0036890

Kapitola 1

apadly mě hned tři pádné důvody, proč nejet do Moskvy. Jeden z nich představovala šestadvacetiletá plavovlasá slečna. Právě si nahoře vybalovala kufr. Řekl jsem: „Neumím rusky.“ „To předpokládáme.“ Můj návštěvník si decentně usrkl trošku růžového ginu a povzdechl si nad mou tupohlavostí. Mluvil lehce nadřazeně. „Nikdo od vás znalost ruštiny neočekává.“ Svoji návštěvu předem ohlásil, odvolal se na přítele mého přítele. Představil se jako Hughes-Beckett a upozornil mě, že jeho záležitost je jaksi – důvěrného charakteru. Prý by mi byl vděčný, kdybych mu pomohl a obětoval mu půl hodiny. Když zazvonil a já mu otevřel, hned mě napadlo, že vidím mandarina, tedy vysokého vládního činitele. Čím déle mluvil, každým gestem, každým slovem dojem mandarina jen prohluboval. Bylo mu asi padesát, vysoký, hubený, nažehlený, elegantní boty. Vyzařovala z něj neotřesitelná civilizovaná zdvořilost. Mluvil kultivovaně, s přivřenými ústy, jako by staženými rty zadržoval všechna nežádoucí slova. Přesně měřil i každé gesto rukou, dokonce i výraz a pohyb očí. Občas se na okamžik zadíval kamsi za mě, jinak se mi ale soustředěně díval do očí, pokud se nezahleděl na své ruce nebo svoji skleničku. Setkal jsem se v životě s mnoha muži jeho druhu, a řadu z nich jsem měl rád. Pan Hughes-Beckett mi však byl od počátku nesympatický, i když jsem vlastně nevěděl proč. Odpor, který jsem vůči němu cítil, vedl automaticky k tomu, že jsem na jeho nabídku nehodlal přistoupit, chystal jsem se říct ne.

N

(5

„Mnoho času byste s tím neztratil,“ vysvětloval trpělivě. „Předpokládáme, že tak týden, možná dva, víc ne.“ Snažil jsem se mluvit se stejnou ovládanou zdvořilostí jako on. „Proč se tam nevydáte sám? Navázal byste snáz potřebné kontakty.“ V očích mu nepatrně blesklo podráždění. „Bylo rozhodnuto, že bude lépe, bude-li vyslán někdo, komu jsou blízcí... koně.“ Neslušelo se odpovědět nezdvořile, proto jsem se jen v duchu zasmál a myslel si své. Panu Hughesovi-Beckettovi by se to nelíbilo. Podle tónu, jakým vyslovil slovo „koně“, jsem usoudil, že ke svému okamžitému poslání má stejně záporný vztah jako já. Tím si mě ovšem nijak nezískal, ale aspoň jsem začínal chápat, proč je mi nesympatický. Byl vychovaný, dělal co mohl, ale nepodařilo se mu zastřít přezíravost – znal jsem ten postoj příliš dobře, snadno jsem ho rozpoznal. „Na vašem ministerstvu nejspíš žádné jezdectvo nemáte,“ poznamenal jsem uštěpačně. „Prosím?“ „Ale proč zrovna já?“ Uvědomil jsem si, že se ptám se zoufalstvím nedobrovolně zvoleného. Proč zrovna já? Já to nechci. Jděte s tím do háje, vyberte si někoho jiného. Dejte mi s tím pokoj. „Bylo mi řečeno, abych se obrátil na vás, protože máte... jméno,“ usmál se, jako by to nebral vážně. „Také na to máte čas,“ dodal. To byla rána pod pás. Snažil jsem se tvářit ledově. Sundal jsem si brýle a prohlížel si je přivřenýma očima, jako bych se chtěl přesvědčit, jestli jsou skla čistá. Pak jsem si zase brýle nasadil. Tuhle taktiku jsem užíval už dlouho, kdykoli jsem chtěl získat čas. Začal jsem s ní, když mi bylo šest a učitel se mě ve škole při aritmetice zeptal, co jsem udělal s násobencem. Tehdy jsem si sundal svoje soví brýle se stříbrnými obroučkami, díval se na rozmazaný obraz učitele a podléhal panice. Co je probůh násobenec? „Prosím, já za to nemůžu, pane, to já ne.“ To, jak se mi učitel vysmál, jsem nikdy nezapomněl. Stříbrné obroučky jsem pak zaměnil za zlaté, později za plastové a nakonec za želvovinové. Když jsem nevěděl, co říct, brýle jsem si sundával. „Je listopad a já mám kašel,“ namítl jsem. Malichernost mé výmluvy způsobila, že se můj host sklonil ještě blíž ke své křišťálové skleničce a ponořil se do hlubokého ticha.

6)

„Obávám se, že musím odmítnout.“ Zvedl hlavu a klidně, civilizovaně se na mě zadíval. „Na jistých místech zavládne zklamání, ba možno říci až bezradnost.“ „Lichotky si schovejte pro někoho jiného.“ „Převládl názor, že právě vy...“ Nedořekl. Slova visela ve vzduchu. „Čí názor? Čí konkrétně?“ Potřásl mírně hlavou, odložil prázdnou skleničku a vstal. „Vaši odpověď budu na příslušných místech tlumočit.“ „Tlumočte i mé politování,“ dodal jsem. „Jak si přejete, pane Drewe.“ „Stejně bych neuspěl, nejsem detektiv, jsem farmář.“ Úkosem se na mě podíval, jako by chtěl říct, co by řekl každý jiný člověk, který není tak svázaný formalitami: „Ale ale, jděte s tím do háje.“ Vyprovodil jsem ho do haly, pomohl mu do kabátu, přidržel dveře a díval se za ním, jak v mrazivém vzduchu prostovlasý odchází ke svému daimleru s čekajícím řidičem. Na rozloučenou se na mě s neproniknutelným výrazem upřeně zadíval okénkem velkého vozu. Ten se pak se skřípotem kol na štěrku rozjel k bráně. Já se ve studeném vzduchu rozkašlal. Vrátil jsem se do domu. Emma právě scházela po elegantním oválném schodišti ve svém víkendovém oblečení: džíny, objemný svetr, vysoké boty. V tu chvíli mě napadlo, jestli ve dvacátém druhém století budou dívky v tom krásném prostředí, mezi půvabně lomenými zdmi, vypadat stejně nepatřičně. Pokud dům tak dlouho vydrží. „Takže si dáme smaženou rybu a televizi?“ zeptala se. „Nejspíš.“ „Máš zase bronchitidu.“ „Není nakažlivá.“ Došla pod schody a ihned zamířila do kuchyně. V pátek jí vždycky chvíli trvalo, než ze sebe setřásla napětí všedních dní. Já si už zvykl na její nekoordinované příjezdy a na to, jak je v prvních hodinách jako naježená a nepřístupná. Už jsem se nepokoušel vítat ji s něhou. Nebyla ochotná líbat se před desátou a milovat se před půlnocí. Pokaždé se přirozeně začala chovat teprve v sobotu odpoledne. Neděli jsme trávívali v pohodě a v pondělí ráno v šest odjížděla. Lady Emma Loudersová-Allenová-Croftová, dcera, sestra a teta vévodů, se rozhodla být „pracující ženou“. Byla zaměstnaná na

(7

plný úvazek, bez jakýchkoli privilegií, v jednom londýnském obchodním domě. Snažila se sice zůstat v ranku obyčejných zaměstnanců, ale ať dělala co chtěla, nevyhnula se povýšení. Jmenovali ji nákupčí ložního prádla ve druhém patře. Emma, nadaná organizačními schopnostmi, byla ze svého povýšení nesvá. Bylo mi jasné, že za to může její vychování, škola pro urozené mladé dámy, kde jí vtloukli do hlavy levičácké představy o tom, že intelekt je elitářský a že jen cesta manuální práce je pravou cestou do nebe. Její sebetrýznitelské puzení ji v minulosti zavedlo do kaváren jako servírku, za pulty obchodů jako prodavačku, a ne a ne vyprchat. Kdyby nepracovala, určitě by hlady nezemřela, ale mohla by snadno propadnout alkoholu nebo drogám. Byl jsem přesvědčený, že by při svých schopnostech a energii měla studovat, něčím se vyučit, jít na vysokou školu, že by byla víc platná než jenom prací svých rukou. Věděla dobře, co si myslím, ale už jsem o tom přestal mluvit, zkušenost mě poučila, že tohle téma je tabu, že vede ke zbytečným scénám a neshodám. „Proč se sakra taháš s tou bláznivou, nevyrovnanou holkou?“ ptával se mě často můj nevlastní bratr. Nikdy jsem mu nevysvětlil, že dávka životní energie jednou do týdne je pro srdce prospěšnější než každodenní zdravotní cvičení. Emma se dívala do ledničky. Světlo jí ozařovalo jemně modelovanou tvář a platinové vlasy. Obočí měla tak světlé, že bez nalíčení bylo skoro neviditelné, stejně jako její řasy bez maskary. Někdy si oči nápadně líčila, jindy ponechala vše přírodě. Podle nálady. „Nemáš tu žádný jogurt,“ postěžovala si. Vzdychl jsem. Zdravá strava nebyla to moje. „Nemám ani ovesné vločky,“ doplnil jsem. „Kelp.“ „Co prosím?“ „Mořské řasy, komprimované, v takových kostkách. Velmi zdravé.“ „Určitě.“ „Jablečný mošt a ocet, med, organicky pěstovaná zelenina.“ „Takže avokáda a artyčoky už nejíme?“ Vytáhla z lednice kus holandského sýra a zamračila se. „Tohle je dovoz, měli bychom dovoz omezit. Potřebujeme obrannou ekonomiku.“ „Takže už žádný kaviár?“

8)

„Kaviár je nemorální.“ „Byl by nemorální, i kdyby ho bylo hodně a byl levný?“ „Nehádej se se mnou. Co chtěl ten tvůj host? Máme tyhle šlehačkové dorty k večeři?“ „Ano, máme. Chtěl, abych jel do Moskvy.“ Vztyčila se a přísně se na mě podívala. „To je hloupý vtip.“ „Před měsícem jsi tvrdila, že šlehačkové dorty jsou andělská potrava.“ „Nehraj si na pitomce.“ „Chtěl, abych jel do Moskvy, abych tam něco vyřídil, ne na marxistické školení.“ Pomalu zavřela ledničku. „Cos tam měl vyřídit?“ „Chtěl, abych tam někoho vyhledal. Jenže já tam nejedu.“ „Koho?“ „To mi neřekl.“ Odvrátil jsem se od ní. „Pojď do obývacího pokoje, dáme si skleničku u krbu.“ Šla za mnou přes halu a usadila se před ohněm do hlubokého křesla, v ruce sklenku bílého vína. „Jak ti vzkvétají prasátka, husy a mandragora?“ „Děkuju, dobře.“ Neměl jsem ani prasata, ani husy, ani mandragoru. Měl jsem hodně hovězího dobytka a asi pět čtverečních kilometrů Warwickshiru. K tomu všemu patřily všechny soudobé obtíže potravinové výroby. Naučil jsem se měřit výtěžnost na tuny na hektar a vláda mě o moudrosti své zemědělské politiky nepřesvědčila. Platila mi totiž za to, abych určité věci nepěstoval, a hrozila mi pokutou, kdybych je přece jen pěstoval. „A co koně?“ zeptala se Emma. „No...“ Líně jsem se v křesle natáhl a zadíval se na její stříbřité vlasy ozářené světlem lampy. Napadlo mě, že je nejvyšší čas, abych přestal přivírat oči při pomyšlení, že už nikdy nepojedu dostihy. „Koně bych mohl prodat.“ „Mohli by běhat honební...“ „To není ono. Stejně to nejsou hunteři, jsou to dostihoví koně, měli by běhat na dráze.“ „Celá léta jsi je trénoval... proč si někoho nezjednáš, aby je jezdil?“

(9

„Trénoval jsem ty koně, protože jsem je sám jezdil, pro jiného to dělat nechci.“ „Neumím si tě bez koní představit.“ „Já sebe taky ne.“ „Zatracená škoda!“ „Já myslel, že patříš k těm, co hlásají: My víme nejlíp, co je pro vás nejlepší, a koukejte se podle našich rad zařídit.“ „Někdy člověk musí svého bližního chránit před ním samotným.“ „Jak to?“ „To je přece jasné,“ zadívala se na mě. „Prevence je teď vzkvétající obor,“ řekl jsem trpce. „Celá houština předpisů brání lidem v přirozeném, všedním riziku... K úrazům ale nepřestává docházet. Navíc máme teroristy.“ „Tebe to nepřestává míchat, co?“ „Ano.“ „Myslela jsem, že tě to přejde.“ „Vztek mě přešel, ale mrzet mě to nepřestane.“ Měl jsem v dostizích štěstí, měl jsem štěstí na dobré koně a překážkové ježdění mi skýtalo závratné chvíle tmy i jasu, strachu i vítězoslávy, blaženosti, citů, jaké naplňují duši po okraj. Kdyby mě nechali na pokoji, byl bych ten podzim pilně trénoval, kde se dalo, a těšil bych se na velké jarní amatérské dostihy. Sice jsem nebyl světový zázrak, pokud jde o zdraví, trpěl jsem nemocemi dýchacích cest podobně jako auto trpí rezavěním, ale fyzické síly jsem měl víc než dost. Kdosi kdesi ale před krátkou dobou vymyslel tu pitomost, že dostihoví jezdci nesmějí nosit brýle. Je pravda, že si hodně lidí myslí, že jezdit v brýlích je hloupost, možná mají pravdu, ale sakra jezdil jsem v nich léta, párkrát jsem si rozbil obroučky a trochu se pořezal, ale oči jsem si neporanil nikdy, ostatně jsou to přece sakra moje oči, tak co! Kontaktní čočky zakázané nebyly, i když i pro ty platila určitá omezení, jenže já je prostě nesnášel. Zkoušel jsem to s nimi znovu a znovu, ale vždy to vedlo k zánětům spojivek. Z toho vyplynulo, že když nemůžu jezdit s kontaktními čočkami, nemůžu jezdit vůbec. Dvanáct let radosti skončilo. Musel jsem se rozloučit s dobrodružstvím, odvahou, rychlostí a bezdechým nadšením. Je nám líto, že to bolí, říkali, je to ale přece ve vašem vlastním zájmu. * * *

10)

Víkend míjel jako obvykle. V sobotu dopoledne jsme si vyjeli po farmě, odpoledne jsme jeli na místní dostihy do Stratfordu nad Avonou a večer jsme se najedli s přáteli. V neděli jsme si přispali a pak jsme se povalovali v obývacím pokoji u krbu, kolem nastláno novin, jako když nasněžilo, před sebou vidinu topinek se šunkou k obědu. Uplynuly dvě hezké, úspěšné noci, a jedna nás ještě čekala. Emma byla něžná a milá, skoro jako bychom byli manželé, líp už to nešlo. Do téhle domácí idylky vpadl Hughes-Beckett se svým daimlerem. Kola zaskřípěla na štěrku a já se nadzdvihl, abych se podíval, kdo jede. Emma taky. Viděli jsme, jak vystoupil řidič a člověk, který seděl vedle něj, a jak oba šli otevřít zadní dvířka. Z jedné strany vystoupil Hughes-Beckett a zadíval se ustaraně na dům. Z druhých dvířek vystoupil... Emma se dívala vytřeštěně: „Páni! To je přece...“ „Ano, je.“ Rozhlédla se vyděšeně po neuklizeném pokoji. „Sem je nemůžeš vzít.“ „Ne. Vezmu je do salonu.“ „Ale... tys věděl, že mají přijet?“ „Jistěže ne.“ „No nazdar.“ Sledovali jsme oba návštěvníky, kráčející k hlavnímu vchodu. Že prý člověk za všech okolností může říct ne... Když si ale protivník přivede takovou posilu... „Tak běž,“ řekla Emma. „Zjisti, co ti chtějí.“ „Já vím, co mi chtějí. Hezky tu seď a lušti si křížovku, jdu jim to vymluvit, na něco snad přijdu.“ Šel jsem otevřít. „Randalle...,“ řekl princ a podal mi ruku. „Štěstí, že jsme vás zastihli doma. Můžeme dál?“ „Samozřejmě, sire.“ Hughes-Beckett ho následoval přes můj práh s výrazem pokoření i triumfu. Sám mě umluvit nedokázal, ale už se těšil, jak podlehnu jinému. Odvedl jsem hosty do modrozlatého salonu, kde sice nehořel oheň v krbu, ale hřálo tam ústřední topení. „Randalle, prosím vás, jeďte do té Moskvy,“ požádal princ. „Můžu Vaší královské Výsosti nabídnout něco k pití?“

(11

„Nemůžete. Prosím sedněte si, vyslechněte mne a nechte těch vytáček.“ Bratranec panovnice se pohodlně usadil na starožitné pohovce a pokynul nám, abychom si sedli do křesel vedle něho. Princ byl můj vrstevník, jen o jeden nebo dva roky starší než já, a v uplynulých letech jsme se často setkávali, protože nás spojovala láska ke koním. Princ spíš tíhnul k honitbě a k pólu než k dostihům, ale v několika soutěžích point-to-point jsme se střetli. Byl energický a přímý a dokázal být tvrdý až panovačný. Viděl jsem ho ale taky slzet nad mrtvým tělem jeho nejmilejšího loveckého polokrevníka. Opakovaně jsme se setkali i při různých společenských událostech, ale přátelství jsme nikdy nenavázali. Až do této chvíle jsme taky nikdy jeden druhého nenavštívili doma. „Vy, myslím, znáte bratra mé ženy, Johnnyho Farringforda, že?“ „Jen povrchně.“ „Chce jet na příští olympijské hry. Do Moskvy.“ „Ano, sire, to už mi řekl pan Hughes-Beckett.“ „Chce tam jet military, tedy Třídenní soutěž.“ „Ano.“ „Takže, Randalle, máme tento problém... nebo spíš otazník. Dokud ten se neobjasní, Johnnyho do Moskvy pustit nemůžeme. Opravdu nemůžeme, nehodláme, nepustíme jej s rizikem, že ta věc vybuchne. Jsem pevně odhodlaný mu zabránit v účasti, pokud by hrozilo sebemenší riziko... že by mohlo dojít k nějakému trapnému incidentu, který by se jakkoli nepříjemně dotkl ostatních členů mé rodiny. Vlastně celé Británie.“ Odkašlal si. „Ne že by byl Johnny v přímé linii jako možný dědic trůnu, ale je hrabě a je to můj švagr. Pro světová média určitě sousto.“ Zmohl jsem se na protest. „Sire, olympiáda je přece ještě daleko. Já vím, že je lord Farringford dobrý, ale třeba vůbec neprojde výběrem, a tím celý problém odpadne.“ Princ potřásl hlavou. „Pokud se problém nevyřeší předem, Johnny jednoduše výběrem neprojde bez ohledu na to, jak je dobrý, i kdyby byl ze všech nejlepší.“ Zadíval jsem se na něj. „To byste zařídil?“ „Ano, to bych zařídil,“ řekl rozhodně. „Sice bych z toho měl v rodině nepříjemnosti, protože si členství v olympijském družstvu zamanul nejen on, ale i moje žena... Ostatně, měl by opravdu šan-

12)

ci, to uznávám. V průběhu léta několikrát zvítězil v parkuru, a teď tvrdě pracuje, aby se i v drezuře dotáhl na světovou úroveň. Nechci mu bránit ve štěstí... Proto jsem tady a proto vás žádám, abyste byl tak hodný a snažil se zjistit, co by mu v Rusku mohlo hrozit, nebo jestli mu tam vůbec něco hrozí.“ „Sire, proč zrovna já? Proč ne diplomati?“ „Ti nám to hodili zpátky jak horký brambor. Tvrdí... a asi mají pravdu... že nejlépe může pochodit soukromá osoba. Pokud se něco... najde, nechceme, aby to bylo v úředních záznamech.“ Mlčel jsem, ale moje neochota byla určitě zjevná. „Poslyšte,“ řekl princ, „známe se už dlouho. Jste pětkrát chytřejší než já a plně vám důvěřuji. S vaším zrakem mě to opravdu mrzí, vážně, ale upřímně řečeno, máte teď hodně volného času a o farmu se váš agent dokáže dokonale postarat, jako se o ni staral, když jste se proháněl po Cheltenhamu nebo po Aintree. Může se vám o ni starat, až budete v Moskvě.“ „Doufám, že jste to s tím zákazem brýlí nevymyslel vy, abych měl čas na tu vaši záležitost,“ prohodil jsem. Dobře zaznamenal trpkost v mém hlase a tiše se zasmál. „O to se spíš postarali ostatní amatéři, aby se vás zbavili.“ „Dva z nich už přísahali, že tomu tak není.“ „Tak co, pojedete?“ Zadíval jsem se na ruce, sundal si brýle a zase jsem si je nasadil. „Vím, že se vám tam nechce,“ řekl, „ale já vážně nevím, na koho jiného se obrátit.“ „Sire, nemohli bychom to odložit na jaro? Chci říct, že se třeba do té doby najde někdo jiný.“ „Ne, musíme to řešit teď, Randalle, ihned. Máme možnost koupit Johnnymu jednoho špičkového německého koně, opravdu skvělého. My... přesněji správci jeho jmění... měl bych vysvětlit... že jeho peníze podléhají naší správě do jeho pětadvaceti let, tedy ještě tři roky. Johnny sice dostává štědré kapesné, ale má-li se koupit kůň olympijské třídy, je nutno sáhnout na kapitál. My toho koně rádi koupíme, copak o to. Máme na něj opci a majitelé už naléhají, chtějí, abychom se rozhodli. Do Vánoc musíme oznámit, zda ano či ne. Kůň by byl pro jiné účely než olympijskou soutěž příliš nákladný, musíme být rádi, že vůbec máme těch pár týdnů na rozmyšlenou. Jiní zájemci stojí za námi ve frontě.“ Stál jsem neklidně u okna a díval se na studené listopadové ne-

(13

be. Představoval jsem si zimní Moskvu, pátrání po něčí indiskreci, možná odhalení soukromé špíny. Odporná představa. „Prosím, Randalle, prosím, jeďte!“ naléhal princ. „Pokuste se o to.“

Emma stála u okna a dívala se za odjíždějícím daimlerem. Pak se pátravě zadívala na mě. „Koukám, že tě zlomil,“ řekla. „Ještě mám obranné manévry v zásobě.“ „Nemáš šanci.“ Zvolna přešla dřevem obloženou místnost a sedla si na dlouhou lavičku před krbem. Hřála si ruce u ohně. „Máš to v sobě zabudované,“ řekla. „Služba králi. Tvůj dědeček byl dvořan, teta dvorní dáma. Takových máš mezi předky hodně. Nemáš šanci, když princ řekne: ‚Skoč!‘, všechny tvoje zděděné geny se staví do pozoru a salutují.“

14)

Kapitola 2

rincův dům byl skromný, jen o něco větší než můj, zato o sto let starší. Princ mi přišel otevřít sám, přestože měl v domě na rozdíl ode mě služebnictvo. Měl ovšem taky ženu, tři děti, a jak se ukázalo, i šest psů. Dveřmi kolem něj proklouzl jeden dalmatinec a jeden whippet. Oba psi si mě přiběhli očichat, když jsem vystupoval z mercedesu, za nimi smečka štěkajících teriérů. „Odkopněte je,“ křikl princ, „jdi z cesty, Fingersi, ty obludo strakatá.“ Dalmatinec ho ignoroval, ale já se ke dveřím dostal nepokousaný. Potřásl jsem princi rukou a uklonil jsem se. Pak jsem ho následoval přes rozlehlou halu pokrytou koberci do velké studovny. Na dvou stěnách byla knihovna se vzorně urovnanými, v kůži vázanými svazky. Okna, dveře, portréty, krb, zbývala jen malá plocha holých, světle zelených zdí. Na velkém psacím stole stála řada fotografií ve stříbrných rámečcích a brambořík v ozdobném měděném květináči. Bledé květy se v šedavém osvětlení smutně skláněly. To, že mi sám otevřel, bylo vyznamenání, princ si to dobře uvědomoval, taky věděl, že si to uvědomuju i já. Pochopil jsem, že se mu hodně ulevilo, když jsem mu aspoň trochu, jedním krokem, vyšel vstříc. Stísněně jsem zvažoval všechny možné důsledky, které budoucnost asi přinese. „To jste hodný, Randalle, že jste přijel.“ Pokynul mi, abych si sedl do koženého křesla. „Měl jste dobrou cestu? Hned vám seženu kávu...“ Sedl si za psací stůl na otočnou židli a zdvořile se mnou kon-

P

(15