Kapitola první
Víte, jak to vypadá brzy ráno v Havaně, kdy tuláci, rozvalení u zdí budov, ještě vyspávají, než přirachotí první vozy s nákla dem ledu pro hospody? A my jsme si to namířili z doků přes náměstí ke kavárně Perla San Franciska na kafe, a na náměstí byl vzhůru jeden jediný žebrák a ten se zrovna napájel u fon tánky. Ale když jsme vešli do kavárny a posadili se, ti tři už tam na nás čekali. Sedli jsme si a jeden přišel k nám. „Tak co?“ zeptal se. „Nemůžu to udělat,“ odpověděl jsem mu. „Rád bych to udělal, jen tak, zadarmo. Ale říkal jsem vám už včera večer, nemůžu.“ „Můžete si sám určit cenu.“ „O to nejde. Prostě to udělat nemůžu. To je všecko.“ Dva další mezitím přišli také a smutně nad námi postá vali. Ti chlapi skutečně nevypadali špatně a byl bych to všecko pro ně moc rád udělal. „Tisíc za kus,“ nabízel jeden, který mluvil dobrou angličtinou. „Nechtějte, aby mi to ještě vrtalo hlavou,“ řekl jsem mu. „Říkám vám upřímně, že to nemůžu udělat.“ „Jednou, až se všecko změní, tak by to možná pro vás mohlo hodně znamenat.“ „Vím. Já jsem naprosto na vaší straně. Ale udělat to nemůžu.“ „Proč ne?“ „Já si svou lodí vydělávám. Když ji ztratím, ztratím živobytí.“ „Za ty prachy si koupíte novou.“
11
„Jenže ne v kriminále.“ Zřejmě si mysleli, že je potřeba mě do toho nutit a pře mlouvat, protože ten jeden si pořád vedl svou. „Měl byste tři tisíce dolarů a později by to pro vás mohlo hodně znamenat. Tohle všecko nebude trvat pořád, rozumíte?“ „Podívejte se,“ řekl jsem. „Mně je úplně jedno, kdo je tady prezidentem. Ale do Států nic, co dovede mluvit, nepovezu.“ „To chcete říct, že my bychom něco povídali?“ nadhodil ten, co dosud nepromluvil. Měl zlost. „Řekl jsem nic, co dovede mluvit.“ „Myslíte, že jsme lenguas largas?“ „Ne.“ „Víte, co znamená lengua larga?“ „Vím. Člověk s moc dlouhým jazykem.“ „Víte, co s takovýma děláme?“ „Jenom na mě prosím vás nechoďte s žádným násilím,“ řekl jsem. „Vy jste mi udělali návrh. Já jsem vám nenabídl nic.“ „Drž hubu, Pancho,“ řekl vzteklounovi chlap, který vedl rozmluvu předtím. „Říkal, že bychom moc mluvili,“ ohrazoval se Pancho. „Podívejte se,“ opakoval jsem. „Už jsem vám povídal, že nepovezu nic, co dovede mluvit. Flašky v pytlích mluvit nedo vedou. Demižony mluvit taky nedovedou. Jsou ještě jiný věci, co taky nedovedou mluvit. Lidi mluvit dovedou.“ „Můžou něco povídat Číňani?“ zeptal se Pancho dosti drze. „Můžou, jenomže já jim nerozumím,“ odsekl jsem. „Tak vy to teda nechcete udělat?“ „Je to přesně tak, jak jsem vám říkal včera večer. Nemůžu.“ „A vy nebudete povídat nic?“ zeptal se Pancho. Pro tu jednu jedinou věc, kterou správně nepochopil, začal být drzý. Myslím, že to způsobilo také zklamání. Ani jsem mu neodpověděl.
„Vy přece nejste lengua larga, nebo jo?“ zeptal se, pořád tím vyzývavým tónem. „Myslím, že nejsem.“ „Co to má být? Chcete vyhrožovat?“ „Poslechněte,“ řekl jsem. „Nemusíte na mě hned po ránu pouštět takovou hrůzu. Já vím stejně na beton, že jste už taky pár lidem podříz chřtán. Já si dnes ještě nevypil ani kafe.“ „Tak vy to víte na beton, že já jsem lidem podřezával chřtány?“ „Ne,“ řekl jsem. „A je mi to úplně fuk. Copak nedovedete nic projednávat tak, abyste se přitom nevztekal?“ „Já mám teďka skutečně vztek,“ řekl. „Nejradši bych vás zabil.“ „Kruci kušte,“ krotil jsem ho. „Moc vám to řeční.“ „No tak, Pancho,“ řekl první chlap. Pak ke mně: „To mě hrozně mrzí. Strašně bych rád, kdybyste nás mohl vzít.“ „Mě to taky mrzí. Ale nemůžu.“ Všichni tři odcházeli ke dveřím a já se za nimi díval. Byli to docela sympatičtí mladí chlapi, měli na sobě slušné šaty, žádný neměl klobouk a vypadali na dost peněz. Taky hodně o penězích hovořili a mluvili tou angličtinou, jakou mluví Kubánci, co mají prachy. Dva vypadali jako bratři a třetí, Pancho, byl o něco málo vyšší, ale kluk to byl stejný jako oni. Však víte, štíhlý, pěkné šaty a lesklé vlasy. Nemyslel jsem si, že je tak zlý, jak povídal. Bylo mi jasné, že je hrozně nervózní. Když vyšli ze dveří a dali se doprava, viděl jsem, že k nim přes náměstí přijelo zavřené auto. A hned nato se roztříštila tabule skla a kulka vletěla do řady lahví vyrovnaných na vitríně napravo u stěny. Slyšel jsem výstřely z pušky a prsk, prsk, prsk, láhve podél celé stěny se tříštily na střepiny. Skočil jsem nalevo za nálevní pult, přes jehož okraj jsem dobře viděl. Auto zůstalo stát a u něho se krčili dva chlapi. Jeden měl automat Thompson a druhý upilovanou ostřelovací pušku.
12
13
Ten s tím automatem byl černoch. Ten druhý měl bílou šofér skou kombinézu. Jeden z těch chlapců se přitiskl celým tělem k chodníku, obličejem k zemi, zrovna pod tím velkým oknem, které se roz tříštilo. Ti dva druzí se kryli za jedním ledárenským vozem firmy Tropical Beer, jenž se zastavil vedle před Cunardovým hostin cem. Jeden kůň zapřažený v ledárenském voze měl hlavu v cho moutu až dole u země a divoce vyhazoval a druhý trhal tlamou do strany. Jeden chlapec vystřelil od zadního rohu vozu a střely se odrážely od chodníku. Černoch s thompsonkou vysunul skoro celý obličej do ulice a zespodu vypálil dozadu na vůz a zasáhl, jeden chlap šel dolů, padl směrem k chodníku, hlavou na ob rubník. Zapotácel se a zhroutil se s rukama vztyčenýma nad hlavou, a zatímco černoch nabíjel, šofér na něho vypálil z ostře lovací pušky; ale rána šla příliš daleko. Stopy po kulce byly vidět po celém chodníku jako stříbrné odštěpky. Druhý chlapec zatáhl zasaženého za nohy za vůz a já jsem pozoroval, jak se černoch obličejem znovu sklání k dlažbě, aby na ně opět vypálil. Pak jsem viděl, jak starý Pancho vystu puje zpoza vozu a přechází na chráněnou stranu ke koni, který dosud stál. Poodstoupil od zvířete s tváří bílou jako zašpiněné prostěradlo a tím svým velkým lugerem dostal šoféra; revolver přitom držel v obou rukou, aby se mu netřásl. Nejdřív vystřelil dvakrát černochovi nad hlavu, pak popošel a vystřelil znovu, tentokrát zase nízko. Zasáhl na voze pneumatiku, protože jsem viděl, jak se v unikajícím vzduchu zvířil na ulici gejzír prachu, a pak ho na deset stop střelil černoch thompsonkou do břicha a musela to být jeho poslední rána, protože jsem viděl, že pak pušku za hodil, a starý Pancho se toporně posadil na zem a přepadl ku předu. Pokoušel se zvednout a pořád ještě pevně svíral lugera, jenže hlava nechtěla nahoru, a v tom okamžiku popadl černoch pušku, která ležela u šoféra opřená o kolo auta, a napálil mu to ze strany do hlavy. Jen tak nějakej černoch.
V rychlosti jsem si lokl z první otevřené láhve, kterou jsem spatřil, a dodnes bych vám nedovedl říct, co to bylo. Bylo mi z toho všeho nanic. Proklouzl jsem za nálevním pultem a vzadu kuchyní a vyběhl ven. Obešel jsem náměstí po druhé straně a ani jsem se nepodíval po tom davu, co se rychle za čal shlukovat před kavárnou, ale prošel jsem bránou a rovnou na dok a na palubu. Člověk, který měl právě mou loď najmutou, už na palubě čekal. Pověděl jsem mu, co se stalo. „Kde je Eddy?“ zeptal se mě ten chlap, ten Johnson, co si nás najal. „Jak začla ta střelba, tak jsem ho neviděl.“ „Myslíte, že ho bouchli?“ „Sakra to ne. Říkám vám, ty rány, co šly do kavárny, prskly jenom do vitríny. To bylo zrovna v tom okamžiku, když za nima přijíždělo to auto. Bylo to akorát, jak zastřelili toho prvního chlapa před oknem. Šly takhle úhlem…“ „Víte to nějak strašně jistě,“ řekl. „Díval jsem se,“ odpověděl jsem mu. Pak jsem se podíval nahoru na molo a viděl jsem, že se k nám blíží Eddy, a vypadal nějaký vyšší a skleslejší než jindy. Šel, jako by měl všechny klouby vyvrácené. „Tamhle jde.“ Eddy vypadal moc špatně. Brzy ráno nikdy nevypadal zvlášť dobře, ale teď vypadal moc špatně. „Kde jsi byl?“ zeptal jsem se ho. „Na podlaze.“ „Viděl jste to?“ zeptal se ho Johnson. „Vůbec mi o tom nemluvte, pane Johnsone,“ odpověděl mu Eddy. „Když si na to vzpomenu, dělá se mi zle.“ „Měl byste se radši napít,“ řekl mu Johnson. Pak se obrátil na mě: „Tak co, pojedem?“ „To záleží na vás.“ „Jak to dneska bude vypadat s počasím?“ „Asi stejně jako včera. Možná že to bude ještě lepší.“
14
15
„Tak teda jedem.“ „Dobře, jen co přivezou návnadu.“ S tímhle chlápkem jsme už tři neděle lovili na moři v proudu a já od něho neviděl ještě ani halíř, leda jednou, co mi dal těch sto dolarů, abych zaplatil konzulovi a vůbec všechny celní poplatky a sehnal trochu žrádla a natankoval benzin, než jsme vyjeli sem do Havany. Já do toho dával všechno ná činí a on si loď pronajímal za pětatřicet dolarů denně. Spal v hotelu a každý den ráno se vracel na palubu. Eddy mi sehnal licenci, tak jsem ho musel brát s sebou. Dával jsem mu čtyři dolary denně. „Musím do ní dát benzin,“ řekl jsem Johnsonovi. „Dobrá.“ „Budu na to ale potřebovat prachy.“ „Kolik?“ „Dvacet osm centů stojí galon. Měl bych natankovat as poň čtyřicet galonů. To dělá jedenáct dolarů dvacet.“ Vytáhl patnáct dolarů. „Chcete nakoupit za ten zbytek pivo a led?“ zeptal jsem se ho. „No fajn,“ kývl. „Dejte to na to, co vám dlužím.“ Myslel jsem si, že tři týdny už je dost dlouhá doba nechat ho jen tak, ale jestli to myslí poctivě, pak je to jedno. Stejně mi ale měl platit z týdne na týden. Jenže už jsem svý zákazníky taky nechal klidně jezdit měsíc a nakonec jsem prachy dostal. Byla to moje chyba, ale byl jsem rád, když jsem nejdřív viděl, že to všecko pěkně běží. Jenom těch posledních několik dní mě trochu znervózňoval, ale nechtěl jsem nic říkat, bál jsem se, aby se na mě nenaštval. Jestli to myslí poctivě, tak čím dýl to vydrží, tím líp. „Dáte si flašku piva?“ zeptal se mě, když otvíral bednu. „Ne, díky.“ A to už se na molu objevil ten černej, co nám nosil návnadu, a já jsem řekl Eddymu, že může loď připravit, že odrazíme.
Černoch přišel s návnadou na palubu a odrazili jsme a vy plouvali z přístavu, a černej začal připevňovat na háčky něko lik makrel; provlékl jim háček tlamou, žábrami ven, rozřízl jim bok a háček protáhl druhou stranou ven, u tlamy jim zavázal drátěný návazec a háček dobře utáhl na smyčku, aby neklouzal a návnada jen hladce jela po vodě a netočila se. Byl to skutečně černouš jaksepatří, černej, pěknej, ta kovej smutnej, s korálkovým amuletem kolem krku pod košilí a ve starým slamáku. Na palubě ze všeho nejraděj spal nebo četl noviny. Ale dovedl pěkně klást návnadu a pracoval rychle. „Dovedete taky takhle nachystat návnadu, kapitáne?“ ze ptal se mě Johnson. „Taky.“ „Proč si na to teda s sebou vozíte negra?“ „Až budou brát velký ryby, tak uvidíte,“ řekl jsem mu. „A co?“ „Černej to dovede rychlej než já.“ „Eddy to nedovede?“ „Ne.“ „To mi připadá jako úplně zbytečný výdaj.“ Dával černo chovi za den dolar a černoch protancoval při rumbě každou noc. Viděl jsem, že už zase skoro usíná. „Je ho potřeba,“ řekl jsem. To jsme již propluli kolem rybářských šalup se sádkami ve vleku, jež kotvily před Cabañas, a kolem skifů zakotvených u Morra, kde rybáři lovili na skalnatém dnu ryby, a já jsem loď vedl na volné moře, kde se rýsoval temný pruh Golfu. Eddy na vodu nahodil dvě velké návnady a černoch už měl zatím nachystány makrely na třech prutech. Vody v proudu bylo již skoro na délku naplno spuštěné olovnice, a když jsme se dostali k jeho okraji, zdálo se, jako by se voda barvila od mohutných vírů až doruda. Zvedal se lehký východní větřík a chytili jsme spoustu létajících ryb, těch ob rovitých s černými křídly, jež vypadají, když vzlétnou, jako fo tografie Lindbergha při přeletu Atlantiku.
16
17
Ty veliké létající ryby, to je tady ta nejlepší podívaná. Kam jen člověk dohlédl, všude malé plochy vybledle žlutých mořských chaluh, což znamená, že hlavní proud už teče v plné síle, a před námi pilně kroužili nad školkou malých tučňáků ptáci. Bylo vidět, jak tučňáci vyskakují; samí maličcí, mohli vážit sotva několik liber kus. „Můžete nahazovat, kdy budete chtít,“ řekl jsem John sonovi. Nasadil si pás a výstroj a vysunul přes zábradlí mohutný prut s Hardyho navijákem, na němž měl šest set yardů šňůry šestatřicítky. Ohlédl jsem se za záď, návnada na prutech se mu pěkně nesla po vodě, jen se převalovala na hřebínku vln, a dvě velké návnady se nořily do vody a opět vyskakovaly. Jeli jsme přiměřenou rychlostí a já jsem loď naváděl do proudu. „Nechte si to držadlo od prutu pořád zaklesnutý v dr žáku na židli,“ řekl jsem mu. „Prut vám pak nebude tak těžkej, až vám něco zabere. Jestli vám nějakej kus zabere a vy budete mít brzdu napevno, tak vás strhne přes palubu.“ Denně jsem mu musel říkat totéž, ale bylo mi to jedno. Z těchhle zákazníků, co si vás najmou, dovede rybařit tak jeden z padesáti. A když to dovedou, tak jsou zas z poloviny blázni a chtějí používat šňůru, jaká vůbec není dost pevná a nic vět šího neudrží. „Jak se nám dnes vyvede počasí?“ zeptal se mě. „Lepší den byste si nemoh přát,“ odpověděl jsem. Byl skutečně moc hezký den. Předal jsem kormidlo černochovi a řekl jsem mu, aby se držel při okraji proudu směrem na východ, a vrátil jsem se k John sonovi, který seděl a pozoroval, jak návnada poskakuje na vodě. „Chcete nasadit ještě jeden prut?“ zeptal jsem se ho. „Myslím, že radši ne,“ odpověděl. „Chci sám zasekávat, pěkně se s ní porvat a dostat ji nahoru sám.“ „Dobrá,“ řekl jsem. „Nechcete, aby vám třeba udici držel Eddy, a když nějaká zabere, tak vám ji podá a zasekávat mů žete sám?“
„Ne,“ řekl. „Radši budu mít na vodě jen jednu udici.“ „Dobrá.“ Černoch loď pořád ještě naváděl do proudu a já se na něho díval a viděl jsem, že pozoruje, jak se před ním rozle tělo hejno létajících ryb a vzneslo se proti proudu. Když jsem se ohlédl, viděl jsem Havanu, vypadala v slunci moc pěkně a z pří stavu zrovna vyplouvala kolem Morra loď. „Dnes to vypadá slibně, dnes si to s nějakou rozdáte, pane Johnsone,“ pokračoval jsem. „No však je načase,“ kývl. „Jak dlouho už to vlastně jezdíme?“ „Dnes tři týdny.“ „Na rybaření je to dlouhá doba.“ „To jsou legrační ryby,“ řekl jsem mu. „Dokuď nepřiplujou, není tady ani jedna. Ale jak připlujou, tak jich je tu strašná síla. A vždycky připluly. S měsícem je to taky v pořádku. Proud je prima a budeme mít fajn vítr.“ „Když jsme vyjeli poprvé, bylo tu pár menších.“ „To bylo,“ kývl jsem. „Zrovna jak jsem vám to povídal. Ty malý se pomalu vytrácejí, až úplně zmizejí, než přijdou ty velký.“ „Teda vy kapitáni, co pronajímáte tyhle lodi na rybaření, říkáte všichni dokola jedno a totéž. Buďto je moc brzo nebo moc pozdě anebo zrovna nefouká ten pravý vítr anebo to není v pořádku s měsícem. Ale peníze berete tak jako tak.“ „Hm,“ řekl jsem mu, „největší peklo je právě to, že oby čejně je skutečně buď moc brzy nebo moc pozdě anebo zrovna nefouká ten pravej vítr. A když se pak udělá den jako vyšitej, tak člověk zase dřepí na břehu a o zákazníka nezavadí.“ „Ale dneska, myslíte, si užijem, co?“ „Hm,“ kývl jsem, „co se týče dneška, tak já už jsem si užil až dost. Ale docela bych se chtěl vsadit, že vy si dneska taky přijdete na svý.“ „Doufám,“ řekl. Chytali jsme na vlečenou návnadu. Eddy si šel lehnout na příď. Já jsem zůstal stát a pozoroval jsem, jestli se někde
18
19
nevynoří nějaký ocas. Černoch každou chvíli skoro usínal, a tak jsem ho taky sledoval. Měl za sebou myslím pěkných pár nocí. „Mohl byste mi, prosím vás kapitáne, dát láhev piva?“ zeptal se mě Johnson. „Ale jistě, pane Johnsone,“ odpověděl jsem a hrábl jsem do ledu, abych mu vyndal studenou. „Vy nemáte chuť?“ zeptal se. „Ne, pane Johnsone,“ řekl jsem. „Počkám až večer.“ Otevřel jsem láhev, a zrovna když jsem mu ji podával, spatřil jsem, jak se z vody hlavou až do půli těla vymrštil tako vej obrovskej hnědej kus, s mečem delším než ruka, a vrhal se po makrele. Vypadal v těle velikej jako kláda. „Povolte mu!“ vykřikl jsem. „Ještě to nemá,“ vyhrkl Johnson. „Tak držte.“ Vynořil se z hloubky a makrelu nechytil. Věděl jsem, že se vrátí a ještě jednou se o ni pokusí. „V tu chvíli, jak ji bude mít v tlamě, tak se připravte mu povolit.“ Pak jsem viděl, jak se vynořuje směrem od zádi z vody. Byly mu vidět ploutve roztažené doširoka jako rudá křídla a na příč po hnědém hřbetu se mu táhly purpurové pruhy. Vynořoval se jako ponorka, nad vodou se objevila hřbetní ploutev a bylo vidět, jak jí rozkrajuje hladinu. Pak připlul těsně za návnadu a zároveň se z vody vynořil jeho meč a trochu jako by se třásl, a nato vyjel celý nad hladinu. „Snažte se mu to dostat do tlamy,“ křikl jsem. Johnson pustil ruku z navijákové cívky a cívka začala bzučet a starý marlín se otočil a potopil se, a když se převalil na bok a zamířil pryč od lodi směrem k pobřeží, tak jsem ho viděl, jak se v celé délce leskne zářícím stříbrem. „Slabě přibrzděte,“ přikázal jsem. „Ne moc.“ Johnson přitáhl brzdu. „Ne tak moc,“ křikl jsem. Viděl jsem, jak se šňůra vypjala.
„Teď ho držte pevně a dejte mu do těla,“ řekl jsem. „Teď mu musíte dát pořádně do těla. Stejně skočí.“ Johnson přitáhl brzdu a stáhl se podél prutu trochu dozadu. „Teď mu to nandejte!“ říkal jsem mu. „Narvěte to do něho. Pořádně ho strhněte, aspoň pětkrát.“ Několikrát ho pěkně strhl a pak se prut mocně ohnul a naviják začal skřípat a ryba se vymrštila, to byl skok, nád herný dlouhý skok, ve slunci zazářilo stříbro a tříšť se rozstříkla do výšky, jako byste ze skály shodili do moře koně. „Povolte brzdu,“ rozkázal jsem. „Je v tahu,“ sykl Johnson. „Pendrek je v tahu,“ řekl jsem mu. „Povolte brzdu, rychle.“ Viděl jsem, jak se šňůra prohnula, a když skočil podruhé, byl již na zádi a mířil do volného moře. Pak se znovu vynořil a mohutným úderem rozcákl vodu doběla a já viděl, že se zasekl ze strany do tlamy. Byly na něm jasně vidět pruhy. Byla to nád herná ryba, v tom okamžiku úplně zářila stříbrem, přes které se táhly purpurové pruhy, a tělo měla velké jako kláda. „Je v tahu,“ opakoval Johnson. Šňůra zůstala ochable viset. „Přitáhněte ho,“ řekl jsem. „Zasekl se dobře. Jeď, hoď to na plný vobrátky,“ řval jsem na černocha. Pak se marlín ještě jednou dvakrát vynořil, křečovitě ztuhlý, jako by byl kus dřeva, a v celé délce se ve skocích vrhal přímo na nás, a pokaždé když dopadl, vystřikovala voda do ob rovské výšky. Šňůra se napjala a já viděl, že zase zamířil ke břehu, a viděl jsem, že se obrací. „Teď zkusí uniknout,“ řekl jsem. „A jestli se bude chtít dostat z udice a utéct, tak ho proženu. Mějte jenom lehce při brzděno. Šňůry je dost.“ Starý marlín si to namířil na severozápad, jak to dělají všechny velké ryby, a pane, ten se nám snažil zdrhnout. Začal se vymršťovat v těch dlouhých skocích podobných smyčkám, a vždycky když sebou plácl do vody, vypadalo to, jako když
20
21