Kapitola první
Bydleli tehdy v Le Grau‑du‑Roi, v malém hotelu u vodního kanálu, který vybíhal od hradeb města Aigues‑Mortes přímo k moři. Přes přímořskou nížinu kraje Camargue dohlédli až k věžím Aigues ‑Mortes a téměř každý den tam v různou dobu jezdili na kolech po bílé cestě, která lemovala kanál. Vždycky kvečeru a ráno, když se zvedl příliv a do kanálu vnikli mořští okouni, viděli, jak se par‑ mice snaží divokými skoky okounům uniknout, a když okouni zaútočili, pozorovali mohutně se vzdouvající vodní hladinu. Do přívětivého modrého moře vybíhalo molo a oni z něj rybařili, plavali k pobřeží a každý den pomáhali rybářům zata‑ hovat dlouhou síť, kterou dopravovali ryby na dlouhý svažující se břeh. V kavárničce na rohu, s výhledem na moře, popíjeli aperitiv a pozorovali plachty rybářských člunů, které vypluly na lov makrel až do Lvího zálivu. Bylo pozdní jaro a makrely právě táhly a všichni, co měli co dělat s rybolovem, byli v jed‑ nom kole. Bylo to veselé a přátelské městečko. Mladá dvojice si oblíbila malý hotel, který měl nahoře čtyři pokoje a dole restau‑ raci a dva biliárové stoly a okna obrácená ke kanálu a k majáku. Pokoj, v němž bydleli, vypadal jako obraz van Goghova pokoje v Arles, až na to, že tam byla dvojitá postel a dvě veliká okna s vyhlídkou přes vodu, mokřiny a přímořské louky na bílé město Palavas a jeho zářící pláž. I když jedli dobře, měli neustále hlad. Vždycky se těšili na snídani, na kterou chodili do kavárny, a obyčejně si objednali briošky, bílou kávu a vejce, a už jen výběr zavařeniny a způsob, jakým se vejce měla vařit, je uváděl do vytržení. Byli vždycky tak vyhládlí, že dívku často, než přišla káva, rozbolela hlava. Káva ale bolest hlavy zahnala. Pila ji bez cukru a mladý muž si to snažil zapamatovat.
11
Toho rána si dali briošky, malinovou zavařeninu a vejce do skla s lupínkem másla, které se rozpustilo, když vejce v misce zamíchali a mírně osolili a opepřili. Vejce byla velká a čerstvá a dívka je měla ráda o něco méně uvařená než mladý muž. Tohle si zapamatoval snadno. Spokojeně lžičkou roz‑ klofával na maličké kousky svá, uvařená na hniličku, a jedl je s rozpuštěným máslem, aby je zvlhčil, a s pálivými, nahrubo mletými zrnky pepře a těšil se na šálek horké bílé kávy vo‑ nící cikorkou. Rybářské čluny byly už daleko na moři. Vyplouvaly ještě za tmy s prvním poryvem větru. Mladý muž a dívka se jejich hlukem pravidelně probouzeli a pak se zase k sobě pod přikrývkou přitulili a znovu usnuli. Když je vzbudilo světlo zvenku, milovali se ještě v polospánku v šeru pokoje zastíněného žaluziemi a pak leželi spolu šťastní a unavení a po chvíli se milovali znovu. Dostali pak takový hlad, až mysleli, že to do snídaně nevydrží, a teď konečně seděli v kavárně a snídali a pozorovali moře a plachetnice. Byl zase nový den. „Na co myslíš?“ zeptala se dívka. „Na nic.“ „Na něco přece musíš myslet.“ „Měl jsem prostě jen pocit.“ „Pocit čeho?“ „Štěstí.“ „To já hladu,“ prohlásila dívka. „Myslíš, že je to normální? Taky vždycky dostaneš po milování takový hlad?“ „Když někoho opravdu miluješ, tak ano.“ „Nějak o tom moc víš.“ „Ani ne.“ „Je mi to jedno. Mám to ráda a o nic víc se starat nemu‑ síme, ne?“ „Ne, to nemusíme.“ „Co myslíš, že bychom měli podniknout?“ „Já nevím,“ odpověděl. „Co myslíš ty?“
„Mně to je úplně jedno. Jestli chceš chytat ryby, mohla bych zatím napsat pár dopisů a pak bychom si mohli před obě‑ dem zaplavat.“ „Abychom dostali hlad?“ „To neříkej. Dostávám hlad už teď, a ještě jsme ani ne‑ dojedli snídani.“ „Tak se tedy budeme těšit na oběd.“ „A co po obědě?“ „Jako hodné dětičky si trochu zdřímneme.“ „To je úplně nový nápad,“ řekla. „Proč jsme na to ještě nikdy nepřišli?“ „Mám tyhle záblesky intuice,“ poznamenal. „Jsem v pod‑ statě invenční typ.“ „Já spíš destruktivní,“ prohlásila. „A hodlám tě zničit. Zasadí ti pak vedle dveří do našeho pokoje pamětní desku. V noci se prostě vzbudím a provedu ti něco takového, o čem jsi nikdy ani neslyšel a co si ani nedokážeš představit. Chtěla jsem to provést už včera v noci, ale byla jsem moc ospalá.“ „Na to, abys byla nebezpečná, jsi opravdu moc ospalá.“ „Jen se nenech ukolébat falešným pocitem bezpečí. Miláčku, kdyby se to tak dalo uspíšit a byl už čas k obědu.“ Seděli tam v pruhovaných rybářských košilích a šort‑ kách, které si koupili v obchodě s rybářskými potřebami. Byli silně opálení a vlasy měli vybledlé od slunce a moře. Většina lidí je pokládala za sourozence, dokud jim neřekli, že se ne‑ dávno vzali. Někteří jim přesto nevěřili, že jsou manželé, a to dívku moc těšilo. V těch letech jezdilo v létě ke Středozemnímu moři jen velmi málo lidí a do Le Grau‑du‑Roi nejezdil až na pár lidí z Nîmes nikdo. Nebylo tu žádné kasino ani jiné zábavní podniky a kromě nejteplejších měsíců, kdy se sem lidé přijížděli vykou‑ pat, býval hotel prázdný. Tehdy lidé nenosili běžně rybářské košile a dívka, kterou si vzal za ženu, byla první, na kom ji kdy viděl. To ona koupila ty košile a hned je vyprala v pokoji v umy‑ vadle, aby je zbavila nepříjemné tuhosti. Byly tuhé, protože měly
12
13
sloužit v tvrdých, drsných podmínkách, ale praním se změkčily, a teď už byly natolik seprané a měkké, že když pohlédl na dívku, viděl, jak se jí pod obnošenou látkou krásně rýsují ňadra. Nikdo také široko daleko nenosil šortky a bylo naprosto nemožné, aby si je dívka vzala, když si vyjeli na kolech. Ve ves‑ nici to ale nevadilo. Lidé k nim byli přátelští a neschvaloval to jen místní farář. V neděli však dívka chodila na mši v sukni a kašmírovém svetru s dlouhými rukávy, na hlavu si uvázala šátek a mladík stával v kostele vzadu s muži. Když se vybíralo, dávali deset franků, což tehdy bylo víc než jeden dolar, a pro‑ tože peníze vybíral sám farář, vědělo se, že mají vztah k církvi. A na to, že chodili ve vesnici v šortkách, se pohlíželo spíše jako na výstřednost cizinců než jako na útok proti mravopočest‑ nosti přístavu kraje Camargue. Když měli na sobě šortky, farář se k nim nehlásil, ale veřejně je nekritizoval, a když večer nosí‑ vali dlouhé kalhoty, všichni tři se navzájem pozdravili úklonou. „Půjdu nahoru napsat ty dopisy,“ řekla dívka, vstala, usmála se na číšníka a odešla z kavárny. „Monsieur půjde na ryby?“ zeptal se číšník, když ho mladý muž, který se jmenoval David Bourne, zavolal a zaplatil mu. „Asi ano. Jak vypadá příliv?“ „Dnes moc dobře,“ řekl číšník. „Mám nějakou návnadu, kdybyste chtěl.“ „Něco si můžu obstarat cestou.“ „Ne. Použijte tuhle. Jsou to píseční červi. Mám jich spoustu.“ „Přijdete za mnou?“ „Mám teď službu. Snad bych ale mohl na chvíli vypadnout a podívat se, jak vám to jde. Náčiní máte s sebou?“ „Mám ho v hotelu.“ „Zastavte se pro ty červy.“ V hotelu chtěl mladý muž nejdříve zajít nahoru do po‑ koje a podívat se za dívkou, místo toho však našel za pultem, kde visely klíče od pokojů, svůj dlouhý bambusový prut a košík s rybářským náčiním. Vrátil se tedy ven na sluncem ozářenou
cestu a vydal se ke kavárně a potom na rozpálené molo. Slunce sice pražilo, vanul však svěží větřík a příliv začal právě opadat. Litoval, že si nepřinesl vrhací prut a třpytky, aby mohl naha‑ zovat dál, až za proud vody vytékající z kanálu a za kameny na druhé straně. Místo toho připevnil na svůj dlouhý prut kor‑ kový splávek s ptačím brčkem a nechal moučného červa klidně plout na hloubku, kde předpokládal, že by ryby mohly hledat potravu. Chvíli lovil bez úspěchu a pozoroval rybářské čluny, kři‑ žující sem tam na modrém moři, a stíny, které vytvářela na hla‑ dině vysoká oblaka. Vtom začal splávek prudce klesat a udice se napnula k prasknutí. Jen stěží zvedl prut proti tahu ryby, která byla silná a vyrazila tak divoce, že udice vodou přímo zasyčela. Snažil se rybu držet zlehka, jak jen mohl, a dlouhý prut byl tak ohnutý, že div nepraskl, a sledoval rybu, která se neustále po‑ koušela dostat na otevřené moře. Mladý muž postupoval s ry‑ bou po molu, aby zmírnil napětí, ale ryba neustále táhla s tak dravou silou, že čtvrtina prutu byla pod vodou. Přišel číšník z kavárny. Rozčileně kráčel po jeho boku a neustále ho nabádal: „Držte ji. Držte ji. Držte ji tak lehce, jak můžete. Musí se unavit. Jen ať se vám neutrhne. Musíte jemně. Jen tak zlehka. Kliďánko.“ Mladý muž už jemněji zacházet s rybou nemohl, ledaže by za ní sestoupil do vody, a to nemělo smysl, protože kanál byl hluboký. Kdybych tak s ní mohl jít podél břehu, říkal si v duchu. Museli však dojít až na samý konec mola. Teď už byl prut pod vodou víc než z poloviny. „Jen ji držte zlehka,“ naléhal číšník. „Máte silný vlasec.“ Ryba se zavrtávala do hloubky, unikala, kličkovala a dlouhý bambusový prut se stále víc a víc ohýbal pod její va‑ hou a dravou, vytrvalou silou. Pak vyjela prudce nahoru, mrskala sebou na hladině a vzápětí se zase ponořila. I když mladý muž cítil, že ryba bojuje s ohromnou silou, pozoroval, že její tragický zápas nepatrně polevuje a že by ji mohl navést kolem konce mola do kanálu.
14
15
„Jen klidně, pomalu,“ radil číšník. „Zpomalte, proboha!“ Ještě dvakrát si ryba vynutila cestu k otevřenému moři a mladý muž ji dvakrát odvedl zpátky, ale teď už ji klidně na‑ váděl podél mola směrem ke kavárně. „Jak je na tom?“ zeptal se číšník. „Dobře, ale přemohli jsme ji.“ „To neříkejte,“ vyhrkl číšník. „Zakřiknete to. Musíme ji unavit. Prostě ji utahat.“ „To ona spíš utahá moji ruku,“ poznamenal mladý muž. „Chcete, abych ji vzal?“ zeptal se číšník s nadějí v hlase. „Panebože, to ne.“ „Jen klid, klid. Pomalu, pěkně pomalu,“ znovu nabádal číšník. Mladý muž se konečně propracoval s rybou podél te‑ rasy kavárny do kanálu. Plavala teď těsně pod hladinou, ale síly měla v sobě stále ještě dost a mladý muž si v duchu říkal, jestli ji takhle povede kanálem přes celé městečko. Seběhla se k nim spousta lidí, a když postupovali kolem hotelu, spatřila je z okna dívka a zakřičela: „To je ale nádherná ryba! Počkejte na mě! Počkejte na mě!“ Shora viděla rybu v celé její délce a jak se ve vodě třpytí, viděla svého manžela s bambusovým prutem tak ohnutým, že jí připadal, jako by byl dvojitý, a celé to procesí lidí táhnoucí se za nimi. Když seběhla dolů ke břehu kanálu, aby je dohonila, procesí se zastavilo. Číšník už stál ve vodě na okraji kanálu a její manžel pomalu přiváděl rybu ke břehu, tam, kde vyrůstal trs plevele. Ryba teď plavala na povrchu, číšník se k ní shýbl s roz‑ přaženýma rukama, uchopil ji z obou stran a vyzvedl ji s palci zabořenými pod oběma žábrami a vystupoval s ní po břehu ka‑ nálu nahoru. Byla to těžká ryba a číšník si ji musel opřít o hruď, její hlavu měl až pod bradou a ocas mu pleskal o stehna. Několik mužů poklepávalo mladému muži po zádech, ob‑ jímalo jej kolem ramen a nějaká žena z rybího trhu ho políbila. Potom ho objala a políbila dívka. „Vidělas ji?“ zeptal se. Pak se šli všichni na ni podívat. Ležela při kraji cesty, stříbrná jako losos,
s ocelově modrým hřbetem. Byla to nádherná a krásně stavěná ryba s velikýma živýma očima. Dýchala pomalu a přerývaně. „Co je to za rybu?“ „Loup. Je to druh mořského okouna. Říkají mu taky bar. Jsou to nádherné ryby. Tahle je největší, jakou jsem viděl.“ Přistoupil k nim číšník, který se jmenoval André, objal Davida a políbil ho a pak políbil i dívku. „Musel jsem, madame,“ řekl. „Opravdu jsem musel. Ještě nikdo nikdy nechytil s takovým nádobíčkem takovouhle rybu.“ „Raději ji necháme zvážit,“ navrhl David. Seděli teď v kavárně. Když rybu zvážili, mladý muž odložil rybářské náčiní a opláchl se; ryba ležela na kusu ledu, který sem přivezli v kamionu z Nîmes, aby udržoval v chladu ulovené makrely. Vážila téměř sedm kilogramů. I nyní, když spočívala na ledu, byla stále ještě stříbrná a krásná, ale barva na jejím hřbetě se změnila v šeď. Pouze oči vypadaly stále jako živé. Rybářské čluny se vracely a ženy z nich vykládaly stříbrné, do modrozelena zbarvené makrely a kladly je do košů a těžké koše pak odnášely na svých hlavách do rybí tržnice. Úlovek byl velmi dobrý a v celém městečku vládl radostný shon. „Co uděláme s tak obrovskou rybou?“ zeptala se dívka. „Odnesou ji do tržnice a prodají,“ odpověděl mladý muž. „Pro zdejší restauraci je moc velká a rozřezat ji, to by prý byl hřích. Možná že ji odvezou rovnou do Paříže a skončí v nějaké velké restauraci. Nebo si ji koupí někdo moc bohatý.“ „Byla tak krásná v té vodě. A když ji André zvedl! Nemohla jsem věřit svým očím, když jsem ji uviděla z okna a tebe s tím davem lidí v patách.“ „K obědu budeme mít menšího okouna. Jsou opravdu vy‑ nikající. Malý se dá grilovat, potře se jen bylinkovým máslem. Jsou podobné okounům u nás doma.“ „Jsem z té ryby celá pryč,“ řekla. „Nebyl to báječný záži‑ tek? Přitom tak prostý a obyčejný?“ Nedočkavě čekali na oběd. Láhev bílého vína byla stu dená. Dobře vychlazené víno popíjeli k celerové rémoulade
16
17
strany na stranu. Tváře měla hebké, trochu zdrsnělé sluncem a mořem. Pak jí vlasy spadly přes obličej, takže se ho dotýkaly při každém pohybu její hlavy, když si s ním začala hrát, lehce, zkoumavě a pak s rozkošnickým požitkem. Zeptala se: „Ty mě miluješ, viď?“ Přikývl, políbil ji na temeno hlavy, pak ji pootočil k sobě, přidržel ji a políbil na rty. „Ach,“ vzdychla. Za hodnou dobu, když ještě stále leželi v těsném objetí, se ozvala znovu. „A miluješ mě přesně takovou, jaká jsem? Víš to určitě?“ „Ano. A strašně moc.“ „Protože já se hodlám změnit.“ „Ne. Ne. Nechci, abys byla jiná.“ „Já ale chci být jiná. Kvůli tobě. Taky kvůli sobě. Nechci předstírat, že ne. Něco to s tebou udělá. Ale neměla bych ti to říkat.“ „Mám sice překvapení rád, ale líbí se mi všechno tak, jako je to teď, v tomhle okamžiku.“ „Pak bych to asi neměla dělat,“ zaváhala. „To mě ale mrzí. Bylo to takové báječně nebezpečné překvapení. Celé dny jsem na to myslela a až do dnešního dne jsem se nemohla pořád rozhodnout.“ „No, jestli si to skutečně tolik přeješ…“ „Ano. A udělám to,“ prohlásila. „Zatím se ti líbilo všechno, co jsme zkusili, ne?“ „To ano.“ „Tak dobře.“
a k malým ředkvičkám a k hříbkům v octě, nakládaným podo‑ mácku, které si brali přímo z velké zavařovací sklenice. A už se nesl grilovaný okoun, na jehož stříbrné kůži byl vidět otisk grilovací mřížky; na horkém talíři roztávalo máslo. Okoun byl obložený několika plátky citronu, kterým se měl pokapat, a ne‑ chyběl tu ani čerstvý chléb z místní pekárny. Studené víno jim zchlazovalo jazyky rozpálené od smažených brambůrek. Bylo to dobré, lehké, suché, osvěžující neznámé bílé víno, které bylo chloubou restaurace. „U jídla toho moc nenamluvíme, viď?“ poznamenala dívka. „Nudím tě, miláčku?“ Mladý muž se zasmál. „Nesměj se mi, Davide.“ „Nesměju se ti. Ne. Vůbec mě nenudíš. Byl bych šťastný, kdybych se jen na tebe díval, i kdybys neřekla ani slovo.“ Nalil jí další skleničku vína a dolil svou. „Mám pro tebe obrovské překvapení. Ještě jsem ti o tom nic neřekla, že ne?“ „Co je to za překvapení?“ „No, něco docela prostého, ale zároveň je to dost komplikované.“ „Tak to řekni.“ „Ne. Možná že se ti bude líbit, ale možná že to nebudeš moct ani vystát.“ „To zní nějak nebezpečně.“ „Taky je to nebezpečné,“ řekla. „Ale už se mě dál nevyptá‑ vej. Jdu nahoru do pokoje, když dovolíš.“ Mladý muž zaplatil oběd a dopil víno, které zůstalo v láhvi. Pak šel nahoru. Dívčiny šaty byly přehozeny přes jednu z van Goghových židlí a dívka na něho čekala v posteli, přikrytá pokrývkou. Vlasy měla rozpuštěné po polštáři, oči jí jiskřily. Nadzvedl pokrývku a dívka řekla: „Ahoj, miláčku. Jak sis pochutnal na obědě?“ Potom leželi vedle sebe, šťastní a líní. Paži měl pod její hlavou a cítil lehké dotyky její tváře, jak pohybovala hlavou ze
Vyklouzla z postele a stála vzpřímená na svých dlouhých sně‑ dých nohou, se svým krásným, stejnoměrně opáleným tělem z odlehlé pláže, kde se koupali bez plavek. Stáhla ramena do‑ zadu, vysunula bradu vzhůru, zatřepala hlavou tak, že jí husté, bohaté, zlatohnědé vlasy švihaly po tvářích, pak se předklonila, vlasy jí přepadly dopředu a zakryly obličej. Přetáhla si přes hlavu
18
19
pruhovanou košili, setřásla vlasy na záda a pak se posadila před zrcadlo připevněné k toaletnímu stolku a sčesávala je dozadu a kriticky si je prohlížela. Sahaly jí až k ramenům. Zakroutila na sebe do zrcadla hlavou, pak si natáhla kalhoty, přepásala je páskem a obula si vyrudlé modré opánky s podešví spletenou z provázků. „Musím si zajet do Aigues‑Mortes,“ oznámila. „Fajn. Pojedu taky.“ „Ne. Musím jet sama. Jde o to překvapení.“ Políbila ho na rozloučenou a sešla dolů. Pozoroval ji, jak nasedá na kolo a ujíždí po cestě, lehce, bez námahy, a vlasy jí vlají ve větru. Do okna se teď opíralo odpolední slunce a v pokoji bylo nesnesitelné horko. Mladý muž se opláchl, oblékl se a seběhl dolů, aby se prošel po pláži. Věděl, že by si měl zaplavat, ale byl příliš unavený. Kráčel po pláži, pak po pěšině mezi mořskou trávou, vedoucí do vnitrozemí, a zase se vrátil na pláž, zamířil k přístavu a vyšplhal se nahoru ke kavárně. V kavárně vyhledal noviny a objednal si fine à l’eau. Cítil se po milování prázdný a vyprahlý. Byli svoji právě tři týdny. Vyjeli z Paříže vlakem do Avignonu, každý z nich měl jízdní kolo, kufřík s městským ob‑ lečením, batoh a chlebník. V Avignonu přespali v jednom dob‑ rém hotelu, nechali si tam kufr a měli v úmyslu jet do Pont Gard. Mistral ale vál tak silně, že otočili a jeli po větru do Nîmes, kde přespali v hotelu Imperátor. Odtud si to namířili do Aigues ‑Mortes, stále s větrem v zádech, až nakonec dorazili do Le Grau‑du‑Roi. A od té doby zůstali tady. Bylo to nádherné a byli spolu opravdu šťastní. Nikdy si nepomyslel, že by člověk mohl někoho tolik milovat, že by mu na ničem jiném nezáleželo, jako by všechno ostatní vůbec ne‑ existovalo. Když se ženil, měl spoustu problémů, ale tady ani na jeden z nich nepomyslel, ani na psaní, ani na cokoliv jiného. Jen toužil být s dívkou, kterou miloval a kterou si vzal za ženu. Předtím měl po milování vždycky naprosto jasnou hlavu, ale to
bylo pryč. Teď se pomilovali, najedli, napili a milovali se znovu. Byl to velmi prostý svět, ale v žádném jiném se nikdy necítil tak hluboce šťastný. Domníval se, že právě tak je tomu i s ní, alespoň všechno v jejím chování tomu nasvědčovalo. Dnes ale mluvila o jakési změně, o nějakém překvapení. No, snad to bude šťastná změna a příjemné překvapení. Zahloubal se do čtení novin a brandy s vodou zahnalo pochybnosti. Začal se na to těšit — ať už to mělo být cokoliv. Tohle bylo poprvé, co odjeli na svatební cestu, že si dal skleničku brandy nebo whisky jen tak sám, bez ní. Ale co — vždyť nepracoval. V pití se řídil jedinou zásadou — nikdy nepít, než začne pracovat, a při práci. Bylo by dobré pustit se zase do práce, ale na to dojde stejně dost brzo, jak dobře věděl. Musí dokázat nebýt v tomhle sobecký. A musí jí vysvětlit, jak nej‑ lépe umí, že jeho vynucená samota byla vlastně břemenem a že na ni nebyl pyšný. Věřil, že to pochopí. Měla vlastní příjmy, ale na to teď nechtěl myslet — nesnášel pomyšlení na práci, kte‑ rou by teď a v tomhle rozpoložení začal. Nemůže začít, aniž by měl jasnou hlavu, a byl zvědav, zda si tohle uvědomila a jestli právě kvůli tomu neodjela za něčím, co by přesáhlo vše, co dosud pokládali za nové a nepominutelné. Co by to mohlo jen být? Bližší, než si byli teď, si ani být nemohou a nic špatného se mezi nimi nestalo. Prožívali spolu jen štěstí a milování a pak hlad, odpočinek a všechno zase začalo znovu. Zjistil, že dopil fine à l’eau a že je vlastně už pozdě od‑ poledne. Objednal si další a snažil se soustředit se na noviny. Noviny ho ale moc nezajímaly, a tak se díval na moře zalité od‑ poledním sluncem. Vtom uslyšel, že dívka vchází do kavárny a zdraví ho svým hrdelním hlasem: „Ahoj, miláčku.“ Přišla ke stolu a posadila se, vysunula bradu vzhůru a z jejího dozla‑ tova opáleného obličeje, posetého drobnými pihami, se na něj smály její rozzářené oči. Byla ostříhaná na kluka. Úplně na‑ krátko. Vlasy, těžké jako dřív, měla sčesané dozadu, ale po stra‑ nách je měla tak kratičké, že uši, které jí přiléhaly těsně k hlavě, byly teď úplně odkryté a její zlatohnědé chlapecky krátké vlasy
20
21