Issuu

Kapitola první

Seděli jsme v úkrytu, který ndorobští lovci vybudovali z větví a haluzí na kraji lizu, a najednou jsme slyšeli přijíždět nákladní auto. Zpočátku bylo daleko a žádný z nás nedovedl rozpoznat, co je to za zvuk. Pak to přestalo a my doufali, že to nebylo nic, nebo snad jen vítr. Potom se náklaďák pomalu přibližoval, bylo ho slyšet čím dál hlasitěji (teď už jsme ho rozpoznávali bezpečně), až zazněl těsně za našimi zády, a pak ve smrtelném chroptění, za rachotu hlasitých nepravidelných výbuchů zamířil nahoru k silnici. Jeden z našich dvou stopařů, ten aktér, vstal. „To je konec,“ povídá. Položil jsem si prst na ústa a naznačil mu, aby si sedl. „To je konec,“ opakoval a rozpřáhl ruce. Od začátku mi byl nesympatický a teď mi byl nesympatický ještě víc. „Až pak,“ zašeptal jsem. Mkola zavrtěl hlavou. Podíval jsem se na jeho lysou černou lebku. Trošku se ke mně nato čil obličejem, takže bylo vidět jeho řídký čínský knírek u kout ků úst. „Nemá to cenu,“ povídá. „Hapana muzuri.“ „Počkej chvilku,“ odpověděl jsem. Sklonil znova hlavu, aby nevykukovala nad uschlými haluzemi, a tak jsme v té prašné jámě seděli dál, až už jsem pro tmu nedohlídl na mušku kulov nice; ale nepřišlo nic. Náš stopař aktér byl netrpělivý a neklidný. Chvilinku předtím, než zmizel poslední zbytek světla, pošeptal Mkolovi, že už je na střílení moc tma. „Koukej, buď zticha,“ odpověděl Mkola. „Bwana dovede střílet, i když už ty nevidíš nic.“ Náš druhý stopař, ten vzdělaný, nám předvedl další ukázku své vzdělanosti; ostrou větvičkou si vyškrábal do černé pokožky na noze svoje jméno: Abdullah. Přihlížel jsem bez

obdivu a Mkola se na to slovo podíval a ve tváři se mu nemihl ani stín výrazu. Stopař po chvilce jméno přeškrtal. Nakonec jsem se ještě jednou podíval na poslední zbytky světla a viděl, že to ani s naplno otevřeným objektivem nemá smysl. Mkola mě pozoroval. „Nemá to cenu,“ řekl jsem. „Nemá,“ souhlasil ve svahilštině. „Vrátíme se do tábora?“ „Ano.“ Vstali jsme, vylezli z úkrytu, prošli stromovím a po hmatu jsme si hledali v písčitém jílu mezi stromy a větvemi cestu zpátky k silnici. Vůz na nás čekal na silnici o půldruhého kilometru dál. Když jsme došli až k němu, šofér Kamau rozsvítil světla. To nákladní auto nám to pokazilo. Nechali jsme ten den odpoledne vůz nahoře na silnici a pak jsme se hrozně opatrně plížili k lizu; bylo to vlastně jenom malé kruhovité prostran ství s udusanou zemí, kde byly na okrajích, kam zvěř chodila lízat slanou hlínu, vyhloubené jamky a kde jsme našli čtvery čerstvé protáhlé srdcovité samčí stopy velkých kudu, kteří tam byli minulou noc lízat sůl, a kromě toho řadu nových otisků malých kudu. A podle stop a rozdupané hromady slámovitého trusu tam přicházel noc co noc i nosorožec. Úkryt byl vybu dován sotva na dostřel šípu od lizu, a jak jsem tak v té jámě, plné popela a prachu, seděl, opřený zády, s koleny ve výšce a hlavou skloněnou, a koukal se skrz uschlé listy a tenké větve, spatřil jsem vycházet z podrostu ke kraji prostranství, kde byla sůl, jednoho malého kudu; pak tam stál, šedivý a krásný, s mohutnou šíjí a s rohy, jejichž spirála směřovala k slunci, a já mu zamířil na komoru; ale potom jsem výstřel zavrhl, pro tože jsem nechtěl odradit velkého kudu, který přece za sou mraku zaručeně přijde. Jenomže kudu uslyšel ten náklaďák dřív než my, zmizel mezi stromy a všechno ostatní, co se ubí ralo bušem po planinách nebo co směřovalo z malých pahorků stromovím dolů a šlo za solí, se při zvuku těch rachotivých výbuchů zastavilo. Přijdou, jenomže později, až bude tma; ale to už bude pozdě.

Tak jsme teď jeli písčitou brázdou silnice, světla vozu vyhledávala oči nočních ptáků, kteří se choulili tak dlouho do písku na silnici, dokud nebyl předek vozu skoro až na nich a oni v hebkém úděsu nevzlétli, a míjeli jsme ohně pocestných, kteří ve dne táhli jeden jako druhý po této silnici k západu a opouštěli kraj hladomoru, jenž ležel před námi; já jsem seděl, patku pažby na špičce nohy, hlaveň v ohbí levé ruky, plochou lá hev whisky mezi koleny, nalíval jsem si do plechového pohárku a podával ho ve tmě přes rameno Mkolovi, aby mi do něho při dal z polní láhve vodu, pak jsem pil svůj první pohárek za celý den, nad který není, díval jsem se do hustého buše, jenž nás v temnotě míjel, cítil jsem ve tváři chladný noční vítr a v nose blahodárný pach Afriky a měl jsem pocit naprostého štěstí. Potom jsme před sebou spatřili velký oheň, a když jsme k němu dojeli a když jsme ho míjeli, zpozoroval jsem vedle sil nice nákladní auto. Řekl jsem Kamauovi, aby zarazil a popojel zpátky, a když jsme zacouvali do světla, stál v chumlu domo rodců před zvednutou kapotou malý křivonohý mužík v roz halené košili, v krátkých kožených kalhotách a s tyroláckým kloboučkem na hlavě. „Můžem vám nějak pomoct?“ zeptal jsem se ho. „Ne,“ odpověděl. „Ledaže byste byl automechanik. Za nevřela na mě. Na mě zanevře každá mašina.“ „Nemoh by to být přerušovač? Když jste jel kolem nás, tak to podle zvuku vypadalo na kladívko přerušovače.“ „Já mám dojem, že je to něco mnohem horšího. Podle zvuku je to něco moc ošklivýho.“ „Máme v táboře automechanika, jestli jste schopen tam dojet.“ „Jak je to daleko?“ „Asi třicet kilometrů.“ „Ráno to zkusím. Teď se ji bojím štvát dál, když má ty smrtelné zvuky v útrobách. Zanevřela na mě a má chuť natáh nout brka. Však já na ni taky zanevřel. Jenomže když natáhnu brka já, tak jí to bude jedno.“

„Chcete se napít?“ podával jsem mu láhev. „Já jsem Hemingway.“ „Kandisky,“ řekl a uklonil se. „Hemingway. To jméno jsem už někde slyšel. Ale kde? Kde jsem ho jen slyšel? No ovšem. Der Dichter. Znáte básníka Hemingwaye?“ „Kde jste od něj co čet?“ „V časopise Querschnitt.“ „Tak to jsem já,“ povídám. Moc mě to potěšilo. Querschnitt byl německý časopis, pro který jsem napsal několik dost ne mravných básní a ve kterém mi mnoho let předtím, než se mi podařilo vůbec co prodat v Americe, uveřejnili dlouhou povídku. „To je ale náhoda,“ povídá muž v tyrolském kloboučku. „Poslyšte, co říkáte Ringelnatzovi?“ „Je ohromnej.“ „Aha. Tak Ringelnatz se vám líbí. Dobře. A co říkáte Heinrichu Mannovi?“ „Nestojí za nic.“ „Myslíte?“ „Já vám můžu říct jenom to, že ho nemůžu číst.“ „Nestojí skutečně za nic. Vidím, že máme mnoho věcí společných. Co tady děláte?“ „Střílím.“ „Doufám, že ne slony?“ „Ne. Kudu.“ „Jak může někdo střílet kudu? Inteligentní člověk, bás ník, a střílíte kudu?“ „Ještě jsem nezastřelil ani jednoho,“ odpověděl jsem. „Ale už se za nima pachtíme deset dní. Nebýt toho vašeho náklaďáku, tak jsme dneska večer jednoho dostali.“ „Ach, ten náklaďák! Ale měl byste tady zůstat na lovu aspoň rok. Za tu dobu postřílíte kdeco a začnete toho litovat. Lovit jenom jeden druh je nesmysl. Proč to děláte?“ „Protože se mi to líbí.“ „No když se vám to líbí. Poslyšte, co vlastně říkáte Rilkovi?“

„Já jsem čet jenom toho jednoho.“ „Co?“ „Korneta.“ „A líbil se vám?“ „Líbil.“ „Já na to nemám trpělivost. Je to snobárna. Valéry, pro sím. Na Valérym něco je; i když je to místy taky velká snobárna. No, aspoň že nestřílíte slony.“ „Dal bych si říct — na nějakýho pořádnýho.“ „Kolik?“ „Tak pětatřicet kilo. Stačily by i menší.“ „Vidím, že se v některých věcech neshodnem. Ale těší mě, že jsem se seznámil s jedním ze slavných lidí kolem Querschnittu. Poslyšte, jaký je Joyce? Nemám peníze, abych si ho mohl koupit. Sinclair Lewis, to není nic. Toho jsem si koupil. Ne, ne. Řeknete mi to zítra. Nebude vám vadit, když se utábořím někde poblíž vás? Jste tady s přáteli? Vůdce vaší výpravy je běloch?“ „Se ženou. Bude nás moc těšit. Ano, běloch.“ „Proč nešel s váma?“ „Je toho názoru, že na kudu má člověk chodit sám.“ „Neměl by na ně chodit vůbec. Kdo je to? Angličan?“ „Ano.“ „Typický?“ „Ne. Je moc milý. Bude se vám líbit.“ „Musíte jet. Nesmím vás zdržovat. Možná že se zítra uvi díme. To je ale náhoda, že jsme se potkali.“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Řeknu, aby se vám zítra koukli na ten náklaďák. Uděláme všechno, co bude v našich silách.“ „Dobrou noc,“ povídá. „Příjemnou cestu.“ „Dobrou noc,“ odpověděl jsem. Vyjeli jsme a já se za ním díval, jak jde k ohni a mává na domorodce. Ani jsem se ho ne zeptal, proč má s sebou dvacet domorodců ze sousedního kraje nebo kam jede. Když se na to tak dívám, tak jsem se ho vlastně nezeptal na nic. Nerad se lidí vyptávám a tam, kde mě vychová vali, to nebylo zdvořilé. Ale tady jsme už čtrnáct dní nepotkali

bělocha, od té doby, co jsme odjeli z Babati a dali se na jih, a to, že jsme na něj narazili na silnici, kde člověk potká občas leda indického kupce a obligátní skupiny domorodců, kteří se stěhují z vyhladovělého kraje, že vypadal jako karikatura Benchleyho v tyrolském kroji, že zná moje jméno, že mě nazval básníkem, že četl Querschnitt, že obdivuje Joachima Ringelnatze a že si chce povídat o Rilkovi, bylo příliš fantastické. A aby míra této fantastičnosti byla dovršena, objevily se ve světlech vozu na silnici před námi jakési tři vysoké kuželovité hromady, ze kterých se kouřilo. Dal jsem Kamauovi znamení, aby zastavil, a jak jsme zabrzdili, dostali jsme se smykem až k nim. Byly še desát až devadesát centimetrů vysoké, a když jsem na jednu z nich sáhl, byla ještě úplně teplá. „Tembo,“ povídá Mkola. Byl to trus slonů, kteří přešli před chvílí přes silnici; v chladu večera bylo vidět, jak z něho stoupá pára. Za okamžik jsme byli v táboře. Druhý den ráno jsem vstal před svítáním a vydal jsem se k jinému lizu. Když jsme se tam stromovím připlížili, byl tam jeden samec kudu, který hlasitě zaštěkal, asi jako pes, je nomže pronikavě a chraplavě a ve vyšší tónině, a byl tentam; zprvu utíkal úplně tiše, bez hluku, potom, když už byl patřičně daleko, ho doprovázelo praskání křovin, a pak už jsme ho nevi děli. Tenhle liz měl nemožný přístup. Otevřený prostor uvnitř lizu uzavíraly kolem dokola stromy, takže to vlastně bylo, jako kdyby byla zvěř v úkrytu a člověk se k ní musel dostávat přes nechráněné prostranství. To bylo možné dokázat jedině tím způsobem, že se tam vydal jeden člověk a lezl po čtyřech, a ani pak by se nedostal k pořádné ráně dřív, než by se připlížil na ně jakých dvacet metrů, poněvadž by mu bránilo propletené stro moví. Jakmile byl ovšem jednou za ochrannou hradbou stromů uvnitř v úkrytu, měl báječnou pozici, protože všechno, co se chtělo dostat k soli, muselo přejít pětadvacet metrů široké ne chráněné prostranství, kde nebylo nic, co by skýtalo jakýkoli kryt. Ale přestože jsme tam zůstali až do jedenácti, neobjevilo

se už nic. Uhrabali jsme v lizu pečlivě nohama prach, aby bylo ihned vidět každou čerstvou stopu, až tam přijdem příště, a šli jsme zase ty tři kilometry zpátky k silnici. Pronásledovaná zvěř se naučila přicházet jenom za noci a odcházet před svítáním. Ten jeden samec tam zůstal, a protože jsme ho ráno vyplašili, bude to teď ještě těžší. Už desátý den jsme se pachtili za velkými kudu a já do té chvíle nespatřil ani jednoho dospělého samce. Zbývaly nám už jenom tři dny, protože deště postupovaly z Rhodesie den ze dne dál na sever a my se museli dostat před jejich příchodem až do Handeni, pokud jsme totiž nebyli ochotni zůstat přes celé období dešťů na místě, kde jsme byli. Poslední datum, kdy bude ještě možné odjet, jsme stanovili na 17. únor. Ztěžklé, chuchvalco vité obloze to už trvalo hodinu i více, než se ráno vyjasnila, a člo věk cítil naprosto bezpečně, jako kdyby se díval na mapu vodních srážek, že deště postupují čím dál víc k severu a že se blíží. Ona je to sice rozkoš, honit se za něčím, po čem člo věk už dlouhou dobu silně touží, i když ho to vždycky znova přelstí a přechytračí a i když mu každý den přináší nový ne zdar. Hlavně že si může lovit a hlavně že má pokaždé, když si vyjde, vědomí, že se dřív nebo později štěstí obrátí a jemu se dostane příležitosti, po které prahne. Ale přestává to být roz koš, když má vymezený čas, během něhož musí svého kudu dostat, nebo ho už nedostane vůbec a třeba ho ani nezahlídne. Takhle by lov vypadat neměl. Příliš to připomíná doby, kdy se posílali chlapci do Paříže, aby tam za dva roky uspěli jakožto malíři nebo spisovatelé. Když za tu dobu neuspěješ, tak hy baj domů a do podniku k tatínkovi. Správný lov má vypadat tak, že člověk loví, dokud žije a dokud takové a takové zvíře existuje; právě tak jako malovat se má tak, že člověk maluje, dokud existuje on sám, barvy a plátno, a psát tak, že píše, do kud je živ a dokud existuje nějaká tužka a papír nebo inkoust nebo stroj, na kterém se dá psát, nebo dokud má něco, o čem má chuť psát, a když to někdo dělá jinak, tak si musí připa dat jako blázen a taky blázen je. Jenomže tady byl teď naším

pánem čas, roční období a ubývající finance, takže to, co by pro nás bývalo bylo každý den znova zdrojem potěšení, ať už bychom něco zastřelili nebo ne, zvrtlo se teď v nanejvýš vzrušující životní zvrácenost, v nezbytnost dosáhnout něčeho v době kratší, než je doba, která by na to měla být po právu vymezena. A když jsme se teď vraceli v poledne domů — vstá vali jsme ten den dvě hodiny před svítáním a měli jsme před sebou jen tři dny —, začínal jsem už být nervózní; a tu najed nou vidím, jak u stolu pod stříškou našeho jídelního stanu sedí Kandisky, majitel tyrolských kalhot, a mluví a mluví. Úplně jsem na něj zapomněl. „Maucta, maucta,“ povídá. „Tak co? Žádný štěstí? Kde máte kudu?“ „Zakašlal a utek,“ odpověděl jsem. „Nazdar, malá.“ Usmála se. Už jí to taky dělalo starosti. Oba dva už od sví tání poslouchali, jestli neuslyší výstřel. Poslouchali v jednom kuse, dokonce i tehdy, když už tam byl náš host; poslouchali, i když psali dopisy, poslouchali, i když četli, poslouchali, i když přišel Kandisky a vykládal. „Nedostals ho?“ „Ne. A ani jsem ho nezahlíd.“ Viděl jsem, že to Tátovi už taky dělá starosti a že je trošku nervózní. Zřejmě to tam před tím zevrubně rozbírali. „Dej si pivo, plukovníku,“ povídá. „Jednoho jsme vyplašili,“ podával jsem hlášení. „Na vý střel nebylo ani pomyšlení. Stop tam bylo spousty. Ale nepřišlo už nic. Vítr se točil kolem dokola. Můžeš se zeptat mládenců.“ „Jak už jsem řekl tady panu plukovníkovi Phillipsovi,“ za čal Kandisky, zavrtěl zadkem v kožených kalhotách a přehodil jednu bosou, silně chlupatou nohu s mohutným lýtkem přes druhou, „nesmíte tady zůstat moc dlouho. Uvědomte si, že se blíží deště. Tady odsud se táhne dvacetikilometrový úsek, přes který se za dešťů nedostanete. Absolutně ne.“ „No, právě mi to říkal,“ povídá Táta. „Mimochodem, bez toho plukovníka. My si tyhle vojenský tituly dáváme jen tak

z legrace. Jestli jste snad sám plukovník, tak promiňte.“ Potom se obrátil ke mně. „Zatracený lizy. Kdyby ses na ně vykašlal, taks už ho měl.“ „Jenom to všechno komplikujou,“ souhlasil jsem. „Jenom že člověk si říká, že se u lizu dřív nebo pozdějc musí dostat k ráně.“ „Zkus to taky na pahorkách.“ „Zkusím.“ „Prosím vás, co z toho máte, když zabijete kudu?“ zeptal se Kandisky. „Neměl byste to brát tak vážně. Vždyť to nic ne znamená. Za rok jich dokážete zabít třeba dvacet.“ „Jen zkuste něco takového říct na honební správě,“ od pověděl Táta. „Vy mi nerozumíte,“ povídá Kandisky. „Já chtěl jenom říct, že je to možné. Samozřejmě že po tom nikdo netouží.“ „Přesně tak,“ odpověděl Táta. „V kraji, kde je jich hodně, to možný je. Tady v tom buši to je ten nejběžnější druh velký antilopy. To jenom, že když ji člověk chce najít, tak ji nenajde.“ „Víte, já nezabíjím nic,“ vykládal Kandisky. „Proč se radši víc nezajímáte o domorodce?“ „My se zajímáme,“ ujistila ho moje žena. „Jsou opravdu zajímaví. Poslyšte…“ povídá a pokračoval pak v hovoru s mou ženou. „Největší peklo na tom je,“ řekl jsem Tátovi, „že když lovím na pahorkách, tak vím bezpečně, že ty potvory jsou dole u lizů. Samice na pahorkách jsou, ale přísahal bych, že samci ne. A pak tam člověk večer přijde a najde tam stopy. Ty potvory u těch lizů byly! Já mám dojem, že si tam choděj, kdy je napadne.“ „Pravděpodobně.“ „Já jsem přesvědčenej, že na to tady ty samci jdou jinak. Asi choděj na sůl vždycky jenom jednou za několik dní. Karel jich určitě pár vyplašil, jak toho jednoho zastřelil. Kdyby ho byl aspoň složil čistě, místo aby ho pronásledoval křížem krá žem po kraji. Proboha, kdyby ten člověk aspoň jednou jedin krát něco složil čistě! Já vím, že přijdou noví. Jenomže si na ně