Kapitola první
NECHÁVALA SE NADNÁŠET, paže měla roztažené, přes tělo se jí přelévala voda a ona vdechovala letní vůni soli a kokosů. V ústech ještě cítila chuť příjemně syté snídaně; slaniny, kávy a možná i nějakých croissantů. Nadzvedla hlavu a od hladiny se odráželo tak jasné dopolední slunce, že před světelnými třpytkami musela mhouřit oči, aby viděla před sebe na svoje chodidla. Nehty na nich měla nalakované každý jinou barvou. Červenou. Zlatou. Purpurovou. Tak zvláštní. Lak nebyl nanesený nijak zvlášť dobře, byl hrudkovitý a nerovnoměrně rozetřený. Na hladině vedle ní se nadnášel někdo další. Někdo, koho má moc ráda a kdo ji umí rozesmát. Ta druhá osoba měla nehty nalakované úplně stejně. Pestrobarevnými prsty u nohou na ni kamarádsky zavrtěla a jí se zmocnila příjemná ospalost. Někde v dálce volal mužský hlas: „Marco?“ a sbor dětských hlásků mu odpovídal: „Polo!“ Muž zavolal ještě jednou: „Marco, Marco, Marco?“ a hlásky mu odpověděly: „Polo, Polo, Polo!“ Nějaké dítě se rozesmálo; dlouhým, klokotavým chichotáním, jako proud mýdlových bublinek. Nějaký hlas jí tiše a naléhavě šeptal do ucha: „Alice?“ a ona nechala chladnou vodu, aby se jí nehlučně přelila přes obličej. Před očima jí tančily droboučké světelné tečky. Byl to sen, nebo vzpomínka? „Já nevím!“ říkal nějaký vyděšený hlas. „Neviděla jsem, jak se to stalo!“ 9
Není třeba zbytečně plašit. Sen či vzpomínka, nebo co to vlastně bylo, se rozplynuly a vytratily jako odraz na hladině a místo toho jí hlavou začaly vířit útržky myšlenek, jako když se v neděli pozdě ráno probouzí z dlouhého, hlubokého spánku. Dá se smetanový sýr považovat za měkký sýr? Tvrdý sýr to není. Není… … vůbec tvrdý. Takže by člověk logicky soudil… … něco. Něco logického. Levandule je líbezná. Logicky líbezná. Levanduli musím prořezat! Nějakou levanduli cítím. Ne, necítím. Ale ano, cítím. Tehdy si poprvé uvědomila bolest hlavy. Bolelo to na jedné straně, a hodně, jako kdyby jí někdo uštědřil pořádnou ránu kladívkem. Myšlenky se jí zostřily. Co má to bodání v hlavě znamenat? Před bodáním v hlavě ji nikdo nevaroval. Dostala celý seznam zvláštních symptomů, na něž se měla připravit: pálení žáhy, pachuť v ústech připomínající hliníkovou fólii, závratě, mimořádnou únavu – ale tupé bodání na straně hlavy mezi nimi chybělo. To by přitom za zmínku rozhodně stálo, protože bylo velice bolestivé. Na druhou stranu, pokud nevydrží obyčejnou bolest hlavy, tak potom… Zdálo se, že vůně levandule se přibližuje a vzdaluje, jako lehký vánek. Nechala se opět unášet. 10
Nejlepší bude zase usnout a vrátit se do toho krásného snu o vodě a pestrobarevných nehtech na nohou. Ačkoli, že by se o bolestech hlavy přece jen někdo zmínil a ona na to zapomněla? Ale ovšem! Bolesti hlavy, propánakrále! Fakt děsné. Naprosto příšerné. Bylo třeba pamatovat na tolik věcí. Žádný měkký sýr, ani uzený losos, a už vůbec ne suši, kvůli nebezpečí té nemoci, o jejíž existenci dřív neměla tušení. Listeriózy. Nějak to souvisí s bakteriemi. Poškozuje děťátko. Právě proto člověk nesmí dojídat zbytky. Jediné sousto zbylé kuřecí paličky by děťátko mohlo zabít. Tyhle kruté zodpovědnosti rodičovství. Prozatím prostě zase usne. Bude to tak nejlepší. Listerióza. Vistárie. Ta vistárie nad bočním plotem bude vypadat úchvatně, pokud ovšem někdy vykvete. Listerióza, vistárie. Ha, ha. Taková legrační slova. Usmála se, přestože ji hlava opravdu hodně bolela. Snažila se být statečná. „Alice? Slyšíš mě?“ Vůně levandule opět zesílila. Byla poněkud nechutně nasládlá. Krémový sýr je roztíratelný. Není ani příliš měkký, ani příliš tvrdý, prostě akorát. Jako postýlka nejmenšího medvídka. „Chvějí se jí oční víčka. Jako by se jí něco zdálo.“ Bylo to marné. Nedařilo se jí znovu usnout, přestože se cítila tak unavená, že by mohla spát do soudného dne. Jestlipak takovouhle bolestí hlavy trpí všechny těhotné ženy? Má je snad zocelit před porodními bolestmi? Až vstane, vyhledá si to v jedné z těch knížek o miminech. 11
Neustále zapomínala, jak je bolest zneklidňující. Krutá. Zraňuje vaše city. Netoužíte po ničem jiném, než aby přestala. Prosím, hned teď. Řešením je epidurál. Prosím si jeden epidurál na tu bolest hlavy. Děkuju. „Alice, pokus se otevřít oči.“ Je smetanový sýr vůbec sýr? Na sýrový talíř přece nedáte hrudku smetanového sýra. V kontextu smetanového sýra možná sýr ve skutečnosti neznamená sýr. Pana doktora se na to radši ptát nebude, aby z toho nebyla další trapná ukázka její neznalosti („ach Alice“). Nedokázala se pohodlně uvelebit. Matrace jí připadala jako studený beton. Kdyby se trochu posunula, mohla by šťouchat Nicka do nohou, dokud se ospale nepřekulí a nepřitáhne si ji k sobě do velkého, teplého medvědího objetí. Její lidská zahřívací láhev. Kde je Nick? Že by už vstal? Možná jí dělá šálek čaje. „Nesnaž se hýbat, Alice. Zůstaň v klidu, zlatíčko, a jen otevři oči.“ Elisabeth by to s tím smetanovým sýrem věděla. Ušklíbla by se po způsobu starší sestry a spustila by přednášku. Maminka by neměla tušení. Zděsila by se. Vyhrkla by: „Ach jeminkote, kdepak! Já jsem krémový sýr určitě jedla, když jsem vás děvčata čekala! Tehdy se o takových věcech nevědělo.“ Povídala by a povídala a dělala by si starosti, že Alice nedopatřením porušila nějaké pravidlo. Maminka si na pravidla potrpěla. Alice vlastně taky. Frannie by to nevěděla, ale pyšně by si to nastudovala, použila by k tomu svůj nový počítač, tak jako kdysi pomáhala Alici a Elisabeth hledat informace na školní projekty v encyklopedii Britannica. Ta hlava ji vážně bolí. Přitom se dá předpokládat, že tohle je jen nepatrný zlomek toho, jak bude bolet porod. Což je prostě skvělé. Ačkoli si vlastně nevzpomíná, že by nějaký smetanový sýr doopravdy snědla. 12
„Alice? Alice!“ Ani ho nemá nijak zvlášť ráda. „Volal někdo sanitku?“ Už zase cítí tu levanduli. Jednou když si odpínali bezpečnostní pásy, řekl Nick s rukou na klice dveří od auta (a v odpověď na něco, co právě pronesla, aby na něm vymámila kompliment): „Nebuď směšná, ty jedna hloupá, dobře víš, žes mě dočista uhranula.“ Ona otevřela dveře auta, na nohou ji hřály sluneční paprsky a ve vzduchu voněla levandule, kterou zasadila u předních dveří. Dočista ho uhranula. Byl to blažený okamžik po nákupu potravin, provoněný levandulí. „Už jede. Zavolala jsem na tři nuly. To je poprvé v životě, kdy jsem volala na tři nuly! Byla jsem z toho celá nesvá. Málem jsem vytočila 911 jako nějaká Američanka. Dokonce jsem tu devítku nejdřív zmáčkla. Jasný důkaz, že se moc dívám na televizi.“ „Snad to nebude vážné. Nemůžou mě přece... no... žalovat, nebo tak něco, že ne? Vždyť moje choreografie nebyla až tak těžká, nemyslíte?“ „Já si tedy myslím, že ta poslední pirueta už byla trochu moc, když se ti ještě motá hlava z výstupu zády ke stepu s obratem po dvojitém kopu.“ „Tohle je kurz pro pokročilé! Kdyby byl snadný, lidi by si stěžovali. Dávám vám přece vybrat. Z různých stupňů obtížnosti. Bože, lidi si stěžujou, ať dělám, co dělám.“ Že by slyšela nějaký diskusní pořad v rádiu? Diskusní pořady nesnášela. Všichni ti naštvaní a nabručení volající. V jednom kuse se nad něčím pohoršují. Alice jednou prohlásila, že ji nikdy nic nepohoršilo. Elisabeth na to opáčila, že to je pohoršující. Nechala oči zavřené a řekla nahlas: „Tys pustil rádio, Nicku? Mě totiž asi bolí hlava.“ Její hlas zněl nedůtklivě, což se jí moc nepodobalo, ale koneckonců je přece těhotná, bolí ji hlava, je jí zima a necítí se zrovna… nejlíp. 13
Že by šlo o ranní nevolnost? Ale je vůbec ráno? Ach Alice. „Alice, slyšíš mě? Slyšíš mě, Alice?“ Rozinko, slyšíš mě? Slyšíš mě, Rozinko? Nick si každý večer před spaním s děťátkem povídal přes prázdnou roli od toaletního papíru přitisknutou k Alicinu břichu. O tomhle nápadu se doslechl v nějakém rádiovém pořadu. Údajně se tak děťátko naučí rozpoznávat otcův hlas stejně jako matčin. „Nazdar!“ volal. „Slyšíš mě, Rozinko? Mluví tvůj otec!“ Dočetli se, že jejich miminko má právě velikost rozinky, a proto mu takhle říkali. Samozřejmě jen v soukromí, jinak byli jako budoucí rodiče nad podobné věci povznesení. Na veřejnosti se žádná sentimentalita nekonala. Rozinka odpovídal: „Ujde to, tati, díky. Občas se sice trochu nudím, ale vede se mi dobře. Akorát by maminka mohla přestat jíst všechno to nudný zelený zrní a dát si pro změnu pizzu. Už dost týhle stravy pro králíky!“ Všechno nasvědčovalo tomu, že Rozinka bude s největší pravděpodobností kluk. Prostě se zdálo, že má klučičí povahu. Takový malý rošťák. Na tom se shodli oba. Alice přitom ležela na zádech a pozorovala vršek Nickovy hlavy. Bylo v ní pár lesklých stříbrných pramínků. Netušila, jestli si je toho vědom, a tak se o nich nezmiňovala. Bylo mu dvaatřicet. Z těch stříbrných pramínků se jí mžily oči. To ty ztřeštěné těhotenské hormony. Alice na děťátko nahlas nikdy nemluvila. Povídala si s ním v duchu, ostýchavě, když byla ve vaně; nepříliš horké – zase ta pravidla. Ahoj, ty tam, děťátko, říkala si pro sebe, až ji zázračnost toho všeho přemohla a ona dlaní cákala do vody jako děcko, co se těší na Vánoce. Zanedlouho jí bude třicet, má děsivou hypotéku, manžela a děťátko na cestě, ale nepřipadala si o moc jiná, než když jí bylo patnáct. 14
Až na to, že když jí bylo patnáct, k žádným blaženým okamžikům po nákupu potravin nedocházelo. To Nicka dosud neznala. Její srdce se ještě mělo párkrát zlomit, než se on objeví a pevně ho poslepuje slovy jako „uhranula“. „Alice? Jsi v pořádku? Prosím tě, otevři oči.“ Byl to ženský hlas. Příliš hlasitý a pronikavý, než aby šel ignorovat. Přitahoval ji k vědomí a nepouštěl. Byl to hlas, který v Alici vzbuzoval důvěrně známý pocit nervózního podráždění, jako příliš těsné punčochy. Tahle osoba do její ložnice nepatří. Překulila hlavu ke straně. „Au!“ Otevřela oči. Před sebou měla šmouhu nerozeznatelných barev a tvarů. Nedohlédla ani na noční stolek, aby se natáhla pro brýle. Musel se jí zhoršit zrak. Zamrkala, pak ještě jednou, a nakonec, jako když člověk otočí dalekohledem, se všechno zostřilo. Hleděla na něčí kolena. Bylo to tak legrační. Bledá, vyboulená kolena. Nepatrně nadzvedla hlavu. „Probrala ses!“ Ze všech možných lidí u ní klečela zrovna Jane Turnerová, kolegyně z práce. Obličej měla zarudlý a k čelu se jí lepily pramínky zpocených vlasů. Její oči vypadaly unaveně. Alice si nikdy předtím nevšimla, že má tak povadlý, zavalitý krk. Oblečená byla do trička s velkými skvrnami od potu a do šortek, paže měla velice hubené a bílé, s tmavými pihami. Takhle velkou část jejího těla Alice dosud neviděla. Bylo to trapné. Chudinka malá Jane. „Listerióza, vistárie,“ řekla Alice, aby ji pobavila. „Blouzníš,“ odvětila Jane. „Nepokoušej se posadit.“ „Hmm,“ řekla Alice. „Já se posadit nechci.“ Měla pocit, že není v posteli, připadalo jí, že leží natažená na zádech na studené laminátové podlaze. Je snad opilá? Zapomněla, že je těhotná, a opila se do bezvědomí? 15
Její porodník byl uhlazený muž s motýlkem, a svým kulatým obličejem jí znepokojivě připomínal jednoho bývalého přítele. Prohlásil, že si dovede představit „řekněme aperitiv a poté jednu sklenku vína k večeři“. Alice se domnívala, že aperitiv musí být nějaká konkrétní značka nápoje. („Ach Alice,“ povzdechla si Elisabeth.) Nick jí vysvětlil, že aperitiv je nápoj před večeří. Nick pocházel z aperitivům holdující rodiny. Alice pocházela z rodiny s jednou zaprášenou láhví Baileys, čekající na svou příležitost ve spíži za konzervami fazolí. Navzdory tomu, co říkal porodník, si Alice od té doby, co si udělala těhotenský test, dopřála pouze půl sklenky šampaňského, a i kvůli ní měla výčitky svědomí, přestože ji všichni neustále ujišťovali, že to je v pořádku. „Kde to jsem?“ zeptala se, přestože se odpovědi děsila. Ocitla se snad v nějakém zpustlém nočním klubu? Jak vysvětlí Nickovi, že zapomněla na svoje těhotenství? „Jsi v tělocvičně,“ odpověděla Jane. „Upadla jsi a ztratila jsi vědomí. Málem jsi mi přivodila infarkt, ačkoli jsem byla docela ráda, že mám výmluvu, abych toho mohla nechat.“ V tělocvičně? Alice do žádné tělocvičny nechodí. Probrala se opilá v nějaké tělocvičně? „Ztratila jsi rovnováhu,“ dodal pronikavý, bodrý hlas. „To byl teda pád! Tys nám dala, ty jedno trdlo! Zavolali jsme sanitku, takže si nemusíš dělat starosti, profesionální pomoc je už na cestě!“ Vedle Jane klečela hubená, kávově opálená žena s odbarveným blonďatým culíkem, v lesklých lycrových šortkách a krátkém červeném topu napříč ozdobeném písmeny ZBLÁZNĚNÁ DO STEPU. Alice k ní pocítila okamžitou antipatii. Nelíbilo se jí, že jí říká trdlo. Uráželo to její důstojnost. Podle její sestry Elisabeth byla jednou z Aliciných vad sklon brát se příliš vážně. „Omdlela jsem?“ zeptala se s nadějí v hlase. Těhotné ženy omdlévají. Sama nikdy v životě neomdlela, ačkoli si to nacvičovala celou čtvrtou třídu, protože doufala, že bude jednou z těch šťastných dívek, které omdlí při bohoslužbě a budou se muset nechat vynést ve svalnatých pažích pana Gillespieho, učitele tělocviku. 16
„Já jen že jsem těhotná,“ dodala. Ať ta druhá vidí, komu tady říká „trdlo“. Jane spadla čelist. „Ježiši, Alice, to snad ne!“ Dívka zblázněná do stepu stáhla ústa do tenké linky, jako by Alici přistihla při něčem nekalém. „Ale jeminkote, zlatíčko, přece jsem se vás na začátku kurzu ptala, jestli některá z vás není těhotná. Za to ses nemusela stydět. Upravila bych ti sestavu.“ Alici tepalo v hlavě. Nic z toho, co se tu říkalo, jí nedávalo smysl. „Těhotná,“ opakovala Jane. „Právě teď. Taková pohroma.“ „To tedy ne.“ Alice si ochranitelsky přiložila ruku na břicho, aby to Rozinka neslyšel a neurazil se. Do jejich finanční situace Jane nic není. Lidé by přece měli být nadšení, když se jim oznamuje něčí těhotenství. „No jo, ale co budeš dělat?“ zeptala se Jane. Pro boha živého! „Dělat? Jak to myslíš, co budu dělat? Budu mít děťátko.“ Začichala. „Jsi cítit levandulí. Určitě tu cítím levanduli.“ Čich se jí těhotenstvím mimořádně zostřil. „To je můj deodorant.“ Jane vážně vypadá nějak jinak než obvykle. Má něco s očima. Je to docela nápadné. Možná by měla začít používat nějaký oční krém. „Není ti něco, Jane?“ Jane se ušklíbla. „Mně nic není. Dělej si starosti sama se sebou, ženská. Ty jsi tady ta těhotná, co padá do bezvědomí.“ Miminko! Myslí sobecky na svou bolavou hlavu, přitom by si měla dělat starosti hlavně o chudáčka Rozinku. Jaká to z ní bude matka? „Doufám, že jsem tím pádem neublížila děťátku.“ „Miminka jsou pěkně houževnatá, kvůli tomu bych se netrápila.“ Tohle pronesl další ženský hlas. Alice konečně zvedla zrak a zjistila, že ji obklopuje hlouček žen ve středním věku, s červenými tvářemi a ve sportovním oblečení. Některé se nad ní nakláněly a zíraly na ni s dychtivým zájmem svědků při dopravní nehodě, 17
zatímco jiné měly ruce v bok a vybavovaly se jako na nějakém večírku. Vypadalo to, že se nacházejí v nějaké podlouhlé, zářivkami osvícené místnosti. Někde v dálce se ozývala plechová hudba, kovové řinčení a náhlý výbuch hlasitého mužského smíchu. „Ačkoli by ses vlastně v těhotenství měla vyhýbat cvikům s tvrdým dopadem,“ poznamenala jiná žena. „Ale já přece necvičím vůbec,“ namítla Alice. „Měla bych se naopak víc hýbat.“ „Ty bys, holka, už víc cvičit nemohla, i kdybys chtěla,“ odvětila Jane. „Nevím, o čem to mluvíš.“ Rozhlédla se po cizích obličejích kolem sebe. Bylo to celé tak… hloupé. „Nemám tušení, kde to jsem.“ „Nejspíš má otřes mozku,“ navrhl někdo vzrušeně. „Po otřesu mozku jsou lidi zmatení a dezorientovaní.“ „Ááá, promluvila paní doktorka!“ „Měli jsme zrovna ve škole kurz první pomoci. Tuhle frázi si přesně pamatuju. Zmatení a dezorientovaní. Musí se dávat pozor na kompresi mozku, ta je velice nebezpečná.“ Dívka zblázněná do stepu vyděšeně pohladila Alici po paži. „Ach bože, zlatíčko. JE MOŽNÉ, ŽE MÁŠ TROŠKU OTŘES.“ „Ano, ale to ještě neznamená, že je hluchá,“ poznamenala věcně Jane. Ztišila hlas a sklonila hlavu k Alici. „Nic se neděje. Jsi v tělocvičně, bylas na páteční hodině stepu, té, na kterou ses mě celou věčnost pokoušela dotáhnout, pamatuješ? Až tak úžasná mi tedy nepřipadá. Ale to je jedno. Utrpěla jsi parádní pád a praštila ses do hlavy, to je všechno. Budeš v pořádku. Ale co je nejdůležitější: jak to, žes mi neřekla, že jsi v jiném stavu?“ „Co je to páteční hodina stepu?“ zeptala se Alice. „Tak to je zlé,“ prohlásila Jane rozrušeně. „Je tu sanitka!“ vykřikl někdo. Dívka zblázněná do stepu byla úlevou bez sebe. Vyskočila na nohy a začala dámy rozhánět jako energická hospodyňka s koštětem. „Tak dobrá, bando, udělejme jim trochu prostor, ano?“ 18
Jane zůstala klečet na podlaze vedle Alice a nepřítomně jí poklepávala na rameno. Najednou poklepávání ustalo. „No páni. Proč musíš slíznout všechnu smetanu?“ Alice natočila hlavu a viděla, jak k nim s výbavou první pomoci kráčejí dva hezcí muži v modrých uniformách. Cítila se trapně, a tak se pokusila posadit. „Zůstaňte, jak jste, zlato,“ zavolal na ni ten vyšší. „Vypadá úplně jako George Clooney,“ vydechla jí Jane do ucha. Opravdu tak vypadal. Alice měla proti své vůli okamžitě lepší náladu. Připadala si, jako by se probudila v epizodě Pohotovosti. „Zdravím.“ George Clooney si k nim přidřepl a velké ruce svěsil mezi nohy. „Jak se jmenujete?“ „Jane,“ odpověděla Jane. „Pardon. Jmenuje se Alice.“ „Jak se jmenujete celým jménem, Alice?“ George ji vzal jemně za zápěstí a na její tepnu přitiskl dva prsty. „Alice Mary Loveová.“ „Prý jste, Alice, trochu upadla?“ „Zdá se, že ano. Nepamatuju si to.“ Měla na krajíčku, ale zároveň se cítila důležitě, jako většinou když mluvila s nějakým profesionálním zdravotníkem, včetně lékárníků. Vinila z toho svou matku, protože kolem ní dělala takový povyk, kdykoli jako malá marodila. Z ní i z Elisabeth vyrostly příšerné hypochondryně. „Víte, kde jste?“ zeptal se George. „Doopravdy ne,“ odvětila. „Vypadá to, že jsem v tělocvičně.“ „Upadla při hodině stepu.“ Jane si pod svým topem upravila ramínko podprsenky. „Viděla jsem, jak se to stalo. Provedla docela působivý přemet vzad a uhodila se hlavou o podlahu. Byla asi deset minut v bezvědomí.“ Znovu se u ní objevila dívka zblázněná do stepu. Pohupovala culíkem a Alice zírala vzhůru na její dlouhé, hladké nohy a pevné, rovné břicho. Působilo neskutečně. „Nejspíš se na okamžik přestala soustředit,“ říkala dívka zblázněná do stepu Georgi Clooneymu tónem, jakým spolu mluví dva profesionálové. „Já takový kurz 19
těhotným ženám rozhodně nedoporučuju. Ptala jsem se, jestli některá není v jiném stavu.“ „V jakém jste týdnu, Alice?“ zeptal se George. Alice se chystala odpovědět, ale ke svému překvapení měla v hlavě prázdno. „Ve třináctém,“ řekla po chvilce. „Totiž ve čtrnáctém. Ve čtrnáctém týdnu.“ Ultrazvukové vyšetření dvanáctého týdne podstoupili přinejmenším před čtrnácti dny. Rozinka na něm předvedl takové zvláštní poskočení jako na diskotéce, jako kdyby ho někdo zezadu postrčil, a Alice s Nickem ten poskok od té doby každému předváděli. Všichni byli zdvořilí a říkali, že je to pozoruhodné. Znovu si položila ruku na břicho a poprvé si všimla, co má na sobě. Tenisky a bílé ponožky. Černé šortky a žluté tílko s lesklou zlatou fóliovou samolepkou přes prsa. Vypadalo to, že je na ní obrázek dinosaura, kterému jde od úst bublina se slovem VÁLÍŠ! Válíš? „Kde jsem vzala to oblečení?“ zeptala se Jane obviňujícím tónem. „Tohle není moje.“ Jane na George významně pozdvihla obočí. „Mám na tričku nalepeného dinosaura,“ pokračovala vyděšeně Alice. „Jaký je dneska den, Alice?“ zeptal se jí George. „Pátek,“ odpověděla. Podváděla, protože jí Jane řekla, že jsou na „páteční hodině stepu“. Ať už to znamenalo cokoli. „Vzpomínáte si, co jste měla k snídani?“ Zatímco se George vyptával, šetrně jí zkoumal stranu hlavy. Druhý zdravotník jí připnul k nadloktí přístroj na měření tlaku a začal pumpovat. „Toast s arašídovou pomazánkou?“ Tohle si dávala k snídani nejčastěji. Připadalo jí to jako sázka na jistotu. „On ve skutečnosti neví, co jsi měla k snídani,“ vysvětlovala Jane. „Jen se snaží zjistit, jestli si to pamatuješ.“ Přístroj na měření tlaku sevřel Alicinu paži. 20
George se posadil na paty a prohlásil: „Udělejte mi radost, Alice, a povězte mi jméno našeho báječného ministerského předsedy.“ „John Howard,“ odpověděla poslušně Alice. Doufala, že politiky se už žádné další otázky týkat nebudou. Nebyla to její silná stránka. Neuměla se dostatečně pohoršovat. Jane ze sebe vydala podivný trhavý výbuch uštěpačného veselí. „Och. Ach. Ale je přece pořád ministerským předsedou?“ Alice se propadala hanbou. Za tohle si ji budou známí dobírat ještě dlouhá léta. „Páni, Alice, ty fakt neznáš našeho ministerského předsedu?“ Že by zaspala nějaké volby? „Ale já jsem si jistá, že premiér je on.“ „A jaký je rok?“ Nezdálo se, že by to George nějak zvlášť vyvádělo z míry. „Je rok 1998,“ odvětila pohotově. O tomhle neměla pochyb. Děťátko se má narodit napřesrok, v roce 1999. Jane si přitiskla ruku na ústa. George se chystal promluvit, ale Jane mu skočila do řeči. Položila Alici ruku na rameno a upřeně se na ni zahleděla. Oči měla vykulené vzrušením. Na konečcích řas se jí chvěly droboučké kuličky maskary. Kombinace jejího levandulového deodorantu s česnekovým dechem byla omračující. „Kolik ti je, Alice?“ „Je mi dvacet devět, Jane.“ Janeina teatrálnost ji namíchla. Kam tímhle míří? „Stejně jako tobě.“ Jane se odtáhla a s výrazem triumfu se podívala na George Clooneyho. „Právě jsem dostala pozvánku na její čtyřicátiny.“ A tak si toho dne Alice Mary Loveová zašla do tělocvičny a někam přitom založila jedno desetiletí svého života.
21