Léto 1920, Československo
Pražce, koleje, pořád stejné zvuky. Horký pach sluncem rozpálených dřevěných stěn dobytčáku. Stejný tady jako na druhé straně světa. Nic nového, nikdy nic nového. Všechno se opakuje. Život se obrací, vrací, nepřináší nic nového. Tam byly jejich škatulky, domky na kolejích hezčí, upravenější a milejší. Jinak pořád stejný příběh dokola. Mění se kulisy, příběh zůstává. Muži sedí tiše ve vagónech, žádná radost, žádné nadšení a zpěv jako kdysi. Hrdinové se vrací. Obavy, strach, vzpomínky. Co si myslí? Zarostlé tváře mužů, kteří odjížděli z domova a vlastně se neuměli ani holit. Chvatně umotaná cigára ze zbytků hrubé machorky. Vtipy, kterým se nikdo nesměje. Vlak brzdí. „Jsme doma, to určitě zastavují na hranicích,“ říká kdosi opatrně, jako kdyby se bál, že na něj ostatní budou křičet. Možná by i křičeli, podobných falešných poplachů už bylo. Ticho. Zvenku kdosi křičí, že jsou tady. Doma! Konečně doma! „Blboune,“ odpovídá vousatý špinavý voják úplně v rohu vagónu. „Nějak to uteklo, kluci, ne? To jsme zpátky, a byli jsme někdy vůbec pryč?“ Nějak to uteklo. „Běžte, kluci, běžte ven. Já s vámi nepůjdu.“ Někdo roztahuje dveře a do šera vagónu vpadává jásavý sluneční svit. „Blboune! Zatáhni to a zalez na pryčnu. Nikam nejdu, a vy se na to taky vyserte!“ křičí podsaditý dobrovolec s odpornou jizvou přes levou polovinu obličeje. „Pokud chcete dělat vopičky, tak vypadněte rychle, chce se mi chrápat.“ Obrací se zády k doširoka rozevřeným dveřím a přikrývá se řídkou, špinavou dekou. „Jděte s tím vším někam, s vejletama, politikou, kutálkama [9]
a prezidentem, job vašu maM, bagáni pitomí,“ huhlá si pro sebe. „Radši bych byl v Rusku.“ „Něrugaj, bulko, pojN si s náma radši protáhnout kosti,“ odpovídá pisklavý nepříjemný hlas z protějšího rohu vagónu. „V Rusku nás nikdo nechtěl. Políbíš matičku zem, zazpíváš si Kde domov můj a určitě ti ukápne i slza!“ „S takovou mi jdi do prdele.“ „Jo, ale jsme doma. Vrátili jsme se. Vždycky jsme na to čekali, tohle je to, co jsme chtěli, ne?“ „Jo, v tom máš pravdu, vždycky jsme to chtěli, ale jestli nás bude chtít někdo tady.“
Léto 1918, Rusko
Slunce pálí do neholených obličejů. Mají kapesníky zastrčené vzadu pod čepicemi jako svérázné napodobeniny tropických helem francouzské cizinecké legie. Jsou špinaví. Není čas hledět na čistotu. Leží v mělkých, mizerných okopech připomínajících hroby a neodvažují se vystrčit zavšivenou hlavu. Nepřátelská kanonáda neustává, druhá strana má všeho dost: lidí, munice, kulometů i děl. Michal si kouše rty do krve, kovová chuM na jazyku ho uklidňuje. Má žízeň, potřeboval by něčím spláchnout prach v hrdle. Mezi zuby skřípou drobná zrníčka písku. Co je za den? Co je za rok? Leží v mělkém okopu na zádech a dívá se do modré oblohy. Mám dneska umřít, nebo ne? Neví, jestli má strach. Někdo zavelí a oni se budou muset zvednout a zaútočit. Možná by měl zůstat dole, možná bych se měl střelit do nohy. Co chvíli všechno rozrazí exploze dělostřeleckého granátu, možná by měl zvednout hlavu, aby viděl prach a hlínu vyhozenou výbuchy vysoko do vzduchu. Nemáme ani helmy! Chce se mu křičet. Co po nás chcete? Pravidelné klapání strojních pušek, občasné práskání ručnic. Všechno splývá do jednoho pekelného rachotu. Úporně ho bolí hlava, pevně zavře oči a doufá, že se ocitne daleko, jinde… za kopci je Samara. [ 10 ]
„Vpřed, bratři! Vpřed!“ Slyší s hrůzou skrze řev a hluk. Kdo to křičí? Co to je za zatracenýho blázna! Lehni si, než to sem začne sypat jejich artilérie! Otáčí se na břicho a vystrkuje hlavu nad úroveň mizerného okopu. Jsem skvělý cíl pro každého, kdo si chce střelit. Stačí zmáčknout spouš* a jsem mrtvej. Nějaká škoda? Ani bych… Srdce se mu zastavilo. Uprostřed louky, pár metrů od něj stojí muž v důstojnické uniformě a máchá rukama. Michal ho dobře zná, Jan Gayer, prozatímní velitel pluku. Nemohl to být nikdo jiný. Říkají o něm, že je hrdina, geroj, Michalovi je k smíchu. Hrdinové! Geroj čtvrtého pluku stojí v houstnoucím dešti střel. „Vpřed, bratři, vpřed!“ křičí z plných plic. Neumírá. Sveřepě se drží života. Jako kdyby se mu střely a střepiny vyhýbaly, možná kouzlo, možná požehnání, možná prokletí. Z okolních prohlubenin, zákopů a úkrytů se zvedají muži a přihrbeně běží směrem, kterým důstojník ukazuje. Jsou nejistí, bojí se. Každou chvíli se některý z nich zřítí k zemi, zraněný nebo umírající. „Vpřed! Vpřed!“ neustává Gayer v nemilosrdném jekotu a najednou běží v čele improvizovaného útoku proti bolševickým pozicím. Michalovi se chce zvracet, přesto se přistihuje, že se zvedá, v pokleku neobratně nasazuje bodák na ručnici a běží za houstnoucím řetězem vojáků s červenobílými stužkami na čepicích. Zastavuje se a dvakrát přes jejich hlavy vystřelí k bolševickým pozicím. Kulomet sráží půltucet útočníků. Slyší, jak střely z kulometu prolétávají vysokou travou okolo něj. ZávraM! Neuvědomuje si, že bez ustání hystericky ječí. Gayera má pořád před sebou. Přeskakuje příkop, v němž je schoulená mrtvola v ruské uniformě. Tady mají všichni ruské uniformy. Všichni vypadáme stejně! Kdyby si strhl červenobílou stužku z čepice a dal si tam rudou kokardu… dezerce? Zrada? Bylo to tady. Nic neočekávaného, přesto děsivého. Dávka z neviditelného kulometu protíná Gayerovi nohy v kolenou a posílá ho k zemi. Michal je ke své hrůze prvním, kdo dobíhá [ 11 ]
k zraněnému veliteli. Gayer leží v trávě na břiše s rukama široce rozhozenýma. Hlasitě sténá a marně se snaží popadnout dech. Michal zvrací. Neví, co má dělat. Oficír má rozstřílená kolena a stehna. Michal stojí a vůbec si neuvědomuje střely, které mu prolétávají okolo uší. Kleká si a hrabe se v chlebníku, aby našel smotek obvazů. Šílený Gayer se vzepře na rukou: „Vpřed, hoší, vpřed! Bijte tu svoloč! Bijte je!“ Hlas pomalu utichá a vytrácí se. „Běž!“ strká překvapivě silně do Michala. „Běž!“ ječí. Michal vyskakuje na nohy. Nerozhodně stojí nad zraněným. Co je s Gayerem? Omdlévá? Umírá? Dýchá? Nedýchá? Umřel konečně? Je mrtvý? „Běžte,“ sténá. Michal běží dál. Nestřílí. Křečovitě se drží pušky. „Za Gayera!“ slyší se křičet. Pár metrů od něj vyhazuje malorážní dělostřelecký granát písek a prach do vzduchu. Kámen mu roztrhne kůži na spánku. Zařve bolestí. Sevře rty. Polyká bolest. Najednou zakopne a okolní svět mizí v mžiku oka. Propadá se pod něj. Leží na dně zákopu a v ústech má hlínu. Ke mám čepici? Zvedne se na loktech, do sedu. Střílí po stínech. Kovová spona magacínku se zazvoněním vylétá. Nové náboje. Přebíjí pušku, kterou si ukradl ze skladu v Penze. Střílí. Cosi nebo kdosi blízko něj vydechne bolestí a tlumené zahučení připomíná výbuch ruční bomby. Vytahuje z chlebníku obvaz, který chtěl věnovat Gayerovi, a omotává si hlavu, rozesměje se, musí vypadat jako šílený beduín, turban na hlavě. Drápe se podél stěny zákopu, nemůže zůstat ani vteřinu. Slyší křik ostatních. „Hurrrrá! Hurrrá!“ Nemůže zůstat sám. Nemůže! Nesmí! Musí běžet dál! Konečně se vyhrabal na nohy. Běží spojovacím zákopem okolo rozervaných, rozstřílených těl. Možná křičí. Pažbou udeří hlavu bez bíločervené stužky. Bije do té hlavy, mlátí, zuřivě bije, dokud nezbývá jen červeno-červená směska čehosi. Na podstavci kulometu leží žena, skrze roztrženou rubašku je vidět prs. Nemá obličej. Je rozstřílený na kusy. Vráží bodák do šikmookého nabíječe, který se snaží zvednout na přeražených nohou. Kus kovu [ 12 ]
vklouzne do těla téměř bez odporu, zadrhne se na kosti. Nabíječ umírá s ošklivým zasténáním. Michal zlomil pažbu, když se snažil vypáčit bodák z mrtvého. Zahazuje bezcennou pušku a sbírá polní lopatku, která tam ležela. Vraždí a zabíjí, mlátí bezhlavě do mrtvých těl. Všude zápach korditu a vůně čerstvé krve. Exkrementy, pot, čerstvá hlína, smrt. Nepopsatelné. „Za Gayera!“ slyší řvát spolubojovníky, kteří vnikají do krytů a vraždí bolševiky, co se možná chtěli vzdát. Dnes neberou zajatce. Nikoho ze svých bratrů neviděl. Je sám. Každý rozšklebený obličej v dohledu je nepřítel. Jak chcete odlišit živé od mrtvých? Zpoza rohu spojovacího zákopu se vynoří statný Rus, namíří, zmáčkne spoušM, ale nic se neděje, puška je prázdná nebo selhala. Michal máchne ukořistěnou polní lopatkou a zatne ji protivníkovi hluboko do hlavy. Sráží ho k zemi, kope do něj. Nadává a křičí. Bloudí zákopy a blindážemi a snaží se najít někoho, na kom by bylo možno vykonat pomstu. Zoufale ječí a po tvářích mu tečou slzy smíchané s krví a potem. „Gayer!“ sípá a mlátí volnou rukou do výpletů zákopových stěn. Ze země sebere granát, vytrhne pojistku a hodí ho před sebe. Ječí. Nemůže nikoho najít, nikoho živého ani mrtvého. Je sám. Zakopává o mrtvolu, sedá si k ní na bobek. Čechoslovák. Mladý chlapec. Zásah do krku. Vykrvácel. Hnusná smrt. Udusil se vlastní krví. Nezná ho, obličej mu není povědomý. Jeden z mnoha. Bloudí a křičí. Křičí a bloudí. Smrt se mu vyhýbá. Zabíjel by, ale nemá koho. Bouře ustala. Překvapeně zvedá hlavu. Slyší vzdálený jásot. Vylézá s obtížemi na předprseň zákopu. Nikdo po něm nestřílí. Všude se válí dým z hořících cosi… jásot je více než zřetelně patrný. Vyhráli jsme? Nachází mrtvolu zastřeleného internacionalisty, rve mu z opasku láhev s vodou a zuřivě pije. Nenechá v láhvi jedinou kapku. Sedne si na kopici hlíny zarostlou travou a škrábe se na krku. Je sám a nikdy předtím se necítil více naživu. [ 13 ]
Z předsunutého kulometného postavení se mu plazí vstříc zbytek bolševika. Musela ho dostat ruční bomba. Smrtelně zraněný za sebou táhne střeva z rozraženého břicha, jedna noha chybí v koleně a druhá v kotníku. Sténá a mručí. Zatíná prsty do udusané hlíny, přitahuje se a… jde kam? Zápach exkrementů sílí s každým centimetrem, o který se přiblíží. Michal hází prázdnou polní láhev přes předprseň. Tenhle chudák měl být podle všech pravidel mrtvý. Jenže on už viděl na bojištích tolik vůle k životu u prakticky mrtvých mužů, že ho to nepřekvapuje. Sevře lopatku pevně v rukou, až ho bolí klouby. Rozmáchne se. Podruhé. Potřetí. Nehýbe se, nesténá. Michal s rozmachem zaráží přiostřený list polní lopatky do zad mrtvého (konečně mrtvého) nepřítele a sune se okolo mrtvoly ke kulometnému hnízdu. Kulomet se proměnil v pokroucené trosky promíchané se zbytky druhého kulometníka. Michal se natahuje a bere si z blůzy, pověšené na kusu klacku zaraženém ve stěně zákopu, balíček tabáku. Kontroluje ho a s úsměvem strká do kapsy. Bude se hodit. Po bojišti se trousí vojáci s červenobílými stužkami na čepicích. Jiní jsou prostovlasí, on je poznává podle obličejů, nebo si to alespoň myslí. Ve čtvrtém československém střeleckém pluku Prokopa Velikého slouží teprve několik týdnů, přesto si v něm připadá jako doma. V Penze zůstal viset v nemocničním vlaku, a když došlo k bílení města, nedostal se ke svému prvnímu. Možná chtěl ke staré partě, ale ani tady… zvedá se a pomalu se loudá do hloubi nepřátelského obranného pásma. Výstřely nekončí, bitva… padá k zemi, když mu nad hlavou hvízdne střela. Z nedalekého zákopu vybíhá skupinka bolševických vojáků a snaží se zmizet. Nedaří se jim. Palba z ukořistěného kulometu je sráží k zemi. „Křičeli jsme na tebe, blboune!“ hartusí vousatý voják od kulometu. „Ječeli jsme jako starý báby a ty si to štráduješ, jako kdybys byl v Práglu na vycházce, a ne u pitomý Samary.“ [ 14 ]
„Samara je daleko, strejdo,“ odpovídá za Michala světlovlasý mladíček s nevinným obličejem a velkýma tmavýma očima. Na toho musí letět ženský. „Tohle je nějaká díra před Samarou.“ „Je mi jedno, co je zač, cucáku!“ utrhnul se vousáč na kluka. „Ty mi, Pavle, nemáš co říkat! Nebejt tebe a těch tvých nápadů, neskončili bychom tady.“ Zkušenými, nacvičenými hmaty rozebírá kulomet od podstavce. „Vezmeme tuhle hračku s sebou, nikdy jich není dost, pomůžeš ji nést, Pavlóša.“ Ukazuje na Michala: „Ty vezmeš náboje! Vidíš bedničky?! Do každý ruky jednu a jdem! Pro podvozek někoho pošleme.“ Vousáč si protahuje záda: „Obchvatová skupina je rozsekala na kusy a Gayerův útok dorazil. Natřeli jsme jim to dobře, kluci říkali, že bolšánů bylo deset tisíc!“ „To není možný!“ oponuje Pavel rezolutně. „A vedl je německej oficír!“ trumfuje vousáč. „A našich nebylo ani dva tisíce.“ „Tak tomu bych věřil, strejdo.“ „A co Gayer?“ ptá se Michal. „Mrtvej, na místě mrtvej.“ Michal seskakuje do krytu a bez odmlouvání bere do každé ruky jednu bedničku s municí. Všude krev. Nenávist. Strach. Pomsta. Klopýtá za vousatým Samsonem, kterému s kulometem pomáhá dívčí Pavel. Myslel si, že čtvrtý pluk – jejich ešalon – zná dobře, ale tahle dvojice mu nic neříká. Možná je nikdy neviděl, možná zapomněl. Jak dlouhá byla bitva? Začínají se mu klepat ruce a sotva se drží na nohou, síla vyvanula, jako kdyby nikdy nebyla. Bedničky se proměňují ve dva ohromné balvany, které s sebou vláčí po nekonečné cestě rozpálené sluncem. Upírá oči na záda vousatého obra a zakopává bojištěm. „Stačí, bratře, jsme tady,“ říká obr jemným hlasem. „Můžeš to položit, už to dál nemusíš nosit. Skončilo to. My se s Pavlem vrátíme pro podstavec, ty zůstaň, máš toho dost, odpočin si, bratře.“ Michal pouští bedničky na zem a vleče se do stínu poničených stromů. Sedí tam [ 15 ]
skupinka vojáků a němě sleduje převrácené bolševické obrněné auto o kus dál. Na něm se hemží další Čechoslováci, je tam snad i důstojník; lezou dovnitř, jsou jako kluci na odstavené mašině v nádražním depu. Slyší smích. Našli si hračku. Kousek od vozu jsou vytažena dvě zmrzačená těla osádky. Smrt je všude. Nesou sem fotoaparát? Musí se to zvěčnit pro příští pokolení? Michal by nejraději vstal, aby hystericky křičel na usměvavého fotografa v nažehlené uniformě, aby šel okamžitě fotit rozervaná, nepoznatelná těla do zákopů, ne výkvět vojenské techniky poražený holýma rukama. Nemůže vstát, má tělo jako z olova. Někteří dobrovolci táhnou z nepřátelských zákopů dvě, tři i čtyři ručnice. Vidí další, kteří táhnou kulomety. Tupě zíral na špinavého vojáka, který měl jednu pušku na rameni a druhou za sebou táhl jako kluk kačera po návsi. Držel popruh u hlavně a vláčel pažbu travou a prachem. Na hlavě mizerný obvaz, kterým prosakovala krev. Procházel okolo hloučku tuctu nepřátelských zajatců, zbitých a zkopaných, když tu najednou odřenou ručnici zvedl a střelil jednoho z krasnogvardějců přímo do hrudi. Vysoký poddůstojník s podlouhlým obličejem se na něj vrhl a vytrhl mu pušku z rukou. Střelec se nebránil, jen se rozbrečel. Odvedli ho kamsi pryč. Pětice dobrovolců vedená poddůstojníkem odvedla zajatce na druhou stranu. Jejich nářek neustával. Vzápětí zapráskalo několik výstřelů, jako když lámete suché větve na zátop. Zastřelený ležel ve zdupané trávě. Michal se otočil, kdosi vedle něj pronesl polohlasem: „Za Gayera.“ Druhý odpověděl: „Za nás.“ Michal si znechuceně odplivl. Slina byla rudá krví z rozkousaných rtů. Je válka. Je válka, ráno čtvrtého června 1918, a vesnice, podle níž bude celá bitva známa, se jmenuje Lipjagy. Rusko, mezi vesnicí Voskresenkou a velkoměstem Samarou. A mimochodem, skoro již třiatřicetiletý nadporučík Jan Gayer, bývalý československý vysídlenec do Brazílie a nyní za[ 16 ]
stupující velitel čtvrtého pluku, je stále naživu. Života před sebou mnoho nemá. Prostřílené obě dolní končetiny, mnohačetná zranění, zasaženy kosti. Odnesli ho na obvaziště, kde se mu dostalo přednostního ošetření. Ztrácí spoustu krve a má zemřít v bolestech ve starostlivé, i když bezvýsledné péči československých lékařů. „Asi by v tomhle vojákovi nepoznali básníka,“ zahuhlal Rudolf Medek, když si prohlížel zaprášené boty. Od doby, kdy byl přihlouplým studentem učitelského ústavu v Hradci Králové uplynula spousta času. I učitel se dávno ztratil. Možná někde pod uniformou zůstával básník, jehož největší životní touhou bylo vydání básničky v Moderní revui. „A to se povedlo,“ narovnal si čapku a vyrazil na perón. V poslední době mu připadalo, že příliš často mluví nahlas sám pro sebe. Nezbláznil jsem se? Připadal si jako postava v divadelní hře, nicméně, to nebyla žádná změna, připadal si tak celý život. Jenom se ještě nerozhodl, jestli hra je dobrá či mizerná a zda on je postava dramatická, komediální nebo tragická. Pravděpodobně ode všeho trošku, vsadil bych na tragikomickou, slušela by mi nejvíc, pomyslel si. Byl vzteklý. Nedokázal přenést přes srdce, že mu Čeček odmítl svěřit rotu – spokojil by se i s četou, a nakonec se nabízel jít do pole i jako obyčejný střelec! – a nedovolil mu účastnit se bojů. Nepustil ho tam ani jako pozorovatele! Stejné to bylo před Zborovem. Zůstal pozadu, psal výzvy a třásl se strachy, jak dopadne boj, zatímco ostatní bojovali. Byl si jist, že jeho místo je někde jinde, ne za kancelářským stolem. Před Zborovem padl Zdenička, při Zborovu spousta chlapců z jeho staré roty… kdo to schytá dneska? Komu půjdou zítra nebo pozítří na pohřeb? Možná si půjdeme na pohřeb všichni. Jestli to nevyjde, bolševici z nich nadělají fašírku. A kde je on? Sedí tady, přechází po kupé nebo po perónu. Probudil se půl hodiny po půlnoci a od té doby nemohl spát. A to šel spát těsně před jedenáctou. Převaloval se na lůžku, dokud ho to nepřes[ 17 ]
talo bavit a nešel si ven zakouřit. S překvapením zjistil, kolik vojáků tam postává, podupává ve vlahé letní noci a nasává silnou machorku. Přecházeli ze strany na stranu, tu a tam spolu dva či tři muži prohodili několik slov. Žádné velké hovory, muži se před bojem uzavírali sami do sebe. Cigareta a úvahy o čem? Čeček bojoval u Bezenčuku, ostatní u Lipjag. Kolik bude padlých? Medek křepce seskočil z důstojnického klasnáku a rozhlédl se okolo sebe. Malé venkovské zastrčené nádraží Semjonovka bylo pod nadvládou Čechoslováků. Nebylo slyšet nic jiného než češtinu a slovenštinu. Vyhnali přednostu stanice i telegrafistu a posadili tam vlastní lidi. Medek se usmál, připadal si jako doma. Tohle je náš domov, pomyslel si. Na stole v kupé měl rozepsaný další text do Zpravodaje penzenské skupiny, nijak zvlášM to nešlo, byl nervózní, nemohl se soustředit. Vzpomněl si na Jardu Haška, který dokázal psát v Kyjevě kdykoliv a kdekoliv na jakékoliv téma. Kde je tomu zrádci konec? „Nějaké zprávy?“ zeptal se nevyspalého důstojníka, který postával opodál. Poručík Kalina byl československým velitelem nádražíčka. „Nic nového, bojuje se u Lipjag i Bezenčuku. Nevíme nic nového. Ale my zvítězíme,“ dodal pevně. „My vždycky zvítězíme.“ Promnul si unavené zarudlé oči. „Neozval se ani Čeček, neposlal žádné rozkazy, nevíme, co se děje.“ Rozhlédl se. Nádraží sice na první pohled přetékalo československou přítomností, ale bližší zkoumání by odhalilo, že mnoho bojovníků mezi nimi není. Kancelářské síly, rekonvalescenti, skoro žádné zbraně. Každá ruka schopná udržet zbraň je v boji! A já tady smrdím, pomyslel si vztekle bývalý dekadentní básník. Nebylo moc věcí, co by ho dokázalo rozmrzet více. V duchu zaklel. „Nemyslím, že na to Čeček stačí, není dobrý voják,“ zavrčel Medek a odpoutal se od unaveného Kaliny, než ten stačil cokoliv odpovědět. Medek se s Čečkem střetli před útokem na Penzu. Náhlá změna situace smazala Čečkův plán na obsazení města a poručík Švec konal [ 18 ]