0036801

Chlapec ktery_001 az 003_Sestava 1 8/11/15 10:30 AM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Odpovědnost začíná ve snech. W. B. Yeats, Responsibilities Holčičko, říkají jim Diamond Dogs. David Bowie, Diamond Dogs

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 6

27.7.15 16:45

PROLOG

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 7

27.7.15 16:45

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 8

27.7.15 16:45

  1  Aspromonte, 1906-1907

J

ak roste, sledovali zpočátku dva. Matka a pán. Ona s obavami, on s línou touhou. Jenže dřív než dospěla v ženu, se matka postarala, aby se na ni dívat přestal. Když bylo dceři dvanáct, uvařila silný makový odvar, jak se to naučila od stařenek. Dala jej vypít své holčičce, a když viděla, že se omámená začíná potácet, hodila si ji na záda, přešla prašnou cestu, která vedla kolem jejich chalupy – uprostřed polností patřících statkáři –, a zamířila k vyschlému řečišti, kde stál starý, ztrouchnivělý dub. Ulomila velkou větev, roztrhla dceři šaty, praštila ji do čela ostrým kamenem – věděla, že rána bude dost krvácet –, uložila ji ve zkroucené poloze na dno řečiště – jako by spadla z mrtvého stromu a skutálela se dolů – a nechala ji tam, zakrytou zlomenou větví. Vrátila se domů, dala vařit cibulovou polévku se sádlem a počkala, až se muži vrátí z pole. Pak řekla jednomu ze svých synů, aby šel hledat Cettu, její holčičku. Tvrdila, že ji viděla, jak si jde hrát k uschlému dubu, a začala si na dceru stěžovat manželovi. Bručela, že ta holka je hotové prokletí, ani na chvilku nepostojí, šijí s ní všichni čerti a je tak roztěkaná, že jí nemůže svěřit žádný úkol, protože v půli cesty zapomene, co má udělat, a doma jí s ničím nepomůže. Manžel se na ni obořil, okřikl ji, aby zmlkla, a šel si ven zakouřit. A tak – syn mezitím přeběhl cestu a zamířil k řečišti a uschlému dubu – se vrátila do kuchyně a zamíchala cibulovou polévku. Srdce jí přitom bušilo jak o závod. Při čekání zaslechla statkářovo auto, které jako každý večer projelo kolem jejich chalupy a dvakrát zatroubilo. Jak pán tvrdil, to se moc líbí děvčatům. Opravdu, Cetta se pokaždé, ač jí matka už před rokem zakázala vycházet z domu a zdravit ho, přilákaná tím zvukem přitočila k oknu 9

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 9

27.7.15 16:45

v podloubí a nakukovala ven. A matka slýchala jeho smích, který se ztrácel v prachu zvířeném autem. Protože Cetta – jak tvrdili všichni a pán až příliš často – byla opravdu hezká holčička, z níž určitě vyroste hotová krasavice. Když zaslechla, že se syn, kterého poslala Cettu hledat, s křikem vrací, dál míchala polévku. Ale dech se jí zadrhl v hrdle. Slyšela, jak chlapec mluví s otcem. Manželovy těžké kroky, když scházel tři dřevěné schody, černé jako uhlí. Po několika minutách zaslechla, jak muž volá nahlas dceru i ji. Teprve tehdy nechala polévku být a vyběhla ven. Manžel nesl v náruči malou Cettu, s obličejem od krve a roztrha­ nými šaty. V mozolnatých rukách starého otce připomínala hadrovou panenku. „Poslouchej, Cetto,“ oslovila nazítří dceru, když všichni ostatní odešli na pole. „Co nevidět budeš dospělá a můžeš rozumět tomu, co ti říkám, stejně jako pochopit, když se mi podíváš do očí, že jsem schopná udělat to, co se ti chystám povědět. Jestli se do puntíku nebudeš řídit mými příkazy, vlastníma rukama tě uškrtím.“ Vzala provaz a přivázala jí ho k levému rameni. „Vstaň!“ poručila a napjala provaz k podbřišku, až se dcera musela nahrbit, a připevnila jí ho k levému stehnu. „Bude to tajemství mezi námi dvěma.“ Ze zásuvky vytáhla volné šaty s vybledlými kytičkami, které ušila ze zbytku látky, a navlékla jí je. Dokonale provaz zakryly. Právě s tím úmyslem je matka ušila. „Budeš tvrdit, že ses při pádu zmrzačila. Všem, i svým bratrům. Ten provaz budeš nosit měsíc, aby sis zvykla, ­potom ti ho sundám, ale budeš dál chodit, jako bys ho ještě měla. Když mě neposlechneš, tak ti ho znovu uvážu, a jestli zkusíš chodit vzpřímeně, tak tě vlastnoručně sprovodím ze světa. Když bude navečer kolem nás projíždět pán ve svém krásném autě a troubit, poběžíš ho pozdravit. Vlastně budeš čekat venku, aby tě dobře viděl. Rozumělas?“ Dívenka přikývla. Matka vzala její obličej do mozolnatých, vrásčitých rukou a zadívala se na ni s láskou a zoufalým odhodláním. „Tobě neporoste parchant v břiše.“ Než přišel podzim, přestal pán troubit, když projížděl kolem, smí­ řený s představou, že Cetta je beznadějně postižená. Počátkem zimy ­dokonce začal jezdit jinudy. 10

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 10

27.7.15 16:45

Když se blížilo léto, matka dceři řekla, že se může začít uzdravovat. Pomalu, aby to nevzbudilo podezření. Cettě bylo třináct a dost vyspěla. Jenže ten rok, který strávila jako mrzák, ji přece jen poznamenal. Už nikdy potom, ani jako dospělá, nedokázala chodit úplně vzpřímeně. Naučila se svůj nedostatek skrývat, ale nikdy se pořádně nenarovnala. Levé ňadro měla o něco menší než pravé, levé rameno pokleslejší, levé stehno zavalitější. A noha, která po celý rok táhla dolů rameno, ztuhla nebo se v ní zkrátily šlachy, takže to vypadalo, že Cetta trochu kulhá.

11

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 11

27.7.15 16:45

  2  Aspromonte, 1907-1908

P

oté, co jí matka řekla, že se může začít uzdravovat z předstírané nemoci, se Cetta pokoušela narovnat. Ale levá noha se občas zadrhla a přestala ji poslouchat. Aby ji opět rozchodila, nezbývalo Cettě nic jiného než znovu sklonit rameno, které pokleslo pod napnutým matčiným provazem. Až v této nepřirozené poloze jako by si noha vzpomněla na svou funkci a Cetta už ji nevláčela za sebou. Toho dne sklízela na poli obilí. Kousek od ní – někdo víc vpředu, jiný vzadu – pracovali matka, otec i bratři, všichni černovlasí. A také nevlastní bratr, téměř blonďák, syn matky a statkáře. Chlapec, kterému rodiče nikdy nedali jméno. Doma mu všichni říkali jen jiný. „Tobě v břiše neporoste parchant,“ opakovala jí matka po celý rok. Napůl ji zmrzačila, jen aby si na ni pán přestal brousit zuby. A opravdu, začal kroužit jinde. Cetta byla zpocená. A unavená. Na sobě měla plátěné šaty s kšandami a dlouhou sukní. Levá noha se jí bořila do neúrodné, sluncem roz­ pálené půdy. Když zahlédla statkáře, jak ukazuje své polnosti skupince přátel, nijak si tím nelámala hlavu. Cítila se v bezpečí. Pán při chůzi rozhazoval rukama, možná líčí, kolik nádeníků pro něho pracuje, pomyslela si. Zastavila se, ruku v bok, a prohlížela si je. Byla s ním jeho třetí manželka, na hlavě slaměný klobouk a na sobě blankytné šaty takové barvy, jakou Cetta nikdy nespatřila ani na obloze. A další dvě ženy, patrně ženy mužů, kteří klábosili s pánem. Jedna byla mladá a půvabná, druhá tělnatá a její věk se nedal odhadnout. Muži se od sebe lišili stejně jako jejich polovičky. Jeden mladý a hubený, vysoký a slabý, jako stéblo pše­nice sklánějící se pod tíhou zralého klasu, druhý středního věku, s obrovským ­knírem, staromódními licousy a vlasy barvy slámy. Měl široká ramena 12

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 12

27.7.15 16:45

a mohutný, impozantní hrudník bývalého boxera. Opíral se o hůl. Pod pravým kolenem začínal další kus dřeva. Protéza. „Pracuj, kulhavko!“ vykřikl statkář, když si všiml, že je Cetta pozoruje, nato se obrátil k oběma mužům a společně se zasmáli. Cetta se nahrbila a pokračovala v chůzi po své řádce. Za sebou vláčela nohu, která jí vypověděla poslušnost. Po pár krocích se znovu otočila k pánovi a všimla si, že muž s dřevěnou nohou se zastavil stranou a sleduje ji. Po chvíli se ocitla tak blízko skupince, že mohla zaslechnout, o čem si povídají. I ona – na rozdíl od nich však věděla, o co se jedná – slyšela rytmické nárazy, které vzbudily jejich pozornost. Koutkem oka zahlédla, jak muži poodhrnuli posečené obilí a se smíchem pochopili, co ten zvláštní zvuk vyvolává. Ženy, které se také přiblížily, předstíraly rozpaky, rukama v rukavicích z bílé krajky zdusily škodolibý smích, poté se všichni měli k odchodu, protože byl skoro čas oběda. Na poli zůstal jen muž s protézou. Zíral na dvě želvy, které se pářily, vrásčité krky natažené dopředu. Narážely do sebe krunýři a vydávaly ono rytmické ťukání. Muž je sledoval, nato se zadíval na Cettu a její p ­ ajdavou nohu. Potom mu pohled sklouzl na vlastní dřevěnou. Cetta si všimla, že má na vestě zavěšenou králičí pacičku. Znenadání k ní přiskočil, povalil ji na zem, vyhrnul sukni a roztrhl kalhotky. S vidinou, že jeho dřevěná noha bude narážet na dívčinu zmrzačenou – zatímco tělnatá dáma volala svého muže, protože měla naspěch a myslela jen na jídlo, a Cettina matka, otec, snědí bratři a také jiný, ten nejsvětlejší, pokračovali v práci pár kroků od pářících se želv – se jí zmocnil, rychle a zběsile, a ukázal jí, co dělají muž a žena, když chtějí napodobit zvířata. Poté, co jí matka řekla, aby se začala uzdravovat, pomalu, aby nevzbudila pozornost, se Cetta musela smířit s následky, jež na ní zanechal rok, který strávila jako mrzák. A když po spáření želv, v necelých čtrnácti letech, zjistila, že je těhotná, i břicho se jí vzdouvalo víc vlevo, jako by viselo k té zbytečně pokřivené straně. Chlapeček se narodil s neobyčejně plavými vlásky. Dal by se pokládat za potomka Normanů, kdyby nebylo těch očí, černých jako smola, hlubokých a zasněných, o jakých se žádnému blonďákovi ani nezdá. „On bude mít jméno,“ oznámila Cetta otci, matce, snědým bratrům i tomu, jemuž říkali jiný. A jelikož jí plavými vlásky připomínal Jezulátko z jesliček, dala mu jméno Natale. 13

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 13

27.7.15 16:45

  3  Aspromonte, 1908

J

„

en co ho odstavím, odjedu do Ameriky,“ oznámila Cetta matce, ­zatímco kojila syna. „A co tam budeš dělat?“ zabručela, aniž zvedla oči od šití. Cetta neodpověděla. „Patříš pánovi a na pole.“ „Nejsem jeho otrokyně,“ namítla Cetta. Matka odložila šití a vstala. Podívala se na dceru kojící dalšího parchanta v rodině. Potřásla hlavou. „Patříš pánovi a na pole,“ opakovala a šla pryč. Cetta sklopila zrak k synáčkovi. Snědé ňadro s ještě tmavší bradavkou až křiklavě kontrastovalo s jeho světlými vlásky. Nazlobeně ho odtrhla od prsu. Drobná kapička mléka sklouzla na zem. Položila děcko do rozvrzané kolébky, v níž vyrostla ona, její bratři i jiný. Natale se rozplakal. Cetta na něho upřela tvrdý pohled. „Ještě se oba hodně nabre­ číme.“ Pak vyšla ven a připojila se k matce.

Neapolský přístav, 1909 V přístavu se tlačily davy chudáků. A pár lepších lidí. Ale jen ti, kteří tudy měli cestu. Panstvo se dopravovalo jinou lodí, ne touhle. Cetta je pozorovala přes špinavé okénko se zrezivělým rámem. Většina z těch otrhanců zůstane na souši, nikam neodjede. Počkají na další příležitost, znovu se pokusí dostat na palubu, zastaví své chudičké věci v naději, že si koupí lístek do Ameriky, a při čekání na vyplutí své skromné bohatství utratí. A nikdy neopustí rodnou zemi. 14

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 14

27.7.15 16:45

Ale Cetta odjede, ano. Soustředila se jen na to, když se dívala ze špinavého okénka, zatímco za ní se malý Natale, teď půlroční, neklidně vrtěl v proutěném koši s vlněnou přikrývkou plnou chlupů, který ta elegantní paní, jíž ho Cetta ukradla, používala pro pohodlí svého psíka. Jen na dlouhou cestu po moři myslela, zatímco jí po stehnech stékala studená, lepkavá tekutina, jako když ji znásilnil muž s dřevěnou nohou. Jen na Ameriku, zatímco si kapitán spokojeně zapínal kalhoty, sliboval jí, že se k ní po obědě vrátí s kusem chleba a trochou vody, a se smíchem jí říkal, že si pěkně užijí, oni dva. Až když slyšela, jak zvenčí zamyká železná vrátka, vzdálila se od okna, utřela si stehna slámou, která pokrývala podlahu přídě, a poškrábala si je. Zvedla Natala, vytáhla ňadro, ještě rudé od kapitánových dlaní, a nabídla bradavku synkovi, kterého vzala s sebou. Zatímco děcko usínalo v koši, jenž páchl po psu, schoulila se v temném koutě. Po tvářích jí stékaly horké slzy. Jsou slané jako moře, které mě dělí od Ameriky. Tak chutná oceán, pomyslela si. Olízla je a snažila se usmát. Když siréna začala do přístavního vzduchu šířit své dýchavičné zvuky na znamení, že loď odplouvá, ukolébala se do spánku vyprávěním pohádky o patnáctileté dívce, která utekla z domova, sama, jen s nemanželským synkem, a vydala se do říše Víl.

Ellis Island, 1909 Cetta stála v řadě s ostatními přistěhovalci. Vyčerpaná plavbou a kapitánovými sexuálními choutkami sledovala lékaře Federálního imigračního úřadu, jak otevírá oči a ústa nešťastníkům, jako to její otec dělal s mezky a ovcemi. Některým psal vzadu na oblečení křídou písmena. Ty odváděli pryč, do pavilonu, kde na ně čekala další vyšetření. Ostatní postupovali k pultům celníků. Cetta se dívala na policisty, kteří sledovali úředníky razítkující doklady. Viděla zoufalství v očích těch, které po plavbě plné utrpení čekalo odmítnutí. Ale jako by tam s nimi vůbec nebyla. Všichni ostatní zahlédli pevninu, když se k ní blížili. Ona ne, byla stále zavřená na přídi. Měla strach, že Natale zemře. V okamžicích největší slabosti a únavy si uvědomila, že ani neví, zda by ji to mrzelo. Teď si ho tiskla k hrudi a snažila se, aby jí to stvoření, které nemohlo vytušit její myšlenky, odpustilo. Ona si jich byla vědoma a styděla se za ně. 15

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 15

27.7.15 16:45

Před vyloděním jí kapitán řekl, že se ji pokusí dostat přes kontroly. Jakmile se ocitla na pevnině, ve velkém sále, kde se tísnili všichni přistěhovalci, pokynul hlavou směrem k drobnému mužíčkovi připomínajícímu potkana, který stál za dřevěnými zátarasy ohraničujícími svobodnou zónu. Ameriku. Měl dlouhé, špičaté nehty a sametový, nápadný oblek. Dlouho si Cettu i malého Natala prohlížel. Zdálo se jí, že se na ně dívá odlišným pohledem. Jako by oni dva nebyli stejní. Potkan mrkl na kapitána a položil si ruku na hruď. Kapitán vzal Natala, čímž Cettu zaskočil, a chytil ji za ňadro, aby bylo dobře vidět. Vrhla se na něho a syna mu vytrhla, pak zahanbeně sklopila zrak. Předtím zahlédla, že se potkan směje a přikyvuje. Když zvedla oči, mužík se přitočil k jednomu z imigračních úředníků, něco mu pošeptal, strčil mu nějaké peníze a ukázal na ni. Kapitán ji poplácal po zadnici. „Teď jsi v ještě lepších rukách, než mám já.“ Zasmál se a odešel. Aniž si to pořádně uvědomila, cítila se ztracená, když ho viděla odcházet. Jako by si člověk mohl ten hnus oblíbit. Jako by byl lepší než nicota, která se před ní otevírala. Možná neměla utéct z domova a odjet do Ameriky. Když se řada nepatrně pohnula kupředu, Cetta se znovu zadívala na imigračního úředníka a všimla si, že jí pokynul, aby přišla blíž. Vedle něj už nestál potkan, nýbrž jiný muž. Vysoký člověk s hustým obočím ve tvídovém saku, které ho na širokých ramenech škrtilo. Bylo mu kolem padesátky a dlouhý pramen vlasů, začínající na jedné straně lebky a končící na opačné, zakrýval tu část, kde měl pleš. Vypadalo to směšně. Ale zároveň z něj vyzařuje síla, která nahání strach, blesklo Cettě hlavou. Muž a celní úředník na ni promluvili. Nerozuměla jim. A čím se tvářila nechápavěji, tím hlasitěji opakovali svá slova, jako by byla hluchá, a ne proto, že se vyjadřují v neznámém jazyce. Jako by síla zvuku mohla přeložit tu nesrozumitelnou řeč. Během jednostranné diskuse se k nim připojil potkan. I on promluvil nahlas. Gestikuloval. Hubené ruce s dlouhými nehty se míhaly ve vzduchu jako břitvy. Na malíčku se mu zablýskl prsten. Velký muž ho chytil za límec a zaječel ještě silněji. Poté ho pustil, podíval se na úředníka a zašeptal mu něco, co vypadalo jako horší výhružka, než jakou počastoval potkana. Úředník zbledl a otočil se ke skrčkovi. Zčistajasna mu také začal lát. Mužík se otočil na podpatku a zmizel. 16

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 16

27.7.15 16:45

Ti dva znovu na Cettu promluvili tou nesrozumitelnou hatmatilkou. Nato kývli na malého poďobaného mládence, působícího energickým, optimistickým dojmem, který čekal v rohu za úředníky, aby tlumočil řeči těch dvou národů, které dělil oceán. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Cetty s otevřeným, přátelským úsměvem. Díky němu se poprvé od chvíle, kdy vystoupila na pevninu, necítila tak osamělá. „Cetta Luminita.“ Úředník jí zjevně nerozuměl. A tak to mladík napsal do formuláře imigračního úřadu místo něho. Znovu se na Cettu usmál, podíval se na dítě, které držela v náruči, a pohladil je. „A tvůj syn se jmenuje jak?“ „Natale.“ „Natale,“ opakoval úředníkovi, který opět nerozuměl. „Christmas,“ přeložil mladík. Muž spokojeně přikývl a napsal Christmas Luminita.

17

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 17

27.7.15 16:45

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 18

27.7.15 16:45

PRVNÍ CÁST ˇ

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 19

27.7.15 16:45

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 20

27.7.15 16:45

  4  Manhattan, 1922

C

„

o je to za divný jméno?“ „Hele, starej se o sebe.“ „Jak pro negra.“ „Vypadám snad jako černoch?“ „Nevypadáš ani jako Ital.“ „Jsem Američan.“ „Jo, jasně…,“ smáli se kluci kolem. „Jestli se chceš stát členem naší party, musíš si to podělaný jméno změnit.“ „Trhni si nohou!“ „Ty si trhni, Christmasi.“ Christmas Luminita se vzdálil loudavým, kolébavým krokem, ruce v kapsách. Do čela mu padala čupřina blonďatých vlasů, nad rtem a na bradě začínalo rašit světlé, řídké chmýří. Bylo mu čtrnáct, ale oči měl dospělé, jako mnoho jeho vrstevníků, kteří vyrostli v bytech bez oken ve čtvrti Lower East Side. „Založím si vlastní partu, pitomci,“ vykřikl, když si byl jistý, že už ho nemohou trefit kamenem. Předstíral, že si nic nedělá z hlasitých posměšků, které se za ním ­nesly, zatímco zahýbal do špinavé, nevydlážděné uličky. Ale jen co zmizel za rohem, vybil si vztek tím, že nakopl plechové vědro na odpadky, ­zrezivělé a děravé, stojící vzadu za krámem, z něhož se linul nasládlý puch bouraného masa. Z obchodu vyrazila se zuřivým štěkotem malá tlustá fenka, olysalá prašivinou, s dvěma vystouplýma červenýma očima, které jí skoro vylézaly z důlků. Christmas se sklonil, usmál se na ni a natáhl k ní rozevřenou dlaň. Fenka, zvyklá vyhýbat se kopancům, se zarazila 21

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 21

27.7.15 16:45

v uctivé vzdálenosti. Znovu zaštěkala, ale vyšším, překvapeným tónem. Téměř zakňučela. Ještě víc vytřeštila příšerně vyboulené oči, natáhla ­zavalitý krk a přiblížila k ruce chvějící se nozdry. S tlumeným vrčením udělala dva nesmělé kroky, pomalu očichala Christmasovi lýtka a důstojně zavrtěla krátkým, useknutým ohonem. Chlapec se zasmál a poškrábal ji na zádech. Ze zadního vchodu se vyklonil muž v zakrvácené zástěře s nožem v ruce. Zadíval se směrem k nim. „Myslel jsem, že ji zamordovali.“ Christmas v němém gestu mírně zvedl hlavu a pokračoval v drbání psa. „Chytneš prašivinu, chlapče.“ Pokrčil rameny a dál se věnoval psovi. „Dříve nebo později mi ji zabijou,“ vyhrkl řezník. „Kdo?“ „Ti výrostci, kteří se potloukají kolem. Patříš k nim?“ Christmas zavrtěl hlavou. Vzduchem se mihla blonďatá kadeř. Oči mu na okamžik potemněly, pak se znovu rozjasnily a usmály se na fenku, která vrněla blahem. „Je fakt ošklivá, co?“ Muž otřel ostří nože o zástěru. „Jo,“ zasmál se Christmas. „Bez urážky.“ „Prodal mi ji jeden chlápek před deseti lety. Tvrdil, že je s rodokmenem.“ Řezník potřásl hlavou. „Ale stejně ji mám rád.“ Obrátil se a chtěl se vrátit do krámu. „Můžu ji chránit,“ vyhrkl bez přemýšlení Christmas. Muž se otočil a věnoval mu zvědavý pohled. Čtrnáctiletý kluk, hu­ bený, se záplatovanými kalhotami a moc velkými botami bůhvíodkud, potřísněnými blátem a koňským trusem. „Máte strach, že vám ji zabijou, ne?“ Christmas se napřímil. Fenka se mu otřela o nohy. „Můžu ji chránit, jestli vám na ní tak záleží.“ „Co říkáš?“ rozesmál se řezník. „Půl dolaru týdně a budu vaši fenku chránit.“ Silný, rozložitý muž v zakrvácené zástěře nevěřícně zavrtěl hlavou. Chtěl se vrátit ke své práci, nerad nechával bez dohledu krám plný podřadných kusů masa, které si mohlo dovolit jen pár obyvatel čtvrti. Ale zarazil se. Vrhl letmý pohled do obchodu, nato se obrátil na toho zvláštního chlapce. „A jak?“ „Mám svou partu,“ vyhrkl důrazně Christmas. „No…,“ zaváhal a podíval se na psa, který se mu třel o nohy. „Diamond Dogs,“ napadlo ho. 22

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 22

27.7.15 16:45

„Nechci tady žádný bitky mezi pouličními gangy,“ strnul muž. Znovu se zadíval do krámu, ale zůstal na místě. Christmas si vrazil ruce do kapes. Špičkou boty nabral trochu prachu. Naposledy pohladil psa. „No, jak myslíte. Předtím jsem slyšel… no nic…“ Naoko se otočil. „Co jsi zaslechl, chlapče?“ zarazil ho řezník. „Támhleti…“ Christmas rychlým pohledem ukázal na roh, odkud se dosud linuly výkřiky party, která ho před chvílí odmítla. „Stěžovali si, že je tu čokl, co pořád štěká a dělá hrozný rambajz a…“ „A…“ „Nic… možná mluvili o jiném psovi.“ Řezník, nůž v ruce, dostihl Christmase uprostřed uličky. Chytil ho za límec obnošeného saka. Měl velké silné ruce jako nějaký škrtič. Byl i o dost vyšší. Pes zavyl znepokojením. „Týhle čubce nikdo nikdy nevoní. Ale ty se jí líbíš, jakože se Pep jmenuju,“ pronesl výhružně a upřeně se zadíval Christmasovi do očí. „A já ji mám rád.“ Mlčky si chlapce prohlížel a hrubé rysy mu zjemnil udivený výraz. Udivený, neboť nedokázal pochopit, co se chystá udělat. „Máš pravdu, je hlučnější než moje stará.“ Ukázal na fenku, která dýchala s vyplazeným jazykem. „No, s touhle ­alespoň nemusím šukat.“ Spokojeně se zachechtal své poznámce, kterou vyslovil bůhví pokolikáté. Odhrnul si zástěru, zakrvácenými prsty za­ šátral ve vestě – přitom stále vrtěl hlavou nad tím, co hodlá provést –, vytáhl z kapsy půldolarovou minci a vtiskl ji Christmasovi do dlaně. „Asi jsem se zbláznil. Jo, jsi přijatý,“ zabručel. „Pojď, Liliput,“ pobídl fenku a vrátil se do krámu. Jen co zmizel, zadíval se Christmas na minci. S jiskřícíma očima na ni plivl a leštil ji bříšky prstů. Opřel se zády o zeď naproti řeznictví. A zasmál se. Ne jako dospělý. Ani jako kluk. Jako se jeho plavé vlasy nehodily k Italovi a tmavé oči k Irovi. Chlapec s černošským jménem, který dobře nevěděl, kdo je. „Diamond Dogs!“ smál se spokojeně.

23

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 23

27.7.15 16:45

  5  Manhattan, 1922

J

ako prvního oslovil Santa Filesiho, vyzáblého vrstevníka samý pupínek s černými, kudrnatými vlasy, který žil v jejich domě. Při setkání si vždy pokynuli na pozdrav, ale nic víc. Santo byl stejně starý jako Christ­ mas a v okolí se proslýchalo, že chodí do školy. Otec pracoval jako ­nosič v přístavu, malý, podsaditý, s nohama nenávratně zkřivenýma tíhou břemen. Kolovaly řeči – ve čtvrti se pořád propíralo to či ono –, že uzvedne metrák jednou rukou. Takže i když šlo o dobráka, mírného jak beránek, který se nikdy nedopustil žádné surovosti, ani když se napil, lidé si ho vážili a nikdo ho nedráždil. S chlápkem schopným uzvednout metrák jednou rukou člověk nikdy neví. Santova matka byla vyzáblá jako syn. Protáhlým obličejem a ještě delšími řezáky připomínala mezka. Měla nažloutlou pleť, vyschlé, sukovité ruce, jimiž rychle pohybovala, vždy připravená vlepit synovi pohlavek. Není divu, že kdykoliv začala gestikulovat, instinktivně si chránil obličej. Uklízela ve škole, kam prý chodil Santo. „Je pravda, že tvoje máma vyrábí mast na pupínky?“ zeptal se Christmas, když se potkali na ulici den poté, co si ho najal řezník, aby hlídal Liliput. Santo vtáhl hlavu mezi ramena, zrudl a snažil se vypařit. „Hele, ty ses urazil?“ Christmas se za ním rozběhl. „Neprovokuju, přísahám.“ Santo se zastavil. „Chceš vstoupit do mý party?“ vyhrkl Christmas. „A co jste zač?“ zeptal se opatrně Santo. „Diamond Dogs.“ „O těch jsem nikdy neslyšel.“ 24

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 24

27.7.15 16:45

„Ty o partách něco víš?“ „Ne…“ „Žes o nás neslyšel, houby znamená. Seš mimo.“ Santo znovu zrudl a sklopil zrak. „Kdo jste?“ zeptal se nesměle. „Pro tebe bude lepší to nevědět.“ Christmas se rozhlédl, aby zdůraznil svá slova. „Proč?“ Christmas k němu popošel, vzal ho za paži a odvlekl do postranní uličky přeplněné odpadky. Na okamžik se vyklonil do Orchard street, jako by chtěl zkontrolovat, že je nikdo nesleduje. „Poněvadž když na tebe uhodí, nemůžeš nic vykecat.“ „Kdo by na mě měl uhodit?“ „Hele, ty seš fakt trouba!“ vybuchl Christmas. „Nic nevíš. V jakým světe žiješ? Je pravda, že chodíš do školy?“ „No, jo a ne.“ Christmas znovu vykoukl na Orchard street. Rozhlédl se a vzápětí – se starostlivým úšklebkem ve tváři – bleskurychle couval zpět. Zatlačil Santa na konec uličky a přiměl ho schovat se za hromadu odpadků. ­Posunkem mu naznačil, aby mlčel. Počkal, až přejde muž tuctového ­zevnějšku, a oddechl si úlevou. „Kruci… viděls ho?“ „Koho?“ „Poslyš, prokaž mi laskavost. Jdi se podívat, jestli ještě krouží kolem medu.“ „Ale kdo? Kolem jakého medu?“ „Ten chlápek, viděls ho, ne?“ Christmas chytil Santa za límec. „Ano… myslím, že ano…,“ blekotal chlapec. „Myslím, myslím… a to chceš patřit k Diamond Dogs? Asi jsem tě špatně odhadl, ale…“ „Ale?“ „Zdálo se mi, že máš za ušima. Hele, prokaž mi tu službičku, potom se rozejdeme a zapomeneme na to. Běž se kouknout, jestli tam ještě je, nebo se zdejchnul.“ „Já?“ „Kruci, a kdo asi? Tebe nezná. No tak, posero, pohni kostrou.“ Santo vylezl z nevábné skrýše a nejistým krokem zamířil k Orchard street. Nemotorně se rozhlédl a pátral po muži tuctového zevnějšku, ­kterého teď pokládal za nebezpečného zločince. Když se vracel zpět, 25

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 25

27.7.15 16:45

Christ­mas si všiml, že jde mnohem jistěji. Santo si zastrčil palec za pásek u kalhot. „Vzduch je čistý,“ prohlásil. „Dobrá práce,“ pochválil ho Christmas a zvedl se. Santo se spokojeně usmál. Christmas ho plácl po rameni. „Hele, zvu tě na zmrzlinu se sodovkou, pak půjdeme každý svou cestou.“ „Zmrzlinu?“ vytřeštil oči Santo. „No a co?“ „Stojí… stojí pět centů…“ Christmas se zasmál a pokrčil rameny. „Prachy. Jsou to jen prachy. Stačí je mít, ne?“ Santo nevěřil svým uším. Vešli do špinavého krámku na Cherry street. Christmas křečovitě svíral svůj padesátník. „Hele,“ řekl Santovi, když se uvelebil na stoličce, „dneska jsem měl dvě a je mi trochu šoufl od žaludku, takže třetí asi nezvládnu. Rozdělíme se o tu tvoji, ty nejseš na zmrzku zvyklej a celá porce by ti třeba neudělala dobře. S něčím takovým se musí pomalu.“ U Jahody – přezdívanému tak pro velkou, lesklou rudou skvrnu, která mu zabírala půl obličeje – objednal pohár s dvěma slámkami a se sevřeným srdcem cinkl o pult jedinou mincí, kterou měl v kapse. Pár minut ani jeden z nich nepromluvil. Oba byli přilepení ke svým brčkům a snažili se vypít víc než svou polovinu. „Hele, co má znamenat, že do školy chodíš jo a ne?“ zeptal se nakonec Christmas, ponořil prst do prázdného poháru a olízl ho. „Že odpoledne mě jedna učitelka učí základy pravopisu a dějepisu, protože máma tam uklízí. Jakože tam nejsem zapsaný, víš?“ hájil se ­Santo. „Já vlastně na školu zvysoka kašlu,“ dodal tónem amatérského výtržníka. „Ty seš ale vůl, Santo. Co chceš kruci v životě dělat? Nejseš jako tvůj fotřík, metrák jednou rukou nezvedneš ani omylem. Může se ti hodit, když se něco naučíš,“ vyhrkl bez přemýšlení Christmas. „Závidím ti.“ „Vážně?“ Santův obličej se rozzářil. „Nehoň si triko, chlapečku, vypadáš jako krocan. To se jen tak říká,“ opravil se hned Christmas. „Víš… mně se zdálo,“ vyhrkl potichu Santo a zadíval se na prázdný pohár od zmrzliny. „Ty máš všechno.“ „No, nestěžuju si.“ 26

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 26

27.7.15 16:45

Santo sklopil zrak na podlahu. V hlavě se mu honila otázka. „Tak… můžu se stát členem Diamond Dogs?“ zeptal se nakonec. Christmas mu zacpal ústa rukou a vrhl pohled na Jahodu, který klimbal v rohu. „Zbláznil ses? Co když tě uslyší?“ Santo se znovu začervenal. „Nevím, jestli ti můžu věřit,“ pronesl pomalu a upřeně se díval Santovi do očí. „Musím si to promyslet. Taková věc se nesmí brát na lehkou váhu.“ Ze Santova pohledu vyčetl hořké zklamání. V duchu se usmál. „Dobrá, zkusím to s tebou. Ale je to jen na zkoušku, aby bylo jasno.“ Santo ho znenadání objal s dětinským zavýsknutím. Rázně se mu vytrhl. „Hele, my z Diamond Dogs si na takové zženštilosti nepotrpíme.“ „Jo, jo, promiň, víš, no…,“ blekotal vzrušeně Santo. „Dobře, dobře, přestaň s tím. Přejdeme k vážným věcem.“ Christmas ještě víc ztlumil hlas a naklonil se k jedinému členu své party. Předtím vrhl pohled na Jahodu. „Je pravda, že tvoje máma dělá mast na beďary?“ „Co to s tím má společnýho?“ „První pravidlo. Otázky kladu já. Když neporozumíš hned, porozumíš později. A kdybys to ani pak nepochopil, pamatuj, že vždycky to má nějaký důvod, jasný?“ „Jo… ano.“ „Co ano? Matka ti dělá mast? Ona sama?“ Santo přikývl. „A podle tebe zabírá?“ Další přikývnutí. „Nevypadá to, promiň, že to říkám.“ „Fakt zabírá. Jinak bych jich měl ještě víc.“ Christmas si mnul ruce. „Věřím ti. Ale řekni mi jedno, léčila by třeba i prašivinu?“ „To nevím… jakou prašivinu?“ zeptal se rozpačitě Santo. Christmas se k němu naklonil ještě víc. „Jde o člověka, kterýho chráníme. Dobře platí. Ale jeho pes má prašivinu, a jestli mu ji vyléčíme, ten chlápek je ochotnej pustit chlup.“ Nehtem cinkl do skleněného poháru. „Mohla by pomoct,“ vyhrkl Santo. „Dobrá.“ Christmas se zvedl. „Jestli chceš patřit k Diamond Dogs, nebude to zadarmo, to si piš. Obstarej mi trochu masti tvý mámy. Jestli zabere, seš náš a dostaneš svůj podíl.“ 27

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 27

27.7.15 16:45

  6  Manhattan, 1909

M

ístnost byla teplá a útulná, na oknech závěsy, jaké Cetta neviděla ani v pánově domě. Za psacím stolem seděl tentýž muž, který se jí ujal, když vystoupila z lodi před necelými pěti hodinami. Padesátník, na první pohled směšný kvůli dlouhému pramenu vlasů, přehozenému z jedné strany na druhou, aby kryl pleš. Zároveň z něho vyzařovala síla, která vzbuzovala respekt. Jeho slovům Cetta nerozuměla. Druhý muž, jenž stál, znal oba jazyky, jeho i její. A tlumočil vše, co říkal chlápek za stolem. Od něho – když je před pár minutami následovala do této místnosti – se dozvěděla, že muž s přehazovačkou je právník, který se stará o děvčata jako ona. „Pěkná jako ty,“ mrkl na ni. Advokát něco pronesl a zadíval se na Cettu, která držela na ruce Christmase – krátce předtím pokřtěného tímto novým jménem imigračním úředníkem. „Můžeme se o tebe postarat,“ překládal druhý muž. „Ale s dítětem bude potíž.“ Cetta si přitiskla Christmase k hrudi. Neodpověděla a nesklopila zrak. Právník otočil oči vsloup a zeptal se: „Jak chceš s tím děckem pracovat? Dáme ho někam, kde mu bude dobře.“ Přivinula k sobě syna ještě pevněji. Advokát zase něco řekl. „Jestli ho ještě víc zmáčkneš, zabiješ ho a bude po problému,“ tlumočil jeho slova ten druhý a zasmál se. Právník se k němu připojil. Cetta ne. Stiskla rty, svraštěla obočí a přitom nespustila zrak z muže za stolem. Ani se nehnula. Jen položila ruku na blonďatou hlavičku svého chlapečka, který klidně spal. Jako by ho chtěla chránit. Advokát něco vyštěkl, odstrčil křeslo a vyšel z místnosti. 28

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 28

27.7.15 16:45

„Pěkně jsi ho naštvala,“ podotkl tlumočník, posadil se na okraj stolu a zapálil si cigaretu. „Co si počneš, jestli tě vyhodí na ulici a nepomůže ti? Koho tu znáš? Vsadím se, že nikoho. A nemáš ani vindru. Ty a tvůj kluk nedožijete rána, věř mi.“ Cetta si ho mlčky prohlížela. S rukou stále na Christmasově hlavě. „Jsi snad němá, nebo co?“ „Udělám, co budete chtít,“ vyhrkla náhle. „Ale na dítě mi nesahejte.“ Tlumočník vypustil kouř ke stropu. „Máš tvrdou palici, děvče.“ Také opustil místnost a nechal dveře otevřené. Cetta se snažila zabavit sledováním spirál kouře, které se vznášely ve vzduchu a stoupaly ke stropu zdobenému krásnými štuky. Ani ve snu by si nedokázala představit něco tak nádherného. Ale měla strach. Od chvíle, kdy jí na celnici, zatímco imigrační úředníci razítkovali vstupní dokumenty, ten malý, podsaditý a příjemný mladík, který dal Natalovi nové americké jméno, zašeptal do ucha: Dej si pozor. Dobře si ho pamatovala, jako jediný se na ni usmál. Bála se od chvíle, kdy ji advokát chytil za paži a odvedl přes čáru namalovanou na podlaze, která značila začátek Ameriky. Při nástupu do obrovského černého auta, v porovnání s nímž bylo to pánovo pouhým vozítkem. Při pohledu na betonové město, které se tyčilo před jejíma očima, tak rozlehlé, že vše, co patřilo statkáři – i jeho vila –, byly jen obyčejné chatrče. Bála se, že se ztratí mezi těmi nekonečnými davy na chodnících. Vtom se Christmas zasmál. Potichu, jako to dělají nemluvňata bůhví kvůli čemu. Natáhl ručičku, zmáčkl jí nos a chytil pramen vlasů. A znovu se zasmál. Spokojený. Nevědoucí. Cettu napadlo, jak by bylo krásné, kdyby uměl mluvit, kdyby jí řekl „mami“. Ve stejném okamžiku si uvědomila, že jí nic nepatří. Děťátko je to jediné, co má. Musí být silná kvůli němu, vždyť to stvořeníčko je ještě bezbrannější než ona. A měla by mu být vděčná, protože jako jediný na světě jí neudělal nic zlého, i když ji tam dole mezi nohama pořádně pochroumal. Když zaslechla vzrušenou debatu probíhající venku, ohlédla se. Na prahu stál špatně oholený muž se širokými rameny a vyhaslou cigaretou v ústech. Třicátník, dost ošklivý, s obrovskými špinavými prackami a rozpláclým boxerským nosem. Mechanicky si škrábal pravé ucho. Ve výši srdce měl pistoli zastrčenou do pouzdra. Košili potřísněnou rajčatovou omáčkou. Mohla to být i krev, ale Cetta si říkala, že je to omáčka. Díval se na ni. 29

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 29

27.7.15 16:45

Po chvíli diskuse skončila a objevil se advokát následovaný tlumočníkem. Muž v pokapané košili ustoupil stranou, aby ti dva mohli projít, ale zůstal a sledoval, co se bude dít. Advokát promluvil, aniž se Cettě podíval do obličeje. „Poslední nabídka. Budeš pro nás pracovat, tvé dítě dáme do útulku a v sobotu a neděli dopoledne za ním můžeš chodit.“ „Ne,“ vyhrkla. Advokát zaječel a posunkem naznačil tlumočníkovi, aby ji vyhodil. Mrštil po ní doklady, podepsané imigračními úředníky. Zasvištěly vzduchem a snesly se na zem. Tlumočník ji vzal za paži a přiměl vstát. Vtom muž na prahu promluvil. Hlasem hlubokým jako hrom či krknutí, který se šířil v nízkých vibracích. Řekl jen pár slov. Advokát potřásl hlavou a zabručel: „Dobrá.“ Chlápek se přestal škrábat na uchu černými prsty, zvedl z podlahy doklady, mrkl na ně a hromovým hlasem, avšak nezúčastněným tónem pronesl: „Cetta.“ Tlumočník pustil dívčinu paži a couvl. Muž kývl na Cettu a vyšel z místnosti, aniž těm dvěma ještě něco řekl. Následovala ho a viděla, jak si obléká pomačkané sako. Všude ho táhlo, na ramenech, na hrudi. Nezapnul si je. Napadlo ji, že by se mu to stejně nepovedlo. Znovu pokynul hlavou a opustil byt s Cettou a Christmasem v závěsu. Na ulici vklouzl do auta, které mělo na předním blatníku dva otvory po kulce. Naklonil se na druhou stranu a zevnitř otevřel dvířka. ­Naznačil Cettě, aby se posadila, tím, že plácl na sedadlo vedle sebe. Nastoupila a vyjeli. Muž mlčel, ani se na ni nepodíval, jako by byl sám. Za deset minut zastavil u chodníku. Opět jí naznačil, aby šla za ním, a razil si cestu hlomozícím davem špinavých ubožáků v odraných šatech. Sešel po schodech vedoucích do suterénu. Vydal se tmavou, páchnoucí chodbou, na konci se zastavil, otevřel dveře a vstoupil. Předtím vzal matraci, která stála opřená o zeď. Místnost – byla jen jedna – se podobala špeluňkám, které Cetta znala. Neměla okna. V blízkosti kamen na uhlí byly od stěny ke stěně natažené šňůry a na nich se sušilo prádlo a oblečení, mnohé záplatované. Závěs se snažil zakrýt manželskou postel. Sporák. Jeho komín odváděl pomocí dvou zrezivělých trubek i kouř z kamen. V rohu dva nočníky. Stará kredenc bez jedné zásuvky, s ulomenou nohou, podložená dřevě30

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 30

27.7.15 16:45

ným špalíkem, aby se nekývala. Čtvercový stůl a tři židle. Dřez a trocha otlučeného plechového nádobí. Na židlích seděli dva staří lidé, nejspíš manželé. On hubený, ona kulaťoučká. Oba velmi malého vzrůstu. Se znepokojeným pohledem oto­čili ke dveřím své vrásčité obličeje. V očích se jim zračil strach, letitý jako oni. Ale když uviděli muže, usmáli se. Stařec odhalil prázdné dásně, pak si ústa zakryl rukou. Babka se rozesmála, plácla se o stehno, vstala a šla muže obejmout. Stařec šoupavým krokem zamířil za závěs, který kryl postel. Bylo slyšet cinkání, a když se znovu objevil, nasazoval si zažloutlou zubní protézu. Nadšeně vítali ošklivého muže s černýma rukama, který mezitím položil matraci do rohu místnosti. Zatímco poslouchali jeho hlas, který rozechvíval vzduch, namočila stařenka do vody hadřík a snažila se mu odstranit z košile skvrny, nedbajíc na jeho protesty. Až potom se podívali na Cettu. Přitom přikyvovali na znamení souhlasu. Předtím než se muž rozloučil, vytáhl z kapsy bankovku a podal ji stařence. Ta mu políbila černou ruku. Stařec se zadíval na zem se zahanbeným výrazem ve tváři. Muž si toho všiml, lehce ho poplácal po rameni a prohodil něco, čím vyvolal na jeho tváři úsměv. Popošel k Cettě, která zůstala stát s Christmasem v náruči, a podal jí imigrační dokumenty. Nakonec, už na prahu, na ni ukázal a ještě něco podotkl. Pak zmizel. „Jak se jmenuješ?“ pronesla stařena Cettinou řečí, jen co osaměli. „Cetta Luminita.“ „A děcko?“ „Natale, ale teď se jmenuje takhle.“ Cetta jí podala imigrační doklad. Stařena si list vzala a předala ho manželovi. „Christmas,“ přečetl. „To je americké jméno,“ prohlásila Cetta s hrdým úsměvem. Stařena se zamyšleně poškrábala na bradě a otočila se na manžela. „Připadá mi jak pro negra.“ Stařec si prohlížel Cettu, která se tvářila pořád stejně. „Víš, kdo jsou negři?“ Zavrtěla hlavou. „No, jsou černí… tady,“ vysvětloval a rukou si přejel po obličeji. „Ale jsou to Američané?“ Babka se otočila k manželovi. Přikývl. 31

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 31

27.7.15 16:45

„Ano.“ „Takže můj syn má nové americké jméno,“ podotkla spokojeně ­Cetta. Stařena se zatvářila rozpačitě, pokrčila rameny a znovu se obrátila k manželovi. „No, musíš se jeho jméno naučit,“ prohlásil. „To jo,“ přidala se jeho manželka. „Přece ho nebudeš pokaždé číst z toho papíru.“ „To ne.“ Stařena energicky zavrtěla hlavou. „Až bude větší, musíš mu tak říkat, jinak se ho nenaučí ani on,“ dodal její muž. „Jo, jo,“ souhlasila babka. Cetta si je zmateně prohlížela. „Tak mě je naučte.“ „Christmas,“ řekl muž. „Christ… mas,“ slabikovala stařena. „Christmas,“ opakovala Cetta. „Výborně, děvče,“ vykřikli spokojeně oba staroušci. Potom všichni tři zůstali mlčky stát a nevěděli, co dělat, docela dlouhou dobu. Nakonec žena něco zašeptala manželovi a popošla ke sporáku. Strčila do něj pár dřevěných třísek a kusem novin zatopila. „Uvaří něco k jídlu,“ podotkl muž. Cetta se usmála. Ti dva se jí zamlouvali. „Sal říkal, že se zítra ráno pro tebe staví,“ vysoukal ze sebe a sklopil zrak, zjevně na rozpacích. Velký a ošklivý chlapík se jmenuje Sal, pomyslela si Cetta. „Sal je dobrý křesťan,“ pokračoval stařík. „Zdání klame, věř mi. Kdyby nebylo jeho, už bychom byli pod drnem.“ „Jo, jo, umřeli bychom hlady, ani na rakev by nám nezbylo,“ podotkla stařena a zamíchala hustou, tmavou rajčatovou omáčku, v níž plavaly kousky klobásy. Místností se linula pronikavá vůně česneku. „To on za nás platí nájem.“ Cettě se zdálo, že stařík se při těch ­slovech začervenal. „Zeptej se jí na to,“ vyhrkla stařena, aniž se otočila. „Tvůj kluk má tátu?“ „Ne,“ odpověděla bez zaváhání. „Aha, no jo…,“ huhlal stařík, jako by chtěl získat čas. 32

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 32

27.7.15 16:45

„Zeptej se jí na to,“ opakovala jeho žena. „Jo, jo, hned se jí zeptám…,“ zabručel popuzeně. Otočil se k Cettě a zadíval se na ni s rozpačitým úsměvem na rtech. „Dělala jsi děvku i v Itálii?“ Věděla, co to slovo znamená. Matka ho opakovala vždy, když se otec vracel v sobotu pozdě domů. Děvky jsou ženy, které spí s muži. „Ano.“ Najedli se a šli si lehnout. Cetta se natáhla na matraci oblečená. Neměla se čím přikrýt. Ale staroušci ji ujistili, že zítra se o to Sal postará. Ani nevím, jak se jmenujete, napadlo ji uprostřed noci, když poslouchala jejich chrápání.

33

CHLAPEC KTERY ROZDAVAL SNY.indd 33

27.7.15 16:45