0036868 by Knižní klub

Noah Gordon

Tajemný diamant

KNIŽNÍ K LUB

Přeložila Jiřina Holešovská

ISBN 978-80-242-4586-7

Věnováno Lise, Jammii, Michaelovi a také Lorraine

ČÁST PRVNÍ

ZMIZENÍ

KAPITOLA PRVNÍ

Geniza aždé ráno, jakmile se probudil, očekával Báruch své uvěznění. Prázdný svitek byl z mědi, vytepaný tak dotenka a dohladka, že připomínal jemnou kůži. Schovali jej do pytle, a tajně, jak bývá u zlodějů zvykem, jej vynesli k malému doupěti na konci opuštěného strniska. Navzdory tomu, že otvorem prozařovalo sytě modré nebe, uvnitř jeskyně byla tma. Báruch naplnil lampu, zapálil ji a postavil na plochý kámen. Tři mladší spiklenci seděli venku, a zatímco předstírali, že jsou opilí, ostražitým zrakem ho potajmu pozorovali. Starý muž je však nevnímal. Bolest v prsou zaútočila takovou silou, že když se konečně přiměl uchopit paličku a šídlo, třásly se mu ruce. To jsou slova, která zvěčnil Báruch, syn Neriáše, syna Maaseiášova, vzešlého z kněží dlících v Anatotu, zemi Benjamínově, nebo< jemu, devátého roku vlády, za dnů Sedechiáše, syna Joziášova, krále judského, Pán, prostřednictvím Jeremiáše, syna Hilkiáše Kohena, přikázal odnést poklady. To bylo vše, co Báruch napsal o prvním dnu. Až bude dokument hotov, a objeví-li ho před příchodem útočníků, budou jeho úvodní slova vyznáním před smrtí. Přesto se neubránil touze vyjevit všem, že oni nebyli obyčejní zločinci. Jeremiáš mu pravil, že vykonat ten čin jim přikázal Pán. Báruch si hned domyslel, že mu přítel takto oznamuje svůj úmysl uloupit posvátné předměty ze svatyně v Chrámu. „Nebukadnesar si pohrává s Nekemem. Až jeho hordy skončí s pleněním Egypta, přiženou se sem. Zapálí Chrám a posvátné předměty bu4 odnesou nebo zničí. Proto Pán poručil uschovat je až do doby, kdy budou opět sloužit k jeho uctívání.“ „Oznam to kněžím.“

„To jsem udělal. Kdy bude rod Bukki naslouchat hlasu Páně?“ Báruch se vytratil tak rychle, jak to jen jeho nemocná noha dovolovala. To, že umíral, učinilo dny, které mu ještě zbývaly, mnohem vzácnějšími. Riskování mu proto nahánělo hrůzu. Povedlo se mu potlačit je ve své mysli až do dne, kdy polodivocí nomádi, kteří běžně město objížděli velkým obloukem, přijeli k bráně a žádali o ochranu. Jen o pár hodin později byly cesty do Jeruzaléma ucpané běženci, prchajícími před nejdivočejší armádou světa. Jeremiáš ho vyhledal. Báruch spatřil v prorokových očích záři, kterou jedni považovali za šílenství a jiní za osvícení seslané Pánem. „Slýchám te4 jeho hlas. Bez ustání.“ „Cožpak není místo, kde by ses mohl ukrýt?“ „Snažil jsem se. Ale našel si mě.“ Báruch vztáhl ruku a dotkl se vousů druhého muže, stejně bílých jako jeho vlastní. Cítil, jak mu při tom puká srdce. „Co tedy chce, abych učinil?“ zeptal se. Svolali ostatní. Když se sešli, čítali dvakrát sedm mužů. Mělo to znamenat dvojnásobné štěstí, jenže Báruch se obával, že je jich příliš mnoho. I jediný udavač je mohl zničit. S úžasem hleděl na některé ze spoluspiklenců proti rodu Bukki, kněžské rodině, která ovládala Chrám. Šimor Levit, hlava rodu, byl strážce pokladu. Hilak, jeho syn, se staral o inventář a uchování posvátných předmětů. Hezekiáš dohlížel na chrámové stráže, Zachariáš na dveřníky a Haggáš měl na starosti stáda soumarů. Ostatní Jeremiáš přivedl proto, že byli mladí, silní a svalnatí. Dokázali se bez zaváhání shodnout na několika věcech, které bylo nutné vyzvednout k ukrytí. Byly to: desky s Desaterem, Archa s víkem, zlatí cherubíni. Ale potom se začali rozhořčeně hádat. Některé z nejkrásnějších předmětů budou muset nechat na místě. Objemnější předměty byly určeny ke zkáze. Menora. Obětní oltář. Odlité moře s nádhernými mosaznými býky a mosaznými pilíři zdobenými mosaznými liliemi a granátovými jablky. Shodli se na tom, že ukryjí Archu úmluvy. Byla již uložená, rozebraná a připravená k přenesení.

A také petlice a kolíky, které k ní patřily, vyrobené ze zlata před devíti sty lety řemeslníkem Páně, Bezalelem ben Urim. I náprsník ornátu velekněze posázený dvanácti drahými kameny, každý darem od jednoho z kmenů. A zlaté trouby, které svolávaly Izraelity. Starobylé, nádherně zhotovené goblény, které zakrývaly Sluneční bránu. Dvě harfy, jež zhotovil a na něž hrál sám David. Nádoby na desátky a pár roztroušených stříbrných misek. Zlaté obětní mísy a úlitbové nádoby z tepaného zlata. Zlaté a stříbrné hřivny, nahromaděné z roční daně z hlavy, čítající půl šekelu za každého dospělého žida. „Ponechme tu hřivny, můžeme tak vzít více posvátných předmětů,“ navrhl Hilak. „Nemůžeme opominout neposvěcené poklady,“ namítl Jeremiáš. „Jednou za ně postavíme nový Dům Boží.“ „Jsou tu přece zlaté tyče, které mají cenu mnoha hřiven,“ poznamenal Hilak a upřel pohled na svého otce, strážce pokladu. „Který z neposvěcených předmětů je nejvzácnější?“ „Obrovský drahokam,“ vyhrkl Šimor. „Ano, velký žlutý diamant,“ přikývl Hilak. „Přiberte ho,“ vyzval je Jeremiáš. Seděli a zachmuřeně hleděli jeden na druhého při pomyšlení na všechno, co ještě budou muset zanechat napospas osudu. Tři noci za sebou, mezi soumrakem a svítáním, Hezekiáš odvolával chrámové stráže od Nové brány. Hlavní vchod do Svatyně svatých používal pouze velekněz, který tudy vcházel u příležitosti jom kipur, aby prosil za svůj lid. Ale existoval i nenápadný vchod, který byl dostupný z vyššího patra Chrámu. Čas od času jím spouštěli kněžské dělníky, aby svatostánek uklidili a vyčistili. A tudy také oněch čtrnáct vyneslo Boží truhlu s jejím obsahem. S deskami posvátného Desatera, které Pán na Sinaji odevzdal Mojžíšovi. Dolů spustili na provaze mladého kněze zvaného Berechiáš. Báruch se držel v dostatečné vzdálenosti od Svatyně svatých. Pocházel sice z kněžské rodiny, ale narodil se s jednou nohou kratší, a to z něho učinilo haja nega, Boží omyl. Dotýkat se posvátných předmětů bylo dovoleno jen neposkvrněným.

Když tak hleděl, jak ostatní odvinují lano, na jehož konci se zvolna otáčející se mladý kněz spouštěl do šerého prostoru posvátného místa, nebyl jeho strach o nic menší než Berechiášův. Mdlé světlo zapátralo po mladém muži a pak se zachytilo a zatřpytilo na zlatých křídlech. Berechiáš poslal nahoru nejprve cherubíny. Báruch odvrátil zrak, neboC mezi oběma soškami seděl sám Nejvyšší Pán v nejslavnějším dnu, aby naslouchal prosbám velekněze. Poté se objevil kryt Archy z masivního zlata, velmi těžký k uzvednutí. A konečně sama Archa, obsahující desky. Úplně nakonec vyzvedli Berechiáše, bílého a roztřeseného. „Vzpomněl jsem si na Uzu,“ vydechl. Báruch ten příběh znal. Když král David stěhoval Archu do Jeruzaléma, jeden z volů, kteří ji nesli, klopýtl. Uza, kráčející vedle něho, ze strachu, že by mohla spadnout, hmátl po posvátné truhlici. Bůh se rozzlobil a srazil ho k zemi. „Uza nezemřel proto, že se dotkl Archy, nýbrž proto, že pochyboval, že by ji náš Pán dokázal ochránit,“ vysvětlil Jeremiáš. „Neděláme my totéž, když ji ukrýváme?“ „Hospodin ji chrání. My konáme jen jako jeho služebníci,“ odpověděl Jeremiáš ostře mladíkovi. „Pospěš si. Práce sotva začala.“ Šimor a Hilak je vedli přímo k pokladům a posvátným předmětům, které byly vybrány. Tam Báruch zahlédl měděný svitek a navrhl, aby ho vzali k zaznamenání úkrytů. Mě4 vydrží déle než pergamen a půjde snadno očistit, kdyby se stala rituálně nečistou. Truhlici a desky s Desaterem naložili na velblouda, aby je odvezl z Šalomounova chrámu. Víko nesl osel. Křídla cherubínů, nadzvedávající hrubou pokrývku připomínala klacíky vyčnívající z fůry otýpek chrastí. Bárucha najali, protože byl písař. Jeremiáš mu přikázal, aby do měděného svitku vyryl místo úkrytu každého předmětu. Potom se setkal sám s každým z třinácti ostatních, přidělil jim jednotlivé předměty a poslal je, aby je uschovali. Nikdo z nich neznal jiný úkryt, genizu, kromě toho, který mu byl určen. Jediný Báruch znal všechny úkryty i jejich obsah. Proč právě jemu tolik důvěřovali? Odpově4 ho napadla, když se mu při dalším záludném náporu choroby bolestí nedostával dech a ruce se mu proměnily v bezkrevná modrá klepeta.

Jeremiáš jistě viděl Molocha moabitského, černého anděla, který se nad ním vznášel jako temný příslib. Blížící se smrt byla součást jeho odpovědnosti. Kněží Bukki sice stále ještě odmítali přijmout skutečnost, že by se jejich svět mohl změnit, ale všichni ostatní cítili válku. Hradby obložili dřevem k zapálení ohňů, spolu s olejem, který se měl zahřát k varu a poté lít na útočníky. Jara v Jeruzalémě bývala příjemná, ale potravy nebyl dostatek. Proto se všechno obilí ve městě shromáždilo a uložilo na chráněných místech. Vidina hrůz, které měly nastat, donutila město zkonfiskovat rovněž veškerá stáda. Lítost si zaslouží ti, co budou obležení. Proto jí Báruch neplýtval sám nad sebou, i když ho odeznívající bolest oslabila natolik, že už nemohl udržet šídlo ani zvednout paličku. Jeho práci bude muset dokončit někdo jiný. Jako písař byl z ostatních třinácti nejzdatnější Abiatar, ale Báruch začal uvažovat o Jeremiášovi, a nakonec vybral Hezekiáše. Nebyl sice mistr v psaní a úkol pro něho nebude snadný, ale jako velitel válečníků nepochybně zahyne u hradeb. A všechna tajemství zemřou s ním. Ráno po zabarikádování brány, pomohli Báruchovi na hradby a on mohl na vlastní oči spatřit nepřítele, který v noci oblehl město a postavil své stany. Připomínaly tenkými dřívky zdobenou mozaiku, která se rozprostírala až k horizontu. Spolu s Hezekiášem se pak vrátili do jeskyně, aby stihli dokončit poslední část textu. V podzemní jeskyni pod Sakhrou, severně od Suchého kanálu, v rameni otevírajícím se na sever, bude popis všech předmětů s vysvětlením ukryt. Báruch počkal, dokud Hezekiáš nevytepal poslední písmeno a nesvinul svitek. Před hradbami města Davidova cválali na svých střapatých koních nájezdníci s malými bradkami a vysokými špičatými turbany. „Te4 svitek uschovej,“ přikázal.

KAPITOLA DRUHÁ

Diamantový muž omené zrcadlo v kanceláři Harryho Hopemana, situované vysoko nad zemí, umožňovalo pohled dolů na nevtíravé bohatství, které firma Alfred Hopeman a syn, a. s., představovala. Stěny, koberce a nábytek v měkce černých nebo výrazně šedých tónech, s nimiž kontrastovalo dokonalé bílé osvětlení, dávaly vyniknout Hopemanově kolekci, která rozzářila prostor tak, že celý obchod připomínal velkou, sametem vyloženou šperkovnici. Návštěvník byl Angličan a jmenoval se Sawyer. Harry věděl, že se zabývá nákupem obligací amerických společností pro členy Organizace zemí vyvážejících ropu, známé pod zkratkou OPEC. Bylo všeobecně známo, že nakupování tvoří pouze část Sawyerovy činnosti. Pomáhal také obnovovat černou listinu organizace OPEC se záznamy severoamerických firem obchodujících s Izraelem. „Moji klienti mají zájem o nákup diamantu,“ informoval ho Sawyer. Hopeman nezapomněl, že před osmi měsíci si u něho zákazník z Kuvajtu objednal náhrdelník, ale pak objednávku náhle zrušil. Od té doby se do arabských zemí už nic neprodalo. „Velmi rád vám pošlu někoho, kdo vám ukáže náš sortiment,“ řekl překvapeně. „Ne, ne. Chtějí konkrétní diamant. Ten, co byl na prodej ve Svaté zemi.“ „Kde?“ Sawyer zvedl ruku. „V Izraeli. Chtějí, abyste tam jel a koupil ho pro ně.“ „Je hezké, když je člověk žádaný.“ Sawyer pokrčil rameny. „Jste přece Harry Hopeman.“ „A kdo jsou oni?“

„To nesmím prozradit. Chápejte.“ „Nemám zájem,“ pronesl stroze Harry. „Pane Hopemane. Bude to jen krátká cesta, která vám otevře důležité dveře a přinese vám spoustu peněz. Jsme přece obchodníci. Prosím nedovolte, aby politika –“ „Pane Sawyere. Jestliže vaši zaměstnavatelé chtějí, abych pro ně pracoval, budou mě muset požádat sami.“ Sawyer si povzdechl. „Přeji hezký den, pane Hopemane.“ „Sbohem, pane Sawyere.“ Ale návštěvník se ještě otočil. „Snad byste mi mohl doporučit někoho, kdo je stejný znalec jako vy?“ „A vyškrtnete potom moje jméno ze seznamu bojkotovaných firem?“ „Jakého seznamu?“ podivil se Sawyer. Ale uměl vycítit dohodu, a proto se usmál. Harry se rovněž usmál. „Obávám se, že jsem jediný,“ řekl. Uspokojení z tohoto setkání nepřetrvalo odpoledne. Jeho stůl byl zavalený soupisy zásob zboží a obchodními zprávami – papírováním, které nesnášel. Muž, který řídil závod na broušení drahých kamenů na Západní Sedmačtyřicáté ulici, a žena, která vedla elegantní obchod firmy Alfred Hopeman a synové na Páté avenue, byli vycvičení tak, že ho nepotřebovali. To mu dopřávalo čas na spravování majetku a obchodování s několika jeho zákazníky, uvedenými na krátkém seznamu – těmi nejbohatšími, kteří kupovali vzácné šperky, a se správci muzeí, kteří sbírali drahokamy náboženského nebo historického významu. Byla to oblast, která přinášela největší zisky, jenže takové transakce neprobíhaly každý týden. Bohužel, existovaly také dny jako ten dnešní. Mrtvé a prázdné. Odblokoval svou sekretářku a vytočil číslo. „Haló. Mohl bych se na chvilku zastavit?“ Zdálo se mu to, anebo zaváhala, než souhlasila? „Výborně,“ řekl. Když potom ležel s tváří přitisknutou k okraji matrace, žena vedle něho, ještě zrůžovělá a s vlasy rozhozenými po polštáři, mu oznámila, že odjíždí. „Kam?“ „Do menšího města. Někam, kam patřím.“

„Patříš přece sem.“ „Ale už dál nechci. A také už nechci žádné šeky, Harry.“ Musela zvýšit hlas, aby překřičela televizi, kterou tvrdošíjně nechávala zapnutou, kdykoliv se milovali, protože zdi jejího bytu byly sice drahé, ale tenké. V hlase jí však nezněl hněv. „Poslyš, to co říkáš, je hrozné.“ „Četla jsem si o jelenech. Víš něco o jelenech, Harry?“ „Ani co by se za nehet vešlo.“ „Oni se stále nepáří. Nepáří se vůbec, kromě doby říje. V tu dobu samec skočí na první samici, která se mu připlete do cesty, a jakmile skončí, odběhne od ní.“ „Udržet jeleního samce je dost těžké.“ Ani se neusmála. „Nepozoruješ jistou… podobnost?“ „Já přece neutíkám schovat se do křoví.“ „Jistěže ne. Harry Hopeman také není zvíře, je to vážený obchodník. Zajistí, aby o předmět jeho užívání bylo dobře postaráno, aby ho mohl příště znovu užívat. A teprve pak klidně odejde.“ Harry zasténal. „Jenže já nejsem věc, Harry.“ Zvedl hlavu. „Když se cítíš tak… využívaná, jak mi tedy vysvětlíš ty dva předchozí měsíce?“ „Přitahoval jsi mě,“ odpověděla klidně. Pozorně si ho prohlížela. „Tvoje vlasy, ta jejich měděná barva s nádechem doruda. Nebo tvoje ple<. Je taková, jakou by si spousta žen přála mít.“ „Ale musely by se dvakrát denně holit.“ Zase se ani nepousmála. „Anebo tvé ukázkově silné, šelmí zuby. Dokonce i tvůj nos fotbalového hráče.“ Potřásl hlavou. „Jeden kluk mě praštil. Už je to dávno.“ Teprve teQ se rozesmála. „To přesně souhlasí. U tebe se všechny nezdary časem přemění na klady.“ Konečky prstů se dotkla tmavého porostu na jeho zápěstí. „Podívej se třeba na svoje ruce… Máš ty nejdokonalejší ruce. Tak plné sebeovládání. Vždycky, když jsi do nich vzal perlu nebo drahý kámen, přestala jsem pracovat a pozorovala tě.“ Usmála se. „Byla jsem na tebe připravená dávno před tím, než ti něco takového vůbec přišlo na mysl. Myslela jsem, že tě dokážu uhnat. Tak mladého a se všemi těmi penězi. Tak atraktivního tím svým praobyčejným způsobem. Říkala jsem si, že tvoje žena musela přijít o rozum nebo o svou přitažlivost, když odešla z tvého domu.“

Zpříma na ni pohlédl. „Byla jsem připravená počkat přesně na tu pravou chvíli, kdy bych mohla shrábnout celou vzácnou kořist.“ „Zas tak moc vzácná kořist to není,“ oponoval. „Nikdy mě nenapadlo, že by ses jí chtěla zmocnit.“ Prsty, kterými kdysi <ukala na stroji jeho dopisy, se dotkla jeho tváře. „Ale ta spravná chvíle nikdy nepřišla. Skutečně mě potřebuješ, Harry? Nebo chceš?“ Pocítil výčitky svědomí. „Poslyš,“ promluvil nakonec, „jsi přesvědčená, že nám tohle musíš udělat?“ Rozhodně přikývla, přestože ji její oči zrazovaly. „Oblékni se a dej mi sbohem, Harry,“ pronesla téměř něžně. Sedmačtyřicátá ulice ležící mezi Pátou a Šestou avenue ho přitáhla a poskytla mu komfort, protože jako všichni mladí muži se velmi rychle zaučil v obchodu s diamanty. Největší bohatství na světě se skrývalo v ošumělém bloku zahrnujícím shluk zašlých průčelí a starých budov. Připomínaly mu otrhaného poustevníka, který pod postelí schovává pytle plné peněz. Našlo se tam i pár výjimek, třeba vyhlášené staré knihkupectví nebo známý papírník. Ale zbytek tvořil diamantový obchod, s mnohem působivější atmosférou než dole ve městě. Bylo to jedno z mála těch pestrých míst, kde se Harry cítil jako doma. Minul dívku sotva odrostlou dětským střevíčkům, která sváděla muže ve věku svého dědečka. Nesourodá dvojice stála před výkladní skříní s nalepeným vybledlým a potrhaným nápisem: OBTĚŽOVÁNÍ KOLEMJDOUCÍCH CHYTAČI ZÁKAZNÍKŮ JE PROTI ZÁKONU CIVILNÍHO ŘÁDU §435-10.1 Dozorčí rada klenotníků „Ne, ale mám něco podobného. A nechám vás na tom ohromně vydělat,“ nabízel komusi dychtivě mladý chlapec. Harry se usmál při vzpomínce na svá vlastní učňovská léta právě v těchto místech. V obchodech se ve skutečnosti prodávaly jen podružné věci. Opravdovou Sedmačtyřicátou ulici tvořily skupinky ortodoxních

židů, semitských kvakerů v dlouhých kaftanech s širokými klobouky nebo v tmavých oblecích s plstěnými klobouky, kteří postávali na chodníku jako ostrůvky v nepřetržitě plynoucím proudu nakupujících. Harry zdravil ty, které znal. Někteří prohlíželi obsah balíčků z pomačkaného hedvábného papíru. Připomínali malé chlapce obchodující se svými poklady – s tím rozdílem, že zdejší transakce umožňovaly právě takovým dětem školní vzdělání, rovnátka na zuby, nájemné a jídlo, a také členství v synagoze. Zkrátka šul. Náhodný pozorovatel ani netušil, co si prohlížejí. Diamanty jsou nejsnadnější způsob, jak na miniaturním prostoru získat obrovské sumy peněz. Z velké části to byli prostředníci, kteří získali kameny od dovozců, jako byl Harryho otec, často na úvěr, a prodávali je drobným klenotníkům. Většina z nich neměla ani kde kameny vystavovat, a dokonce ani kancelář. Za špatného počasí se stáhli do kavárny, kde obchodovali nad šálkem kávy, do pasáží anebo do předváděcí síně klubu obchodníků s diamanty, do jehož trezorů mnoho z nich své zboží večer co večer zamykalo. Někteří se postupně zmohli na miniaturní krámky v bludišti domů, lemujících obě strany ulice. Pár jich dosáhlo většího úspěchu. Existovaly ale také ohromné americké majetky, jejichž základy položil drobný obchodník s diamanty, který s celým svým jměním v kapse, za pomoci židovských frází a potřásání rukama namísto smluv, s rozvahou nakupoval a prodával právě na této ulici. Harry kráčel po Páté avenue na opačnou stranu diamantového byznysu. Zastavil se krátce u Tiffanyho a znalecky ocenil ve výloze vystavenou brož s diamantem o váze 58 karátů. Byl úchvatný, ale nebyl to diamant, kolem něhož by vznikaly legendy. Zato ten jeho byl legendární. Vždycky měl požitek i jen z letmého pohledu na některý z proslulých kamenů. Příběhy o královnině náhrdelníku, o Velkém Mogulu, diamantu Orloff, Černé hvězdě Afriky, Cullinanu a dalších velkých diamantech slýchával v dětství místo pohádek. Na některých z nich, bezpečně uložených v sejfech, spočinulo v tomto století jen velmi málo zraků. Ale muži, kteří navštěvovali za nedělních odpolední jeho otce, o nich při černém čaji důvěrně vyprávěli to, co slyšeli od svých otců.

Některé ze starých rodin s tradicí obchodníků s diamanty přetrvaly a úspěšně se rozrůstaly a rozšiřovaly. Když jim začalo být těsno, vyhledali si mladí členové nové oblasti své působnosti. Tak dnes provozují obchod s diamanty francouzské, anglické, německé, italské, holandské a belgické větve téže rodiny. Někteří obchodníci s diamanty dokážou určit své předky mnoho generací zpět, což v dnešní době, kdy lidé stěží zjistí, kdo byl pradědeček, je svým způsobem rarita. Harryho otec, Alfred Hopeman, například prohlašoval s naprostou jistotou, že pochází z rodu Lodewyka van Berkena. Až do časů brusírny v Bruggách se diamanty třpytily pouze š<astnou shodou okolností a jediný způsob, jak je trochu vyleštit, byl třít jeden o druhý. Van Berken byl učený matematik. V roce 1467 vypočítal přesný systém faset, podle nichž za pomocí rychle rotujícího kotoučku, s vrstvou diamantového prášku smíchaného s olivovým olejem, zbrousil povrch diamantů. Dokázal vybrousit každý diamant tak, aby zaplál svým osobitým ohněm, a svůj způsob broušení uchoval jako rodinné tajemství. Příbuzní, které zaučil, založili brusírny diamantů v Holandsku a Belgii a dodávali šperky evropským královským rodinám. Jeden z nich dokonce – výměnou za život španělského bratrance, který měl být upálen jako čaroděj – vybrousil skvostný kámen, v odborném světě později známý jako Inkviziční diamant. Takové příběhy slýchával Harry, zatímco ostatní děti poslouchaly pohádky. Poprvé se dostal do Evropy v době svých studií na Kolumbijské univerzitě. V Antverpách, kde základem ekonomiky je diamantový průmysl, našel sochu Lodewyka van Berkena. Mistr brusič byl v kabátci s pouzdrem svého cechu. Stál s levou rukou v bok a kriticky se díval na diamant, který držel mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Při prohlížení mistrových prostých rysů nacházel Harry jen stěží nějakou podobnost. Věděl však s naprostou jistotou, že ho otec učil brousit diamanty van Berkenovou metodou, která se za pět století téměř nezměnila. Přesně tak, jak to učili jeho a všechny generace až k samotnému Berkenovi. „Opravdu jste příbuzní?“ zeptala se dívka, která mu po několik dnů dělala společnici na cestách. Byla to klidná blondýna, vnučka

biskupa anglikánské církve. Podle jejího názoru byli židé velmi exotičtí, a on z toho těžil. „Tak to aspoň tvrdí můj otec.“ „Tak mě představ.“ Velmi obřadně jí muži vytesanému z kamene představil. O týden později, když se byli v Polsku podívat na Osvětim, kde zahubili české příbuzné jeho otce a kde ho přemohlo pohnutí nad tím, jak silně ho prolitá krev mrtvých Židů oslovila, ho chladná zlatovlasá dívka ohromila hloubkou svých citů: hystericky se rozplakala. Ale v Antverpách ještě brala celý příběh s humorem. „Zajímavé je, že nevypadá jako Žid,“ podotkla. V kanceláři ho čekaly telefonické vzkazy. Zareagoval na ten z Kalifornie. „Harry? Bůh s tebou.“ Hlas, který rozechvíval miliony, již ztratil svůj jasný tón. Sláva herce, který patřil mezi nejaktivnější sběratele diamantů na světě, byla právě na ústupu. „Ahoj, Charlesi.“ „Harry, potřebuji tvou pomoc. Zajímám se o určitou koupi.“ Harry přemýšlel, zda herec chce něco na usmířenou nebo dárek na rozloučenou pro právě uhaslé vzplanutí. „Něco velkého, Charlesi? Nebo něco intimního a půvabného?“ „Něco velkého, Harry,“ ozvalo se po krátkém zvážení. „Něco skutečně velkého a neobvyklého. Něco ohromně šikovného.“ Takže na usmířenou. „Dobrá, Charlesi. Ale bude to chtít důkladně promyslet. Kolik máme času?“ „Právě odjela do Španělska, takže nějaký čas máme.“ „To je fajn. A Charlesi…“ Nepatrně zaváhal. „Mám radost za tebe.“ „Díky, kamaráde. Věděl jsem, že to řekneš.“ Harry vytočil číslo ženy, která ho volala z Detroitu. Snažila se přesvědčit manžela, aby investoval část jejich kapitálu do namodralého diamantu o váze 38.26 karátů. „Řekněte upřímně,“ naléhala. „Opravdu si myslíte, že to je výhodná investice?“ „Jistě. Za posledních pět let se cena většiny drahých kamenů ztrojnásobila.“ „Myslím, že to ho přesvědčí,“ prohlásila nadějně. Harry tak optimistický nebyl. Když mu bylo třiadvacet let, získal na záruku velký bílý indický

diamant. Svěřili mu ho jen proto, že obchodník znal už léta jeho otce. Do dvou týdnů ho prodal bohaté naftařce, matce Barnardovic děvčete z Tulsy v Oklahomě. Během obchodování, které pro něho znamenalo začátek všech úspěchů, zaznamenal pocit, který se blížil sexuálnímu vzrušení. Poci<oval určité „tetelení“, ale spíše než fyzický pocit to byla pronikavá a velmi silná intuice. Absolutní nečinnost jeho osobního radaru mu právě v tu chvíli naznačovala, že žena z Detroitu se sotva stane jeho zákaznicí. „Příliš na něho nenaléhejte, paní Nelsonová. Tak velké kameny jako tenhle se rychle neprodávají. Takže na vás počká.“ Povzdechla si. „Zavolám vám.“ „Samozřejmě, zavolejte.“ Hned nato vytočil číslo Saula Netschera z firmy S. N. Netscher & Co., Inc., která dovážela a vyvážela průmyslové diamanty. „Harry, chce se s tebou setkat nějaký Herzl Akiva.“ „Herzl Akiva?“ Harry se probíral telefonními vzkazy, až našel ten pravý. „Ano, volal mi. Má židovské jméno,“ pronesl rezignovaně. Netscher, nejbližší přítel jeho otce, štědře podporoval charitu, a zvláš< neúnavně právě Izrael. „Je v newyorské kanceláři textilní firmy. Spoj se s ním, prosím tě.“ Textil? Harryho to udivilo. „Jistě, pokud si to přeješ.“ „Vřelé díky. Kdy se uvidíme?“ „Co kdybychom si zašli na oběd? Třeba ke konci týdne. Ne, koncem týdne to nepůjde. Lepší bude začátek příštího.“ „Kdykoliv se ti to bude hodit. Znáš mou metodu. Starosti s výchovou jsem přenechal tvému otci a pro sebe si vyhradil jen příjemné chvíle s tebou.“ Harry se usmál. Měl Saula velmi rád, ale někdy bylo nevýhodné mít vlastního otce a k němu ještě tohoto starého muže, který si vynucoval pozornost. „Zavolám ti.“ „Dobrá. BuQ hodně zdráv, chlapče.“ „Sei gesund, buQ zdráv, Saule.“ Přestože nenechala žádný vzkaz, neodolal a zavolal svoji ženu. „Dello?“ „Harry?“ Měla stále stejně teplý a živý hlas. Byl už dost dlouho ženatý na to, aby přeslechl nepatrný nádech překvapení. „Jak se máš?“

„Mám se fajn. Myslel jsem si jen… Nepotřebuješ něco?“ „Nepotřebuji nic, Harry. Ale je milé, že máš starost. V úterý jsem byla za Jeffem ve škole,“ pokračovala. „Říkal, že se mu víkend s tebou moc líbil.“ „No, nejsem si jistý. Musel jsem totiž v neděli pracovat.“ „Ale Harry,“ řekla unaveně. „Víš dobře, že když jsme ho poslali do internátní školy… kvůli naší situaci… o rok dříve, bylo to pro něho moc těžké. Hlavně odloučení od nás.“ „Já vím, ale on je v pořádku.“ „To doufám. Jsem ráda, že jsi zavolal. Nemohli bychom si dnes zajít na večeři? Potřebovali bychom ledacos projednat ohledně jeho bar micvy.“ „Bar micvy? Ale ten obřad je přece až za několik měsíců.“ „Harry, je bezpodmínečně nutné, aby se tyhle věci plánovaly měsíce dopředu. Chtěl by ses tedy sejít na večeři zítra?“ „Zítra večeřím se svým otcem. Ale mohl bych mu zavolat…“ „Ne, to ne,“ řekla rychle. „Můžeš ho ode mne pozdravovat?“ „Jistě. A o bar micvě si brzy pohovoříme.“ „Díky za zavolání. Vážně díky.“ „Sbohem, Dello.“ „Na shledanou Harry,“ řekla svým jasným hlasem. Vůz lamborghini, který obvykle řídil, měl právě v servisu v garážích ve východním Nyacku. Proto ho v Manhattanu vyzvedl Sid Lawrenson, který přijel v tři roky starém chrysleru. Lawrenson nenáviděl městský dopravní ruch, a aby mu ujel, hnal se jako šílený, dokud provoz severním směrem neprořídl. V tu dobu už byli v okrese Westchester. Silnice, na kterou nakonec odbočili, klesala do údolí vklíněného mezi vysoké kopce, pyšnící se starými vavříny a rododendrony. Začátek vjezdové cesty hlídal strážní domek, který ji odděloval od silnice. Vinula se zakrytá clonou vysokých dubů, sykamor a jehličnanů a vedla k domu, jehož jedna polovina byla vybudována začátkem sedmnáctého století patronátním pánem Západoindické společnosti, kdežto druhá o více než o století později, ale tak mistrně, že šlo jen těžko poznat, kde končí krásná koloniální část a začíná ta novější. „Dnes už tě nebudu potřebovat, Sidney,“ řekl, když vystupoval z auta. „Určitě ne, pane Hopemane?“ Harry přikývl. Lawrensonova žena Ruth, Hopemanova hospo-

dyně, byla velice dominantní typ a Harry se už dlouho domníval, že Sidney má někde v okolí, nejspíš ve městě, mnohem něžnější přítelkyni. „Tak aspoň vyřídím nějaké pochůzky.“ „Užij si to.“ Převlékl se do džín a svetru a snědl večeři, kterou mu připravila Ruth Lawrensonová. Když se Hopemanovi odloučili, hospodyně, která k Delle lnula a Harryho jen snášela, dala jasně najevo, pro koho by ona a její manžel pracovali raději. Jenže Della se odstěhovala do malého bytu ve městě a najala si posluhovačku, která k ní docházela dvakrát týdně, a tak Lawrensonovi zůstali, což byl důvod, aby on – i Sidney, jak si pobaveně připomněl – byl vděčný. Po večeři vyšel do pracovny v patře. Byl v ní příjemný a pohodlný nepořádek. Stůl v rohu obsahoval pilky, pilníky, lapovací nástroj, kolekci diamantových krystalů a polodrahokamů v nejrůznějších stadiích broušení. Zbytek pokoje byl spíš studovnou než dílnou. Na stole byly navršeny knihy s poznámkami a popsanými papíry a police obsahovaly nejpodivnější kombinaci periodik – Biblická archeologie, Drahé kameny a minerály, Oriens Antiquus, Časopis o broušení kamenů, Seznam izraelských průzkumných společností, Deutsche Morgenländische Gesellschaft a jiné… Noc byla vlahá příslibem jara. Otevřel dokořán okno, aby dovnitř mohl vánek od řeky, a pak si sedl k práci. Potřeboval dokončit pro noviny studii nazvanou „Ruské královské diamanty, od Ivanovy koruny z Kazaně až k drahokamy posázenému náprsnímu krunýři Michaila Fjodoroviče Romanova“. Vždy, když studoval tuto epochu, byl nesmírně vděčný za to, že může svobodně žít v Americe dvacátého století, stovky let po tom, co slovanští královští milovníci umění, kteří zdobili drahými kameny i své pantofle, vykupovali své drahokamy posázené trůny krví a kostmi milionů lidí. Četl rychle a poznámkami psanými pečlivým, i když poněkud nečitelným rukopisem plnil kartičky třikrát pět centimetrů. Poprvé za celý den se cítil š<astný. O několik hodin později se ozvalo zaklepání na dveře. „Máte telefon,“ oznámila mu Ruth Lawrensonová. „Stalo se něco?“ Bylo to divné; když pracoval, nikdy ho nevyrušovala.

„Nevím, ale nějaký Akiva tvrdí, že je to moc důležité.“ „Požádejte ho, aby mi zavolal zítra do kanceláře.“ „To už jsem udělala. Trvá na tom, že to nepočká.“ Harry se ohlásil strohým tónem. „To je pan Hopeman? Doufám, že se vám o mně pan Netscher zmínil.“ Hlas měl přízvuk, který Harry obvykle míval rád. Byla to řeč někoho, kdo se učil angličtinu jako druhý jazyk přímo od Britů. „Ano, zmínil, ale obávám se, že právě teQ mám velmi málo času.“ „Opravdu se moc omlouvám. Ale musím vás vidět ve velmi nutné záležitosti.“ „Obchodní, pane Akivo?“ „Obchodní, pane Hopemane.“ Akiva zaváhal. „Ale dalo by se říci, že je to mnohem víc než obchod.“ „PřijQte tedy zítra ráno do mé kanceláře.“ „Myslím, že by to nebylo moudré. Nemohli bychom se setkat někde jinde?“ Odmlčel se. „Je také nanejvýš nutné, abych se poradil i s vaším otcem.“ „Ale můj otec je už prakticky na odpočinku.“ „Prosím, mějte se mnou strpení. Všechno vám vysvětlím, až se setkáme.“ Harry ucítil první náznaky radaru. „Budu u svého otce zítra večer. Bydlí na Východní Třiašedesáté ulici v čísle 725. Přišel byste tam v osm hodin?“ „To bude báječné, pane Hopemane. Šalom.“ „Šalom, pane Akivo.“ Ve čtyři hodiny ráno ho probudil telefon. Na lince bylo slyšet dvojjazyčné dohadování telefonní ústředny. „Pronto? Pan Hopeman?“ „Halo? Halo?“ „Pan Hopeman?“ „U telefonu. Kdo je tam proboha?“ „Bernardino Pesenti. Kardinál Pesenti.“ Kardinál Bernardino Pesenti byl administrátorem církevního majetku Svatého stolce. Pečoval o vatikánské poklady, rozsáhlé umělecké sbírky a drahocenné soubory starožitných uměleckých předmětů – diamantové kříže, byzantské šperky, oltářní předměty, kalichy a ostatní nádoby. Před několika lety zprostředkoval Harrymu nákup drahokamy posázené koruny Panny Marie Čen-

stochowské, transakci, která poněkud zmírnila zadluženost varšavské arcidiecéze a přispěla k černošedé nádheře firmy Alfred Hopeman a syn. „Vaše Eminence. Jak se vám daří?“ „Mé zdraví je dostačující pro práci pro našeho Svatého otce. A jak se máte vy, pane Hopemane?“ „Mám se báječně, Vaše Eminence. Co pro vás mohu udělat?“ „Něco by tu bylo. Neplánujete si v dohledné době cestu do Říma?“ „Neplánuji. Ale co není, může být.“ „Přáli bychom si, abyste nás zastupoval.“ „Při nákupu?“ Církev většinou dědila. Zřídkakdy prodávala, ale nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy něco kupovala. „Při znovuzískání ukradeného předmětu.“ „Šperku nebo starožitnosti, Vaše Eminence?“ „Jde o diamant, který byl nabídnut ke koupi ve Svaté zemi.“ Kardinál Pesenti se odmlčel. „Je to Alexandorovo oko, pane Hopemane.“ „On se objevil?“ Kámen ukradli z Vatikánského muzea a pak na celá desetiletí zmizel. V Harrym to náhle probudilo ohromný zájem. „Moje rodina má s tímhle kamenem mnoho společného.“ „Ano, to dobře víme. Vybrousil ho jeden z vašich předků. A jiný ho zasadil do Řehořovy mitry pro Svatou matku církev. Váš otec kdysi vyčistil mitru i diamant. TeQ bychom rádi, kdybyste pokračoval v tradici služby pro nás. Staňte se naším zástupcem a pomozte nám vrátit diamant tam, kam náleží.“ „Musím si to rozmyslet,“ bránil se rozpačitě Harry. Následovalo krátké netrpělivé ticho. „Tak dobře,“ řekl nakonec Bernardino Pesenti. „Asi byste měl přijet, abychom to mohli probrat. V Římě je teQ teplo a krásně. Jaké máte počasí v New Yorku?“ „Nevím. TeQ je venku úplná tma.“ „Ach jemine,“ opáčil kardinál. Harry se zasmál. „Vždycky na to zapomenu,“ omlouval se kardinál Pesenti. „Jen doufám, že teQ ještě dokážete usnout.“ „Prego,“ řekl Harry. „Zítra nebo pozítří vám zavolám. Sbohem, Vaše Eminence.“

„Buona notte, pane Hopemane.“ Vstal a zašmátral, aby mohl položit sluchátko do vidlice. Intuice se rozezněla tak, že ji mohl téměř slyšet. Seděl na kraji postele a čekal až utichne, aby mohl v klidu rozvážit, o co tady vlastně jde.