru písemností. Během válečných zmatků se jeho jméno již neobjevuje. Kniha upadla v zapomnění, což je za těchto okolností pochopitelné, přesto to však překvapuje, neboť právě literatura výmarské republiky je v Německu dobře probádána. Potud lze tedy hovořit o znovuobjevení tohoto románu, což ovšem neříká nic o významu ani kvalitě knihy. Samozřejmě je potěšitelné, že tento text, po osmdesáti letech konečně znovu přístupný, vyplňuje mezeru v literární historii. Jen málo to však vypovídá o tom, čím by mohla Haffnerova kniha, která pojímá předmět svého vyprávění způsobem sobě vlastním, tedy autenticky, soucitně a bez přetvářky, čtenáře zaujmout. To, čím tento text upoutal mne, je realismus hlubokého smutku a autorova blízkost líčeným postavám, blízkost empatická, nikdy však patetická, s níž své postavy provází těmi nejbídnějšími místy, která Berlín v oné době znal, a neustále dbá na to, aby jim nevkládal do úst falešná slova a nepodsouval morálku, která jim nebyla vlastní. Se zaujetím, chvílemi až se zatajeným dechem sledujeme tyto mladistvé ještě i dnes. Je to intenzivní četba, která místy působí až fyzickou bolest, ale nikdy jí nechybí
6
POKREVNI BRATRI.indd 6
17.2.2015 18:11:43
naděje. Haffnerovi současníci na tom byli stejně. Kracauer ve své již výše citované kritice, která vyšla v roce 1932 v listu Frankfurter Zeitung, napsal: „Musím přiznat, že jsem jen málokdy četl líčení podobného ,prostředí‘, jež by autor napsal tak napínavě. Zrcadlí neznámé stavy zcela přesně, výrazně je doprovází vlastním pohledem a naštěstí se nespokojuje jen s nesouvislými výřezy ze skutečnosti, nýbrž to, co tu a tam zažil, líčí v souvislém příběhu, který nás věrohodně provází podzemním labyrintem velkoměsta.“ V časopise Simplicissimus se čtenáři mohli o románu dočíst toto: „Ta kniha není žádná reportáž, žádné vyšetřování ani obžaloba, jen poutavý a důležitý materiál (…); čteme ji lačně a s napětím, jako jsme kdysi čítali příběhy o loupežnících a indiánech.“ Pro dnešního čtenáře k tomu přistupuje ještě něco: Získává možnost nahlédnout do – stejně temných jako podstatných – stránek jisté doby, možnost, která se mu dosud velmi pravděpodobně nenaskytla. Zcela jednoduše proto, že se jí v oficiálních výkladech dějin výmarské republiky většinou nevěnovala pozornost. U Haffnera se čtenář dozví zřejmě z první ruky – a právě tento dojem v něm utkví –, co se stalo s bezpočtem mladých lidí, kteří se mezi oběma světovými válkami pokoušeli přežít jen proto, aby se pak možná znovu stali oběťmi: oběťmi zvůle bezprávního státu, která v Německu zuřila od roku 1933; aby se na ně zapomnělo nebo aby položili život na některém z bojišť nadcházející války. Možná však, a to zůstává zahaleno temnotou, právě mnozí z těchto mladých lidí
7
POKREVNI BRATRI.indd 7
17.2.2015 18:11:43
novému systému naopak ochotně sloužili. Nemáme pro to důkazy, ale i takové osudy pravděpodobně existovaly. Zásluha knihy spočívá v tom, že autor těmto lidem věnuje pozornost i soucit a že jejich příběh, i když v podobě fikce, vypráví způsobem, který dojímá ještě dnes. A právě to je vlastním důvodem její nové edice. Vydávám tuto knihu, protože mě její četba, poté co mě na ni upozornil jeden z mých autorů, Helmut Wietz, okamžitě nadchla. Nadchla mě natolik, že jsem ji chtěl, ba přímo musel zpřístupnit také jiným. Vždyť právě to je nejkrásnějším úkolem nakladatele. V neposlední řadě je Haffnerův román také románem, který nám vypráví cosi o naší přítomnosti. Krize, především na jihu Evropy, začala již dávno nezadržitelně zasahovat do každodenního života jednotlivců a samozřejmě ovlivňuje také životní plány mladých lidí. Vysoká nezaměstnanost mezi mladistvými a mladými dospělými je jen příznakem společenské reality, která je čím dál beznadějnější a hrozivější. Od životních okolností, které popisuje Haffner, jsme snad – naštěstí – ještě hodný kus vzdáleni. Přesto je tento román, když jej dnes čteme, velice současným a zároveň humánním projevem, který chce soustředit pohled na osud jedince, místo aby se poddával obecným obavám, které všude pociťujeme a které nás souží. Proto je pro mne četba této knihy tak důležitá. Peter Graf, Berlín, v létě roku 2013
8
POKREVNI BRATRI.indd 8
17.2.2015 18:11:43
1 Tlupa mladistvých Pokrevní bratři a Věčná pomoc. – Jonny, šéf tlupy. – Pětačtyřicet žemlí a dva salámy. – „Tahej, šimlíku, tahej.“
POKREVNI BRATRI.indd 9
17.2.2015 18:11:43
Jako článečky řetězce unavených lidí, řetězce, který se vine dlouhým průmyslovým dvorem a dvěma poschodími, tu stojí také osm chlapců z tlupy Pokrevní bratři a stejně jako stovka dalších i oni čekají na to, až je z hrůzné vlhké zimy konečně vpustí do teplých čekáren. Ještě to potrvá tři až čtyři minuty. Potom, úderem osmé hodiny, se v druhém poschodí otevřou těžké železné dveře. Okresní výbor pro veřejné blaho Berlín-střed na Chausseestrasse tak učinil první krok, aby uvedl do pohybu své byrokraticky komplikované zařízení. Tento pohyb se v mnoha závitech šíří lidským zástupem. Články řetězu zvedají hlavu, netrpělivě přešlapují, v rukou svírají bezpočet nezbytných dokladů. Úřad již laskavě vydal tištěného průvodce, který v nekonečném sloupci vypočítává potřebné doklady a informuje, v které ze čtyřiadvaceti městských končin lze tyto doklady získat. Fronta už dorazila do obrovité čekárny, kde jsou pokladny. Z dlouhého zástupu se hbitě tvoří dvě menší fronty, organizované s vojenskou přesností. Jeden zástup trpělivě čeká, až od nich ochraptělý úřednický poskok Paule vybere karty k orazítkování a přípravě výplaty. Zástup číslo dvě se vine před informační přepážkou, aby tam každý odpověděl na řadu otázek typu „odkud“ a „kam“, a poté dostal kousek kartonu s číslem. Jednotlivé články fronty pak uhánějí do dvou dalších sálů přede dveře pánů expedientů, kde trpělivě jako ovečky vyčkají, až vyvolají jejich číslo. Tato beránčí trpělivost musí vydržet dobrých pět až šest hodin. Osm chlapců z tlupy se nepostaví do žádného ze dvou
10
POKREVNI BRATRI.indd 10
17.2.2015 18:11:43
zástupů, nýbrž se co nejrychleji žene do Věčné pomoci. Třeba tam ještě uloví nějakou volnou lavici. Čekárna Věčné pomoci. V příslušných kancelářích se vydávají žádosti o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti. Podporu v nezaměstnanosti, tedy Erwerbslosenhilfe, v úřední zkratce „E. H.“, totiž jedovaté neuctivé jazyky změnily na Ewige Hilfe čili Věčnou pomoc. Už teď, půl hodiny po otevření, je ve velkém sále přeplněno. Těch několik málo lavic je obsazených do posledního místečka. Ti, co už nenašli místo k sezení, postávají v chodbě nebo se opřeli o její dvě dlouhé stěny, na nichž tisíce opírajících se lidských zad vytvořily odporné, mastně černé skvrny. Nevýslovně bezútěšné světlo šedivého dne se mísí s chabým svitem žárovky, a vytváří tak jakési podivné osvětlení, v němž tváře čekajících vypadají ještě bídněji, ještě hladověji. Za oběma příčnými stěnami jsou světlé čisté kanceláře. Třebaže se tu nezapomnělo na dveře, zedníci vytvořili ve zdi ještě okénka – velikosti hlavy úředníka spodní platové třídy. Po jednom okénku těsně vedle každých dveří. Aby se úředníci vyhnuli jakémukoli zbytečnému kontaktu s čekající lůzou, nevyvolávají čísla dveřmi. Nikoliv: Náhle se prudce zvedne záklopka, objeví se pěkně zarámovaná lidská tvář a zařve číslo. Okénko se pak opět rychle zavře. Vyvolané číslo – teprve v kanceláři se ukáže, že se jmenuje Meyer, Gustav nebo Abrameitová, Frieda – vkluše dveřmi vedle záklopky do kanceláře. Při každém vyvolání čísla se hlavy čekajících prudce zvednou. Někdy se stává, že se otevřou záklopky v obou stěnách současně.
11
POKREVNI BRATRI.indd 11
17.2.2015 18:11:43
To se pak zvednou všechny hlavy naráz – a naráz všechny zase klesnou. Osm chlapců ještě stihlo ukořistit celou jednu lavici, o vyvolávání se nestarají a pospávají, dřímou. Celou tu nekonečnou zimní noc totiž strávili na ulici. Pro bezdomovce to ale není nic nového. Neustále v poklusu, neustále v pohybu. Odpočívat se v tomhle počasí nedalo. Několikadenní sněhová břečka, občas slabý deštík, všechno pěkně promíchané větrem, v němž chlapcům drkotaly zuby tak, že jim cvakaly jako kachní zobáky. Osm chlapců ve věku šestnácti až devatenácti let. Někteří utekli z polepšovny. Dva ještě mají kdesi v Německu rodiče. Jeden nebo druhý má otce nebo matku. Narodili se a nejranější mládí prožili během války nebo za poválečných let. Byli ponecháni sami sobě, už když se na křivých nožkách pokoušeli o první krůčky. Otec byl ve válce, nebo už na seznamu nezvěstných. Matka pak soustružila granáty nebo si taky po centigramech vykašlávala plíce v některé z továren na střelný prach a výbušniny. A děti s nafouklým bříškem hledaly po dvorcích a na ulicích něco k snědku. Když trochu povyrostly, chodily ve smečkách na lup. Kradly, aby si naplnily bříško. Malé zlé šelmy. Ludwiga z Dortmundu probudilo vyvolávání čísla. Teď tu sedí s nohama nataženýma před sebe, ruce v kapsách, v koutku úst prázdnou špičku na cigarety. Útlá hladová chlapecká tvář s bystrýma hnědýma očima se zájmem sleduje vchod do sálu. Kamarádi spí, v předklonu, zhroucení do sebe, nebo se vyčerpaně opírají o souseda.
12
POKREVNI BRATRI.indd 12
17.2.2015 18:11:43
Jonny, jejich náčelník, vůdce, je sem objednal na devátou hodinu. Chtěl jako vždy splašit nějaké peníze. Jak to dělá, neprozradil. Včera večer kolem desáté se s kamarády rozloučil. – Ludwig vidí Jonnyho přicházet do sálu a vzrušeně mává. „Tady, Jonny, tady.“ Jonny je mladý, je mu jedenadvacet. Mohutná brada, vystouplé lící kosti působí poněkud brutálně, přinejmenším svědčí o silné vůli. Mluví chytře, má to hlavu a patu, a takřka bez dialektu; dává najevo, že každého z tlupy duševně převyšuje. Převaha tělesné síly je samozřejmostí, jinak by nebyl vůdcem. „Brejtro, Ludwigu!“ zdraví ho Jonny a podává mu velkou krabici cigaret. Ludwig se obslouží toužebně, chtivě, tolik postrádaný kouř přímo smyslně žvýká. Kamarádi stále ještě spí. Ludwig si zhluboka potáhne z cigarety a pak vyfoukne kouř na chlapce. Ti polykají, kašlou, probouzejí se. Nic jiného by je nedokázalo probudit rychleji. Žváro? Jonny, ahoj! Každý se rychle obslouží. A teď už je jasné, že Jonny má peníze, že konečně zase dostanou něco k snědku. Tak do toho. Jdou, jako vždycky, rozděleni do tří skupinek. Devět kluků pohromadě by vyvolalo nežádoucí pozornost. Odbočují z Chausseestrasse do ulice Invalidů. Tady se nakoupí snídaně. Pětačtyřicet žemlí ve třech velkých sáčcích, dva celé játrové salámy. To pro devět chlapíků postačí. Rosenthalské náměstí, Mulackova ulice, pak do Rückerovy ulice. A hned do tradiční putyky všech tlup kolem náměstí Alexanderplatz, do Rückerovy poustevny. Ve vitríně se už pilně pečou bramboráky. Mastná oblaka dýmu
13
POKREVNI BRATRI.indd 13
17.2.2015 18:11:43
se táhnou až do nejvzdálenějších koutů toho temného, děsivého a špinavého lokálu. I přes časnou hodinu je Poustevna plná hostů. Je to víc než pouhá putyka. Je to jakýsi druh domova pro ty, kteří domov nemají. Hlučná hudba z reproduktorů, hlučící hosté. Nechutná nabídka jídel, stoly pobryndané pivem, počmárané stěny pokryté černou špínou nikomu nevadí. Tlupa se usadí v rohu vpravo od vchodu. Číšník přináší sice hnusnou, ale aspoň horkou polévku. Pak se zahájí konzumace žemlí a salámů. Moc se při tom nemluví, slyšet jsou jen temné, takřka zvířecí zvuky, kručení, jímž žaludek vyjadřuje uspokojení. Chlapci jsou jako proměnění. Zatínají zuby do plátků salámu, čelisti jim usilovně pracují. Dívají se jeden na druhého a pohledem říkají: „Kamaráde, to je prima takhle baštit a koukat se, že je toho tady ještě dost…“ A další pohledy, vděčné i hrdé, platí Jonnymu, který to zase jednou pro všechny obstaral. Vzadu v jednom z výklenků mladičký člen tlupy sedí na klíně podroušenému frajerovi. Dva chlapcovi kamarádi přecházejí před výklenkem sem tam a povzbudivě na svého kumpána pokřikují: „Tahej, šimlíku, tahej!“ Vytáhni tomu amantovi šrajtofli a přihraj nám ji… Mezi dvěma vůdci tlup se o stolek před bufetem opírá dívenka, patnácti- až šestnáctileté dítě. Drze si oblékla sako jednoho mladíka, jemuž bylo horko, narazila si balonovou čepici a stejně jako oba siláci v kožených bundách do sebe lije jednoho panáka za druhým. Chorobně bledá tvář s modrými žilkami na spáncích vypadá štítivě, pak
14
POKREVNI BRATRI.indd 14
17.2.2015 18:11:43
ale špinavá ručka znovu hmátne po sklence kořalky, aby se jedné z těch kožených bund zavděčila. Dívenka otvírá téměř bezzubá ústa, jen s několika černými pahýly. A to jí určitě ještě není ani šestnáct… Hostinský stojí za výčepním pultem a všechno pozorně sleduje. Má slušné šaty a jako jediný v celém lokále i bílý límeček. Nepřetržitě duní hudba. V lokále je neustálý pohyb, lidé přicházejí a odcházejí. Samí mladí lidé, někteří ještě téměř děti. Mnoho jich má batoh, nějaké balíky. Pak se jde přes chodbu na příšerně špinavou toaletu. Krátký rozhovor, vybalí se, sbalí. Peníze mění majitele. U výčepního pultu se vypije štamprle kořalky. A pryč. Vždyť policejní razie tu nejsou žádnou vzácností. Dívenka je už opilá do němoty, potácí se od stolu ke stolu a nabízí se. Friedel už zase doráží, prohodí štamgasti, a pak už ta smutná scéna opilého dítěte, které předvádí své hubené vnady, nikoho nedojímá. Rückerova poustevna, jakýsi domov pro toho, kdo jej nemá. Věčný hlad chlapců smetl ze stolu žemle i salám, a taky bramboráky, po dvou na osobu. Teď se spokojeně opřeli, potahují z cigarety, upíjejí pivo a spolu s reproduktorem si broukají melodii: „… Napořád, lásko má, v mém srdci sotva zakotvíš…“ Najedli se, v lokále je teplo. Přichází únava. Hlavy klesají na desku stolu. Pouze Jonny nedřímá, jen kouří a kouří. To on všechno platí. Nyní si své peníze počítá. Ještě má kolem osmi marek. Kde budou dnes v noci spát? Ta nejlevnější hromadná ubytovna chce za použití příšerné matrace plné štěnic padesát feniků. To dělá čtyři marky
15
POKREVNI BRATRI.indd 15
17.2.2015 18:11:43
padesát, takže na zítřek mu už asi peníze nevystačí. Jonny tedy přemýšlí o nějakém levnějším nocování. Jen ať chlapci spí dál. Číšník jim pak řekne, že na ně Jonny večer v osm čeká u Schmidta.
16
POKREVNI BRATRI.indd 16
17.2.2015 18:11:43