odeon
Ernest Hemingway (1899—1961)
Robert Cohn byl svého času na Princetonu
Světoznámý americký spisovatel a novinář
šampionem střední váhy. Nemyslete si, že na
Ernest Hemingway se narodil v Illinoisu
mě snad tenhle boxerský titul dělá zvláštní
v USA do rodiny lékaře. Za první světové
dojem, ale pro Cohna znamenal hodně. Box
války bojoval jako dobrovolník na italské
neměl rád, vyloženě ho nesnášel, ale pře-
frontě. Válečné prožitky i záliba v nebezpečí
konal útrapy a důkladně se ho naučil, aby
či „extrémních sportech“ ho vedly k tomu,
vyvážil pocit podřadnosti a ostych probou-
že psal o lidech v mezních situacích. Je au-
zený chováním, které musel v Princetonu ja-
torem řady románů (Mít a nemít, Komu
kožto žid snášet. Vědomí, že může každého, kdo je na něj drzý, srazit k zemi, mu skýtalo určitou vnitřní útěchu, i když byl nesmělý,
vychází
zvoní hrana), novel (Stařec a moře) a povídek. Mnohá z jeho děl byla zfilmována. Nositel Pulitzerovy ceny (1953) a Nobelovy ceny za literaturu (1954) miloval ruské spisovatele, ženy, lov, whisky a doutníky. Poslední léta svého života strávil na Kubě.
velmi slušně vychovaný a nikdy se nepral mimo tělocvičnu. Autorova románová prvotina (1926), vycházející také pod názvem Fiesta, bývá po-
roku 1931, v 60. a 70. letech minulého sto-
važována za jedno z jeho nejdůležitějších
slunce
Hemingwayova díla vycházela česky už od letí se na překladech podílela řada špičkových překladatelů. V Odeonu vyjdou klíčová spisovatelova díla znovu, některá v nových,
děl. Začíná jako nekonečný tah po pařížských barech, jako večírek, který začne už ráno a nikdy neskončí… Jenže nejde o vý-
moderních překladech.
raz nevázaného života, ale spíše o náplast na děsivou minulost. Hemingwayovi „ztracení hrdinové“ tu prožívají možná horší věci než v zákopech. Jejich život je pozna-
i
menán deziluzí, smutkem a depresí. Ani všechny bary od Paříže po Madrid nemů-
vychází
i slunce
isbn 978-80-207-1652-1 www.euromedia.cz
žou utišit palčivost ztrát a neustálý neklid.
i slunce
07_I_Slunce_vychazi.indd 4
13.8.2015 16:35:37
vychází
Odeon
07_I_Slunce_vychazi.indd 5
Praha
2015
13.8.2015 16:35:38
Vฤ novรกno Hadley a Johnu Hadleymu Nicanorovi
07_I_Slunce_vychazi.indd 8
13.8.2015 16:35:42
Vy všichni jste ztracená generace. Gertruda Steinová v rozhovoru
Jedno pokolení odchází, a jiné pokolení nadchází, ačkoli země na věky trvá… I slunce vychází, a slunce zapadá, a k místu svému chvátá, kdež vychází… Vítr jde k jihu, a obrací se k severu, sem i tam se toče chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr… Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, z něhož tekou řeky, se zas navracují. Kazatel
07_I_Slunce_vychazi.indd 9
13.8.2015 16:35:43
část první
07_I_Slunce_vychazi.indd 11
13.8.2015 16:35:44
Kapitola první
Robert Cohn byl svého času na Princetonu šampionem střední váhy. Nemyslete si, že na mě snad tenhle boxerský titul dělá zvláštní dojem, ale pro Cohna znamenal hodně. Box neměl rád, vyloženě ho nesnášel, ale překonal útrapy a důkladně se ho naučil, aby vyvážil pocit podřadnosti a ostych probouzený chováním, které musel v Princetonu jakožto žid snášet. Vědomí, že může každého, kdo je na něj drzý, srazit k zemi, mu skýtalo určitou vnitřní útěchu, i když byl nesmělý, velmi slušně vychovaný a nikdy se nepral mimo tělocvičnu. Byl hvězdným žákem Spidera Kellyho. Spider Kelly všechny svoje mladé svěřence instruoval, ať boxují jako pérová váha bez ohledu na to, jestli váží pětačtyřicet nebo pětadevadesát kilo. Cohnovi to vyhovovalo. Opravdu byl velmi hbitý. Šlo mu to tak, že proti němu Spider skoro okamžitě nasadil příliš zkušeného soupeře a díky tomu měl Cohn nadosmrti připláclý nos. Jeho nechuť k boxu tím jen vzrostla, ale poskytlo mu to jakési prazvláštní uspokojení a každopádně mu to vylepšilo nos. Poslední rok na Princetonu moc četl a začal nosit brýle. Nikdy jsem z jeho ročníku nenatrefil na nikoho, kdo by si na něj pamatoval. Dokonce si ani nedokázali vybavit, že byl mistrem boxu ve střední váze. Upřímným a prostým lidem ze zásady nevěřím, zvlášť pokud jejich životní historie dávají smysl, a od začátku jsem měl podezření, že Robert Cohn možná vůbec nebyl mistrem boxu střední váhy, možná mu do obličeje šlápl kůň nebo byla jeho matka vyděšená nebo něco viděla anebo možná v dětství do něčeho vrazil, ale nakonec jsem natrefil na člověka, kterému tu historku dosvědčil sám Spider Kelly. Spider Kelly se na Cohna nejenom pamatoval, ale dokonce často vzpomínal, co s ním asi je.
13
07_I_Slunce_vychazi.indd 13
13.8.2015 16:35:45
Robert Cohn patřil přes otce k jedné z nejbohatších židovských rodin v New Yorku a přes matku zas k jedné z nejstarších. Na vojenském učilišti, kde se připravoval na Princeton a velmi slušně hrál křídlo v ragby, na něj nikdo nehleděl jako na žida. Nikdo v něm nevyvolával pocit, že patří k jiné rase, a tím se od ostatních liší, dokud nepřišel na Princeton. Byl slušně vychovaný, kamarádský a hrozně ostýchavý a kvůli tomuhle zatrpknul. Vybil to ze sebe v boxu, z Princetonu odcházel jednak s nepříjemně vyhroceným pocitem, že nezapadá, jednak se zploštělým nosem a vzal si první děvče, které na něj bylo hodné. Byl ženatý pět let, měl tři děti, přišel o většinu z těch padesáti tisíc dolarů, které mu odkázal otec, zatímco zbytek pozůstalosti dostala matka, utuhl v prostředí nešťastné domácnosti s bohatou manželkou do nepříliš vábné podoby a přesně ve chvíli, kdy už byl odhodlaný svoji ženu opustit, opustila ona jeho a zmizela s malířem miniatur. Jelikož o odchodu od manželky přemýšlel několik měsíců a bránily mu jen ohledy na to, že zbavit ji své přítomnosti by bylo příliš kruté, přivodil mu její odchod velmi zdravý šok. Dojednal se rozvod a Robert Cohn odejel na pobřeží. V Kalifornii se dostal mezi literáty, a jelikož mu z těch padesáti tisíc ještě trochu zbylo, netrvalo dlouho a sponzoroval jednu uměleckou revui. Revue začala vycházet v Carmelu v Kalifornii a skončila v Provincetownu v Massachusetts. Tou dobou už byl Cohn — předtím vnímaný jen jako ochranný anděl a v tiráži uváděný pouze jako člen ediční rady — jediným redaktorem. Byly to jeho peníze a on zjistil, že ho autoritativní pozice redaktora baví. Když se časopis stal příliš nákladným a on se ho musel vzdát, bylo mu to líto. Tou dobou už měl ovšem starosti jiného druhu. Držela ho v hrsti dáma, která doufala, že vystoupá na výsluní spolu s tím časopisem. Byla velmi energická, a jakmile pojala zmíněný úmysl, Cohn neměl šanci uniknout. Navíc byl přesvědčený, že ji miluje. Když dáma zjistila, že časopis na výsluní nemíří, začala se Cohna mírně štítit, usoudila, že nejlepší
14
07_I_Slunce_vychazi.indd 14
13.8.2015 16:35:45
bude urvat, co se dá, dokud je ještě odkud brát, a naléhala na něj, aby odjeli do Evropy, kde by mohl psát. Přijeli do Evropy, kde dáma předtím chodila na školy, a zůstali tam tři roky. Z těch tří let první rok strávili cestováním a zbylé dva v Paříži a Robert Cohn měl po tu dobu dva přátele, Braddockse a mě. Braddocks byl jeho přítel přes literaturu. Já byl jeho přítel na tenis. Ta dáma jménem Frances, která ho měla v hrsti, koncem druhého roku zjistila, že ztrácí na kráse, a její chování k Robertovi se změnilo z lhostejného majetnického vydřidušství v absolutní odhodlání, že si ji musí vzít. Jeho matka mu v této době připsala apanáž asi tři sta dolarů měsíčně. Myslím, že se tehdy Robert Cohn po dva a půl roku nepodíval na jinou ženskou. Byl celkem šťastný — až na to, že by stejně jako mnoho lidí usazených v Evropě radši byl v Americe — a objevil psaní. Psal román, a nebyl to tak hrozný román, jak později tvrdili kritici, i když špatný román to byl. Četl hodně knížek, hrál bridž, hrál tenis a boxoval v místní tělocvičně. Způsobu, jak se k němu jeho dáma chová, jsem si všiml jednou večer, když jsme společně povečeřeli. Jedli jsme v L’ Avenue a pak šli na kávu do Café de Versailles. Po kávě jsme si dali několik fines a já pak řekl, že už musím jít. Cohn předtím mluvil o tom, že bychom si my dva společně mohli někam zajet na víkend. Chtěl, abychom vypadli z Paříže a pořádně si vyšlápli. Navrhl jsem, že můžeme zaletět do Štrasburku a pak jít do Saint Odile nebo někam jinam v Alsasku. „Znám ve Štrasburku jednu dívku, co nás může provést,“ řekl jsem. Kdosi do mě pod stolem kopl. Myslel jsem, že se to stalo náhodou, a pokračoval jsem: „Bydlí tam už dva roky a ví o městě všecko. Je báječná.“ Znovu mě kdosi pod stolem kopl, a když jsem zdvihl hlavu, spatřil jsem Robertovu dámu Frances, jak se jí zvedá brada a tuhne jí obličej. „Ale co, sakra,“ pronesl jsem, „na co do Štrasburku. Můžeme jet do Brugg, anebo do Arden.“
15
07_I_Slunce_vychazi.indd 15
13.8.2015 16:35:45
Cohn vypadal, že se mu ulevilo. Kopání přestalo. Popřál jsem jim dobrou noc a šel ven. Cohn prohlásil, že si chce koupit noviny a že půjde k nároží se mnou. „Panebože,“ spustil, „proč jsi vykládal to o tom děvčeti ve Štrasburku? Tos neviděl Frances?“ „Ne, a oč jde? Pokud znám Američanku, co bydlí ve Štrasburku, co je Frances po tom?“ „To je jedno. Jakékoli děvče. Prostě bych pak nemohl jet.“ „Nebuď trouba.“ „Ty Frances neznáš. Prostě žádné děvče. Tos neviděl, jak se tvářila?“ „No tak dobře,“ opáčil jsem, „pojedeme do Senlis.“ „Netrucuj.“ „Já netrucuju. V Senlis to je hezké, můžeme se ubytovat v Le Grand Cerf, udělat túru po lesích a pak se vrátit.“ „Dobře, to půjde.“ „Uvidíme se zítra na kurtu,“ řekl jsem. „Dobrou noc, Jakeu,“ řekl a obrátil se ke kavárně. „Zapomněl sis koupit ty noviny,“ připomenul jsem mu. „Jasně.“ Došel se mnou k trafice na rohu. „Nejsi uraženej, Jakeu, že ne?“ obrátil se s novinami v ruce. „Ne, proč by.“ „Tak se uvidíme na tenise,“ řekl. Pozoroval jsem ho, jak se s novinami v ruce vrací do kavárny. Měl jsem ho docela rád a bylo zjevné, že s ním ta ženská pěkně zametá.
16
07_I_Slunce_vychazi.indd 16
13.8.2015 16:35:45
Kapitola druhá
V zimě toho roku odletěl Robert Cohn kvůli románu do Ameriky a dohodl se s docela dobrým nakladatelem. Povídalo se, že se kvůli jeho odletu strhla strašná hádka, a myslím, že tehdy o něj Frances přišla, protože v New Yorku na něj bylo několik ženských hodných, a když se pak vrátil, byl jak proměněný. Amerika v něm budila větší nadšení než kdy dřív, nebyl už takový prosťáček a nebyl takový slušňák. Nakladatelé mu román docela chválili a to mu stouplo do hlavy. Pak se na něj přilepilo několik ženských a byly na něj hodné a jemu se úplně posunuly obzory. Po čtyři roky byl jeho svět naprosto omezený na manželku. Pak tři roky nebo skoro tři roky neviděl nic mimo Frances. Jsem si jistý, že do té doby nepoznal, jaké to je být zamilovaný. Když se ženil, vzpamatovával se z toho, co musel snášet na vysoké, a Frances se ho pak zmocnila, když se musel vzpamatovávat z objevu, že pro svou první ženu neznamenal všechno. Nebyl sice ještě zamilovaný, ale už pochopil, že pro ženy představuje atraktivní artikl, a pokud na něm nějaké ženě záleží a chce s ním žít, není to prostě zázrak od Boha. Proměnilo ho to tak hluboce, že už mě tolik nebavilo s ním být. Taky v několika hodně prestižních bridžových partiích, jež odehrál s konexemi z New Yorku, sázel vyšší částky, než si mohl doopravdy dovolit, karta mu šla a vyhrál několik set dolarů. Vlivem toho se začal pyšnit svými hráčskými schopnostmi a několikrát vykládal o tom, jak si mužský, kdyby musel, vždy může na živobytí vydělat hraním bridže. A pak tu byla ještě jedna věc. Začal číst W. H. Hudsona. Zní to jako nevinný koníček, jenomže Cohn četl Purpurovou zemi, a několikrát. V rukách člověka, který už má mládí
17
07_I_Slunce_vychazi.indd 17
13.8.2015 16:35:45
za sebou, je Purpurová země velmi nebezpečná kniha. Líčí nádherná imaginární milostná dobrodružství dokonalého anglického gentlemana v zemi prodchnuté romantikou, jejíž scenerie je velmi působivě popsaná. Když si mužský ve čtyřiatřiceti tuhle knížku vezme jako průvodce po příslibech života, je to asi tak stejně spolehlivá metoda, jako kdyby člověk téhož věku přešel z francouzského kláštera rovnou na Wall Street, vybaven kompletem praktičtěji zaměřených knížek Horatia Algera o tom, že píle plody přináší. Mám za to, že Cohn přijímal každou větu Purpurové země stejně doslova, jako by to byla zpráva ratingové agentury. Rozumějte mi dobře, pár věcí bral s rezervou, ale vcelku tu knihu považoval za věrohodnou. Netušil jsem, jak moc ho to rozhodilo, dokud jednou nepřišel ke mně do kanceláře. „Ahoj, Roberte,“ pozdravil jsem ho. „Přišels mě povzbudit?“ „Jakeu, nechtělo by se ti do Jižní Ameriky?“ odpověděl otázkou. „Ne.“ „Proč ne?“ „Nevím. Nikdy jsem po tom netoužil. Stojí to majlant. A v Paříži máš Jihoameričanek, kolik chceš.“ „To nejsou opravdické Jihoameričanky.“ „Mně připadají zatraceně opravdické.“ Potřeboval jsem s články za celý týden stihnout vlak do přístavu a měl jsem jich hotovou teprve polovinu. „Nemáš nějaké drby?“ zeptal jsem se. „Ne.“ „Žádný nóbl známý se nerozvádí?“ „Ne. Jakeu, poslyš. Kdybych to zaplatil za oba, jel bys se mnou do Jižní Ameriky?“ „Proč zrovna já?“ „Umíš španělsky. A ve dvou by to byla větší zábava.“ „Ne,“ odpověděl jsem. „V Paříži se mi líbí a v létě jezdím do Španělska.“
18
07_I_Slunce_vychazi.indd 18
13.8.2015 16:35:45
„Celý život plánuju podniknout takovouhle cestu,“ prohlásil Cohn. Posadil se. „Než se mi to podaří, budu starý.“ „Neblázni,“ řekl jsem mu. „Můžeš jet, kam se ti zachce. Peněz máš dost.“ „Já vím. Ale nedokážu se rozhoupat.“ „Bez obav,“ povzbudil jsem ho. „Všude to vypadá stejně jako ve filmu.“ Ale bylo mi ho líto. Vzalo ho to. „To pomyšlení, že mi život utíká mezi prsty a já ho nežiju, je nesnesitelné.“ „Nikdo nežije naplno, jenom torerové.“ „Kašlu na toreadory. To je nenormální život. Chci na jihoamerický venkov. Byla by to nádherná cesta.“ „Napadlo tě už někdy jet si zastřílet do Britské východní Afriky?“ „Ne, to by pro mě nebylo.“ „Tam bych s tebou jel.“ „Neláká mě to.“ „Protože jsi o tom nečetl žádnou knížku. Jenom si jdi přečíst románek plný milostných dobrodružství s ašantovými princeznami s krásnou lesklou pletí.“ „Chci do Jižní Ameriky.“ Měl v sobě umíněnou židovskou tvrdohlavost. „Pojď dolů a napijem se.“ „Copak nemusíš pracovat?“ „Ne,“ řekl jsem. Sešli jsme po schodišti do kavárny v přízemí. Měl jsem vyzkoušené, že to je nejlepší způsob, jak se zbavit lidí. Ťukli jsme si, pak stačilo říct: „No, budu se muset vrátit a poslat pár telegramů,“ a bylo. V mé branži je hrozně důležité objevit podobné elegantní metody, jak zmizet: patří k principům žurnalistické etiky, že to nikdy nesmí vypadat, že pracujete. Každopádně jsme sešli do baru a dali si whisky se sodou. Cohn se zahleděl na láhve v přepravkách podél stěn. „Tohle je dobrý podnik,“ pronesl. „Pití mají dost,“ přitakal jsem.
19
07_I_Slunce_vychazi.indd 19
13.8.2015 16:35:45
„Jakeu, poslyš,“ naklonil se nad bar. „Nemáš občas pocit, že život plyne a ty si ho vůbec neužíváš? Dochází ti, že už za sebou máš skoro půlku času, co budeš na světě?“ „Ano, semtam ano.“ „Chápeš to, že za dalších pětatřicet let už budeme mrtví?“ „Roberte, krucinál, no a co,“ zaklel jsem. „Co jako s tím?“ „Já to myslím vážně.“ „Zrovna tohle mi starost nedělá,“ opáčil jsem. „Ale mělo by.“ „Život mi už přinesl spoustu starostí. Se starostma jsem skončil.“ „Ale já prostě chci do Jižní Ameriky.“ „Roberte, poslouchej mě. Cestováním se nic nezmění. Vyzkoušel jsem to. Změnou místa sám sobě neutečeš. Vůbec nic se tím nezíská.“ „Ale v Jižní Americe jsi v životě nebyl.“ „Jdi do hajzlu s Jižní Amerikou! Když tam pojedeš s tím, jak se teď cítíš, bude ti tam úplně stejně. Paříž je dobrá. Jestli si chceš užívat života, proč nezačít tady?“ „Mám Paříže plné zuby a Latinské čtvrti tuplem.“ „Tak nechoď do Latinské čtvrti. Korzuj jen tak sám a uvidíš, co tě potká.“ „Mě nic nepotká. Jednou jsem prochodil celou noc po městě sám a nic mě nepotkalo, akorát mě zastavil policajt na kole a chtěl vidět papíry.“ „Ale město je v noci pěkné, ne?“ „Mně je Paříž ukradená.“ A bylo. Bylo mi ho líto, ale nedalo se s tím nic dělat, protože stačilo pár slov a člověk hned narazil na dvojí umíněnost: Jižní Amerika všechno vyřeší a v Paříži se mu nelíbí. Tu první představu měl z knížky a tu druhou nejspíš taky. „No, budu muset nahoru, poslat pár telegramů,“ řekl jsem. „Opravdu už musíš jít?“ „Jo, musím ty telegramy poslat.“ „Vadilo by ti, kdybych šel s tebou a počkal v redakci?“
20
07_I_Slunce_vychazi.indd 20
13.8.2015 16:35:45
„Ale ne, pojď.“ Sedl si v předpokoji, četl noviny a já s redaktorem a nakladatelem jsme dvě hodiny pracovali. Pak jsem protřídil průklepy, orazítkoval je šifrou, všechno nastrkal do několika velkoformátových obálek a zazvonil na poslíčka, aby s nimi zaběhl na nádraží Saint-Lazare. Pak jsem přešel do vedlejší místnosti a Robert Cohen spal v křesle. Spal s hlavou složenou na loktech. Nechtěl jsem ho probouzet, ale potřeboval jsem zamknout a vypadnout. Položil jsem mu ruku na rameno. Zavrtěl hlavou. „Nedokážu to,“ zamručel a zavrtal hlavu hlouběji. „Nedokážu to. Nic mě k tomu nepřiměje.“ „Roberte,“ řekl jsem a zatřásl s ním. Zdvihl hlavu. Usmál se a zamrkal. „Mluvil jsem ze spaní?“ „Cosi jsi říkal, ale nebylo ti rozumět.“ „Měl jsem hrozný sen.“ „Uspal tě cvakot psacího stroje?“ „Nejspíš. Na dnešek jsem vůbec nespal.“ „Proč ne?“ „Něco jsme probírali,“ řekl. Dokázal jsem si to živě představit. Mám neblahou tendenci představovat si výjevy z ložnic svých známých. Zašli jsme si do Café Napolitain na aperitiv a pozorovali zástupy večerních chodců po bulváru.
21
07_I_Slunce_vychazi.indd 21
13.8.2015 16:35:45