1. KAPITOLA
Willow Chanceová Génius se pozná podle toho, že dokáže zamířit na něco, co vůbec nevidí, a přesto se trefí.
G Sedíme spolu u kovových tmavozelených piknikových stolků v cukrárně Foster Freeze. Všichni čtyři. Pochutnáváme si na rychle tající zmrzlině napěchované v kornoutu z původně tekuté čokolády, ale teF ztvrdlé v křupavou skořepinu. Nemám potřebu tu nikomu vysvětlovat, že by toho efektu nešlo dosáhnout bez vosku. Bez jedlého kuchyňského vosku, abych to upřesnila. Jak čokoláda postupně chladne, vytváří pro toho úžasného vanilkového vězně uvnitř jakousi celu s pevnými stěnami. Naším úkolem je vězně vysvobodit. Zmrzlinové kornouty většinou nejím. A když už se do nich pustím, dodržuju přitom přesná pravidla, která se nesmí v žádném případě překročit. Dneska to ale neplatí. Nejsem tu sama. Dokonce si ani nikoho podrobně neprohlížím. Můj zmrzlinový kornout je obrovský a všude z něj kape. 7
Takže se teF já sama můžu snadno stát objektem něčího pozorování. Proč? Tak jednak hlavně proto, že umím trochu vietnamsky. Ale není to můj „rodný jazyk“. Tento termín mám ráda, protože lidé obyčejně tomuto mimořádně namáhanému svalu neprojevují dostatečné uznání za to, kolik vykoná práce. Takže ti velice děkuji, jazyku. Vysedáváme si tu ve stínu odpoledního slunce a já používám svou rodnou vietnamštinu, kdykoliv to jde, což je docela často. Povídám si se svou novou kamarádkou Mai. Do toho občas prohodí pár slov její vždycky nevrlý bratr Quang-ha, který mi nahání strach už jen proto, že je starší než já. Vietnamština, kterou se oba až dosud dorozumívali jako tajným jazykem, se s mým příchodem změnila v už jen polotajný jazyk. Dovezl nás sem Dell Duke, ten je zticha a nic neříká. Neumí vietnamsky. Nerada někoho vylučuju z kolektivu. Lidé totiž většinou vylučují mě, takže moc dobře vím, jaký je to pocit. Vůbec mi nevadí, že pan Duke jen poslouchá. Je to výchovný poradce a naslouchání má v popisu práce. Tedy alespoň by měl umět naslouchat. Nejvíc mluví Mai. Taky toho nejvíc sní. Když už nemůžu, tak jí dám dojíst svůj kornout. Vím docela jistě, že na tenhle den, kdy nám do tváře svítí slunce a zcela nás zaměstnává sladká zmrzlina, nikdy nezapomenu. 8
G Po sedmnácti minutách od příjezdu sedíme zase v autě Della Duka. Mai chce jet kolem Hagenova dubového parku. Celý rok tam žijí velké husy. Mai mi je chce ukázat. A protože je o dva roky starší než já, tak se mylně domnívá, že všechny malé děti se na nějaké tlusté husy jen třesou. Nevykládejte si to špatně, já proti vodním ptákům nic nemám. Na Hagenově dubovém parku mě ale víc než ti opeřenci zajímá rozhodnutí městské radnice o vysázení původní vegetace. Z Dellova pohledu dokážu vyčíst, ve zpětném zrcátku totiž vidím jeho oči, že ho nijak zvlášQ nezajímají ani husy, ani ta původní vegetace. Přesto nás kolem parku proveze. Quang-ha se zhroutil na sedadlo a největší radost má asi z toho, že se nemusí nikam harcovat autobusem. Když dojedeme k Hagenově dubovému parku, nikdo ani nevystoupí z auta, protože Dell prohlásí, že je čas jet domů. Už před cestou na zmrzlinu jsem zavolala mámě, že se vrátím ze školy pozdě. Nebrala telefon, tak jsem jí nechala vzkaz. A stejný vzkaz jsem nechala na telefonu i tátovi. Je divné, že se mi ani jeden ještě neozval. Když mi neberou z nějakého důvodu telefon, tak mi vždycky sami co nejdřív zavolají zpátky. Vždycky.
G 9
Když Dell Duke zahne do naší ulice, vidím na příjezdové cestě zaparkované policejní auto. Sousedi z naší jižní strany se odstěhovali a jejich dům je zabedněný. Cedule uprostřed vypelichaného trávníku hlásá Ve vlastnictví banky. Na severní straně si dům pronajímají nějací lidé, viděla jsem je jen dvakrát, před sedmi měsíci a čtyřmi dny, když se nastěhovali. Prohlížím si policejní auto a přemýšlím, jestli se někdo vloupal do toho prázdného domu. Máma hned říkala, že mít vedle sebe prázdný dům přinese jen problémy. To ale nevysvětluje, proč je policie na naší příjezdové cestě. Jak se blížíme, rozeznávám, že v hlídkovém voze sedí dva policisté. A podle toho, jak se tam rozvalují, tam sedí už asi pěkně dlouho. Celým tělem mi projede nervozita. Quang-ha se ozve z předního sedadla: „Co u vás dělají policajti?“ Mai ho probodne pohledem a pak se podívá na mě. Její obličej je jeden veliký otazník. Určitě se jí honí hlavou, jestli můj táta náhodou něco neukradl nebo jestli nějaký můj bratranec není vyhlášený rváč. Možná jsou celá moje rodina průšviháři? Zase tak dobře se neznáme, takže nic z toho nejde vyloučit. Jsem potichu. Mám opravdu velké zpoždění. To se máma nebo táta tak vyděsili, že zavolali policii? 10
Nechala jsem jim vzkazy. Řekla jsem, že jsem v pořádku. Něco takového by přece neudělali? Dell Duke nestačí pořádně zastavit a já už otevírám dveře, i když dobře vím, že je to nebezpečné. Vystoupím a ženu se k našemu domu. Kašlu na svoji červenou školní tašku na kolečkách napěchovanou věcmi ze školy. Stačím udělat po příjezdové cestě jen dva kroky a v otevírajících se dveřích hlídkového vozu se objeví policistka. Má jasně oranžové vlasy stažené do tlustého culíku. Neobtěžuje se ani pozdravit, jen si sundá sluneční brýle a zeptá se: „Znáte Robertu a Jamese Chanceovy?“ Chci jí odpovědět, ale dokážu jen zašeptat: „Ano.“ Chci dodat: „Je to Jimmy Chance. Mému tátovi nikdo neříká James.“ Ale nejde mi to. Policistka si začne hrát s brýlemi. Je sice oblečená přesně podle předpisů, ale uniforma jí autority nepřidává. Zamumlá: „Aha… a ty jsi…?“ Polknu, ale mám v krku tak sucho, jako by mi tam uvázl knedlík. „Já jsem jejich dcera.“ V té chvíli už vystupuje i Dell Duke a kráčí k nám s mou školní brašnou v ruce. Mai je mu v patách. Quang-ha se vůbec neobtěžuje vylézt. Druhý policista, nějaký mladík, taky vystoupí z auta a postaví se vedle své kolegyně. Ani jeden z nich nic neříká. Je ticho. 11
Příšerné ticho. Policisté se zaměří na Della. Nervozita z nich přímo číší. Policistce se podaří ze sebe vysoukat: „A vy jste potom kdo…?“ Dell si odkašle. Zpotí se v jediném okamžiku od hlavy k patě. Těžko se mu vyslovuje a zakoktává se: „Já jsem Dell D-D-Duke. Jsem výchovný poradce dvou z těchto dětí. Jen jsem je přivezl domů.“ Všimnu si úlevy, která se policistům rozlije po tváři. Policistka začne pokyvovat hlavou, nasazuje chápavý výraz a skoro nadšeně říká: „Psycholog? Takže už o tom vědí?“ Seberu všechny síly a zeptám se: „Co jako mám vědět?“ Policisté mi nevěnují jediný pohled. Jejich pozornost se soustředí jen na Della. „Můžeme si spolu promluvit?“ Dell je zpocený jako myš. Zbaví se černého umělohmotného držadla mé tašky a jde za policisty. Kráčí dál ode mě, za auto, až na stále ještě horkou dlažbu na ulici. Postávají tam blízko sebe, téměř se dotýkají zády, a v záři nízko stojícího zapadajícího slunce vypadají jak trojhlavá nestvůra. Musí to být nestvůra, protože i když se snaží šeptat, stejně je jim rozumět. Jasně zachytím tři slova. „Stala se nehoda.“ A pak slyším šepot, že ti dva lidé, které mám na celém světě nejradši, že jsou nenávratně pryč. Ne. Ne.
Ne. 12
Ne. Ne.
Ne. Ne. Chci přetočit čas nazpátek. Chci se vrátit. Půjde někdo se mnou?
13
2. KAPITOLA
Před dvěma měsíci
G
Nastupuju na novou školu. Jsem jedináček. Jsem adoptovaná. A jsem jiná než ostatní. Trochu divná. Ale dobře to o sobě vím, což celou situaci ulehčuje. Alespoň pro mě. Je možné, aby někdo měl někoho příliš rád? Oba moji rodiče mě mají moc rádi. Když na něco musíte dlouho čekat, mnohem víc si toho vážíte. Na vztah mezi očekáváním a splněním přání by šlo bezpochyby uplatnit nějaký matematický vzoreček. 14
Tím se teF ale nechci zdržovat. Jedním z mých problémů totiž je, že i když jsem docela přemýšlivá, tak nejsem u učitelů moc oblíbená. Zatím si mě ještě žádný neoblíbil. Nikdy. Budu se teF držet jen faktů. Moje máma se snažila sedm let otěhotnět. Může vám připadat, že se rodiče snažili snad až příliš dlouho, protože lékaři hovoří o neplodnosti už po dvanácti měsících aktivního pohlavního styku bez úspěšného početí potomka. Všechno o medicíně mě sice strašně zajímá, ale představa, jak tohle moji rodiče dělají bez dodržování jakýchkoliv pravidel a bez nadšení, ve mně vyvolává pocit na zvracení, lékařsky vyjádřeno, mám z toho nepříjemný pocit v žaludku. Za ta léta se mojí mámě při počurání těhotenského testu zbarvilo okénko dvakrát do modra. Ale ani jednou plod neudržela. Plodu se říká latinsky fetus. To slovo zní strašně. Fetus. Hrůza. Její placenta nedokázala plod vyživit. A tak jsem se na scéně objevila já. Sedmého dne sedmého měsíce, už se nedivíte, že tak miluju tohle číslo? moji noví rodiče vyrazili na sever do nemocnice vzdálené od jejich domova 257 mil. Tam mě pojmenovali podle stromu z chladného pásu z čeledi vrbovitých (Salix) a změnili svět. Tedy alespoň náš svět. Oddechový čas. Možná to nebylo 257 mil, ale já si to tak potřebuju představovat. 2 + 5 = 7 a 257 je prvočíslo. To 15
je hodně výjimečná kombinace. Ve svém světě musím mít pořádek. Ale vraQme se zpátky ke dni, kdy mě adoptovali. Táta to popisuje tak, že já jsem ani jednou nezaplakala, ale máma celou cestu po dálnici číslo pět směrem na jih až k výjezdu 17 B probrečela. Když má moje máma z něčeho radost, tak brečí. A když je smutná, tak je jen potichu. Řekla bych, že mámino citové naladění není úplně normální, ale dokážeme se s tím nějak vyrovnat, protože většinu času se usmívá. Od ucha k uchu. Když rodiče konečně dorazili do našeho nedostavěného přízemního domku na konci Údolí svatého Jáchyma, měli nervy napnuté k prasknutí. Tím ale naše rodinné dobrodružství teprve začínalo. Pro mě je důležité si dokázat věci v hlavě představit, i když to jsou nějaké špatné představy, což tak většinou bývá. Na první pohled mě nejde napasovat do žádné určité etnické kategorie. Patřím k lidem, kterým se říká „barevní“. Moji rodiče ale barevní nejsou. Jsou to ti nejbělejší lidé na světě, a to ani trochu nepřeháním. Jsou tak bílí, až vám připadají namodralí. Netrpí špatným krevním oběhem, jen nemají dost pigmentu. Máma má jemné rezavé vlasy a světle modré, opravdu hodně světle modré oči. Jsou tak světlé, že vypadají spíš šedé. Ale nejsou. 16