Kapitola první
Víte, jak to vypadá brzy ráno v Havaně, kdy tuláci, rozvalení u zdí budov, ještě vyspávají, než přirachotí první vozy s nákla dem ledu pro hospody? A my jsme si to namířili z doků přes náměstí ke kavárně Perla San Franciska na kafe, a na náměstí byl vzhůru jeden jediný žebrák a ten se zrovna napájel u fon tánky. Ale když jsme vešli do kavárny a posadili se, ti tři už tam na nás čekali. Sedli jsme si a jeden přišel k nám. „Tak co?“ zeptal se. „Nemůžu to udělat,“ odpověděl jsem mu. „Rád bych to udělal, jen tak, zadarmo. Ale říkal jsem vám už včera večer, nemůžu.“ „Můžete si sám určit cenu.“ „O to nejde. Prostě to udělat nemůžu. To je všecko.“ Dva další mezitím přišli také a smutně nad námi postá vali. Ti chlapi skutečně nevypadali špatně a byl bych to všecko pro ně moc rád udělal. „Tisíc za kus,“ nabízel jeden, který mluvil dobrou angličtinou. „Nechtějte, aby mi to ještě vrtalo hlavou,“ řekl jsem mu. „Říkám vám upřímně, že to nemůžu udělat.“ „Jednou, až se všecko změní, tak by to možná pro vás mohlo hodně znamenat.“ „Vím. Já jsem naprosto na vaší straně. Ale udělat to nemůžu.“ „Proč ne?“ „Já si svou lodí vydělávám. Když ji ztratím, ztratím živobytí.“ „Za ty prachy si koupíte novou.“
11